Čtvrtstoletí zavražděných

Anotace: Něco kratšího...

Já mu to říkal... já mu to vážně říkal, jenže nevěřil mi. Nevěřil mi, jako nikdo před ním. A to si myslím, že jsem měl sakra přesvědčivý důvody. Teď nemluvím o nějakým fyzickým násilí, prostě pohled očí, náznaky, sem tam nějaký slovo. Tohle musí každej chlap poznat. Teda každej, kterej se montuje do cizí ženský a svrbí ho na koulích. A tohohle svrbělo pořádně......
Nabral jsem lopatou další hrst hlíny a hodil ji na bledej obličej s vytřeštěnýma očima. Studeně vytřeštěnýma. To bylo snad jediný, co mě napadlo. Vůbec jsem s tím kriplem necítil soucit. Neříkám, že mi byl ten pohled příjemnej, na to si nezvyknu asi nikdy, tím spíš, že rána na spánku byla ještě vidět, ale líto mi ho teda nebylo ani trochu.... kurva jedna... dobře mu tak. Má co chtěl.
Hodil jsem další lopatu do jámy, narovnal se a trochu si promasíroval krk. Není to žádná sranda, roky se ozývají. Jooo.... když to odnesl první, to bylo.... tuším před dvanácti lety. Ten sousedovic švagr, nikdo tehdy netušil, kam se mohl ztratit, bylo z toho haló v celým městě. Takovej fajn člověk, milej, správnej, s dětma si rozuměl. Tohle o něm říkali. Leda hovno. Oči mu šly šejdrem jako každýmu chlapovi, když uviděl nohy delší než má jeho rozvrzaná židle. Cítil ženskou na dva kilometry a jestli někdo je ženská, tak je to moje Káťa.
Myslím, že teď leží někde zhruba tamhle, mezi těma malýma kopečkama, ale fakt se to blbě odhaduje, je to už těch dvanáct let. Jeho tělo už je rozhodně rozežraný, ale ten nůž....ten by se v jeho zetlelým krku ještě možná našel. Sice zrezivělej, ale našel.
Otočil jsem se k dodávce, kde byla Káťa. Pod dekou, celá schovaná. Ale na tu ještě přijde čas.
Znovu jsem se pustil do práce a za chvilku byl vidět jen chomáč vlasů a kousek levý boty se sešmajdanou podrážkou.
A tak to byl fajn chlap. Já to musím vědět nejlíp, dělal jsem s ním čtyři roky. Rodina, tři děti, to poslední sedmiměsíční. Nemám tušení, kde se v něm vzaly ty choutky. Ale všiml jsem si jich už před dvěma měsíci, když jsme grilovali. Koukal po Kátě jak tasemnice po prdeli. To nešlo přehlídnout. Jasně že se jí to líbilo, tý se to líbí vždycky, to já pokaždý trpim, jak dlouho to vydrží a kdy budu zase ze sklepa tahat lopatu.
A před čtrnácti dny to už byl vrchol, to jsem myslel, že mi praskne. Přijdu domů a oni tam pochlastávají vínečko. To zavřený, schovaný na originální příležitost. Culil se mi do ksichtu, hajzl jeden. Ale to ještě nevěděl to co já. Netušil, že je už jednou nohou v plastovým pytli. Kdyby to věděl, tak by mu to víno pěkně zhořklo. Ale Kátě ne, ta to vždycky všechno brala s klidem. Jak jinak. A teď je za mnou v dodávce. Jen vydrž ještě pár minut, holka, hned jsem u tebe. Pár lopat na botku a jdeme na to...
Hodil jsem na nohu těžítko, takovýho imbecilního kovovýho slona s míčem na chobotu. Nebylo nijak originální, až na těch pár krvavých vlasů na levým uchu. Pěkně to zahrabeme všechno dohromady, žádný vyjímky. Nedělám to poprvý. Ale naposled. Před očima se mi vyjevila moje žena pod teplou dekou na chladný podlaze renaultu. Jo, stoprocentně naposled.
Hrob se už krásně naplnil, vykopaná čerstvá hlína byla už téměř celá zpátky na místě. Ještě tam šoupnu drny, ale neřekl bych, že to je až tak důležitý. Nikdo sem nikdy nepřišel, je to tu krásně schovaný. Stačí pár měsíců, zaroste to a je klid.
Zezadu mne objaly chladné ruce a já sebou trhnul.
A ihned nato jsem ucítil na krku její tmavé vlasy a levandulový šampon. Pohladil jsem ji přes ruce a políbil na prsten, který jsem jí dal před patnácti lety, když jsem si ji bral.
"Jdi zpátky, broučku, vrať se pod deku. Je hrozná zima."
"Chci to vidět."
Ani jsem se jí nemusel dívat do očí, tak žádostivost z ní tryskala na všechny strany.
"Víš, cos mi slíbila."
"Vím a tak to taky bude. Tohle je vážně poslední."
Znovu jsem ji políbil, tentokrát na studené prsty. "Už mi tu dochází místo, musíš svý choutky krotit."
"Vážně, slibuju."
"Věřím ti."
"Já vím, ty jediný."
Podal jsem jí lopatu. "Chceš hodit poslední? Jen symbolicky, jako že to je tvoje poslední vylomenina. Jestli se tomu dá říkat."
"No jasně."
Udělala to a vrátila mi ji.
Narovnal jsem tam pár drnů, trochu to udusal a pohladil Káťu na čele. "Určitě onemocníš, jsi horká."
"Budu v pořádku."
"Nepřežil bych, kdyby se ti něco stalo."
"Já jsem nesmrtelná, to nevíš?"
"Narozdíl od nich...." máchnul jsem rukou a kdyby byla světla auta rozsvícena, bylo by vidět dvacet čtyři zarostlých hrobů a jeden čerstvě navršený.
"Přesně tak." Vzala mě za ruku a dovedla do auta. "Dvacet pět je krásný číslo..... "
To jsem musel uznat. Čtvrtstoletí zavražděných chlíváků. Mám zatraceně nebezpečnou ženu.
Projel mnou mráz, až jsem se oklepal a nastartoval motor...