Návštěvnost
Hitman: Ruce od krve (druhá část)
Hitman: Ruce od krve (druhá část)
Anotace: (Závěr)...doufám, že si spravíte chuť povídkou rozdělenou na tři úseky (Kousek citu v těle, Bez kousku citu v těle, Příliš citu v těle), kterou jsem napsal před necelým rokem.
Viler Kartof
Pianista byl další cíl. Zatím k němu nemohl, ale věděl, že ten musí hrát až do samotného konce bálu. Až se sál vylidní a všichni hosté odejdou, přijde hitmanova chvíle. Všiml si, že na něj Viler mává. Přišel tedy k němu a nevypadl ze své role. „Přejete si, pane?“
„Jo. Přines mi skleničku whisky. A honem, mám v krku úplně sucho.“
Zabijákovi nevadil klavíristův povýšený tón. Nemohl vědět, že mluví s člověkem, který ho dnes večer zabije. Hitman přikývl, prvně se však zastavil v šatně pro personál a pod skříňky schoval svůj kufřík, až poté zašel do kuchyně, kývl na Patricka a sebral skleničku a nalil do ní whisky. Nenápadně, za Patrickovými zády, rozdrtil do alkoholu jed na krysy. Když jí přinášel klavíristovi, všiml si doprovodu Joany Smithové – očividně se po ní sháněl. Zatím jen netrpělivě těkal očima po sálu, ale byla to otázka času, kdy se začne ptát lidí okolo.
Položil skleničku na klavír. „Zbláznil jsi se?“ osopil se na něj Viler Kartof. „Dej mi pod to ubrousek!“
Hitman přikývl, sebral z jednoho ze stolů ubrousek a podložil skleničku s whisky. Nečekal na další pianistův rozmar a zamířil k doprovodu Joany Smithové.
„Dobrý večer, pane. Vy jste přítel Joany Smithové?“ zeptal se tápajícího muže.
„Ano,“ odpověděl muž svižně.
„Pojďte prosím se mnou. Dámě se udělalo nevolno, uložili jsme jí v jednom pokoji a zavolali sanitku.“
„Co se…?“
„Nebojte, jen nějaké žaludeční potíže,“ uklidnil ho hitman. Není nutné, aby muž tropil virvál. „Pojďte, zavedu vás do toho pokoje.“
Vedl ho chodbou, otevřel dveře do pokoje. Rychle do něj muže popostrčil, ten se ani nestačil bránit a už mu do krku zajela injekce. Vytáhl jí zpoza opasku tak rychle, že si toho muž nemohl všimnout. Teď klečel na zemi, bezmocně sahajíc někam za svojí hlavu snažíc se zabránit číšníkovi v činnosti. 47 byl ale neomylný.
Uložil muže do postele a vyšel z pokoje.
Dr. James Brecner
Pianista odešel na toaletu. Za to mohl jed na krysy. Podle hitmanových zkušeností stráví muzikant na záchodě hodnou chvíli. Přišla řada na doktora. Nájemný vrah opět navštívil kuchyni. Sebral podnos s chuťovkami a odnesl ho do šaten. V kufříku měl injekci s jedem – ta se teď náramně hodila. Vstříkl dávku do každé jednohubky. Cestou z kuchyně ještě popadl nerezový poklop a tác jím přikryl. Neomylně mířil k doktorovi, bavil se s několika bohatými muži, vykuřoval doutník a smál se. Hitman sundal poklop, zamířil k doktorovi a natočil tác tak, aby měl nejblíže masové chuťovky. Beze slova po jedné sáhl a strčil si jí do úst. 47 nečekal, až po jednohubkách sáhne někdo další, opět tác přiložil a zamířil pryč z kuchyně. Do šaten, pro kufřík a konečně se převléknout z té těsné košile.
Otevřel dveře na pánské záchody. Přikrčil se k zemi, viděl, že v kabinkách jsou jen dva muži. Hnědé boty patřily pianistovy. Přišel k umyvadlu, z kufříku vytáhl pistoli a schoval jí do pouzdra za klopu kvádra. Upravil se červenou kravatu, hřbetem pravé ruky nadzdvihl páku vodovodu, začala téct vlažná voda. Sundal si rukavici a opláchl si obličej. Levou rukou zavřel vodu, osušil si pravou ruku a opět si na ní natáhl rukavici.
Někdo spláchl. Byl to ten druhý muž. Umyl si ruce, holohlavému muži v černém obleku nevěnoval velikou pozornost a vyšel z toalet. Místnost nyní naplňovaly jen pianistovy bezmocné vzdechy.
Zaklepal na jeho kabinku.
„Co je?“ zaklel muzikant.
„Nesu vám lék. Všiml jsem si, že jste dlouho pryč.“
„Sakra,“ ulevil si Viler Kartof v trapné situaci a odemknul dvířka svojí kabinky. „Ty seš ten číšník?“
Hitman přikývl, pousmál se, když viděl toho muže v tak bezmocné pozici. Pomalu zpoza klopy vytáhl pistol s tlumičem.
„Cože?“ vytřeštil muzikant oči. „To ne!“
Zasvištěl výstřel. Cuknul sebou, hlava se svezla na stěnu kabinky, zanechala za sebou krvavou stopu. Zprostředka čela Vilera Kartofa vytékal pramen temně rudé krve.
Doktor Brecner nebyl jedinou obětí včerejšího masakru. Společně s ním byli zavražděni Joana Smithová, Mike Armstrong, Christie Armstrongová a Viler Kartof. Policie nemá žádné podezřelé.
