Z Deníku zoufalce

Anotace: Markéta je příliš důvěřivá, tichá, milá dívka. Její postavení v rodině i ve škole je vždy někde na pokraji, to se také promítá v jejím chování. Je velmi bojácná - radši sní rohlík prolezlý červy a šváby, než aby na ní někdo zvýšil hlas.

Kapitola I. – Unesu tě!

„Krásný noční vzduch,“ špitla jsem si pro sebe.
Byla jsem tak zasněná, že jsme si ani nevšimla vetřelce, který mi zrychleným dechem funěl na záda. Chytl mne za rameno silnou rukou a zeptal se kolik je hodin. Byl krásný, vysoký, dlouhé černé kudrliny mu sahaly až do půli zad. Jeho svůdně temné oči hnědé barvy se zableskly čímsi, čeho jsem se lekla. Pak z pod zad vytáhl chladný ostrý kov a přitiskl mi ho na krk. Mimochodem byla to velmi vznešená dýka, bohatě zdobená..radost umírat.
„Hlavně žádný blbosti, teď půjdeš se mnou jo?“
I když to byla otázka, nečekal na odpověď. Popadl mne za rukáv a pak mne chytl kolem pasu. Ztichlou čtvrtí jsme spolu šli jako milenci. Dokonce jsme potkali tu pipinu z béčka.
„Co ta tu dělá?“ pomyslela jsem si.
Neznámý protivník si mě ještě více přitáhl k sobě a vlepil mi pusu na tvář – ne umouněnou a uslintanou jako ostatní kluci mého věku! Byl to takový naoko nevinný vzkaz s rozkošným podtextem. Skoro jsem mu ji chtěla oplatit. Vysoce pobaveně se zašklebil, když viděl moje rozpaky. Uraženě jsme vrhla pohled do země, ale nálada se ihned spravila, když jsem viděla ten závistivý a nadutý výraz té pipiny, Marika se jmenovala. A tahle čůza Marika si myslela, že on je můj kluk. Pobaveně a divoce sem zařvala.
“Závidí, závidí, konečně mám na vrch,“ honilo se mi hlavou.
Jeho náklonnost ke mně se ztratila, jakmile nás Marika minula a on si byl jist, že jsme opět sami. Pevnějc mě stiskl a zrychlil krok. Táhl mě za sebou jak pixlu od coly na provázku, s tím rozdílem, že já jsem nedělala takový kravál. Nemohla jsem. Šli jsme asi půl hodiny, obydlená místa se ztrácela z dohledu, hluk aut najednou už nebylo tolik slyšet. Došli jsme do čtvrti, kde blikaly lampy, vyli zbití psi a krysy lezly z kanálů. Myslela jsem, že se zblázním, měla jsem strach.
Najednou se zastavil. Nevěděla jsem proč, kolem nás nebylo nic, nic kam by jsme mohli jít. Podíval se mi do očí, řekl jakýsi latinský blábol a začal se příšerně smát. Když viděl můj nejistý výraz, začal se smát ještě víc. Najednou však zmlknul, jeho výraz zvážněl a přistoupil ke mně blíž. Chytil mě za šíji a hleděl mi do očí. Upřeně, až z toho běhal mráz po zádech.
„Miluješ mě?“ zeptal se.
Vykulila jsem bulvy. Co blázní?! Vidím ho poprvý .. a ..
„Ano nebo ne?!!“ zařval, až bych uskočila, kdyby mě tak pevně nedržel.
„Ano,“ špitla jsem ustrašeně.
Usmál se a pak mě dlouze předlouze políbil. Uměl to fakt skvěle..
Famózní, famózní..
Vzlykla jsem vzrušením.
„Jsem rád, že se ti to líbí. Pojď, ukážu ti svůj domov,“ táhl mě za rukáv k rozpadlému paneláku.
Galantně rozkopl vchodové dveře, ze schránky vytáhl obálku s modrým pruhem a se slovy úřední povinnosti ji na místě upálil. Šla jsem k výtahu, načeš se znovu rozchechtal.
„Ten přeci dávno nejezdí, urvala se kabinka,“ řekl a se šklebem protahoval nohu vysklenými dveřmi od výtahu. Vypadal fakt komicky, začala jsem se taky smát. Smáli jsme se snad dobrých pět minut, v tom nás ale přerušila hysterická nájemnice z druhého patra:
„Vy smradi držte huby! Jak mi vzbudíte děcko vlítne na vás Pepan a zatočí s váma!“ pic a práskla s dveřma.
„Chcípni krávo!“ zařvala jsem nahoru, až jsem se sama sobě divila jak.
„Líbíš se mi,“ natáhnul se ke mně s tím svým šklebem a vtiskl mi jazyk mezi zuby tak dravě jako .. jako nevim co, tak to uměl jen on, můj král. Pak zvedl hlavu směrem k druhému patru a zařval:
„Vopíchej si svoje dítě krávo! Mě je u prdele!“
V tom se rozkoply dveře bytu v druhém patře a po schodech se valily těžké kroky.
„Zdrháme!“ popadl mě kmitem. Utíkali jsme ven, kousek od paneláku byla rozvodna teplé vody s jak jinak nežli rozkopanými dveřmi, a tak jsme vklouzli dovnitř.
„Poď, poď!!!“ táhl mě nedočkavě kolem trubek. V rohu místnosti bylo víko. To odklopil a šarmantně mi nabídl vstoupit do podzemní komnaty jako první.
„Tak tohle je moje doupě,“ ukazoval mi vehementně a s velkým zaujetím.
Rozhlédla jsem se. Musela jsem uznat, že to tu měl excelentně zařízené. Spousty svíček – ať vyhořelých či ještě funkčních, prázdné, ale i plné flašky piva, vodky, zelený,..Vyškrtaný sirky se válely všude, v tom vajgly a zátky od piva. Taková smelovatá díra to byla, ač nevím proč, líbila se mi.
„Líbí?“ zeptal se s nadzdviženým obličejem, když viděl, jak to tu zkoumám.
„Jo, moc. Máš to tu fakt skvělý,“ přikývla jsem a byla to věta od srdce. Začínalo se mi tam fakt líbit.
Natáhl se pro pivo, podal mi vlastnozubně otevřenou flašku a řekl slavnostně:
„Jsem Tomáš.“
„Markéta,“ přijala jsem ji.

„Markétko..“ řekl. Tak podivně to protáhl, s takovou slastí, že se mi rozbušilo srdce.
Hned mě uzemnil. Nebo vlastně …
Odložil láhev a zhluboka se mi zahleděl do očí. S takovou jiskrou. Vzal moji ruku a přitiskl si ji na srdce:
„Víš ve kterým orgánu to teď z tebe buší víc?“
Nechápavě jsem zavrtěla hlavou.
Ruku mi uchopil ještě pevnějc, ale jen na chvíli, pak se jí jen zlehkla dotkl a já jsem sledovala, jak pod jeho vedením klesá níž a níž, proklatě pomalu a on sledoval můj výraz.
„Víš…nikdy jsem nic takovýho nedělala..“ špitla jsem a čekala, že se opět rozchechtá. K mému udivení nerozchechtal se.
„Naučím tě to,“ řekl to tak jemně, nevěřila jsem, že to říká on.
„Chceš Markétko?“
Hleděli jsme si upřeně do očí. Pak mi znovu vtiskl svůj jazyk do úst a já cítila jeho chuť. Chuť hořkosti a vzrušení, chuť velké slasti. Jeho ruce byly něžné jak z křišťálu, hladily mě tak pomalu. Skvěle kontrastovaly s jeho jazykem a s jeho tělem, to bylo jak z oceli, tvrdé a neúprosné. A to se mi moc líbilo.
Pak se na chvíli odtáhl začal se svlíkat. Při tom se na mě pořád koukal.
Na chvíli jsem byla jak v transu.
„Vykouříš mi ho?“ zeptal se s klidem.
„Co?!“ Vyhrkla jsem.
„Miluješ mě přece,“ řekl a hleděl jakoby do dáli, pak se na mě ale podíval s vážným pohledem.
„Miluješ?!“ zeptal se, to už v jeho hlase bylo znát rozčilení, prudce narůstající rozčilení.
„Ano, jistě že ano,“ sypala jsem ze sebe, „miluju, moc miluju Tome.“
A asi to už tenkrát byla pravda.
„Dobře, tak pojď ke mně..Markétko,“ odvětil. Byl zase klidný. Smyslně špulil rty a objížděl je jazykem.
Byla jsem trošku nervózní, bála jsem se, že něco udělám špatně, ale Tomovi se to líbilo, moc líbilo. A mě najednou taky. Byla to taková naše hra, kterou jsme později dělali každou volnou chvilku. Tom byl král a já jeho oddaná služebnice. Moc hezké.

Kapitola II. – Hlídej mě!

Ráno jsem se probrala vedle nahého Toma.
„Dobrý ráno moje..“ pohlédl na mě a čekal, že tu větu dokončím.
„Lásko?“ řekla jsem trošku rozvážně.
„Lásko..“ opakoval po mě.
Jen tak ležel po mém boku a culil se. Pak mi před očima zamával mým mobilem.
„Volala ti máma, ptala se kde seš, tak sem jí řek, že sem tě unes,“ bafnul na mě s klidem.
„Unesl?“ vytřeštila jsem oči.
„Ty si jí řekl, že jsi mě unesl?!“ Nemohla jsem uvěřit! Máma musela doma šílet strachy!!
„Jo, unes,“ prosoukal ze sebe mezi vdechováním kouře.
Šílela jsem, ale bála jsem se to dát najevo, bála jsem se jeho reakce.
„Co je dneska za den?“
„Čtvrtek,“ odpověděla jsem s klepajícím se hlasem.
„Copak se tak klepeš hvězdičko, trápí tě snad něco?“ na konci věty jeho hlas zvážněl, podíval se mi do očí s takovým zájmem, kterého se mi nedostávalo snad od nikoho, ne v takovém množství chci říct.
„Máš mě rád?“ zeptala jsem se potichu. Byla jsem nervózní.
„Hmmm ..mmm..neklepej se tak prosimtě, seš jak čínském vibrátor,“ chvilku se odmlčel a čekal na mojí reakci, chytl mě za ruka a pak dodal:
„Markétko..to víš že tě mám rád, miluju tě.“
Byl milý, hodně zvláštní. Něco mě k němu táhlo. Přitulila jsem se k němu a on mě objal a hladil.
„Hvězdičko, jestli tě něco trápí, řekni mi to. Mě můžeš říct všechno, pamatuj.“
„Teď je mi fajn. Moc krásně s tebou. Ale co bude pak?“
„Kdy pak?“
„Přeci tu nemůžu být napořád, přijdou na nás, máma mě bude hledat.“
„Já tě nepustim.“
Řekl to tak suverénně. Uvěřila jsem.

*****
„Vůbec jste se neznali..“ brumlá na mě ten psycholog, „a přesto jsi mu uvěřila a měla k němu takový vztah?“
„Co je Vám do toho?!!“ řvu, už hystericky řvu!
„Uzavřeli ste mě tady v týhle zpropadený blešárně, ukradli ste mi Toma a eště máte takovýhle dementní dotazy?! Běžte se vycpat mikrovlnou!“
„Klid Markéto,“ pokračoval ten dement, „musíme Vás stabilizovat, potřebuji pochopit Vaše..“
„Děte do hajzlu sakra!! Co si o sobě myslíte?! Mě nebude žádnej študovanej doktůrek radit co dělat!!“
„Dokážete si představit, co jste způsobila Vaší matce? Myslíte, že se o vás nebála Markéto?“
Ten neodbytnej pišišvor!! Stojí tu nademnou jako hrouda..
„Ste hrouda hnisu! Hnisu a nic jinýho!!“
„Zítra budeme pokračovat. Teď si odpočiňte Markéto, jste zřejmě dost unavená.“
Upřímná! Ne unavená ty kokote! Co si teď k sakru počnu?!!
Tome..
*****

Musím uznat, že jsem ho začínala mít opravdu ráda. Nejdřív jsem si myslela, že je divnej, sice to si myslím pořád, ale začínala jsem objevovat jeho kladné stránky. Je to divoch s velmi rozcuchanou povahou, výbušný, místy pekelně agresivní, ale cítím a vím, že má zlaté srdce. Ano má! Vím to dokonce jistě!
V duchu jsem si představovala svoje kamarádky, svoji mámu, co by na něho asi tak řekly..
Všichni, všichni by ho zavrhli a mě taky. Nikdy by pod svou zaujatou slepostí nespatřili krásu jeho duše.

