Odpouštím

Anotace: .....tohle je napsaný podle jednoho mýho snu.....

Věděla jsem, že to, co jsem udělala byla poslední kapky ještě před tím, než za mnou Ter přišel a surově do mě strčil. Věděla jsem to ještě dřív, něž jsem to udělala. Věděla jsem to předtím, než sem o tom začala přemýšlet. Věděla jsem to už od té doby, co jsem ho poznala. Ale přesto jsem to udělala. Musela jsem.
„Ty děvko!“ zakřičel když rozrazil dveře, prudce ke mně došel a odstrčil mě. Byla jsem překvapená, jak rychle se to dozvěděl a nestačila jsem se ubránit. Jako hadrový panák jsem dopadla na zeď. Cítila jsem, jak se prasklo v rameni, do kterého strčil a které to schytalo nejvíc. Uvědomila jsem si, že se mi asi něco zlomilo, ale nebyla jsem schopna zjistit co, protože mě to ještě nebolelo.
Tiše jsem se svezla na zem a chytla se za postižené rameno. Ter stál na místě, kde jsem před chvílí stála já a ztěžka oddechoval. Takového jsem ho ještě neviděla. A už nikdy neuvidím.
Najednou se ke mně vrhl, chytl za ramena a přimáčkl ke zdi. Nijak se s tím nepáral a rovnou mi do ramen zaťal drápy. Neudržela jsem se a vykřikla bolestí.
„Přestaň!“ zařval najednou. Zaraženě jsem opravdu přestala. To jsem nečekala. Jako od vůdce rodu bych od něj čekala, že mi spíš ty drápy zarazí ještě hloub. Udělala jsem mu tu nejhorší věc na světě a jeho stále ještě prožívá moji bolest. Miloval mě asi víc, než jsem si kdy myslela. I po tom všem...

Vzpomínám si, jak jsem ho poprvé potkala. Jako dcera jednoho z vládnoucích rodů jsem si nesměla vzít nikoho jiného, než šlechtice, samozřejmě. V té době byla ale naše země zmítaná vzájemnými války mezi šlechtici a tak nebyl nikdo, kdo by o mě stál. Když už to vypadalo, že zůstanu "na ocet", přišel za mnou můj otec a radostně mi oznámil, že se budu vdávat. Jako poslušná dcera jsem se zaradovala a na víc jsem se neptala. Tak to v 13. století chodilo.

Podíval se mi do očí a já v nich viděla slzy a utrpení. „Proč jsi mi to udělala?“zašeptal potichu. Oči, do kterých jsem se koukala většinu svého nekonečného života mě nutily litovat. On mi věřil. Já jsem ho zradila. Ta slova se mi odrážela v hlavě jako ozvěna a já je nemohla utišit.
Slzu, která se mi drala přes víčko jsem neudržela a teď mi stékala po tváři. Každý milimetr její cesty vrýval do jeho očí brázdu nekonečné bolesti.

Přijel měsíc po tom, co byla svatba domluvena. Byla jsem na ten okamžik setkání připravovaná už od brzkého rána, abych ho okamžitě zaujala. Když jsem dostala pokyn vstoupit do místnosti, udělala jsem to tak, jak mě to naučili- pomalým a ladným krokem. Pamatuju si šaty, co jsem měla tenkrát na sobě, jasně červené, obšité nějakým lehkým materiálem, který kolem mě lehce povlával....stál ke mně zády, s otcem se díval z okna a otec mu něco vyprávěl. Vtom sluha oznámil můj příchod. Oba se otočili a já jsem zůstala stát jako opařená. Byl úžasný. Vysoká postava, delší černá vlasy v elegantním culíku a ty oči....na jeho oči do konce života nezapomenu. Byly zelené, zelené jako plameny pokušení a vášně. A ty oči mě sledovaly. A nepřestaly mě sledovat do mých posledních chvil.

„Nech toho!“ zakřičel nepřesvědčivě, trochu mě odtáhl od zdi a znova mě k ní prudce přitisk. Jeho drápy mi projely skrz rameno. Potlačila jsem nový výkřk bolesti a jen jsem sykla. Sklonila jsem hlavu a beze slov jsem se na něj dívala. On mi pohled smutně opětoval.
Chvíli jsme se na sebe tiše dívali. Nevím, na co myslel a nikdy se to už nedozvím. Já jsem myslela na jediné: Ty sice zemřeš, ale tvoje děti budou žít dál. A změní svět. K lepšímu.
„Proč?“zeptal se jen. Musela jsem odpovědět. Musela jsme to říct. Musela jsem slyšet vlastní hlas jak chraptí: „Oni...jsou budoucnost....přinesou.....mír....budeme žít......“
„Žili by jsme stejně!!!!!“ rozčílil se.
Trochu jsem se usmála. Krev z mých ramen mi stékala po rukou na nohy. Začala jsem být už trochu mátožná. I upír může zemřít na ztrátu krve.
„Vážně??? Víš to...stejně jako...já...lidi....pořádají velké...lovy..je pro ně....mnohem...snažší....nás najít....naše děti.....ukážou jim....že můžeme....být jiní.....že taky.....,“
na chvíli jsme zmlkla a podívala s mu hluboko do těch ztýraných očí „že taky...dokážeme....milovat.....“
„Dokázali by jsme se jim postavit sami!!Uvrhli by jsme je zpátky do otroctví!“
Věděla jsem, že to myslí vážně. Chtěl přežít a byl schopný pro to udělat cokoliv. Bože, pomyslela jsem si, snad se přizpůsobí.

