Kouření zabijí

Kouření zabijí

Anotace: Povídka ve stylu Sin City, nejsou zde žádní známí hlavní hrdinové, vypůjčil jsem si jen styl a samotné město.

(povídka inspirovaná komixem Sin City)

Bylo na něm vidět, že už mu zbývá pár posledních dní. Povislý obličej měl zkrabatělý jak zmuchlanej papír, oči podlitý krví, bělmo zároveň nepřirozeně bílý a přitom odporně žlutý. Žlutý měl i nehty a prsty. Umíral na rakovinu plic, která ho zžírala každym dnem víc a víc.
Pomalu si třesoucí rukou s hustým ochlupením přiložil k ústům cigaretu. Potáhl. Rozkašlal se. Druhou rukou mě chytnul za pravici. Třásl se jako dítě, kterýmu před očima vlastní otec mlátí vlastní matku. Jako dítě, který se schovává celou tu dobu pod postelí a pak jen vidí brečící matku, jak se celá od krve sesouvá na zem a vzlyká. Teď jakoby to bylo zapomenuto. Jako bych zapomněl, že toho zmetka, kterej teď přede mnou bezmocně ležel, jsem kdysi k smrti nenáviděl.
Když jsem jednoho dne přišel domu a dveře na balkon byly dokořán otevřeny, ani jsem se nemusel dívat na ulici abych věděl co najdu. Máma se kvůli tomu vožralovi zabila.
Nečekal jsem tenkrát až se vrátí domů a vyrazil jsem do ulic. Bylo mi patnáct. V šestnácti jsem zabil prvního chlapa a vobtáh první ženskou. Obojí v jeden den. Přísahal jsem, že se k otci jednou vrátím. Že ho najdu a zprovodím ze světa.
Jenže on někam zmizel. Hledal jsem ho dvacet let. A teď ho najdu jak leží v posteli a klepe se a potí se jak křeček po mrdání. Ta pistole v mojí ruce najednou ztratila význam.
Kdepak, nic nebylo zapomenuto.
Tahle pomalá smrt pro něj bude mnohem větší trest než kdybych mu prohnal kulku hlavou.

Za život jsem si nadělal spoustu nepřátel, jedním z nich byl i Hráč. Na ulici se mu přezdívalo Sráč, ale to neměnilo nic na tom, že tenhle týpek byl klasa. Kolovaly o něm různý báchorky, ale i kdyby jenom deset procent z toho měla bejt pravda…Hráčovi se chtěl každej vyhnout.
Kvůli němu jsem přišel o oko, ale taky jsem poznal tu nejúžasnější ženskou v životě.

Byla to nádherná kost, mladá, hubená, vysoká. Tenkrát jí bylo šestnáct a mně dvacet. Během těch let na ulici jsem se setkal s pár dobrýma lidma, který mě naučili jak to všechno ve zdraví přežít. V osmnácti jsem měl první bejvák a dost peněz na to, abych si každou noc koupil šlapku. Prachy mi šly do kapes ze všeho na čem jsem se kdy podílel, nejvíc z prodeje fetu. Jeden týpek, Lucas, byl totiž zvíře a po našem setkání mě přibral do svýho kšeftu.
V sedmnácti jsem se potloukal ulicí a uslyšel křik. Vběhl jsem teda do malý úzký uličky, přikrčil se u zdi a pomalu se přibližoval k místu, odkud byly slyšet hlasy.
„Pokud tam nepudeš, tak ti zmaluju ksicht tak, že už s tebou nikdy nikdo šukat nebude chtít, ani když mu zaplatíš!“ řval nějakej mužskej hlas.
„S Tlusťochem šukat nebudu! Nejsem žádná mladá nanynka kterou můžeš takhle trénovat!“ zněl hrdej hlas nějaký šlapky.
„Vážně? Musím ti snad doprdele vysvětlovat, že za to dostaneš litr? A já chci jenom půlku z toho! Kdy si vyděláš litr za jednu hodinu?“
„Klidně budu šukat za pětistovku celou noc s vožralou, než s chlapem, kterej má asi dvěstě kilo!“
Přiblížil jsem se k hádající dvojici. Stáli u kontejneru, v klasický americký ulici, seshora na ně svítila malá lampička kolem který poletoval otravnej hmyz. Z protější uličky se začal nenápadně přibližovat nějakej hejsek. Vytasil jsem bouchačku a schoval se za popelnici.
„Fajn ty štětko!“ křikl pasák a vrazil šlapce facku.
V ten moment vyběhnul z uličky ten mladej týpek a namířil kvérem na pasáka. Než stačil vystřelit, prásknul můj revolver a mládě se svalilo se skučením k zemi. Kurva vykřikla, jak jí obličej potřísnila jeho krev.
Pasák se na mě otočil. „Díky,“ řekl jen. Byl to asi tak třicetiletej chlap, na tváři strniště, přísnej pohled a nekompromisní hrubej hlas. Hned jak se ujistil, že na něj žádnej další typan nevyběhne, přiblížil se ke šlapce a skopnul jí na zem. Potom do ní bušil pěstma, křičela a brečela a prosila ho aby s tím přestal.
„Fajn,“ řekl a začal jí kopat do žeber. Kňučela jak nakopnutý štěně. Vytáhnul jsem z vnitřní strany bundy krabičku a zapálil si.
Ležela vedla mrtvýho hejska s kvérem, nehejbala se. Pasák se k ní sehnul. „Dejchá,“ zhodnotil. Z hlavy jí vytékala krev snad ze tří míst, zuby se válely všude kolem, nos měla rozmašírovanej na kaši. Zpod červenýho koženýho korzetu vyčuhovalo jedno zlomený žebro, dělalo se mi z toho blbě.
„Až se vzbudí, utrpí menší šok,“ řekl pasák. Hned jsem věděl, že s tímhle chlapem nebude žádná sranda.
„Ještě jednou díky. Jsem Lucas. A ty?“
„Mike.“
„Fajn. Hele, pojď se mnou, zvu tě na panáka.“
„Proč ne.“

