Jsem jiná - 1. kapitola

Anotace: „Už je to jen kousek,“ prohlásil s útěchou, když viděl, že sotva jdu. Před námi se objevil lesík, ve kterém slunce prosvítalo mezi stromy a za ním louka a malý zámek. „Páni, vždyť to je zámek.“..... Upravená verze.:) Doufám, že se vám aspoň trochu zalíbí.

Seděla jsem u počítače, když mi v pokoji začal zvonit mobil. Nestihla jsem k němu doběhnout včas, protože po chvíli zvonění ustalo. Displej ukazoval zmeškaný hovor od Gabriely. Ona mi vlastně říkala, že mi bude dneska kolem jedné odpoledne volat. A já blbec si mobil nevzala k počítači. Z reproduktorů se linula písnička od mého oblíbeného zpěváka.
Zpaměti jsem vymačkala její telefonní číslo a čekala, až to zvedne.
„Čauky Teo. Musím ti vynadat, protože jsi mi mobil nezvedla, když jsem ti volala. Vždyť jsem ti říkala, že ti budu volat. Ale ty asi sedíš u počítače a píšeš si ty svoje blbinky, že jo??“ smála se mi.
“Ahoj Gábi, promiň, já na to tak nějak zapomněla. A u toho počítače jsem doteď doopravdy seděla. Ale hledala jsem něco o místech, kam můžeme z naší chaty zajít. Pokud na ni spolu teda pojedeme.“
„No jo, ten náš výlet na chatu musíme vyřešit podrobněji, až budu zase na netu. Jak se vlastně máš?? Co rodiče???... Pořád je to doma zlý??“ ptala se starostlivě.
Pokusila jsem se o bezstarostný tón. „Mám se.. docela dobře. A s rodiči už je to.. lepší...“
„Teo, nelži! Já to poznám, že není všechno ok. Rodiče se neustále hádají, viď?? A ty to odnášíš nejvíc, nebo se mýlím??“
„Ach jo, prokoukla jsi mě. Den ode dne je to horší a horší, ty jejich hádky. Já si pak doma připadám jako páté kolo u vozu.. Jsem pro ně jen přítěž... Nedá se to vydržet,“ rozohnila jsem se.
„Mám štěstí, že se tohle u nás doma neděje,“ zareagovala a pak omluvně dodala: „Promiň, já to nemyslela zle.. Bylo to ode mě hloupé, když na tom nejsi vůbec dobře. Můžu ti nějak pomoct?? Nechceš, abych za tebou přijela a jely bychom na chatu na tu vaši chatu třeba už zítra??“
Její starostlivost mě potěšila. Aspoň někdo má o mě zájem. „Neomlouvej se, když nemáš za co. To je v pořádku. Už si na to pomalu zvykám. Pomoct mi... asi stejně nepomůžeš. A od babičky kvůli mně dřív nejezdi, to je zbytečné a nepřipadá to v úvahu. Navíc – co by tomu řekli tvoji rodiče? Myslím, že by z toho nebyli nadšení. Já to tady bez tebe ještě ten týden vydržím a pak hned pojedeme, ano??“
„Tak dobře. Jinak mi ubývá kredit, takže ti už asi nebudu moct psát a volat. Mrzí mě to, ale já věřím, že to vydržíme,“ ujistila mě.
„Jasně, Gábi. Tak se měj hezky a pokud se budu náhodou nudit, zavolám ti. Pozdrav tvoji babičku a taky rodiče. Papa,“ pronesla jsem chlácholivě.
„Budu moc ráda a pozdravy vyřídím. Ty se měj taky pěkně. Pa,“ řekla Gabriela zvesela a zavěsila.

