Vločky smutku

Anotace: Tak po dlouhé době něco zase přidávám...

Byl krásný zimní den, 23. prosince.
Z nebe padaly obrovské, bílé, sněhové vločky. Na stavbu sněhuláka by jich nebylo třeba mnoho. Pár vloček padlo na stromy a zbytek přikryl krajinu bílou peřinou. Sem tam tuto peřinu zdobily stopy nejrůznějších zvířat. Srn, divokých prasat, zajíců, ptáčků a mnoha dalších lesních tvorů. Mráz nebyl veliký. Pouhých pět stupňů pod nulou. Prostě pohádková zima. Taková ta, která láká k procházce a zimním hrátkám.
Leželi jsem na gauči schoulení pod dekou. Já se podívala z okna. Začala jsem tě přemlouvat, ať jdeme ven. Hrozně moc jsem si chtěla zavzpomínat na časy, kdy jsem byla ještě školou povinné dítko. Sáňky, stavba sněhuláka nebo jiné sněhové sochy a samozřejmě pořádná koulovačka.
Docela dlouho ses vykrucoval a nechával se přemlouvat. Možná ti tvůj šestý smysl říkal, že nikam nemáme jít. Možná tě jen přepadla téměř nepřekonatelná lenost. Ať to bylo tak, či tak, měli jsme zůstat doma. Teď už to vím.
Po půl hodině jsem tě nakonec přemluvila. Vstali jsme z teplého gauče a šli jsme se oblékat. Čekala jsem pořádnou sněhovou bitvu, proto jsem si vzala tři páry rukavic. Nechyběla ani další povinná zimní výbava. Čepice, šála, zimní bunda a zimní boty. Jen kalhoty jsem si vzala špatné. Nic jiného než rifle jsem totiž zrovna po ruce neměla. Smál ses mi. Prý jsem vypadala jako „Míša Kulička.“
Vyrazili jsem. Klíče sis bral jenom ty. Bylo zbytečné, abychom si je brali oba. Aspoň v tu chvíli nám to tak připadalo.
Vyšli jsme z domu. Zašli jsme do garáže, sáňky byly totiž tam. V garáži byl strašný nepořádek. Hledání nám zabralo docela hodně času. Myslím, že jednodušší by bylo najít pověstnou jehlu v kupce sena. Konečně! Sáně byly na světě.
Já se na ně posadila a tys mě táhnul. Popoháněla jsem tě jako svého věrného oře. Byla to legrace. Smáli jsme se. Pořád. Hlavně tobě přišlo nade vše legrační, když jsi mě vyklopil do sněhu. Záměrně sis vybíral ty největší závěje.
Chtěla jsem ti to oplatit. Dlouho ses nedal přemlouvat a usadil ses na sáňky. Já chytla šňůru a chtěla jsem se rozběhnout. Problém nastal. Nešlo to. Klouzaly mi boty. Podjely mi nohy a já se natáhla na zem. Lekl ses, vstal ze sání a přiběhl ke mně. Zvedl si mě ze země. Naštěstí se mi nic nestalo. Opět jsem se posadila na sáňky a ty jsi mě zase táhl.
Zhruba po půl hodině jsme dorazili ke skvělému kopci. Nebyl moc prudký, ale docela dlouhý.
Určitě jsem neměla v plánu sedět ve předu a řídit. Potěšilo tě to. Za každým volantem ses cítil ve svém živlu. Vlastně, sáňky nemají volant. To je bylo ale vedlejší.
Sedl sis a já za tebe. Pevně jsem se chytila kolem tvého pasu. Rozjeli jsme se. Kéž bychom to nikdy neudělali.
Sáně jely nejprve celkem pomalu, postupně začaly ale zrychlovat. Staly se neovladatelnými. Rychlost byla hrozivá. Nedokázala jsem a nikdy nedokážu pochopit, jak mohly nabrat takovou rychlost. Kopec přeci tak prudký.
Najednou se prudce zastavily. Přeletěl jsi přes dřevěný oblouk, kterého ses před chvílí ještě pevně držel. Začal ses kutálet z kopce dolů. Já stále seděla. Cosi mě na nich drželo. Nemohla jsem vstát. Snažila jsem se Nakonec se mi zázrakem povedlo. Běžela jsem za tebou. .sem tam jsem upadla.