Jeho oblíbená putyka se nacházela dva bloky od místa, kde jsem mu zachránil život. Ihned objednal dvě whisky a zapadli jsme do kožený sedačky v jedný kóji. Blonďatá servírka, se kterou bych si to nejradši hned rozdal, přinesla dva panáky na stříbrným podnosu, Lucas jí chvíli šahal na prdel a díval se jí do modrejch očí.
„Nemůžeš si dát na chvíli pauzu?“ zeptal se jí, v ruce se mu náhle mihla stodolarovka.
„Proč ne? A co tvůj kámoš, nebude se cejtit sám?“ mrkla na mě.
„Počká,“ zahuhlal Lucas a už odváděl servírku někam do skladu. Sebral jsem se a vyrazil z baru. Neměl jsem důvod od Lucase zdrhat. Pokud mě chtěl jenom pozvat na panáka, fajn, ale já doufal, že mi nabídne práci. Každopádně mezitím, co to dělal tý servírce, jsem se vrátil za zmlácenou šlapkou.

„Seš měkej!“ řval na mě táta, když jsem klečel u mámy a držel jí za ruku. „Chlap se vždycky musí dopracovat k tomu co chce! Ať to stojí co to stojí.“
Svíral jsem její ruku třesoucí se pod návaly pláče. Hladil jsem jí v hnědých hustých vlasech, snažíc se potlačit slzy deroucí se mi do očí. Z nosu jí kapala krev, měla ho už tolikrát přeražený, že to ani nepočítala.
„Ty nemůžeš bejt můj syn! Ty čubko! S kym ses vychrápala, že máš takovýho parchanta?“

Možná jsem slaboch. I když, málokdo by asi ustál jak někdo kope do holky tak, až jí skoro zabije. Skoro. Můj otec by na mě byl hrdej, že jsem to ustál. Ale nebyl by hrdej na to, že jsem se vrátil mezi ty popelnice a tu holku zastřelil dřív, než se stihla probrat a zjistit, že nemůže jíst, přes monokly nevidí a přes zlomený žebro nemůže skoro dejchat.
Lucas se vrátil když už jsem dávno seděl na svým místě, servírka si dala blond vlasy za ucho a odhalila tak orosený čelo.
„Nevím jestli mě znáš,“ začal Lucas, „ale mně patří tahle část města. Tenhle bar je můj, ulice hlídaj moji chlapi. Končí to u mostu, kde začíná Hráčovo území. Teď mi docela dává klid, i já jemu, ale je to jenom otázkou času než vjedeme jeden druhýmu do čtvrti.“
Kopnul do sebe panáka a mávnutím si objednal dalšího. „Dám ti práci. Budeš hlídat v mejch ulicích, sem tam mi budeš dělat poslíčka.“
Zapálil jsem si cigáro a v klidu ho kouřil.
„Budeš ve vatě, budeš mít na byt, na děvky. A až přijde vhodná doba, vyjebeme s Hráčem a já ti dám část jeho území. Protožes mi zachránil život.“
Přikývnul jsem.
„A přestaň hulit, jednou tě to zabije.“

Práce pro Lucase byla přesně taková, jak jsem si jí představoval. Byl jsem vymahač dluhů, pasák, vrah, hlídač ulic. Nikdo z Lucasovejch chlapů nekouřil. Přišlo mi to zvláštní a zezačátku jsem chtěl jít proti proudu, ale bylo mi jasně naznačeno, že i když ten sráč dejchá kvůli mně, tak cigár se budu muset zbavit. Tejden jsem žvejkal jednu žvejku za druhou. Pak mě to přešlo.

