Heinz Bohr-Bojoval jsem na východě

Anotace: Rudá armáda vytlačila Němce z území SSSR. Unavené a vyčerpané muže čeká jedna z nejtěžších bitev východní fronty-bitva o Karpaty. Starýho četa bojuje v nehostinném horském terénu v nelítostných šarvátkách a tvrdé bitvě o ruiny kláštera na vrcholu hory...

Sbírka: Na východní frontě

HEINZ BOHR

BOJOVAL JSEM NA VÝCHODĚ

NA HLÍDCE

Je podzim roku čtyřiačtyřicet. Východní fronta spěje ke konečnému zhroucení. Německá vojska jsou zatlačena z Ruska definitvně pryč a nyní se Rudá armáda vydává na postup směrem na západ.
Starýho četa, už jen různorodá složenina všech možných druhů zbraní od letectva, přes tankisty až po dělostřelectvo, brání malou tvrz v jednom z karpatských průsmyků na maďarské hranici. Už několik dní neustále prší. Vlivem toho stoupla hladina v horských říčkách, bystřiny se rozvodnily a vystoupily ze svých koryt. Horské stezky a cesty byly silným deštěm rozmáčené a mnohé ze zásobovacích konvojů našly svůj konec na dnech hlubokých propastech, protože rozmáčené okraje cest nedokázaly snést tak velikou váhu, jakou byla naložená nákladní auta a transportéry.
Obráncům tvrze už dochází munice. Zásoby se k nim nemohou dostat, protože povodeň zničila most přes roklinu, na jejíž druhé straně tvrz stojí. Dřevěný most, který se překlenoval přes dravou horskou řeku, byl stržen a jediná cesta, kudy by náklaďáky mohly projet, tak byla zničena. Sovětské průzkumné skupiny pronikají německou obranou a střetávají se s německými hlídkami. Čas od času se na ostrých hřebenech a skalních hřbetech ozývá střelba. Někdy zas v údolí tu a tam vybuchne granát.

Bohr seděl zády opřen o hrubou kamennou zeď věžičky. V malé místnosti s malým okénkem, těsně pod střechou, umístili kulomet. Střelec měl skvělý výhled na údolí pod tvrzí a na celou protější stráň. Prohlížel dalekohledem kopce, ale přes stěnu opět se spustivšího deště viděl obtížně i ležící balvany na svahu po tvrzí. Zabalil se do kabátu a posadil se za kulomet. Zkusmo zamířil, zkontroloval natažený závěr, pak otevřel bedničku s nábojovým pásem a připravil ho k novému vložení do zbraně. Zkontroloval i právě založený pás. Párkrát kulometem pootočil, zase si sedl a opřel se o stěnu. Hlídka už mu pomalu končila a v ranní mlze proložené drobným deštěm by se ztratil i slon. To, když několik hodin před ním hlídal desátník Eichinger, bylo trochu veselo. Na sousedním hřebeni se rozhořela rozhořčená přestřelka. Němci narazili na ruský průzkum a pustili se s ním do boje. Patnáct Němců bylo zabito a jediných osm přeživších se vrátilo na základnu. Teď byl klid. Prozatím.
Přitáhl si kabát těsněji k tělu a podložil si nohy prázdnou bednou od granátů. Přilbu odložil na zem. Zaskřípala. Chvíli si jí prohlížel a přejížděl ji prsty. Znal už každou promáčklinu, šrám i stopu po střepině. Vzpomínal, kde všude k nim přišel. Otáčel přilbu v rukou a narazil si ji zas na hlavu. Utáhl řemínek a vstal. Podrážky jeho těžkých bot zaskřípaly po podlaze. Špičkou zavadil o úlomek cihly kousek od dveří. Poslal ho kopnutím do kouta, kde se roztříštil o stěnu. Promnul si zkřehlé ruce a znova usedl k oknu. Přitiskl dalekohled k očím a propátrával protější svah. Nic. Ani náznak pohybu. Zjišťoval, že dalekohled bere do ruky spíše už ze zvyku, než aby doufal, že přes tu stěnu vody vůbec něco uvidí. Přesto přejel znova horizont. Pověsil dalekohled na do zdi vražený hřebík a zvedl ze svého batohu prázdnou láhev od vodky. Vyhrál ji v kartách nad nějakým štábním desátníkem od dělostřelců. Otáčel ji v ruce a pak ji položil vedle prázdných beden. Chtěl se usadit zpět k oknu, když uslyšel dupot číchsi bot na schodišti. Přišli ho vystřídat. Do místnůstky vstoupil mladý vojín. Evidentně nováček. V očích se mu zračily obavy a snad i strach. Nevypadal více, než na devatenáct let. V ruce chabě držel pušku a paže se mu chvěla. Bohr se na něj usmál, podal mu kousek otvrdlého chleba.
"Neboj. Prostě si sedni tady za ten krám, koukej ven a až někoho uvidíš, nasyp to do něj. Hlavně dávej bacha, ať to neni nikdo vod našich," usmál se na vystrašeného mladíka a poplácal ho po rameni. Voják, dá-li se tomu tak vůbec říkat, se usadil za kulomet a křečovitě sevřel rukojeť. Oči napínal do mlhy a těkal hlavou sem a tam. Byla to jeho první hlídka.
Za pět dnů byl mrtvý. Zabil ho ruský odstřelovač.
V půli starých a vysušených dřevěných schodů se celou stavbou rozlehl Starýho chraplák:
"Co na mě čumíš, ty plesnivá svině? Ustřelim ti prdel, ty zasranej demente. Radši zdrhej, než ti ukopnu řiť, že poletí až kurva daleko za Moskvu a rozseká se vo Ural, ty zasraný hovado. I ty dementní eskymáci budou vědět, že je to tvoje prdel!" odpovídal mu nějaký protestující pisklavý hlásek. Zanikl v burácení plechového kbelíku, který se vydal na let chodbou a zarazil se o stěnu. Za ním se sesypala omítka a usadila se plechové stěně kbelíku. Hned za ním se chodbou rozbušily kročeje dvou párů bot. Bezpečně poznal Starýho těžké boty dusající chodbou. Pisklavý hlas ječel a mizel kdesi na dalších schodech.
"Kterej blb tu tak řve, sakra? Drž hubu, ať seš kdo seš" nadával kdosi nahlas. Bohr se vydal do chodby a nabral směr ke své ubikaci. Vešel do světnice a zavřel dveře. Natáhl se na postel, sklepal boty a hodil je do kouta. Pušku opřel o pelest a přikryl se dekou.
Ani netušil, jak dlouho spal, ale zdálo se mu to jako sekunda. Do pokoje vstrčil hlavu rozježený šikovatel Kleber. Sotva Bohr uviděl jeho hrubě oholenou tvář, rozcuchané vlasy a rozepnutou uniformu, tiše zaskučel.
"Budíček! Vstávat!" zavřeštěl Kleber. Vojáci na palandách s reptáním shodili deky a začali se navlékat do uniforem, nazouvat boty, připínat opasky a brát zbraně. Když byli skoro hotovi, nějaká ohromná síla rozrazila dveře, až se odrazili od stěny zpátky. Mohutný kopanec je vrátil zpět na místo.
"Kde je?" zasyčel Starej. Mával okolo sebe svojí pistolí. Hlaveň P38 se párkrát mihla okolo Bohrovy hlavy.
"Co blbneš?" ohradil se dotčeně. Starej se k němu otočil.
"Taková ta malá krysa. Bruhn, se to menuje. Votočil mi dvě flašky chlastu a fotky těch kund, co sem pracně sehnal vod toho tankisty před tejdnem. Akorát sem ho viděl, jak to pakuje do báglu. Až já ho najdu...," zasyčel temně.
"Tak neuděláš nic," pravil klidně Hoff. Seděl za stolem a sněhobílým hadrem, musel ho snad někde vyprat, protože včera večer byl úplně špinavý, pucoval závěr své pušky. Odložil ho, uchopil do ruky pružinu a zasunul ji do zbraně. Součástky své rozložené zbraně měl rozložené na stole v přesných rozestupech.
"Neuděláš nic, protože to by byla vražda a za to by tě pověsili. Kromě toho hraješ hazadrní hry, kšeftuješ s proviantem, okrádáš mrtvoly a bůhví co ještě. Jistě, bojujeme proti podlidem z východu, ale co je moc, to je moc," mluvil Hoff klidně dál. Starej nad ním mávl rukou. Byl na toho nácka zvyklý. Místo toho vyrazil jak kulový blesk zpět na chodbu a dusal pryč.
"Takys moh držet zobák," okřikl Hoffa Bohr. Voják jen rozhodil rukama a dál se věnoval skládání své pušky. Konečně založil i poslední součástku.
Vojáci již místnost opouštěli a odcházeli ven, když se skrz ně protlačil do světnice Stolbe.
" Přeji vám krásný, svěží a deštivý den. Bude veselo, neboť se sovětské síly chystají k úderu na naše pozice v průsmyku," odhlásil Stolbe v předpisovém pozoru.
"Můžeš mluvit normálně?" zeptal se ho desátník Werner Baum. Seděl za stolem a krájel starý sýr na kostičky. Zapíjel ho vodou. Stolbe se opřel o futro a povídal:
"Venku chčije jak z konve, fouká tam vítr, taky padá listí, je podzim, sousedi se serou sem, do toho blbýho průsmyku se všim, co maj a je jich fakt dost. A taky nevypadaj, že polezou jenom po tý cestě. Viděli sme je všude po vokolních kopcích," řekl Stolbe klidně. Bohr se uchechtl a Baum zavrtěl hlavou. Nasadil si přilbu a na rameno pověsil pušku. Baum očistil o nohavici svůj bodák a zastrčil ho do pouzdra. Trojice vyrazila na nádvoří.
Kapitán Peiper nechal jednotku nastoupit v drobném a neustávajícím dešti. Vojákům za chvíli crčela voda z přileb a zatékala pod uniformy. Bohr drtil tiše kletby a vysílal k Peiperovy nenávistné pohledy. Peiper byl více než neoblíbený. Jeho neoblíbenost se zrodila ve třiačtyřicátém, když během operace Citadela nechal vyhladit dvě pěší roty. Šlo o to, že jeden pěší prapor už delší dobu obléhal sovětskou dělostřeleckou pozici. Peiper nařídil rozvinutý útok, ačkoli věděl, že pozice je chráněna silným opevněním, před nímž leželo minové pole a zátarasy. Bezmála tři stovky vojáků tu vykrvácely, jen aby Peiper dostal svůj vytoužený Železný kříž. Lidský život pro něj neměl nikdy dostatečně velkou cenu. Teď tu stál a přejížděl pohledem řady moknoucích vojáků, sám dobře schován pod malým podloubím. Kapička dešťové vody se mu rozstříkla o kšilt jeho brigadýrky. Drobné krůpěje vody se rozletěly do okolí a ulpěly na přílbách vojínů Schulze a Kepkeho. Peiper pozvedl ruku a koženou rukavicí poodhrnul rukáv uniformy. Zkontroloval čas. Zhluboka se nadechl a nasadil si monokl.
"Sovětské síly se chystají prolomit obranu v tomto sektoru," začal.
"Je nutné posílit určité body, které jsou začleněny do obranného pásma před vstupem a po celé délce průsmyku. Jednotlivé čety se vydají na zadané body a zaujmou zde pozice. Jde o posílení nutné obrany, která je v těchto místech zeslabena. Velitelé jednotlivých čet se dostaví ke mně," Peiper srazil podpatky, jeho pravice vystřelila vzhůru. Pak se otočil a zmizel ve své kanceláři.
Starej dupal spolu s dalšími veliteli po schodech do prvního patra. Kapitán je shromáždil v bývalém rytířském sále. Rozhodili své zbraně, opasky a pokrývky hlav po místnosti. Společně se pak sklonily nad mapou.
O pár metrů dál, jen přes nádvoří, se ve své světnici Starýho četa připravovala vyrazit na běžnou hlídku. Muži si na svých dekách rozložili své zbraně a munici do nich. Byli na tom bledě. V průměru měl každý dva zásobníky do samopalu a ten, kdo měl pušku, dostal dvacet nábojů, což byly čtyři zásobníky po pěti patronách. Některé dřívější skupiny přinesly nějaké ruské zbraně a dostatek střeliva pro ně, ty ovšem vojáci hned rozebrali. Sám Bohr se stal majitelem jednoho špagina a tří zásobníků po dvaašedesáti nábojích. Někteří muži ještě mohli jakžtakž tak sehnat pár nábojů do svých hubených průměrů pro samopaly, ale to bylo asi tak všechno, co tu mohli sehnat. Baum seděl na své "posteli" vzniklé sražením dvou masívních dřevěných stolů k sobě. Jeho kulomet stál opřen v rohu o zeď. Do něj taky nebylo střelivo. Jediná munice tohoto druhu se nalézala ve věžičce, kam umístili kulomet schopný pokrýt údolí a příjezdovou cestu. Voják si prohlížel ruskou pušku a zamyšleně do ní vkládal náboje. Vždy patronu vzal, zasunul do komory a zacvakl. Poslední, tu pátou, si prohlížel. Pak se pousmál a zaklapl ji za ostatními.
Stolbe se podíval z okna.
"Ale ne, zas tam chčije," procedil. Ti, kteří byli blíže u oken se podívali ven. Z nebe se snášel drobný podzimní déšť. Kapky se rozbíjely o zeď, parapety a o okenní tabulky, z nichž stékaly v pramíncích k rámům. Bohr se opřel o stěnu a zavřel oči. Jeho přilba zaskřípala po zdi. Hlasitě vydechl a sáhl do batohu pro lahev vodky.
"Dá si někdo?" zeptal se. Pár vojáků si k němu sesedlo. Jeden, nějaký dělostřelec, vytáhl foukací harmoniku a začal hrát nějakou táhlou písničku. Láhev obešla kolo, když do se dveře světnice rozlétly a v nich stanul šikovatel Kaufmann. Kaufmann byl dobrý a spravedlivý velitel. Nikdy po mužích nechtěl to, co by sám nezvládl. Věčně kouřil svou ušmudlanou a omlácenou dýmku, kterou nevyndával z úst ani když Rusové zasypávali jejich pozice palbou z Kaťuší a granáty těžkého dělostřelectva.
"Tak chlapi, jak jste na tom?" zahlaholil. Vojáci se postavili do pozoru a scvakli podpatky. Někteří už jen silou vůle. Tihle vojáci již třetí noc téměř nespali. Mužů bylo málo a někteří museli jít na dlouhou hlídku i třikrát po sobě. Kaufmann vyslechl hlášení a velel k odchodu.