Naše svatba byla velkolepá. Pozvání přijali dokonce i znepřátelení šlechticové, kteří tam byli usmířeni. Slavilo se sedm nocí. Jak si přál.
Osmou noc jsme spolu konečně směli ulehnout na manželské lože. Tu noc si moc nepamatuju. Pamatuju si jen to, jak jsem tam přišla a on tam stál a koukal do krbu. Byla jsem potichu a přesto mě slyšel přicházet. Promluvil. Potichu mi vyprávěl o tom,jak dlouho už hledal družku. Pak se ke mně otočil. Jeho oči mě proboávaly až do hloubi srdce a já věděla, že ho miluju. A navždy budu. Pořád mě upřeně pozoroval a pomalu ke mně přicházel. Došel až ke mně. Pomalu, jako bych byla z porcelánu mě pohladil po tváři. "Jsi nádherná," řekl. Políbil mě na ústa. V okamžiku, kdy se naše rty dotkly jsem si přála, aby se už nikdy neoddělily. Trochu se odtáh a znovu mě políbil. A znovu a znovu. Potom mě políbil na krk. Pak jsem cítila jen tupou bolest a svět zahalila nekončící temnota.
Když jsem se probudila byla noc, další den. V ústech jsem měla zvláštní pachuť a pořád jsem cítila tu tupou bolest na kru. Posadila jsem se a všimla si, že u mně sedí. Usmál se. "Ta bolest přejde, slibuji," zašeptal a pohladil mě. Cítila jsem se vyčerpaná a chtěla jsem si znovu lehnout. "Ne ne," zašeptal znova a začal mě zvedat, "teď se musíš nakrmit." Pomohl mi posadit se na okraj postele a zavolal sluhu.

Neměla jsem už sílu mu na to odpovědět. Věděla jsem co příjde a....nevím. Bylo mi to líto? Opravdu jsem toho v posledních chvílích litovala? Nebo jsem byla smířená s tím, že to jinak být nemůže?
Věděla jsem, že s mírem příjdou lepší časy. Že se s nima zase shledá a obejme je. Že bude všechno tak, jak má být.
Ale už beze mě.
„Jednou....to pochopíš....a budeš rád.....“
V jeho zelených očích se zaleskla víra, že to tak opravdu bude. Že pochopí, proč jsem se obětovala. Že příjdou světlejší zítřky a náš rod už nebude loven.

Jednou, když jsem byla ještě malá, mi vědma předpověděla, že budu mít dvě děti- chlapce a dívku. A že ty děti spasí svět.
Tenkrát jsem jí to nevěřila, ale v okamžiku, kdy se mi narodili Tešam a Ori jsem věděla, že měla pravdu. I když jsme byli oba upíři, ty děti byly.....jiné. Nedokážu vám to vysvětlit....je to jen takový pocit. Vždycky se víc přátelily s dětma sluhů a poskoků než s ostatními z našeho rodu. Vždycky uměly projevovat své city líp než ostatní upíři. A hlavně- mohly se pohybovat na denním světle. Dodnes nevím proč. Ale věděla jsem, že je musím dostat z Terova dosahu. Byl hodný a měl je rád, ale kdyby se objevily další, pro upíry nežádoucí, schopnosti, mohl by je zabít.
Proto jsem se je, jednoho dne, rozhodla dát do péče lidem. Nějak zvlášť jsem se na to nepřipravovala, ale ten den jsem měla takový ten zvláštní pocit....teď nebo nikdy. V noci jsem se vydala do blízké vesnice a tam je předala jedné stařeně, o jejíž věrnosti jsem 100% přesvědčená, aby je poslala někam hodně daleko, k dobrým lidem. K lidem, kteří, až zjistí, že to jsou vlastně upíři, se s tím faktem v klidu vyrovnají a jejich názor přijmou i další lidé. A ty odporné lovy našince přestanou.
Děti neplakaly, neprosily, abych to nedělala. Jako kdyby to věděly. "Neboj mami," řekla Ori, když jsme se loučily "my si poradíme." Věděla jsem, že mluví pravdu. Oba zdědily oči po Terovi a ty oči...ty lhát nemohly. A já se vrátila zpátky do skrýše, kde s´jsem v klidu očekávala svůj osud.

„Víš, že to musím udělat,“ zašeptal.
„Udělej,“ zašeptala jsem taky, na rozdíl od něj ovšem z posledních sil.
„Nějaké poslední přání?“
V hlavě se mi začala přehrávat všechna ta léta s ním. První setkání...noc, kdy mě požádal o ruku...kdy mě pokousal....naše děti.....všechno to dobré, co jsme spolu zažili.

Někteří by se nevrátili. Skrývali by se. Utíkali. Já ne. Věděla jsem, že by mě našel. Dřív nebo později. Věděla jsem, že podle pravidel klanu mě musí zabít. Věděla jsem, že záchrana rodu je mým rozsudkem smrti.
Zároveň jsem ale věděla, že to nechce udělat. Že všechno, co mi udělá, udělá s těžkým srdcem. Že by mi nikdy dobrovolně neublížil.

Litovala jsem. Ne toho, co jsem udělala. Toho, že o něj musím přijít.
Sebrala jsem všechny síly, které mi zbyly a s další slzou na tváři jsem zašeptala: „Odpusť mi to.“
Rychle vytrhl jednu ruku z mého ramene, chytl nůž co měl u pasu a bodl mě do srdce. Pustil mě a já se tiše vezla k zemi.

A věděla jsem, že mě i přesto miluje.

Už jsem skoro nevnímala když se ke mně sklonil, pohladil mě po tváři a zašeptal: „Odpouštím.“
A čas se zastavil.