Sotva jsem položila mobil na stůl, zazvonil někdo na zvonek od našich dveří. Stál tam Max.
Znejistěla jsem, protože jsem netušila, co bude ZASE chtít.
Zčervenal. „Ahoj Teo, nechtěla bys se mnou jít na chvíli někam ven??“
To snad ne! On mě bude pořád otravovat. Copak nevidí, že nemám zájem?? Pokaždé, co jsem ho uviděla, otřásla jsem se. Nikdy nebyl můj typ. Světle hnědé vlasy a modré oči mě na něm nikdy neokouzlily.
Můj vysněný ideál vypadal úplně jinak. Musel mít husté krátké vlasy v barvě krkavčího peří.. Oči jako nejčernější noc.. Uhrančivé a laskavé zároveň.. Postavu měl mít pružnou jako vlk.. Jenže takového potkat, to je naprosto nemožné.
Mlčení bylo třeba prolomit. „Ahoj.. Ven?? Promiň, ale nemám čas. Musím uklízet.“
Nenechal se odbýt. „A co večer?? Můžeme zajít na diskotéku nebo jen tak posedět do kavárny,“ vyhrkl.
“To taky nemám čas. Jdu ke známým, abych jim pohlídala děti,“ vymyslela jsem si rychle nějakou výmluvu.
„Aha.. tak to nic. Až budeš mít čas, tak se mi ozvi a někam určitě zajdeme, jo??“
„Určitě, tak zatím ahoj,“ zabouchla jsem za ním dveře a nevěřícně zavrtěla hlavou. Ten si teda o sobě myslí!
Zase mi zvonil mobil, ale tentokrát jsem přidala do kroku. Že by mi Gabka chtěla ještě něco říct a předtím na to zapomněla?? Zaplavila mě vlna menšího zklamání.
Na displeji svítilo Lisa.
Vždyť jsme se před necelým týdnem pohádaly. Váhala jsem, jestli to zvednout nebo ne. Cožpak nestojím o usmíření???
„Ahoj Teo, neruším??“ zeptala se omluvně, jen co jsem její hovor přijala.
„Čauky, ne, to je v pohodě. Nemám nic důležitého na práci, takže se nudím. Copak se děje, že voláš??“
„Volal.. mi.. Max..,“ koktala vyděšeně.
Zbystřila jsem. „No a?? Co ti chtěl??“
„Ptal se po tobě. Jestli je u tebe všechno v pořádku. Že prý za tebou před chvílí zašel, aby tě vzal někam ven a ty jsi odmítla.“
„Tak to ti řekl správně. Odmítla jsem ho proto, že nemám čas. Musím vyžehlit prádlo.. utřít prach.. vyluxovat.. vynést odpadky.. a další. Problém je, že kdybych ten čas měla, nešla bych s ním,“ namíchla jsem se a poprvé nahlas vyslovila, co si myslím o Maxovi.
Uslyšela jsem její vzdychnutí. „Ale proč? Vždyť je s ním sranda.. Je milý.. slušný.. Tak co bys chtěla víc??“
„Ano, to je, ale že by byl pěkný.. tahle vlastnost mu jaksi chybí. Nepřitahuje mě. Mám k němu odpor,“ odvážila jsem se to říct.
„Krása není všechno,“ poučila mě moudře. „To s tím odporem je.. no nic. Raději budu mlčet.“
„Ježíši, to jsi mi volala jen kvůli téhle blbosti?? Nechtěl po tobě náhodou, aby ses za něj u mě přimluvila??“ ucedila jsem.
„Ne, nechtěl to. I kdyby to po mně chtěl, nepřimlouvala bych se. Ale pardon, že jsem tě vyrušila. To jsem vážně nechtěla. Jen mě překvapuješ víc a víc,“ řekla útočně a pak hovor ukončila.
Mobil jsem ve zlosti hodila na postel, až tam nadskočil a spadl na zem. Sehnula jsem se pro něj a očistila ho. Posadila jsem se na neuklizenou postel a zmučeně složila hlavu do dlaní. Vyrušilo mě prásknutí dveří a křik v kuchyni. Potichu jsem se přiblížila ke kuchyňským dveřích, abych všechno slyšela..
„Sakra, ty snad nic nechápeš?! Mě vyhodili z práce před měsícem a před týdnem dokonce i tebe! I s tím tvým platem jsme měli problém uživit nás a teď?! To už vůbec. Jsme na mizině. Skončíme leda pod mostem. Navíc s tím harantem. Kéž by brzo vypadla z baráku. Moc si o o sobě myslí, slečinka. Ale já ji odmítám živit.“ Tohle že je můj otec, pomyslela jsem si... Nenávidím ho, kdyby tolik nepil, mohlo být všechno v pořádku.
„Takhle o ní nemluv, je to naše dcera! Buď už konečně zticha nebo nás uslyší!“, křičí máma a pak se jen ozývají tiché vzlyky, když ji začne mlátit.
Dobře, otčíme, jak chceš, já ti překážet doma nebudu. Rychle jsem si vytáhla tašku z pod postele a naházela do ní ty nejdůležitější věci a pár kusů oblečení.
„Mami a tati, měla jsem vás ráda, i když v poslední době jsem o tom pochybovala. Zjistila jsem, že vám doma zbytečně překážím. Už se to nestane. Prosím, nehledejte mě, chci začít žít nový život. Sbohem.“ Možná, že jim při čtení i slza ukápne, ale to už nezjistím. Ale jediné, co vím?? Že chci žít jinak, sice budu sama a mých čerstvých šestnáct let toho využije.