V HORÁCH

Celá četa pochodovala přes rozmočené nádvoří. Voda jim odstřikovala od bot a kropila okolní bláto. Vyjeté koleje od posledního náklaďáku, který tu projel někdy před týdnem, se ocitaly již téměř pod vodou. Stolbeho bota je proměnila v jezírko kalné vody. Mířili k malé bráně, jejíž těžká vrata se právě otevřela. Se zapraštěním se zarazila o zeď a dva vojáci je se supěním a nadávkami podepřeli kládami. Dovnitř se vracela bojová hlídka četaře Backmanna.
"Dávejte bacha, Ivani jsou dneska ňák moc vodvážný. A asi dostali novou munici, páč střílej jak prokopnutý," sděloval jim Backmann svým kokrhavým hlasem. Muži přikývli a vyšli branou ven.
Stoupali po úzké horské stezce, čas od času se ztrácející mezi klečemi a zakrslými borovicemi. Jejich základna se jim ztratila z dohledu dobré čtyři kilometry zpátky. Podle rozkazu měli hlídkovat u kóty číslo dvě stě pět. Minulou noc se tam jedna skupina střetla s ruským průzkumem a vyvrcholilo to ve tříhodinovou přestřelku. Hora ležela ještě několik kilometrů před nimi. Když dospěli do poloviny svahu, rozhučela se o pár údolí dál dělostřelecká palba. Zvuk výbuchů, umocněný ozvěnou, se donesl až k Bohrovi.
"Svině, zas asi nemaj co dělat," utrousil Stolbe.
"Naši nebo nepřítel," zajímal se nějaký nováček.
"Jasně, že sousedi. Kdo jinej. Naše dělostřelectvo už dávno vodtáhlo do prdele, když viděli, s čim sem Ivan Ivánovič táhne," poznamenal Stolbe. Hoff se prodral zástupem až k němu, stoupl si před něj a zblízka mu pohlédl do očí.
"Oznámím to. Každé slovo, které jsi teď řekl oznámím. Všechno jsem si to poznamenal" syčel.
"Ty taky umíš psát? Ty ale dokážeš překvapit," uchictl se Stolbe. Bohr Hoffa nakopl botou do plechové pixly na plynovou masku. Otočil se jako na obrtlíku a vidouc Bohrův výraz, stáhnul hlavu mezi ramena a pospíšil si raději do čela kolony.
Úzká kamenitá stezka vyústila na náhorní plošinu. Tady nadobro končila a před vojáky se otevřela pláň pokrytá balvany, nevysokou žlutou travou, klečemi a tu a tam nějakou nevysokou, za to ostrou skalkou. Kaufmann je rozdělil do malých skupinek a nařídil pomalý postup přes planinu. Bohr se držel Stolbeho a Bauma. K nim se přitočil i Hoff. Než stačili cokolo namítnout, Stolbe zaklekl s Bohrem k zemi. Přitiskl si prst na rty a specielně Hoffovi řekl, že bude nejlépe, když budou všichni držet hubu.
Nebezpečná planina ležela přímo před nimi. Celá četa se posunovala přískoky za balvany vpřed. Co nešlo přelézt, se obeplazilo. Muži se snažili krýt v klečích, kde je nepřítel nemohl tak snadno odhalit. Šlo to pomalu ale posunovali se vpřed.
Jeden nováček, nějaký devatenáctiletý kluk, uviděl torzo těla mrtvého Němce, jemuž chyběla ruka, z níž zbyl jen ustřelený pahýl s obnaženou uštípnutou kostí a trup byl poset vstřely. Vykřikl. Pár ptáků vzlétlo s krákáním k obloze. Nějaký zkušenější druh ho přitlačil k zemi a zacpal mu špinavou rukou ústa. Mrtvých tu bylo povícero. Byla to skupina četaře Franka, který se sem vydal na průzkum. Frank byl idiot. Vyhnal svoje vojáky v noci ven s tím, že najde a zničí údajnou sovětskou minometnou pozici, jenž čas od času ostřelovala protější hřeben. Podzěji se ukázalo, že se průzkum zmýlil, a že šlo o dalekonosná ruská děla. Byl přímo posedlý vidinou toho, jak likviduje překvapené minometčíky utíkající ze svahu dolů a sází jim do zad jednu ránu za druhou. Nic tu samozřejmě nebylo, jen dobře ukrytá dvacetičlenná průzkumná jednotka nepřítele. Hnal je přes planinu a přehlédl skupinku šesti Rusů ležící v borovicích. Ani nevěděli jak, ocitli se v křížové palbě. Boj byl krátký a rychlý. Nepřežil jediný.
Bohr nahmátl nějaký kus látky. V domnění, že je to někdo z jednotky, za to zatáhl. Pořádně to totiž přes větévky neviděl, a tak se příšerně lekl, když na něj z větví vybafl mrtvolně bledý rozšklebený obličej. Bleskurychle s přidušeným výkřikem mrtvolu pustil. Tělo se s šustěním zanořilo zpátky do zeleně. Pomaličku se s třesoucíma rukama plazil vpřed. Pořád před sebou viděl ten šklebící se obličej. Promnul si oči a párkrát se zluboka nadýchl. Uchopil pevně zbraň a dohnal desátníka Freiburga, který se plazil opodál. Desátník na něj mrkl a kývl hlavou.
Pak to začalo. Do kamene kus od něj praštila kulka. Se skučením odletěla stranou a přesekala pár větviček blízko stojící kleče. Ze skupiny velkých kamenů na ně střílelo několik samopalů. Vojáci zalehli kde se dalo. Rusů bylo mnoho, více než obvykle a museli tu na ně už čekat. Náhle se objevovali další a další. Vylézali doslova odevšad. Kulky svištěly vzduchem a zarývaly se do hlíny, nebo ustřelovaly kusy kamenů a svištěly větvemi. Rusové pálili jako posedlí a bylo jim úplně jedno po čem. Bohr a Stolbe se krčili za kamenem a pálili, až když měli jistotu, že se opravdu trefí, s tak hubenou zásobou munice si nemohli dovolit riskovat. Podařilo se jim pár nepřátel zasáhnout. Ti teď leželi kus od sebe v kaluži krve.
"Támhle, nahoře v tom kopci!" vykřikl Stolbe. Mrskl po slézajících Rusech granát a plivl po nich samopalnou dávkou. Rotující granát opsal ladnou křivku, odrazil se od země a zapadl do průrvy mezi kameny. Země se rozduněla dutým výbuchem. Freiburg měl větší štěstí. Krátkou dávkou ruské pěšáky zasáhl. Tři padli mrtví k zemi. Zbytek exploze z odraženého granátu odmrštil kus rozraženého kamene do okolí. Okolo běžící nepřátelské vojáky odmrštila tlaková vlna a zabil je náraz na opodál ležící balvany. Na jejich místo nastoupili zase čtyři další, kryti hustou palbou svých druhů na vrcholu kopce.
Kus od Stolbeho místa byl do břicha zasažen mladý vojín. Přiskočil k němu jiný voják. Prsty mu tlačil do krvácející rány, ve snaze prudké krvácení zastavit. Raněný naříkal a křičel bolestí.
"Je to můj bratr, je to můj bratr," mumlal voják jakoby v transu. Kaufmann k němu přiskočil a strhl ho k zemi. Dopadli do velkého pole vřesu a celý ho zváleli.
"Zatraceně chlape, chceš tu zařvat, kurva?" seřval vojáka, který ho ale vůbec nevnímal. Vyprostil se z velitelova sevření a hrabal se k raněnému, jehož už síly opouštěly.
"Je to můj bratr. Musím...musím ho odsud dostat," mumlal voják dál a plazil se,pryč od aspoň nějaké bezpečí skýtající Kaufmannova úkrytu. Klesl na kolena a po čtyřech lezl k umírajícímu vojínovi. Ztratil už příliš mnoho krve na to, aby zbyla nějaká naděje ho zachránit.
"Kriste Ježíši, krej se, sakra," vykřikl Kaufmann. Snažil se mu aspoň trochu pomoci střelbou ze své pistole, aby Rusy odradil od pokusů zastřelit toho chudáka. Pozdě. Přesně mířená kulka sestřelila vojákovi přilbu z hlavy. Zůstal ležet jen pouhý metr od svého mrtvého bratra. Pramínek krve mu vytékal z roztříštěného spánku. Kosti, krev a mozek se rozstříkly po bratrově mrtvole. Přilba se kutálela pryč a zabrzdila se o vojákovu nohu.
Bitva mezitím zuřila na plné obrátky. Kulky hvízdaly vzduchem, granáty vybuchovaly a k nebi se zvedala oblaka bílošedého kouře. Tu a tam se mezi nimi zjevilo škubající se tělo. Úlomky kamenů byly stejně nebezpečné jako střepiny a odražené střely svištěly všemi směry. Mrtví padali jeden přes druhého a země se barvila krví.
Němci, rozdělení do malých skupinek, se pokusili dobře schované Rusy obejít. Mnoho jich ale už zemřelo, nebo leželi sténající na horském úbočí. Nikdo jim už nemohl pomoci. Neměl by je kdo nést a pro jednotku v takovémhle stavu by byli jen přítěží.
Bohr našil do ruského vojína, plazícího se s granátem v ruce skrz vysokou trávu, polovinu zásobníku. Úplně mu rozstřílel záda. Muž vykřikl a krev se rozstříkla do okolí. Zbravila stébla trávy a krůpěje se rozpleskly o nevelký balvan. Proud kulek ho těsně před dopadem na zem ještě pootočil a voják dopadl na zem, jenž se okamžitě zbarvila krví. I uválená tráva pod ním. Zemřel téměř okamžitě, jen stihl vydechnout a cosi zašeptal. Bota nějakého běžícího vojáka přidupla zmrtvělou ruku.
"Vpře-e-d!" zařval Starej a hodil granát za skupinu zakrslých borovic. Do vzduchu vylétlo zmrzačené tělo, uštípnuté větve a drny. Muž za ním prošpikoval křoví dlouhou dávkou. Vystřílené nábojnice jen zacinkaly při dopadu mezi větévky klečí. Ozval se výkřik. Když stromky obešli, leželo za ním pár zohavených mrtvých. Nebyl čas si je prohlížet. Pro ně bylo důležité, že byli mrtví. Museli dál. Stolbe zahlédl skupinku nepřátelských pěšáků, jak za sebou táhnou kulomet upevněný na lafetě. Vozíček skákal přes kořeny a kameny, nepromazaná kolečka kvílela a hrkala přes hrboly a kameny. Každou chvíli to vypadalo, že na nějakém hrbolu nadskočí moc vysoko, převrátí se a dopadne na muže, jež ho táhli. Třetí muž, jejich kozácký velitel, na ně v jednom kuse křičel a nadával. Máchal nad hlavou svým ohromným revolverem v jedné ruce, dlouhou zahnutou šavlí v druhé a čas od času z něj vystřelil. Nejspíš ten starý krám ti udýchaní chudáci táhli pomaleji, než ten hrozivě vyhlížející kozák chtěl. To teď bylo jedno. Na hrudníky jim mířily dva samopaly. Stolbe a Baum stiskli spouště snad najednou. Zarachotily výstřely, z hlavní zašlehaly plameny a horké olovo letělo vstříc svým cílům. Těla Rusů sebou škubla a padla na zem. Několik střel se se s úpěním odrazilo i od kulometu a se zapraštěním letělo stranou.
"To by bylo," poznamenal Stolbe. Baum se neozval. V místě, kde ležel bylo úplné ticho, jen tu leželo nehybné tělo. Stolbe se otočil a uviděl ho s prostřeleným hrudníkem a zakrváceným krkem.
"Ne, do prdele, ty ne!" Stolbe klesl k mrtvému kamarádovi. Byl mrtvý dřív, než vůbec dopadl na zem. Upravená kulka mu roztrhala plíce a srdce na cáry. Mrtvé oči hleděli k zataženému nebi a sevřená ruka stále svírala v křeči železnou pažbu samopalu. Stolbe mrtvému s třesoucíma rukama rozepl blůzu a nahmatal na těle identifikační známky. Klel a nadával. S cvaknutím se plíšek známek přelomil. Nevnímal letící kulky a výbuchy kolem. Na nohu mu cosi dopadlo. Otočil se a uviděl zakrvácené tělo. Odkopl ho a mrtvola se s žuchnutím svalila do prohlubně. Půlku známek si dal do kapsy a rozhlédl se kolem. Mrtví padali s výkřiky jako podťatí, leželo tu pár raněných, tisknoucí si špinavé ruce k ranám, z nichž příštila krev. Jejich obličeje byly zkřivené bolestí do hrůzných grimas. Viděl jednoho ruského vojína, jak jeho křečovitý stisk pomalu povadal, síly ho opouštěly. Život z něj utíkal tou velkou ranou v břiše, již vyrobyla střepina z granátu. Potrhala mu vnitřnosti a zůstala v ráně. Hlava mu zvolna klesala, až spočinula na tvrdé zemi. Pomalu zemřel.