Když se zvedl, aby se mohl oblíknout, všimla jsem si na jeho bělostné kůži několik opravdu hodně ošklivých strupů, rozdrásaných,.. a on si všiml, jak je pozoruji. Hodil si část svých vlasů přes obličej jako patku, chytl se za rozkrok a zašklebil se:
„Neboj, nejsem ímoó.“
„Tak proč to děláš?“
Zklidnil vjemy, vážně na mě pohlédl, přitáhl se blíže ke mně a zašeptal:
„Chutná mi krev.“
Zprvu jsem myslela, že je to zas jen fór.
Pak zaštrachal po zemi, natáhl se pro prázdnou láhev, praštil s ní o zem a střepem se řízl. Poté tu ránu začal olizovat jak malé štěně. Přesvědčil mě o opaku mého mínění. Nebyl to fór.
Svou poraněnou ruku si ošetřoval jazykem, druhou se řízl do boku:
„Zkus to,“ opáčil se na mě.
„Já nevím Tome..“
„Neboj, je to příjemný, naslechni občas svým zvířecím pudům.“
Jeho krev mi zachutnala. Byla tak vřelá, čerstvá, z rány tepala jak o život.
„Chutná?“
Přikývla jsem.
„Trošku železitá co? Kov, kov..to ten Metal,“ rozřehnil se a já sním.

„Kolik je hodin?“ zeptal se.
Zamrazilo mě, ale příjemně. Vždyť tohle byla jeho první slova, kterými mě včera oslovil.
„Půl devátý.“
„Skvěle! Pojď, Pepan chodí přes den do práce, asi jeden z mála tady,“ culil se.
„To je ten, co na nás včera šel?“
„Jo, ten kretén.“

Vylezli jsme před rozvodnu teplé vody. Denní světlo nepříjemně švihalo do očí. Pohlédla jsem na Toma, konečně jsem si ho mohla pořádně prohlédnout. Byl celý černý. Černé vlasy, černé oči, černé oblečení. Na krku se mu houpaly všelijaké kovové přívěšky. Pěticípá hvězda, ano tu jsem přece znala od kámošky, Tom ji ale nosil obráceně, jakoby vzhůru, dvěma cípy nahoru. Pak měl taky kříž, téže však převrácený. Moc sem tomu nerozuměla, vlastně to bylo fuk.
„Wuáá! Krásný boty!“ vykřikla jsem.
„Jó kanady. Chceš taky takový?“
Vehementně jsem přikývla, i když jsem nechápala, kde je chce vzít, možná má doma ještě jedny říkala jsem si.
„Fajn, tak odpoledne pudem na nákupy, teď ke mně domů jo?“
„Dobře.“
Odebrali jsme se k paneláku. Ruku v ruce.

Kapitola III. – Kurtice je super!

Byla to fuška vyfunět se do devátého patra po schodech. Sotva mi stačil dech. Tom odemkl dveře a pustil mě dál. Jejich byt byl zvláštní, nikdy jsem žádný takový neviděla. V zádveří bylo počmárané zrcadlo, šatní skříň s jedněmi dveřmi a po zemi spousty bot. Jinak nic. Už z pozadveří jsem zaslechla zvuk elektrické kytary. Zprvu jsem nevěděla, zdali to jde od sousedů nebo od nich.
„Čus máti!!“ zařval do toho. Tak chraplavě, mohla by to být písnička!
Rozevřely se dveře do pokoje a já mohla spatřit jeho..matku??!!
„Cože??! Tohle je tvoje máma?!!“ šeptla jsem mu to do ucha, ale ona to slyšela.
„Jasně že! Ahoj, já jsem Hana, ale všichni tady mi říkaj Kurtice, to protože Kurt Cobain je moje velká láska!“
Hleděla na mě rudovlasá tak moc rudovlasá až bych řekla krvavovlasá žena, mohlo jí být tak třicet nanejvýš. Od krku k lopatkám se jí kroutil vytetovaný had. Na zápěstí bylo gotické srdce. Na rameni všelijaké ornamenty, byla vlastně skoro celá potetovaná. Moc jsem jí obdivovala.
„Markéta!!“ křičela sem do kytary!
Ano!! Měla moc krásnou kytaru! Bylo to SGéčko! Černé.
„Vždycky sem chtěla hrát, moc Vás obdivuji!!“ křičela jsem na ní.
„Mě nemusíš vykat kočko,“ zasmála se, podobně jak se vždycky směje Tom.
„Je mi třicet dva, Toma jsem měla v patnácti. Kolikpak je tobě?“
„Šestnáct.“ při představě, že bych teď měla jednoletý dítě sem se zakřenila.
„Jak si to všechno zvládla?“ divila jsem se a rozhlížela jsem se po pokoji. Byly tam ještě bicí!
„Ty hraješ i na bicí?!!“ obdivem sem div neslintala.
„Já hraju na bicí, máma ne, má moc jemňounké prsty,“ přiskočil ke mně se smíchem Tom a v rukou držel paličky.
„Promiňte mi!!“ hrknul ze sebe, „čmuchám paličky a ani sem vás nepředstavil!“
„Klid sportmene, už jsme to udělaly za tebe,“ smála se na něho.
„Sem to ale vůl,“ smál se s náma.
„Tak poď Tome!! Ukážem tady Markétě naše číslo!“ řekla a třískala do strun jako by jí procházel proud. Byla tak úžasná! Nejlepší žena, kterou jsem kdy potkala!! Kéž bych já měla takovou mámu..
Z dumání mě doslova vyrvali oba dva se svým divokým rytmem v žilách!
Začali hrát, Kurtice poskakovala po pohovce a začala zpívat. Neměla mikrofon, takže jí moc nebylo slyšet a trošku přeci jenom ano. Měla skvostný chraplavý hlas, jako moje oblíbenkyně Brody Dale z The Distillers.
Tu písničku jsem znala, byla to skladba Lithium od Nirvany!!
„Jé eee je jéééé!!“ přidala jsem se k nim a začala taky skákat po gauči! Lítalo z něj peří! Bylo to jak z pohádky!!
„I love you I’m not gone crack!!!“ řvali jsme všichni
„I kill you ..miss you…“ byla jsem jako smyslů zbavená!!
Pérovala sem na tom jejich gauči a třískala s hlavou do rytmu. Bylo to tak uvolňující!! Tak krásné!!
„Miluju Vás!!“ řvala jsem pro ně!!
Kurtice třískala s kytarou do postele až z ní lítaly třísky, Tom vyhodil paličky a rozbil poslední žárovku na lustru.
„Teď už víš, proč je náš příbytek tak zdemolovaný,“ šklebila se Kurtice.
„Je krásnýýýý!!!“
Objala mě a přiskočil k nám i Tom. Svalili jsme se na propálený koberec a leželi dobré půl hodiny vedle sebe.
„Obdivuju Vás!“ šeptala jsem pořád dokola.. „umíte tak krásně hrát! Tak krásně!!“
„Naučim tě to, chceš?“ optal se Tom.
„Jasně že chci!! Na kytaru!! Umíš to taky?“
„Jo umim, na kytaru hraju od osmi let, pak sem hrál taky chvíli na housle, ty sme ovšem museli pak prodat aby sme měli co jíst..“
„Tenkrát si bulel celou noc..“ pohladila ho po vlasech Kurtice.
„A ty si mi slíbila, že až budou prachy, koupíš mi je. A zpívala si mi Smells like teen spirit.“
„Load up on guns, bring your friends..“ rozezpívala se.
„It's fun to lose and to prebend..“ zpíval Tom.
Byla to fakt nádhera se na ty dva dívat.

Pak se Kurtice podívala na hodiny, bylo půl třetí odpoledne, krásný slunný den.
Nikdy se mě nezeptala, jak jsem se s Tomem seznámila, možná to věděla od něho, nevím. Nicméně od toho dne jsem s nimi začala žít v jejich bytě. Do školy jsem přestala chodit, Kurtice mi našla brigádu u nich v baru. Uklízela jsem tam. Všelijaký papírky, zvratky, či jenom stírala prach. Někdy mi dovolila i čepovat pivo. Mohla si to dovolit, protože s tím majitelem baru měla, jak jsem věděla od Toma, vřelý vztah. Myslela jsem, že je to Tomův táta.
„Nemám tátu,“ řekl mi tenkrát, „a nikdy sem ho nepotřeboval ani potřebovat nebudu.“

„No, ve tři mi začíná směna zlata moje, budu muset jít.“
„Jasně mami, my půjdem na nákupy, obstarám Markétě nějaké věci, oblečení, nic tu nemá.“
„Dobře, dám ti peníze, Markéta může dělat u nás v baru, vrátí mi to.“
„Děkuju mami,“ dodal a políbil jí na tvář.
„I já děkuju,“ řekla jsem a taky jsem jí políbila.
„Půjdete už teď?“
„Jo, můžeš Markétce ukázat bar a pak razíme na nákupy viď?“ podíval se na mě, jestli souhlasím.
„Dobře,“ kývla jsem.

Od tý doby byl Tom klidnější a řekla bych mírumilovnější, alespoň co já vím.

Kapitola IV. – Na nákupech

Bar byl jen několik ulic od baráku. >U Veselý tanečnice< stálo tam.
„Vidíš tu tanečnici?“ ukazovala Kurtice na polonahou dívku na transparentu, jak se svíjí u tyče.
„Tak to sem já!“
„Fakt?“ nevěděla jsem, jestli si ze mě náhodou nedělá srandu.
„Že váháš! Můžete s Tomem večír přijít, až budete mít po nákupech a kouknout se na mě, jak mi to sekne!“
„Jasně že přídem!“ skákal Tom, „uvidíš! Máma je dobrá!!“
„Už se moc těším!!“ poskakovala jsem s ním.
„Tak už běžte!! Ať vám nezavřou.“ Uďála na nás pokyn jako když popoháníte malá housata a zmizela ve dveřích. Byli jsme s Tomem zas na chvíli sami. Trošku jsem se ho bála, těch jeho nálad hlavně, nikdy jsem nevěděla co od něj čekat, ale byl klidný, jako beránek.
„Seš ráda, že sem tě unes?“ špulil na mě rty.
„Moc!!“ políbila jsem ho, „doma bych tohle nikdy nezažila, je mi s Vámi moc krásně, mám Vás ráda!“
Tom se spokojeně usmál: „však my tebe taky.“

Vzal mě kolem pasu a vydali jsme se směrem k obchůdkům.
„Víš je to zvláštní Tome,“ podívala jsem se na něho, „znám tě vlastně teprve druhý den svého života, ale mám pocit, že bez tebe nemohu žít.“
„Já měl takový pocit celých svých sedmnáct let.“
„Můžu se tě ještě na něco zeptat Tome?“
„To víš že můžeš hvězdičko moje, na cokoliv chceš!“
„Jak jsi mě našel? Byla to tenkrát v noci jen náhoda?“
„Ne nebyla, věděl jsem, že tou dobou chodíš vždycky domů z keramiky.“
„Jak jsi to věděl?“ třeštila jsem oči.
„Věděl,“ zas se šibalsky usmíval.
„Řekni mi to, prosím, Tome!“ hořela jsem zvědavostí.
„Když mi něco slíbíš?“ čím dál víc se mu blýskalo v očích, viděla jsem na něm, že má něco za lubem.
„Dobře, cokoliv chceš, jen mi to prozraď.“
„Zatancuješ mi večír jako máma?“
„Dobře, zatančím!! Jen už mě prosím nenapínej!!“ sice jsem nevěděla, jak jeho máma tančí, bylo mi jasný, že polka to asi nebude, ale byla jsem zvědavá, moc zvědavá!
„Slibuješ?“ otázal se s přimhouřeným obočím a přizdviženou hlavou.
„Jo, slibuju!!“ přikyvovala jsem.
„Tak tedy dobrá,“ pronesl slavnostně. „Kdysi, je to asi měsíc zpět, jsem tě poprvé uviděl. Bylo to na leťáku, na tom stadionu, měla si tam zřejmě tělocvik, soudím dle oblečení, protože podle tvých kreací se to teda poznat nedalo,“ rozchechtal se, ale přátelsky, chtěl mě škádlit.
„Jo, nesnáším tělocvik! Máme takovou krávu! Vlastně měli sme, teď už tam nepáchnu, promiň mi, že mluvím sprostě, byla tak nafoukaná!!“
„Mě to nevadí, naopak, příde mi to přirozenější. Tělocvik sem taky vždycky nesnášel,“ smál se.
„Hele tady maj bombastický kanady! Chceš je?“ ukázal do výlohy.
„Sou moc hezký, ale podívej kolik stojí, sou moc drahý.“
„To neřeš, čím dražší, tím víc adrenalinu. Jaký máš číslo obuvi?“ to s tim adrenalinem sem nechápala.
„Třicet sedm.“
„Fajno, sice nevim, jak to na sebe narvu, ale budiž. Schovej se támhle za tu popelnici,“ ukázal na druhou stranu ulice, „až vyběhnu, poběžíš k tomu obchodu s modrejme dveřma jo?“
„Počkej! Ty je chceš..?!!“
Rozesmál se: „A jak si myslíš, že sem přišel k těm svejm? Že mám snad dva tácy na rozhaz? To je škoda prachů, a vočmajzaný kupovat nechci, život je takovej.“
„Tak na sebe hlavně dávej bacha!“
„Neboj,“ culil se, „představim si, jak mi v nich večer tančíš a poletim jak namydlenej!“
Políbila jsem ho, on mi dal do rukou svoje boty a už si to štrádoval do obchodu. Bosej!