„Jako by vraždil duch,“ přiznala mluvčí. „Doktor James Brecner dokonce zemřel až půl hodiny po konci bálu na otravu jedem. Na případu pracují ti nejlepší lidé.“
A svědci? Žádní nejsou. „Nic mi nepřišlo zvláštní,“ zamýšlí se dvaačtyřicetiletá Lea Parkesová, „prostě se všichni bavili a tančili. Odešli jsme okolo půlnoci. O nějakých vraždách jsme neměli tušení.“
„Nevím, co se stalo,“ vypovídá přítel Joany Smithové. „Pamatuji si, jak jsem si všiml, že Joana chybí v sálu, přišel za mnou nějaký číšník a pak si na nic nevzpomínám – až že mě fackuje někdo z ochranky pana Brecnera.“
Mohl být onen číšník vrahem?
„Pochybuji,“ tvrdí kuchař Patrick Mires. „Všichni číšnici byli profesionálové, pochybuji, že nějaký nájemný vrah umí zároveň i obsluhovat.“ Když jsme se ho ptali na nějakého podivného číšníka, zamyslí se a zavrtí hlavou. „Na nikoho si nevzpomínám – to je problém těhletěch akcí, nestačíte se ani seznámit s kolegy, hodí vás do nějakého kolektivu a vy prostě pracujete, nemáte čas zkoumat něčí podezřelý chování.“
Příliš citu v těle
Skrýš. Věděl o ní jen on sám a jeho zaměstnavatelka. Diana. Byla v ní jednou, když mu zachránila život. Ti co ho poté přišli zajmout už byli mrtví.
Nikdo o jeho skrýši nevěděl.
Malá místnost s jednou žárovkou visící z nízkého stropu, pod ní stolek se židlí. Několik poliček a vedle, veliká prostorná místnost v podzemí, s terči a malou osobní zbrojírnou.
Sedl si na židli a otevřel malý notebook. Trochu si povolil červenou kravatu, napil se vody z plastové lahve. Vložil do počítače malou disketu, obrazovka zeleně zablikala, na monitoru se vytvaroval znak Agentury – lebka v trojúhelníku. Data z diskety se začala načítat. Snad poprvé v životě se 47 podivil tomu, jaký ho čeká příští cíl, kdo další je na seznamu smrti. Pořádně si prohlédl fotku oběti a její jméno. Zavrtěl pomalu hlavou.
„Zdravím 47, tady Diana,“ ozvalo se, když spustil hlasový záznam Diany – briefing. „Náš klient si přeje odstranit prostitutku Lei Ling, se kterou se dokonce osobně znáš. Před pěti lety ti napomohla dostat se do sejfu tehdejšího vůdce triád, Lee Honga. Najdeš jí v Hongkongu, pracuje v nevěstinci – Červené srdce. Letenku do Hongkongu jsi určitě našel v obálce s disketou. Čím dříve cíl zneškodníš, tím lépe.
Hodně štěstí, 47.“
Seděl na židli a díval se na fotku a sumu vedle ní. 400 000 amerických dolarů. Tolik peněz za mrtvou šlapku? Posadil jí přece do taxíku na letiště s penězi na letenku. Proč zůstala v Hongkongu?
Zvedl se a odešel ke střelnici. Do ucha si zastrčil sluchátko od mobilního telefonu a vytočil nepříliš používané číslo. Mezitím se chopil stříbrné pistole a začal na její hlaveň šroubovat tlumič.
„Agentura,“ ozvalo se.
„Potřebuji mluvit s Dianou,“ řekl hitman a pistolí zacílil na prázdnou skleněnou láhev vzdálenou deset metrů.
„Potřebují vaše identifikační číslo.“
„BRO 3886,“ řekl zabiják číslo, které mu bylo přiděleno hned na začátku jeho kariéry u Agentury.
„47, tady Diana,“ zaslechl známý hlas.
Vystřelil. Láhev se rozpadla na desítky kousků.
„Potřebuji se s vámi sejít,“ promluvil.
„Víš, že je to riskantní.“
„Je to nutné,“ ubezpečil jí.
Na chvíli se odmlčela. „Dobrá. Ale je ti jasné, že o takové setkání můžeš požádat jen v krajních případech?“
„Ano.“
Čekal na ní v jednom obyčejném bistru. Seděl na rudou umělotinou potažené pohovce a upíjel černé kávy. Vedle něj ležel černý kufřík, v něm pouze letenka do Hongkongu. Zbraně byly připraveny až tam.
Přišla v bílých šatech, možná trochu nápadných na takový podnik. Opět na sobě měla veliký červený klobouk a sluneční brýle. Neviděl jí do obličeje, ani po tom netoužil. Už tak tahle schůzka byla až moc. Přikývl jí na pozdrav. Posadila se a u pohotové servírky si objednala kávu.
„Tak povídej,“ promluvila sametovým hlasem.
Dobře věděl, jak je tahle situace netradiční a riskantní. „Potřebuji znát jméno a polohu našeho klienta. Toho co chce Lei Ling.“
Pohlédla na něj skrze temné brýle. „To nejde,“ řekla pevně. „A překvapuje mě, že jsi si myslel opak.“
„Tu zakázku nevyřídím, proto potřebuji vědět jméno našeho klienta.“
Diana dostala svojí kávu, ale nenapila se jí. „Co se děje? Nerozumím tomu,“ přiznala.
„Já taky ne,“ promluvil tiše. „Ale tuhle zakázku nesplním. Potřebuji se dostat ke klientovi, protože jinak jí splní někdo jiný. Chápete?“
Pomalu přikývla. „Záleží ti na šlapce? Už mě dost překvapilo, že ti záleželo na knězi…ale na šlapce?“
Mlčel.
