Krvavé doupě

Anotace: ...moje první veliké hororové dílko již uplatněno v jedné soutěži...

Krvavé doupě

Ten dům byl jako každý jiný. Tedy až na jednu maličkost - byl bez oken. Sama jsem byla zvědavá, jaká podivínská rodina tam může žít.

"Paní Woodsová? Jsem Marie Hartlová," přivítala mě hned u branky postarší žena.
"Miriam Woodsová, těší mě." Dáma v temně modrých saténových šatech jen souhlasně kývla a rukou naznačila směr cesty.
"Nebudu dlouze mluvit, paní Woodsová. Náš pán je muž vytříbených zvyků a hodnot, které uznává. Především si potrpí na precizně provedenou práci služebnictva," žena zvolnila krok a zlehka přejela třemi prsty po zábradlí u vchodových dveří.
"Je mi to jasné, paní. Myslím, že bude spokojen."
"V to doufám," odfrkla si madam a zhluboka se nadýchla: "Rose! Říkala jsem i to zábradlí!" Odpovědí bylo hrobové ticho. "A hned!" dodala rázně. Byla jsem mírně zaskočena, jakou razanci má dáma, které mohlo být kolem padesáti let.

Když po chvilce z domu vyběhla ustrašená dívka a začala vlhkým hadříkem přejíždět chladný kov, mohly jsme pokračovat dál.

"Teď vás poprosím, abyste si nasadila tyto brýle."
"Prosím?" Brýle s černými skly v domě bez oken?
"To bude váš první úkol - pokaždé, když půjdete za pánem, musíte mít tyto brýle, rozumíte mi?" Nechápala jsem.
"Ano, paní."
"Lord Sey, má milá, je velmi zvláštní muž, jak sama zjistíte," pousmála se a otevřela masivní dubové dveře.

Vedla mě temnou chodbou osvětlovanou jen mdlou září svíček. Všudypřítomný chlad pronikal až do morku kostí. Po několika klikatých chodbách a třech schodištích jsme stanuly v dlouhé úzké chodbě s jedinými dveřmi.

"Můžete vstoupit, pán vás přijme," šeptla Marie a třikrát zabouchala na velké dřevěné dveře. Zvuk, jenž se vzápětí ozval a jehož ostré tesáky se s chutí zakously do mých uší, byl ten nejpodivnější, jaký jsem kdy slyšela...

“Ach promiňte, paní Woodsová,“ozval se za mnou nejistý hlas, „já jsem nechtěla. Zatracený svícen…“ Marie zaklela a já jsem byla ráda, že jde o pouhou nešikovnost služebnice. Uf…

Dveře vrzly a já jsem stála v honosném sále. Paní Hartlová zůstala stát na chodbě, nenásledovala mě už snad proto, aby za mnou opět zavřela. Zůstala jsem v místnosti sama a jen jsem tupě hleděla okolo. Netušila jsem, jakou barvu mají tapety na stěnách, a nedokázala jsem určit ani barvu toho starého koberce pod mými chodidly. Všechno se mi zdálo temné, snad to bylo těmi brýlemi a možná taky tím, že se venku ještě nerozednilo. Který člověk může dát pracovní pohovor v tak časnou hodinu ranní...? Najednou jsem před sebou viděla mužskou siluetu v obleku. Okolo něj se vznášel dým z jeho dýmky, nic víc jsem nevnímala ani neviděla. Vše bylo tak tajemné…

„Pojďte se mnou, slečno Woodsová“ řekl hlas asi pětapadesátiletého muže. Napadlo mě, že to budou nejspíš jeho „nejlepší léta“, ale nechala jsem to bez povšimnutí.
„Jsem paní Miriam Woodsová.“ řekla jsem namísto pozdravu, přičemž jsem kladla patřičný důraz na slovo PANÍ. I když pravdou je, že mi oslovení slečno docela lichotilo už jen proto, že už mě tak nikdo asi 10 let neřekl. Inu, pán bude asi lichotník…
„Tak to se omlouvám.“opět bafnul ze své dýmky. „Prosím, nyní mě následujte. Ukážu vám, co bude tady vaší prací, a nebojte se, chovejte se jako doma.“ podotkl otcovsky. Najednou jsem cítila, že se mi tu bude líbit…

Do ruky vzal velikou pochodeň a vedl mě svým domem, který mi připadal spíš jako hrad. Šli jsme chodbou,poté jsme pokračovali po točitém schodišti dolů. Měla jsem dojem, že mě vede snad do pekla, naštěstí jsme skončili ve sklepení jeho sídla.