Pokoj byl cejtit potem a močí. Jasně, Brook měl rád, když na něj holky chcaly. Každej má svý úchylky, tak proč ne? Seděl zády ke mně, rozvalenej v křesle, nohy naplý jak struna v pianu. Stoupnul jsem si těsně za něj, za hlavu držel rusovlasou holku, která polykala jeho ptáka tak dychtivě, až se mu kroutily prsty u nohou. Slastně u toho mlaskala. Povolil stisk, holka měla šanci se nadechnout. Otřela si rudý rty hřbetem ruky a podívala se na svýho chlapa. Úsměv jí zamrznul na rtech, když viděla mojí tvář.
„Kurva!“ křikla a odplazila se po rukách pryč ode mě jakoby jí to mohlo zachránit od kulky, která jí proletěla hlavou. Brook zařval, ohlídnul se na mě a vytřeštil oči.
„Můj šéf pořád říká, že kouření zabijí,“ prohodil jsem a sledoval holohlavýho tlusťocha jak máchá rukama a nabízí mi sto tisíc, když ho nezabiju.
„Má pravdu,“ řekl jsem. Výstřel ho odmrštil až k tý šlapce.

Na podobnou práci musí mít člověk žaludek. Ale zabíjení a násilí celkově není nic proti tomu, když se do práce zaplete něco dalšího. Emoce. A touha.
Hlídal jsem jednou v ulicích. Před měsícem jsem bujaře oslavil svoje dvacátiny, stálo mě to měsíční plat, ale v celý čtvrti i v území daleko za ní se o tom mluvilo. Slyšel jsem i pár fízlů, jak se o ní bavěj. Hlídání ulic mě bavilo, žádnej stres, člověk jen pochodoval se samopalem pod bundou a s kvérem u pasu ulicema a hlídal v nich pořádek.
Dneska jsem stál u mostu, přesně za ním začínalo Hráčův revír. Zmerčil jsem holku, jak se opírá o zábradlí mostu a sleduje tekoucí špinavou vodu. Přišel jsem pomalu k ní. Prdelku měla vyšpulenou v červený sukýnce, na nohách měla bílý podvazky a černý botky. Růžovej topík a hnědý kaštanový vlasy stažený do culíku mě doháněly k šílenství a to jsem jí ještě neviděl do obličeje.
„Čau,“ pozdravil jsem jí.
Otočila se na mě a já měl prvně v životě erekci z něčích očí. Jasně zelený panenky mě uhranuly hned. Plakala, po tvářích jí tekly slzy a některé dorazily k jejím jemně nalíčeným rtům.
„Ahoj,“ špitla. Měla sametovej hlas. Za život jsem měl stovky ženskecjh. Ale takovouhle krásku jsem nikdy nepotkal. Hned mi bylo jasný, že tahle mě pod sukni nepustí.
„Proč brečíš?“
Pokrčila rameny. „Nevím. Je mi šestnáct. V tomhle věku holky brečí.“
„Nevypadáš na to, že bys měla proč brečet.“
„Ne?“ zeptala se skoro uraženě. „Proč? Copak hezká holka nemůže mít problémy?“
Pokrčil jsem rameny. „Ať už bulíš pro cokoliv, nemá to cenu.“
Zavrtěla hlavou, culík se jí ani o píď nepohnul. „Nemá. Ale nemůžu si pomoct. Někdy je mi smutno.“
„Z čeho?“
„Z toho, že nemůžu jít dál než za tenhle most, že nemůžu dál, než za tátovo území.“
„Tvůj otec je Hráč?“ zeptal jsem s pobavením v hlase. Taková náhoda.
„Jo. Znáš ho?“
„Osobně ne.“
Stáli jsme a vítr nám čechral vlasy, jí vzdouval tu sukýnku, pod kterou bych se tak rád podíval, občas odkryl růžový kalhotky s nějakym infantilnim obrázkem.
„Proč chceš pryč z jeho rajónu?“
„Připadám si jako ve vězení,“ povzdechla si.
„Jestli chceš, můžu ti to tady ukázat,“ nabídl jsem a prstem zamířil k Lucasově čtvrti. „Vezmu tě do pár klubů, abys viděla jak to tady vypadá.“
„Vážně? Ale…až v noci. Řeknu, že jdu někam ven a dáme si sraz tady, jo?“
„Jasně.“ Její dychtivost mě překvapilo. A trochu zapříčinila to, že jsem začal bejt obezřetnější. Lucas začínal plánovat útok na Hráče a já se o pár dní pozdějc setkám s jeho dcerou.