„Nikdy jsi neodmítl splnit zakázku. Zvláštní,“ opřela se a konečně upila kávy. Chvíli mlčeli, jen se sledovali.
„Jméno klienta?“ zeptal se hitman. Diana si povzdechla. „Jak chceš…“ Otevřela bílou kabelku, vyndala z ní elegantní tenké pero a na ubrousek napsala krátké jméno.
„To není možné,“ vydechl 47 po jeho přečtení.
„Ale je,“ zašeptala a naklonila se k holohlavému zabijákovi přes stůl. „Nevím jak, ale přežil to. A teď se chce pomstít šlapce, která ho zradila.“
Byl nervózní. Příliš osobní situace. Příliš překvapení.
„A taky potřebuji injekce,“ dodal přidušeně. „Smrt a Život.“
„Ty jsou hodně drahé,“ upozornila ho.
„To je mi jasné.“
„Dobrá. Všechno budeš mít připravené v Hongkongu.“ Pousmála se. „Překvapuješ mě, 47. Hodně štěstí.“
Opět Hongkong, pomyslel si, když dopravní letadlo přistálo na letišti. Barevná světýlka blikala všude kam se podíval, zpestřovala tak tmu černočerné noci. Zamířil k parkovišti, stálo tam černé auto, klíčky dostal už v Americe. Zmáčkl tlačítko na dálkové ovládání, BMW zablikalo a otevřelo zámky. Centrál. Ve voze byl jeho kufřík, v něm zbraně, pistole s tlumičem, injekce s jedem a se sedativy, a stříbrná kazeta. V ní ležely rovněž injekce, ale se zcela jinými látkami. Život a Smrt. Tak se jím říkalo. Respektive Smrt a Život.
V kufříku také našel malou disketu, ihned jí zasunul do postranního vstupu svého notebooku. Usmál se. Diana mu poskytla veškeré informace o klientovi, který si zaplatil smrt Lei Ling.
Lee Hong. Vůdce hongkongské triády Rudý drak. Před pěti lety do něj 47 vysypal celý zásobník ze samopalu. Všichni ho měli za mrtvého. Tenkrát to bylo hektické, žádná tichá práce. Přijel výtahem do sídla bosse a střílel ze strany na stranu, jeho osobních strážců tam bylo až až včetně tlusťocha v červeném kimonu. A poté přišel na řadu Lee Hong. Máchal svojí katanou, dělal salta a vřískal. A hitman ho pokropil. Ležel na zemi, krvácel, prostřílený skrz naskrz. Ale přežil.
Ležel v kaluži vlastní krve uprostřed své ložnice.
A přesto přežil. 47 tomu nemohl uvěřit, ale otočil klíčem v zapalování, sešlápl plyn a vyrazil do nočního velkoměsta. Směrem k nevěstinci.
Neony žlutočervené barvy nenechaly nikoho na pochybách, co se za zdmi tohoto domu skrývá. Rozkoš a sex v asijském stylu. Vešel dovnitř. Lampiony, malé židličky a recepce jako v nějakém hotelu.
„Hledám slečnu Lei Ling,“ přešel rovnou k věci.
„Ano pane. Je volná. Pokoj tři,“ zašišlal recepční lámanou a angličtinou a ukázal na schody do prvního patra.
Otevřel dveře se zlatou trojkou. Ležela na posteli v červeném krajkovém prádle. Neskrývala překvapení.
„Zaplatil jsem ti letenku do Států,“ začal bez pozdravu. „Proč jsi pořád tady?“
„Nešlo to jinak,“ zavrtěla hlavou. „Já patřím sem…peníze vám vrátím.“
„Nechci je. A mýlíš se. Nepatříš sem.“ Sám sobě nerozuměl. „Teď mě poslouchej,“ začal mluvit naléhavěji, při svém monologu prohlížel celý pokoj, jestli v něm není štěnice. „Dám ti fůru peněz, zařídím novou identitu – budeš mít novej život daleku odtud. Kam budeš chtít, Amerika, Austrálie, Evropa…“
Chvíli bylo v pokoji provoněném příliš vtíravou voňavkou ticho.
„Proč?“ zeptala se Lei.
„Nevím,“ odpověděl. „Ale potřebuji, abys sis píchla tuhle injekci,“ řekl a vyndal ze stříbrné kazety jednu z jehel. „Po dalším zákazníkovi si jí píchni do žíly. Uspí tě to, ale já tě potom probudím. Jasné?“
Jednám moc naléhavě, došlo mu. To skoro nejsem já.
„Dobře,“ přikývla Lei a rychle se přesunula k holohlavému muži, aby ho políbila. Jako když jí zachránil, jako když jí posílal na letiště. Opět ten polibek.
Seděl v kavárně naproti nevěstinci a pozoroval hlavní vchod. Po třetí kávě přijel k domu starý vůz s oprýskaným lakem, vyskočili z něj dva asijští mladíci v kvádrech a černých brýlích, samopaly nápadně povytažené z pouzder u opasku. Hitman dopil kávu, položil na stůl bankovku, vyšel z kavárny, nastoupil do svého auta a vyčkával. Dveře nevěstince se rozrazily, mladíci nesli bezvládnou Lei k rachotině, ani se nesnažili podle nich mrtvou prostitutku do něčeho zabalit. Položili jí na zadní sedadlo vozu, nastoupili s prásknutím dveří a vyrazili ulicí. 47 je sledoval. Bylo mu jasné, že mrtvé prostitutky nejsou legálně pohřbívány. Sledoval mládence až k nějakému staveništi ponořeném ve tmě, vzdáleném asi půl hodiny od města. Ke tmě se přidávalo naprosté ticho, nikde nebylo vidět člověka.
