Upíří chutě part 7

Anotace: Tak, konečně je tu poslední část této povídky. Doufám, že se vám bude líbit :)

Okamžitě k nmu přiskočil a už už mu chtěl vyčíst, že měl ještě odpočívat. Klekl si k němu... a zaraženě se na něj díval. Krvácel. Opatrně ho otočil. Gackt měl zavřené oči a po celém těle docela hluboké čerstvé řezné rány.
Jacob se ho pokusil probrat. "Gackt... Gackt!" Málem na něj křičel. Najednou však Gackt otevřel oči a Jacob si oddychl.
"Gackt... co se stalo," zeptal se ho.
"Nemám tušení. Něco jsem zaslechl a pak si vzpomínám jenom na tu bolest."
"Nic jsi nezahlédl???" Gackt jenom zavrtěl hlavou.
Jacob usoudil, že bude nejlepší, když se co nejdřív dostanou domů. "Můžeš vstát," zeptal se a Gackt přikývl. Jacob mu pomohl na nohy a společnými silami se dostali do domu, kde ho pak dal do postele.
"Teď lež klidně," řekl mu, "pokusím se ti ošetřit ty rány." Když mu obvazoval ruku, zeptal se. "Nevíš náhodou, čím tě to mohlo zranit?"
"Nevím... mohla to být nějaká dýka nebo nějaký nůž..."
Ještě než Jacob skončil, Gackt usnul.
Nechal ho spát.
Sedl si do křesla a přemýšlel o tom, co se to vlastně stalo. Měl určité podezření, kdo by mohl Gackta zranit tak rychle, ale nebyl si tím tak úplně jistý. Musel by se s tím člověkem sejít, ale nemohl tu Gackta jen tak nechat. Počkal tedy, až se vzbudí.

Konečně se Gackt asi po pěti hodinách probudil a Jacob mu zkontroloval rány. Nezdálo se však, že by se chtěly hojit.
"Budu muset na pár hodin odejít," řekl, "potřebuju něco zjistit."
"Jestli je to nutné, tak běž. Zvládnu to tu."
"Díky... vrátím se jak nejdříve to půjde," slíbil a s těmito slovy odešel.
Jacob šel do města, aby tam našel svého někdejšího spolužáka, o kterém věděl jednu, pro něj velmi důležitou a užitečnou, věc. Kdysi o něm totiž zjistil, že je tak zvaný lovec upírů.
Asi po hodině hledání ho našel. Bydlel v centru města v panelovém domě, a jak také zjistil, ve čtvrtém poschodí. Vyšel tedy nahoru a zazvonil. Za chvíli uslyšel zpoza dveří kroky, pak zachřestění zámku a už tu stál Jacobův bývalý spolužák.
"Jacobe!" Vykřikl tak, že Jacob málem nadskočil. "Kdes byl celý ten rok... že jsem o tobě neslyšel," a už ho táhl dovnitř, do obývacího pokoje. Jacob se nevzpíral.
"Čau, Migueli. Mám na tebe jednu otázku..."
"To počká," nenechal ho domluvit, "nejdřív mi musíš povyprávět kdes byl a cos dělal..." všiml si Jacobova výrazu, "jak dlouho se můžeš zdržet?"
"Moc dlouho ne... mám ještě něco děsně důležitého na práci." Miguelovi výrazně poklesla nálada. Jacob dělal, že si toho nevšiml a pokračoval. "Jak děláš toho lovce upírů," snažil se, aby to vyznělo spíše zvědavě, než že si dělá starosti, "jaké zbraně na ně používáš?"
"Většinou meče a dýky... ale někdy, když je nálada, i šípy. Teď ale zkouším trochu experimentovat, a tak se mi podařilo vytvořit otrávenou dýku." Jacobovo srdce vynechalo. "Taky jsem začal učit další lovce, kteří pro to mají ty nejlepší předpoklady. Představ si, že už víc jak týden učím jednoho kluka, který je neuvěřitelně rychlý v boji. Včera jsem mu půjčil dvě ty otrávené dýky, aby je vyzkoušel." Jacob si o Gackta začal dělat ještě větší starosti než doposud.
"A jaké jedy používáš?"
"Ani nevím... pro upíry jsou smrtelné, ale pro nás... naprosto neškodné."
"A co kdyby se našel upír, který je jím jenom napůl..."
"Hm... s něčím takovým jsem se ještě nesetkal," zamyslel se Miguel, "myslím, že by ho to nezabilo... možná by byl nějakou dobu v komatu nebo tak něco. Ale fakt to nevím jistě."
Víc už Jacob vědět nepotřeboval. Začal se najednou chovat, jako že má šíleně naspěch, a že už dávno má být někde jinde. S Miguelem se tedy v rychlosti rozloučil a spěchal za Gacktem.