Ani to mi ale nezabránilo v tom, abych na ní počkal. Přes ramena měla hozenej hnědej kabátek, jinak byla stejně oblečená jako odpoledne. Vzal jsem jí do Lucasova baru. Byla z něj nadšená. Sledovala striptérky na molu, číšnice, klientelu, která rozhodně nepatřila mezi vybranější.
„Nazdar krasavče,“ pozdravila mě Shelly. Pracovala tady asi rok, ale vypadalo to, že tady dělá odjakživa. Zapadla mezi smetánku naší společnosti, mezi děvky, alkoholiky a gangstery. „Co to tady máš za krásku?“
„Tomu bys nevěřila, kočko. Přines mi panáka a…“ tázavě jsem pozvedl obočí a pohlédl na holku.
„Nějakej koktejl. Sladkej,“ řekla.
„Hned to tady bude,“ zaštěbetala Sherry a už jsem viděl jen tu její prdel.
„Jak se vlastně jmenuješ?“ zajímalo mě.
„Jessica.“

Byl jsem blbej. Mladej a blbej. Podcenil jsem sám sebe, protože mě nenapadlo, že bych měl mimo Lucasovo území takový jméno. Nikdy by mě nenapadlo, že by Hráč poslal svojí vlastní dceru, aby mě dostala do postele. Došlo mi to až příliš pozdě. Bylo to, jakoby se mi v hlavě složily puzzle a každej kousek měl v tu chvíli logický vysvětlení.
Hráč mě nechtěl zničit. Chtěl mě sám pro sebe, chtěl, abych pracoval pro něj. Jessica byla test. Návnada. Volavka.

Po třech panácích a dvou koktejlech jsme se zvedli a já směřoval k sobě do kvartýru. Jess se mě celou dobu držela, u druhý uličky mě políbila na tvář a u třetí se na mě vrhla jak jelen v říji na samici. Strkala mi jazyk až do krku, nemohl jsem dýchat, jen jsem jí svíral za úzký boky a nasával její chuť a vůni. Stehnem se mi třela o nohu, když mi slast dovolila otevřít oči, viděl jsem ten její sexy obličej jen lehce zvýrazněnej líčidlama. Bylo to jak líbat mladou bohyni sexu, mladou lolitu, se kterou si to musel chtít rozdat každej, kterej skončil v její blízkosti.
Ani nevím jak jsme dorazili domů a už vůbec ne, jak ze mě strhla oblečení. Položila mě na postel, pořád oblečená, jenom já na sobě neměl nic. Znala všechny ty chmaty, ze kterejch chlapi šílej. Jednu ruku měla na podbřišku druhou mi tiskla vnitřní stranu stehna a jazykem začala objíždět to, co mi trčelo od tý doby, co jsem jí uviděl. Hrála si s ním asi půl hodiny, dlouhýma růžovíma nehtama mi přejížděla po břiše nebo po koulích.
Pak přestala. Pomalu se po mně přesunula a začala mi pomalu líbat ucho. Nejdřív mi připadala jak puberťačka, která poprvý v životě šuká a neví co má dělat. Jenomže pak mě nehtama začala lehce drbat ve vlasech, druhou rukou držela moje mužství a jazykem přejížděla po ušním lalůčku. Nikdy bych neřek, jak to dokáže bejt vzrušující.
Už jsem to nemoh vydržet. Položil jsem jí na záda a aniž bych jí oplatil laskání mezi nohama, odepnul jsem jí podvazky a rychle stáhnul růžový kalhotky a roztáhnul ty její mladý oholený nohy a zajel do nejmladší kundičky, která se mi kdy naskytla.
Vzdychla, celá se napnula, v matném světle jsem zahlídnul slzu. Byla panna. Oddychovala jak jsem přirážel a přemejšlel nad tím, jak může bejt takhle zkušená děvka panna. Při souloži to bylo viditelnější než při předehře. Nepohybovala se tak dobře, tak zkušeně jako ty čubky, který jsem si platit. Byla nevinnější, o to se ale víc snažil, nehty mi zarývala do zad, někdy slastně zavírala oči, jindy mě jima vyváděla z míry.
Zakřičela.
Sehnul jsem se a rychle jí jazykem vpadl mezi mladistvé chloupky. Tiskla mojí hlavu ke svojí mušličce takovou vervou, jako když mě líbala na ulici. Díval jsem se jí do očí, jak se ve vlnách orgasmu skoro rozzářily.
A pak se v nich mihlo něco, co mě upozornilo na to, že jsem ten největší idiot ve městě.
Smutek.
Strach.
Pocity, který by holka neměla cejtit po prvním opravdovým orgasmu v životě.

