6°VZ - Stíny světla

Anotace: 2. díl z povídek o duševních nemocích...

– Stíny světla

Na dnešní noc nejspíš nikdy v životě nezapomenu. To, co se dnes v noci odehrálo, změnilo celou tvář Dalhartu v Texasu. Něco podobného se tu ještě nikdy nestalo. Nikdo nečekal, co může tak malé městečko postihnout. Jakoby nestačilo, co se dělo v minulých letech ve Vietnamu. Všichni obyvatelé si budou dlouho pamatovat rok 1974.
A přitom dnešek začínal tak slibně. Ráno jsem měl velice dobrou náladu, protože mi přišel balík z Kanady se sadou loveckých nožů, které jsem se svojí manželkou sbíral. V práci se naštěstí nic velkého nedělo – všechny závažné případy jsme měli uzavřené a většina telefonátů se jednala o menších krádežích a ztracených zvířecích mazlíčků. Takže jsme museli prakticky vyřešit jen pár papírování. Detektiv, jako já, by si nedokázal představit lepší den v práci. A když jsem přišel domů, tak se mi synek pochlubil s dobrými známkami a žena mi udělala dobrou večeři. Prostě ideální den. Ale bohužel nic nikdy není dokonalé.
Když jsem se chystal jít spát, zazvonil u nás telefon. Rozladilo mě to. Bylo totiž už kolem jedenácté v noci. S tichým nadáváním na lidi, kteří nemůžou počkat na ráno a volají uprostřed noci, jsem vešel do kuchyně a zvedl sluchátko: „Tady Evans. Kdo tam je?“ Ze sluchátka se mi ozval dobře známý hlas mé parťačky Tess Harperové. „Zdravím Tede,“ pozdravila, „tady je Tess. Omlouvám se, že ti volám tak pozdě v noci, ale budeš muset přijít do kanceláře. Máme tady jeden případ. Několikanásobná vražda. Víc ti řeknu až přijdeš. Tak zatím.“ Zavěsila telefon. Několikanásobná vražda? Cože? Tady v našem městě? To není možné. Trvalo mi pár vteřin, než jsem se vzpamatoval. Rychle jsem se oblékl, omluvil se své ženě, že musím neodkladně do práce, a políbil ji. Poté jsem na sebe hodil svůj kožený kabát, nastartoval auto a už jsem mířil na policejní stanici.
Byl tam chaos. Všichni pořád někam volali, prohledávali záznamy a tak podobně. Vešel jsem do své kanceláře, kde už na mě čekala Tess. „Tess, co se proboha stalo?“ zeptal jsem se ji. „Před pár hodinami byli ve svém domově postříleni Mark Stepherd a celá jeho rodina.“ „Cože?“ nevěřícně jsem na ni vytřeštil oči. Mark Stepherd byl jedním z vojáků, kteří se před pár měsíci vrátili z Vietnamu. Byl to vojenský hrdina. Při jedné bitvě zachránil šest těžce poraněných vojáků. Nebýt ho, tak by ti ubožáci skončili pod lijáky napalmu, které naši seslali na bitvu po evakuaci amerických pěšáků. Byla mu dokonce udělena medaile od prezidenta Nixona za statečnost. „A víme kdo ho zabil?“ zeptal jsem se ji. „Ano,“ podívala se na mě, „dokonce ho máme tady ve vazbě. Přijeli jsme po telefonátu vyděšeného Stepherdova souseda, který ho šel navštívit. Vraha jsme našli na místě činu skrčeného v rohu. Zdál se velmi rozrušený. Zatím nám ale nic neřekl, odmítá o tom bavit a ničím jsme ho nedokázali přinutit mluvit. Před chvíli jsme zavolali jeho matce. Snad nám ona nějak pomůže. Už by tu měla být.