LES

Anotace: Tuto povídku jsem si možná vymyslel, možná nevymyslel a je skutečná jako život sám.

Jmenuju se Michal Krška.
Jmenuju se Michal Krška, je mi devatenáct, půjdu do čtvrťáku na strojní průmyslovce. Moje sestra se jmenuje Kristýna Kršková a je jí dvacet jedna.
Jmenuju se Michal Krška a jsem úplně normální.
Tak tohle si musím říkat každý ráno, když se probudím. Dokonce i každej večer před usnutím. To všechno od tý doby, co jsme si se ségrou vyjeli na výlet. Na kolech.
Jsem úplně normální a všechno kolem mě je naprosto jasný a přirozený.
Ale ještě že jsem se tenkrát neohlídnul.

I.
Ten výlet jsme vlastně ani nijak pořádně neplánovali. Já a moje starší sestra Kristýna jsme měli jen takovou menší „rodinnou krizi“, abych tak řekl. Bylo toho na nás moc. Možná bych se měl zmínit o tom, že nevyrůstáme zrovna v úplně ideálním prostředí. I když si ani jeden z nás nestěžuje. Máme hodně pohodovýho tátu, to jo, akorát takovýho flegmatickýho. On asi taky nemůže nic dělat, když jeho žena, to jako naše máma, je už několik let v Bohnicích a nevypadá to, že jí odtamtud někdy pustěj. Přesnou diagnózu neznám – je stejně latinsky – ale řeknu vám jen to, že máma si před lety totálně rozpustila mozek v chlastu. Naštěstí jsem byl ještě docela malej a už si moc nepamatuju na to, jak to u nás tehdy vypadalo. Ale prostě teďka se nám to všechno nějak doma rozesralo, tátu chytily nějaký divný stavy, ségra měla nějaký problémy s chlapama, já na tom taky nebyl zrovna nejlíp, tak jsme se domluvili, že vyrazíme na víkend z Prahy. Na kole oba jezdíme hrozně rádi. Nejsme teda žádný závodníci, vyrostli jsme na Zahradním městě, tam to není na ježdění úplně špatný místo, kousek je Hostivař a o něco dál Krčskej lesík, kde jsme dřív, ještě tak před pěti lety, trávili skoro každou sobotu a neděli, když teda bylo hezky.
Ani jsme moc neřešili, kam vlastně pojedem. Koukli jsme se do mapy a určili směr, to jo. Tátovi jsme oznámili, že budeme pryč celej víkend. Vzal to v pohodě, ani se moc nevyptával, ostatně jako vždycky. Věděl ostatně, že já a ségra se o sebe postaráme. Předpověď počasí byla super, takže jsme si vzali akorát stan s tím, že ho prostě někde příhodně rozbijem a přespíme na louce, tak jako už kolikrát předtím, a mezitím že budeme jezdit a poznávat krásy Česka. Mimochodem, kam jsme jeli, to tady radši neuvedu – s ohledem na to, co se stalo. Až popíšu celej následující příběh, tak se najde spousta lidí, co budou chtít přesně vědět, kde jsme byli, budou tam třeba chtít jet taky a vůbec se do celý věci nějak motat. A to já fakt nechci. Berte to tak, že jsme zažili hodně podivný věci, který je asi lepší nechat spát.
Takže co se týče popisu místa, skončil bych u toho, že jsme v pátek odpoledne i s kolama nasedli na Hlavním nádraží do vlaku a jeli asi hodinu a půl. Vystoupili jsme na takový menší zastávce, kterou jsme si předem určili, a kolem nás byla z jedný strany louka, pár chatiček jako z prvorepublikovýho filmu, a z druhý strany les. A skoro třídenní svoboda. Teda, jak jsme doufali.
A zezačátku to byla fakt paráda! Nádherná příroda, svěží vzduch, krásnej terén na ježdění – kopce tak akorát, žádný velký překážky. Vlastně skoro celou dobu jsme jezdili po lesních stezkách, kde jsme skoro nepotkali živou duši, občas ten les vyústil na louku, kde bylo sem tam nějaký osamělý stavení a potkali jsme asi i dvě babky s nůší. Takhle jsme jeli asi tři hodiny a oba jsme už byli celkem unavený, když jsme vjeli do menší vesničky. Taková klasika, náves, rybník, hospoda a pár baráků.
„Nezastavíme se tady na chvilku?“ zeptala se sestra, když jsme dojeli na náves.
