Hitman: Pracovní nabídka (první část)

Anotace: Další moje povídka na motivy pc hry Hitman - tentokrát rozdělna do dvou částí. Tohle je ta první...

Už podle názvu je jasné, že celá povídka je inspirována počítačovou hrou Hitman. Děj se odehrává po čtvrtém díle, ale myslím, že to není zásadní.

Párty začíná

Bob Peterson

Mike Carter zabočil do široké ulice protékající mezi rodinnými domky s nablýskanými střechami a úhledně posekanými trávníky. Pohrdavě si odfrkl nad tím, do jaké zbohatlické čtvrti to právě míří. Jeho dodávka zaškobrtla, už takhle zlobila dlouho a Mike se dlouho přemlouval, aby dal své jediné auto na prohlídku do servisu.

Sklopil stínítko, slunce svítilo skrze čelní sklo, vyštrachal v palubním kaslíku sluneční brýle a nasadil si je na oči. Rozhlížel se všude okolo, dokud nezahlédl dům, před kterým se vznášely desítky balónků připevněné k zemi. Zamířil k nim, když si všiml holohlavého muže přicházejícího po chodníku směrem k němu. Měl na sobě bílou košili s červenou kravatou a černý oblek. Na očích měl sluneční brýle. Zvedl ruku na znamení, aby Mike zastavil. Řidič tedy šlápl na brzdu a stáhl okýnko.
„Co je?“ zeptal se.
„Zdravím, vy jste Mike Carter?“ zeptal se holohlavý muž.
„Jo. Proč.“
„Bezva. Víte, já jsem Greg Peterson.“
„Aha,“ pokývnul Mike v pochopení. Greg Peterson – pravděpodobně bratr muže, který si Mikea najal aby na oslavě narozenin jeho dcery přišel v králičím kostýmu a zabavil děti. Mike tuhle práci nesnášel, ale potřeboval si přivydělávat co to šlo, protože jakožto dvacetiletý student neměl příliš peněz nazbyt.
„Zastavte tady, nechci, aby vás dcerka spatřila dřív než bude vše připraveno.“
Mike pokrčil rameny, vypnul motor a vystoupil z vozu. „Kostým mám vzadu.“
Holohlavý muž přikývl a následoval Mika k zadním dveřím dodávky. Mladík je otevřel a pustil tak světlo do malého prostoru s růžovým králičím kostýmem na hnědé dece. Mike vlezl do útrob auta a přešel ke kostýmu, holohlavý muž ho následoval.
„Ach jo,“ povzdechl si hitman když shlížel na kostým.
„Co je?“ nechápal Mike. Bál se, že se bratrovi jeho zaměstnavatele něco nelíbí.
„Nic. Jenom ze sebe nerad dělám šaška.“

Než se Mike stačil zeptat co to znamená, ucítil v krku bodnutí, potichu vzdychl a před očima se mu všechno začalo mazat.

Když vystoupil z dodávky v kostýmu růžového králíka a zavřel za sebou dveře, teprve tehdy si uvědomil, jaké panuje horko. Slunce pálilo vskutku značně – ideální počasí na dobrou párty. Zazvonil u dveří. Po chvíli otevřela usměvavá tak třicetiletá žena s rudými vlasy.
„Dobrý den. Vy jste asi ten zajíc, že ano?“ zasmála se.
Hitman přikývl. „Zjevně.“
„Tak pojďte dál. Za chvíli to všechno vypukne, ještě čekáme na nějaká Janicini kamarádky.“
Žena zavedla hitmana přes vstupní halu přímo na zahradu, kde už stála dlouhá tabule s připravenými obloženými mísami, vedle bazénu už kuchař roztápěl gril a jeden číšník obsluhoval malý bar.
„Ta maska je roztomilá,“ usmála se žena. „A, já se ani nepředstavila. Cleren Petersonová, těší mě.“ Přešla ke stolu a vzala si z misky hrst chipsů. „Jo a ještě něco pane zajíci. Doufám, že nekouříte. Pokud ano, tak smíte kouřit jedině před domem. Ne tady na zahradě, ale před domem. Je to jasné? Tak se hezky bavte.“

47 se pomalu procházel mezi děcky, jednou za čas si s nějakým pohrál nebo ho pohladil. Byl rád, že má na hlavě masku, mohl tak neměnit svůj otrávený zamračený výraz. Znepokojovalo ho, že zatím nezahlédl oběť.
O půl hodiny později párty oficiálně začala. K malé Janice přinesli dva číšníci třípatrový dort se šesti svíčkami, zrzavá holčička je sfoukla, všichni její kamarádi a příbuzní jí zatleskali.
„A teď dárky!“ zvolala nadšeně paní Petersonová a už podávala dceři první krabici v bílém papíře s rudou mašlí. Hitmana nepřekvapilo, když dívka vyndala plyšového růžového zajíce.