Zastavil ses až dole pod kopcem. Uprostřed sněhové planiny. Bedle byl nevelký lesík. Ležel jsi na sněhu. Nejprve ses vůbec nehýbal, nejevil jsi žádné známky života. Do očí se mi draly slzy. Začínala jsem panikařit.
Po chvíli ses však pohnul. Opřel ses o jednu ruku a snažil ses se zvednout. Ulevilo se mi. Ne však na dlouho. Pohled, který se mi naskytl, byl děsivý.
Z lesa vyskočila chlupatá zrůda, která se na tebe vrhnula. Chtěl ses bránit, jenže jsi neměl dost síly. Pád tě oslabil a v těle ti zlámal pár kostí. Já jen stála a dívala se na tu děsivou scénu. Nemohla jsem se ani hnout.
Zrůda ti roztrhala veškeré šaty. Servala je z tebe. Svými tesáky se ti zahryzla do boku. Vyrvala z něj kus masa. Sníh kropila tvá krev. Zrůda ti ukousla další kus masa. Vytáhla si ho z huby a hodila ho přede mne. Začala jsem brečet a zhroutila se k chladné zemi. Nemohla jsem ti jít na pomoc ani utéct a zachránit aspoň sebe.
Na krajinu padl soumrak.
To stvoření ožíralo tvé mrtvé, bezvládné tělo. Celá zem kolem tebe byla potřísněna tvou krví.
Nezbyl na tobě snad ani kousek masa. Zrůda si otřela hubu. Vstala. Pustila se mým směrem. Já stále seděla na zemi a plakala. Naráz jsem si všimla, že se ke mně blíží. Začala jsem křičet: „Pojď, svině, zabij mne! Pochutnej si na mém mase! Nažer se! Zabila jsi mi lásku, teď můžeš i mne!“ Můj život v tu chvíli neměl žádnou cenu.
Přiběhla ke mně, zastavila se metr přede mnou a posadila se. Chvíli si mě ta zrůda prohlížela. Chvíli, mě to připadalo jako celá věčnost. Mísil se ve mně pocit strachu, naprosté prázdnoty a nenávisti.
Tvor sedící proti mně najednou vstal. Přišel až ke mne a začal mne očichávat. Nevydala jsem ani hlásku. Sáhl mi na vlasy. Sjel mi na ňadra. Roztrhnul mi bundu, svetr i tričko. Z krku mi serval řetízek s nilským křížem, který jsi mi dal. Odhodil ho pryč.
V tu chvíli ve mne rozdmýchal největší oheň nenávisti, jaký jsem do této chvíle pocítila. Vrhla jsem se na tu zrůdu, které z huby ještě kapala tvá krev. Rozhodla jsem se pomstít tvou smrt
Mé nehty se zabořily do její kůže. Odmrštila mne. Zastavila jsem se o nejbližší strom. Pokud mi to způsobilo nějaká zranění, taj jsem je necítila. Vstala jsem šla k té zrůdě. V mysli se mi vynořily vzpomínky na jeden rozhovor s kamarádkou. Bavily jsme se, jak zneškodnit někoho, kdo nás napadne.
Rozběhla jsem se k té ohavné stvůře. Své prsty jsem jí vrazila do očí. Zhroutila se k zemi. Zhruba po minutě vstala. Natáhla ke mne tu svou odpornou pracku. Já ji chytla a zlomila. Opět upadla. Přistoupila jsem k ní a jedním chvatem jí zlomila vaz. Byla mrtvá.
Zhroutila jsem se. Já ji zabila. Nikdy bych neublížila ani mouše. Poprvé jsem zažila pocit člověka, který někoho zabil. Přiznám se, ulevilo se mi. Pomstila jsem tvou smrt, která byla milionkrát bolestivější než-li smrt té zrůdy.
Přitáhla jsem si sáňky, sedla si na ně. Vytáhla jsem z kapsy balíček cigaret a z něj cigaretu. Zapálila jsem si ji. Asi hodinu jsem tam jen tak seděla a dívala se na dvě mrtvoly. Úplně bezmyšlenkovitě.
Najednou jsem vstala, došla k tvé ohryzané kostře. Vytáhla jsem ti z kapsy klíče a vyrazila domů. Cestou jsem procházela kolem mrtvé bestie. Nedalo mi to. Kopla jsem si do ní. Potom jsem šla teprve domů.