Rachotina zastavila, hitman zabrzdil také. Zatáhl ruční brzdu a vystoupil. Mladíci už stáli venku a otevírali zadní dveře auta, když pohlédli hitmanovým směrem. Viděli jen siluetu ve tmě, lehce se lesknoucí holou hlavu a především hlaveň pistole s tlumičem. Chmátli po svých zbraních, ale ani jeden z nich to nestihl. Padli mrtví s kulkou v hlavě.
Pro jistotu zatáhl žaluzie. Okolo byly desítky mrakodrapů a on nestál o to, aby ho někdo viděl. Lei se posadila do jednoho z křesel a hubenými prsty poklepala o holé koleno.
„Takže, co se děje? Proč takové přesuny a hra na mrtvou?“
„Někdo tě chce zabít,“ promluvil tiše. „A najal si na to mě.“
Vyděsilo jí to.
„Ale to já nechci. Proto tahle hra. Jsi mrtvá. A i když by to mělo stačit, nejjistější bude odstranit onoho klienta, který by za tvojí smrt zaplatil skoro půl milionu dolarů.“
Třásla se, ale to bylo pochopitelné. „A to je kdo?“
Hitman se postavil k minibaru a vytáhl z něj karafu, ze které si nalil do dvou sklenic minerální vodu. Jednu podal vyděšené Lei a z té druhé se napil sám. „Lee Hong.“
Její nažloutlá tvář rázem zbledla. „Jak to?“ hlesla vystrašeně. Křečovitě svírala sklenici, div jí nerozmáčkla.
„Nevím. Také jsem měl za to, že je mrtvý. Ale není. Musím tedy dostát svým povinnostem. To že žije by mohl zjistit klient, který Agentuře před pěti lety zaplatil za jeho smrt. A to by byl problém.“
Dopil sklenici a pohlédl na Lei Ling. „Počkej tady na mě, vím kde ho najdu. Napij se a objednej si co chceš. Za pár hodin budu zpátky. Když ne, odjeď pryč z Hongkongu, peníze v hotovosti jsou v kufru.“
Oblékl si kvádro, zkontroloval pistole a vyšel z hotelového pokoje. Je čas setkat se se starým známým.
Lee Hong
Lee Hong. Byt 703, sedmdesáté patro. Okolo se tyčily tři ještě vyšší mrakodrapy, silnice odtud vypadaly jako tenké linky s barevnými tečkami. Závěsy na oknech byly roztažené, spal se škraboškou na očích. U jedné stěny pokoje stála skříň, naproti psací stůl. Postel se nacházela uprostřed naproti dveřím. Ty teď vrzly, do pokoje tiše vešel holohlavý muž a opatrně nakračoval na hustém koberci. Lee Hong zachrmlal, nervózně zamlaskal a přetočil se. Hitman se blížil pomalými kroky, vyleštěné boty nevydaly sebemenší zvuk. Nemohl riskovat.
Pozvedl pistoli opatřenou tlumičem a namířil s ní na hlavu bývalého vůdce triády. Zasvištěl výstřel. Holohlavý muž se zapotácel, narazil zády do zdi a po té se svezl až na zem, nevěřícně hledíc na díru v přikrývce Lee Honga a tvaru hlavně. Sundal si škrabošku z očí a usmál se na nájemného zabijáka.
„Překvapení,“ zasmál se. Vypadal jinak než před pěti lety. Starší. Oči vodnatější, vousy neoholené. Zůstalo mu ale přísně srostlé obočí a orientální rysy.
„Nepřišlo ti podezřelé, že jsi se sem dostal tak snadno?“ zeptal se tichým šeptem.
Hitman ztěží dýchal, levou rukou si tiskl ránu, pravou stále svíral svojí zbraň.
„Nebyl jsem si jistý, jestli dělám dobře. Ale ta šlapka…máš pro ní slabost, že jo? Doufal jsem v to. A tys mi nakonec přišel až pod nos.“
„Jak…jsi to tenkrát přežil?“ zeptal se s obtížemi 47.
„Prostě mě tam našli. A já přežil. Z těla mi vytáhli dvacet sedm kulek. Mám dvacet dva jizviček.“ Lee Hong se postavil, byl do půlky těla nahý a ukázal tak muži pod sebou stopy jeho dávného útoku.
Muž na podlaze se snažil zamířit od boku. Nebude to dlouho trvat, než si bývalý vůdce triády všimne, že nájemný vrah nekrvácí, protože se kulka zaryla do neprůstřelné vesty. Sledoval Honga nekompromisním pohledem a nenápadně zaciloval svojí zbraní na jeho holou hruď pokrytou tetovaným drakem.
Vystřelil.
Lee Hong padl na postel.
V okně Lee Honga se objevilo několik krátkých, nepatrných záblesků. Poté přestaly, chvíli se nic nedělo, a v zápětí byly k vidění zas.
Druhý den našli zavražděného Lee Honga v jeho pokoji, měl v sobě osmnáct kulek, z toho pět v hlavě.
Vybrala si Austrálii. Když se její letadlo odlepilo od země, byl už hitman v přímém spoji do New Yorku. „Jsem na cestě zpět,“ zahlásil Dianě.
„Výborně 47.“
„Pane?“ oslovila holohlavého muže letuška. „Vypněte si prosím mobilní telefon, jeho používání je zakázáno.“ Chápavě přikývl a mobil vypnul. Opřel se hlavou o opěradlo, poté si nasadil škrabošku na oči a začal usínat.