„Teď si můžete sundat své brýle.“ vybídl mě můj nynější společník. Poslechla jsem a pořádně jsem se rozhlédla okolo. V mihotavém světle plamene jsem uviděla tvář staršího muže. V obličeji měl rysy typického lorda: na kulaté hlavě věneček šedých vlasů překrytý kloboukem, vysoké vážné čelo, uhlově černé oči, orlí nos, seschlé rty a šedý plnovous. Nižší postava v obleku doplněná dřevěnou holí s ocelovým bodcem na jednom konci a ocelovou hlavou tygra na druhé, se mi v tom mizerném světle zdála skoro jako hodný pohádkový dědeček a přitom měl výraz zlého démona. Zvláštní to muž, napadlo mě, ale na sobě jsem nedala nic neobvyklého znát.

Chodba byla studená a šedé zdi zely prázdnotou, jen plíseň tu byla jakýmsi zvratem. Stáli jsme spolu před mohutnými a pevnými dveřmi, zdály se být dosti staré, snad stoleté. Muž do nich silou vrazil chromový klíč, ale neotočil.

„Promiňte, měl bych vám to vysvětlit.“ Promluvil náhle. Přemýšlela jsem o tom, co mi chce vysvětlit, ale pokračoval: „Ty brýle, víte… Služebnictvo je mělo nosit, když jsem v salonku či sále seděl se svou ženou, aby nás nerušili svými pohledy. Ale od té doby…“ Odmlčel se.
“Ano, to chápu. Upřímnou soustrast.“ Řekla jsem soucitně.
„Děkuji.“ Muž se skoro začervenal. „Ale abych vám to vysvětlil dopodrobna. Od smrti mé drahé lady, ach, je tomu už 5 let, jsem služebnictvo neměnil, a proto jsem nechtěl měnit ani tento hloupý zvyk, jestli mi rozumíte… Vše při starém, jako by tu ještě pobývala s námi. Takže vás prosím, kdybyste byla tak rozumná a před služebnictvem je v mé přítomnosti měla nasazené. Doufám, že mě chápete.“
„Ale zajisté, to mi nedělá nejmenší problémy!“ usmála jsem se.

Otočil klíčem v zámku dveří, ale stále ještě neotevřel.
„Měl bych vás ještě na něco upozornit. To, co teď uvidíte, bude vaší prací, proto doufám, že vám to nebude dělat potíže. Tak prosím…“ pokynul mi prsty a já jsem vstoupila do dveří.
To, co jsem spatřila poté, by se nedalo příliš kloudně popsat. Hrůza se na mě sypala ze všech stran. Upadla jsem do mdlob, protože něco takového jsem vážně ještě neviděla.

Lord Sey si mé psychické lability ihned všiml a možná, že tuto reakci i čekal. Luskl prsty a přišel nějaký člověk se sklenicí vody, kterou na mě lord poté vylil. Probrala jsem se, otevřela oči a snažila jsem se upokojit. OK, řekla jsem si, to se ti jen zdá. Až se probudíš, bude vše v pořádku, takže tuto noční můru zvládneš…

Po chvíli jsem si uvědomila, že ležím pánovi v klíně a že je to nepřípustné. Zvedla jsem se a spontánně se omluvila. Lord omluvu přijal s úsměvem, poté navázal:
„Toto je místo, kde se odehrává má jediná životní vášeň. Ano, nacházíme se na tribuně největší gladiátorské arény v zemi. Zdá-li se vám to pošetilé, prosím, můžete jít domů.“
Na sucho jsem polkla a kývla jsem. „Zůstanu tady, pokračujte…“
„Tady se odehrávají zápasy mých šelem a obyčejných lidí. Jedno zvíře proti jednomu člověku, to je pravidlo číslo jedna. Jde pouze o hru či koníček, který je jako každý jiný. Je to podobné jako golf, rybaření, filatelie… Jde o mou jedinou životní vášeň, je to mé duševní uspokojení a touha po zábavě.“ Usmál se na mě, jako by šlo o nejnevinnější druh zábavy.
Já jsem zděšeně koukala do kruhové arény vyplněné pískem, ze které nebylo úniku. Písek v ní byl naprosto čistý, betonové stěny okolo taktéž. Vedly odtud dva možné východy, oba však zataraseny mřížemi. Pro lidi a pro zvířata, jak prosté, blesklo mi hlavou. Jakmile jsou oba v „poli“, mříže se spustí a…V televizi dávali filmy o řeckých zápasech mezi lidmi a zvířaty běžně, ale že by se tím někdo mohl bavit i v 21. století? Nechutné…