Netrvalo to ani minutu a už jsem viděla jeho pobavený obličej jak zdrhá starý prodavačce. Vypálila jsem tedy za ním k tomu obchodu. Uměl běhat fakt dobře. A mě se v tý chvíli vybavila naše tělocvikářka, baba jedovatá, a utíkala jsem taky.

Zadejchanená sem se zastavila před tím krámem, byl to obchod s metalovým a punkovým oblečením. Tom mi otevřel dveře.
„Poď si támhle sednout.“
„Do kabinky?“
„No jasný,“ šklebil se opět mému udivení.
Zatáhl mě za závěs, zul kanady a podal mi je:
„Teda takhle stísněny se moje nohy ještě necítily,“ šklebil se.
„Jsi můj hrdina!“ řekla jsem s obdivem.
Polichoceně se usmál: „Mělas vidět tu bábu, jak čuměla! Už když sem tam přišel bosej divila se, a když sem nazul ty botky, postavil se a kouk se jí do očí, lekla se. A to nejlepší přišlo teprve když sem zdrhal!! Křičela za mnou smrade smrade stůůůj!! Div že jí neklepla pepka.“ smál se na celý kolo.
Taky sem se začala smát. Dělal u toho takový grimasy, že to fakt nešlo!
„Co teď tady?“ zeptala jsem se ho.
„Prodává tu můj kámoš, sem s nim domluvenej, že si tu můžem vzít, co chcem, když vezmem i jemu. Krkoun.“
„To nechápu, když je to jeho..“
„Ne není to jeho. Jen tu prodává a má tu dozor. Bude dělat, že nás chytá, ale nebude se moc snažit, chápeš?“
„Jasně, dokonalej plán,“ uznale sem přikývla.
„Že jo!“

Vylezli jsme ven, Tom vybíral věci pro toho kámoše a já si vybírala pro sebe. Po chvilce za mnou přišel s hadrama pro něj a vybíral se mnou.
„Tohle ti bude slušet!“ ukázal na černý, krajkovaný šaty. Byly krásný, stály dva a půl tisíce!!
„Nebude z toho průser?“
„To přeci neřešíme ne?“ mrknul na mě a už šplhal pro ty šaty.
Ještě sme pak navybírali dvě krásný mikiny, asi deset bomba triček s krátkým rukávem, pár tílek, spodní prádlo nad kterým se Tom fakt vyřádil, kalhoty sukně,..nechápala jsem, jak tohle všechno chtěl propašovat.
Mrknul na kámoše a ten zabavil dva zákazníky, kteří tam byli, aby se nás nesnažili chytat a už sme letěli ven.
„Stujte!“ volal za náma chabě, aby se neřeklo.
Ani nás nikdo nehonil, nikdo se neobtěžoval.

„Ještě zajdem do drogerky, vyberem ti tam barvu na vlasy, co řikáš?“
„Tak jo, jakou?“
Umělecky si poodstoupil, prohlídnul si mě a pak řekl:
„Černou a do toho pár melírů zelený! Co říkáš?“
Takovou velkou změnu sem nečekala, ale líbilo se mi to a navíc kdyby mě někdy potkal někdo z minula, máma třeba nebo někdo, asi by mě nepoznali. A to se mi líbilo ještě víc!
„Dobře! Černou a zelenou do toho!“

Skokli jsme tam a tentokrát dokonce poctivě zaplatili! Pak sme šli domů a Tom mi nabarvil hlavu.

Kapitola V. – U Veselý tanečnice

Bylo půl osmý večer, když jsem stála před panelákem po boku Toma s černozelenou hlavou. Na sobě jsem měla černou mikinu s kapucou, pod ní černý korzet, dále jsem měla krátkou černou sukni s volány, síťované punčochy a samozřejmě nádherné, skvostné, úchvatné, rudé kanady od mého milovaného Toma!
„Sluší ti to. Si má víla Půlnočnice.“
„Veselá hvězda, kterou sis suverénně odtrhl z oblohy,“ usmála jsem se na něho.
Objal mě. Nelze popsat, jak jsem se cítila pod jeho křídly. Bylo mi neskutečně nádherně! Byl ke mně hodný, rozkošný. Vždycky když jsem ucítila jeho vůni, rozbušilo se mi srdce. Stýská se mi, jak moc se mi stýská! A po Kurtici čertici taky! Byla na mě hodná, to ona byla moje máma! Ne tahle, co mě tu nechala na pospas bídným červům psychologům! Mám už jen tenhle deník, je to jediná moje památka na ně. Až mě odsuď pustí, uteču! Uteču za nima! Sakra!! Vždyť ani nevím, co s nimi teď je! Přísahám, že Vás najdu! Tome! Kurtice!
Hold me mum!

„Tak půjdem, nezapomeň na svůj slib,“ mrkal na mě.
„Nezapomenu. Vyprávěj mi, jak si mě vlastně objevil, nedopovídali jsme to.“
Šli jsme pomalu setmělou cestou a on mi poodhaloval svůj Ďábelský plán, kterým mě dostal sem.
„Dobrá. Jak sem tě uviděl na tom stadionu, jak si tam lenivě pobíhala a stranila ses příkazů ‚skoč a běž‘, jak ti tam nadávala ta holka..řek sem si, že seš jako já, začal sem se o tebe zajímat. Když ste odcházeli z toho stadionu, sledoval sem vás, našel sem vaši školu. Doma sem se podíval na internetový stránky tý vaší školy. Byly tam fotky z lyžáku. Na jedný sem tě poznal, pod tou fotkou bylo napsáno‚ zleva: Marika, Tereza a Markéta se pokouší blebleble..‘. Pak sem se podíval na seznam žáků. V celý škole byla jen jedna Markéta, a to ty. Zjistil sem tvoje příjmení, tvou třídu, rozvrh. Občas sem čekal před školou až skončíte, ale byl sem dobře schovanej, nemohla si mě vidět. Pozoroval sem jak chodíš, stopoval sem tě k tvýmu baráku. Pak sem projel internetem tvoje celý méno a zjistil sem, že chodíš do zušky na keramiku, každou středu od pěti do osmi. Byla si tam uveřejněná totiž, jako výherkyně soutěže s tématem..“
„Půlnoční tanec,“ přerušila jsem ho.
„Geniální, opravdu, jsi fakt chytrej,“ uznala jsem.
„Já vim. Ten název mě inspiroval.“
„A tak sis na mě počkal, sledoval mě a chytil do svých spárů..“
„A už tě nikdy nepustím,“ chytil mě ještě pevnějc a opět my vtiskl jazyk na můj. To už jsme se ale blížili k Veselý tanečnici.
„Jsem fakt zvědavá na Kurtici!“ chrlila jsem ze sebe nedočkavě.
Tom se opět šibalsky pousmíval: „Jen si to dobře okoukej..“
Přátelsky jsem do něj šťouchla.
„Copak copak?“ culil se, „snad nechceš porušit svůj slib.“
„Ani náhodou!!“ zaprvé jsem nechtěla, aby si o mě myslel, že jsme srab a za druhý jsem se na to celkem těšila.
„Tak poď!“ otevřel mi dveře a udělal upírskej obličej.
Odpověděla jsem grimasou tančící oběti. A tak to taky po celou tu dobu bylo.

Kdybych měla vyndavací zuby, mohla bych se s nima po dnešku rozloučit. Vypadly by totiž na zem, to jak bych měla pusu dokořán a mezi těma lidma a oslepujícíma světlama bych je stěží našla.
Tom mě dovedl k baru a objednal dva panáky rumu a dvě piva. Cinkli jsme si, on to do sebe kopl a já jen čuměla:
„Jak to děláš?! To tě nepálí krk?!!“
„Musíš se nadechnout a kopnout to do sebe, najednou!“
„Všechno?“
„Jo všechno,“ a netutlal smích, když mě viděl, jak debilně usrkuju.
Nadechla sem se a .. panáka sem měla na bradě a na tričku.
Teď už se na můj účet nebavil jenom on. Chtěla sem utýct!!
„Ještě dva,“ pokynul na barmana a nadhodil vražedný pohled, takže se mi už nesmáli.
„Zkus to podruhý,“ šoupl ho přede mě.
Cejtila sem, jak mě propalují pohledy bavících se štangmastů. Nadechla se a ..byl tam! Dobře!! Musela jsem se v duchu pochválit. Chtěla jsem ještě Tomovýho panáka, ale nedal mi ho se slovy, že není sráč, aby mě takhle zřídil a kopnul ho do sebe. S nim to zřejmě nic neďálo, zato mě se motala palice jak o závod, ale jen chvilku. Vnímala jsem ty světla tak divně..a ten hluk..líbilo se mi to. Chtěla sem ještě to pivo, co mi Tom koupil.
„Počkej chvíli. Ať se mi tady neválíš po zemi,“ odsunul ho a zas se culil.
Pak sem uslyšela píseň Lithium. Koukla jsem se směrem k pódiu a tam stála vyzývavě oblečená Kurtice!
„Kurticeee!!“ lítalo vzduchem její jméno.
„Tenhle tanec je pro moje děti! Toma a Markétu!!“ řekla podnapile a už jela.
Musela jsem uznat, že jí to vážně šlo. Vypadala tak na dvacet a ne na třicet dva!! Moc jí to slušelo!!
Koukala jsem na Toma, jak jí se zalíbením pozoruje. Všichni jí se zalíbením pozorovali! Byla královnou večera!!

Kapitola VI. – Trest za poslušnost Kurtici

Konečně mi Tom podal pivo!! Ale ani jsem si nestačila usrknout a Kurtice zařvala:
„A teď velkej potlesk pro Markétku naší milovanou!! Moji novopečenou dceru!!“
Moji dceru, áááá řekla to!! Jsem její dcera!
„Pojď k nám, jen pojď!!“ Kurtice se jenom culila.
Došplhala jsem k ní a pak mávla Tomovi.
„Ty máš ale sakra dizajn holka! Si fakt sexy! To ti uďál ten můj Tom?!“ řekla mi Kurtice.
„Jo jo, Tom,“ mrkla jsem na ni.
„Kluk šikovnááá!“ křičela, „dáme si spolu číslo jo?!“
„Co?!! To ne ne ..Kurtice prosím!!“
„Ale notak! Sluší ti to holka, si nejlepší, buď v klidu!“
Co jsem mohla dělat. Vylezla jsem na pódium a ďála to co ona. Najednou k nám ale skočil Tom, chytl mě pevně za ruku, až jsem vyjekla a na Kurtici zařval, že je děvka vožralá!
Vytáhnul mě ven, před bar a dal mi facku, ale jakou!
„Au Tome to bolí! Nech toho prosím..“
„To teprv bude ty malá couro!!“ řval mi do ucha!

Celou cestu jsme mlčeli. Byl hodně naštvaný! Dotáhnul mě až k rozvodně a strčil mě do dveří. U trubek mi dal další facku a strčil mě tak, že jsem narazila do zdi a z nosu mi začala crčet krev!
„Padej dolu!!!“ ječel a shodil mě u žebříku dolů. Byly to jen dva metry, moc se mi nestalo, ale přesto jsem zůstala chvíli ležet a nehýbala se. Možná jsem doufala, že se lekne a nechá mě být, ale ne, naopak! Začal do mě kopat kanadama! Okovanýma kanadama! Víte co to je?!
„No tak se zvedni mrcho, zvedni!!!“ řval, hystericky řval!!
Popadl mě za vlasy a táhl mě ke sloupu. Moc to bolelo! O to víc, že jsem ho měla ráda! A pořád mám!
Dal mi ještě pár facek, už ani nevím kolik jich bylo a pak řekl:
„Pro něco si dojdu, zůstaneš tady jasný?!! Jinak si tě najdu a ..“ přisunul ke mně obličej, celá jsem se klepala, chytl mě za bradu a tvrdě se mi zahleděl do očí, „..a ty to víš že najdu viď?! Víš?!!!!!!“
„Vím.“
Pak zmizel, ale já jsem věděla, že nešel pryč, stál nahoře, jen mě zkoušel.
Asi za pět minut se vrátil, o trošku klidnější, ale s provazem v ruce!
„Uškrtí mě!!! Uškrtí mě!!“ běželo mi hlavou!
Ale neuškrtil, ani se o to nepokoušel.
„Svlíkni se, dělej.“
Nejdřív jsem na něho jen bojácně koukala, pak jsem ale musela začít.
Pomalu jsem si stahovala ty nový silonky, to nové oblečení, co jsem měla od něho!
„No tak dělej!!“ zařval a strhal ze mě všechno.
„Tome proč?“ brečela jsem, „proč?“ tím jsem ho naštvala.
„Jo tak ty nevíš?!!! Ty nevíš jo?!!!“
Chytil mě pod krkem a zas mi hleděl do očí. To na něm bylo nejděsivější. Ten jeho pohled. Bála jsem se!! Moc jsem se bála!! Vytáhl z pod plédu dýku. Tu samou, co měl ve středu.
„Ne Tome…prosím ne..“
Jeho pohled neuhýbal. Jezdil po mé ruce s tou dýkou a hledal žílu. Cítila jsem, jak do mě ten kov zajíždí.
„Neee..já tě miluju Tome..“
Zastavil se. Ale ten nůž ve mně nechal. Hnusný pocit!
„Lžeš!“ řekl již mírněji.
„Ne Tome, nelžu! Přísahám že nelžu! Já tě miluju..“
Brečela jsem. Pak jsem zahlédla jeho slzu. Jednu jedinou. Skulila se po tváři, ale hned ji utřel.
„Když mě miluješ, proč se dobrovolně svlíkáš před ostatníma?“ už mluvil naprosto klidně.
Nevěděla jsem, co odpovědět, bála jsem se reakce.
„Já..já..,“ koktala jsem ze sebe, „já nevím. Byla jsem opitá, už to nikdy neudělám!! Slibuju Tome nikdy!!!“
„Musím tě potrestat, aby sis to pamatovala víš.“ Řekl to tak klidně. Jako když čte jídelníček.
„Souhlasíš?“ celou dobu se mi díval do očí. Kdybych řekla, že nesouhlasím, ..
„Souhlasím.“
„Stoupni si zády k tomu sloupu a dej ruce za záda.“
Učinila jsem tak. Přivázal mě k němu a nechal mě takhle hodinu. Pozoroval mě a při tom jedl housku s klobásou a salámem. Klepala jsem se zimou. A šilhala hlady.
„Máš hlad?“
„Jo, moc.“
Přiskočil ke mně a dal mi klobásu k Za malou chvilku jsem slyšela zvuky u dveří, rány..kopance! Lekla jsem se!
Ostrým zvukem se dveře otevřely a v předsíni jsem uslyšela cizí hlasy. Mužské hlasy!
Schovala jsem se do skříně, k mému neštěstí ale byla moc malá a hlavně chatrná.
„Tak tady si toho asi moc nevezmem..“ slyšela jsem blížící se smích. A pak housku. A pak sebe, své rty, svůj jazyk.
„Je mi to moc líto Markétko, ale musí to být,“ řekl to se sklopenou hlavou. Vlasy mu padaly do obličeje a já viděla, že brečí. Bylo to poznat i na hlase. Proto pak už nemluvil.
Odvázal mě a položil na podlahu, ale dal pode mě svoje triko a svou mikinu. Pak si na mě lehl a mučil mě celou noc. Desetkrát to bylo. Takové bylo naše poprvé. A moje úplné.

