Smrt v pokřiveném zrcadle

Anotace: Smrt, která vypada na první pohled úplně jasně. Pokuste se podívat i ze druhé strany zrcadla.

Smrt v pokřiveném zrcadle

Karel Pávek , správce statku Borová Lada, se pohodlně rozvalil na své židli.
Líně se natáhl po šálku s kávou a zálibně se napil. Najednou jeho ranní pohodu ukončil ženský křik na dvoře.
V duchu zabědoval: „A je po klidu! Stará Pátková už zase šílí!“
Paní Pátková byla na statku zaměstnaná spolu se svým mužem.
Pracovali ve výkrmně telat a po pracovní stránce jim nebylo co vytknout.
Dobytek , o který se starali, přímo kvetl. Horší to bylo se vztahy s ostatními zaměstnanci. Stará Pátek byl v pohodě.
Celé dny jen mlčel a popíjel výčepní pivo.
To Pátková platila za postrach všech lidí ve svém okolí.
S nikým se nesnesla.
Každému nadávala a několikrát došlo i k fyzickému napadení.
S rodiči pak na Borových Ladech žil i jejich syn Karlík.
Bylo mu asi patnáct let a byl silně mentálně postižený. V těle skoro dospělého muže, byla duše asi tříletého dítěte.
A právě u malého Karlíka začala nenávist paní Pátkové k Heleně Koutné.
Dál se už správce statku Pávek ve svých vzpomínkách nedostal.
Do jeho kanceláře vrazila bez zaklepání i bez vyzvání asi dvacetiletá žena a bez pozdravu spustila: ,,Pane Pávek, ať už mně ta stará čarodějnice nechá být.Já chci jen jedno! Ať se ke mně ona nebo ten její dement nepřibližují!“
Správce jen přikývl a hlavou mu prolétla vzpomínka na událost, která se stala minulý měsíc. Karlík se prý pokusil Helenu znásilnit.
Svědci chyběli a navíc stará Pátková svého chlapečka hájila až do roztrhání těla.
Nakonec se politování hodná událost nechala usnout a vše se vrátilo do běžných denních kolejí. Zbyla jen šílená zloba staré Pátkové vůči Heleně.
Od toho dne se ženy nesměly ani potkat.
Jakmile na sebe narazily, došlo k hádce.
Do dveří vběhla asi padesátiletá žena a vykřikla: ,,Jak to mluvíš o mém chlapci? Ty stará couro!“
Vrhla se k Heleně, ale to už mezi ně vstoupil správce a zařval: ,,Tak dost!“
Když ženy poodstoupily, klidnějším hlasem pokračoval: ,,Tohle musí přestat nebo vás vyrazím obě. A teď každá po své práci.“
Pátková beze slova odešla a Helena mezi dveřmi usykla: ,,Ještě jednou na mně ten blbec sáhne, tak ho zabiju!“
Pávek jen mávl rukou a vrátil se k ranní kávě.
Tři dny se nic nedělo a pak celá Borová Lada zachvátila lavina překotně se ženoucích událostí.
Karel Pávek chodil na statek vždy jako první.
Předal mléko z předchozího den mlékaři a pak začal vydávat krmné směsy.
První chodili pracovníci z kravína a po nich všichni ostatní.
Pátkovi přišli vždy na řadu až kolem šesté a pak šli rovnou krmit své malé svěřence.
Po vydání krmení, šel správce do své kanceláře a chtěl si uvařit kávu.
K tomu se už nedostal.
Monotónní zvuky běžného pracovního dne přetrhl historický ženský křik.
Šokovaný správce vyběhl do provozu.