“ „Zavolali jste jeho matce?“ podivil jsem se, „Takže víme kdo to je?“ „Ano, jeho jméno je Gary Hawk. Nebudeš mi to věřit, ale byl jedním z šesti vojáků, které Stepherd zachránil. Divné, nemyslíš? Zabít někoho, kdo ti zachránil život,“ řekla a podala mi složku s jeho údaji. „Jo, to je,“ přisvědčil jsem a začal jsem si ve složce listovat. Ale v tom jsem uslyšel zaklepání na dveře. „Vstupte,“ automaticky jsem řekl a položil složku na stůl. Do místnosti vstoupila postarší dáma. Plakala. „Brý večer,“ zavzlykala a pokusila se zadržet slzy. „Dobrý večer,“ odpověděl jsem jejímu pozdravu, zatímco Tess k ní pohotově přikročila, usadila ji na židli a snažila se ji uklidnit. Když už se po chvíli uklidnila, Tess se na mě podívala, pohledem mi popřála hodně štěstí a odešla. Začal jsem se ji ptát: „Vy jste matka Garyho Hawka?“ Nesměla přikývla. Sedl jsem si naproti ní a pokračoval jsem s otázkami: „Víte, čeho se váš syn dnes dopustil?“ „Ano, už mi bylo oznámeno,“ zdrceně zašeptala. „Tušíte proč to udělal?“ „Nevím. Ale poslední dobou…“ zastavila se uprostřed věty. „Co poslední dobou?“ naléhal jsem. „Můžu ho vidět?“ najednou se mne zeptala. „To asi nebude možné. Máme ho zrovna ve vazbě a vyslýcháme ho. Můžete mi prosím odpovědět na otázku? Co poslední dobou?“ znovu jsem se zeptal. „Prosím,“ začala opět plakat, „potřebuji ho vidět. Až si s ním promluvím, tak vám zodpovím na každou vaší otázku. Opravdu ho potřebuji vidět. Jedině mě něco řekne.“ Zamyslel jsem se. Třeba měla pravdu a opravdu ji řekne, co se vlastně stalo a proč to udělal. A i kdyby ne, tak nám alespoň řekne, co sama ví. „Tak dobrá, můžete vidět svého syna,“ dovolil jsem jí, „Ale pak hned přijděte sem do mé kanceláře.“ I když plakala, usmála se, poděkovala a odešla.
Hodiny už ukazovali za čtyři minuty jedna hodina. Myslel jsem si, že mě to čekání zabije. Byl jsem už velmi unavený a stále jsem ještě nic o té vraždě nezjistil. Přemýšlel jsem nad tím, o čem si asi Hawkovi baví. Už mě to přestávalo bavit. Přece jim nebudu dávat celou noc na vybavení se. Už jsem chtěl poslat pro paní Hawkovou, ale nečekaně přišla do mé kanceláře. „Ještě jednou děkuji,“ usmála se na mě, „že jste mi povolil si s ním promluvit. Jsem vám velice vděčna.“ „A řekl vám něco, co by nám pomohlo?“ pokrytecky jsem se pousmál. Byl jsem už docela podrážděný. Zarazila se. „Ano, sice nechtěl, ale ano, řekl mi všechno. Velice dlouho jsem to z něho dostávala,“ sklopila oči. „On už totiž není takový, jaký býval. Něco se s ním stalo. Něco ho změnilo. Myslím, že to byla ta…“ odmlčela, „…válka.“ Uviděl jsem slzu stékat po její tváři. „Jsem připravena vám vše povyprávět. Budu velice ráda, když budete jenom poslouchat. Těžce se mi to vám bude říkat, protože budu muset začít nejprve s tím, jak bojoval ve Vietnamu.“ Podal jsem ji sklenku vody, sedl jsem si naproti ní a začal jsem naslouchat jejímu vypravování.