Kapitola VII. – Budu tě bránit zuby, nehty!

Pak mě musel Tom vzít do náruče a odnést mě k nim (k nám) domů. Byla jsem tak zřízená, že jsem se nezmohla na to vstát, natož chodit. Uložil mě k sobě do postele.
„Odedneška je naše společná ano?“ zašeptal mi.
Podvědomě jsem přikývla. Kurtice ještě nebyla doma.
„Co je s ní?“ zeptala jsem se Toma.
„S kým?“
„S Kurticí..“
„Odpočívej Markétko, potřebuješ to..“ vyhýbal se odpovědi..
„Tome..“
Neodpověděl. Měla jsem o ní strach. Věděla jsem, čeho je Tom schopen, ale taky jsem věděla, že nás má rád.
Spala jsem prý deset hodin, probrala jsem se až v devět večír.

„Byla tu máma, tady ti něco nechala..“ podal mi Tom tašku s jídlem.
Byly tam pomeranče, jedno rajče, jablko a houska se salámem.
V housce jsem našla papír. Byl to vzkaz. Od Kurtice? Anebo od Toma? Zkouší mě zase?
Stálo tam, ať jdu dnes v deset hodin večer k Tanečnici. Nevěděla jsem, co dělat. Jestli to byl vzkaz od Toma, jestli zkouší mou věrnost a já naletím … jestli to byla Kurtice..nemohu jí přece zradit tím, že mu ten vzkaz předám..a přeci ho taky nesním..

„Tome! Prosím pojď sem!“
„Ano, copak hvězdičko,“ přiřítil se ustaraně.
Po tom včerejšku byl jak vyměněnej. Snad tisíckrát se mi omlouval..
„Mám v housce vzkaz.“
Koukal na mě, jako když jsem se zbláznila. Dokonce mi ještě s ustaranějším výrazem šahal na čelo a podal mi teploměr. Z toho jsem usoudila, že vzkaz byl od Kurtice, skutečně tu byla. Tak jsem zas něco posrala!
„No víš, tohle jsem měla v housce,“ podala jsem mu papírek provlhlý od salámu.
„Aha…“ začal číst.
„No tak tam zajdeme ne? Anebo víš co, jsi ještě moc slabá, zajdu tam sám.“
„To mě tu necháš samotnou?“
„Ty to zvládneš.“
Opět vzrostla jeho agresivita. Nečekal na desátou a šel hned. Třískl dveřmi a byl pryč.

„Ty hele, tady by moh bydlet klidně ňákej drsňák, co když příde?“ už jsem to začala rozeznávat. Byli tu dva muži. Cizí muži, zřejmě zloději. Klepala jsem se jak osika a v duchu volala Toma.
„Tak nám natrhne šos,“ řekl ten druhej, ale smál se při tom.
Teď jsem už slyšela, jak se rozkoply dveře do obývacího pokoje, do pokoje, kde jsem byla ukryta.
„A hele, tak přeci jen!“ pronesl jeden z nich vítězně a něco chopil do ruky. Uslyšela jsem chvění se strun. Kytara!!! Oni chtěj Kurtici šlohnout kytaru!!
„Ňáký hudebně nadaný ne?“ pobuchoval si ten druhej do činelů.
„Tenhle vejhykl s sebou neutáhnem..“
„Tak se podíváme, copak tu ještě maj..“
Řeknu vám schovat se do skříně nebyl zrovna dobrej nápad..
„Aléé..tak pan drsňák si tu pěstuje takovýhle kočky jo?“ bafnul na mě ten šmejd.
Oplzlík!! Oplzlíci! Já čekala dva silný chlapy a oni to byli sotva zletilí hubeňouři!!
„Chová,“ bafla sem.
„Co?“ vejral.
„Vole! Jako že zvířata se chovaj!“ řekl mu ten, předpokládám chytřejší.
„Ahá..tak kočička si potrpí na detaily.. no fajn, tak to abych byl precizní co?“
„Neblbni vole, z tohohle už by byl fakt průser..“
„Neser se do mě jo!“
„Chceš za ni snad hnít v pajzlu?! Chceš?!“
Tu jejich debatu jsem nechápala a ty jeho oplzlý pohledy se mi hnusily!
Chytl mě za ruku a táhnul k posteli.
„Vyser se na to kurva!“ řikal mu ten druhej.
„Kapsy si nenabažíme, tak si tady aspoň zadovádíme se slečnou viď?“
„Seš vůl ti řikám..!“
Už jsem chápala, začala jsem se bránit, ale tělo mě bolelo ještě od včerejška.
„Příde Tom a zabije vás!!“ křičela sem..
„To víš že příde,..“ funěl mi do ksichtu a drásal se mi pod sukni.

A taky že přišel. Nabroušenej a plnej zlosti!
„Markéto, poď se mnou ..“ když uviděl rozkopnuté dveře, zarazil se. Když uviděl to vychrtlý prase, jak se na mě drápe a mě jak potlačuju slzy, na jeho obličeji se vyrýsoval výraz, který jsem ještě nikdy neviděla. Představovala bych si takhle masovýho vraha.

„Slez z ní ty hovado,“ procedil mezi zuby. Vařila se v něm krev.
Hubeňour ze mě seskočil jak smyslů zbavenej.
„Dobře už du, už du..“ sypal ze sebe se staženým ocasem, že teď by se sotva na něco zmoh.
Pak se stalo to, co jsem čekala. Tom vytáhl z pod plédu dýku a přiskočil k těm dvou.
„Já ti říkal, že tohle bude průser,“ řekl ten druhej vyvedenej z míry a sekl s Kurtičinou kytarou.
Tom ho za to řízl do ruky, ale vodorovně a dlouze, viděla jsem, jak tomu padouchoj visí snad dobrech deset centimetrů kůže! A ta krev!! Cítila jsem trošku strach, ale věděla jsem, že vítězství je na naší straně a to mě naplňovalo vzrušením. Tom byl moc silný. Ti dva jen ječeli, co ječeli, pískali! Jak vysokofrekvenční krysy!
A Tom tančil s dýkou. Tak vehementně, že za chvíli byl celý od krve.
„Miluju krev!!“ řval kolem sebe jako šílenec. Možná, že byl šílenec, ale já ho měla ráda a stále mám, jak znovu připomínám, miluju ho!!

Kapitola VIII. – Žofka

Se zaujetím jsem ho pozorovala. Trošku mě zamrazilo, když jsem si představila, co by se asi stalo, kdyby tady teď nebyl. Ale takové přemítání bylo vlastně zbytečné, úplně zbytečné, protože on tu byl a chránil mě!
Ti dva se svíjeli na koberci ve vlastní šťávě, tím myslím ve vlastní krvi. Koupali se, ale zdálo se, že se jim to moc nelíbí. A na Tomovi jsem cosi zpozorovala. Byla to taková zvláštní jiskra v oku.
„Padejte!!“ křičel na ně a se zalíbením do nich kopal a škrábal je!

Když ti dva odešli, Tom ještě dlouho seděl na zkrvaveném koberci a smál se. Dlouze se smál.
„Miluju ten pocit..“ řekl a chvilku se odmlčel, pak ale pokračoval:
„..ten pocit vítězství, zvířecí pudy se ve mně bouří..!!“ mluvil jak z hypnózy, ale při smyslech byl.
„Musí to být skvělý pocit.“ Nevím proč jsem to řekla a asi jsem to nikdy říkat neměla!
Tom se na mě se zaujetím podíval a bylo vidět, že nad něčím tvrdě přemýšlí.
„Děkuju, že jsi mě zachránil,“ hladila jsem ho po vlasech, snažila jsem se ho přivést zase do normálního života. Na to jak moc byl normální, si však netroufám odpovědět.

On se ke mně přitulil a otíral se o mě celým tělem. Netrvalo to dlouho a byla jsem taky celá od krve.
„Promiň mi ten včerejšek hvězdičko,“ šeptal mi do ucha.
„Ty mi promiň, chovala jsem se hrozně, zasloužila jsem si to.“
Jen si spokojeně pomlasknul. Zdálo se, že přesně tohle chtěl slyšet.
„Dovolíš mi to napravit?“ zeptal se.
„Večer.“
„Vždyť je večer.“
„Tak zítra.“
„Nechceš snad?“ prohlížel si mě.
„Všechno mě bolí..“
„Tak tedy zítra,“ svolil po chvilce mlčení.

Pak jsme spolu usnuli, vzájemně jsem se drželi v náručí a vchodové dveře byly stále rozkopnuté.
Zdálo se mi o mámě. Jak mě hledá a brečí, jak se zoufale přehrabuje v mých věcech a ptá se proč. Volala mě. Pak ten sen nabral takové spádnosti, najednou byt tak živý! Viděla jsem mámu, jak stojí u mé postele a prohlíží si Toma. Pak zařvala a prudce mě chytila za ruku, chtěla mě odervat od Toma! Já jsem se ho držela co mi síly stačily, tak vehementně, že jsem mu urvala ruku a všude začla stříkat krev!! Probudila jsem se a začala křičet.
U mé postele stála Kurtice a hladila mě po vlasech. V šoku jsem vyskočila a vtiskla se jí do náruče:
„Zdál se mi tak příšerný sen Kurtice..“ skoro jsem brečela.
Kurtice nic neříkala, jen mě držela na prsou a houpala se mnou v konejšivém rytmu. Byla tak hodná, tak milá!
„Nemůžeš spát?“ zeptala se mě a šla do kuchyně, vlastně byl to takový malinkatý kuchyňský koutek
Zavrtěla jsem hlavou. Pak jsem se koukla na Toma, jak spí. Moc mu to slušelo, vypadal jako andílek v černém rouchu, byl k sežrání. Ležel klidně a objímal peřinu, kolem něho byla zaschlá krev.

„Pojď, dáme si kafe, taky už do rána nezaberu, tak to tu alespoň trošku poklidíme, co říkáš?“ mluvila na mě Kurtice od konvice s postupně se vařící vodou. Bylo půl třetí ráno.
„Vždycky pracuješ tak dlouho do noci?“
„Do půlnoci, ale dneska jsem si zašla ještě na pár, protože mě rozhodil Tom.“
„Na pár..?“ nechápala jsem.
„Pivek,“ smála se Kurtice.
Já se jen praštila do čela.