„A co tedy bude mou prací?“zeptala jsem se suše lorda nevědouc, co za hnus mám čekat.
„Nejprve vám musím říct jediné. Žádný ze služebníků o tomto mém koníčku, smím-li to tak nazvat, neví. Držím je v nevědomosti už několik let, a upřímně, nevěděla o tom ani moje žena než zemřela. Takže bych vám byl vděčný, kdybyste se o tom nikde a nikomu nesvěřovala.

Vaší prací tu bude několik činností, však věřím, že to zvládnete. Po každém zápasu je třeba vyměnit písek v aréně a umýt špinavé stěny. Není to těžká práce, jen není příliš příjemná. Původně jsem to dělal sám, ale jak sama vidíte, nemám už na to ani věk, ani zdraví. A další věc, kterou od vás budu požadovat, je, abyste se každý den starala moje zvířátka.“ Láskyplně se zasnil, poté mě vzal důvěrně okolo ramen a vedl mě dál. Vrátili jsme se na chodbu a on opět zamknul. Šli jsme společně po schodišti zase o něco výš. Na jednom mezipatře zabočil na opačnou stranu a oba jsme zase sestupovali dolů. Po notné chvíli jsme stáli na kamenné plošince, která se až nápadně podobala té předchozí, z níž se tyčily opět statné dubové dveře s mohutnou mosaznou klikou. Tentokrát odemknul bez zbytečných řečí a vybídnul mě, abych vešla dovnitř.

Tentokrát se mdloby dostavily ještě rychleji. Lord mě něžně probudil a já jsem se okamžitě zvedla, abych se zase nedostala do nějaké společensky trapné situace. Stále jsem v rozsáhlé místnosti, možná to byla jeskyně, která byla solidně osvícená několika pochodněmi. Všude okolo mě byly bytelné kovové klece se zvířaty. Zpoza mříží na mě koukali lvi, tygři, jaguáři, panteři a pumy. Je klidně možné, že tam bylo ještě víc druhů šelem, bohužel to jsem ve svém překvapení nepoznala.

„Nebojte, nemusíte je krmit.“ řekl milým hlasem a já jsem se cítila klidnější. „Na to tu máme jiného člověka.“ Podotkl a lusknul prsty. Z jednoho koutu se zvednula rozlámaná polonahá persóna. Přišel k nám shrbený zarostlý muž jen těžko určitelného věku. Vysoká a svalnatá postava vypadala hrozivě, jeho křivý úsměv a hřbet však byly nechutné.
„Ahoj, Jacku! Toto je paní Woodsová, bude nám tu dělat pořádek. Paní Woodsová, toto je Jack, krmí moje kočičky.“
“Zdravím, paninko!“ Zaskřehotal Jack. Pak ke mně přitáhl ruku a já jsem se musela přemoci, abych mu podala tu svou. Jakmile jsem se dotkla jeho krvavé kůže, s odporem a znechucením jsem se opět odtáhla.
“Promiňte, před chvílí jsem krmil zvířectvo.“ zasmál se Jack chraplavým hlasem.

„Vaší prací,“pokračoval lord Sey, „bude čistit klece. Není to těžká práce a ani ji nemusíte dělat příliš často. Pokaždé, když se z ringu kočka nevrátí, což se stává jen málokdy, vydrhnete úplně celou klícku. Pro jistotu. To víte, co kdyby se nové zvíře dostalo do znečistěného prostředí?“ Kývla jsem na důkaz pochopení. Lord se rozloučil s krmičem a odešli jsme.