Zvedl se a utíkal k Bohrovi. Posedl ho divoký hněv. Bez míření pálil po všem, co se před ním pohnulo. Vhodil granát pod nějaký kámen. Výbuch ho vytrhl a odhodil stranou. Ani netušil jak, ocitl se v prohlubni mezi třemi Rusy. Zajíkl se a s leknutím na ně civěl. Hleděli na sebe, těžko říct, kdo byl víc překvapený. Pak někdo stiskl spoušť. Těžko říct, kdo první. Plameny na konci hlavni zatančily svůj tanec smrti. Rusa přímo naproti desátníkovi dávka doslova roztrhala. Z rozsekaného hrudníku vyhřezly plíce a okolí se orosilo stříkající krví. Něco ho udeřilo do nohy. Ucítil, jak mu přes kalhoty prosakuje teplá krev. Nejdřív ho napadlo, že to koupil. Pak ale s úlevou zjistil, že ho nic nebolí. Okolím zašlehla další dávka. Ležel na dně prohlubně ve společnosti tří prostřílených a zohavených mrtvol. Pozoroval těla a to, co z nich zbylo. Páchl tu střelných prach, vyhřezlé vnitřnosti a bůhví co ještě. Zvedl se mu žaludek a vyzvracel se. Mrtvé tělo posledního Rusa se sesulo po stěně díry a převalilo se neexistujícím obličejem vzhůru. Vylezl z díry, spíše sebou mrsknul na zem a plazil se těžce k Bohrovi.
"Hans to koupil," sdělil mu. Odepnul z opasku polní láhev, odšrouboval vrzající víčko a dlouze se napil. Pak několik dní starou vodu vyplivl.
"Další odešel," řekl smutně Bohr. Stolbe si přejel rukou krví orosenou tvář. Setřel krev spolu s prachem a jemnou hlínou, která se mu usadila ve strništi hrubých vousů.
Sovětů bylo daleko víc, než kdokoli čekal. Už vyhladili celou první četu skoro do posledního muže a šli dál. Nehledě na své ztráty, nehledě na potoky krve. Náhorní planina se ještě otřásá hlukem střelby, ale Němci pomalu ustupují, zanechávajíc za sebou své mrtvé, či umírající raněné, které nemá kdo odnést. Sověti je dobíjejí pažbami pušek a samopalů, střílejí je do zátylků. Stejně tak němečtí vojáci, když narazí na ruského zraněného. Prostě ho odstřelí jako psa. Neexistuje slitování, neexistuje lidskost. Zdá se, že tady prostě ne. A Smrt sedí na vrcholu skály, pozoruje to divadlo, brousí si kosu a šklebí se.
Zbytek jednotky začal pomalu utíkat. Ústup se pomalu měnil v bezhlavý útěk. Tu a tam se někdo otočil a vypálil jen tak od boku výstřel z pušky, pistole, nebo poslal ruským vojákům obloukem granát. Bohr uháněl přes kameny. Krčil se za většími z balvanů a střílel po blížícím se nepříteli. Dost jich už skolil, ani nepočítal kolik. Zahodil prázdný zásobník, a když chtěl nabít nový, nahmatal jen prázdnou sumku. Mrskl samopalem pryč. S podivným skřípavým zvukem dopadl mezi větve uschlého povaleného stromu. Vytasil z opasku svoji pistoli. Bleskově natáhl závěr a pálil. Znova a znova tiskl spoušť. Závěr sebou házel dopředu a dozadu. Z výhozného okénka vyskakovaly horké nábojnice. Míhaly se mu okolo obličeje a mizeli kdesi pryč. Mačkal spoušť tak dlouho, dokud hlaveň neopustil poslední náboj. Zahodil zásobník a zacvakl nový. Na nic pak nečekal a utíkal za ostatními. Čas od času už jen otočil a vystřelil.
Sověti pronásledování vzdali. Jejich velitel asi usoudil, že je nepřítel už moc slabý na to, aby se vůbec o něco byť jen pokusil. Kaufmannova skupina mezitím sestupovala po úzké horské stezce. Po pěti stech metrech těžkého a náročného sestupu, kdy unavení, vyčerpaní a mnohdy zranění vojáci už ztěží mohlo dál.
"Klika. Klika, že tam neměli děla. Mohli by se na nás v klidu dívat se založenejma rukama a pak nás seškrábnout jak sázený vajíčka," řekl Stolbe a opřel ukořistěnou sovětskou pušku o skálu. Pár vojáků mu přisvědčilo. Kaufmann si přitáhl celtu připnul opasek. Nandal si batoh a přehodil si přes rameno svoji karabinu.
"Jo, to sakra. Dokážeš si představit, kdyby se tam nahoře do nás pustily jejich sto padesátky? Minimálně bys andělíčkům líbal prdele eště teď," přisvědčil Bohr. Vojáci kouřili, upíjeli ze svých lahví a pojídali ztrvdlý chleba.
"Problém je v tom, že nemám už vůbec čim střílet. Kvérů se tu válej tři prdele, ale neni munice," řekl spíše pro sebe Stolbe. Kaufmann si k němu přisedl a shodil připnutou celtu stranou, aby si uvolnil ruce. Rozepnul batoh, cítil, že je úplně nacucaný vlhkostí, a vytáhl z něj svoji záložní polní lahev. Byla prostřelená. Všechen alkohol, který v ní byl, vytekl. Kdyby kus od něj vzplanul molotovův koktejl, nebo přeskočila silnější jiskra, vzplanul by jak pochodeň. Uchopil láhev za hrdlo a mrštil jí ze srázu do stráně. Chvíli poslouchal její rachocení po balvanech. Uplivl si a vytáhl z pomačkané krabičky ještě zmačkanější cigaretu. Zapálil si ji a vyfoukl kouř. Vyplivl kousky tabáku a uchopil cigaretu do dvou prstů. Prohlížel si žhavý konec.
"Ještě ňákou munici máme dole. Jenomže mezi náma a základnou je pár kiláků. Ale timhle terénem to bude trvat pár hodin, což je dost v prdeli, víme?" řekl pak po chvíli a strčil si cigaretu zpátky mezi rty. Rozhlédl se po odpoledním nebi.
"Kdyby aspoň přiletěly naše letadla," povzdechl si.
"Kolik myslíš, že jí tam hergot asi tak je? Celej vlak? Posledních pár beden sme rozebrali dneska kvůli tomuhle úžasnýmu vejletu," reagoval Bohr na Kaufmannovu poznámku ohledně munice. Stolbe se rozchechtal. Položil si pušku do klína, napil se z láhve a zase se zasmál.
"Čemu se směješ?" zeptal se ho nakvašeně Bohr. Stolbe mávl rukou v omluvném gestu.
"Představ si Hoffa, jak sedí teď dole na základně a strašně rád by si chtěl na Ivana vystřelit. Počkej, až příde sem nahoru. Se posere, poněvač vůůbec netuší, co ho tu čeká," řekl Stolbe.
"Mě to vtipný nepříde. Ztratili sme tři čtvrtiny lidí," řekl naštvaně Bohr.
Po půl hodině se zvedli. Znova se vydali na obtížný pochod. Kaufmann si přehodil celtu přes záda a upravil rukávy. Botou zavadil o malý kámen, který se zkutálel po stezce o pár metrů dolů. Druhá bota jednoho tankisty ho kopnutím odeslala ze srázu dolů. Kdesi za nimi se skály rozvybrovaly pod výbuchy dělostřeleckých granátů. Vrchol protějšího kopce se zahalil do oblaku kouře a prachu. Z něj občas vylétl kus vyrvané horniny, či rozdrcené balvany. Muži chvíli tu scenerii pozorovali. Tam nahoře teď umíralo hodně lidí.
Před vojáky se rozevřela hluboká propast se špičatými kameny na jejím dně a po stráních. Cestička tu končila. Dál vedla jen úzká římsa nalepená ke straně. Zbývalo na ní místo jedině pro jednoho člověka. To ještě jen tak, že se otočil zády nebo čelem ke skalní stěně.
"No to mě poser," uklouzlo Stolbemu.
"Všichni zády ke skále a opatrně to přejdem. Nedělejte tam žádný blbosti, nebo zahučíte dolů a tam vás rozhodně nikdo sbírat nebude!" zvolal Kaufmann
Opatrně se nalepili na skalní stěnu a způsobem krok-sun-krok se posunovali vpřed. Malé kamínky se sypaly z římsy do propasti a braly s sebou ty větší. Bohr se snažil nedívat se dolů a upřeně sledoval protější stráň. Rukama křečovitě svíral skálu a jeho boty drtily jemný písek. Hlavou mu letěly chmurné myšlenky. Za každým balvanem viděl ruského vojáka, každým okamžikem čekal, že se tenká římsa pod ním utrhne a všichni se zřítí do hlubin. Není přece možné, aby se jim všem a ve zdraví podařilo přejít na druhou stranu. Za celou dobu, co na Východě bojoval, poznal už mnoho druhů strachu, tenhle ale byl jiný. Dospěli k malé zatáčce, zhruba ve čtvrtině cesty. Rozeklanými útesy se proháněl skučící vítr. Skupina vojáků překonávala první metry zatáčky, když se pod jedněmi z bot vojáků utrhl větší kus půdy. Rozlomil se a padal i s vojákem do propasti. Rozpřáhl ruce a padal po zádech dolů. Po dost ošklivém nárazu, při němž ztratil přilbu i zbraň, se překotil na břicho a udeřil se do obličeje o kamení. Voják se díky své polní lopatce, jíž pohotově vytrhl z pouzdra, zachytil za kámen ve srázu.
"Pomozte mi někdo. Jsem tady...pomoc!" vykřikl voják a plival krev z rozbitých rtů a nosu. Vypadalo, že se dlouho neudrží a bude následovat malou kamennou lavinu, která se spustila za utrženým kusem římsy kamsi dolů. Svoji zbraň již ztratil. Následovala i jeho přilbu řinčící po srázu. Kaufmann okamžitě odepl opasek a hodil ho vojákovi ke kameni.
"Na, Franzi, chyť se," opasek byl ale krátký a muž na něj nedosáhl, i když po něm chňapal, jak jen to šlo. Bohr ihned odepl svůj a svázal svůj konec ke Kaufmannově přezce. Vyzkoušel jeho pevnost a znova ho vojákovi spustil. Muž se ho jednou rukou chytl, stále se přidržujíc lopatky. Kámen, za nějž byla lopatka zapříčena, se uvolnil a odkutálel se pár metrů níž. Muž se pustil opasku a zkutálel se o pár metrů níž. Uhodil se do hlavy o kamennou suť a zůstal bezvládně ležet.
"Jdu pro něj," řekl vojín Gruss a začal slézat dolů.
"Ne, všichni zůstanou na místě, to je rozkaz. Nemůžeme zbytečně riskovat. Sověti nám jsou v patách a my se nemůžeme opozdit," řekl Kaufmann rozhodně, i když sváděl vnitřní boj. Má ho tam nechat a zachránit život jednoho muže, nebo naopak riskovat životem všech kvůli jednomu.
"Veliteli, ten voják je náš kamarád. Určitě žije, nemůžeme tu přece nechat raněného," řekl mladý svobodník z Kaufmannovy čety. Kaufmann se na něj podíval.
"Dobře, zkuste tam vlézt. Ale rychle svobodníku, budeme vás jistit. Chlapi, svažte víc opasků," řekl Kaufmann. Posledních pět mužů se otočilo a ručkovalo zpět. Jeden vytáhl ze svého batohu lano a hodil ho Kaufmannovi. Velitel ho podal dvěma mužům, kteří ho uvázali okolo výstupku a podložili čepicí, aby se provaz o ostré hrany nepředřel. Dva vojáci lezli dolů, zatímco je ostatní jistili zatížením provazu kameny. Po nebezpečném sestupu, při němž se jim kameny a hlína drolily pod nohama, se první muž dostal k raněnému. Vstrčil dva špinavé prsty za límec uniformy. Po chvilce zavrtěl hlavou. Byl mrtvý. Zástupem proběhla vlna nevole.
"Kurva," ulevil si Stolbe. Jak to dořekl, šlehl celým kaňonem výstřel, jemuž odpověděla štěkavá dávka.
"Lezte nahoru, kluci. Ivani si udělali vejlet, musíme zmizet," houkl na ně Kaufmann. Muži vylezli zpět. Jak nejrychleji dovedli, tak se posunovali vpřed. Vypadalo to ale, že Rusové pálili do údolí jen tak naslepo. Když jim ale přišla odpověď v podobě soustředné palby, poslali sem dolů pár lidí. S obtížemi přelezli na konec římsy a pokračovali dál.