Když se dostal domů, našel ho sedět na podlaze pod oknem ve vedlejší místnosti. Pomohl mu vstát a odvedl ho zpět do postele.
"Kam jsi šel," zeptal se Gackt potichu.
"Byl jsem za jedním svým spolužákem, Miguelem, který se věnuje upírům. No, on je vlastně lovec... ale neboj se," dodal rychle, když si všiml, že Gackt chce něco říct, "myslím, že to na mě nepoznal... Měl jsem fakt štěstí, že je pořád tak ukecaný, jako vždycky." Gackt si všiml, že se Jacob najednou tváří ustaraně.
"Co jsi zjistil?"
"Že tě včera napadl jeho nejnadanější žák otrávenou dýkou. Úplný upír na ten jed prý zemře... ale ty, jelikož jsi napůl člověk, podle Miguela upadneš na nějakou dobu do bezvědomí. Ale sám si není jistý, jestli je to tak..." na chvíli se odmlčel a pak pokračoval, "asi bude nejlepší, když odtud odjedeme."
"Kam chceš jet?"
"Už jsem o tom uvažoval. Pokud odjedeme do Transylvánie, můžou tě tam vyléčit. Na to moje znalosti totiž nestačí."
Gackt věděl, že kdyby Jacob mohl, vyléčil by ho... souhlasil. Dohodli se, že pojedou vlakem a ještě ten den se začali chystat na dlouhou cestu.
Druhý den odpoledne vyrazili z domu. Šli pomalu, protože Jacob musel Gackta neustále podpírat, aby náhodou nespadl a neublížil si ještě víc.
Konečně se dostali na nádraží a Jacob koupil jízdenky.
Když čekali na vlak, zahlédl Jacob Miguela s asi šestnáctiletým chlapcem. Gackt si všiml, že Jacoba něco zaujalo a taky se tím směrem podíval.
I když ho nikdy neviděl, poznal v tom člověku, který je pozoroval s překvapeným nevěřícným výrazem, Miguela se svým žákem.
Kdyby Gackt nebyl tak zesláblý, určitě by se na ně vrhl nebo by s Jacobem utekl. Jenže teď... teď se nezmohl na nic jiného, než se udržet co nejdéle při vědomí.
Přijel vlak.
Když všichni vystoupili, Jacob vstal a pomohl Gacktovi na nohy. Přitom stále koutkem oka sledoval Miguela, který svého žáka musel držet, aby se na ně nevrhl.
Gackt s Jacobem nastoupili do vlaku a Jacob byl rád, že je Miguel nechal odejít.

V Transylvánii Jacob vyhledal kolonii upírů a řekl jim, co se stalo s Gacktem, který už byl pár hodin v bezvědomí. Bez dalších otázek se Gacktovi začali věnovat a Jacob byl neustále s ním, dokud se úplně nezotavil.
Pak oba zmizeli.
Někteří říkají, že jsou stále někde v Transylvánii, jiní zase, že jsou někde jinde ve světě. Ale všichni se shodují v tom, že to byli, a možná ještě jsou, ti nejmocnější upíři v celé upíří kolonii.