Vystoupali jsme opět nahoru po všech schodištích a prošli jsme dlouhou chodbou do sálu, kde jsem stanula před lordem prvně. Stále jsem byla překvapená a zděšená zároveň z tolika faktů, které mi lord po cestě sdělil. Stále jsem ještě nevěřila, že se budu starat o pořádek a čistotu v gladiátorském ringu. Přišlo mi to jako hloupý sen, ale ráno nepřicházelo…
„Brýle.“ Připomněl mi nenápadně pán a já jsem si konečně uvědomila, že je stále nesu v ruce. Nasadila jsem si je, pobaveně jsem kývla a chtěla jsem jít.

Lord mi ještě ukázal komnatu, ve které budu moci spávat. Musela jsem s ním projít ještě o dvě patra výše, než se nacházel sál. Byla to velká a neútulná místnost, ve které se někdo snažil topit v malých kamnech. Místnosti vévodila černá postel s bílými nebesy, vedle stál malý toaletní stolek se zrcadlem. Pod oknem beze skla, jako ostatně všude v tomto domě, byl postaven pracovní stůl s několika zásuvkami, na němž stál svícen s deseti svícemi. Vedle něj se tyčila mohutná barokní skříň, pravděpodobně na šaty.
“Toto bývala komnata mojí milované.“ podotkl pán smutně. Na nic jsem se nevyptávala, bylo mi vše jasné. Popřál mi dobrou noc a já jsem se pousmála. Pak vyšel z pokoje a zaklapla za ním těžká klika.

Čištění stěn, výměna písku a drhnutí klecí přece není tak hrozná práce. Možná, že to bude docela fajn. Lord se tváří jako milý člověk, i když opak je pravdou, pošetilý blázen s takovými koníčky je asi na pováženou… I přesto jsem byla ráda, že dostanu práci i s bydlením a stravou. Přece jen v prázdném bytě po manželovi, samotné a bez práce by se mi nežilo nejlépe. Tady budu mít alespoň nějakou společnost. S klidnou duší jsem usnula v honosné posteli.

Celou noc mě pronásledovaly noční můry toho nejvyššího kalibru. Pořád se mi pod očními víčky zjevovala tajemná žena v průhledném šatu. Běžela stále dál a dál, chtěla utéct pryč. Nikdo jí však neřekl, že stojí uprostřed větrného víru, ze kterého není úniku. Kolem ní létaly ve víru taky střepy a zařezávaly se jí postupně do kůže stále hlouběji. Ona se zoufale chytala za hlavu, zavírala oči a křičela a křičela a křičela…
Za noc jsem se asi pětkrát probudila zpocená hrůzou. Pokaždé mě potěšilo, že jde jen o hloupý sen, a zase jsem usnula.

Ráno mě přišla probudit Marie a hned se mě optala, jak se mi spalo.
“Dobré, připadám si tu jako princezna.“ řekla jsem nadšeně jako malé děvčátko.
Sešla jsem po širokém mramorovém schodišti o tři patra níže, kde se nacházela jídelna pro služebnictvo. Snídali jsme všichni u jednoho stolu, bylo tu okolo šedesáti lidí. Znala jsem tu pouze Marii, která mě představila všem okolo, marně jsem očima hledala Jacka, nebyl tu.

Hned, jak jsem dojedla, si mě lord Sey povolal k sobě, zatímco služebníci a služebnice se poctivě dali do své práce. Marie mě zavedla před dveře sálu, já jsem si nasadila brýle a vstoupila jsem. Ani tentokrát mě Marie nenásledovala, jen tiše za mnou zaklaply dveře.
„Dobré ráno, slečno Woodsová! Jakpak jste se tu vyspala?“ zeptal se mile po ránu.
„Dobré, dobré.“pokývala jsem a začervenala jsem se, to za tu „slečnu“. „Vyspala jsem se tu krásně, jako bych byla princezna. Doufám, že vy také.“
„Ale ano.“usmál se lord. „Tak jsem vás chtěl ještě o něco poprosit. Ty brýle, prosím…“ Zarděla jsem se, že mi to nedošlo. Sundala jsem si je z nosu.
“Fajn. Takže tady za těmi dveřmi za mnou, tu už jsme šli včera, čeká Jack. Pamatujete si na něj, viďte…“ Vybavil se ti ten shrbený vysoký mužíček, křivý a chlupatý jako opice. Kývla jsem na souhlas. „Zavede vás dolů do sklepení, odemkne vám a pustíte se do své práce, ano? Kdybyste něco potřebovala, obraťte se něj, pomůže vám. Vypadá sice jako chuligán, ale je to hodný člověk.“ Poprvé se lord upřímně zasmál.