„Šestá roto,“ zavelel velitel, „vyrážíme!“ Hodně z vojáků se drželo zpátky, aby nevyběhli z řady a nevrazili mu. Nesnášeli ho. Nesnášeli celé to místo. Co den to den se prosekávali skrz husté rostlinstvo zdejšího tropického lesa. Skrz nesnesitelná horka, skrz obrovskou vlhkost, skrz všechny ty nepříznivé podmínky ale museli jít dál. Byli přece ve válce. Měli přece jen jeden rozkaz – nastoupit do bitvy a zničit nepřítele. Nemohli si dovolit ho neuposlechnout. Museli poslouchat na slovo svého velitele, i kdyby to pro ně znamenalo zemřít. Dnes jim bylo rádiem oznámeno, že v jejich blízkostí se nachází nepřátelští vojáci, a dostali za úkol tuto hrozbu zlikvidovat. Plížili se mezi palmami v mokřinách, aby je nikdo neviděl. Ale jeden z vojáků udělal chybu. Když se vojín Gary Hawk plížil kolem spadnuté klády, nevšimnul si, že se kolem něho plazí had. Had – zvíře, kterého se bál ze všech nejvíc. Když si ho všimnul, tak vylekaně vykřikl: „ÁÁÁ, HAD!!!“ a vyběhl ze svého úkrytu. Jeden vojáků reagoval pohotově. Vyběhl za ním a skolil ho k zemi. „Co do háje děláš Gary? Chceš nás sakra snad prozradit?“ vyjel na něj šeptem. Ale na omluvy bylo už pozdě, protože z asi sto metrů před nimi se ozvaly první výstřely pušek. Bylo to tu. Bitva začala. „Střílejte!“ zařval velitel z plných plic. Vojáci ho bez váhání uposlechli. Ale nebylo to nic platné, protože oni nevěděli, kde se nepřítel skrývá a nepřítel znal jejich polohu. Vzduchem se táhli ozvěny výstřelů, výbuchů a křiky umírajících. Naši prohrávali. Žilo jich už jen asi deset z třiceti. Z toho jich byla půlka těžce zraněná a neschopna boje. Mezi nimi byl také Gary, kterému střepy granátu poranili ruce. Nemohl nic dělat. Prostě tam ležel a čekal na smrt. Šíleně se bál. Stále víc a víc slyšel nářek svých kamarádů a výstřely se mu zdály být čím dál tím hlasitější. Říkal si, že tohle pro něj je konec. Nic ho už nemohlo zachránit. Ale když v tom nad sebou slyšel Markův hlas: „Musíme utéct! Dokážeš chodit?“ Ale nedokázal mu odpovědět.. Byl tak vyděšen, že se nezmohl slova. Ale Mark na jeho odpověď nečekal a okamžitě ho hodil přes rameno a utíkal z bojiště. Utekli opravdu jen o vlásek, neboť najednou se ozval hluk naších stíhačů a pár výstřelů. Celé bojiště pokryl proud napalmu, který sežehl vše, čeho se dotkl. Gary a pět dalších mužů bylo zachráněno Markem Stepherdem. Mark Stepherd byl hrdina.