To jsme samozřejmě měli udělat, ale mně se v tu chvíli ještě nějak nechtělo. Strašně moc mě totiž lákal les za obzorem, který byl přímo před námi. Navíc bylo fakt strašně hezky, slunce pálilo – už to mě mělo varovat. Zkrátka, chtěl jsem ještě chvíli pokračovat. Proto jsem Kristýně navrhl, že ještě pojedem do toho lesa. Tam uděláme nějaký to kolečko a pak se vrátíme do vesnice, kde si třeba můžeme na chvilku sednout do hospody nebo tak. Ségra souhlasila. Měla z nás bejt ta rozumnější, ale fakt je ten, že můj návrh do tý doby zněl rozumně.

II.
Mělo mě zkrátka varovat to zrádný počasí začínajícího léta. Už jsem se zmiňoval, že bylo krásně. To dusno začalo bejt cejtit ve vzduchu v tom momentě, kdy jsme vjeli do lesa. Ale ještě si to ani jeden z nás nepřipouštěl, co za chvíli přijde. Les začínal velkým stoupákem – jakmile jsme na něj najeli, bylo nám oběma jasný, že by byl hřích ho nepokořit. Dal nám zabrat, ale na vrcholu samozřejmě přišla odměna, kterou jsme nemohli nevyužít. Krásnej, rovnej kopec dolů, s minimem pařezů, takže skoro bez překážek.
Ale ta vůně ve vzduchu už prostě byla čím dál tím silnější. A ten obrovskej mrak nad námi jsme asi neviděli kvůli korunám stromů, nebo co.
Zkrátka a dobře, strašnej slejvák přišel naprosto bez varování, když jsme už byli v údolí pod kopcem.
Ale kdyby jenom slejvák. Oba jsme na sobě měli jen trička a krátký kalhoty, takže by nám déšť ani nevadil. Během několika vteřin jsme byli oba dva absolutně promočený, ale jak říkám, to ještě nebyl průser.
Horší bylo, když se nad námi zablesklo, jako kdyby se otevřelo nebe – a skoro současně strašná rána hromu.
V tom momentě jsem začal mít opravdu strach. Pokud vám nad hlavou zuří bouřka, není úplně bezpečný bejt na kolech v lese pod stromama, na tom se asi všichni shodneme.
První to pochopila ségra. Zastavila.
„Ty vole Michale, co budeme dělat,“ řekla a já v jejím hlase neslyšel otázku, ale spíš strašně zoufalý konstatování. Vlastně úplně stejným tónem mohla říct, že jsme v hajzlu.
Za námi byl kopec a dejme tomu půl kilometru od vesnice. Kristýna viděla, že jsem se otočil a nejspíš myslela na to, co já. Ale tentokrát byla rozumnější.
„To nemůžeme riskovat,“ řekla a já jen mlčky přikývl. Na hlavu mi neúprosně padala dešťová sprcha.
Další rána. Tentokrát už doopravdy muselo uhodit nedaleko od nás. V duchu jsem prosil ségru, ať nezačne hysterčit. I když jsem věděl, že to nemá ve zvyku.
Zaostřil jsem do dálky před sebe a zkoušel jsem přes provazy deště prohlídnout. Věděl jsem totiž, že nejsme uprostřed lesa, ale jakoby na straně. Když budeme mít štěstí, napadlo mě, o kousek dál bude les končit. „Pojeď,“ řekl jsem jenom, šlápnul jsem do pedálů a sestra mě mlčky následovala.
A taky že jo. Pršet sice nepřestávalo, ale intervaly mezi bleskem a hromem byly pořád o něco delší, takže jsem věděl, že bouřce spíš ujíždíme. Les se asi po sto metrech skutečně na kousek rozestupoval. A tam – světe div se – bylo malé, jen z jedné strany oplocené, stavení.
„Musíme to zkusit,“ řekla v tu chvíli Kristýna a já jsem věděl, že nemáme jinou možnost. I když se mi vůbec nechtělo otravovat cizí lidi, navíc jsem byl skoro skálopevně přesvědčený, že v tom malým, ale poctivě postaveným baráčku, určitě nikdo nebude.
Ségra sesedla z kola a zabouchala na okno, které bylo asi v úrovni její hlavy. „Je tam někdo?“ zavolala ještě pro jistotu. Vlasy měla úplně připláclé k obličeji a vypadala, jako kdyby právě vylezla ze sprchy. Já jsem teda asi nevypadal o moc líp.
Už jsem si myslel, že jsem měl pravdu a nikdo není doma. Zajel jsem proto trochu dál, abych zjistil, jestli není nějaké okno z druhé strany domku. Najednou jsem ale slyšel Kristýnu, jak říká: „My se moc omlouváme,“ a viděl jsem, že mluví k šedovlasé hlavě, která se vyklonila z okna. Pak na mě ukázala, ale mluvila už tišeji, neslyšel jsem, co říká. Rozjel jsem se jejím směrem. Viděl jsem, že hlava patří babce, které mohlo být odhadem už dost přes sedmdesát.