Za dveřmi opravdu stál Jack a vítal mě, jako bychom byli dávní přátelé. Zavedl mě po točitých schodištích k aréně. Odemknul dveře a stanuli jsme vedle sebe na tribuně.
Tu bylo barokní křeslo, na kterém pravděpodobně sedával lord, když se o několik metrů pod ním, odehrávaly ony „hry“. Pohlédla jsem dovnitř kruhu a zhrozila jsem se. Tentokrát už jsem neomdlela jako posledně, už jsem byla trochu duševně připravená, i tak to bylo odstrašující. Vše bylo pokryto vrstvičkou rudé barvy. Písek byl zaplaven čerstvou tekutinou, na zdi byly stříkance a krvavé otisky lidských prstů i zvířecích tlap. Ta spoušť byla jako hororový obrázek, o to hůř, že toto byla realita. Včera to tu určitě nebylo, napadlo mě, to bych si přece určitě všimla. Takže dnes v noci se tu odehrávalo…

„Tak buďte tak hodná, paninko, a ukliďte ten nepořádek. Máte na to celej den. “ Vytrhnul mě z těchto ponurých myšlenek Jack, který se již tento den ukázal jako dobrák.
„Dobře. A kde teda najdu nějakou hadru, drátěnku, kýbl a saponát?“ zeptala jsem se, jako by šlo o hloupý úklid školní jídelny, což bylo moje bývalé povolání. Stěna jako stěna…
Jack se rozesmál: „Ale paninko, co jste si myslela? Že tady dostanete saponát a všelijaké supr čupr nový věcinky a bude to raz dva hotový?“ Polkla jsem. Ano, v toto jsem přesně doufala… „Tak to jste teda vedle jako ta jedle, paninko. Tady vám můžu dát jen pár zmuchlaných drátů a vodu, kterou dávám kočkám. Nic víc. Zbytek musíte oškrábat nehty…“ Polila mě zima. No fuj, to mám nehty škrábat tu smrdutou rudou tekutinu ze zdí?

V kyblíku, ve kterým dostávaly šelmy vodu, mi donesl Jack vodu a pár zmuchlaných drátů, coby předchůdce drátěnky. To bylo vlastně jen z dobré duše Jacka, který pro mě rozebral jednu starou zvířecí klec, která už se stejně rozpadala. Na písek jsem naštěstí dostala civilizovanou lopatu, za což jsem byla neskonale šťastná.

Po třech hodinách mojí trpělivé práce se za mnou přišel Jack podívat. Nesl mi oběd a v ruce nesl láhev whisky, potutelně se smál už zdálky. Nabídl mi a já jsem neodmítla, ačkoliv takto tvrdý alkohol obvykle nepiji. Potykali jsme si a Jack mi už konečně neříkal „paninko“, což jsem z duše nenáviděla.

Po obědě jsem se opět vrátila k práci, škrábala jsem a drhla jsem do pozdního odpoledne. K večeru jsem vynesla zakrvácený písek, což byla rychlá práce a já jsem si skoro i odpočinula. Mezitím mi Jack donesl pytel s novým čistým pískem a já jsem ho lopatou naházela po kruhu.
“Dobrá prácička, Miri…“ řekl Jack a poplácal mě po rameni. Usmála jsem se a pomyslela si: OK, tak to bychom měli. Tak strašné to zase nebude. napadlo mě
Než jsem odešla, věnoval mi Jack ještě jedny klíče pro případ, že by třeba zaspal, ať se dostanu do arény.

Po společné večeři s ostatním služebnictvem, které absolutně nechápalo, kde že to pracuji, jsem šla ihned spát. Usnula jsem jako špalek, byla jsem utahaná a zničená. Ani jsem se neprobudila, když přišla Marie se zprávou, že mě volá lord. Už jsem tvrdě spala.