* * *

„Liso, mohla bys, prosím, skočit do obchodu pro tvaroh a jahody??“ mnula si čelo paní Landreyová.
„Bez problému, mami. Akorát mi dej nějaké peníze – bez nich by to nešlo,“ usmála se Lisa a v ruce se jí objevilo několik mincí.
„Tohle by mělo stačit. Chci ti totiž upéct tvarohovou buchtu a ty ji máš s jahodami nejradši,“ vyjasnila jí matka.

V obchodě se Lise podařil sehnat obojí a v duchu se už těšila na mamčinu vynikající buchtu. I když měla myšlenky plně zaměstnané, všimla si ubrečené dívky na druhé straně ulice. Měla na sobě bílou košili, černou minisukni a sandály s perličkami, které se ve večerním slunci stále třpytily. Jediné, co k té dívce nešlo, byla velká sportovní taška, pověšená na jejím rameni. Lisa už chtěla upustit od koukání po té smutné bytosti, když v tom jí něco došlo.. Stejné boty má i Tea!! A tyhle boty tady ve městě snad kromě ní nikdo nemá.. Až teď se dívce zahleděla do tváře a ztuhla. Byla to Tea. Oči měla opuchlé a červené od slz, poznala Lisa na dálku. Tea mířila do centra. Ale kam tam??, uvažovala dál Lisa. Po chvíli jí Tea zmizela z dohledu a Lisu ani nenapadalo za ní běžet. Za ten dnešní rozhovo.. ne.

* * *

Lisa se opalovala na balkoně, když její letní pohodu na přejícím slunci narušilo vyzvánění mobilu po její pravici.
Znuděně po něm sáhla, aby volající nečekal moc dlouho.
„Zdravím Liso,“ zaburácel Max.
„Ahojky Maxi. Ty asi voláš kvůli Tei, že?? Moc tě nepotěším. Mluvila jsem s ní včera k večeru a nepomohlo to,“ přiznala se Lisa. „A určitě se včera nevymlouvala, protože jsem ji večer viděla, jak jde do centra. To asi k těm známým, jak ti řekla.“ To, že brečela a měla s sebou velkou sportovní tašku, mu už neřekla.
„To.. nevadí. Ale nechápu, proč s tebou nechce jít někdy jindy ven, když ji zveš jako kamarád,“ utrousila.
Max se najednou odmlčel, protože nevěděl, jak to má Lise vysvětlit. „Víš.. ono by ani nešlo o kamarádské pozvání. Musím si o tom všem s tebou promluvit. A konečně ti všechno okolo Tei vysvětlit. Mohla bys být tak za deset minut před vaším domem?? Já tam za tebou přijdu.“
„To by šlo a aspoň se od tebe něco dozvím,“ souhlasila mírně a rozloučila se.
Odnesla prázdnou sklenici do kuchyně paní Landreyové. „Mami, já se obleču a půjdu za Maxem. Má pro mě přijít k domu. Potřebuje se mnou mluvit.“
„Klidně běž, nemám nic proti. Jen.. nelíbí se náhodou Maxovi Tea?“ zaskočila Lisu svou otázkou.
„Líbí, ale já s ním nemám žádné rande!!“ uvedla Lisa věci na pravou míru a rozesmála se matčině bláhovosti.
Odešla do pokoje, oblékla si plátěnou sukni, bavlněné tílko a vyrazila před dům.