„Ale jasně že se pojďte honem rychle schovat,“ říkala akorát. Paráda.

III.
První, co mě v předsíni zaujalo (když jsem si ztěžka sundaval úplně mokrý kecky), byla těžká vůně, o který člověk nemohl říct, jestli je mu vlastně příjemná, nebo ne. Měl jsem tu vůni spojenou s občasnýma návštěvama příbuzných na vesnici, a znamenala pro mě v podstatě „tady bydlej starý lidi“. Jinak to bylo úplně klasicky postaru zařízený venkovský stavení. Včetně oranžovýho závěsu v předsíni. Babka byla hodně malá a měla na sobě modrou, květovanou zástěru. „Ježíšikriste, děti,“ spráskla nad námi ruce, „kde se tady vůbec berete? Co vás to napadlo jezdit do lesa v takový strašný bouřce?“
Ségra za mnou začala právě troubit do kapesníku. Takže to bylo celý na mě, abych to vysvětlil. „No víte,“ začal jsem strašně ostýchavě – sakra já na tyhle věci fakt nejsem, mluvit s cizí starou babkou – „my jsme z Prahy a udělali jsme si sem vejlet. Jenže jsme netušili, že to takhle blbě skončí. My se u vás fakt jen převlíkneme a zase pojedem, tohle je určitě jenom přeháňka a...“ Jenže to mi babka hned skočila do řeči. „Ale prosím tě, jste celý mokrý! Běžte si dát sprchu, hned vám uvařím čaj, jestli chcete. Nebo kafe?“
Kristýna se konečně vysmrkala, takže mi mohla trochu pomoct. „Jste fakt hrozně hodná, ale my po vás nic nechceme, vážně si s námi nedělejte starosti, vážně jsme se chtěli jen schovat před tím lijákem, my kdyžtak máme nějaký věci s sebou, takže...“ ale ani ségřina vyřídilka na babču nestačila. „Jen rychle běžte do koupelny a koukejte ze sebe sundat ty mokrý hadry! Františku, pojď sem,“ zavolala a v předsíni se objevil obrovský dědek. Mohl být tak stejně starý jako ona, ale chlap jak hora. Měřil určitě ke dvoum metrům a ruce měl jako lopaty. Usmíval se na nás. „Vy jste ale šílenci pražský,“ říkal a kroutil hlavou. „V takovýhle bouřce jezdit, to jsem ještě neviděl.“ „Vždyť je úplně zaskočila, podívej se na ně, jak jsou zmrzlý. Běž rychle radši postavit vodu!“ slyšeli jsme lamentování babky, to už jsme ale vklouzli do koupelny. Horká sprcha byla vážně skvělá věc. Ale tu zvláštní vůni jsem cítil pořád.
Náhradní oblečení jsme s sebou samozřejmě měli. Akorát jsme nevěděli, že ho budeme potřebovat tak brzy. Za chvíli jsme už převlečený seděli v obývacím pokoji u klasickýho starobylýho stolu, na kterým byla mísa s jablkama, a pili jsme kouřící hnědý čaj. Babka byla zvědavá jako opice a pořád mluvila, kdežto její manžel byl většinou potichu.
„A vy... jste snoubenci?“ zeptala se a ségra vyprskla čaj. Bohužel na mě. „Ne, jsme sourozenci,“ řekla potom a já viděl, jak je úplně rudá. „No já jsem si říkal, že jste si docela podobný,“ řekl dědek a tentokrát jsem zase skoro vyprsknul já. Nevím vůbec o tom,v čem jsme si zrovna my dva podobný, fakt je ten, že už nám to párkrát lidi řekli, ale já jsem si pořád jistej, že vůbec ne.
Ačkoliv jsem to nechtěl a Kristýna asi taky ne, sezení u těch dvou staroušků se protáhlo až do noci. Pořád se nás na něco vyptávali. Co děláme v Praze, co studujeme, co dělají naši rodiče (tady jsme byli trošku vyhýbavý a co se naší mámy týče, neřekli jsme úplnou pravdu), poslouchali jsme jejich venkovské historky. Jak jsme pochopili, oba dva žili v tom stavení na samotě už strašně dlouho a v Praze měli děti a vnoučata. „My bychom se odsud nikdy odstěhovat nechtěli, tady je fakt krásně,“ říkala babka. V podstatě jsem jí musel dát za pravdu, to jo. Mám český venkov docela rád, ale vždycky jen na pár dní, s Prahou bych ho nevyměnil. Ale tohle místo, kdyby se nám tak nezkazilo tou bouřkou, se mi opravdu líbilo. Byla to pro mě taková nádherná, nezkažená krajina.