BROD

Blížili se k tvrzi. Cesta byla od něčeho podupaná, jako by tu prošlo stádo nějakého dobytka, nebo několik koní. Nikdo ale nevěděl, odkud by se to sem dostalo. Vojáci se blížili k vstupní bráně. Hlídka ji otevřela a vojáci vpochodovali dovnitř. Na nádvoří se jim naskytl bizarní pohled. Postávalo tu několik mezků, koní a oslů. Pohybovalo se okolo nich několik vojáků. Někteří jim dávali žrát zrní z jutových pytlů, jiní z jejich postrojů sundavali bedny a nosily je do bezpečných úkrytů. Dohlížel na to nějaký šikovatel, který neustále vydával povely. Stolbe se opřel o kládu, opřenou o stěnu a jen zíral. Nahmatal cigaretu a zapálil si ji.
"Ty vole, voni sou vánoce, nebo co?" zeptal se Starýho, který se náhle objevil ve dveřích schodů vedoucích kamsi do prvního patra.
"Vo ty kvéry a munici ani tak teď neběží, jako vo ten poklad, co sem poslali. Běž se ale podívat do támhletoho vokna, co tam je. Budeš koukat," Stolbe si Starýho přeměřil a sevřel pěst okolo popruhu od své zbraně. Vyfoukl kouř a vykročil. Botou rozdupl koňskou koblihu. Zaklel a vykopl zbytky výkalu do vzduchu. Strefily odloženou přilbu jednoho vojáka. Ničeho si však ale zatím nevšiml. Stolbe si razil cestu kupředu, louže a bláto nevnímal. Konečně dorazil k zamřížovanému oknu. Za ním se však ale spatřoval zatím jen temnotu a vlhký zápach sklepení. Nadhodil si samopal na zádech a udělal poslední krok. Cigareta mu překvapením vypadla z úst a oharek zasyčel ve vlhké hlíně.
Za oknem, v malé světnici, sedělo pět zdravotních sester. Všechny byly velice přitažlivé. Tři brunety, jedna blondýnka a poslední byla zrzka. Někde musely vyfasovat příliš těsné uniformy, protože jim byly očividně těsné, což Stolbemu vůbec nevadilo. Opřel se o mříž, sundal přilbu a prohrábl si vlasy. Nasucho polkl a stále na to zíral jak na zjevení. Pak mu kdosi zaklepal na rameno.
"Čumíš, co?" řekl Starej polohlasem a oba poodešli o kus dál.
"Kde se tu hergot vzali?" vykoktal ze sebe Stolbe. Přišel k nim Bohr. Starej ho bez jediného slova odkázal k mříži. Za pár minut přišel stejně opařený jako jeho kamarád.
"Kdyby žil Don, měl bych za to, že je někde za něco vyhandloval. Jak se tady voctli,"
"No," začal Starej, "Měl bych na tom menší podíl. Víte, jak nám Ivan vodkrouhnul naše zdravoťáky, že jo? Tak když náš drahej kapitán Peiper vobjednával tuhle karavanu velbloudů, munici a posily..." mávl rukou ke shromážděnému zvěřinci, "...se trochu vzdálil. Já se naprosto náhodou pohyboval vokolo jeho kanclu. Přiskočit k telefonu byla maličkost. Když se na druhym konci vohlásil starej známej, bylo to doma. Stálo to ale bednu vodky. Tý nejlepší. Tu budu muset sehnat," Posadil se na bobek a potáhl z cigarety.
"No kámo, tak tohle minimálně za padesát bodů. S tim chlastem, to ti píchnem. Mám dojem, že můj kontakt tu snad eště někde po vokolí pochoduje," řekl Stolbe a mlsně se olízl, když pohlédl na okno, za nímž seděly ty krásné zdravotnice.
Patnáct minut na to se Peiper hnal po schodech dolů. Rozkopl dvoukřídlé dveře, které se rozletěly do stran. Ječel na všechny strany a uniformu si dopínal za chodu. Nechal celou jednotku nastoupit. Dobrých deset minut na ně řval a pak jim řekl, že nestojí za nic. Nakonec jim po čtvrthodinovém výstupu řekl, že přišly nové rozkazy.
Bohr vešel do světnice, hodil samopal na postel. Přilbu mrskl na stůl a posadil se židli. Za ním do místnosti vešli ještě další vojáci. Celá rota se měla v noci přesunout k nepříliš vzdálenému brodu. Sověti se na něj několikrát pokusili zaútočit, ale němečtí vojáci, dobře opevnění a ukrytí, je vždycky odrazili. Jenomže teď si Ivani přivolali na pomoc tanky. Průzkum je spatřil asi tři T34, jak se škrábou po strmé horské silnici. Než se ale do jedné příhodné zatáčky dostala skupinka granátníků s pancéřovými pěstmi a náložemi, tanky projely. Cestou k brodu nadělaly paseku v jednom předsunutém opevnění. Zničily ho a valily se dál. Spolu s dvěma rotami Rudé armády se teď chystaly na ten brod. To místo by nebylo zas až tak důležité, kdyby to nebylo jediné místo široko daleko, kde se dala přejít ta horská bystřina. Sovětům bylo jasné, že pokud neprorazí tudy, budou muset překračovat široká údolí a zlézat vysoké skalní hřbety. Proto se pokusili napadnout ten brod. S velkými ztrátami je ale zahnali zpět. Úkol posílit tamější obranu připadl právě Peiperově skupině.
Vojáci se rozložili různě po světnici a svorně nadávali. Někteří se dali do hraní karet, jiní jen tak popíjeli a zbytek se o něčem tiše bavil. Bohr si vzal od Starýho mapu a prohlížel si okolí jejich budoucí pozice. Poslali je na jednu horu. Na jejím vrcholu stály rozvaliny starého kláštera a podle všeho velice dobře bránitelné. Několik set metrů pod vrcholem vedle cesta právě k tomu brodu.
Stolbe seděl na staré truhle naléval se vodkou. Svoji pušku měl položenou u nohou a opasek odhozený na bedně. Vzal poloprádznou láhev, těžkým pohledem otevřel okno a vyhodil ji ven. Roztříštila se na kamenech pod oknem. Bohr se probudil a posadil se na posteli. Hmátl po samopalu, ale když zjistil, že je to jen Stolbeho láhev, zase sebou praštil zpátky. Stolbe si mocně krkl a zvedl se mu žaludek. Bohr slyšel, jak se zvratky rozbíjejí o stěnu a dopadají na kameny pod oknem.
"Dobytku," zabručel ze spánku svobodník Freiburg.
"Táhni," usadil ho Stolbe. Vrávoravě vstal a hlava se mu zatočila. Vydal se ke dveřím a rukou šmátral po zdi. Vylezl na chodbu a opileckou chůzí se vydal ke schodům.
"Je totálně vožralej," řekl Freiburg.
"Zajímalo mě, kde ten chlast bere," pokračoval. Ostatní ho příliš neposlouchali. Počítali své palebné průměry a snažili se je rozdělit tak, aby jim co nejlépe vycházely. Díky koním a mezkům teď měli dostatek dostatek munice. Měli i dostatek ručních granátů, min, náloží a dokonce i pár pancéřových pěstí. Za dvě hodiny měli vyrazit na pochod.
Do světnice vlezl Starej se třemi vojáky v zádech. Přes rameno měl přehozený těžký kulomet. Muži za ním nesli schránky s municí.
"Položte to sem. Narovnejte to ke zdi a bacha na ty granáty. Kam čumíš, hergot, dávej bacha na ty granáty, sakra!" seřval jednoho mladého vojína.
"Co seše nasranej? Venku je pěkně, vyjímečně nám nechčije, tak co tak blbě koukáš?" zeptal se ho Bohr. Starej hodil kulomet na prádznou palandu, kde spávali vojáci, kteří padli při tom střetu s Rusy nahoře, na horách.
"Kde si myslíš, že sem potkal toho vochlastu, he? No samozřejmě v tom sklepě a pigloval tam ty zdravotnice. Zvládal dvě najednou," vrčel Starej. Bohr se zasmál. Rozepl si uniformu a odhodil ten propocený a špinavý hadr na vedlejší postel. Zde také spával voják, nějaký Johann Weimer. Kulka ho strefila do žaludku. Zemřel během pár minut. Bohr se podepřel rukama a obhlížel světnici. Tam dole, kus pod oknem, spával Joseph Weltheim. Kulka ho zasáhla rovnou do hlavy. Vedle něj ležel Karl Hoffer. Střepina mu utrhla kus obličeje. Ječel v agónii celou hodinu, než zemřel. Na palandách vedle dveří spávalo deset mužů. Všichni zahynuli během té akce nahoře v horách. Jen na poslední palandě, úplně v rohu seděl na posteli Hoff a věnoval se své obvyklé činnosti-čištění a pucování výstroje a výzbroje. Pískal si píseň Horsta Wessela a nic neříkal. Také jemu se čas pomalu a jistě krátil. Celá četa byla velice oslabena. Ostatní na tom nebyly lépe. Bohr si zpátky lehl a hleděl do šedého stropu. Nevnímal vojáky okolo sebe. Hráli karty, popíjeli a smáli se. Snažili si nepřipouštět nebezpečí bezprostřední smrti. Karty pleskaly o desku stolu a cigaretový kouř se vznášel ke stropu a unikal otevřeným oknem ven. Do místnosti vcházeli další vojáci. Na sobě měli kabáty, maskovací celty, a bundy, zbraně v rukou a přilby nasazené na hlavách.
Do místnosti vstoupil Stolbe. Blůzu měl rozepnutou, polní čepici naraženou nakřivo na hlavě a něco nesouvisle mumlal. Jak vstoupil dovnitř, ušel pár metrů v místnosti, vletěl do světnice Peiper.
"Pozor! Všichni vyrovnat!" řval na vojáky. Muži srazili podpatky, vyrovnali se a postavili do pozoru.
"Za půl hodiny vyrážíme. Připravit munici, zbraně a granáty. Průzkum hlásí, že nepřítel je v pohybu," sám měl přes prsa pověšený samopal. Vojáci se vydali ven. Dusaly po schodech a shromažďovali se na dvoře. Bohrovi neušlo, jak několik mužů rozmisťuje po tvrzi nálože a roztahuje po zdech dráty vedoucí k rozbuškám. Hoff si položil pušku na rameno a nasadil si na hlavu přilbu. Starej šel za ním a tiše ho pozoroval. Celá jednotka pomalu opuštěla tvrz. Různorodá směska všech druhů zbraní. Pomalu se sunuly padající mlhou a lehkým deštěm. Na jejich zbraně padaly krůpěje dešťové vody. Vlhkost se jim vsakovala i do uniforem. Ti šťastnější měly celty, jim zatím voda tolik nevadila.
Dlouhá řada mužů se sunula po deštěm rozblácené cestě. Déšť houstl a sílil. Vojáci začali klít. Jejich cigarety jim zhasínaly pod nápory dešťové vody. Žhavé špice oharků zhasínaly pod kročejemi těžkých vojenských bot. Šli dál. Pomalu stoupali na úbočí horské stráně, když se jim za zády rozduněla řada explozí. Nejdříve slabší, pak silnější, až se do výše zvedal mrak kouře, trosek, kamení a vytržených kusů čehokoli, co se do výbuchu připletlo. Tvrz nad horským průsmykem přestala existovat. O její likvidaci se postaralo několik stovek kilogramů trhaviny.
Prach a kouř odvál vítr. Vojákům se naskytl pohled na rozeklané a roztřískané trosky někdejší středověké tvrze. Jen téměř nepoškozená věžička čněla nad okolní zříceninu a tyčila se jako varovný prst. Pohledy se pomalu odvrátily. Tohle už znaly, zničené domy, budovy, vypálené vesnice, rozstřílené lesy, mrtvé a umírající. Nebyl čas ohlížet se. Stoupali nahoru a za hřebeny duněla minometná palba.
"Podlidi jdou," prohlásil Hoff na adresu dunění výbuchů.
"Mě by zajímalo, jestli tohle budeš řikat, až ti k hlavě bude mířit sousedův kvér," řekl Bohr.
"To se v životě nestane, protože vůdce říká, že válku vyhrajeme. Jistě přijdou zázračné zbraně, se kterými zasadíme bolševikům zdrcující úder," řekl s rozzářenýma očima. Starej za ním zavrtěl hlavou. Vypomáhal si puškou, jíž používal jako hůl. Dlouhý had různorodých uniforem se vláčel po úbočí vzhůru. Vpředu je poháněl šikovatel Dahl, pravá ruka kapitána Peipera a vzádu samotný Peiper. Přes prsa měl položený samopal, za opaskem několik granátů, na hlavě polní čepici. Dlouhými kroky zdolával vysoké balvany a přeskakoval nebezpečné prohlubně.
Dole v údolí zadunělo postupně několik výbuchů. Střely se s táhlým jekotem zanořily do země a explodovaly. Vojáci okamžitě naskákali do prvních úkrytů, které byly po ruce. Připravili zbraně k palbě a mířili na cestu vzhůru a dolů ze stráně. Řadou proběhl zvuk natahovaných závěrů.
"Odkud to bylo?" zeptal se potichu Bohr.
