CARMILLE II.

Anotace: Carmille se na něj sladce usmála a políbila ho. Přitom šlehla uhrančivě černýma očima ke mně, aby se ujistila, že se dívám. A já se dívala.

,,Můj ty bože, ty ale vypadáš!“ spráskla nade mnou máma ruce, jakmile jsem vešla do jídelny. ,,Co je to za make-up? Děs! Vypadáš s ním příšerně bledá!“
Jen jsem pokrčila rameny.
Nechtělo se mi jí vysvětlovat, že ta bledost rozhodně není umělá.
Byla stejně nefalšovaná jako Carmilliny náušnice z bílého zlata.
Otcova kulatá mladická tvář vykoukla zpoza novin.
,,Snad se nesnažíš proměnit v ty…no, jak se jim říká….?“
,,Myslíš gotiky?“
,,Jo, to bude ono.“
Otec choval nepochopitelnou nenávist ke všem gotikům, punkerům, emařům a kdoví čemu ještě.
,,Klídek, nesnažím se proměnit v nikoho.“ broukla jsem.
Jen v sebe samu, dodala jsem v duchu, ale nahlas jsem to neřekla.
To poslední, co jsem potřebovala, bylo, aby se mě mí extrémně starostliví rodiče začali vyptávat.
Posadila jsem se na svou židli a přisunula si k sobě mísu kukuřičných lupínků.
Ponořila jsem lžíci do té rozměklé nažloutlé břečky a trochu jí nabrala. Představila jsem si, jak se mi tenhle hnus převaluje na jazyku, a zvedl se mi žaludek.
Máma mě okamžitě začala plísnit.
,,Když se v tom budeš takhle nimrat, tak…“
,,…přijdu pozdě. Já vím.“
Ještě chvíli jsem bojovala sama se sebou. Nakonec jsem misku odstrčila.
,,Já dneska nebudu.“
Mámino obočí se spojilo uprostřed čela v tenkou čárku.
,,Selene, snídaně je…“
,,…..nejdůležitější jídlo dne. Já vím.“
,,Když ji nesníš, budeš….“
,,….mít ve škole hlad. JÁ VÍM.“
Musela jsem se hodně ovládat, abych poslední dvě slova nezaječela.
Odvrátila jsem se. Neušlo mi však, že si máma s tátou vyměnili rychlý pohled.
,,Selene…“
,,Radši už půjdu.“
Zvedla jsem se ze stolu, sebrala ze země tašku s učením a navlékla jsem si její popruh přes rameno.
Přitom jsem cítila máminy oči zabodnuté v obličeji.
Nervózně jsem na ni pohlédla.
,,Co na mě tak koukáš…?“
,,Nechtěla bys nám něco říct?“
,,Ne.“
,,Víš, že se na nás můžeš vždycky spolehnout…“
,,Prosímtě, nech toho! Mluvíš jako ukázková matka z americkýho rodinnýho seriálu!“ skočila jsem jí netrpělivě do řeči.
Zatvářila se, jako kdybych jí vrazila facku, a sklopila své dětsky modré oči k zemi.
Kolem rtů jí naskočily vrásky.
V tu chvíli mi bylo jasné, že jsem přestřelila.
Rychle jsem zapátrala v paměti po něčem, čím bych mohla uvolnit napětí v místnosti.
Nic mě nenapadlo, a tak jsem jen zamumlala ,,Uvidíme se večer.“ a vycouvala ven z jídelny.
V předsíni jsem se několikrát zhluboka nadechla a vydechla, a pak jsem si sama pro sebe zamumlala:
,,Všechno se komplikuje.“

Přesto přese všechno to mohlo být ještě horší.
To mi došlo, když mě rozhrkaný autobus vyplivl přímo před vchodem do školy.
Střední škola Alphonse Cola byla postavená někdy začátkem třicátých let a od té doby se její vzhled nijak zásadně nezměnil.
Stále vypadala jako obrovská šedivá krabice od mléka zasazená do mdlého nevýrazného okolí.
Byla navržená tak, aby nic neodvracelo pozornost studentů od vyučování.
A svůj účel plnila dokonale.
Připomínala mi kriminál, akorát že bez mříží.
Ale to pořád ještě nebylo to nejhorší.
To mělo teprve přijít. A taky že to přišlo.
,,Nazdar Selene.“
Čistý hlas Carmille Mansfeldové mě zasáhl jako prásknutí bičem. Přikrčila jsem se.
,,A-ahoj.“
Carmille si pro dnešní ráno oblékla temně rudou blůzu s hlobokým výstřihem a džíny se sníženým pasem, které zdůrazňovaly její dokonalé boky.
Husté černé vlasy měla jako vždy perfektně vyžehlené a v uších se jí třpytily briliantové náušnice.
Prostě jsem se nemohla ovládnout. Musela jsem na ni zírat.
Vtom se za mými zády ozval protáhlý, znuděný hlas.
,,Nazdar, naše termosestro.“
Patrick Dunn, nezbytečnější a bohužel i nejbohatší kretén na celé škole, se vetřel mezi nás a objal Carmille kolem štíhlého pasu.
Carmille se na něj sladce usmála a políbila ho.
Přitom šlehla uhrančivě černýma očima ke mně, aby se ujistila, že se dívám.
A já se dívala.
Jen na Carmille, samozřejmě. Patrick mě nezajímal.
On na mě však ani v nejmenším nezapoměl.
,,Musí na nás furt tak čumět…?“ zahučel.
,,Selene, běž si sbalit nějakou prvačku a nás nech bejt.“ přikázala Carmille panovačným tónem.
Jako kyborg jsem se obrátila na podpatku a proklouzla dveřmi do budovy.
Celou cestu do učebny chemie mě doprovázel Carmillin hlasitý škodolibý smích.