Pianista byl další cíl. Zatím k němu nemohl, ale věděl, že ten musí hrát až do samotného konce bálu. Až se sál vylidní a všichni hosté odejdou, přijde hitmanova chvíle. Všiml si, že na něj Viler mává. Přišel tedy k němu a nevypadl ze své role. „Přejete si, pane?“
„Jo. Přines mi skleničku whisky. A honem, mám v krku úplně sucho.“
Zabijákovi nevadil klavíristův povýšený tón. Nemohl vědět, že mluví s člověkem, který ho dnes večer zabije. Hitman přikývl, prvně se však zastavil v šatně pro personál a pod skříňky schoval svůj kufřík, až poté zašel do kuchyně, kývl na Patricka a sebral skleničku a nalil do ní whisky. Nenápadně, za Patrickovými zády, rozdrtil do alkoholu jed na krysy. Když jí přinášel klavíristovi, všiml si doprovodu Joany Smithové – očividně se po ní sháněl. Zatím jen netrpělivě těkal očima po sálu, ale byla to otázka času, kdy se začne ptát lidí okolo.
Položil skleničku na klavír. „Zbláznil jsi se?“ osopil se na něj Viler Kartof. „Dej mi pod to ubrousek!“
Hitman přikývl, sebral z jednoho ze stolů ubrousek a podložil skleničku s whisky. Nečekal na další pianistův rozmar a zamířil k doprovodu Joany Smithové.
„Dobrý večer, pane. Vy jste přítel Joany Smithové?“ zeptal se tápajícího muže.
„Ano,“ odpověděl muž svižně.
„Pojďte prosím se mnou. Dámě se udělalo nevolno, uložili jsme jí v jednom pokoji a zavolali sanitku.“
„Co se…?“
„Nebojte, jen nějaké žaludeční potíže,“ uklidnil ho hitman. Není nutné, aby muž tropil virvál. „Pojďte, zavedu vás do toho pokoje.“
Vedl ho chodbou, otevřel dveře do pokoje. Rychle do něj muže popostrčil, ten se ani nestačil bránit a už mu do krku zajela injekce. Vytáhl jí zpoza opasku tak rychle, že si toho muž nemohl všimnout. Teď klečel na zemi, bezmocně sahajíc někam za svojí hlavu snažíc se zabránit číšníkovi v činnosti. 47 byl ale neomylný.
Uložil muže do postele a vyšel z pokoje.
Dr. James Brecner
Pianista odešel na toaletu. Za to mohl jed na krysy. Podle hitmanových zkušeností stráví muzikant na záchodě hodnou chvíli. Přišla řada na doktora. Nájemný vrah opět navštívil kuchyni. Sebral podnos s chuťovkami a odnesl ho do šaten. V kufříku měl injekci s jedem – ta se teď náramně hodila. Vstříkl dávku do každé jednohubky. Cestou z kuchyně ještě popadl nerezový poklop a tác jím přikryl. Neomylně mířil k doktorovi, bavil se s několika bohatými muži, vykuřoval doutník a smál se. Hitman sundal poklop, zamířil k doktorovi a natočil tác tak, aby měl nejblíže masové chuťovky. Beze slova po jedné sáhl a strčil si jí do úst. 47 nečekal, až po jednohubkách sáhne někdo další, opět tác přiložil a zamířil pryč z kuchyně. Do šaten, pro kufřík a konečně se převléknout z té těsné košile.
Otevřel dveře na pánské záchody. Přikrčil se k zemi, viděl, že v kabinkách jsou jen dva muži. Hnědé boty patřily pianistovy. Přišel k umyvadlu, z kufříku vytáhl pistoli a schoval jí do pouzdra za klopu kvádra. Upravil se červenou kravatu, hřbetem pravé ruky nadzdvihl páku vodovodu, začala téct vlažná voda. Sundal si rukavici a opláchl si obličej. Levou rukou zavřel vodu, osušil si pravou ruku a opět si na ní natáhl rukavici.
Někdo spláchl. Byl to ten druhý muž. Umyl si ruce, holohlavému muži v černém obleku nevěnoval velikou pozornost a vyšel z toalet. Místnost nyní naplňovaly jen pianistovy bezmocné vzdechy.
Zaklepal na jeho kabinku.
„Co je?“ zaklel muzikant.
„Nesu vám lék. Všiml jsem si, že jste dlouho pryč.“
„Sakra,“ ulevil si Viler Kartof v trapné situaci a odemknul dvířka svojí kabinky. „Ty seš ten číšník?“
Hitman přikývl, pousmál se, když viděl toho muže v tak bezmocné pozici. Pomalu zpoza klopy vytáhl pistol s tlumičem.
„Cože?“ vytřeštil muzikant oči. „To ne!“
Zasvištěl výstřel. Cuknul sebou, hlava se svezla na stěnu kabinky, zanechala za sebou krvavou stopu. Zprostředka čela Vilera Kartofa vytékal pramen temně rudé krve.
Doktor Brecner nebyl jedinou obětí včerejšího masakru. Společně s ním byli zavražděni Joana Smithová, Mike Armstrong, Christie Armstrongová a Viler Kartof. Policie nemá žádné podezřelé.
