Vlci

Anotace: Inspirovala jsem se svým snem. Kritizujte, myslím, že to neni nějaká tuctovka i když nevím, jestli patří zrovna do téhle kategorie

Ta noc byla jasná a chladná. Les šuměl a od vloček sněhu se chladně odrážel třpyt měsíčního svitu. Měsíc v úplňku svítil neobyčejně jasně a pruhy toho chladného namodralého světla zkrášlovaly kmeny stromů. Čerstvý sněhový poprašek byl dosud neporušen a všude panoval klid a ticho, jež se tísnivě vlévalo do celého těla stejně jako chlad.
Od úst mu vycházely obláčky páry. Chlad lednové noci se mu rozléval po těle zabaleném v zeleném kabátu. Zachumlal si krk do límce až po uši a rozhlížel se. Kroky těžkých bot zakřupaly ve sněhu a náhle ustaly. "Tady to půjde" řekl si.
Sundal ze zad těžký batoh, otevřel ho a vytáhl železnou sklapovací past. Železo se v tom měsíčním svitu tak podivně matně a chladně zalesklo, až mu z toho přeběhl mráz po zádech. Koutkem oka zahlédl mihnoucí se stín. Trochu ho to zneklidnilo, poslední dobou bývá podrážděný. Ale co, to jen přelétl nějaký pták.
Natáhl tedy past a s křupáním, rozléhajícím se na desítky metrů daleko, opustil to místo.
V dálce se ozvalo zavytí, muž zneklidněl a jeho vysoká statná postava se zastavila. S chvějícím se dechem se ohlédl kolem sebe, ale viděl jen stromy, nádherně se třpytící sníh a své stopy v něm.
Šel tedy dál. Za zvuku křupání sněhu se zahloubal a přestal vnímat své okolí. Už byl skoro na okraji lesa, když v tom kolem něj začala pobíhat smečka vlků. Teď už byl značně nervózní, záda mu polil chladný pot. Nevěděl co má dělat, dal se tedy na útěk. V panice byl ale dezorientovaný a místo aby běžel ven z lesa, nořil se stále hlouběji do jeho temného nitra. Šum stromů neustával a tichou krajinou zazníval nyní zběsilý štěkot a zrychlený dech oběti.
Běžel už dost dlouho, ale sníh a těžké oblečení i batoh ho znavily. Opouštěly ho síly, nemohl popadnout dech. Nedíval se bohužel pod nohy, a tak než si toho stačil povšimnout, šlápl do pasti a ta sklapla. Nohou mu projela řezavá bolest a padl k zemi. Obláčky páry stoupaly od těla svíjejícího se krutou bolestí. Beznaděj naplňovala každý kout jeho duše. Tenký pramínek krve stékal do sněhu a vytvářel v něm rudou skrvnu. Šelmy se blížily a lesem zazněl poslední výkřik člověka, tak krutého a nelítostného k přírodě. Však ona mu vše oplatí...