"Nejspíš minomety vod sousedů. Ivani asi lehce nezvládli náměr," řekl Stolbe. Nepřestával mířit dolů do stráně. Už párkrát se stalo, že z místa, odkud Rusy nikdo nečekal, se vylouplo pár postav, vykropily do německé skupiny zásobník a zas utekly. Dým z výbuchů se ve vzduchu rozplynul. Další miny nepřilétly. Zřejmě šlo opravdu jen o chybně zacílené střely.
"Vztyk. Pochodujte dál!" uslyšeli vojáci za sebou Peiperovy příkazy. Kolona se postupně zvedla. Naházeli zbraně na ramena a šli dál.
Zřícenina kláštera se před nimi tyčila na malém pahorku. K ní to byly ještě dobré tři kilometry. Na nejvyšším bodě, jakési poničené věži, vlála potrhaná vlajka se svastikou. Vítr si s ní pohrával a vypadalo to, že se musí každou chvíli utrhnout ze závěsu. Ve dvojstupu se dali po několik desetiletí nepoužívané cestě. Vedla k přední bráně zřícenině kláštěra. Vojáci pochodovali přímo k ní. Vstříc jim vyšel nějaký poručík v odrané uniformě. Na hlavě měl neméně otrhanou polní čepici. Jeho uniforma se ztěží dala označit za předpisovou: nárameníky chyběly, některé knoflíky také. Na rameni měl narychlo zalátanou díru po průstřelu. Na několika místech ulpívalo bahno. Bodák měl za opaskem zastrčený jen tak, stejně jako polní lopatku. V pravé botě měl zasunutý násadkový ruční granát. V levé ruce držel pušku a v pravé cigaretu, jíž si právě strčil do pusy. Vyfoukl kouř a shlédl na šikovatele Dahla, který se mu právě chystal hlásit příchod jednotky. Kpaitán Peiper ho odstrčil.
"Kdo jste?" zeptal se s pohrdáním. Poručík se pousmál a vyndal si oslintanou cigaretu.
"Vy asi na frontě nebudete dlouho, že jo, kapitáne," řekl, aniž se na kapitána vůbec podíval.
"Tohle si zodpovíte. To je porušení subordinace. Poženu vás okamžitě před vojenský soud!" rozeřval se Peiper. Poručík si ho prohlédl a shledal, že z lidí Peiperova typu není radno dělat si srandu. Jsou totiž schopni své hrozby vyplnit.
"Poručík Hans Wolters, dvoustý dvacátý prapor padesátého druhého pěšího pluku. Naše pozice je v těch ruinách támhle na kopci," odhlásil Wolters. Peiper zkřivil ústa do úšklebku a přimhouřil oči.
"Vidíte, že to jde. Roto, pochodem vchod!" zavelel ostatním. Unavená kolona vojáků se dala na posledních pár stovek metrů pochodu.
Ruiny kláštera tvořilo několik zničených zdí, trosky kostela a přiléhajících budov. Okolo některých míst byly vykopány okopy, v nichž se ukrývaly hlídky, nebo muži na předsunutých pozicích. Několik desítek metrů pod vrcholem kopce vedla cesta, která se prudkým srázem svažovala k onomu brodu, v jehož okolí budovalo asi šedesát vojáků okopy a úkryty.
Rota vpochodovala branou do klášterního areálu. Peiper začal hned jednotlivým četám rozdělovat úkoly a pozice. Wolters postával u brány a jen kroutil hlavou. Kapitán si ho nevšímal. Starýmu mužům přikázal vyhloubit předsunuté postavení u bývalé kapličky, asi sto metrů před klášterní zdí. Starej k sobě svolal své lidi a společně vyrazili na místo. Oslabená četa se dala do budování pozice. Vojáci vytáhli polní lopatky a začali kopat. Půda tu byla dost kamenitá, a tak pokaždé naráželi na mohutné kameny. Muži kopali a nadávali. Nakonec se rozdělili na dvě skupini. Prvních deset bude kopat, zatímco zbytek, nějakých osm mužů, bude v přilbách odnášet hlínu. Velké kameny měly být použity na stavbu zítek před okopy, na ně pak měly přijít ještě drny.
Bohr vytáhl svoji lopatku a pustil se do kopání. Měl docela štěstí. Jeho místo tolik kamenité nebylo, přesto tu byla půda tvrdá. Vždycky půdy lehce loptkou rozkopal a pak hlínu vyházel.
"Začíná mě to srát. Zakopával sem se už mockrát, ale nikdy na tak pitomym místě. Kdo to hergot vymyslel," vrčel svobodník Freiburg.
"Náš rozkaz zní jasně. Vybudovat obrannou pozici a zadržet sovětský útok," řekl Hoff. S mechanickou přesností vyhazoval plné lopaty hlíny a kamení. S přesným rozvrhem kopnutí a odhrábnutí hloubil svůj okop. Byl na tom nejlépe z celé čety. Kameny rozděloval podle velikosti. Z ostatních teď pro změnu nekapala voda, ale pot. Náhorní plošinou se ozývalo veselé kutání polních lopatek.
S přicházejícím odpolednem přestalo pršet úplně. Uvítali to, jak jinak. Ještě lepší zprávou bylo, že jim velení posílá zásobovací kolonu. Náklaďáky se střelivem, proviantem a příděly cigaret by tu měly být co nevidět. Bohra přišel vystřídat Stolbe. Bohr vzal přilbu a začal jí vybírat hlínu. Vytáhl z díry vrchovatou přilbu a poodnesl ji pár metrů vedle, kde ji obrátil dnem vzhůru. Takhle to zopakoval si šestkrát, než vyhlásili pauzu.
"Máš nejluxusnější díru z celý východní fronty. Krásnej výhled, čerstvej vzduch, možnost pozorovat hvězdy. K pláži je to trochu z ruky, ale to ti asi nevadí, že ne?" řekl Stolbe a opřel se o rukojeť lopatky. Bohr se uchechtl a potáhl z cigarety, kterou poslal Freiburgovi.
"Nemuselo by bejt vod věci najít ňákej flek v tom hotelu za náma," mávl rukou k ruinám za zády. Bohr pokrčil rameny. Natáhl se do mokré trávy a hlavu si podložil batohem. Přemýšlel jaké to asi teď je doma, v Německu. Jak se má jeho rodina. Před dvěma dny od nich dostal dopis, že při těžkém náletu na Cáchy zmizel celý blok domů jen pár ulic od nich. Věděl také, že Claus Meier, jeho kamarád ze školy padl, je to dva dny zpátky, jeho ponorku potopili Angličané. Přemýšlel, co bude dělat, až to všechno jednou zkončí. Jestli to vůbec někdy zkončí. Konec války už nemohl být daleko. Pozoroval to už od začátku roku.
"Ty, Heinzi, čim seše vlastně v civilu?" vytrhl Bohra z jeho úvah Freiburg. Otočil se a posadil se. Přesunul si cigaretu do koutku.
"Než začala válka, dělal jsem v nádražním skladu, pak jsem musel narukovat, proč se ptáš?"
"To je dobrý. Potkal jsem jednou jednoho člověka. Takovej malej, nenápadnej. Setkali jsme se v díře při ostřelování a tenhlecten človíček, ňákej Hermann Fuelle, nic vám to neřiká? Nevadí, tak tenhle člověk byl ředitelem jedný bankovní pobočky v Berlíně. Měl prachy, konexe, všechno možný. Jenomže ňák měl prsty ve špatnym kšeftu. Nikdy mi pořádně neřek, vo co šlo, ale prej něco z vojenskejch skladů. Tekly z toho vobrovský prachy, takže ke svýmu tučnýmu měsíčnímu příjmu měl slušný kapesný navíc. Když se to ale posralo a začalo po tom jít gestapo, tak ho taky vyhmátly. Vzali ho na Admiral Schroeder Strasse, a že si tam snim popovídaj..." začal Freiburg.
"Zkrať to," řekl Stolbe a posadil se na okraj díry, lopatku hodil na dno.
"...tak si povídali. Nejdřív zapíral jak moh. Pak se na to vysral a udal je všechny. Tamty dostali provaz a jemu dali za tak bezva spolupráci na výběr. Buďto pude na pár let za katr, nebo dobrovolně do armády. Nechápu, proč si nevybral do první, sedět pěkně v klidu v kriminále. Že prej chce Železnej kříž. Kříž dostal, to jo. Ale dřevěnej, pár dní po tom, co sem s nim takhle mluvil, to koupil při útoku na ňákej les," Freiburg vstal a podal Bohrovi cigaretu. Stolbe se zasmál a zavrtěl hlavou.
Za půl hodiny přijely náklaďáky. Odkudsi se objevil šikovatel Dahl. Z každé čety vyčlenil tři lidi a poslal je k autům. Ze Starýho skupiny to byl Bohr a dva svobodníci. Vyskočil z díry, upnul lopatku do pouzdra a vydal se k cestě. Čtyři náklaďáky stály na nádvoří kláštera a motalo se okolo nich mnoho vojáků. Někteři vynášely bedny a přemisťovali je do sklepů. Jiní se naopak vraceli. Ukládání beden do úkrytu řídil poručík Wolters.
"Ještě tři chlapi k tomu druhýmu autu. Hej, vy dva, vezměte tu bednu a vopatrně, jsou v tom granáty," houkl na Bohra a jednoho svobodníka. Oba muži vzali bedničky s granáty a snášely je do sklepení, kde je uložili ke stěně. Vydupali po ošlapaných schodech a zamířili k náklaďáku. Řidič a jeho pomocník jim vydali truhlíky s municí pro kulomet. Bohr je od něj vzal a vydal se zpátky. Na jednom ze stupňů mu podjela noha a málem spadl. Chytil se stěn a jen tak ubrzdil pád ze schodů, který by jistě skončil nehezkým zraněním. Upustil truhlík a nábojový pás se vysypal. Zaklel a nasoukal pás zpět. Vzal truhlíky a položil je na další bedny. Zkontroloval, jestli nějak nemohou spadnout a vrátil se. Na chodech se míjel se dvěma supícími vojáky nesoucími dolů do sklepení dvě munční bedny. Vyšel ven a chtěl jít k dalšímu náklaďáku, když v tom uslyšel, jak se k ruinám brány blíží zvuk dusotu vojenských bot. Položil bednu a uviděl oddíl vojáků, jak vchází dovnitř. Za nimi jel obrněný transportér. Vojáci byli unavení, na hranici vyčerpání a i uniformy vypovídali o jejich stavu. Bohr by si jich ani tolik nevšímal, kdyby ho nezaujal jeden drobný desátník. Říkal, si, že už ho určitě někde viděl, ale teď si jen vzpomenout kde. Pátral usilovně v paměti, ale nic. A potom u to najednou došlo. Kaplan Niemoller. Fanatický polní kněz. Nechal bednu bednou a utíkal zpátky ke své díře, kterou Stolbe se Starym podstatně rozšířili.
"To mi nebudete věřit, kdopak se na nás přišel podívat," spustil sotva popadaje dechu. Starej vzhlédl od kopání a zasekl lopatku k okraji díry. Otřel si zašpiněný obličej a povídal:
"No to fakt netušim. Možná Ježíšek,"
"Ale hovno, pamatuješ se na našeho milýho kaplana?" zeptal se Bohr a hledal po kapsách cigaretu.
"Si děláš prdel? Voni ho poslali na frontu?" rozchechtal se Stolbe. "To už je to fakt s Německem hodně špatný," dodal.
"Dej si bacha na to, co říkáš," vyskočil Hoff jako když ho bodne.
"Ne, fakt. Má na hlavě přilbu, kvér a všechny ty blbosti," dodal hned Bohr.
Dříve než stačil kdokoli cokoli říct, přiskákal k nim Dahl.
"Čtvrtá četa, sbalte si věci a mákněte dolů k brodu. Potřebujou píchnout se stavbou opevnění. Bágly si tu nechte, vrátíte se sem," ani se na vojáky nepodíval a zase odešel. Muži s reptáním upnuli lopatky do pouzder, nebo si je prostě zastrčili za pásky a vyrazili. Brod sám o sobě byl opevněn již dost: vyrostlo tu pár okopů, z vykutaných a nanošených kamenů vzniklo pár pevnůstek a vojáci nalezli úkryty i ve skalních prolukách a malých jeskyňkách. Celkem se tu opevnilo více jak osmdesát vojáků. Starej rozdělil úkoly a vojáci se dali do práce. Nosili kamení, prohlubovali okopy a opevňovali nedostatečně chráněné pozice. Kamenitou hlínou plnili pytle a rovnali je do barikád před výkopy. Na brod namířili dva kulomety a do prohlubně na skále umístili minomet. Zabralo jim to asi hodinu.
Slunce pomalu klesalo a začalo se stmívat. Bohr sdílel svoji díru se Stolbem a Freiburgem. Natáhli nad ni celty a okraje obložili drny, aby byla pozice aspoň trochu maskovaná. Jejich četa se vydala pro večeři. Zásobovači jim donesli jídelní misky s nějakou stravou neurčité barvy a chuti. Bohr do ní zarazil lžíci a chvíli to pozoroval. Pak ji vyndal, očichal a nakonec jídlo ochutnal. Zašklebil se a polkl. Ostatní se na něj dívali.
"Furt stejný sračky. To žrádlo sem snad posílá Ivan," řekl. Měl ale velký hlad, stejně jako všichni, tak do něj jídlo rychle napadalo. Venkoncem to bylo jedno, co to bylo zač, hlavně, že se najedli.