Ještě než mi do bytu vběhlo asi deset chlapů, stihnul jsem popadnout samopal a vyrazit oknem ven. Jenomže oni nebyli hloupí. Čekali na mě na střeše i dole pod požárním schodištěm.
„Nějak ti visí pták!“ zařval na mě zezdola Lucas. „Vrať se domů a oblíkni se!“
Neslyšel jsem ho přes štěkání samopalů a Jessin křik. Když jsem se oblíkal do svejch hadrů, jen úkosem jsem sledoval její mladý nádherný tělo rozstřílený na kousky k nepoznání zaražený do mýho povlečení.

Byla to léčka. Ale mnohem komplikovanější než bych si myslel. Dotáhli mě někam do sklepa, cestu jsem nesledoval v domnění, že už to mám za sebou. Že mě Lucas odpráskne za to, že jsem vojebal dceru chlápka, kterýho chce Lucas vyřídit.
Jenže jsem se splet. Ve sklepě mi nalil skleničku whisky a řekl všem svejm chlapům ať nás nechaj v potemnělý a vlhký místnosti sami.
„Hráč tě chce na svojí stranu,“ řekl mi, prohrábl si strniště a upil whisky. „Proto vyslal svojí dcerku aby tě k němu dostala.“
„Kurva,“ došlo mi. „Dohajzlu.“
„Jo. Nejhorší je, že svou dcerku poslal na jistou smrt. On si to možná nemyslel, ale očividně to tak je. Víš, Shelly je fajn servírka, ale je to drbna. Všechny ženský sou drbny.“
„Práskla mě?“ překvapilo mě.
„Ne,“ zakroutil hlavou Lucas. „Jen se zmínila nějaký svý kámošce a ta Jessicu poznala. Kráva, tím pádem se prozradila, že má něco s Hráčem, když věděla, jak vypadá jeho dcera. No…byla to její poslední chyba v životě.“
Přikývl jsem a dopil panáka.
„Hlavní je jedno – Hráč tě chce. A my mu tě dáme. Budeš náš špión.“
„Počkej,“ zarazil jsem ho. „Jeho dcera umřela v mojí posteli. Nemyslím si, že mě uvidí rád.“
„Ale jdi! Co myslíš, že je pro něj podstatnější? Jeho dcera nebo člověk, kterej mu může pomoct zabrat celý moje území?“
Na to nebylo co říct. Zíral jsem na prázdnou skleničku. Vybavila se mi Jessica. „Je jí škoda. Byla to ta nejhezčí holka, s jakou jsem kdy spal.“
„Válka přináší oběti,“ poznamenal Lucas ledabyle.
„Hele,“ vznesl jsem otázku, která mě zajímala dlouho, ale nikdy mi nepřišla vhodná chvíle na to, abych jí položil. „Proč tvoji lidi nemůžou kouřit?“
Lucas se zasmál, ale v očích se mu zaleskla bolest. „Proč myslíš, že ti to řeknu?“
„Protože tě dneska možná vidím naposledy, protože pokud mě Hráč prokoukne, na místě mě oddělá.“
Povzdechl si, nalil si z lahve další whisky a mně dolil taky. „Jestli o tom ale někde cekneš, provrtám tě olovem.“
„Neboj.“
„Víš, snad odjakživa jsem žil na ulici. Je to ta nejlepší škola, jakou může člověk dostat, ale zároveň je to drsný, hodně drsný. Ve dvanácti jsem potkal holku, bylo jí osmnáct let. Kouřila od deseti. Pálila jedno cigáro za druhým. Zabouchnul jsem se do ní. Připravila mě o panictví. Na zavšivený posteli v jejím malým bytě. Dodneška si pamatuju její vůni, dodneška si pamatuju, jak se smála, když jsme se udělal asi po minutě. Jenže ona počkala a dělali jsme to asi desetkrát.“ Upil whisky a zahleděl se někam do šedivý zdi za mnou. „Kouřila i když jsem jí jazykem jezdil mezi nohama, kouřila i když byla na záchodě. Kouřila všude. Když jí bylo dvacet dva, tak umřela. Na rakovinu plic. Bylo jí dvacet dva!“
Sklenička v jeho ruce křupla. A když ty střepy padaly na zem, došla mi jedna věc. Za celej můj život snad to největší zjištění jaký jsem kdy objevil. Stál přede mnou pětatřicetiletej chlap a vzpomínal na svojí dávnou lásku. Měl prachů víc než všichni naši chlapi dohromady, měl každej den tu nejdražší šlapku, měl moc, v zimě jezdil někam na jih, každej půl rok si kupoval nový auto. A teď tady stál, oči zvlhlý jak malá holka a ruku od krve, v ní zaražený střepy. Střepy, který byly i v jeho srdci. A mně došlo, že člověk může bejt ten největší pracháč a nejmocnější zmetek na světě, ale…i tak nemůže bejt šťastnej pokud nemá všechno. Všechno! Ženu, nějaký spratky který budou pokračovat v jeho jménu dál.
Ale copak lidi jako my můžou mít normální ženu? Normální děti? Copak lidi jako my můžou bejt šťastný?
Vyběhnul jsem z toho sklepa a hodil šavli u rohu jednoho baráku. V tenhle den mi došlo, že ať už ve svým bídným životě udělám cokoliv, je to jedno, protože budu pořád jenom prachatej zmetek, kterej se životem potlouká úplně sám.