S lordem jsem se viděla až ráno, opět po snídani. Moje práce se opět opakovala. Mojí denní náplní bylo čištění a drhnutí krvavých zdí a vynášení písku. Ještě jsem si vcelku často povídala s Jackem, který se stal mým nejlepším přítelem. Povídali jsme si při práci a za chvíli jsme byli jako letití přátelé.

Toto se opakovalo den co den a pro mě se to stalo stereotypem. Bylo to stále stejné a opakovalo se to tak pravidelně, že už mi ta rána plné krvavých obrázků nezdála ani trochu odpudivá. Brala jsem to všechno jako rutinu všedních dnů, teda do jednoho večera…

Marie už dávno poklidila po večeři, všichni služebníci přešli do svých komnat, někteří ještě za prací, ale já jsem stále seděla na židli v naší jídelně. Nechtělo se mi moc spát a tak jsem seděla za stolem a přemýšlela jsem. Co se tam dole asi teď děje? napadlo mě. Kdo tam válčí o svůj život? Nad čím utrpením se nyní raduje Jeho Lordstvo? Opovržení v mém hlase bylo zřejmé.
Přišla Marie. Setřela stůl a popřála mi dobré noci. Popřála jsem jí totéž a čekala jsem, až za ní zapadnou dveře. Kroky se vzdálily směrem ke schodišti.

Čekala jsem netrpělivě ještě asi hodinu, přesně do půlnoci. Poté jsem vyšla vstříc mému cíli, nesmělá a roztřesená. Klíč jsem pevně tiskla na své hrudi.

Prošla jsem cestou, kterou jsem chodívala den co den. Šla jsem skrz sál, po schodišti dolů až ke dveřím ke zvěřinci. Opatrně a tiše jsem je odemkla.
Zvířata byla klidná, byla ráda, že si dnes nevybrali je, a ani se moc nevztekala, když jsem prošla okolo jejich klecí. Zvykla si na mě.

Došla jsem rovně k zamřížovanému vchodu do arény. Nikdy jsem neviděla zápasy jinak než v americkém filmu, takže jsem byla zvědavá… Chytila jsem se mříží a koukala do ringu.

Uprostřed kruhu stál jaguár. Černá kočka procházela po aréně a zlostně vrčela. V tribuně seděli prapodivní mužíkové křivější a hrbatější než je Jack, někteří neměli oči, některým chyběla jedna, dvě končetiny. Byla to ztělesněná monstra, napadlo mě a najednou mi přišel Jack vcelku roztomilý. Mužíci házeli do arény kameny a shnilá rajčata, čímž provokovali kocoura. Jaguár byl stále nervóznější. Oháněl se dokonalým chrupem a řval na celé kolo. Když už byla kočka v tak zlostném rozpoložení, vpustili do ringu nahého chlapa. Byl nápadně podobný mužíkům v tribuně, chlupatá shrbená opice s jedním okem. Šelma se rozběhla proti muži a … Hnus chodil okolo a já jsem zavřela oči. Otevřela jsem je až po několika sekundách, když dvojhlasý řev ustal. U betonové zdi tu v krvi ležela dvě těla, zvířecí a lidské. Kočka má roztříštěnou přední část lebky a čelist, jak skočila proti zdi. Gladiátor je poškrábán od jaguára.

Lord nadšeně skáče v tribuně, mužíci halekají. Muž vstává jako první, zvedá kámen, který sem hodil některý z mužů v tribuně, a mlátí jím surově šelmu do hlavy. Zvíře vrčí a řve, ale není mu to moc platné. Náraz do zdi byl tvrdší než rány bojovníka, kterým nakonec podlehl.

Stojím jako přimražená k mříži u vchodu do arény. Když se bojovník zvedá, jeho krev stříká okolo, tribuna jásá a mě je do pláče. Najednou mi dochází, že tu vlastně nemám co dělat, a tak urychleně běžím pryč. Viděla jsem až příliš mnoho, víc než jsem chtěla. Utíkám po schodech rychlostí, kterou bych ani nečekala, že zvládnu, jen abych byla co nejdál od tohoto pekelného místa.