„Jako by vraždil duch,“ přiznala mluvčí. „Doktor James Brecner dokonce zemřel až půl hodiny po konci bálu na otravu jedem. Na případu pracují ti nejlepší lidé.“
A svědci? Žádní nejsou. „Nic mi nepřišlo zvláštní,“ zamýšlí se dvaačtyřicetiletá Lea Parkesová, „prostě se všichni bavili a tančili. Odešli jsme okolo půlnoci. O nějakých vraždách jsme neměli tušení.“
„Nevím, co se stalo,“ vypovídá přítel Joany Smithové. „Pamatuji si, jak jsem si všiml, že Joana chybí v sálu, přišel za mnou nějaký číšník a pak si na nic nevzpomínám – až že mě fackuje někdo z ochranky pana Brecnera.“
Mohl být onen číšník vrahem?
„Pochybuji,“ tvrdí kuchař Patrick Mires. „Všichni číšnici byli profesionálové, pochybuji, že nějaký nájemný vrah umí zároveň i obsluhovat.“ Když jsme se ho ptali na nějakého podivného číšníka, zamyslí se a zavrtí hlavou. „Na nikoho si nevzpomínám – to je problém těhletěch akcí, nestačíte se ani seznámit s kolegy, hodí vás do nějakého kolektivu a vy prostě pracujete, nemáte čas zkoumat něčí podezřelý chování.“
Příliš citu v těle
Skrýš. Věděl o ní jen on sám a jeho zaměstnavatelka. Diana. Byla v ní jednou, když mu zachránila život. Ti co ho poté přišli zajmout už byli mrtví.
Nikdo o jeho skrýši nevěděl.
Malá místnost s jednou žárovkou visící z nízkého stropu, pod ní stolek se židlí. Několik poliček a vedle, veliká prostorná místnost v podzemí, s terči a malou osobní zbrojírnou.
Sedl si na židli a otevřel malý notebook. Trochu si povolil červenou kravatu, napil se vody z plastové lahve. Vložil do počítače malou disketu, obrazovka zeleně zablikala, na monitoru se vytvaroval znak Agentury – lebka v trojúhelníku. Data z diskety se začala načítat. Snad poprvé v životě se 47 podivil tomu, jaký ho čeká příští cíl, kdo další je na seznamu smrti. Pořádně si prohlédl fotku oběti a její jméno. Zavrtěl pomalu hlavou.
„Zdravím 47, tady Diana,“ ozvalo se, když spustil hlasový záznam Diany – briefing. „Náš klient si přeje odstranit prostitutku Lei Ling, se kterou se dokonce osobně znáš. Před pěti lety ti napomohla dostat se do sejfu tehdejšího vůdce triád, Lee Honga. Najdeš jí v Hongkongu, pracuje v nevěstinci – Červené srdce. Letenku do Hongkongu jsi určitě našel v obálce s disketou. Čím dříve cíl zneškodníš, tím lépe.
Hodně štěstí, 47.“
Seděl na židli a díval se na fotku a sumu vedle ní. 400 000 amerických dolarů. Tolik peněz za mrtvou šlapku? Posadil jí přece do taxíku na letiště s penězi na letenku. Proč zůstala v Hongkongu?
Zvedl se a odešel ke střelnici. Do ucha si zastrčil sluchátko od mobilního telefonu a vytočil nepříliš používané číslo. Mezitím se chopil stříbrné pistole a začal na její hlaveň šroubovat tlumič.
„Agentura,“ ozvalo se.
„Potřebuji mluvit s Dianou,“ řekl hitman a pistolí zacílil na prázdnou skleněnou láhev vzdálenou deset metrů.
„Potřebují vaše identifikační číslo.“
„BRO 3886,“ řekl zabiják číslo, které mu bylo přiděleno hned na začátku jeho kariéry u Agentury.
„47, tady Diana,“ zaslechl známý hlas.
Vystřelil. Láhev se rozpadla na desítky kousků.
„Potřebuji se s vámi sejít,“ promluvil.
„Víš, že je to riskantní.“
„Je to nutné,“ ubezpečil jí.
Na chvíli se odmlčela. „Dobrá. Ale je ti jasné, že o takové setkání můžeš požádat jen v krajních případech?“
„Ano.“
Čekal na ní v jednom obyčejném bistru. Seděl na rudou umělotinou potažené pohovce a upíjel černé kávy. Vedle něj ležel černý kufřík, v něm pouze letenka do Hongkongu. Zbraně byly připraveny až tam.
Přišla v bílých šatech, možná trochu nápadných na takový podnik. Opět na sobě měla veliký červený klobouk a sluneční brýle. Neviděl jí do obličeje, ani po tom netoužil. Už tak tahle schůzka byla až moc. Přikývl jí na pozdrav. Posadila se a u pohotové servírky si objednala kávu.
„Tak povídej,“ promluvila sametovým hlasem.
Dobře věděl, jak je tahle situace netradiční a riskantní. „Potřebuji znát jméno a polohu našeho klienta. Toho co chce Lei Ling.“
Pohlédla na něj skrze temné brýle. „To nejde,“ řekla pevně. „A překvapuje mě, že jsi si myslel opak.“
„Tu zakázku nevyřídím, proto potřebuji vědět jméno našeho klienta.“
Diana dostala svojí kávu, ale nenapila se jí. „Co se děje? Nerozumím tomu,“ přiznala.
„Já taky ne,“ promluvil tiše. „Ale tuhle zakázku nesplním. Potřebuji se dostat ke klientovi, protože jinak jí splní někdo jiný. Chápete?“
Pomalu přikývla. „Záleží ti na šlapce? Už mě dost překvapilo, že ti záleželo na knězi…ale na šlapce?“
Mlčel.
„Nikdy jsi neodmítl splnit zakázku. Zvláštní,“ opřela se a konečně upila kávy. Chvíli mlčeli, jen se sledovali.