S tímhle zjištěním se mi za Hráčem šlo jednodušeji. Jessicu jsem nesl v náručí zabalenou do deky. Ten hadr byl celej nasáklej krví. Procházel jsem hlavní ulicí, nikdo mě nezastavil, každej asi věděl o koho jde. Hráč na mě čekal na malým šedivým náměstíčku, uprostřed stála socha nějakýho prezidenta, kolem něj pár laviček a před tím vším Hráč a dva chlapi po jeho boku.
Hráč byl vysokej chlap, černý vlasy mu začínaly šedivět a on je nepřiživoval žádnýma barvama. Modrý oči mě sledovaly, dlouhý šlachovité ruce měl zastrčený do kapes.
„To je Jessica?“ zeptal se a kývnul směrem k mrtvole, kterou jsem položil na zem.
„Jo. A nechtějte jí vidět. Vtrhli nám do pokoje Lucasovi chlapi. Jí se mi nepodařilo zachránit, ale já jim zdrhnul.“
Hráč kývl hlavou, pokynul těm dvěma chlapům ať tělo odnesou pryč.
„Válka přináší oběti,“ řekl stejnou větu jako ve sklepě Lucas.

Měl jsem větší plat, lepší bejvák, větší moc. Plánovali jsme útok na Lucasovo území a já Lucase potají o všem informoval. Čím více jsem s Hráčem trávil čas, tím víc mě napadaly určité myšlenky, které jsem neměl odvahu vyslovit nahlas.
Až když jsme se jednou ocitli sami v jeho bytě, kde na drahém, ručně vyřezávaném stole ležely plány Lucasova území. „Jste bráchové?“ zeptal jsem se ho.
Držel v ruce sklenici červeného vína a díval se někam za mě. „Jo. Je to poznat?“
„Je. Stejný pohyby. Stejný kecy. Stejný gesta.“
Přikývl.