Po dlouhých letech boje a krveprolití válka skončila. Teda alespoň pro Američany. Garyho poslali domů, kde už jsem na něj čekala. Měla jsem obrovskou radost, že se už vrátil. Doufala jsem, že bude také šťastný, když byl tak dlouho pryč. Ale něco s ním nebylo v pořádku. Už to nebyl můj Gary. Jakoby ho ta válka změnila. Můj Gary byl vždycky tak veselý, vtipný a hodný, ale teď byl…tak odloučený ode mne. Celé dny posedával doma a díval se z okna. Vůbec se mnou nemluvil. Teda vlastně s nikým nemluvil. Nechtěl chodit do své bývalé práce. Přestal se o všechno starat. Myslela jsem si, že bude potřebovat jen trochu času, aby zapomněl na své útrapy ve Vietnamu a přivykl si opět na svůj normální život. Ale časem se to začínalo horšit. V noci mě často probudil jeho vyděšený křik, pláč a prosení o milost. To mi už bylo jasné, že není v pořádku. Tak jsem se rozhodla si s ním o tom promluvit. Přišla jsem k oknu, kde trávil většinu dne. Seděl u něj a díval se ven a zdálo se, že čeká, až se něco stane. „Gary, zlatíčko,“ oslovila jsem ho a položila mu ruku na rameno. Neuvěřitelně se ale lekl! Vyděšeně vykřikl, škubl sebou a sevřel mi ruku tak bolestně, jako bych byla někdo, kdo mu chce ublížit. Bolestně jsem zasténala. V tom si uvědomil, že to jsem já. Pomalu, ale nejistě mě pustil. Vyděsilo mě to. Nečekala jsem takovou reakci. „Musíme si promluvit,“ začala jsem, „já vím, že tě něco trápí. V noci křičíš ze spaní, pořád tu jen sedíš a díváš se ven, distancuješ se od ostatních lidí a věcí. Mně to přeci říct můžeš.“ Ale on se zase jen otočil k oknu a chladně odvětil: „Nenuť mě se o tom bavit. Jdi pryč. Chci být sám.“ „Ale Gary, neblázni,“ naléhala jsem na něj, „řekni, je to něco s tou válkou? Může ona za to?“ „MLČ!“ zčistajasna vykřikl, „Nezmiňuj se o tom! Nevíš, jaké to bylo! Už se o tom s tebou nechci nikdy bavit!“ Vyběhl ze židle do svého pokoje, tam chvíli něco hledal, poté vběhl do předsíně, hodil na sebe kabát a utekl z domu. Byl to pro mě šok. Chvíli jsem nevěděla, co mám dělat. Ale něco mi říkalo, že mám jít do jeho pokoje a zjistit, co si vzal. Tak jsem tam šla. Byl tam otevřený jeden šuplík. Šuplík, kde měl své věci z armády – pár fotek a dopisů, psí známku, pistoli a náboje. Až na pistoli tam bylo vše.
Gary přesně věděl, kam namířeno. Už dlouho nad tím přemýšlel, ale teprve dnes se rozhodl to udělat. Už dlouho ho tížili sny, kde se opět nacházel uprostřed bitvy. Dnešní byl ale jiný. Znovu se objevil v zápalu boje. Nevěděl, co má dělat. Tak moc se bál. Vzduchem svištěly kulky, na zem padaly šrapnely z granátometů a jejich části zasahovali vše v okolí – jak stromy, tak i vojáky s americkou vlajkou na rukávu. Najednou viděl sám sebe ležícího s poraněnýma rukama, připraven zemřít. Ale najednou se u něj objevil Mark a zachránil ho. Ale Gary pozorující celou situaci si všiml něčeho, co Mark nepostřehl. Asi pět metrů od nich ležel další voják – James Hawk, jeho bratr. Z jeho rány v břiše, kterou mu způsobila vystřelená kulka, tekla krev. Tvářil se být v bezvědomí. Gary k němu přistoupil blíž. Najednou James procitnul a podíval se na něj. V jeho očích viděl vztek a bolest. Jeho kůže byl bledá a vrásčitá. Vypadal tak…nemrtvě. Natáhl k němu ruku a oslovil ho: „Gary…“ Po Garyho obličeji stekla kapka potu. „Gary,“ oslovil ho znovu důrazněji. Gary stále mlčel. Měl svázaný jazyk Bál se promluvit.. „Gary!“ zakřičel na něj znovu. Gary stále stál. Přemýšlel nad tím, že se otočí a uteče. Už slyšel americké stíhače. „GARY!!“ zahřměl okolím Jamesův hlas. Gary už to nevydržel a zakřičel na něj: „Jamesi, co ode mne chceš?! Co ode mne chceš, že se mi pořád objevuješ co noc to noc ve snech?!“ „Pouze jednu věc,“ zazněl s ozvěnou Jamesův hlas, „proč si myslíš, že mě Mark v tuto chvíli nezachránil? Protože mě nenáviděl! Protože nebyl na naší straně! Byl s nimi! Tebe a zbytek zachránil jenom proto, aby vypadal, že je na naší straně! Víš, co musíš udělat! Pomsti mou smrt! Jedině pak budu odpočívat v pokoji!“ Poté vše pohltili chemické plameny. Vzbudil se. Už mu bylo jasné, co je třeba udělat. Nyní už byl na cestě k Markovi. Cestou si dával pozor. Byl si naprosto jist tím, že válka ještě neskončila. Měl pocit, že letmo zahlédl pár šikmookých připravené k boji. Pozorovali ho. Pozorovali děti hrající si na pískovišti. Pozorovali vše ze svých úkrytů. Jejich kryty byly stíny světla. Ostatní je neviděli, ale on ano s tím, co se naučil ve Vietnamu. Musel být pořád ve střehu. Nikdy nevěděl, kdy můžou zaútočit. Když se plížil jednou úzkou uličkou, uvědomil si, že stojí před Markovým domem.