Bob Peterson se objevil za dalších čtvrt hodiny. Vešel na zahradu se širokým úsměvem plným bílých zubů, černé vlasy měl zastřižené, přes kotlety pokračovaly až k neoholené bradě. Zavolal na dcerku a poklekl před ní, aby ho malá slečna mohla obejmout.
Růžový zajíc to vše pozoroval.
Bob se zvedl a políbil na tvář svojí ženu. „Někoho jsem přivedl, doufám že to nevadí. Přítel z práce,“ řekl, ale 47 si všiml, že je nervózní. Na zahradu vešel vysoký, na první pohled hubený muž. Na sobě měl černý oblek, modrou košili a červenou kravatu. Zrzavé vlasy mu znatelně řídly a vrásky brázdily jeho tvář.

Hitman zakroutil hlavou, protože svého známého zde rozhodně nečekal. Neměl vlastně téměř žádné známé a už vůbec ne takové, kteří by se měli objevit na narozeninové párty malé holky.
„Jmenuje se Peter Smith,“ představil agenta CIA Bob svojí ženě.
„Těší mě.“
„Mě také. Tady, přinesl jsem dcerce dárek.“
„To jste hodný. Běžte si dát punč a něco k jídlu,“ pobídla Smithe hostitelka a ten s chutí zamířil k široké tabuli. Vzal si jeden porcelánový talířek a už na něj nakládal kusy zeleniny a salámu. Přibližujícího se králíka si ani nevšiml.
„Zdravím tě,“ řekl hitman.
„Známe se?“ optal se Smith.
„To bych řekl. Třikrát jsem ti zachránil prdel. Pokaždý jsi měl na kahánku a jednou jsem tě dokonce zabil.“
Smith položil talířek na stůl a pohlédl do plyšové tváře. Dvěma dírkami zpozoroval chladné modré oči nájemného zabijáka.
„Proč jsi tady?“ zeptal se agent.
„Hádej. Můžeš dvakrát.“
Smith zabloudil pohledem k Bobovi Petersonovi, který se právě vítal s hosty.
„Přesně tak,“ přisvědčil 47.
„Přišel jsi zabít otce šestileté dcery v den jejích narozenin?“ zeptal se nechápavě agent.
„Přesně tak,“ opakoval hitman. „A co tady děláš ty?“
Agent Smith se pousmál ironii, která ho právě potkala. „Někdo nám volal, že na Boba Petersona bude spáchán v jeho domě atentát. A jelikož pan Peterson vlastní lunapark a je to významný občan, nemohli jsme takové varování nechat náhodě. Proto jsem za ním ihned zajel do práce a vše mu vysvětlil. On ale trval na tom, že sem pojede, že stráví se svojí dcerou oslavu. Tak jsem tady s ním, abych ho ochránil před člověkem, který ho chce zabít.“
Hitman přikývl. „Takže pro dnešek jsme nepřátelé. Dobře.“
„Počkej! Nemůžeš ho zabít,“ Smith ztlumil hlas ještě víc. „To nejde! Nedovolím ti to.“
„Uvidíme.“

Pokud hitman s něčím nepočítal, tak to byly právě podobné nepředvídatelné situace. Ani na chvíli ho nenapadlo, že by Smithovi vyhověl. Jsou oba každý na jiné straně barikády. Bob Peterson byl mafián, o tom nebylo pochyb. Bohužel to byl zároveň i vlivný muž. Tak vlivný, že měl přátele v CIA. Smith byl komplikace. Komplikace, které bylo nutné se zbavit.

Oba se hlídali navzájem, jeden nespustil druhého z očí. 47 byl navíc neustále otravován dotěrnými děcky a to mu zabránilo v jakémkoliv manévru. Nešlo Petersona zabít na oslavě, Smith by hitmana zatknul, ať už mu zachránil život nebo ne. Stejně tak nemohl počkat, až oslava skončí – to už tady bude agentů mnohem více.
A v tu chvíli ho to napadlo. Sebral jednu malou plastovou lahev s neperlivou vodou a poté zašel za paní Petersonovou.
„Prosím vás, nebude vám vadit, když se na chvíli vzdálím? Musím si skočit pro něco do auta.“
„Ale jistě, děcka tu bez vás chvíli vydrží,“ usmála se žena a ledabyle mávla rukou. Hitman přikývl, hlavou otočil ke Smithovi, který stál hned vedle Boba a nespouštěl z nájemného zabijáka oči. 47 už ale procházel hlavními dveřmi vstříc dodávce Mika Cartera. Otevřel jí a vešel dovnitř, mladík stále spal. Hitman si sundal kostým, položil ho tak, jak předtím na dece ležel, otřel si čelo, a začal mladíka profackovávat.
„Hej, vzbuďte se, halo!“ Než se Mike probral, měl už hitman na očích sluneční brýle. „Jste v pořádku?“
Mike nechápavě sledoval neznámou tvář a rozhlížel se po dodávce. „To…co se stalo?“
„Omdlel jste! Zničehonic.“
„Já…ucítil jsem bodnutí,“ řekl slabě Mike a sáhl si na krk.
„To nevím, prostě jste mluvil a najednou jste omdlel. Tady, přinesl jsem vám vodu.“
„Jo, díky,“ přijal nápoj vděčně mladík.
„Cítíte se na tu oslavu? Nemám na to zavolat radši někoho jiného?“
„To ne, budu v pohodě. Nebojte. Potřebuju prachy.“
„No ale jestli mi v tom kostýmu zkolabujete…“
„Ne, to se nestane. Nevím co to se mnou bylo.“
„Tak dobře,“ přikývl hitman a pomohl chlapci na nohy. „Tak se převlékněte, ta párty už začala.“
Když se Mike pomalu navlékl do kostýmu, plácl se hitman do čela a s hranou naléhavostí prohlásil: „Mohl byste pro mě něco udělat. Tak za patnáct minut – bylo by hezké, kdybyste vzal Boba Petersona, jeho ženu a dcerku někam před všechny hosty a nechal se vyfotit. Ale pózujte dlouho, aby si každý mohl pořídit pěknou památku.“
„No jasně,“ povzdechl si Mike a už si nasazoval růžovou hlavu.