Pak se zvedla a začala sbírat věci ze země a rovnat rozházený polštáře. Pak se ke mně ale otočila, chytila mě za ruku a zeptala se:
„Poslyš Markétko, co se tu stalo?“
„Byli tu zloději, ale Tom naštěstí přišel včas..“
„Hm. Jsi nějaká pomlácená,..“ prohlížela si můj obličej, pak se odmlčela a dodala:
„Nebije tě?“
„Kdo?“ snažila jsem se tvářit překvapeně, ale zřejmě mi to moc nešlo. Kurtice se zakřenila.
„Tom.“
„Ne.“
Teď se zakřenila ještě víc. Položila polštář, co měla zrovna v ruce, sedla si na postel. Rudé vlasy ji spadly do tváře. Zhluboka se nadechla:
„Víš, těžce nese ztrátu svého otce. Zemřel, když jemu bylo deset. Od tý doby se strašně změnil. Párkrát si dokonce přinesl domů nějaké zvířátko, myslela jsem si, že chce mít kamaráda, tak jsem mu to povolila. Jenže pak jsem přišla do pokoje a viděla ho, jak ty nebohé tělíčka týrá. Cpal jim do učí špejle, které pak zapaloval, do očí jim lil můj odlakovač na nehty a.. nakonec je stejně utrápil.“
„Kurtice..“ pohladila jsem její krásné vlasy. Pak jsem si hrála s jejím tetováním.
„Co to vlastně všechno znamená ty obrazy, to je jen tak, nebo to má nějakou souvislost?“ optala jsem se.
„Tohle je Žofka,“ ukázala na hada, který se jí kroutil od krku, „když jsem byla malá, měla jsem doma takového hada. Ovšem že tajně, pod postelí, máma z nich měla totiž panickou hrůzu. Jednou mi utek a já ho pak našla přede dveřmi mrtvýho. Táta ho zabil, kvůli mámě, normálně by to ale neudělal.“
„Kde jsou vlastně tvoji rodiče teď Kurtice?“
„Zřekli se mě, když jsem v patnácti otěhotněla. Byli silně věřící..“
„A kam si šla?“
„Sem. Našla jsem místo v Tanečnici, zprvu jsem uklízela, jako ty. Pak se naskytla příležitost tancovat..“
Najednou jsem toho měla tolik na srdci! Kurtici jsem mohla říci všechno. Bez obav, jak bude reagovat, jestli mně snad neuhodí.. Povídala jsem si s ní až do pěti do rána. Vyprávěla mi, jak se starala o Toma, jak se učila hrát, dokonce měla kapelu! Milovala jsem ji. A miluji doteď.

Kapitola IX. – Buggina!!

Asi tak ve čtvrt na šest jsem si šla lehnout zpět k Tomovi, zdálo se mi totiž, že se začíná probouzet a nechtěla jsem, aby si myslel, že snad kuju nějaké pikle nebo co já vím..
Usnula jsem téměř hned. Opět se mi zdálo o mámě. Tentokrát to bylo ale divný. Jely jsme spolu v autě, jenom my dvě. Nevím kam, byla to dlouhá cesta. Najednou jsem zahlídla na chodníku Kurtici. Začala jsem jí mávat, na to se máma rozjela. Přímo proti ní, chtěla jí přejet. V tom nám ale do cesty skočila kočka, měla v uších hořící špejle a oči měla vypálené. Začala jsem křičet:
„Mami nech ji být..nech ji být mami!! Mami!! Kurtice pozor!! Uteč!“
A ona se jen zlověstně smála.
„Vsávej, Markétko..co je s tebou?!“
Probral mě Tom. Udiveně se mnou cloumal. Byla jsem celá zpocená.
„Ach Tome..Tome, Tomášku..“ tulila jsem se k němu a on mě jen udiveně tiskl.
„Co se děje? Oči máš až na vrch hlavy, jsi celá ustrašená. A podívej se, jak se celá třeseš! Markétko neděs mě!“
Ustaraně mě posadil, sundal si triko, teda spíš pyžamo a navlíknul ho na mě. Pak mě zase položil, přikryl mě peřinou a navrch dekou. Poté odběhl do kuchyně, aby mi uvařil čaj. Slyšela jsem, jak rozmlouvá s Kurticí. Říkal jí, že o mě má strach. Ptal se na nějaký bazar a vymámil z ní pár peněz.
„Lehni si, nevstávej!“ chvátal ke mně s čajem, když jsem se pokusila posadit se.
„Na..“ podával mi tričko s Black Sabbath, „převlíkni se, ať nejsi v tom propoceným..“
Vzal promokřené prádlo a hodil ho do koupelny, poté ke mně opět přichvátal a ulehl ke mně.
„Do oběda si odpočneš, a pak spolu půjdem ven, něco ti dám.“
„Dobře.“
Tak jsme odpočívala. A po obědě, když Kurtice měla schůzku s Vladimírem (majitel baru Tanečnice), si ke mně Tom ještě na chvilku lehnul.
„Jakpak se máš, Markétko?“
„Celkem fajn Tome.“
„Koukni, něco pro tebe mám,“ zamával mi jakýmsi papírkem před očima.
„Co je to?“ zajímala jsem se.
„Básnička. Pro tebe!!“ pronesl tak slavnostně, že jsme se musela usmát.
„Přečti mi jí!! Prosím!!“
„Samozřejmě, že přečtu,“ usmál se.
„Na vrcholku lásky, sejdeme se spolu,
podám ti svou náruč, pak spadneme dolu.
Stisknu tvoje oči,
překryju tvé dlaně, tím vše končí.
Smrt políbila tvoje rty, splatili jsme daně,
a já skočím za tebou do tý tmy.“
Pak se chvíli odmlčel a dodal: „Pro tvou duši..“
„Tome! To je krása! Netušila jsem, že jsi takový talent.“
„Ále..“ ušklíbl se.
„Akorát jsem to moc nepochopila..“
„Je to o tom, jak strašně tě miluju,“ řekl trošku zklamaně.
„Já tebe taky,“ pohladila jsem ho po vlasech.
„Jak se to jmenuje?“
„Umírám, zemřu a ty zemřeš se mnou.“ Řekl.
„Trošku mě to děsí Tome.“
„Proč?!!“
„Ten název..“
„Ty nic nechápeš!! Chtěl jsem tím říct, že bych pro tebe zemřel..!!!“ rozbrečel se.
To mě příšerně udivilo. Nevěděla jsem, že Tom je tak citlivý, i když mohla jsem to tušit. Já blbá!!
„Tome..“pokoušela jsem se ho vzít do náruče, „promiň mi..mé hlouposti..“
„Markétko..Markétko!“ šeptal.
Utírala jsem mu slzy a vzala ho do náručí. Byl jak malej kluk, co mu nějakej sígr na pískovišti rozbil bábovku. A ten sígr jsem byla já!! Bylo mi ho moc líto a sebe jsem začla nenávidět..
„Odpusť mi…Tomášku..“
„Já se na tebe přeci nezlobím..jen mi to je líto..“
„Miluju tě..“ šeptala jsem mu do ucha.
Objal mě a začal mi líbat krk. Já si to nechala líbit, krásně líbit, bylo to úžasné! Sundal mi tričko, ze kterého se na nás šklebil Ozzy a začla mě líbat po celém těle. Bylo to nekonečně hezké a vzrušující!
Jeho nálada se zlepšila a to mu asi stačilo.
„Pojď, něco ti ukážu, a někoho ti představím!“ pravil.
Napjatá z toho, co to bude, jsem se zvedla a oblíkla. Nazula rudé kanady a odešla jsem prokopnutými dveřmi po Tomově boku. Vedl mě kolem našeho paneláku, kolem jiných paneláků až do okraje téhle čtvrti. Bylo tam hodně stromů, staré hřiště a za ním na první pohled neobyvatelný dům. Někdo v něm přeci ale jen bydlel. Vlastně nebyl to úplně dům, ve kterým by normální člověk pobýval, byla to stará tržnice s vysklenými okny.
Cestou tam jsme potkali pár, tenkrát pro mě divných, lidí. Byli to kluci a holky vesměs mého věku. Všichni byli v černém a na krku měli tu obrácenou hvězdu. Tom se na ně culil a pak ho oni pozdravili, ale bylo to cize, zřejmě latinsky, nerozuměla jsem. Přišlo mi, jakoby se mu klaněli, zdálo se mi to vtipný. Tom jim neodpovídal, jen se spokojeně ušklíbnul.
„Počkej tady,“ zastavil mě před tím domem, „někoho ti představím.“
„Dobře.“
Za pár minut se vrátil zpátky a něco držel za zády, něco velkého.
„Tak Markétko, tohle je Buggina, tvůj Jackson,“ pronesl a postavil přede mě..
„Tome!!! Vykřikla jsem!! To nesmyslíš vážně,…ta je..ta je úžasná, úchvatná, ..!!!“
„Líbí?“ smál se.
„Jo!!! Jasně že jo!! Ty mě budeš učit hrát?“
„Vždyť jsem ti to slíbil,“ mrknul na mě.
„Na, můžeš si jí vzít.“
„Děkuju!“ zařvala jsem, jako Angela..ne..tak dobře ne, ale něco na ten způsob.
Šla jsem jako královna s tou nejlepší kytarou, jaká na světě existuje!

Kapitola X. – Čistá mysl, ztoxikované tělo

Ještě to odpoledne jsem se naučila držet tři akordy. Jaký to úspěch. Tom byl skvělej učitel, trpělivej. Škoda, že jsem byla tak unavená, musela jsem si jít lehnout už v sedm večer. Když jsem skoro usínala, postavil se nade mě Tom, zvláštně nalíčenej..Políbil mě na čelo a se slovy, že si musí někam odskočit a že hned je zpět mi popřál dobrou noc. Já jen ospale přikývla. Pak už jsem ho slyšela jen odcházet…

Opět se mi zdály noční můry o mámě, pronásledovaly mě teď pokaždé, když jsem si chtěla odpočnout. Stačilo jen zavřít oči a hrůza byla tady. Tentokrát jsem ve snu zprvu viděla jen mě a Toma. Seděli jsme na regálech v supermarketu a upřeně jsme si hleděli do očí. Pod náma lítali mužíci v bílých pláštích a křičeli moje jméno.
„Za chvíli to tu všechno skončí..“ šeptal mi Tom a podával mi lísteček.
Chtěla jsem ho přečíst, ale nemohla jsem, nevím proč, bylo to divný.
„Miluju tě,“ řekl a pak všechno zmizelo.
Já se probrala v léčebně a kolem mě stálo hejno doktorů, hejno zkumavek, hejno hnusnejch a falešnejch pravd!
„Kurticéééééééééé“ tentokrát to bylo jako z Arch Enemy, jako Angela, byl to můj nejlepší řev života.
„Uklidněte se Markéto..“
„Co tu dělám..co to tu sakra dělám?!! Tome!!!!!“
„Dejte jí dávku na zklidnění,“ zapisoval si jeden mužík do notesu.
Ten druhej něco zableptal a já pak usla…
Kdybych jen tenkrát věděla, jak moc prorockej sen to byl..

Opět jsem se vzbudila s křikem!
„Tome..“ šeptala jsem pak po celou dobu do propocené peřiny.
Tom se vrátil ve tři čtvrtě na jednu ráno. Byl veselý.
„Tome..Tome..“ pořád jsem mluvila jak smyslů zbavená.
„Markétko, copak se děje?“
„Zdál se mi sen..noční můra..byla jsem v nějakým ústavu nebo co..“
Byla jsem jak omráčená..klepala jsem se a oči jsem měla vytřeštěné..
„Už je to v pořádku, všechno je v pořádku Markétko, jsem s tebou..“ konejšil mě.
„Že mě nikdy neopustíš Tome..slib mi to..“
„Nikdy Markétko!! Nikdy!“ tiskl si mě na hruď.
A já jen naslouchala jeho slovům, které jsem nerozeznávala. Pomalu jsem zas usínala..
Cítila jsem, jak se pomalu dostávám do říše snů, snů které znamenají Smrt.

„Markétko..Markétko..!!“ volala na mě Tom a cloumal se mnou.
„Co..co se děje?“
„Přišli si pro nás! Utíkej, musíme se schovat!!“
„Nemůžu Tome, já spím..“

„Tome!!“
„Už zase ty tvoje můry..“ kroutil starostně hlavou.
„Co mám dělat, já nemůžu spát..“
„O čem se ti zdá?“
„O tom, jak nás trhají, jak se loučíme..“ slovo loučíme jsem nemohla doříct bez pláče.
„Ale no tak..nikomu tě nedám! Nikdy Markétko!! Pamatuj nikdy!!“
„Já ale vím že pro nás přijdou..“
„I kdyby přišli, já tě jim nedám!!“
„Mám strach…..kam jdeš?“
„Myslím, že to teď bodne, máma teď nepříde, takže nás neuvidí..“
„Co máš na mysli?“ křičela jsem za ním do obýváku, kde mimo jiné obvykle spala Kurtice.
„Co je to?“ zírala jsem na bílý prášek, alobal, svíčku, brčko, zapalovač..
„Odpověď na tvoje prosby..často to nedělám, ale když je nejhůř, pomůže to.“
Zapálil svíčku udělal rýhu na alobalu a já koukala, jak se bílí prášek mění v dým a mizí v nás.
„Zkus to taky..“
Zkusila jsem. A opravdu, ulevilo se mi. Ta nekonečně dlouhá slast..Bylo to nepopsatelné..
„Heroin je naše ..spása..“

Kapitola XI. – Život je jako oheň..