Po několika minutách ulehám do lože s nebesy a usínám. Celou noc se mi vrací onen sen s tajemnou ženou, vírem a střepy. Budím se co chvíli a poté nemůžu dlouho usnout. Tato noc je tak dlouhá a sny záludně temné…

Když se ráno budím, cítím se jako po flámu. Po snídani mě lord opět volá k sobě a vedeme spolu naši typickou ranní konverzaci o ničem
„Dobré ráno, paní Woodsová. Jak jste se vyspala?“ ptá se lord vesele a z očí mu vychází zář jako o předešlé noci ve sklepení domu.
„Dobré jitro.“ Odpovím mu zkroušeně, zblbnutá z neprospané noci. „Necítím se zrovna nejlépe, špatně jsem spala, víte…“
„Ach tak to vás chápu. A nechcete dnes raději zůstat v posteli? Nerad bych byl, kdybyste ochořela. Na jeden den to Jack klidně vezme za vás…“ Z jeho hlasu číší vlídnost.
„Jé, to je od vás milé. Myslím, že by mi to osobně velmi prospělo. Nebývám často nemocná, to mi věřte, ale dneska to není žádná sláva…“
„Tak prosím, ať je teda po vašem. Jděte si lehnout a pořádně se dospěte. Pošlu za vámi Marii s obědem.“ Poděkuji mu za jeho laskavost a jdu do zpátky do své ložnice.

Oblékám si noční košili po zesnulé lady a usínám. Někdo mi však stále nepřeje poklidný spánek a moje víčka stále tíží ta noční můra. Je stále horší a horší, žena se o to více motá ve víru a střepy létají okolo ní. Její křik se stupňuje a já se budím.

Někdo klepe na dveře. Jack. „Ahoj, Miri, jak se ti daří? Slyšel jsem od starýho, že prej ti není dobře, tak se mě ukaž. No, jsi fakt nějak bledá. Jak se cítíš? A nechceš třeba donýst čaj? Poprosil bych Marii, ona je hodná, určitě by ti nějakej dobrej udělala. “ Palba jeho otázek nebere konce.
Nadechnu se: „Jacku, taky tě ráda vidím. Neboj, už je mi o něco líp. Jeden čaj už mám v sobě, druhý je na cestě, Marie mi ho slíbila, neboj se. A jak se tobě daří? Co nového v práci?“ pousměju se nad svou poslední otázkou.
„Jo, je to bída.“ řekne Jack a hned pokračuje: „Nemám si s kým povídat. Stěny jsou dneska krvavější než obvykle, písku je spousta a hlavně… Včera po dlouhé době vyhrál člověk!“ řekne zkroušeně. „Musel jsem vymýt celou jeho klec, zítra prý dovezou novýho pantera.“
Poslední jeho odpověď mě dostane.
Poté se rozloučí a jde zase makat, přece jen teď dělá za dva, musí toho mít dost.

Po několika minutách přijde Marie s obědem a slíbeným šálkem čaje. Po pár společenských frázích odchází a já zůstávám sama v pokoji se vzpomínkami a myšlenkami. Stále mám před očima ten šílený sen…

Když vtom mi to došlo! No jasně! Já blbá, proč mi to nedošlo hned? Proč jsem byla tak slepá?

Moje myšlenky jdou jedním směrem. Lord se minule zmínil, že jeho lady zemřela vcelku mladá. Jistě lady zemřela, ale jak zemřela, to se lord nikdy nezmínil. Hrůza mě polila od shora až dolů. No děs.

Slézám v košili na koberec a začínám hrabat v jejich věcech. Prohledávám šuplíky a zásuvky, prohlížím všechny možné kouty pokoje. S nalezenými poklady se vracím zpět do peřin a prohlížím je. Dopisy, rukopisy, tiskoviny... Nic zvláštního, prostě to jsou věci, které má v pokoji každý normální člověk. Není tu žádná stopa, která by mi řekla víc, bohužel.
Všechno postupně vracím na své místo a opět ulehám do postele. Přemýšlím a bádám nad věcmi, které snad ani nemůžou být pravdou.