UDÁLOSTI V NOCI

Slunce zapadlo a na pohoří padla tma. Proháněl se tu jen všudypřítomný karpatský vítr. Svištěl ve skalách, vál údolími a bouřil vysoko v horách. Bohr se zabalil do deky a schoulil se na dně díry. První hlídku vyfasoval Freiburg a ještě dva vojíni. Odešli na předsunutou pozici, kus od jejich díry. Měli tam hlídat dvě hodiny a pak jít probudit druhou hlídku. Stolbe chvíli seděl opřen o stěnu a kouřil. Začal usínat. Dokouřil a vyhodil zadušený vajgl ven. Vybalil z batohu špinavou šedivou deku a přikryl se jí. Za chvíli všude vládl klid a mír.
Zdály se mu divné sny. Viděl v nich paseku a uprostřed ní tělo přikryté deku. Když ji odkryl, viděl pod ní sebe. Další sen byl neméně zlý. Zdálo se mu, že vidí umřít Starýho a Stolbeho v jeden okamžik. Jejich oči se na něj dívaly podivně vyčítavě. Náhle ucítil, jak mu někdo klepe na rameno. Probral se, zamžikal a uviděl Freiburga, jak zíra otvorem v celtě dovnitř.
"Vstávej, máš hlídku," zašeptal. Stolbe ze spánku zabručel a obrátil se na bok.
"Kdo na mě vyšel," zasípal Bohr.
"Hoff," řekl Freiburg. Bohr obrátil oči v sloup a hrabal se z díry ven. Upevnil si samopal a pomalu vyrazili k postu, jenž ležel asi sto metrů od jeho úkrytu. V matném světle měsíce, jen prosvítalo přes tenkou vrstvu mraků, uviděl dvě stojící postavy. Jednou z nich byl nepochybně Hoff. Bohrovi se na hlídku chtělo čím dál tím míň, u vědomí toho, že stráví dvě hodiny v díře s tímhle fanatickým nacistou. Vyhrnul límec kabátu a utáhl si řemínek u přilby.
"Post opuštěn," hlásil Freiburg.
"Post přebrán," odpověděl mu sklesle Bohr a dvěma prsty se dotkl okraje přílby. Předchozí hlídka odcházela a pomalu se ztratila ve tmě. Bylo tři čtvrtě na dvě.
"Heil Hitler, Heinzi," zahajloval Hoff. Bohr mu jen pokývl.
Zalehli do díry. Hoff se chopil kulometu a zkontroloval mířidla. Bohr si mezitím na okraj díry vyskládal čtveřici granátů, zásobníky a urovnal drny, aby ho nebylo tak lehké spatřit. Odepl opasek a odložil ho do vykutaného miniaturního výklenku. Chvíli zírali do tmy. V ní svištěl jen horský vítr a občas někde zakrákal noční pták, nebo zahoukala sova, nebo co to bylo. Bohr se obrátil na bok.
"Ty, proč ty seš vlastně takovej nácek?" zeptal se Hoffa. Chtěl se ho na to zeptat už déle, ale nebyla k tomu příležitost.
"Věřím vůdci. Vede nás k vítězství. Jen se podívej, z čeho Německo vytáhl po první světový. Dal práci miliónům lidí, udělal z Německa velmoc. Dal jí řád. Německo je Hitler, tak jako je Hitler Německo," uzavřel s jiskrou v očích.
"Aha. A co budeš dělat, až válka bude u konce?" položil v Hoffově případě řečnickou otázku.
"Pravděpodobně dostanu nějaký malý stranický úřad. Jako frontový hrdina budu mít i nejspíš slušný plat. Líbila by se mi nějaká lepší kancelář v Hamburku, ne, lépe v Berlíně,"
"A rovnou na Unter den Linden, ne?" uchechtl si Bohr.
"No to by bylo úplně nejlepší," řekl Hoff zcela vážně. Bohr neviděl nějaký další smysl v pokračovaní další debaty.
Najednou se mu zdálo, že se na okraji stráně cosi mihlo. Byla to jen vteřinka, ale něco tam vážně bylo. Mihlo se to mezi malým smrčkem a zmizelo to zas ve stráni. Potichu natáhl závěr samopalu a připravil ho k palbě. Vyklopil pažbu a zarazil ji do ramene. Hleděl na protější kopec. Oči ho pomalu začínaly pálit. Promnul je a nepřestával prohledávat tmu. Něco se tam prostě hýbalo, toho dojmu se zbavit nemohl. Odšrouboval víčko pojistky granátu a položil si ho blíže k ruce. Hoff ho jen vyděšeně pozoroval.
"C...co se chystáš dělat?" zašeptal.
"Nemel a natáhni kulák. Hlavně potichu, proboha. Vypadá to, že si Ivan Ivánovič vyrazil na procházku," zavrčel Bohr. Stolbe přehodil přes zbraň deku a natáhl závěr pěkně pomalu a potichu. Oba pak hleděli do tmy. Dolehlo k nim prasknutí větévky. Bohrovi prolétly hlavou poslední Starýho slova před tím, než odcházela první hlídka:... jakmile souseda uvidíte, naperte to do něj, tady neni čas na hrdinství, pokud se z toho chcete protřískat...Zamířil na to místo, odkud ten hluk slyšel.
Větve zašustily a z nic vylezla postava. Za ní druhá, třetí, čtvrtá a pátá. Bohr zamířil na tu první.
"No co eště čekáš, střílej!" vykřikl Bohr. Samopal a kulomet spustily. Vlna trasírek prosvištěla tmou. První Rus se z prostříleným tělem sesul k zemi. Druhému kulky rozmlátily obličej, prostřílely přilbu a roztrhaly levou nohu. Mozek se rozprskl po obličeji vojáka za ním. Mrtvola padla zpět do větví. Třetí voják vypálil jediný výstřel, než se s proděravělým břichem a s výkřikem zhroutil na záda. Čtvrtý se rozeběhl přímo proti kulometu s odjištěným granátem. Bohr po něm poslal krátkou dávku, ale minul. Kulky se zaryly do země a vystřelily do okolí gejzírky hlíny. Drobné kamínky se rozlétly do prostoru a zmizely ve tmě. Hoff jen pootočil zbraní a krátce stiskl spoušť. Rus pustil pušku, vykřikl hrůzou a padl tváří k zemi. Byl jen zraněn. Výbuch granátu odhodil zmrzačené a roztrhané tělo stranou. Poslední voják zemřel Bohrovým samopalem, když jeho záda provrtaly dvě dlouhé dávky. V klášteře okamžitě vyhlásili poplach. Ozvalo se bušení do prázdné dělové nábojnice. Byl slyšte dusot desítek bot a chřestění zbraní. K hlídkové pozici sbíhal poručík Wolters. Následovali ho nějaké dvě postavy. Když byli pár metrů od díry, smýkl s sebou poručík na zem. Přilba se mu svezla z hlavy, ale hned ji lapl a narazil si ji zpět na hlavu. Ty dvě postavy za ním se ukázaly jako Peiper s Dahlem.
"Co se tu děje?" zeptal se poručík.
"Pane poručíku, hlídka zahlédla pět ruských vojáků a zahájila na ně střelbu. Všech pět nepřátelských vojáků bylo zastřeleno," hlásil předpisovým způsobem Hoff. Wolters jen kývl hlavou.
"Někoho vám sem pošlu. Ivani se určite vrátěj," řekl jen. Zvedl se a následován těmi dvěmi odešel.
Za patnáct minut přišel Starej a dalších šest mužů. Rozložili se okolo díry, kryti kameny a drny. Připravili zbraně k palbě a sledovali tmu.
Půl hodiny se nic nedělo. Žádný hluk, pohyb, světlo, prostě vůbec nic. Nejspíš to byla opravdu jen hlídka. Vojáci přesto zůstávali pozorní a smysly vybičované na maximum. Bohr při každém závanu větru tiskl tesněji rukojeť samopalu. Hoff se krčil za kulometem a už snad po sté se ujišťoval, že jeho pás je správně založený. Ostatní muži se neklidně rozhlíželi po sobě a napínali uši. Jediný, kdo snad byl úplně klidný, byl Starej. Ležel za velkým balvanem. Vedle sebe měll položené dva granáty. V ruce držel ruský automat a blízko sebe si položil dva náhradní zásobníky. Natáhl závěr pistole, zajistil ji a zastrčil za opasek.
Jako blesk z čistého nebe zaburácely kdesi blízko brodu dvě ohlušující exploze. Vypadalo to, jakoby tam padla mina, vybuchla a něco podpálila, co explodovalo hned poté. Vzápětí se ozvalo práskání pušek a klokotání samopalů. Explodovalo tam i pár granátů a Starej zaslechl i zahučení zápalnách láhví.
"Zaútočili na brod," řekl kdosi.
"Zůstaneme, kde sme. Ivan se snaží vodlákat pozornost, jasný?" zachraptěl Starej do tmy. Ani ne pět minut nato, se z klečí naproti nim ozval výstřel. Jeden vojín lehl s výkřikem k zemi. Byl mrtvý. Hoff začal pálit a k temnému nebi se vznesly očesané větve a jehličí. V odpověď jim přišla soustředná palba pušek, samopalů a kulometu. Střely se rozbíjely o zem, narážely do kamení a létaly snad všemi směry.
Bohr vzal granát, vytrhl pojistku a mrštil ho po postavách ve tmě. Záblesk ozářil na zlomek sekundy okolí. Všiml si dvou utíkajících postav. Samopal krátce zaštěkal a první z nich sebou smýkla k zemi. Druhá utíkala dál, než ji dostihla kulka z pušky. S heknutím se mrtvola sesula na kámen, kde zůstala ležet. U brodu se mezitím rozpoutala divoká bitva. Tady nahoře se to také začínalo ohřívat. Sověti podnikly na kulometnou pozici rozvinutý úder, který však skončil nezdarem: většina vojáků padla za oběť dobře rozmístěným Starýho mužům.
Noční tmu prořízlo svištění, záblesk a dutá exploze. Kus od Bohrovy díry dopadla mina a všechny zasypala kamením, hlínou a kusy drnů. Za ní vybuchla druhá a třetí. Za mohutného "Urááá" z hrdel útočící pěchoty se na planinu vyhoupla další vlna pěšáků.
"Kristepane střílejte, nebo nás ty svině rozdupou!" řičel Stolbe, který se sem přiřítil s další posilou. Strhl z ramene pušku, bleskově natáhl závěr a svoji bezchybnou muškou skolil dva Rusy. S výkřiky se zklátili na zem.
"Proč tam kurva nejsou miny!" ječel Bohr a zasypával útočící Rusy dávkami ze svého samopalu. Starej zkousl v zubech své identifiakční štítky, zalícil a poslal do ruské skupinky dlouhou dávku. Kulky jim rozsekaly těla a mrtvoly popadaly jedna přes druhou. Další mina dopadla přímo do okopu, v němž se ukrývala šestice granátníků. Až k Bohrovi dolétla krev a kusy vytržených vnitřností. Nováčci ječeli a křičeli. Nevěděli, co mají dělat. Běhali sem a tam, neschopni jakékoli akce. Většina jich té noci zahynula.
"Plamenomet, rychle. Mákni sakra trochu!" řval Starej na plamenometčíka, hrabajícího se k jejich pozici. Stolbe pálil ze své pušky jako šílený, Rusů snad jakoby snad stále přibývalo.
Dole u brodu se vršila mrtvá těla. Dobře zakopaní a opevnění Němci však už ale také zaznamenali ztráty. Poručík Wolters tady zorganizoval obranu a drtil Ivany palbou ze skalních ostrohů. Oni ale už také přišli na to, že se dá nahoru lézt také a časo se bojovalo na nože, pažby a lopatky.
Hoff vyhodil prázdný pás a založil nový. Bohr mrštil granátem po nějakém špinavém obličeji, objevivším se ve tmě. Následoval výkřik a chroptění. Plamenometčík upekl trojici Rusů s kulometem. Mrtvá a ohořelá těla doutnala vedle své zbraně a lehký větřík zanášel smrad spáleného masa k vojákům.
"Seber kurva tu Adolfovu bednu a makej s ní sem, do hajzlu. Chces tu zhebnout, nebo co!?" řval starej na nějakého vojína, který upustil bednu s municí, prchal za nejbližší kámen a odmítal se pro ni vrátit. Stolbe přelezl za trosku cihlové zídky, v níž bylo malé okénko. Zastřelil dalšího Rusa a nabil nové náboje. Mrtvá těla ležela všude okolo a další přibývala.
"Rvi to do nich, rvi to do nich. Nepřestávej střílet!" řval Bohr slzícímu Hoffovi do ucha. Křečovitě svíral pažbu těžkého kulometu a třásl se po celém těle. Tiskl spoušť a z kouřící hlavně vylétávala další a další mračna stopovek, kulek, olověné smrti. Pás došel. Úderníkm cvakl na prázdno.
"Starej, Starej! Nemáme munici do kulometu, došla!" křičel Bohr.
"Střílejte ze všeho, co máte! Nikdo nepřestane střílet!" odpovídal jim Hakenfeld ze svého úkrytu. Hoff vzal svoji pušku a pálil dál. Když se kulomet odmlčel, přišla další vlna pěchoty, pravděpodobně čekající jenom na to. Utíkali po planině a jejich boty zdupávaly vysokou žlutou trávu.
"Bodáky nasadit! Střílejte, až budou blíž!" velel Starej s klidem. Každý, kdo měl pušku nasadil na konec hlavně bodák. Pozicí přelétl zvuk železa narážejícího na železo. Vzdálenost mezi útočícími sovětskými pěšáky a zakopanými Němci se kvapem zmenšovala. Každý z mužů si hledal svůj cíl. Stolbe zamířil na hrudník jednoho utíkajícího muže. Když pak Starej vydal rozkaz ke střelbě, stiskl spoušť. Náraz kulky odhodil vojáka téměř o metr zpět.
Déšť střel bubnoval do země mezi německými pozicemi a útočící ruskou pěchotou. Střely hvízdaly vojákům okolo hlav a ti zas odpovídali střelbou do Rusů. Dva muži těsně vedle Bohra padli mrtví k zemi. Obličeje měli zalité krví a v rukou křečovitě svírali své zbraně. Muži umírali všude okolo. Kulky nakopávaly mrtvá těla a smýkaly jimi po okolí. Stolbe viděl, jak se prostřílené vojákovo tělo zaškubalo a nárazy střel ho odnesly téměř o celý metr opodál. Jednoho mladého vojína strefila upravená kulka do krku a utrhla mu kus obličeje. Voják s hrdelním výkřikem upadl a zemřel. Mračno hlíny se vzneslo do vzduchu a uprostřed něj zahynul jeden svobodník. Vyhodil pušku do vzduchu, rozhodil ruce a lehl záda na zem. Chvíli křičel o pomoc, ale než k němu někdo stihl doběhnout, zemřel.
Bohr pálil po krátkých dávkách do blížící se sovětské pěchoty a zastřelil už několik Rusů. Kulky létaly okolo něj a některá už zasáhla i kulomet. Hoff ječel a tiskl spoušť do té doby, dokud nevysypal do nepřítele celý zásobník. Pak prázdnou zbrań zahodil, vytrhl z opasku pistoli a střílel dál. Závěr se jen cukal dozadu a ven vyskakovaly vystřelené kouřící nábojnice. Stolbe klečel za zídkou a svou puškou odstřeloval nabíhající Rusy. Jeho dva spolubojovníci leželi v krvi za ním. Na živu zůstal jen svobodník Dietz, který stále střílel ze svého samopalu. Vzduchem se mihlo pár granátu a v ostrých záblescích detonovaly mezi palebnou linií. Zabily pár vojáků na každé straně.
Starej si všiml raněného vojáka, jak se svíjí v mělké díře. Houkl na Bohra, ať ho kryje a vyrazil vpřed. Bohr založil nový zásobník, zarazil ho do zbraně a střílel. Zabil nabíhajícího Rusa. Kulka mu utrhal kus ramene, z nějž okamžitě vystříkla krev. Sejmul vojáka, který nabíhal na Starýho a chystal se ho praštit pažbou. Kulky ho smetly k zemi a on zůstal ležet ohnutý přes kámen. Starej si mezitím nahodil raněného na záda a prchal zpátky ke svým, jež ho kryli palbou. Když už byl snad metr od Hoffovy díry, raněného strefily dvě střely do zad. Jen hlesl a zemřel.
"Kurva! Zasraný Ivani!" vykřikl Starej a nakopl kámen. Zapadl do díry a pálil dál.
Ze vzduchu k nim dolehlo přibližující se hučení.
"Letadla," zahučel zmučeně Stolbe.
"Jo, ale naše," zajásal Bohr. Opravdu. Z nebe letěla dvojice černých stínů a jejich kanóny se rozbouřily. Předpolí před opevněnými Němci se změnilo v rozmazanou krvavou scenerii. Kdo se ocitl mezi proudem všetrhajících projektilů, byl doslova rozšmelcován na hadry. Skrz rachocení explozí a dunění výbuchů k nim občas dolehl výkřik, či pouhý skřek. Křičeli tu ranění, ječeli tu vojáci v předsmrtné agónii, váleli se v křečích. Kulky si nevybírali, strefili i je a ukončili jejich trápení.
Od trupu jednoho z nízkoletících letadel se oddělila dvojice k zemi letících předmětů. Když dopadly, rozpoutalo se pravé peklo. Horká tlaková vlna odhodila Bohr nejméně dva metry nazad. Ovanul ho horký vzduch a měl pocit, že co nejdříve snad shoří. Jak letěl vzduchem, vnímal jen hučení ohněa burácení odeznívající exploze. Viděl svobodníka Stahnkeho, jak dopadl na zem a uniforma na něm doutnala. Jestli byl mrtvý, nebo jen v bezvědomí, to netušil.
Stolbe stál čelem k plamenné stěně a mrsknul sebou za zídku. Horký vítr proletěl okolo něj. Ten, kdo se nacházel přímo uprostřed toho všeho, ten musel shořet na popel. Ohnivé jazyky šlehaly do všech stran a ohnivý mrak vylétl k obloze. Ozářil okolí v podivně děsivé pohřební scéně. Ozářil mrtvá a umírající těla. Stejně rychle, jak se objevil, tak se zas rozplynul. Bohr padl tváří k zemi. Kašlal, slzel a dávil.
Když přišel k sobě, svítalo. Byl to jeden z těch posledních pěkných podzimních dnů. Kolem se rozlévala nachová záře vycházejícího slunce. Tu a tam zazpíval nějaký pták. Slabý větřík se proháněl přes pláň a povíval s větvemi klečí a se stébly trávy. Pohrával si s lístečky stromů a odvíval je pryč. Potrhaná vlajka se skobovým křížem slabě vlála na rozbořené zdi klášterního kostela.
Bohr zíral na modrou oblohu. Zamrkal a posadil se. Teprve teď uviděl tu hrůzu. Všude ležela mrtvá prostřílená těla. Zuhelnatělé lidské ostatky, to, co zbylo z kdysi lidských bytostí po dopadu dvou zápalných pum. Těla rozervaná výbuchy granátů, jejichž vnitřnosti a končetiny byly rozhozeny po okolí. Mrtví v těch nejnepřirozenějších polohách, jaké kdy viděl. U některých nebyla možná idnetifikace, kdyby se snažili sebevíc. Viděl spoustu mrtvých, ale tohle ho zasáhlo více, než čekal. Možná právě proto, že jich viděl tolik. Obrátil se a uviděl německé padlé. Leželi tam a jak je smrt zastihla. Podivně bledí a ve strnulých pozicích. Opřeni o kameny, o omlácenou cihlovou zídku, ležíce v trávě s dírami v zádech, hlavách, hrudích, roztrhaní kulomety, prostě mrtví. Pár zraněných se tu plazilo kolem a cosi mumlali, volali jméno své dívky, nebo matky. Zdravotníci byli někde daleko, nebo nejspíš leželi mezi ostatními. Přes celou planinu se táhly stuhy kouře z doutnajících keřů a vyhořelé trávy...
Teprve teď se podíval pod sebe. Seděl uprostřed vystřílených nábojnic, jichž byla plné celé dno jámy. Válely se tu prázdné kulometné pásy, vyprázdnéné zásobníky, pásky pro munici do pušky. Povšiml si i kulometu, jehož hlaveň zůstala natočena napravo. Přesně v té poloze, kdy Hoffovi došel poslední pás. Na pravé straně kulometu byla velká promáčklina. I on dostal zásah. Bohr si všiml, že Hoff leží v jakési nepřirozené poloze. Poklepal mu na rameno, zatřásl s ním, nic. Bez odezvy. Obrátil ho a uviděl mrtvou tvář desátníka Hanno Hoffa. Ležel tam s dírou v břiše a zakrvácenou uniformou. Střepina jím doslova proletěla a zasekla se do stěny příkopu. Nejspíš dlouho netrpěl.
Odněkud se vzal Stolbe. Pušku položenou na rameni, procházel tím polem mrtvých a zjišťoval, kdo to všechno přežil. Zamířil pomalým krokem k Bohrově díře. Prázdným pohledem přejel Hoffovu mrtvolu a zapálil si.
"Byl to sice nácek až do morku kostí, to jo, ale přece jen jeden z nás. Doufám, že tam nahoře bude mít taky ňákýho Adolfa, kerýho by moh oslavovat. A pozdravuj Dona. A taky mu řekni, ať my tam drží místo, až to tady zabalim," řekl mrtvému. Všiml si Bohra. Z očí, po špinavé a začouzené tváři, mu tekly slzy. Vytvářely takové malé stružky v nánosu prachu a špíny. Podepřel si bradu rukou a shlížel na Hoffovo mrtvé tělo.
"I když na nás asi Bůh sere, poňáč my pudem dolu, trochu se vohřát," vstal, potáhl z cigarety a poklepal Bohrovi na rameno.
Odešel k díře, kde ležel Starej. On a pár mužů se kryli za balvany, jejichž čelní strany byly úplně omlácené a popraskané od nárazů kulek a střepin. Ležel zády opřen o kámen a popíjel z láhve. Samopal zaražený hlavní do země a na něm položenou přilbu.
"Hoff to koupil," řekl jen.
"Mrtvej?" zeptal se Starej a odpověď na otázku v hloubi duše znal. Stolbe jen kývl hlavou. Odvrátil se a pozoroval hory v dáli.
Od rozvalin kláštera se k nim blížil poručík Wolters. Následovalo ho nějakých šest vojáků. Starej k němu pomalu otočil hlavou, těžce se postavil a dotkl se dvěma prsty zaprášeného čela. Poručík se rozhlédl a pokývl unaveně hlavou. Starej se postavil do pozoru:
"Pane poručíku, pátá četa bránila sobě svěřené stanoviště. V těžkém boji s Rudou armádou přišla o většinu svého počtu, ale stanoviště bylo udrženo," poručík kývnul hlavou a odhodil svoji přilbu na zem.
"Běžte si odpočinout, odvedli jste dobrou práci," řekl jen. Skupinka deseti mužů, jen ti přežili ten celonoční masakr a nálet letadel, se zvedla a pomalu, velmi pomalu se vlekla k ruinám kláštera. Se svěšenými hlavami, pomalým a těžkým krokem se sunuli metr po metru. Jeden vojín upadl na zem a odmítal se zvednout. Prostě už nemohl dál. Kamarádi se ho snažili zvednout, ale pokaždé se jim vysmekl a zůstával ležet na studené podzimní zemi dál. Prosil je, a´t ho tam nechají ležet, že nechce dál, nemůže. Starej jen chabě pokynul hlavou. Dva vojáci jeho paže pustili a vojín cosi zašeptal. Pak zavřel oči.
"Ty letadla, co sem ten sajrajt naházely, byly naše vlastní," zašeptal Wolters. Stolbe se sýpavě pochechtl.
"Nic jinýho sem nečekal," zachraptěl.
"Váš velitel, kapitán Peiper, to schytal. Velení jednotky přebírá šikovatel Dahl. Moc ste si nepomohli," dodal Wolters potichu.
Starej za sebou slyšel slabé cinkání a kutání polních lopatek. To pohřební četa hloubila hromadný hrob. Nebyl čas na oddělování důstojníků od vojínů a podobně. Naházeli je všechny do jedné mělké jámy, zaházeli hlínou a kamením. Ruské mrtvoly, mnohdy spálené na uhel, roztrhané, nebo zohavené střepinami shodili do druhé díry. Přišel plamenometčík. Pootočil kohoutkem na hubici pekelné zbraně. Pohlédl na svého velitele.
"Dej se do toho," řekl jen. Plamenometčík přikývl. Z hubice se zahučením vyšlehl dlouhý plamenný jazyk. Hořlavá směs ulpívala na ohořelých kostech, pažích, pahýlech a mrtvolách. Oheň stravoval vše. Stačila jedna jediná dávka a bylo po všem. Zaházeli i tuhle jámu. Pohřební jednotka se ztratila v mlze.