„Tomáši!! Sakra cos tu ďál? A kdo je tohle?“
Deset hodin odpoledne! Vedle naší postele stála dívka, kterou jsem nikdy neviděla.
„To co ty furt..“odsekl jí a pak pokračoval :
„Zkus tu zas něco šlohnout a urvu ti ruce!“
Ta holka na něj ale jenom špulila rty a posmívala se. Pak vzala do ruky Bugginu:
„Sis koupil jo..“
„Hovno ti po tom je, dej to sem!“
„Tak se nečil bráško..“ káralo ho.
Bráško?!! Tom má sestru?
„A kdo ty seš?“ obrátila se na mě.
„Markéta,“ zírala jsem ospale.
„Taky bereš?“
„Ne, tohle bylo výjimečný..“
„Áá..kecy holka, kecy!! Každej si myslí ..“
„Vypadni už jo!“ křik na ní Tom.
„Máš štěstí že tu není máma..“
„Ty máš štěstí!“ hulákal za ní. Už byla pryč.
„Na nic se mě neptej, ne teď prosim.“
„Jasně.“
Přesto mi hlavou běželo milion otázek! Jakto že s nimi nežije? Kde spí? A co ty vlasy? Hlavu měla celou vyholenou až na jeden rudej pruh uprostřed hlavy, zježenej nahoru. Ale piercing jsem jí záviděla. I Tom měl piercing, hned na několika místech! A já ani v uchu!
„Chci taky náušnici Tome!“
„Fajn fajn,“ smál se.
„Kam?“
„Do uší, do břicha, do brady..všude!“ jančila jsem.
„Tak jó, jó!!“ furt se smál.
„A co tetování?“
„No to by bylo něco!! Ale to mi neudělaj ne?“
„Jako že ti ještě nebylo křesťanských osmnáct jo? Neboj..“ ušklíbl se.
„Co máš proti křesťanům?“ nechápala jsem.
„Nic, sou to vypatlanci zředěný krve, na ty se snad ani nejde zlobit..“
„Jak to myslíš?“
„Tak jak to řikám.“
Původně jsem neměla v plánu se o tom s ním bavit, nechápala jsem jeho smýšlení..ale pak mi to stejně nedalo.
„Jaký k tomu všemu máš postoj Tome? Neptám se, že bych ti chtěla radit nebo tak..prostě mě to jen zajímá.“
„Chceš to vědět?“
„Jo!“
„Když ti řeknu slova, jak to říkají lidé jakožto Satanismus, peklo,..bleble..lekneš se?“
„Ne.“
„Ve skutečnosti moje víra nemá jméno, nemá tvar. Rozhodně to není ten jejich panáček. Proč bych ho měl obdivovat? Že trpěl? Kolik lidí trpí?! A pořád trpí! A kdo se jim klaní?! Jen o tom napíšou do zpráv pro větší prodej, ale ve skutečnosti to nikoho nezajímá, každý hledí jen na sebe, každý z nich. Ale jsou i jiní. Můj pán není ani dobrý, ani zlý. Netrestá tě, nesoudí tě, pomůže ti. Říká pravdu, nemlčí. Je v každým z nás, většina z nás se ho ale bojí. Proč? Neříká co je správné, co je špatné. Musíš na to přijít sám. Nevím, jak bych ti to řekl..musíš to zkrátka cítit v sobě.“
„Zvláštní..možná..já nevím, možná to chápu. Ale co ty plameny? Monstra..?“
„Tobě se nelíbí?“ ušklíb se.
„No..“
„Víš svět je jako oheň. Může sloužit k ohřátí potravy, jako zdroj světla, může přinášet život, ale i Smrt. Potřebujeme ho. Lidi ho zneužívaj a pak to házej na něco, co ztělesní,..potřebujou si hold na někom vybít zlost.“
„Lidi sou divný..“ konstatovala jsem.
„Nejhorší stvoření, co se tomu jejich panďulovi totálně vymklo z rukou..“
Chvíli jsem nad tím přemýšlela.. teď už vím, jak to myslel a vím, že měl pravdu.

„Víš co si mi předevčírem slíbila? Hvězdičko..“
Nevěděla jsem, co zrovna myslí, tak jsem jen zavrtěla hlavou.
„Říkala si zítra. A to už taky bylo..“
Musela jsem se zasmát:
„Tak o to ti de?“ šťouchla jsem do něj přátelsky.
„Nó víš..“ smál se, „chtěl bych ti ukázat pár věcí, díky kterým se zaručeně odreaguješ víš..“ culil se opět tím svým způsobem.
„Jakých?“
„Si unavená, rozpolcovaná. Zbavím tě těch chmur. Dovol mi tě vést..“
„Do krajin kde nejsou starosti?“
„Zaručeně!“
„Tak jo,“ mrkla jsem.
Zavázal mi oči šátkem.
„Umíš bejt fakt romantik,“ smála jsem se, ale myslela jsem to upřímně.
„Já vím..,“ šeptal, „věříš mi?“
„Ano, věřím, Tome. Jedině tobě.“
„Teď půjdeme do koupelny, ať máme klid..přeci jen ty rozkopaný dveře nejsou úplně vono co?“ řehnil se.
„Ne,“ smála jsem se s ním.
„Pozor noha,“ natáhnul ji přede mě, abych spadla a on mě mohl chytit a už nikdy nepustit.
„Jsi můj černej šohaj Tome,“ musela jsem se smát. Bylo mi fakt krásně.
„Teď jsme v koupelně že jo?“
„Jo..už jsme tam. Tady se chytni chvilku jo..“ opřel mě o pračku.
Po sluchu jsem rozpoznala, jak svlíká triko, sukni, teda ona to nebyla sukně, já tomu tak furt říkala a kárala ho s tím, byl to takovej černej hadr, kterej nosil omotanej kolem sebe, taková zavinovačka, takže to vlastně sukně byla. A né že ne. Už i ta ležela na zemi. Zvuk zipu cosi napovídal.
„Budeme si hrát, co říkáš?“
„Dobře..a na co Tome?“
„Na to, že já jsem zlý vrah a ty jsi má oběť.“
„To zní strašidelně..“
„Neboj..dám ti šanci na přežití.“
„Nejdřív si tě osprchuju..tak pojď, chytni se mě ať ti můžu pomoct do sprchy..“
Klečela jsem na zemi a chytla jsem ho kolem pasu..
„Markétko..“ vzlykl.
Zas ta naše hra. Chuť jeho těla byla ohromná. Chuť jeho kůže, potu, vzbuzeného svalu, co se o mě otíral.
„Udělej to, Markétko…prosím..“ ó jak byl vzrušený, příšerně moc.
„Udělám....“ odpovídala jsem mu.
Jeho hruď se zvedala rychleji, jeho dech sílil.
„Markétko..Markétko, Markéto!!!“ soukal ze sebe jak smyslů zbavený.

Když pookřál, vzal mě za ruku a pošeptal mi: „Teď ti to vrátím..“
„Vrať..“
„Budu zlý vrah..vzteklý pes..baf baf..“ řehnil se a začal mě jakoby honit a já jakoby utíkala. Pak mě chytil a řekl: „Ták holčičko, teď nemáš na výběr..musíš se mnou..“
„Ano..“
Uchopil mě za ruku a pomohl mi dostat se do sprchy. Stále jsem měla ten šátek na očích.
„Umyju tě, ano?“
„Ano.“
Pustil sprchu a začal mě mýt, dráždit. Zprvu s ní kroužil všude po mém těle a nepatrně se dotýkal těch nejintimnějších míst, až jsem někdy vyjekla vzrušením. Pak se ale zaměřil jen na můj klín. Posadil si mě roznožmo na sebe. Sprcha ve mně řádila jak pominutá..Slast mě sžírala ze všech stran a já musela jen křičet.
Tom se culil a prohlížel si mě.
„Líbí?“ optal se, když jsem byla na vrcholu toho nejlepšího.
„Jo!!!!!“ řvala jsem.
„To jsem rád..“ smál se.

Kapitola XII. – Ave krvavý pane Taue!

„Co by si řekla, kdybychom někam zašli Markétko?“
„Ráda. Máš v plánu něco konkrétního?“
„Co třeba brutální metalovej fesťák?“
„To zní krásně..“
„A teď by sme taky mohli na chvíli vypadnout ven ne? Ukážu ti okolí a kámoše..co říkáš?“
„Tak dem!“
„Tome, Tome..!!“ vzpomněla jsem si na odchodu, „ a co ten piercing?!“
„No tak jo!“

Vyrazili jsme tedy do města. Měla jsem našetřeno pár peněz z Tanečnice.
„Co říkáš tady na to?“ ukázal do výlohy jednoho zlatnictví.
„Jo, to je hezký..!“
Vybrala jsem si náušnice do ucha a jednu do břicha.
„Tak..a teď zajdeme do salonu..anebo by si snesla trošku bolesti ode mě? Jako památku..“
„No..proč ne! Zkoušel si to už na někom nebo budu první králík?“
„Zkoušel, na sobě a na ségře, bez obav..“ mrknul na mě.
„Dobře..Tome?“
„Ano.“
„Jak se jmenuje tvoje ségra?“
„Renata.“
„A proč s vámi nebydlí?“
„Snad s námi ne..“ zkroutil obočí.
„S námi..proč?“
„Máma jí vykopla, když zjistila, že fetuje..Sice máma si sem tam taky něco šlehne, ale ségra to začala přehánět, rozkrádala nás, ..prostě si to posrala, proto.“
„Aha..“

„Ave Tomane!!“ křičel na něho z dáli nějakej kluk.
„Kdo je to?“
„Jeden zbloudilec..“
Prošel kolem nás a jen se řehnil.
„Co to znamená?“
„Co?“
„To co ti řek.“
„Buď zdráv Tomane..“ smál se.
„Já už se lekla, že je to nějaký zaříkávadlo..“
„Voodo viď,“ šklebil se.

Došli jsme domů. Tom vytáhl jehlu, hodil jí do hrnce a vyvařil. Pak přinesl líh a vatový polštářky.
„Nejdřív uši?“
„Třeba..“
„Kam přesně?“
„Tady, tady, tady..“ ukazovala jsem.
Bylo to naprosto v pohodě. Divila jsem se, že to ani nebolí..
„Neboj, s pupkem si bolesti užiješ,“ culil se Tom mému podivení.
„Líbí?“ prohlíželi jsme si mě v zrcadle.
„Jo! A teď břicho!“
„Tak na operační stůl prosím..“
Lehla jsem si. Tentokrát se mi pohled na jehlu trošku vzpříčil. Zavřela jsem raději oči, ale to bylo ještě horší. Tak jsem se koukala. Tohle fakt bolelo, ale jak říká Tom, k takovým věcem bolest prostě patří, člověk si toho pak váží víc a je na to víc pyšný!
„Vítej do světa náušnic..“ šklebil se.
„Je tu krásně..“
Jen se usmál.
„Ty Markétko, co bys řekla na to jít do nějaký hospůdky co?“
„Tak jo! K Tanečnici?“
„Hm..ne, znám lepší. Vezmu tě tam.“
„Dobře.“
„Vezmeš si ty krajkový šaty? Moc tě prosím..“
Sice jsem chtěla něco, v čem by vyniknul můj nový piercing, ale grimasa psích očí mě přesvědčila.
„Tak jo..“
„Si zlato!!“
„Nemáš hlad?“ mrknul na mě.
„Jo, celkem jo.“
„Dobrá tedy..“ culil se a v očích se mu jen blejskalo.
Tak copak má zas za lubem, říkala jsem si.
„Dám ti šunku, šlehačku, okurky, kečup a rohlík, ale má to jeden háček.“
Už je to tady. Už jen ty kombinace byly háček. Copak asi vymyslí? Musela jsem se usmát.
„Jaký Tome? Pověz..“
„Musíš to jíst ze mě!“
„Uděláš mi stůl?“
„Jo! Udělám ti prvotřídní švédskej stůl,“ propadal smíchu a vzrušení.
Lehl si na kuchyňskou linku a přitáhl si k sobě suroviny. Celý se svlíkl a začal se obkládat salámem. Navrch dal okurky, ale jenom dvě a jednu kousal, tudíž jsem si mohla oddechnout, jelikož okurky se šlehačkou..no. Pak mi podal kečup a navigoval, jak ho mám vyzdobit.
„Šlehačku až pak, aby si se mi tu nepoblila..“ řehnil se, „jo a ještě něco! Musíš jíst s rukama za zády.“

Začala jsem tedy jíst. Způsobem jedení jsem vypadala jako pes. Začala jsem šunkou, kterou měl naskládanou na břichu. Pak okurkou, kterou držel v puse, pak opět šunkou z podbříška. Všechen kečup si naházel do klína. Vypadal, jako by ho přepadla krvežíznivá psychopatka. A to se mu zřejmě líbilo.
„A teď kečup..“ pobouzel mě a zvedal hlavu, aby mě mohl pozorovat. Následně jí opět zaklopil do zadu a povídal mi všelijaké věci.
„Markétko..naše hra,“ vyzval mě k jeho oblíbené činnosti.
„Si skvělej číšník Tome..“
Neodpovídal, jen skučel.