Utíkal za ženským hlasem. Výkřiky, které přešly v bolestný nářek, vycházely ze stáje pro telata.
Rozrazil dveře a vběhl dovnitř.
Zvířata zde byla chována v kotcích po třiceti úplně na volno. Z jedné strany byly žlaby na krmení a z druhé napájecí automaty. Na podlaze pak byla silná vrstva slámy a výkalů.
Ty se neuklízely denně, ale až po skončení turnusu. Tím pádem telata v tuto chvíli stála tak na půl metru slámy a hnoje.
Každý den se jen přihazovala sláma a díky ní byl povrch relativně suchý.
A právě na něm ležel Karlík.
Do hrudi měl zapíchnuté vidle a byl zcela bez pochyby mrtvý.
U něho klečela jeho matka a nepříčetně naříkala. Nad ní pak stál Pátek a urputně mlčel. Správce na něj křikl: ,,Vypusťte telata do výběhu a na nic nesahejte“
Vrátil se do kanceláře a zavolal policii.
Přijeli dvěma auty za půl hodiny.
Pátek mezitím telata vyhnal a v celém kotci zbyl jen mrtvý Karlík.
Fotograf fotil a technik snímal otisky ze všeho, co se dalo, ale všem na statku bylo jasné, že je to zbytečná práce.
Pachatel byl jasný,.
Vrahem je určitě Helena Koutná.
To, že Karlíka zabije, řekla nejenom před správcem, ale i před řadou dalších zaměstnanců a navíc se elegantně vypařila.
Zmizela v noci, kdy byl mladík zavražděn.
Karel Pávek ve své výpovědi jen potvrdil, že Helena Karlíkovi vyhrožovala.
Byla to pravda.
Policista mu pak řekl: ,,No, vypadá to úplně jasně. Ten Karlík jí ani napadl a ona ho v sebeobraně bodla. V panice pak utekla. To se stává.Dáme jí do celostátního pátrání a do konce týdne je tady“.
V tom se ale kriminalista spletl.
Dny ubíhaly a Helenu se nedařilo najít.
Život na statku se pomalu vrátil do běžných kolejí. Starý Pátek dál mlčel a jedinou změnou bylo to, že začal víc pít.
Pátková ztratila velkou část své útočnosti a vypadalo to tak, že svoji bolest schovává ve svém nitru.
Jediným, kdo se celou tragédií v duchu stále zaobíral, byl správce.
Něco mu na celém případu nesedělo.
Helena byla drobná dívka. Daleko menší, než stará Pátková nebo Karlík,
Jak by mohla vrazit vidle do hrudi silného mladíka?
Vždyť by se určitě bránil.
Navíc, když balil to co zbylo v bytě Heleny Koutné zjistil, že chybí jen její pracovní boty a šaty.
To by znamenalo, že uprchla celá od hnoje.
Jak daleko by se tak oblečená asi dostala?
Karel Pávek si v duchu kladl otázku: ,,Utekla Helena vůbec ze statku?“
Na první z otázek navazovala druhá: ,,Pokud ne, kde tedy je?“
Pozdě odpoledne , když odešli všichni zaměstnanci, šel se podívat na místo tragédie.
Telata si klidně přežvykovali, polehávali a obraceli svůj zrak na nečekanou návštěvu.

Karel Pávek si pomyslel: ,,Kdo by to do těch dobytčat řekl. Leží nebo stojí po celém kotci jen tomu místu kde leželo tělo mrtvého, se vyhýbají“.
Opravdu, skoro uprostřed kotce bylo úplně volné místo.
Ani jedno z telat tam neleželo ani nesedělo.
Správce se otočil ke dveřím, když ho něco zrazilo.
Karlík přece ležel daleko blíž ke dvířkům kotce.
V hlavě mu nerezonovala otázka: ,,Co tam asi telata odpuzuje?“
Vzal do ruky vidle a vstoupil mezi zvířata. Došel až k místu, které mu vrtalo v hlavě a začal odhazovat udusanou slámu a výkaly.
Šlo to dost ztuha, ale pak odloupl velký kus hnoje a uviděl lidskou ruku,
Odhadl, kde je asi hlava a horečně pokračoval.
Stačily tři rýpnutí a z hnojného hrobu koukala tvář Heleny Koutné.
Uskočil stranou a otočil se ke dveřím.
Do kotce zrovna vcházel starý Pátek.
Chraplavým hlasem plným bolesti řekl: ,,On jí uškrtil. Byl jako zvíře. Co jsem měl dělat?“
Po chvíli ticha dodal: ,,Ta ostuda. Taková mladá holka“.
Karlovi Pávkovi už vše došlo.
Karlík zabil Helenu a starý Pátek pak svého syna.
Nakonec Helenu zahrabal a dělal mrtvého brouka.
Chtěl něco říci, ale do stáje vešla Pátková.
Chvilku se dívala na muže, pak na správce a nakonec na tvář mrtvé Heleny.
Vykřikla:: ,,Jak si to mohl udělat?“
Když se nedočkala odpovědi, vytrhla z rukou správce vidle a vrazila je svému muži do hrudi. Ona uvolnila velkou bolest ve svém srdci a on se ani nebránil
Přijal svůj trest.
A kdo ví, co si o té hrůze myslela telata stojící okolo.
Tolik bolesti umí způsobit jenom člověk.