Max seděl pod stromem, aby se kryl před slunečními paprsky.
Poklepala mu na rameno. „Tak jsem tady. Nečekáš dlouho??“
„Přišel jsem chvilinkou před tebou, takže ne. Zůstaneme tady nebo chceš jít jinde??“ obrátil se a uvolnil jí místo.
„Můžeme být tady. Mně se ani nikam nechce, jak jsem nějaká unavená. To mám asi z toho opalování na balkoně,“ zasmála se omluvně.
„Ať ještě nemáš úpal, v takovém vedru. Já se pustím do povídání, jo??“
Lisa byla nedočkavá. „Tak spusť. Konečně se to všechno vyjasní.“
Nadechl se. „Tea se mi líbila už na začátku prváku. Přestával jsem jí brát jako spolužačku a přál jsem si, aby si mě víc všímala. Chtěl jsem ji pozvat na rande už dávno, ale pokaždé, co jsem ji uviděl jsem… ztratil odvahu. Její chování, vzhled.. prostě ona celá mě okouzlila. Myslel jsem na ni ve dne, v noci. Teď o prázdninách je to šílené, protože ji nemůžu vidět pět dní v týdnu. Donutil jsem si zajít k ní domů.. a jak to dopadlo. Možná fakt šla ke známým, ale jinak se vymlouvá. Myslím si, že mě ve skutečnosti nemůže ani vidět. Jsem jí totiž lhostejný. Vidím jí to na očích. Jenže ji mám rád. Až moc. Ale zbytečně se trápím. I kdybych jí to řekl, tak by to nepomohlo. Říkám to aspoň tobě, protože jsi její nejlepší kamarádka a spoustu věcí o ní víš.“
„Ono by to vážně nepomohlo. Řeknu ti proč, ale nenaštvi se. Chci k tobě být upřímná, když ty jsi teď taky byl. Možná ti to otevře oči. Mluvila jsem s ní o tobě a ona na rovinu řekla, že se jí nelíbíš. Že prostě nejsi její typ. Víš.. srdci se nedá.. poručit. Ale nezastávám se jí. Ona vypadá jako anděl, ale ne vždycky se tak chová. Už pár dní jsme rozhádané, takže vím svoje,“ trvala Lisa na svém.
„Nebo mě odmítá proto, že někoho má??“
„Cože?? Ne.. to určitě ne. Kde by si našla kluka??“ zírala na Maxe.
„Co ty víš. Poslední dny nejste v kontaktu, takže je možné všechno.“
„Nevím.. jen jí radši nevolej, nepiš, nechoď za ní.. Protože by tě mohla naštvat ještě víc. Kdybys to slyšel přímo od ní. Prosím,“ naléhala na něj. „Maxi, já už musím jít. Nevadí?? Nebo mi chceš říct ještě něco??“
„Ne, to je všechno. Jen utíkej. Možná se to v září, až budeme v druháku, vyřeší. Tak ahoj a snad se uvidíme dřív, než v to září,“ prohlásil.
„Myslím, že ano. Můžeme zajít zase ven. Pa,“ řekla rozladěně a vklouzla do domu.