„Už nikam nechoďte, vyspíte se tady,“ řekla rázně babka, když bylo před půlnocí. Kristýna ještě trochu protestovala, ale já jsem měl osobně dojem, že jen tak naoko. Abych pravdu řekl, nechtělo se mi u těch cizích lidí moc přespávat, ale chápal jsem, že nám tihle dva asi sotva něco udělají a jet teď na kole bůhvíkam a čekat na vlak, kterej by nejspíš stejně nepřijel, se mi taky nechtělo.
Takže nás přivedli do pokoje, kde byly dvě postele vedle sebe, že to skoro vypadalo jako manželská postel. Vedle toho byl malý stolek a v něm zarámovaná fotografie malého, asi pětiletého děvčete. „To je náš pokoj pro hosty, tady se dneska krásně vyspíte a když budete chtít, tak i zítra,“ řekla nám babka, a pak zhasla a zavřela za námi dveře.

IV.
„Michale... Michale!“
Probudil jsem se a nejdřív jsem vůbec nechápal, kde jsem. Pak jsem si uvědomil, že mě moje ségra křečovitě drží za ruku a teprve později mi došlo, že spíme ve venkovském stavení hodně daleko od domova.
„Co se děje, proboha?“
„Někdo klepal na okno,“ šeptala ségra kňouravým tónem. „Já se tady strašně bojím.“
„Kristýno, neblázni. Kdo by tady klepal na vokno?“ Jistě se jí něco zdálo, proboha, co šílí, myslel jsem si. „No fakt, někdo zabouchal. Probudilo mě to. Já mám strašnej strach,“ tiskla se ke mě ségra a já viděl, že má na krajíčku. „To se ti zdálo, nebo to byl vítr. Klid, ségra, nikdo tu není,“ obejmul jsem jí. Za chvíli už byla klidná. „Asi jo. Tak promiň,“ špitla. Pak usnula a potom i já. Mně se spalo dobře.

V.
Ráno na nás čekal čaj a rohlíky s máslem k snídani.
„Tak jak se vám spalo, Pražáci, v poctivejch venkovskejch duchnách, co?“ hlaholil stařík. „Mně teda úplně skvěle,“ řekl jsem s plnou pusou rohlíku s máslem. „Ale tady ségra měla nějaký noční můry nebo co,“ pokračoval jsem škodolibě. „Dala mi pěkně zabrat.“
„Copak, co se stalo?“ škubla sebou babka a já měl v tu chvíli dojem, že oba nějak zvážněli.
„Ale nic,“ usmála se Kristýna. „Měla jsem jenom nějakej blbej sen, nebo co, zdálo se mi že někdo v noci zaklepal na okno.“
Neušlo mi, že se oba staří manželé po sobě nejdřív tak divně podívali. „To se vám, slečno, fakt asi něco zdálo,“ přišel pak děda se srdečným smíchem, ale stejně, něco mi v tom smíchu přišlo zvláštního. Ale nevěděl jsem co.
„Kdo je ta holčička na fotce v tom pokoji?“ zeptala se pak ségra a odpovědi se skutečně nedočkala hned. „To je naše vnučka Jindřiška,“ řekla pak babka divným hlasem. Kristýna to vycítila taky. „Hezká,“ špitla jenom a pak bylo u stolu docela dlouho ticho. Já si hleděl svojí snídaně a dělal jsem, že jsem si ničeho nevšimnul.
„Musíme vám usušit vaše věci. Dneska už je hezky, pověsím je ven,“ řekla potom babka. „My už jsme mysleli, že už bysme jeli...“ začal jsem ale zase mě přerušila. „No to přece nepojedete do Prahy s úplně mokrejma věcma. Dám je hned teď ven a k večeru budou suchý. Stejně byste tady mohli zůstat až do neděle, a pak jet do Prahy,“ řekla babka. „My vás ale vážně, vážně nechceme obtěžovat...“ začala tentokrát Kristýna. „Ale no tak! Kdy nám se zase poštěstí, že si budeme moc povídat s takovejma hezkejma, mladejma lidma,“ začala stařenka. „Ale teď se rozhodně půjdeme projet, a pak se vrátíme. Díky za snídani,“ řekl jsem a začal jsem se chystat.

VI.
To, že pojedeme do tý hospody, byl teď samozřejmě ségřin návrh.
Já alkohol moc nepiju – a je to zvláštní, ale ani po týhle události se ze mě nestal alkoholik. Předtím jsem se pořádně opil jen jednou a mělo to souvislost s jednou holkou, která se přistěhovala do našeho sousedství. Taky hodně pikantní historie, na kterou se mi nechce moc vzpomínat. Byl jsem mladej a blbej, co víc říct. Každopádně jsme přišli do tý klasický venkovský knajpy, kde právě probíhala živá debata.
