Anin život

Anotace: Příběh jedné polské dívky od toho, kdo válku nezažil.

1939

Běží, jak nejrychleji dovede. Malé bílé nožky kmitají suchou podzimní loukou. Zdá se být nekonečná. Snaží se popadnout dech, na chvíli musí zastavit. Rukávem setře z čela krůpěje potu a znovu se rozutíká. Bosá chodidla došlapují na uschlá stébla trsů trávy a ty píchají jak ostré jehly. Necítí bolest. Kupředu ji žene jediná myšlenka. Musí se dostat domů. Co nejdříve. Musí se schovat k mamince a tatínkovi.

Ráno vyrazila k babičce. Vesnice, spíše osada, kde bydlí, je vzdálena půldruhé hodiny pěší chůze. Navštěvuje ji jednou týdně, vždy zůstane na odpoledne a se soumrakem se vrací zpět. Dnes ovšem babičku nenašla. A ani nikoho jiného z vesnice. Byla úplně prázdná, nikde ani živáčka. Jediné co ji překvapilo, byla zeminou čerstvě zasypaná žumpa na okraji vesnice. V zemi byly vytlačeny stopy, nikoliv však od kol automobilů. Byly to pásy pravidelných zářezů. Pomyslila si, že by to mohlo být od těch tanků, o kterých jí tatínek vyprávěl. Říkal tehdy: „Jsou to ocelové bestie, a nezastaví je nic – mají pásy. Ani příkop, ani výmoly, řeka ani les. Projedou všude, boří domy a rozsévají smrt“. Nemohla tehdy usnout a stále přemítala, jak že ta obluda asi vypadá, nakonec jí otec musel na papír nakreslit obrys. V babiččině domě bylo všechno naruby. Převrácené stoly, rozbitá kachlová kamna, vysypané tabulky oken. Kravka ve chlívku nebyla a ani prasátko Pepík, kterého měla tak ráda. Nedokázala pochopit, co se tu přihodilo, ale tušila, že něco velmi špatného. Nedávno slyšela, jak si ve světnici tatínek s maminkou večer povídají. Otec říkal, že Němci jsou čtyři dny odsud, a když je nezastaví 14. obrněná brigáda, povalí se rovnou přes nás. Také si všimnula, že někteří lidé z vesnice včera odešli a vzali si s sebou nejenom spousty věcí, ale i dobytek. Když se otce zeptala, kam všichni odcházejí, neodpověděl jí. Řekl jen, že se nemusí bát. Otočila se a utíká nazpátek k domovu.

Dobíhá k lesu a skáče po vyšlapané pěšině jak srna. Šla tu už tolikrát, že by mohla mít zavázané oči a věděla by přesně, kudy jít. Najednou něco zaslechne. Zastaví a naslouchá. Jsou to rány, jako když tatínek vyjde na lov a vystřelí z pušky. Ale je jich hodně za sebou. Pak jsou slyšet jiné, ještě jiné a mnohokrát po sobě. Najednou veliká rána, hlubší a silnější než všechny předchozí. A další a další. Zdá se, jakoby se země zatřásla i tady. Vkládá do hubených bílých nožek poslední zbytky energie a srdíčko div jí nevyskočí z hrudníku. Rány a dunění jsou slyšet čím blíže, tím zřetelněji. Na kraji lesa se jí naskytne děsivý pohled. Tak strašný, že mu nezkušený dětský mozek nechce uvěřit. Celá vesnice je v plamenech. Šlehají vysoko k nebi a vytváří temný mrak, který vesnici zastírá do pološera. Na zemi mezi domy leží bezvládná těla. Jiní lidé jsou oblečeni v zelených kombinézách a z dálky vypadají úplně stejně. Zapřahují ty na zemi za zelené automobily a odtahují je na lanech pryč. Pak se vrátí, za nohu přivážou tři další a znovu. Ti mrtví jsou její sousedé. Hlasitě vzlyká. Hrozivá předtucha ani strach jí ale nohy nesvážou. Peláší přes pole k nejbližším stavením vesnice. Musí zjistit, kde je maminka s tatínkem. Zdá se, že si jí žádný z vojáků nevšiml. Běží co může, přeskakuje bezvládné tělo pana Hlotze sedláka a souseda, který ji vždycky dával smetanu z mléka. Říkal aby až vyroste byla prý krev a mlíko. Dál kolem hořícího kostela, kterému chybí věž a místo ní k obloze ční jen černé trámy. Farář Hejcza, ležící na schodech k svatostánku má obličej přikrytý svým rouchem, přes který prosakuje krev. Konečně doma, dveře jsou dokořán. Hned za nimi leží tatínek. Jakoby neměl obličej. Místo něj jenom krvavé cárky kůže a bělostných kůstek. V ruce drží svou loveckou pušku. Dva metry od něj v předsíni leží jeden voják. V hrudníku rudou díru, ze které ještě vytéká krev. Vstupuje do místnosti a pokleká k tatínkovu bezvládnému tělu. Najednou si ale uvědomí, že není v místnosti sama. Něco zaslechla. Nářek. Útrpný, bolestný. Její matka. Zvedá se a otvírá dveře od ložnice, kde spávali všichni tři. Maminka leží na posteli. Jsou tu dva vojáci. Jeden si zapíná knoflíky u kalhot. Druhý drží vší silou mamince nohy skoro až za hlavou. Maminka je celá nahá, cáry jejích šatů jsou rozházeny na podlaze. Voják dělá takové zvláštní pohyby, kdy se jeho tělo střídavě přibližuje a vzdaluje od maminčin hýždí. Funí přitom a tváří se, jakoby mu jeho konání činilo neskutečné potěšení. Nechápe to. Maminka vzlyká a tu voják najednou zrychlí až se vypne, jakoby v nějaké křeči. V tom okamžiku maminka otočí hlavu směrem k ní. Jejich pohledy se setkají. „Běž pryč, utíkej, utíkej,“ říkají její oči. Pohybuje ústy, ale nemluví. V tu chvíli se ten první otočí, aby zjistil, že nejsou v místnosti sami. Rozbíhají se k ní. Upřeně hledí na matku. V jejích prázdných očích je tolik bolesti, bezmoci… Nedýchá, víčka se nepohybují, leží bezvládně. Neví co dělat. Utíkat pryč? Nechat se chytit? Co udělají jí, když bude klást odpor? Co jí udělají, když odpor klást nebude? Není mnoho času na rozmýšlení…

