Růžové prokletí

Probudila mě těžká vůně laciné voňavky. Ten štiplavý pach se nedal dýchat. Koukla sem se kolem sebe a naskytl se mi hrůzostrašný pohled. Nemohu uvěřit. Jsem sama v pokoji bez oken, bez dveří. Všechno je růžové! Všechno krom mě. Ležím v růžové posteli, přikryta růžovou peřinou z růžového peří. Na stropě se houpe prasklá růžová žárovka. Najednou se zapla televize. Z obrazu na ní se mi chce zvracet! Mám pocit, že mi musí začít každou chvíli líst střeva z pusy, že mi prasknou uši pod převýšenou frekvencí písně Gimmy more. Ale ono nic, nic se na mě nemění. Střeva jsou pořád v břiše i s včerejší večeří. Hlavou mi projíždí strašlivá bolest! Pod náturou deprese otvírám růžové skříně a vyhazjuji z nich všechno! Růžový pudr na zuby, protézu, prázdnou láhev od kečupu a miliony šminek...V tom mi oči zastínila mohutná záře růžového šampusu. Chvíli rozjímám, ale moc dlouho to netrvá. V nemalém okamžiku cítím na jazyku poslední kapky ubohého pití. V momentě padám vysílena na zem. Všechno kolem mě se najednou jakoby oddaluje, i ten mečící hlas z Tv slyším jakoby z dálky. Pak mi pohled sklouznul na mé ruce, které mění barvu. Růžoví! A nejen mé ruce, já celá růžovím! Mám růžové řasy, růžové oči, zuby, nehty, uši...Chraboučký hlásek B.Spears nemá šanci přeřvat můj bestiální jekot! Řvu, křičím, ječím dobré čtvrt hodiny...pak ale můj hlas zeslábnul, společně se mnou. Uvadnul. Prázdné hrdlo se pokouší alespoň o vzdech. Nic. Jen ticho. Z posledních sil sem vzala prázdnou lahev od onoho šampusu. Hodila sem s ním o zeď. Však střípek o velikosti růžového nehtu se zabodl do mé tepny a přerušil její strukturu. Z očí se mi linou hnisavé slzy a z ruky mi stříká růžová krev, která dokonale splývá s okolím...