Jakmile vrzly dveře, pohledy všech místních se otočily na nás. Venkovani nás pozorovali, jako by právě viděli duchy. Pochopil jsem, že kolorit v týhle krajině se asi moc nemění.
„Dobrý den,“ pozdravila ségra a já jsem taky něco zamumlal. „Můžeme si sem na chvíli sednout?“
„Ale jó, pojďte sem,“ už nám pětice chlapíků, co vypadali, že v hospodě sedí od rána, dělala dvě místa vedle sebe. Mohlo jim být kolem pětadvaceti. Většina měla delší, mastný vlasy a jeden džínovou vestu s nášivkama, co mohla bejt „in“ tak v době, kdy jsem se narodil.
„Dá si slečna s námi rum?“ Ségra protestovala, ale nebylo jí to nic platný. Ten s džínskou už jí kalíšek s hnědou tekutinou sunul před obličej. Asi jí to bylo vidět na očích, že není žádná abstinentka. Já jsem si objednal pivo – po tý jízdě mi vážně bodlo.
Ten s džínskou, kterej se představil jako Marek, a jeho kamarád Slávek, takovej obtloustlej blonďák, se každopádně ukázali jako docela sympatický chlapíci. Slávek mluvil o tom, jak je rád, že ho jeho žena občas pustí do hospody, jinak že musí pořád „makat na baráku“. Bylo mu čtyřiadvacet a už měl malou holčičku. Chvilku jsme tak nezávazně konverzovali na téma život na vesnici, ale pak ti chlapi zpozorněli, když jsme jim řekli, kde jsme se vlastně ubytovali.
„Tam na samotě, u tý báby a toho dědka, jo?“ postřehla náš dialog tělnatá výčepní. „No, tam bych asi nespal,“ vyjádřilo se víc lidí u toho stolu. Viděl jsem, jak v ségře hrklo. „Vždyť to jsou takový sympatický lidi...“ začala. „No to jo, ale jak se jim ta holčička tehdy ztratila...“ řekl plešatějící muž, kterej do tý doby mlčel. „Pamatujete?“ Kolem stolu souhlasný zamručení.
„Maj tam nějakou fotku malý vnučky...“ rozpomněl jsem se i na podivnou změnu v chování těch dvou, když jsme se na ni zeptali.
„No, oni jí měli minulý léto na hlídání, a zmizela, nikdy jí nenašli,“ spustila výčepní. „Bůh ví, co se s ní stalo, jestli v tom lese někam spadla, ale to je divný, není tam žádná rokle nebo tak, kde by mohlo takový malý dítě zmizet, žejo. Kdo ví, jestli jí někdo nezabil, říká se po vesnici spousta věcí...“
„Říká se hlavně to, že o tom něco ví ten dědek s tou bábou,“ promluvil zase ten plešoun. „Ale prosím tě, Láďo,“ okřikl ho Marek. „To je přece blbost.“ „Jakápak blbost,“ nedal se ten, co ho oslovil jako Láďu. „Na ty satanisty předloni si přece pamatuješ?“ „Jaký satanisty?“ Ségra na ně koukala s otevřenou pusou. „No jak se tam v těch lesích ubytovala nějaká parta mladejch šílenců. Celý v černým, a prej tam dělali nějaký rituály nebo co, snad vyvolávali duchy, já nevím. Říkalo se, že k těm dvěma si chodili pro jídlo, ale čert ví. Bylo to pět kluků a jedna holka. A ta holka přitom umřela. Já si na to dobře pamatuju, byla toho tehdy plná vesnice,“ trval na svém Láďa, který byl viditelně starší, než ostatní. Mohlo mu být tak kolem pětatřiceti. „No jestli tam fakt někdo umřel, to se přece neví jistě,“ namítal Slávek. „Ty vole, vždyť já mám bratránka u policajtů. Prej to vyšetřovali jako zabití, ale nemohli nikomu nic dokázat!“ triumfoval Láďa. „Já nevím no,“ zabručel Slávek a hleděl si svýho, už notně zvětralýho piva. Já a ségra jsme po sobě koukali a nevěřili svým očím a uším. Záhadně zmizelá vnučka, satanisti, rituály, vražda... na mě toho bylo vážně moc.
Každopádně jsme se zkrátka zdrželi trochu dýl, no. A nechci vypadat, jako že se vymlouvám, ale podle mýho to byla ségřina blbost. Bylo vidět, že po ní Marek jede, a jí to dělalo dobře. Měl jsem dojem, že by radši šla spát k němu, než by se vrátila do tý chaloupky. Takže bylo na mě, abych jí z tý hospody nakonec dostal.
Já blbec.

VII.