* * *

Za pár hodin jsem už byla v cizím a neznámém městě. Na ceduli na nádraží se mi nakonec podařilo zjistit jeho název. Morten. Na první pohled bylo hodně staré, ale přesto nádherné. Slunce ukazuje svou zářící tvář a lidé korzují po ulici sem a tam. Jestli několik dní bude svítit takhle sluníčko, vlasy budu mít vyšisované a z popelavé blond přejdu na světle zlatou. Rodiče nikdy nemohli pochopit, jak můžu být blondýnka s hnědýma očima, když většina ostatních holek mívají k takové barvě vlasů pomněnkově modré oči.
Při těch svých hloubavých myšlenkách, které mě za posledních několik hodin nechtěly opustit, jsem omylem vrazila do muže v černých brýlích, který na pohled hodně pospíchal.
„Pardon, moc se omlouvám. Nesledovala jsem cestu a ..,“ ani jsem nedořekla svou omluvu a už se usmíval, jako by se nic nestalo.
„To je v pořádku. Vypadala jste jako duchem nepřítomná. Ale ani to neubralo na vaší kráse. Můžu vás někam pozvat?“
Páni, ten kdyby věděl kolik mi je, tak by raději utíkal pryč, aby nevypadal jako pedofil. Ale co, neví to a já bych toho mohla využít. Navíc mám žízeň. Ale měl zajímavý způsob balení.
„Tímhle stylem lákáte každou? Varuju vás, jestli mě chcete opít. Pak za mě budete mít odpovědnost.“ Pozorovala jsem ho, jak zareaguje a on se jen rozesmál, což mi nepřišlo v vtipné, ale smála jsem se nakonec s ním.
Když jsem souhlasila a byli jsme na cestě do kavárny, rozblikalo se mi v hlavě varovné světlo a s ním promluvilo mé svědomí. „Překvapuješ mě. Jen tak jdeš s cizím mužem na drink? Podívej na něj, nevypadá jako tichošlápek, spíš jako proutník. Vzhledově je to přesně tvůj typ, ale je cizí. Ty jsi sama, v cizím městě a teď navíc s cizím chlapem. Přemýšlej!!“ ukončilo konečně svůj hrůzu nahánějící monolog.
„Dělám snad něco špatnýho? Ne, tak co pořád je a mlč už!“
„Slečno, nespěte, jsme na místě,“ promluvil můj nový a jak jsem si všimla, přitažlivý společník.
Jak ráda bych zabořila ruce do těch vlasů, tmavých jako noc a u toho mu koukala do čokoládových očí. Na ulici jsem si nevšimla, jaké má oči, když měl ty sluneční brýle. Ale okamžitě musím zahnat tyhle podlé myšlenky a usměrnit se. Hezký chlap, ale cizí. A navíc o hodně starší, tak o deset let. To jsou hlavní problémy.
„Co si dáte k pití?“ zeptal se najednou číšník, který se objevil z ničeho nic u našeho stolu.
„Dám si čistou vodu, prosím,“ vyhrkla jsem a mezitím mi žízeň spalovala útroby.
„Pro mě whisky s ledem.“ Hm, vypadá to, že to nebude žádný pivař. Haha, navíc by to k němu ani nešlo. Perfektně padnoucí černý oblek a černá košile. Sice to vypadá, jak kdyby šel z pohřbu, ale k němu to nějakým způsobem sedí.
„U vás je povolené jezdit autem s alkoholem v krvi?“ zeptala jsem se nevinně a trošku to také znělo ironicky.
„To není, ale já navíc nejsem autem, takže si to můžu dopřát. Šel jsem pěšky, abych trochu rozhýbal své stárnoucí kosti.“
Že není autem? Teda, pak je to šílenec, který může jít pěšky v obleku. A zase mu to možná nevadí a kdykoliv chce vypadat jako elegán. Zvláštní.
„Stárnoucí kosti? Leda, že by vám bylo kolem padesátky, ale tom velmi pochybuju. Tipuju vám tak kolem třicítky,“ přešla jsem ke všednímu tématu a pomalu sondovala.