Stál na protějším chodníku a sledoval, jak růžový zajíc vchází do dveří. Teď ze sebe setřásl Smithe. Stačilo jen chvíli vyčkat.
Hitman agenta Smithe příliš neznal. Jediné, čím si mohl být jistý byl fakt, že Smith je vášnivý kuřák. Bylo to cítit z jeho oblečení pokaždé, když s nim nájemný vrah přišel do kontaktu. Proto teď holohlavý muž vyčkával vedle hlavních dveří a čekal až se otevřou. Skutečně z nich vyšel Smith – Mike se očividně právě nechal fotit a zkušený agent CIA si tak byl jistý, že Petersonovi žádné nebezpečí nehrozí.

Hitman už měl v ruce připravenou injekci s uspávadlem, rychle jí bodl agentovi do boku a vzápětí ho podepřel, aby nespadl.
„Doprdele,“ ulevil si agent.
„Vypadá to, že jsi si dal trochu víc punče,“ řekl hitman uvolněně. Pomalu dotáhl Smithe až do dodávky. „No, třeba se zase někdy potkáme,“ prohodil ke spícímu agentovi a vystoupil z auta.

Zazvonil na domovní zvonek. Přišla mu otevřít opět zrzavá paní domu.
„Přejete si?“
„Dobrý den. Jmenuji si Alex Track a potřeboval bych mluvit s vaším mužem.“
„Dobře. Já ho zavolám. Bobe!“ zvolala zrzka a mířila někam skrze halu. Ze zahrady přišel Bob Peterson. Očividně byl nervózní z neznámého muže a z nepřítomnosti agenta Smithe.
„Dobrý den, jsem Alex Track, CIA. Musím vás poprosit, abyste...“
„Počkejte,“ řekl Bob. „Ten agent Smith…kde je?“
„Skončila mu služba…“
„Říkal, že tady se mnou zůstane až do večera, dokud nepřijedou vaše posily.“
Hitman si promnul čelo. V podpažním pouzdru byla připravená pistole s tlumičem. Stačilo jí vytáhnout a zastřelit Boba Petersona mezi dveřmi. V den narozenin jeho šestileté dcery.
Chytil Boba Petersona pod krkem a strčil ho na podlahu. Byli v hale úplně sami. Ze zahrady se ozýval smích dětí i dospělých a veselé volání Mika Cartera.
„To ne,“ zašeptal Bob, když hitman sáhl za klopu svého saka. „To ne.“
Hlaveň černého tlumiče zamířila na hlavu potícího se a prosícího muže. Tiše zahvízdala.

Když odjížděl ze zbohatlické čtvrti, otevřenými domovními dveřmi sledoval, jak mrtvé Petersonovo tělo našla jeho manželka.
Vytočil na handsfree známé číslo. „Tady BRO 3886. Chci mluvit s Dianou.“
„Chvíli počkejte, přepojím vás.“
Hitman vyčkával a sledoval výpadovku.
„Tady Diana. Co potřebuješ 47?“
„Někdo vyzradil náš plán CIA. Věděli o mně.“
„Vážně? To je znepokojující. Nikdo o našich plánech neví, jen ty a já a Agentura.“
„Tak máme zrádce v Agentuře.“
„To je nemožné. Ledaže by z nějakého důvodu CIA informoval klient, který si objednal Petersonovo zlikvidování.“
„Proč by někdo něco takového dělal?“
„Aby dostal tebe,“ odpověděla klidně Diana. „Ale podle mého názoru ti jméno David Goods nic neříká.“
„Ne,“ přiznal hitman a předjel červený chevrolet. „Dobře, tak to prozatím necháme být. Časem se to třeba vysvětlí.“
„A co cíl? Splněno?“
„Samozřejmě.“
„Bez komplikací?“
„Téměř.“