Abych to zkrátil – z hospody jsme se spíš potáceli a vedli jsme kola. A to i do toho příšernýho krpálu. Mně stačí málo, vypil jsem dvě velký a jedno malý pivo, a ségra zkrátka neodolala nabídku ještě k dalším rumům. Držela se ale holka statečně! Asi je zvyklá. Loučení s tím venkovským křupanem bylo potom hodně srdceryvný. Div že si navzájem nestrčili jazyky do hlavy. Ale asi jim to bylo před ostatníma a přede mnou blbý.
Myslel jsem, že starouši už budou spát, ale v domečku se ještě svítilo.
Když babka otevřela a já měl co dělat, abych jí osvětlil stav věcí, rozesmála se a vedla nás rovnou do pokojíku, kde jsme teda byli nuceni strávit ještě další noc.
Sestra byla nějaká rozvášněná a pořád o něčem mluvila. Hrozně rychle a skákala z jednoho tématu na druhej. Mně se akorát chtělo spát, a to fakt hodně, takže jsem usnul uprostřed jejího brebentění...

VIII.
Probudily mě hodně divný zvuky.
Nejdřív to vypadalo, jako kdyby do domečku z nějaký strany něco naráželo. Poslouchal jsem, jestli neuslyším bouřku, ale počasí bylo evidentně klidný. Vítr určitě nefoukal, stromy se nehejbaly. Každopádně to tichý skučení v dálce – co to mohlo bejt jinýho než meluzína? Pak jsem uslyšel něco ve vedlejší místnosti.
Ti dva rozhodně nespali. Mluvili spolu. Neslyšel jsem, o čem si povídají, ale mluvili hodně rychle a jejich hlasy se slejvaly v takovej zvláštní tón, kterej se mi ani trochu nelíbil. Vypadalo to, jako by byli hodně rozčílený. Potichu, abych nevzbudil ségru, jsem se přesunul co nejvíc ke dveřím a položil jsem na ně ucho. Hlasy byly zřetelnější, ale pořád jsem nemohl vydedukovat konkrétní slova. V ten moment zesílily i ty zvuky zvenčí. Začal jsem si uvědomovat, že se tam venku něco děje.
„Klepání na okno,“ to byly první tři slova, co jsem dědkovi rozumněl. Uši a mozek se mi nejspíš teprve probouzely, pomalu ale jistě. Slova byly najednou čím dál tím srozumitelnější. „Je to tady zase, je to tady zase.“ To řekla ta babka. Začínal jsem mít pomalu takový ten lezavý strach. Uvědomil jsem si, že jsme sami ve stavení skoro uprostřed lesa s dvěma starýma podivínama... a venku něco bylo. Ale co? Pak začali ještě víc drmolit a já jim nerozuměl. Jediný slovo, který jsem z toho vydoloval, bylo „Jindřiška“. To bylo přece jméno tý zmizelý vnučky...
„Brácho,“ uslyšel jsem za sebou známý hlas. „Co se děje?“
Kristýna se probudila.
„Pššt!“ zasyčel jsem na ní. „Já mám strach,“ zašeptala.
No, tak to jsme byli rozhodně dva. A vsadil bych se, že v celým domku nás je víc.
Drmolení obou nabývalo na síle a já poslouchal. Fakt ten dědek řekl něco, co končilo slovama „ji sežralo“? Jestli ne, tak řekl rozhodně něco podobnýho.
Pak jsem uslyšel kroky směrem k našemu pokoji. Teď bylo hodně rozumět tý stařence. „Za to můžou ty mladý, nás to nechce,“ slyšel jsem jí zcela zřetelně.
Vtom mě něco chytlo za ruku.
Málem jsem vykřiknul hrůzou, ale byla to ségra. Klepala se jako drahej pes a druhou ruku měla v puse. Kousala se do dlaně. Musíš zůstat v klidu, zůstaň v klidu, řval jsem na sebe v duchu.
„Blázníš?“ slyšel jsem dědka. Reagoval na to, co řekla babka, ale tomu jsem zase nerozuměl. V další větě bylo určitě slovo „dovnitř“, možná to bylo něco jako nemůže dovnitř nebo nemůžem dovnitř.
Najednou se rozletěly dveře.
Do pokoje vpadl ten děda s baterkou a vypadalo to, že zešílel. Naštěstí měl v ruce vážně jen baterku a ne třeba sekeru, nebo něco podobnýho. Já už bych se ničemu nedivil.
Ségra příšerně zaječela, ale chytil jsem jí za ramena, přitiskl k sobě a pevně držel. Rychle se uklidnila.