DALŠÍ KRVAVÝ DEN

Dovlekli se až mezi zdi kláštera. Poručík jim vyčlenil místo v jednom relativně zachovalém sklepě. Už jen silou vůle se dovlekli po schodišti dolů a tam, kde byli, spadli na zem. Okamžitě usnuli.
Spali několik hodin, než je hlídka vzbudila. Starej se s reptáním a nadávkami posadil. Pomalu okolo něj vstávala celá jednotka, muži balili svoje deky, navlékali si výstroj a zapínali opasky. Starej se vyškrábal po schodech nahoru, kde už ho čekal poručík Wolters s nějakým potrhaným a ušmudlaným papírem. Starej mu zasalutoval, poručík mu odpověděl a podal mu papír. Starej si ho od něj vzal, převrátil v rukou, poněvadž ho měl vzhůru nohama a začal číst:

Pro 233. pěší pluk 63. pěší divize:

Cíl je následující:
V důsledku pronikání silných sovětských skupin v rozsahu šesti pěších praporů do vašeho sektoru je nanejvýše nutné tento úsek udržet. Vaše pozice na kótě číslo 315 musí být udržena za každou cenu. Ústup se zamítá. Budou vám poslány posily v podobě několika pěších rot, které zaujmou postavení v prostoru brodu, vrcholu kóty a jejího okolí. Hlavní úkol: udržet pozice, neustupovat a zabránit Sovětům v dalším postupu průsmykem.

Heil Hitler!