1958

Jsou manželé! Je to nádherné. Muž a žena spoutáni k sobě řetězem lásky, jehož dva konce sepnul svou pečetí Bůh. Slavnostní atmosféra svatebního dne se jí vrací v myšlenkách, někdy se rozpláče dojetím. Všechno bylo tak úžasné, skvostné šaty, nervozitou třesoucí se ruce, když ji navlékal prsten i blahopřání svatebčanů. Vzpomíná na klenby Chrámu Panny Marie v Berlíně, který byl bránou do jejich společného života. V pětadvaceti letech je konečně šťastná! Po strastiplném dětství kdy jí jako malé za války zabili rodiče, po 10 letech strávených v útulku pro děti bez rodin, žije nyní v Německu. Bydlí v krásném domě, je vdaná s vlivným a bohatým mužem, čeká s ním dítě. Co více si může žena, jako je ona přát?

1959

V noci se manžel vrátil úplně opilý, přestože malému Wolfgangovi nejsou ani dva týdny. Když rozrazil dveře, jen mumlal, že zapíjí radost z malého, jenomže ji zapíjí velmi často. V ulici se už začíná ledacos povídat. Cestou do ložnice, zakopl o květináč, zemina se rozsypala na vzácném koberci. Ani si toho nevšimnul, více s ní nepromluvil a zmizel v pokoji. Již ve spánku ho vysvlékla z šatů, nakojila drobečka, pozhasínala a ulehla na lůžko vedle manžela. Připadá jí, jakoby ve stavech opilosti měl manžel z něčeho obrovský strach. Občas, když se vrátí z hospody a zmožen nemalou dávkou alkoholu usne na posteli, vydává, zvláštní úpivé zvuky. Zkroušeně vzdychá, a mumlá cosi, čemu není rozumět. Občas sebou trhne nebo jakoby se něco snažil odstrčit. Když se ho ráno zeptá, prohodí jen, že měl špatný sen.

Je z něho cítit pach alkoholu, pach, který tolik nesnáší. Pach, který cítila z obou mladých vojáků, kteří ublížili tatínkovi a mamince. Odvrátila se. „Hej Franku, ukaž tý kurvě, dej jí ať si to pamatuje.“ Slyšela to docela zřetelně. Ztuhla jí krev v žilách. „Ukaž jí válku, když je starej takovej hrdina, aby ji bránil.“ Málem se jí zastavil dech. Ta slova, kterým jako malá v němčině nerozuměla, se jí vryla do paměti a teprve až později zjistila jejich význam. Nikdy o tom ale s mužem nemluvila. Za války byl příslušníkem SS jednotek, ale vždycky tvrdil, že jeho oddíl se choval vždy tak, jak ukládá mezinárodní právo, dokonce na jednom soukromém společenském večírku pronesl tvrzení, že kdyby se Němci chovali jako Rusové, válku by vyhráli. V takových chvílích mlčela. Dobře věděla, co je válka, jak je zlá a krutá. Málokdo to věděl lépe, než ona. Přemýšlí nad slovy pronesenými ze spánku a najednou si uvědomuje, že je to přesně 20 let od doby, kdy prožila ty strašné okamžiky. Všemožně se snažila na ten den zapomenout a snad se jí i podařilo s minulostí vyrovnat, ale teď se jí znovu ten podzimní den roku 1939 vrací znovu. Vidí bezvládné tělo matky. Zneuctěné, znásilněné, bezbranné ženy. Vidí její pohled, její poslední pohled, kterým jako by se jí omlouvala, za to co vidí. Bolestí stažené svaly ve tváři, zbarvené krví. Rány dopadající na její hlavu. Slyší její sténání docela opravdově, skutečně. Dva vojáky. Toho, který znásilňuje matku a vykřikuje při tom vojenské rozkazy a oplzlosti a současně jí neustále fackuje přes obličej. Ve tváři má výraz, jakoby matka byla jen pouhý předmět, jakoby měl absolutní právo provádět ty hnusy, jako by byly součástí odměny, která mu za jeho hrdinné dobyvatelské činy po právu náleží. Druhý, který již zvířecí potřebu ukojil, sedí na nočním stolku, nohy obuté do vysokých černých bot položené na bílém prostěradle. V ruce drží láhev destilátu, který ona dobře poznává, je to tátova slivovice, upíjí z ní a kouří cigaretu. Vykřikuje opilostí sotva srozumitelná slova povzbuzení: „Rychleji Franku, přidej, ještě nemá dost. To je ono, nepárej se s ní, stejně je mrzák, podívej se na ní – chybí jí jeden prst.“ Vymrští se na posteli, protože si uvědomí, že ta poslední slova nebyla jen v představách, ale že je skutečně slyšela.