„Hlavně klid... zachovejte klid,“ blekotal stařec a rukou s baterkou házel ze strany na stranu. Snažil jsem se, ale vevnitř mě spaloval takovej strach, jakej jsem nikdy nezažil. Ani jako malej, když jsem se rodičům jednou ztratil v lese. Bylo to něco nepředstavitelnýho. „Co – co se děje?“ vykoktal jsem ze sebe. Ségru jsem pořád pevně držel. Ačkoliv jsem mladší, jsem o dost vyšší a silnější. Kristýna šílela hrůzou, to jsem viděl, ale naštěstí byla zticha.
„Něco přišlo... zase... mysleli jsme si, že už nám to dá pokoj,“ odříkával dědek takovým robotickým hlasem a bylo vidět, že se celej klepe. „Nevíme co to je. Jindřiška... naše zlatíčko, pane bože...“
„NĚCO JÍ SEŽRALO!“ zaječela za jeho zády babka. Začala potom hrozně brečet, byl to takový hysterický pláč. Pak jsem slyšel nějakou tlumenou ránu, asi spadla na zem, každopádně brekot neustával. Pak začal zase mluvit dědek. „Nikdy jsme na to nepřišli, co to bylo... museli jsme jí pohřbít... ti kluci, co tu tenkrát byli... a teď... je to...“
Kristýna se mi vytrhla z náručí. Do prdele, pomyslel jsem si. Silou, kterou bych od ní nečekal, odstrčila dědka, až se zapotácel, a vyběhla nejdřív z pokoje, proběhla chodbou a jen tak bosa, v tričku a v kalhotkách, rovnou do lesa.
Musel jsem za ní.
Babka klečela v chodbě na podlaze a hlasitě brečela.

IX.
Doběhl jsem ségru po pár metrech. Běžela rychle, ale já byl přece jen rychlejší. V její tváři jsem viděl fakt nepředstavitelnou hrůzu. Zatím mlčela, ale říkal jsem si, že je to jen klid před bouří. Nezačni křičet, prosil jsem jí v duchu, proboha!
Slyšel jsem, jak se za námi dveře stavení zaklaply a přísahal bych, že jsem zaslechl i otočení klíče v zámku.
V lese jsme nebyli sami.
Zřetelně jsem slyšel takový tlumený skučení, o kterým jsem si myslel, že je to meluzína. Ale tohle nemělo s větrem nic společnýho. Chvílema to znělo jako hodně divný pištění na flétnu, ale bylo to hlubší. Slyšel jsem za zády praskání keřů. Přísahal jsem si, že se za nic na světě nesmím ohlídnout.
Já a ségra jsme běželi. Utíkali jsme ne směrem do vesnice, ale jakoby dál lesem, ani jsme nevěděli kam, asi instinktivně jsme věděli, že se nemůžeme pustit do toho kopce, že by to byla sebevražda. Něco běželo, nebo se spíš sunulo, za námi. Sledoval jsem cestu. Jako naschvál se před námi pořád objevovaly pařezy a spadlý stromy.
Najednou se Kristýna otočila.
I ve chvíli, kdy teď píšu tyhle řádky (takže každýmu je jasný, že se mi nic nestalo), je mi teď strašná zima. Z toho, jak mi mráz běží po zádech, kdykoliv si na to vzpomenu. Do lesa v noci už by mě nikdo nedostal – a vlastně ani ve dne. Bohatě mi stačí, když vidím fotky jehličnatejch stromů a začíná mě mrazit.
Nejhůř se mi píšou vzpomínky na to, jak ségra začala ječet.
Křičela na celej les, nechápal jsem, kde se jí to vůbec bere v plicích, a já jí držel, držel jak jsem mohl, a ještě jsem se snažil běžet, ale ona už skoro nevládla, ne že by omdlela, nohy jí taky běžely, ale už jen na takovej divnej setrvačník, vůbec jsem nevěděl, co mám dělat, v hlavě mi běželo jen neječ, neřvi, proboha neřvi, ty krávo zasraná, DRŽ UŽ TU HUBU!!!! Chtěl jsem jí prostě pustit a nechat jí na zemi, ale nemohl jsem, je to moje ségra, sice starší, ale vždycky jsem jí chtěl bránit a chránit, před rodičema, před chlapama, a teď tohle, proboha, co je tohle? A ona nepřestávala, a před námi se objevilo světlo, takový úzký světlo, mám dojem, že v tu chvíli mě asi přestal opouštět nejen rozum, ale i tělo vypovídalo službu... a pak mě někdo chytil za rameno.
To je to poslední, co si z toho lesa pamatuju.

X.
„Jindřiška Kadlecová,“ řekl tiše jeden z policajtů, ten, co seděl vedle řidiče.
Uniforma za volantem jen pokývala hlavou.
