Proč je lepší držet hubu V.

Anotace: Zapomenout...

Nemám nejmenší tušení, kdy jsem se probrala, vím jen, že jsem ležela v cizí posteli, oblečená do cizího pyžama.
Na čele jsem měla připlácnutou žínku nacucanou ledovou vodou.
Bylo mi, jako by mě natřikrát přejeli parním válcem….a ještě do mě ve finále nacouvali náklaďákem.
,,Šípková Růženka už se probrala?“ protáhl nalevo ode mě něčí hlas.
Vymrštila jsem se do sedu tak prudce, až se mi zatmělo před očima.
,,No no, ne tak rychle…bude se ti točit hlava.“
,,Dík za nápovědu.“ zahuhlala jsem nesrozumitelně.
V krku jsem měla sucho a můj jazyk v tu chvíli ze všeho nejvíc připomínal vysušenou houbu.
,,Žízeň?“ před obličejem se mi zničehonic objevil hrnek, ze kterého se ještě kouřilo.
Vzala jsem ho do rukou a mocně si lokla.
Horký čaj s citronem mi okamžitě sežehl hrdlo. Zakuckala jsem se.
,,Nebuď tak hrr, je to ještě horký.“
Blonďák seděl v křesle vedle postele zády k oknu, takže mu sluneční světlo vykouzlilo podél světlé kštice jasnou svatozář a několik zlatých pih na nose.
,,Ty jsi…Jessie, že?“
,,Jesse.“ opravil mě.
,,Fajn, Jesse, kde to jsem?“
Jako na povel jsem se rozhlédla po místnosti.
Všude, kam se jen člověk podíval, panoval typický klukovský chaos. Nábytek nebyl přes hromady zmačkaného oblečení a stohů časopisů téměř vidět. Stěny byly holé, na okně chyběla záclona.
,,Ehm…zrovna jsem se nastěhoval.“ řekl Jesse, jako by mi četl myšlenky, a mírně zrůžověl v obličeji.
To bylo poprvé, co jsem viděla někoho se červenat.
Nic v těch příručkách, co se mi kupily doma na stole, nepsali nic o tom, jak mám reagovat, když se přede mnou někdo červená.
Mám se začít rozplývat, nebo mu rovnou jednu vrazit?
,,Jak jsem se sem dostala?“
Můj mozek ještě nebyl schopen fungovat natolik, abych si to dokázala domyslet sama.
,,Zmokla jsi a dostala horečku. Tak jsem tě odvezl sem a….“ náhle zmlkl a neklidně se zavrtěl.
….a převlíkl a tak dále, domyslela jsem si při pohledu na proužkované pyžamo, které na mě viselo jako plachta.
Bylo v těch příručkách taky jak se chovat, když vás převlíká chlap..?
Měla bych se snad taky červenat…?!
Div že jsem neobrátila oči v sloup. Můj život se zvrhl v jednu velkou maškarádu.
Obrátila jsem se na Jesseho.
,,Můžu….použít tvoji koupelnu?“
Byla jsem úplně propocená a v puse se mi usadila nepříjemná pachuť. Nutně jsem se potřebovala osprchovat.
,,Jasně. Jsou to ty dveře úplně na konci chodby. Věci máš támhle v rohu.“
Přikývla jsem, s námahou se vyštrachala z postele a popadla svou tašku.
Jeho pátravé oči se mi přitom zabodávaly do zad.
Pospíšila jsem si.
Předsíň byla malá a ještě přecpanější než ložnice. Párkrát jsem málem zakopla o povalenou krabici nebo igelitku, která se mi objevila v cestě pokaždé, když jsem to nejmíň čekala.
Zdálo se mi, že cesta do koupelny trvá věčně.
Nakonec jsem se přece jenom probojovala k těm velkým dveřím s typem kliky, se kterým jsem válčila od svých tří let.
Lomcovala jsem s ní, tahala za ni a přitom jsem samozřejmě nadělala spoustu hluku.
,,Do hajzlu.“ sykla jsem tiše.
Chystala se začít kopat do dveří , Jesseho hlas mě však včas zarazil.
,,Nepotřebuješ pomoct?“
,,Ne…ne. To je dobrý. Jen jsem si chtěla trochu pokecat s kámoškou klikou.“ zabručela jsem a znovu zatáhla.
Zničehonic se mi zjevil za zády.
,,Musíš otočit doprava a přitáhnout k sobě…takhle.“
Dveře se s tlumeným klap otevřely.
Páni. Ještě že nemám v repertoáru pocity pitomce. Nedokážu si představit, že bych měla začít koktat a červenat se.
,,Hmm, díky.“ zahučela jsem a vklouzla dovnitř.
V koupelně to vonělo pískem na nádobí a pánskou kolínskou, stejnou značkou, jakou používal můj bratr.
Lehce se mi zhoupl žaludek.
Tomův duch se nejspíš rozhodl mě pronásledovat. Bezva. Proč z toho všeho neudělat ještě větší drama…?
,,Už mám myšky.“
Vyklouzla jsem z pyžama, které jsem nechala v hromádce ležet na podlaze, a vstoupila do sprchy.
Zatímco jsem bojovala s kohoutky, představovala jsem si, co bych dnes večer dělala, kdybych ho nechala žít.
Nejspíš bych jen tak ležela na posteli se sluchátky na uších a strnule hleděla na před sebe až do večera a pak…..
Pak by se stalo to, co obvykle.
Konečně se mi podařilo pustit vodu.
Vzpomínky se díky ní stávaly čím dál mlhavějšími, dokud je proud neodplavil úplně.
Než jsem se nadála, měla jsem v hlavě úplně prázdno.
To jsem přesně chtěla.
Zapomenout.
Posadila jsem se na podlážku a poskládala tělo do uzlíku. Horká voda na mě z výšky dopadala jako kapky deště.
Zavřela jsem oči.
~Chci jen na všechno zapomenout….~