Když dostal, co chtěl, vzal si mě k sobě, rozepnul mi košili, co jsem zrovna měla na sobě a omatlal mě zbylým kečupem ze svého těla. Pak vzal celou flašku kečupu, chlemstnul na mě parádní hrst a začal to po mě roztírat.
„Koukám, že se taky musíš umejt..“ konstatoval se smíchem.
„A kdo za to může!!“ smála jsem se a hodila po něm syrový vajíčko.
„Snad to na mě nechceš svíst?“ pronesl tiše, klidně a dodával, „já, nevinný jak rozkvetlá fialka v poušti za úplňku,“ a vylil na mě mlíko.
„To by mě ani v tom nejbujnějším snu nenapadlo..“ vysypala jsem na něj mouku.
„Ó no proto..“ otíral se o mě a já o něj, že na zemi to vypadalo jako u slepic.
Honili jsem se nazí po bytě a házeli na sebe suroviny, co nám zrovna přišli pod ruku. Dveře byly rozkopané a kolem šli zrovna sousedi, stará paní s manželem.
„Sodoma komora..Josefe!“ říkala si pohoršeně a my se jen smáli.
„Copak paní, neviděla si ještě pořádnýho chlapa,“ pózoval jí.
Stařenka raději rychle zalezla do bytu.
Musela jsem se smát. Tak příšerně, že jsem se svíjela v křečích.
„Tak se jdem umýt, navonět, vyšpeluňkovat..co říkáš?“ plácal mě po zadku.
„Chtělo by to. Nepříde Kurtice?“
„Ne, neboj, má kecačku se šéfem, pomalu, plynně, zezadu..chápeš?“ smál se.
„To je Kurtice takový číslo?“
„Vždyť je to striptérka,“ láfal se.
„No to je fakt.“
„Sprcha čeká Markétko..“
Pod Tomovým vedením mě laskala až jsem se zajíkala. Přes vykopnutý dveře to muselo bejt slyšet, protože i my pak slyšeli kostelové řečičky paní sousedky.
„Ta musí mít od toho svýho křižování se zheblý ruce ne?“
„To si piš Markétko,“ ukájel se za mnou Tom.
„Jsme jako zvířata Tome..“
„A nejsme snad zvířata? Je to naše hra a dělá nám dobře. Nikoho k ní nezvem, tak jakýpak copak.“
„Jo to je pravda..“

Když jsme se důkladně umyli, vzal mě Tom do jedný podivný hospody. Bylo to tam hezký, zajímavý..lidi tam byly taky velmi zajímaví. V úplným rohu seděl muž. Typovala bych, že mu bude tak třicet. Těžko říci, měl oblek s velkým límcem přes obličej a klobouk.
„Ten vypadá jak pan Tau co?“ řekla jsem Tomovi.
„To je jeden zřízenec. Takovej místní upír, šíleně miluje krev. Jednu dobu dokonce ve městě pravidelně přepadával děti a řezal je, pak sál jejich krev. Stíhali ho, a tak utek sem, na místo, kde žádný fízly teploušský neuvidíš, moc dobře totiž věděj, jak by dopadli..“ pousmál se.
„Jak?“
„Jednou tu měly ten svůj velkolepej zátah, velká akce, bouchačky, obušky ..bleble.. . Když sem přišli, všichni se zvedli, chvíli koukali a šli na ně. Dva přizabili a jednoho zabili úplně. Od tý doby sem už nechoděj.“
„Hehe.“ Nevím proč, ale musela jsem se tomu smát.
Pak se zvedl ten záhadný pán v klobouku, postavil se, zvolal buďte zdrávy a podřezal si žíly. A tu krev, co z něho stříkala jak šílená, hltal s žíznivými gesty.

Kapitola XIII. - Batikovaná vzpomínka a oko v srdci

Ráno jsem se probrala a Tom nebyl doma. Zato Kurtice jo!
„Ahoj Kurtice! Tebe jsem už dlouho neviděla,“ usmála jsem se, ale byl to takový zkřehlý úsměv, přeci jen ten zážitek včera večír..z pana Tau mi ještě běhal mráz po zádech.
„To já tebe taky, poď sem kočko, ať tě můžu obejmout!“ zubila se na mě.
Pak si mě projela očima a nasadila ustaraný výraz.
„Copak Markét, něco se děje? Jsi taková skleslá.“ Pohladila mě po vlasech.
„No víš Kurtice..“
„Copak broučku, pověz mi to!“
„Včera jsme byli s Tomem v jedný hospodě a .. a byl tam takovej divnej .. chlap. Vypadal jako pan Tau, ještě jsem z toho měla srandu, ale pak.. pak ..“
„Pak Markétko? Ublížil ti snad?!“
„Nenene.. víš on si tam podřezal žíly a ..“
„Markétko!! Že tě ten můj blbec zatáhnul do Hejkala!!“ čílila se Kurtice.
„Jo možná..tak nějak se to tam myslim jmenovalo..“
„Já ho zpřetrhám!! Čtvrť samá hospoda a bary a on tě zatáhne přímo do tý největší díry co tu je!! Chodí tam jen proto, že tam nepáchnou policajti..!“
„Jo něco říkal..“
„Víš co se tenkrát stalo?“ řekla výhružně.
„No..prej tam byla dost velká mela..“
„Dva zmrzačili a jednoho doslova umučili! Nechtěj vědět jak, byla to dost síla.“
„Pověz mi to.“
„Nene, nechme to být, není to nic příjemného, nedáš si radši čaj? Mohli bysme taky zajít do kavárny, co říkáš?“
Viděla jsem, že s Kurticí není něco v pořádku, možná jí zaskočila ta vzpomínka, muselo to být opravdu otřesné..
„Jé tak jo! A nevíš, kde je Tom?“
„Nevím, možná že bude v Hejkaloj, ale tam já za nim nejdu. Nejsem ráda, že tam chodí a on to ví, říkala jsem mu to, přesto tam chodí.. a ještě k tomu tam tahá i tebe. Dávej si na to bacha, nechci aby si skončila jako…“
Určitě si vzpomněla na Renatu.
„..jako feťák,“ dodala tiše.
„Neboj, neskončím, všechno bude fajn, slibuju Kurtice!“
„Já vím, ty jsi moje zlato Markét,“ mrkla na mě.

A tak jsme šly do kavárny. Cestou jsme se ještě dívaly do různých obchůdků. Kurtice mi koupila úžasné batikované tričko s Kurtem!! Bylo tak krásné..
„Tohle máš ode mě,“ řekla mi, když jsem vytahovala peníze, že zaplatím.
„Na památku,..“ mrkla.
„Kurtice..“ byla jsem vskutku dojatá. Kurtice byla nejlepší žena, jako jsem kdy potkala.
V kavárně jsme si povídaly o všem možným. Šli jsme ještě na oběd a pak domů, Kurtici pomalu začínala směna a musela si ještě něco zařídit.

Když jsme přišly domů, Tom tam furt nebyl. Byla jsem trošku utahaná. Rozhodla jsem, že si na chvíli odpočnu. V posteli byl lísteček.
„Milá Markétko,“ stálo tam, „koukám, že nejsi doma. Nevadí. Jdu ještě do Hejkala, kdybys chtěla, můžeš přijít. Budu se těšit. Jinak přídu asi tak kolem dvou ráno, pa Markétko, tvůj Tom.“
Odhrnula jsem polštář, abych ho naklepala. Pod polštářem bylo ještě něco.
„Přikládám ještě něco..“
Zvědavě jsem to otevřela.
„Jsi kouzelná,“ byl nadpis, „Víš Markétko, musím ti říci, jsem velmi rád, že tě mám. Mám tě moc rád. Běž se podívat do rozvodny. Pod dekama je taková krabice..“
Napětím jsem pomalu nedýchala. Okamžitě jsem obula gandy a letěla jsem na místo. Nikdo tam nebyl, uf.
Skutečně tam byly deky a pod nima krabice. V ní ještě jedna. A v ní byl ten nejhezčí přívěšek na světě! Bylo to stříbrné srdce a v něm oko. To jediný mám ještě dodnes..
Byl tam ještě vzkaz, ať přijdu do Hejkala. Rozhodla jsem se, že pudu. I když mě tížily výčitky za Kurtici.
Odebrala jsem se ven, byla jsem u vchodu, když jsem potkala zvláštní holku. Seděla schoulená a ubrečená u záhonku s uvadlými květinami a držela nějaký batoh. Bylo mi jí líto.
„Ty jsi ta nejhezčí uvadlá květina v tomhle pajzlu poslyš,“ přišla jsem k ní.
„Hm..“ brečela.
„Jak se jmenuješ?“
„Martina..“
„Já jsem Markéta,“ podala jsem jí ruku.
„Těší mě..“
„Pojď,“ pohladila jsem jí po vlasech, „vezmu tě alespoň k nám domů..“
„Můžu?“ soukala ze sebe v pláči.
„To víže jo!“
„Děkuju..“
„A nebreč furt Marti..,“ povzbuzovala jsem ji.

Odešli jsme nahoru a já jí uvařila čaj s rumem.
„Víš já nepiju Markét..“
„Pomůže ti to, uvidíš,“ mrkala jsem.
„Tak jo..“
„A kde vlastně bydlíš?“
Rozbrečela se.
„To je právě to.. já nemám kde bydlet.“
„Jak je to možný?“
„Rodiče… rodiče mě vyhodili..“
„Proč?!“
„Já …já nevím…“ bulela zas.
„Ale no tak, Marti, odpočni si, pak mi povyprávíš jo?“
„Dobře..“
Usnula. Tak jsem jí tam nechala a šla jsem za Tomem do Hejkala. Měla sem trošku strach, co mě tam čeká, ale odhodlala jsem se. Šok neminul. Hned před vchodem seděla zmlácená holka. Obličej měla celý od krve. Byl to hnusný pohled. Vevnitř se někdo rval. Nebylo tam ale moc lidí, Toma jsem zahlídla v rohu u okna. S nějakou holkou! Tome!! Koukal na ní a pak jí dost krutě řízl do ruky a smál se. Ona jen zastrašeně odskočila.
„Markétko!!“ zvolal, hned si mě všimnul. Rozpažil rudce a hnal se ke mně. Tu holku doslova odkopl na druhý konec hospody.
„Holčičko moje zlatá..,“ radoval se, „nezklamalas, tak ty jsi přišla!“
„Jo Tome..děkuju ti za tohle,“ ukázala jsem přívěšek.
„To je maličkost Markétko..“
„Nepůjdeme raději domů?“
„Pročpak, nelíbí se ti tu?“
„Víš, doma .. je tam jedna holka, já jí tam pustila, aby si odpočala, vypadala nemocně..“
„Nemocně?“ valil na mě oči, „a proto se jí nechala u nás doma?!!“
„Jo..prosím, jen jedna noc, co ti na tom vadí..“ žadonila jsem.
„Dobrá, máš štěstí, že Kurtice není doma..tak tedy, jdem se na tu nezbednici podívat.“
„Jmenuje se Martina,“ dodala jsem.
„Hm..“
Stály jsme před hospodou.
„Kurva, došli mi cigára Markét, neskočíš pro ně ještě prosím?“
„Tak jo..“ povzdechla jsem.
„Červený Máčka, však ty víš..“
„Jo..“
Když jsem se vrátila, Tom tam nebyl. Asi šel napřed, řekla jsem si, a tak jsem se vydala domů sama. Přišla jsem tam, ale nikdo tu nebyl. Ani Martina!!

Kapitola XIV.- Nehoda

Asi o půlnoci se vrátil Tom.
„Tak kde máš tu tvojí holčinu co?“ smál se.
„Nevím, není tu.“
„Utekla co..aspoň tu sme zas sami..“ tulil se.
„Hele Tome, já o ní mám vážně strach!“
„Proč? Vždyť jí ani neznáš, to ti na ní tak záleží?“ čílil se.
„Jo!“
„Víc než na mě?!!“
„Ne, to ne..ale ty přeci víš že..“
„Tak jí prostě už nehledej,“ ukončil debatu.
„Jdu ven,“ prohlásila jsem suverénně.
„Kam?!!“
„Ven!!“

A odešla jsem. Chodila jsem po venku a hledala Martinu, přeci tu někde musela být. Asi po dvou hodinách jsem to ale vzdala. Šla jsem zpět domů, už jsem byla skoro nahoře, ale v tom jsem uslyšela dva mi známé hlasy:
„Nech toho..prosím..“ špital se vzlykem jeden.
„Si coura, nic než-li coura, zasloužíš si to.“
„Ne..“
Pak padlo pár ran. Opatrně jsem šla za zvukem. Vycházelo to z jednoho bytu s otevřenými dveřmi.
„Jen se nebraň, stejně to máš marný..si nula..pamatuj, nula..“ šeptal kdosi.
Byl to kluk. A ten druhý hlas patřil dívce. Moc ubrečené dívce.
„Ty si hnusnej..nenávidím tě!“
„To klidně můžeš..“ smál se.
Pomalu jsem šla blíže k nim. Zahlédla jsem tu dívku! Byla to Martina!! A ten kluk..nechtělo se mi věřit,..Tome!!
„No tak dej ty ručičky dolů, si moc malá a slabá na to, aby si se mi ubránila, konečně to pochop,“ vysmíval se.
„A ty seš moc odpornej na to, abych to vzdala!!“
„Tak se braň,“ řechtal se, „mě se to líbí.“
Martina brečela, já se chtěla zabít za to, že jsem ji sem vůbec přivedla. V tu chvíli jsem uvažovala o tom, že se vrátím domů. Že uteču! Už jsem chtěla, ale nemohla jsem tam Martinu nechat.
„Si hnusný hovado Tomáši!!“ řvala jsem na něho!
„Markéto?!“
Zřejmě sem ho dost zaskočila. Moc dlouho se mě ale usmiřovat nepokoušel.
„Ty si taky hnusná coura!! Celý si mi to zkazila chápeš!!!“ bušil do mě.
Martina se mezitím zvedla a pokusila se utýct. Ale Tom jí chytnul a zmlátil tak, že se už o nic víc nesnažila. Pak nás odvlekl do rozvodny a tam přivázal ke sloupu.
„Tome proč to děláš?“
„Drž hubu ty kurvo hnusná!! Když to nejde po dobrým, tak to hold pude po zlým!! Tak. A teď mi vynahradíš to, co si zkazila!!“
„Co chceš Tome?!“
„Udělej to tý holce.“
„To neudělám!!“
„Neser mě,“ přikročil blíže a stiskl mi krk, „uděláš a ráda!! To ti řikám!! Jinak vás tu obě zmorduju!! To chceš?! Tak chraň svoji hysterickou kamarádku, chraň!!“
Musela jsem.
„Promiň Marti..“
„Kdo vlastně ste?!!“ hysterčila.
Pak utichla. Snažila jsem se být jemná, aby jí to alespoň nebolelo, ale Tom mi to kazil. Znechutil se mi. Klidně se nad námi ukájel a vše si natáčel na mobil.
„Víc vzdychej!“ kopl do Marti.
„Hnusný hovado!“
Jen se smál. Pak nás tam nechal a odešel pryč.