Takže dva bráchové, který se perou o hračky. Jenom těma hračkama není plastovej vláček a plastový vojáčci. Tohle je válka, kde poteče krev a vzduch protne stovka kulek. Hráč si mě oblíbil, věřil mi, protože byl přesvědčenej, že cejtim nějakou vinu za to, že zemřela jeho dcera. Cejtil to dobře, ale nebyl jsem tomu zmetkovi, kterej poslal pannu aby svedla cizího chlapa, zavázanej.
A proto mi vyprávěl hodně o sobě a hodně o bráchovi.
„Nejdřív jsme bojovali spolu. Šlo to pomalu, ale nakonec jsme schrastili prachy a začali podnikat. Hlavně fet nám vynášel. Pak jsme si začali přibírat chlapi, kupovali další podniky. Pak jsme se začali hádat víc a víc a potom jsme si rozdělili město s tím, že každej bude mít svou část. Jenže…potom jsme každej chtěli toho druhýho vykopat. A to trvalo moc dlouho, teď je to válka na ostří nože.“
Napil se vína, pohlédl mi do očí a řekl větu, ze které mi přeběhl mráz po zádech. „Válka, která zná už dlouho vítěze.“
„Jakto?“
„Seš jenom pěšák, víš o tom, Miku? Nic víc.“
Nevěděl jsem kam tím míří. Už půl roku se mi svěřoval a bral za nejvěrnějšího člena jeho party.
„Tohle je jen hra o prachy a o moc. Tys byl součástí toho všeho od chvíle, cos zachránil bráchovi život.“
„Nerozumím,“ přiznal jsem.
„Víš, ten kterýho si zabil…to byl můj nejlepší člověk. Měl zabít bráchu a já měl zabrat jeho území. Jenže jsi tam přišel ty a bráchovi zachránil prdel. A pak jsi se stal jeho nejlepším člověkem. A já se dožadoval vyrovnání – žádal jsem po Lucasovi, by mi tě prodal.“
„Cože?“ zasmál jsem se. „Co to plácáš?“
„Nesouhlasil,“ pokračoval v monologu Hráč. „Tvrdil, že jsi k němu příliš loajální.“ Hráč se zvedl z pohovky a já si všiml, jak v rukou svíral lesklou stříbrnou pistoli. Kruci.
„Ale já mu nabídnul hodně peněz. Řekl jsem mu, že zařídím to, abys ke mně přešel. Že budeš bojovat pro mě. A tak jsem poslal za tebou svou dceru. Bylo to nápadné, ale tys nic nepoznal. Až když jsi jí lízal kundu a do bytu vběhli Lucasovi chlapi.“
„Ty hajzle! Obětovals jí abys dostal mě?“
„Ne. Na to jí příliš miluju,“ usmál se Hráč. „Vyběhl jsi na balkón, Lucas na tebe něco zařval. Jessica odešla. Ta holka, kterou si našel v posteli, byla nějaká šlapka, která měla tu smůlu, že Jess byla podobná. Rozstříleli jí na sračky tak, abys jí nemohl poznat, abys nemohl poznat, že to není ta, kterou jsi vobtáh.“
Znělo mi to jako nesmysl, jako kravina, která nedává smysl. „Takže Jessica žije?“
„Přesně tak. Je moc krásná na to, aby jí zastřelili v šestnácti. Ale užili jsi si to s ní, ne? Umí to dobře, že jo?“
Neměl jsem sílu cokoliv říkat, tak jsem jenom vejral na jeho úchylnej ksicht a čekal, až to do mě napálí.
„To já jí všechno naučil. Kdybych věděl, že první šuk bude mít s tebou, připravil bych jí i o to panenství. Ale dost teď o Jessice. Dostal jsem tě tam, kde jsem tě chtěl mít. Myslel jsem si, že budeš ke mně loajální. Zmýlil jsem se. Po celou tu dobu předáváš informace o našich plánovaných útocích Lucasovi.“
Zalil mě studenej pot. Takže se to všechno posralo.
„A já to posledního půl roku vím a říkám ti mylné informace. Takže Lucas se připravuje na něco, co vůbec nepřijde. Vůbec neví, odkud vítr vane. Útok začne zítra a řeknu ti…myslím, že můžeš bejt šťastnej, že se toho nedožiješ.“
Pak jsem viděl jenom záblesk.

O tom, že někdo přežije kulku, která mu projde hlavou, jsem už slyšel. Ale nikdy mě nenapadlo, že by to mohlo potkat zrovna mě. Probral jsem se na Lucasově území, v nejlepší nemocnice ve státech. Nevěděl jsem, co se mnou děje a co se se mnou dělo. Na jedno oko jsem neviděl, což mě zprvu rozčílilo, ale vzápětí mi došlo, jak kurevský štěstí jsem měl.
Až o dva dny pozdějc mě navštívil někdo, kdo mi všechno vysvětlil.
Jessica.
Přišla v sexy úboru, ale bohužel si ho nevybavuju moc konkrétně. Vím jen, že byl sexy.
„Ahoj,“ řekla a políbila mě. „Ráda tě vidím. Byls v kómatu čtyři měsíce.“
„Co…tady…děláš?“ padalo ze mě pomalu.
„Chodím sem za tebou často.“
Pak z ní vypadlo, že to ona mě zachránila. To ona mě našla uprostřed obýváku a zavolala Lucasovi, kterej mě odvez do nemocnice, zařídil mi tu nejlepší péči. A zachránil mi život.
„Dluh je splacenej,“ řekl mi jednou, asi tejden poté, co jsem se vzbudil z kómatu. Přišel za mnou, v rukou bonboniéru, jako kdybychom byli nějaký kámoši. „Tys zachránil život mě, já ho zachránil Jessice a Jessica ho zachránila tobě.“
„Kurva…jaks zachránil Jessice život?“
Lucas se usmál. „Že jsem zabil jejího fotra.“
„Cože?“
„No cos myslel, že ti zachránila život a pak řekla Hráčovi – „Hele tati, zachránila jsem toho chlapa co tě zradil“ – tak to se mejlíš. Hráč tě střelil, šel pro chlapy, aby tě vodtáhli, mezitím zavolala Jessica mně a já tam dorazil i s padesátičlennou jednotkou. Víš, Jessica byla na Hráče dost nasraná, že jí zatáhnul do svojí hry a donutil jí, aby tě svedla. Proto mi celou dobu podávala informace o tom, jak se vyvíjí celá záležitost s válkou. Ty zprávy od ní byly úplně jiný než od tebe a já myslel, že se mnou Jess jenom vyjebává. Jenomže pak to začalo bejt hustý a já jí musel uvěřit.“
Začala mě bolet hlava. „Takže…jak je to teď?“
„Hráč je mrtvej, jeho území je moje a ty seš naživu. Co víc si můžeš přát?“