„Jméno klienta?“ zeptal se hitman. Diana si povzdechla. „Jak chceš…“ Otevřela bílou kabelku, vyndala z ní elegantní tenké pero a na ubrousek napsala krátké jméno.
„To není možné,“ vydechl 47 po jeho přečtení.
„Ale je,“ zašeptala a naklonila se k holohlavému zabijákovi přes stůl. „Nevím jak, ale přežil to. A teď se chce pomstít šlapce, která ho zradila.“
Byl nervózní. Příliš osobní situace. Příliš překvapení.
„A taky potřebuji injekce,“ dodal přidušeně. „Smrt a Život.“
„Ty jsou hodně drahé,“ upozornila ho.
„To je mi jasné.“
„Dobrá. Všechno budeš mít připravené v Hongkongu.“ Pousmála se. „Překvapuješ mě, 47. Hodně štěstí.“
Opět Hongkong, pomyslel si, když dopravní letadlo přistálo na letišti. Barevná světýlka blikala všude kam se podíval, zpestřovala tak tmu černočerné noci. Zamířil k parkovišti, stálo tam černé auto, klíčky dostal už v Americe. Zmáčkl tlačítko na dálkové ovládání, BMW zablikalo a otevřelo zámky. Centrál. Ve voze byl jeho kufřík, v něm zbraně, pistole s tlumičem, injekce s jedem a se sedativy, a stříbrná kazeta. V ní ležely rovněž injekce, ale se zcela jinými látkami. Život a Smrt. Tak se jím říkalo. Respektive Smrt a Život.
V kufříku také našel malou disketu, ihned jí zasunul do postranního vstupu svého notebooku. Usmál se. Diana mu poskytla veškeré informace o klientovi, který si zaplatil smrt Lei Ling.
Lee Hong. Vůdce hongkongské triády Rudý drak. Před pěti lety do něj 47 vysypal celý zásobník ze samopalu. Všichni ho měli za mrtvého. Tenkrát to bylo hektické, žádná tichá práce. Přijel výtahem do sídla bosse a střílel ze strany na stranu, jeho osobních strážců tam bylo až až včetně tlusťocha v červeném kimonu. A poté přišel na řadu Lee Hong. Máchal svojí katanou, dělal salta a vřískal. A hitman ho pokropil. Ležel na zemi, krvácel, prostřílený skrz naskrz. Ale přežil.
Ležel v kaluži vlastní krve uprostřed své ložnice.
A přesto přežil. 47 tomu nemohl uvěřit, ale otočil klíčem v zapalování, sešlápl plyn a vyrazil do nočního velkoměsta. Směrem k nevěstinci.
Neony žlutočervené barvy nenechaly nikoho na pochybách, co se za zdmi tohoto domu skrývá. Rozkoš a sex v asijském stylu. Vešel dovnitř. Lampiony, malé židličky a recepce jako v nějakém hotelu.
„Hledám slečnu Lei Ling,“ přešel rovnou k věci.
„Ano pane. Je volná. Pokoj tři,“ zašišlal recepční lámanou a angličtinou a ukázal na schody do prvního patra.
Otevřel dveře se zlatou trojkou. Ležela na posteli v červeném krajkovém prádle. Neskrývala překvapení.
„Zaplatil jsem ti letenku do Států,“ začal bez pozdravu. „Proč jsi pořád tady?“
„Nešlo to jinak,“ zavrtěla hlavou. „Já patřím sem…peníze vám vrátím.“
„Nechci je. A mýlíš se. Nepatříš sem.“ Sám sobě nerozuměl. „Teď mě poslouchej,“ začal mluvit naléhavěji, při svém monologu prohlížel celý pokoj, jestli v něm není štěnice. „Dám ti fůru peněz, zařídím novou identitu – budeš mít novej život daleku odtud. Kam budeš chtít, Amerika, Austrálie, Evropa…“
Chvíli bylo v pokoji provoněném příliš vtíravou voňavkou ticho.
„Proč?“ zeptala se Lei.
„Nevím,“ odpověděl. „Ale potřebuji, abys sis píchla tuhle injekci,“ řekl a vyndal ze stříbrné kazety jednu z jehel. „Po dalším zákazníkovi si jí píchni do žíly. Uspí tě to, ale já tě potom probudím. Jasné?“
Jednám moc naléhavě, došlo mu. To skoro nejsem já.
„Dobře,“ přikývla Lei a rychle se přesunula k holohlavému muži, aby ho políbila. Jako když jí zachránil, jako když jí posílal na letiště. Opět ten polibek.
Seděl v kavárně naproti nevěstinci a pozoroval hlavní vchod. Po třetí kávě přijel k domu starý vůz s oprýskaným lakem, vyskočili z něj dva asijští mladíci v kvádrech a černých brýlích, samopaly nápadně povytažené z pouzder u opasku. Hitman dopil kávu, položil na stůl bankovku, vyšel z kavárny, nastoupil do svého auta a vyčkával. Dveře nevěstince se rozrazily, mladíci nesli bezvládnou Lei k rachotině, ani se nesnažili podle nich mrtvou prostitutku do něčeho zabalit. Položili jí na zadní sedadlo vozu, nastoupili s prásknutím dveří a vyrazili ulicí. 47 je sledoval. Bylo mu jasné, že mrtvé prostitutky nejsou legálně pohřbívány. Sledoval mládence až k nějakému staveništi ponořeném ve tmě, vzdáleném asi půl hodiny od města. Ke tmě se přidávalo naprosté ticho, nikde nebylo vidět člověka.