Došel ke dveřím. Vyzkoušel, jestli je odemknuto. Nebylo. Obešel dům. Žádný zadní východ. Okna všechna zavřená. Ale skrz ně viděl, že někdo doma je. Najednou uslyšel výbuch za svými zády. Bleskově se otočil. Už to začalo. Válka se dostala až sem. Ale nezdálo se mu, že byl stále v Texasu. Bylo hrozné dusno a vlhko. Všechnu poušť zakryly palmy s kapradinami. Domy byly obrostlé keři. Jeden z domů hořel. To vysvětlovalo ten výbuch. Věděl, že mu dochází čas. Nemohl váhat. Přiběhl ke vstupním dveřím a vykopl je z pantů. Vběhl dovnitř. Vypadalo to tam jako v nějaké vojenské základně. Na oknech byly kamuflážní sítě, na stolech mapy a plány a interiér byl z většiny tvořen bednami se zbrani a municí. U jednoho stolu seděla trojice Vietnamců – žena a dvě malé děti. Gary vytáhl pistoli ukrytou za pasem a namířil na ně. Nenáviděl je. Za všechno tohle peklo mohli oni. Stiskl spoušť. Třikrát. Tři mrtvá těla spadla k zemi. Někdo přiběhl z vedlejší místnosti. Další Vietnamec – muž. „Proboha,“ vydechl, když viděl svou rodinu mrtvou a vyděšeně se podíval na jejich vraha, „c-c-cože?! Gary?! Pročs to udělal?! Proč?!“ Gary mu neodpověděl. Namířil na něj hlavní od pistole. Zapřemýšlel. Vietnamec, který má stejný hlas jako Mark? Zvláštní, ale nepodstatné. Z domu vyšla rána výstřelu a poté už jen bolestný výkřik.

„Takže, pokud je pravda, co nám říkáte, znamená to, že není duševně zdravý,“ vytušil jsem z vyprávění paní Hawkové. „Ano, to je pravda,“ zavzdychla, „potřebuje nějakou lékařskou pomoc.“ „Náš psychiatr ho ráno prohlídne. Postaráme se o něj. Už můžete jít domů. Velmi jste nám pomohla a navíc je už velice pozdě,“ propustil jsem ji. „Ano, měla bych u jít. Nashledanou,“ rozloučila se. Odpověděl jsem jí stejným slovem a poté odešla. Zůstal jsem v kanceláři sám a přemýšlel jsem. Na dnešní noc a na Garyho Hawka vskutku v životě nezapomenu. Je neuvěřitelné, jak nějaká událost dokáže ovlivnit mysl člověka. Hlavně když se jedná o situaci, ve které je ohrožen jeho život. Zcela ho to ovlivní. Změní ho to na bestii lačnící po pomstě a krvi. Slyší hlasy na míle daleko. Vidí stíny v denním světle. Cítí cizince dívající se jeho směrem. Okusuje nebezpečí s každým slovem, co řekne. Vede válku uvnitř své hlavy…