Druhý den k nám přišel s notebookem, musel ho někde ukrást, my jsme žádnej totiž neměli.
„Zlatý wifi dámy,“ culil se, „podívejte se, co jsem vám zřídil za dáreček.“
Ukázal nám nějaké stránky. Jmenovali se Tomáškovy sestřičky a bylo tam to naše video. A pod ním hejno hnusnejch komentářů!
„Ty si hnus Tomáši!“ křičela Martina.
„Návštěvníci chtěj další kousky, moc vás chtěj, tak jim uděláme radost, co říkáte holky.“
„Tome nech toho..“ prosila jsem.
Bylo mi vskutku na nic. Co bylo se mnou mi viselo u zadnice, ale Martina mi ukradená nebyla. Moc jsem si to vyčítala. Nikdy jsem ji neměla oslovit, nikdy.
„A co kdybych tam byla jenom já?“ optala jsem se ho.
„Ne! Chtěj vás obě a budete tam obě! Teď uděláme pár fotek.“
„Kdes vzal foťák?“
„Co myslíš, Markétko?“ přitulil se a pak se zas smál.
„Hnusáku!!“ křičela.
„Ale no tak Martinko..,“ přitáhl se k ní a koukal se při tom na mě, „uděláme si jedno malý vystoupení, co říkáš. Martinka a její starší bráška..roztomilé viď?“ chechtal se.
„Nikdy!!“ plakala a on se furt smál.
Ale musela. Musela dělat všechno, co Tom řek. Musela se tvářit, že se jí to líbí, musela prosit o další a musela mu říkat bratříčku Tomášku. Mě ale vynechal. Všechno fotil a točil s ní, já byla jen divák. Večer jsme se mohli těšit na aktuality z webu Tomových sestřiček. Ukázal nám to, smál se a pak si mě vzal stranou:
„Markétko,“ pravil velmi vážným hlasem, „teď mě moc dobře poslouchej a moc dobře si rozmysli, co odpovíš. Kurtici dnes odpoledne srazilo auto. Dávám ti poslední šanci. Pojď se mnou.“
„Co je s ní?!! Stalo se jí něco?!“ moc dobře věděl, že tohle na mě zabere.
„Má zlomenou ruku a je celá pomlácená. Leží teď doma a ptá se po tobě. Řekl jsem, že jsi u kamarádky.“
„Tome..nechci tu Martinu nechat..ale chci jít za Kurticí..“
„Chci jednoznačnou odpověď.“
Váhala jsem, ale Kurtice vyhrála.
„Jdu s tebou.“
„To jsem rád.“

Odešli jsme do paneláku a Martina zůstala přivázaná v rozvodně.
Kurtice vypadala hrůzostrašně!
„Kurtice!!!“ vběhla jsem k ní.
„Moje zlatíčko! Pojď k mámě na postel!“
„Jsi v pořádku?“
„Ano, už je to lepší. Týden si poležím a pak se zas budu moci vrátit do Tanečnice,“ usmála se.
„Jsem tak rád, že jsme opět všichni spolu,“ políbil nás Tom.

Kapitola XV.- Nechte mě, zrůdy!!!

Kurtice byla hodně unavená, pořád spala. Využila jsem toho a rozhodla jsem se s Tomem vážně promluvit.
„Tome?“
„Ano?“
„Víš..musím si s tebou moc vážně promluvit. Posaď se tady, prosím.“
„Dobře, dobře..o co de?“
„Víš..já tě mám moc ráda…“
„To jsem rád.“
„Chci, aby všechno byla jako dřív. Aby sme spolu zas chodili nakupovat, abychom spolu hráli, ty na bicí a já se pokoušela na kytaru. Chci aby si mě měl rád..protože já… já tě Tome moc miluju, je to tak.“
„Ach Markétko,“ objal mě, „To víš že bude..“
„A co bude s Martinou?“
„Trápí tě to moc?“
„Jo..ale zas si říkám, když jí pustíme, mohla by tě prásknout.“
„Toho bych se nebál.. víš že jí hledaj bengáči? Včera se o tom mluvilo v Hejkaloj. Víš co ta malá uďála?“
„Netuším.“
„V afektu zmlátila jednoho chlápka a on pak chcípnul. Hustý co?“
„Mě řekla, že jí vyhodili z domu,“ divila jsem se.
„No, to asi jo. Ona ale nemůže vědět, že ho zabila, dojel až v nemocnici.“
„Tak to je silný kafe.“
„Tak za ní zajdem, řeknem jí to a pustíme jí jo?“
„Dobře.“

Stalo se. Martina zmizela a já ji do teďka neviděla.
Pak zazvonil zvonek u dveří.
„Dále, je vykopnuto,“ láfal se Tom.
„Ahoj Tomane,“ pronesl smutečně ňákej maník..byl to barman z Hejkala.
„Co je ty obludo?“
„Nech si ty fórky Tomáši, musim ti bohužel oznámit, že tvoje ségra leží na podlaze u nás v doupěti. Vzala si héro, ale zjevně v tom byla sádra. Je mrtvá, je mi to moc líto.“
Okamžitě jsme vyběhli ven. Kolem Hejkala už bylo plno aut, houkačky a pohřebák. Kurtice šla zrovna kolem. V ruce měla tašku s nákupem. Upustila jí. Rozběhla se za ní a plakala.
Přistoupil ke mně jeden policajt:
„Slečna Markéta Vanečková?“
„Ne.“
„Půjdete se mnou.“
„Tome!!!!“ řvala jsem.
„Nech jí bejt ty smrade!“ řval na toho fízla. Marně. Drželo ho pět dalších a já mizela v dál.
„Markétko!!!!!!!!!!!!“

Vezli mě na stanici. Tam sem viděla mámu. Hystericky sem jančila. A pak jsem se probrala tady, v psychiatrickém zařízení pro duševně choré a pro problémové děti.
„Pusťte mě ven!!! Zrůdy!!!!“

Kapitola XVI.- Psychotické trauma a říše snů

Tady jsem se dozvěděla, jak mě máma dala hledat, všude rozvěšovala moje fotky ..
Tak mě tady má. Ubrečenou a hysterickou. Plnou smutku. Tady je moje současnost. Sedím na posteli a píšu tenhle zpropadený deník, který mi vnutili psychiatři. Musím ho psát, nemám jinou možnost.
Na pokoji jsem do teď byla sama, ale dnes přivezli opravdovou psychopatku. Je to zrzavá holka. Pořád si něco vypráví a mluví s rohem pokoje. Říká, že je posedlá.
Děje se mi zvláštní věc. Každou noc, přesně ve tři čtvrtě na jednu, mi někdo hází kamínky do okna. Nebo je to vítr, co já vím. Ale asi není, jak tak přemýšlím, protože jednou mi sem přiletěl parádní šutrák, rozmlátil okno. Ti maníci tady říkají, že to dělaj nějací psychopati od vedle, prý se tím baví.
Teď je přesně půlnoc. Visí nám tu hodiny jak kráva a na chodbě se pořád svítí. I v našem pokoji se pořád svítí. Musíme být prý neustále pod dozorem. Nikdo mi tu nevěří, koukají na mě divně.
Chybí mi Kurtice. Chybí mi i Tom. Chybí mi ten rozpadlej panelák, prokopnutý dveře u výtahu, ten smrad močoviny.. Chybí mi batikované tričko od Kurtice. Jsem tu přesně měsíc a tři dny a vím jistě, že ve zdraví ten necelý půlrok nepřežiju!
Tři čtvrtě na jednu. Dole někdo píská. Opět mi padají kamínky do okna.
Počkat! Dole někdo píská, tu melodii já přece znám!! To je Smells like teen spirit! Že by snad..? Né, to je blbost. Radši už půjdu spát, asi jsem přebdělá..
Křáp ho. To byl ale šutrák! Něco je na něm nalepený! Izolepou! Rači si to vezmu.. No jo, už zas běžej ty kreténi v bílejch pláštících. Nadávaj a nadávaj. Ta psychopatka vedle mě říká, že to udělal Satan, její pán, že jí prý dává znamení a za týden to tu všechno shoří. Je neskutečně hysterická, ale kéž by měla pravdu.
Moc mě zajímá, co je na tom lístku.

„Prosím, mohu jít na záchod?“
„Už zase?!“
„Ano, nevydržím to!“
„Tak pojď prosim tě, nebudem to tady po tobě vyklízet.“

Chcete vědět, co se dělo dál? Vyskočila jsem, šla do kabinky, to je totiž jediné místo, kde nás nehlídají, stojí totiž za dveřmi! Tam jsem rozbalila dopis. Ano, byl to dopis a pro mě!
„Milá Markétko! Tak moc nám chybíš!! Neviděl jsem tě snad celou věčnost! Mám pro tebe plán! Znám tenhle pajzl, jednou sem tam byl taky, ale podařilo se mi utýct! Víš jak? Dávej pozor! Na pánských hajzlech v přízemí, v kabince úplně napravo je okno. Je to jediný okno, ke kterýmu je přístup ze zahrady a je kryté stromama, však ty víš. Ty mříže sou dost vachrlatý, dokážu je vyndat. Přijď tam přesně ve dvě hodiny ráno tento den. Těším se na tebe! Tvůj Tom.“
Tvůj Tom .. to byly šoky! Tom mi pomůže utýct!!
Za deset minut dvě jsem začala předstírat střevní potíže. Služba mě ihned odvedla na záchod, ale ne na ten, co jsem potřebovala. Tak jsem na oko omdlela. Museli mě donést do přízemí na ošetřovnu. Nejbližší záchody tam jsou pánské. Tam jsem se jakoby probrala a utíkala na záchod. Samozřejmě že na ten, co byl hned po ruce. Uslyšela jsem kamínek a druhý, třetí.. najednou byly mříže pryč.
„Tome?“ šeptala jsem.
„Markétko..“ podával mi ruku, „pojď honem, chce to rychlost!“
Okno bylo celkem široký, takže sem prolezla bez potíží. Tom mě vzal do svý náruče a unášel mě pryč. Opět. Jak krásné po takové dlouhé době býti zas pod jeho křídli..
Pak sme utíkali a pak nastoupili do auta.
„Ty máš auto Tome?“
„Co myslíš?“ rozchechtal se.
„Tys ho štípnul!“
„No přeci tě na tvým velkolepým útěku nebudu nutit chodit pěšky,“ culil se.
„Kam to vlastně jedem?“
„Do říše snů..“

Zaparkovali jsme před jedním supermarketem.
„Půjdem si koupit něco na zub, co říkáš? Ale ty s tím hábitem počkej tady,“ šklebil se.
„Tak jo, rači jo, ať nás hned nechytěj..“
„Už nikdy nás nechytěj, Markétko, říkal jsem ti přeci, že tě nikdy nikomu nedám a to taky dodržím.“
„Ty si můj poklad Tome.“

Asi tak po čtvrt hodině přišel Tom s taškou plnou věcí a se svým dravým jazykem a ještě dravějším tělem. Pak jsme jeli domů, opravdu domů! Kurtice na mě čekala, Tom jí prý už všechno řekl. Dostal za to držkovou i přede mnou, ale myslím, že se Kurtice už moc nezlobila a že byla dokonce i ráda. Vrátilo se mi moje batikované tričko s Kurtem, vrátila se mi opravdová rodina a moje, skutečně moje, kytara!
Konečně jsem šťastná.