Když ležím na posteli ve společnosti myšlenek, moje oči se dostanou do jednoho bodu. Na barokním kůlu, který drží nebesa, je úplně navrchu připevněný nějaký papírek. Přece jen, kdo by schovával nepodstatné věci tak vysoko? Postavím se na posteli a lístečku se zmocním. Rozložím jej a čtu velmi potichu a klidně:
Dobrý den, ty, kdos čteš tento list. Ukrývá se v něm tajemství této nemovitosti. Tento dům je prokletý! Muž zde zabil krásnou mladou ženu a ještě se jí smál. V ringu na ni pustil dravé šelmy, protože odhalila jeho skrytou vášeň - arénu! Bránila se mu a utíkala, ale on za ní ty zvířata pustil do celého domu. Řvala, ale nikdo ji neslyšel. Služebníci spali, byla noc. Ona chtěla utéct z tohoto domu, přičemž vymlátila všechna okna a střepy létaly vzduchem. Nikdo jí ani nepomohl, zemřela krutou smrtí ve své noční košili… Nikdy nebyla nalezena její mrtvola. Ku dni 15. 2. 1999 L.P.

Polila mě hrůza a děs. Tak takto to tedy je, proto mě pronásledují každou noc ty sny, proto ta nevědomost všech okolo, takže proto…A dům má okna zazděná, aby se žádná duše nedostala ven a nikdo neviděl lorda při jeho nechutných hrách…Pak kdo je tady zvíře…?

Přemítám o faktu, kolik lidí alespoň tuší, co se tu před pěti lety stalo. Utíkám jen tak v noční košili do sklepení k aréně, abych našla Jacka. Sedí u lidského vchodu do arény a jí chleba se sádlem. Nadšeně vstává a mává na mě, když mě spatřil. Obejmu poprvé tuto stvůru a začnu mu všechno vykládat. Povídám o snech, o záhadném lístečku nad postelí, o zazděných oknech a o mém děsu, který každým dnem roste, když žiju s tímto sadistou pod jednou střechou…
Jack mi naslouchá a tváří se ustrašeně, ale neděsí ho to. Prý to tušil už dávno.

Z ničeho nic vstává. „Jdu ještě nakrmit toho novýho pantera, už ho předčasně dovezli.“
Poklidně sedím a koukám, jak shrbená postava mizí v dáli. Jím jeho chleba se sádlem a tvářím se docela poklidně, protože jsem se mohla svěřit příteli.

Nejednou se ozvou kroky. Přichází Jack. „Promiň mi to…“ řekne.
„OK, mně nevadí, že jsem na tebe musela čekat.“ Usměji se.
Jack mě chytí za paži, obejme a pohladí mě po vlasech. „Jsi fakt prima ženská a mám tě rád!“
Po těchto slovech mě vhodí do arény a zapadnou za mnou mříže. Jsem tu sama, jen hloupí mužíci sedí v tribuně a koukají na mě, jako na zjevení. V čele tribuny sedí v křesle lord.
“Ty mrcho!“ zařve nespoutaně. „Víš teď už víc, než bys měla, za to budeš pykat! Dopadneš stejně jako moje nebožka žena, taky mě jednu noc viděla, druhou ji roztrhali…“ Zasměje se tak děsivým hlasem, jako by na mě otevírala pusu smrt.
„Ale…“ namítnu…

Ozve se rachot kovových mříží. Tentokrát nepadají dolů, zatím se zvedají. Do ringu vchází panter, je celý černý, jen na konci ocasu má bílou skvrnu. Zařve tak hrozivě, až se mi zastaví krev v žilách. Zvíře je vyprovokované už z klece, jde to vidět už od začátku. U mříže, která se na druhé straně arény opět sesouvá dolů, stojí Jack a smutně po mě kouká. Samozřejmě mu nemám co vyčítat, byl to příkaz od lorda. Chvějí se mi kolena, jen to zvíře vidím.

„TY STARÉ NEMRAVNÉ ZVÍŘE…!!!“ stačím ještě zakřičet na lorda, než se ke mně šelma přiblíží. Lord se jen potutelně směje nevnímaje mé slova…
Poté proti mně vyskočí a já s podlamujícími se koleny ztrácím vědomí. O útěk jako moje předchůdkyně se ani nesnažím, nevidím v tom význam.
Nakonec cítím jen šílené bolesti a okolo sebe jen samou krev. Tak to je můj definitivní konec…
A myšlenky se v hlavě ztratí docela, dokud nenastane naprosté ticho…