Najednou jí všechno dochází. Ano, je to jeden z těch zbabělců. O svojí matce před nikým nemluvila, jediný kdo mohl vědět o jejím postižení, byl ten, kdo se s ní někdy sekal. Srdce jí buší rozrušením. Nepláče, cítí vztek. Pomsta. Myšlenky, černé jak bouřková mračna, se jí honí hlavou. Nedokáže smysluplně uvažovat. Cítí touhu manžela zabít. Chce to udělat, musí! Jako v mrákotách vrávorá do kuchyně. Z přihrádky kuchyňské linky bere řeznický nůž. Zpátky v pokoji rozsvicí lampičku na nočním stolku a mimoděk zahlédne vlastní stín na stěně. Plížící se, přikrčenou postavu držící veliký nůž. Nůž, který vyrovná misky vah. Který se zabodne hluboko do prohnilého těla toho zvířete. Je jí špatně ze sebe samotné. Jak se ho mohla dotýkat? Jak s ním mohla počít dítě? Jak s ním mohla plánovat společný život? Kleká si na postel. Pomalu z něj stahuje peřinu. Něco si ze spaní mumlá, ale není už tomu rozumět. Vidí jeho hrudník. Kam ho má bodnout? Do srdce, do břicha? Nebude nad tím přemýšlet. Zavírá oči. Zvedá ruce nad hlavu… Bodne. Vší silou! Nůž projede celým jeho tělem, až je cítit, jak se zastaví o pružinu matrace. Tlumeně vykřikne, zachroptí. Ona neotvírá oči. Znovu se napřahuje, znovu bodá a znovu, donekonečna. Cítí jeho krev na svém těle, v obličeji a její pach. Přináší úlevu a osvobození. Nevydává už jakékoliv zvuky, je dávno mrtvý. Konečně přestane. Nůž nechá zabodnutý v tělu. Otevírá oči. Proboha! Je živý. Dýchá. Celé se jí to zdálo. Klečí obkročmo na jeho tělu, paže zdvižené, nůž v rukách pevně sevřený. Vrací se do reality. Co má dělat. Má ho zabít? Ukojit svoji touhu po pomstě. Oplatit smrt smrtí? Strávit zbytek života zbavená svobody? Nebo má dělat, že se nic nestalo. Vážit si blahobytu ve kterém žije a myslet si, že události dnešní noci byly jen obrovskou souhrou náhod? Bude se ráno moci postavit se před zrcadlo a pohlédnout si do tváře…?

1960

Běží, jak nejrychleji dovede. Její nohy kmitají suchou podzimní loukou. Zdá se být nekonečná. Snaží se popadnout dech, na chvíli zastavuje. Stírá pot z čela a znovu se rozeběhne. Bosá chodidla došlapují na uschlá stébla trsů trávy a píchají jak jehly. Nic necítí. Kupředu ji žene jediná myšlenka. Dostat se domů. Dostat se tam, kde mívala svůj jediný a opravdový domov.

***

Vrátila se zpátky do rodné vlasti. Sama. Bez malého Wolfganga. Opustila svého manžela i potomka. Nedokázala si představit, že by vychovávala dítě, které by mělo krev vraha její rodiny. Starý Wolfgang, žil další dva roky a zemřel za velice zvláštních okolností. A ona věděla, že zemřel. Cítila to. Tenkrát v té hrozné noci ho proklela. Upřímně z celého srdce si přála, aby zemřel. Byla svědkem jeho smrti, a bylo to víc, než halucinace. Od toho dne měl vynesený svůj ortel smrti. Za jeho zrůdný život. Wolfgang junior prožil mládí v útulku pro děti bez rodičů. Vychodil vojenskou školu a dal se k armádě…