podepsán plukovník Paul von Grossendorf

"To se kurva posrali, ne?" zanaříkal Starej, zmuchlal papír a zahodil ho do louže. Nakopl kámen a zahulákal na vojáky dole v sklepení. Poručík jen pokrčil rameny. Vojáci mezitím vylezli ze sklepa a seřadili se před jeho vchodem. Starej jim přetlumočil to, co stálo v rozkazu, který se mezitím měnil v rozmočenou břečku na dně louže. Stolbe obrátil oči v sloup a posadil se na hlavici sloupu, který pocházel z klenby kostela, jenž se nyní nacházela v rozvalinách.
"Kde je naše místo?" zeptal se Bohr.
"Mezi těmahle troskama a cestou k brodu je hluchý místo, tak tam. Pošlu tam k vám šestou četu," řekl Wolters. Stolbemu došlo, že je to Niemollerova jednotka.
"Pane poručíku...mohl bych vědět, jakou hodnost má voják Niemoller?" zeptal se Stolbe co nejnevinněji. Poručík si ho přeměřil pohledem, uculil se sdělil mu, že pouze hodnost vojína. Stolbe nadevší míru potěšen se Woltersovi uklonil a zasalutoval. Když pak poručík odešel, zavískl a vyskočil do vzduchu.
Začali se opevňovat. Proluky ve zdech ucpali kamením. Z protitankvocýh min vyňali třaskavinu a udělali z ní nálože, jež zakopali několik metrů před svými pozicemi. Až budou ruští vojáci dostatečně blízko, odpálí je. Bylo tu již pár vykopaných okopů, které teď vojáci jen prohlubovali a upravovali. Mezitím se vyjasnilo a slabé podzimní slunce začalo svítit. Bohr sejmul přilbu a položil ji na okraj jámy. Vzal lopatku a kopal dál. Když odházel pál lžic, uslyšel jednotvárný dusot vojenských bot, kdesi dole, na cestě vedoucí k ruinám kláštera. Setřel si hrubým rukávem pot z čela a pohlédl na místo, kde cesta ústila na rovinu okolo kláštera. Pochodoval po ní oddíl vyčerpaných mužů v potrhaných, zašpiněných a záplatovaných uniformách. Vzhledově a oblečením se ani nijak zvlášť nelišili od Starýho roty, ale bylo na nich něco divného.
"Trestnej prapor," prohlásil Stolbe. Posadil se na okraj jámy a tu řadu vojáků si prohlížel. Čas od času se některý z nich otočil a Bohr spatřil na zádech barvou namalovaný červený trojúhelník.
"To jsou WU," prohlásil nějaký vojín. WU-Wehrmacht Unwuerdige, čili neschopní službě v normálních vojenských jednotkách. Bývali to političtí vězni, kriminálnící z koncentračních táborů, dezertéři, provinilci proti vojenským řádům a spousta dalších. Při ústupu šli úplně poslední, při protiútoku na samotné špici.
Dvě roty praporu číslo devět set dvacet tři se na povel zastavily. Čert ví proč, ale trestné jednotky snad ve všech armádách světa začínají číslem devět set a výš. Muži se drželi na nohou jen silou vůle. Někteří se rozesadili na zemi okolo svých jednotek a odložili zbraně. Odkudsi se vynořil šikovatel Dahl.
"Po-o-zor!" zapištěl. Trestní jednotka se vyrovnala do pozoru. Dahl je nechal nastoupit do tří řad a přehlížel je jako při přehlídce. Byli na takovéhle lidi zvyklí, tihle muži z trestních jednotek. Dahl chvíli vrčel jak rozzuřený pes, vyplivl pár nadávek, sdělil mužům rozkazy a poslal je na určené pozice: do předních linií, těsně nad brod. Tudy Rusové měli vést nejtěžší útok.
Starej nechal vojáky vykopat co nebytelnější kryty. Skupina "ženistů", respektive vojáků, kteří měli nějaké zkušenosti s minováním, zakopala nálože z protitankových min půl metru do země. Zaházeli je hlínou a drátky k rozněcovačům pokryli silnou vrstvou hlíny, aby je nepřítel nezpozoroval. Freiburg rozložil trojnožku, zapíchl nožičky do země a uložil do ní těžký kulomet. Otevřel schránky s pásy a založil první. Ostatní otevřené truhlíky si uložil pěkně vedle sebe. Natáhl závěr a opřel se o svoji zbraň. Bohr se posadil na prázdnou muniční bednu. Zapálil si pomuchlanou cigaretu a vyfoukl kouř. Zakuckal se vyplivl pár kousků tabáku.
"Zatraceně, jak tohle sousedi vůbec můžou kouřit, co to je?" sýpal mezi záchvaty kašle.
"Kdes to sebral?" zeptal se se zájmem Stolbe.
"Válelo se to u ruskýho poručíka, kerej postrádaj palici. Tak sem si to pučil," oznámil mu Bohr a hodil mu pytlík s tabákem. Stolbe ho otevřel, přičichl k tomu a řekl: "Voní to hezky,"
Když uvazoval šňůrku kolem váčku s tabákem, po náhorní plošině se rozlehl jekot dopadající miny.
"K zemi!" zakřičel Starej. Jeho slova zanikla v burácení exploze. Po Bohrově přilbě se sypaly malé kamínky, hlína a úlomky. Skřípaly po železe přilby a padaly mu za límec uniformy. Přes zalehlé uši a rozmazaný zrak viděl, jak se ostatní vojáci vrhají k zemi ve svých dírách, mělkých zákopech a provizorních opevněních a choulí se do klubíčka. Z nebe svištěly další a další střely a měnily okolí rozvalin v měsíční krajinu. Bohr, jemuž se sluch i zrak vrátily, uviděl, jak výbuch vymrštil do vzduchu šestici utíkajících vojáků. Zohavená mrtvá těla popadala všude kolem. Mezitím se dole u brodu rozpoutala přestřelka. Byly slyšet charakteristické zvuky štěkajících německých samopalů, práskavé výstřely pušek a burácející ruské samopaly a kulomety. Vybuchovaly tam granáty, detonovaly nálože a sypalo se kamení.
Malým spojovacím zákopem ke Starýho pozici přibíhal šikovatel Dahl.
"Napadli nás dole u toho brodu, musíme je tam jít podpořit!" křičel ve snaze přehlušit burácení okolní bitvy.
"Naše pozice je tady!" odpověděl mu Starej.
"Změnili rozkaz!" Dahl už skákal ze zákopu ven, strhával z ramene pušku a běžel k okraji cesty. Ostatní vojáci ho následovali. Starej a jeho četa zůstávali opatrně pozadu. Mohl tam být někde dobře ukrytý ruský kulomet. Střelec by si mohl všimnout větší skupiny nepřítele a poslat je všechny do pekel jediným pootočením své zbraně. Stalo se však něco horšího.
Dahl a dvanáct mužů doběhlo na okraj srázu. Poslední, co viděli, byli ruští vojáci, kteříse drali po srázu vzhůru. Pak se jim zatmělo před očima.
"Jsou tady nahoře!" stihl vykřiknout jeden voják, než mu mezi žebry prolezl bodák. Rus ho mocným kopnutím poslal pár metrů vpřed a vyprostil tak s mlasknutím svůj nůž z vojákova těla.
"Do prdele! Zpátky do díry a pošlete ty svině do hajzlu!" ječel Freiburg a tiskl spoušť kulometu. Jakmile dopadli na dvo svých okopů, pálili ze svých zbraní po sovětských pěšácích. Vzduch ztěžkl bojem, pachem střelného prachu. Váleli se tu mrtví a ranění. Kulky se zarývaly v oblacích vyvržené hlíny do země. Trasírky z těžkých kulometů létaly přes planinu a přívaly olova kosily vojáky na obou stranách. Sověti se pomalu ale jistě, i přes silnou palbu obránců, blížili k zakopaným náložím.
Starej vystřelil pár ran, mrskl sebou na zem, vytáhl granát a mrskl ho proti Rusům. Granát dopadl pár metrů před ruské vojáky a vybuchl. Výbuch zabil několik Rusů a pár jich zranil.
"Rozněcovač, rychle!" vykřikl Starej. Kdosi mu podal malou černou krabičku se dvěma dráty a tlačným aktivátorem. Zahvízdal, což byl smluvený signál, a stlačil páku. Tři dunivé exploze se postupně rozezvučely bojištěm. Postupující Sověti zmizeli za hradbou dýmu, prachu, drnů a kusů vytržené půdy. Vojáci sebou praštili na zem a rukama si kryli hlavy před dopadajícími balvany a kameny. Freiburg se vzpamatoval jako jeden z prvních, připlazil se ke kulometu a uchopil pažbu.
"A teď je trochu vosolim, než se vzpamatujou," zabrblal. Začal pálit a kulky se trefovaly do zmatených ruských vojáků, kteří se snažili najít úkryt všude možně a za vším, co jen trochu úkryt připomínalo.
"Vochutnejte tohle, sousedi zasraný!" vyvkvikl Stolbe a pustil do skupiny Rusů dlouhou dávku ze svého špagina. Popadali jako kuželky po direktním zásahu koulí. Dva se zasaženi kulkami plazili po okolí a naříkali. Bohr je však pár výstřely dorazil. Na okamžik to vypadalo, že se Rusové stáhli. Jenomže pak naplno udeřili na obranu brodu. Už ho málem dobyli, když na ně Němci podnikli protiúder a soustřednou palbou dvou kulometů a granáty je odsud vyhnali. Ovšem za cenu velkých vlastních ztrát. Obsadili pozice kus nad brodem a upevnili nálože dos skalního koryta nad brodem. Až budou v úzkých, odpálí je a brod zavalí, aby se nedostal Rusům do rukou.
Bohr klečel ve své díře a připravoval se na další ruský úder. Mezitím se dozvěděli, že oněch šest sovětských pěších praporů udeřilo na jejich sektor s podporou těžkých minometů a podařilo se jim dobýt několik klíčových bodů, jejichž posádky se stahují sem k nim. Zatím vedou s Rusy boje nazdrženou, aby je trochu drželi obráncům brodu a kláštera od těla, ale tahle obrana dlouho vydrže nemohla, navíc ustupujícím docházelo kvapem střelivo. Sověti se dole pod rozvalinami přeskupili a znovu udeřili. Tentokrát přímo na ruiny kláštera. Zde se ovšem zakopali a opevnili Woltersovi muži a účinně vedenou palbou působili Sovětům těžké ztráty. Mezitím, co se urputně bojovalo pod klášterem, se jiná ruská tlupa pokusila obránce obejít, ale tu narazila na Starýho muže. A zase se rozpoutal tuhý boj.
Stolbe pálil ze svého ruského automatu, skryt za kamenem. Sověti ho nejprve nemohli objevit, ale pak ho lokalizovali a kropily jeho pozici dlouhými dávkami.
"Kurva, ani už nevystrčim palici bez toho, aniž by se mi ji ten blbej Ivan nepokusil ustřelit!" nadával a vystrkoval samopal zpoza kamene.
"No tak natos přišel brzo," uchechtl se Starej. Freiburg otáčel kulometem zleva doprava a drtil mezi zuby nadávky. Mrtvých v německých pozicích přibývalo. Padlo i pár ostřílených mazáků, jiní byli raněni a další po tom minometném přepadu nezvěstní. Nezbývalo než se v tomto nerovném boji bránit dál. V dobře situovaných a reltivně bytelných pozicích se mohli bránit dlouho.
Jenomže po dvou hodinách tvrdého boje se jedné četě ruských pěšáků podařilo obranu kláštera prolomit. Granáty odstřelili kus zdi a pronikli dovnitř. Poručík Wolters převelel Starýho skupinu k obraně kláštera.
Utíkali k ruinám brány, proběhli jí a užl slyšeli velice blízkou střelbu. Starej se opatrně vyklonil a uviděl čtveřici německých granátníků, jak se střelbou ze svých pušek snaží zastavit ruský postup. Rusů bylo v proluce mezi hradbou a troskami staveb dost.
"Hej, krejte se!" vykřikl Stolbe a hodil vstříc sovětským pěšákům granát. Vystrčil zpoza rohu samopal a krátce stiskl spoušť. Následná detonace zabila několik Rusů. Další se ovšem tlačili dovnitř. Stříleli ze všech pozic a na vše, co se v předpolí rozvalin pohnulo. Jenomže se už nemohli držet dlouho. Obrana brodu pomalu ztrácela na síle, i když odstřelili skálu a lavina kamení smetla a pohřbila pod sebou celou jednu rotu Rudé armády, nepřítel postupoval dál. Po půl hodině brod padl. Okolní pozice sice bojovali téměř do posledního muže, ale byli přemoženy. Zbývala už jen jedná úniková cesta, kam Wolters poslal dvě čety mužů,a by ji udrželi za každou cenu.
Bohr našel úkryt pod oknem v prvním patře věže, kam přistavili žebřík. Ležela tu mrtvola vojáka, jenž byl střelen do krku. Natáhl závěr a postřílel čtyři Rusy, snažící se dostat blíže k poslední linii obrany. Vrhl granát do vyražené mezery v hradbách a střílel tam dávku za dávkou. Vypadly odsud dvě ruské mrtvoly. Jeden seržant odjistil granát, ale vypadl mu z ruky a zakutálel se mu pod nohy. V okamžiku z něj zbyla jen hromada vnitřností, úlomků kostí a tělesných zbytků vržených do prostoru.
Stolbe s Freiburgem zapadli do díry po vybuchnuvší mině a zlikvidovali odsud šestici nepřátel, kteří se snažili prodrat ostnatým drátem. Zůstali na něm s krvácejícími ranami viset. Freiburg se rozchechtal, vylezl z díry a stiskl spoušť pušky. Vojáka minul a jiný vystřelil. Kulka mu prostřelila hrudník. Dvě střely ze samopalné dávky ho zasáhly do břicha. Vykřikl a po zádehc se zhroutil do jámy.
"Do prdele, Hansi...já...," chtěl něco říct, ale párkrát zalapal po dechu a zemřel. Stolbe mu jen jednou rukou zatlačil otevřené, hrůzou rozšířené oči, a druhou stále svíral automat. Zaklekl, vrazil pažbu do ramene a jednotlivými ranami skolil běžící Rusy. Vyskočil z díry, utíkal k masívní kamené zdi a skryl se za ni. Tady leželo několik střelců a pálili po Rusech blížících se ke klášterní zdi.
"Je strašně moc, nemůžeme to zvládnout, desátníku," naříkal jeden z nich.
"To vim taky, kde je velitel!" jeden ze střelců mávl kamsi za sebe. Stolbe se tam vydal. Spatřil poručíka Wolterse uprostřed malého okopu obloženém pytli s hlínou a sluchátkem od radiostanice v ruce.
"...nerozumím, opakujte. Ne...dochází munice, máme sedmdesátiprocentní ztráty, některé jednotky přišli o velitele. Sověti nás obkličují...cože? Ano..provedu, konec," vzhlédl s výrazem unaveného uspokojení na Stolbeho.
"Ustupujeme," řekl jen.
Zdecimovaní obránci pomalu opuštěli své pozice, nepřestávajíce pálit. Střílelo se už jen úsporně, aby nevyplýtvaly příliš mnoho munice.
Poručíka Wolterse dohnal šikovatel Dahl se svou zdecimovanou jednotkou.
"Pane poručíku, rozkaz přeci zněl neustupovat, můžete mi vysvětlit, proč se celá jednotka přesunuje?" Wolters se zastavil, podíval se na Dahla a jeho oči se zúžily.
"Změna rozkazu, šikovateli. Ústup, celá přední linie se zhroutila," řekl jen.
"Zhroutila? Bojuje se přeci dál," řekl Dahl pevně.
"Přišli jsme o všechny okolní pozice. Sověti před půl hodinou dobyli brod a postupují dál. Palebná čára se přesunuje hlouběji do průsmyku. Udělali tam něco jako druhou linii. Jediná cesta odsud je poslední bráněná soutěska. Ta cesta tam, to je náš lístek odsud. A věřti mi, Dahle, zařvat tu kvůli týhle hromadě šutrů, kde neni už CO bránit vážně nechci," řekl mu poručík zblízka do očí. Dahlovy rysy ztvrdly. Neřekl však nic a vedl svoje muže ven z ruin.
Utíkali od rozvalin pryč přes pole balvanů. Sověti po nich stříleli už jen sporadicky a spíše nazdařbůh. Pár vojáků sice zasáhli, ale spíše se soustředili na obsazení kopce. Celá zdecimovaná jednotka prchala pryč. Přeskakovali kameny, vyhýbali se malým zakslým smrčkům a utíkali. Sověti mezitím dokončili obsazení kopce, vtrhli do rozvalin kláštera a vztyčili na vrcholu rozbořené věže vlajku se srpem a kladivem. První linie obrany se nadobro zhroutila. Veškeré obranné pozice wehrmachtu byly zničeny a rozstříleny. Přeživší muži z rozprášených jednotek se na vlastní pěst vydávali do hloubi průsmyku, kde snad jejich kolegové vybudovali druhou linii, která by se dala nějaký čas udržet. Proti síle šesti pěchotních praporů nepřítele, která se valily průsmykem i po okolních vrcholech měli pramelé šance. Munice navíc zbývala na pouhé čtyři hodiny boje. Až ji vyčerpají, celý tenhle sektor se nevyhnutelně zhroutí. Kromě toho nezbývalo už příliš bojeschopných mužů. Každý, kdo byl schopen udržet pušku, se musel zapojit do obrany. Spousta raněných vojáků tak musela znovu nastoupit k bojovým jednotkám. Přijela jim na pomoc tanková rota, která svoji techniku zakopala na strategicky důležitých pozicích. Pohonné hmoty jim zbývaly akorát na cestu sem, takže zpátky by se tanky stejně nedostaly. Navíc měly munici jen na pár chvil boje. I vzdušný prostor začínal pomalu měnit majitele. V leteckých soubojích mezi německými a ruskými stíhači pomalu vítězit sovětští piloti. Postup Rudé armády se dal zastavit čím dál tím obtížněji, až to skoro nebylo možné.
Dosáhli konečně vstupu do soutěsky. Byla to poměrně široká skalní průrva, jejímž středem vedla cesta. Po její pravé straně tekl malý potok. Poslali sem nahoru několik desítek vojáků od vojenské policie, tankisty, jejichž tanky vzaly za své, dělostřelce, kteří už neměli čím střílet a několik čet na hranici vyčerpání se pohybujících granátníků. Rozkaz zněl: udržte soutěsku tak dlouho, jak jen to bude možné, pak ustupte.
Starýho četa zůstala hned na začátku. Bylo tu několik dobrých míst, která po troše opevnění skýtala docela dobrý úkryt.
"Starej, jak dlouho se udržíme?" zeptal se Bohr s obavou v hlase. Hakenfeld se na něj podíval. Jeho pohled byl unavený a oči prázdné.
"Půl hodiny, hodinu. Nanejvejš hodinu, a to s pomocí toho nahoře," řekl Starej a posadil se na kámen.
"To jako německýho Boha?" zeptal se Stolbe s křivým úšklebkem.
"Ten se na nás dáávno vysral," povzdechl si Freiburg a zapadl za svoji narychlo poskládanou zídku z mohutných balvanů. Položil samopal na jeden z nich a lehl si na záda. Nastavil tvář lehce odpolednímu slábnoucímu slunci a zavřel oči.
Okolo prošla skupina vojáků z Bohrovy jednotky. Našli si úkryty v okolí a zbraně namířili na okraj soutěsky. Bohr seděl na kameni s hlavou v dlaních. Bylo mu jasné, že pokud je Sověti obejdou, živí se odsud nedostanou. Z chmurných myšlenek ho vytáhl až příchod poručíka Wolterse.
"Vyserte se na to. Přišel rozkaz k ústupu. Sektor se zhroutil, jdem odsud," vojáci na něj chvíli civěli. Podívali se po sobě a pokrčili rameny. Zdecimovaný pěší prapor nastoupil poslední cestu: do týlu.