Já seděl na zadním sedadle a objímal jsem ségru. Těžce dýchala a moje tričko bylo od jejích slz celý mokrý.
„Co jste tam proboha dělali?“ otočil se na nás policajt. Byl to mladej kluk. Možná o něco málo starší, než ségra.
Já mu v tu chvíli nedokázal nic vysvětlit. Ještě když jsme přijeli na místní služebnu, byl jsem jako praštěnej palicí a o Kristýně ani nemluvím.
Dali nám horkej čaj, kterej jsme pomalu srkali. Beze slova. Ani jeden jsme od tý doby nepromluvili.
Pak ten mladej policajt přišel za námi, ať s ním jdeme před stanici. „Dáte si cígo?“ nastavil ruku s otevřenou krabičkou. Já jsem si vzal, Kristýna ne.
Moje první cigareta v životě. V osmnácti letech. Divnej pocit. Ale co. V tu chvíli jsem něco takovýho opravdu potřeboval, abych získal pocit, že žiju. Že se mi to nezdá.
Začal jsem mluvit jako první. Možná za to mohl ten nikotin. Snažil jsem se povědět naší story od začátku až do konce. Ségra pořád ještě mlčela.
„Měli jste možná štěstí,“ řekl ten kluk v uniformě a vyfoukl dým. „Já vám věřím, že jste se k tomu přichomejtli náhodou. Nebojte se, to bude v pohodě. I o ty vaše kola se nějak postaráme.“
„Co se stalo?“ podařilo se Kristýně zformulovat první tři slova po hodně dlouhý době.
Policista zase labužnicky vyfouknul. „Asi bych vám to neměl říkat,“ začal. „Rodina pohřešovaný Jindřišky Kadlecový přišla s dalším podnětem pro vyšetřování jejího zmizení. No a dneska jsme v tom lese našli její tělo. Detaily neřeknu a fakt je po mě nechtějte. Ta holka byla zřejmě zavražděná... no... nebejt její matky, tak jsme jí ani nenašli. Ona pořád podezírala tchýni s tchánem, a teprve včera přišla s novýma skutečnostma, ale to už vám vážně nemůžu říct.“
„A co...?“ Moje otázka zůstala viset ve vzduchu.
„Zatkli jsme je. Podezření z vraždy. Ale pst, já vám nic neřek.“
„Zdáli se mi jako hodný lidi,“ řekla ségra takovým zvláštním, jakoby bublajícím hlasem.
Policajt pokrčil rameny. „Jo, to mě taky. Zatím se fakt nedá nic říct. Ale já už jsem za svou službu poznal takovejch lidí, do kterejch by člověk neřek spoustu věcí...“
„Ještě mě zajímá,“ soukal jsem ze sebe, „včera nám v hospodě někdo říkal o nějaký partě satanistů, co tam tábořila.“
Další vyfouknutí kouře. „To jsem tady ještě nepracoval, ale ten případ samozřejmě znám,“ začal pomalu policajt. „Před dvěma lety sem přijela parta kluků a jedna holka. Jakože na čundr. Byli z Prahy, stejně jako vy. Všem jim bylo tak kolem osmnácti. Já vím, co se tady povídá v hospodě, že tu snad vyvolávali nějaký démony. Ale to já fakt nemůžu potvrdit, já tady ještě ani nebydlel. Stanovali v lese, ráno jeden z nich přiběhnul tady na služebnu, že je jejich kámoška mrtvá. Kolegové to vyšetřovali a co vím, tak to uzavřeli jako nešťastnou náhodu, i když se jim to nezdálo. Dodneška si tady lidi vypráví o tom, že jí ti kluci měli snad obětovat při tom vyvolávání. Já na tyhle píčoviny nevěřím, ale lidi jsou nakonec všelijaký. Naši je nakonec pustili, protože jim nemohli nic dokázat,“ krčil rameny muž zákona.

XI.
Od tohohle zážitku už uplynula nějaká doba a teď o tom můžu psát.
Ségra se z toho docela vzpamatovala a zdá se mi v pohodě. Jsem vážně moc rád. Tenhle příběh je v našich rozhovorech absolutní tabu. Nikdy, fakt nikdy jsem se jí nezeptal, jestli tenkrát v tom lese něco viděla, když se ohlídla a začala tak řvát...
Už zase mě mrazí.
Musím na to přestat myslet. Jen co uložím a zavřu tenhle soubor. Pak vypnu počítač a budu myslet na všechno ostatní, jen ne na ten les.
Jmenuju se Michal Krška a jsem úplně normální.
Moje sestra se jmenuje Kristýna Kršková a je taky úplně normální.
Ještě párkrát si tohle řeknu a potom půjdu spát.
Tohleto, co jsem napsal, je pravda.
Vážně.

KONEC