„No vidím, že máte dobrý odhad. Je mi dvacet osm. A kolik je vám, když jste mě na začátku upozorňovala, že budu mít za vás v jistém případě zodpovědnost? Vypadáte dospěle, i když obličej většinou klame,“ a u toho se tak zvláštně zasmál.
Hmm, tak že to nebude žádný mladíček. Teď mu rozproudím krev v těle až mu povím, kolik mi je. „ No, asi tady za chvíli budu sedět sama, protože se asi nebudete chtít bavit s šestnáctiletou puberťačkou, hm?“
Po mé odpovědi zavládlo hrobové ticho, přerušované jen cvrkotem u vedlejších stolů.
Po chvíli bylo prolomeno jeho příjemným a uklidňujícím hlasem. „Proč myslíte? Na věku nezáleží. Hlavně že je s vámi rozumná řeč. Ale podle vašeho vzhledu jsem myslel, že je vám tak osmnáct. Naše dvojice musí na ostatní působit velice zvláštně. Ale to je jejich názor, že. Jen mě zajímá, co taková mladá kráska dělá sama v cizím městě. Nejste zdejší, protože pak bych vás tady už někdy potkal a taková jako vy, nejde přehlédnout.“
Je čas mu říct, jak to se mnou ve skutečnosti je. „Utekla jsem z domu. Rodiče jsou oba bez práce a nemohli by mě uživit.
„No, musela jste mít velkou odvahu, abyste se vydala někam sama. Ale zcela vás chápu. Je to přesto smutná záležitost. Co kdybychom si tykali? Už si nejsme tak cizí. Já jsem Alex,“ pronesl tím svým sexy hlasem a ke své nabídce podal ruku. Já neodmítla a ucítila pevný stisk.
„Tea. Ne žádný ledový čaj, ale jen pouhá Tea,“ odpověděla jsem s úsměvem.
„Tea?? Hezké jméno. Takové... nevšední a tajemné. Mně se líbí.“ Konečně se našel někdo, kdo by se nad ním nijak neudivoval...
„Většinou lidé nechápali, co to mám za divné jméno a mysleli si, že je to moje vymyšlená přezdívka.“
Ano, když jsem poznala svou nejlepší kamarádku Lisu, tak si ze začátku nemohla na mé jméno zvyknout. Neměla jsem na ni vzpomínat, ani jsem jí o sobě nedala vědět. Za nějaký čas se za ní pojedu podívat. V tom přišel číšník a začal uklízet stůl. Alex se zeptal, jestli ještě něco chci, já zakroutila hlavou, že ne.
„Teo, proč mlčíš? Máš svoji přemýšlivou chvilku?“ řekl se starostlivým výrazem.
„Jen přemýšlím, kde se ubytuju. Chtěla bych něco levnýho. Nevíš o něčem? Potřebuju si najít i brigádu, abych měla peníze,“ mluvila jsem automaticky a v hlavě měla víc a víc obav.
„No, možná bych pro tebe jeden tip měl. Co by si řekla tomu, kdyby si bydlela u mě? Já vím, asi máš strach být se mnou, když mě skoro neznáš, promysli si to a řekni mi tvé rozhodnutí.“
Při představě, že bych ho už nikdy nemusela potkat, je mi divně. Mám to risknout a říct ano?? Je to lákavá nabídka, přesto...
„Vzpamatuj se ty blázne, ženeš se do maléru! Copak si neuvědomuješ ty následky, co z toho můžou být?! Co ty víš, jestli to není nějaký úchyl nebo tak? Mysli, proboha!!“ ozvalo se znovu mé zpropadené svědomí.
„Dobře, souhlasím,“ nedbala jsem varování svědomí.
„Výborně, tak si vezmi věci a jde se, ne?“ rozzářil se Alex.
Ve městě bylo plno pěkných obchodů, které budu muset časem prozkoumat.
„Už je to jen kousek,“ prohlásil s útěchou, když viděl, že sotva jdu. Před námi se objevil lesík, ve kterém slunce prosvítalo mezi stromy a za ním louka a malý zámek.
„Páni, vždyť to je zámek.“

Pokračování příště

* * *
Omlouvám se za pravopisné chyby. Pište mi vaše názory. ;)