Rachotina zastavila, hitman zabrzdil také. Zatáhl ruční brzdu a vystoupil. Mladíci už stáli venku a otevírali zadní dveře auta, když pohlédli hitmanovým směrem. Viděli jen siluetu ve tmě, lehce se lesknoucí holou hlavu a především hlaveň pistole s tlumičem. Chmátli po svých zbraních, ale ani jeden z nich to nestihl. Padli mrtví s kulkou v hlavě.
Pro jistotu zatáhl žaluzie. Okolo byly desítky mrakodrapů a on nestál o to, aby ho někdo viděl. Lei se posadila do jednoho z křesel a hubenými prsty poklepala o holé koleno.
„Takže, co se děje? Proč takové přesuny a hra na mrtvou?“
„Někdo tě chce zabít,“ promluvil tiše. „A najal si na to mě.“
Vyděsilo jí to.
„Ale to já nechci. Proto tahle hra. Jsi mrtvá. A i když by to mělo stačit, nejjistější bude odstranit onoho klienta, který by za tvojí smrt zaplatil skoro půl milionu dolarů.“
Třásla se, ale to bylo pochopitelné. „A to je kdo?“
Hitman se postavil k minibaru a vytáhl z něj karafu, ze které si nalil do dvou sklenic minerální vodu. Jednu podal vyděšené Lei a z té druhé se napil sám. „Lee Hong.“
Její nažloutlá tvář rázem zbledla. „Jak to?“ hlesla vystrašeně. Křečovitě svírala sklenici, div jí nerozmáčkla.
„Nevím. Také jsem měl za to, že je mrtvý. Ale není. Musím tedy dostát svým povinnostem. To že žije by mohl zjistit klient, který Agentuře před pěti lety zaplatil za jeho smrt. A to by byl problém.“
Dopil sklenici a pohlédl na Lei Ling. „Počkej tady na mě, vím kde ho najdu. Napij se a objednej si co chceš. Za pár hodin budu zpátky. Když ne, odjeď pryč z Hongkongu, peníze v hotovosti jsou v kufru.“
Oblékl si kvádro, zkontroloval pistole a vyšel z hotelového pokoje. Je čas setkat se se starým známým.
Lee Hong
Lee Hong. Byt 703, sedmdesáté patro. Okolo se tyčily tři ještě vyšší mrakodrapy, silnice odtud vypadaly jako tenké linky s barevnými tečkami. Závěsy na oknech byly roztažené, spal se škraboškou na očích. U jedné stěny pokoje stála skříň, naproti psací stůl. Postel se nacházela uprostřed naproti dveřím. Ty teď vrzly, do pokoje tiše vešel holohlavý muž a opatrně nakračoval na hustém koberci. Lee Hong zachrmlal, nervózně zamlaskal a přetočil se. Hitman se blížil pomalými kroky, vyleštěné boty nevydaly sebemenší zvuk. Nemohl riskovat.
Pozvedl pistoli opatřenou tlumičem a namířil s ní na hlavu bývalého vůdce triády. Zasvištěl výstřel. Holohlavý muž se zapotácel, narazil zády do zdi a po té se svezl až na zem, nevěřícně hledíc na díru v přikrývce Lee Honga a tvaru hlavně. Sundal si škrabošku z očí a usmál se na nájemného zabijáka.
„Překvapení,“ zasmál se. Vypadal jinak než před pěti lety. Starší. Oči vodnatější, vousy neoholené. Zůstalo mu ale přísně srostlé obočí a orientální rysy.
„Nepřišlo ti podezřelé, že jsi se sem dostal tak snadno?“ zeptal se tichým šeptem.
Hitman ztěží dýchal, levou rukou si tiskl ránu, pravou stále svíral svojí zbraň.
„Nebyl jsem si jistý, jestli dělám dobře. Ale ta šlapka…máš pro ní slabost, že jo? Doufal jsem v to. A tys mi nakonec přišel až pod nos.“
„Jak…jsi to tenkrát přežil?“ zeptal se s obtížemi 47.
„Prostě mě tam našli. A já přežil. Z těla mi vytáhli dvacet sedm kulek. Mám dvacet dva jizviček.“ Lee Hong se postavil, byl do půlky těla nahý a ukázal tak muži pod sebou stopy jeho dávného útoku.
Muž na podlaze se snažil zamířit od boku. Nebude to dlouho trvat, než si bývalý vůdce triády všimne, že nájemný vrah nekrvácí, protože se kulka zaryla do neprůstřelné vesty. Sledoval Honga nekompromisním pohledem a nenápadně zaciloval svojí zbraní na jeho holou hruď pokrytou tetovaným drakem.
Vystřelil.
Lee Hong padl na postel.
V okně Lee Honga se objevilo několik krátkých, nepatrných záblesků. Poté přestaly, chvíli se nic nedělo, a v zápětí byly k vidění zas.
Druhý den našli zavražděného Lee Honga v jeho pokoji, měl v sobě osmnáct kulek, z toho pět v hlavě.
Vybrala si Austrálii. Když se její letadlo odlepilo od země, byl už hitman v přímém spoji do New Yorku. „Jsem na cestě zpět,“ zahlásil Dianě.
„Výborně 47.“
„Pane?“ oslovila holohlavého muže letuška. „Vypněte si prosím mobilní telefon, jeho používání je zakázáno.“ Chápavě přikývl a mobil vypnul. Opřel se hlavou o opěradlo, poté si nasadil škrabošku na oči a začal usínat.
Komentáře (1)
Komentujících (1)
Doporučit
Tisk