Skoro po patnácti letech vidím umírat svýho otce. A dochází mi, že jeho život stál za hovno. Nikdy nenašel to, co jsem našel já. Nikdy nepoznal přátelství, lásku, nic z toho, pro co stálo za to žít. Nebo zemřít.

Vyšel jsem z otcova domu a rozhlédl se po ulici. Vytáhl jsem krabičku a z ní jednu cigaretu, zapálil jsem si jí a potáhl. Tolik lidí mě od kouření odrazovalo. Tolik lidí to zkoušelo. A já kouřil dál. Na jedno oko slepej, s tolika jizvama a šrámama, že na veřejnejch koupalištích vždycky upoutám pozornost. Ale přece jenom, jsem šťastnej.
Nastoupil jsem do starýho oprýskanýho auta na sedadlo spolujezdce a políbil Jessicu, která seděla za volantem. Malej Mike spal v dětský sedačce a já sledoval svojí krásnou ženu, jak startuje auto.
„Jak mu je?“ zeptala se a myslela tím mýho otce.
„Tak, jak si zaslouží,“ řekl jsem a vystrčil ruku s cigárem z okýnka.

O rok později jsem hleděl na rentgen mých plic. Já na tom obrázku dvou elips a černýho chuchvalce nic neviděl, ale doktor ze snímku vyčetl více.
„Víte, asi se nemůžete divit. Rakovina plic potká každého pátého kuřáka. A léčil jsem i vašeho otce, takže vím, že vaše imunita je velmi slabá.“
Přikývl jsem. „Budu umírat stejně jako on?“
Doktor pokrčil rameny. „To nemůžu vědět. Samozřejmě se pokusíme o léčbu.“
„Pomůže to?“
Lékař zavrtěl smutně hlavou. „Jen to prodlouží váš život. O pár měsíců nebo možná, při troše štěstí, možná o pár let.“
„Dobrá. Tak děkuji.“
Autor Walome, 13.05.2008
Přečteno 377x
Tipy 12
Poslední tipující: Queen of ocean, Darwin, Alan Black, Jen tvůj anděl, Yenneä, Gabrielle Taroka, Cassandra, Auril
ikonkaKomentáře (3)
ikonkaKomentujících (3)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře

mně spíš praštil do očí ten začátek, první řádek spisovně a pak najednou bum, promluvil kluk z ulice... je z toho vidět, že nejsi zvyklý takhle mluvit:-) ale jinak moc dobré, syrovost odpovídá prostředí a děj je na konci dost zamotaný na to, aby to nebyla nuda - aspoň pro mě.

18.09.2008 20:08:00 | Darwin

jojo, je v tom videt sin city a to dost a zaroven asi i zamboch :) vsechno je to pekne celistvy a atmosfericky, skoda, ze sis neuhlidal spisovny vyrazy a tvary slov, i kdyz, pravda, jich je malo (dlouhý šlachovité ruce a tak, trochu to kazi dojem)

18.08.2008 01:42:00 | Jen tvůj anděl

Dobrý, působilo to na mě takovým správně syrově surovým dojmem (bože to je tedy výraz.

16.05.2008 11:14:00 | Auril

© 2004 - 2022 liter.cz v1.5.1 ⋅ Facebook, Twitter ⋅ Nastavení soukromí