Jude

Anotace: no... když už to čtete, tak se k tomu vyjádřete. Mě by to zajímalo

Školní slohovka na téma:
Moc je nejsladší když je úplně nepřiměřená, když blbec vládne moudrému, slabý silnému, ohavný krásnému.
Milan Kundera

-------------------------------------------------------
Po nebi pluly mraky a každou chvíli zastiňovaly slunce. Po horkých ulicích se procházela dívka, šaty i tmavé vlasy jí vlály spolu s větrem. Usmívala se, když šla pro kamarádku, se kterou se procházely po Praze a dávaly na odiv svou žlutou hvězdu na prsou. Hvězdu s nápisem Jude.
Za pár měsíců zbyly na tyto procházky jen vzpomínky, zastrčené hluboko v hlavě. Zakamuflované tak, aby se nemohly objevit a bolet. Teď se Sára mohla procházet jen jednou cestou, z pracovního tábora do něčeho, čemu nemohla říkat domov. I když to teď její dočasný domov byl. Neměla vedle sebe nikoho ze své rodiny, nikoho ze svých přátel. Vedle ní spaly cizí ženy, které byly schopné práce pro Říši.
Lidský život tady neměl žádnou hodnotu. Byla míň než zvíře, míň než otrok. Viděla umírat už tolik lidí. Všechno bylo prosáklé nasládlou vůní ze spaloven, až se jí z toho točila hlava, když si uvědomila, že součástí toho můžou být lidé, které zná. Nové a nové transporty ze všech koutů Evropy, denně noví lidé, dvakrát denně se z komínů kouřilo jako z továren. Mezi tím vším procházeli dozorci, kteří kontrolovali práci, seděli nad nimi, ošklíbali se a měli z nich srandu. Tihle slaboši, kteří se narodili jako Němci, se ošklíbali nad nimi! Nemohla přece za to, že má hnědé oči, tmavé vlasy a její rodiče jsou Židé. Často se sama sebe ptala, proč jsou tolik nenávidění. Neudělali přece nic špatného! Její otec byl lékař, všichni ho měli rádi. Její matka… Milovaná matka, která nikdy nikomu neublížila, ani nezvyšovala hlas, malé sestry, co rády tančí, hrají na piano a zpívají. Nemluvný bratr na studiích v cizí zemi. Sára nezáviděla, ale někdy si ve snech přála být árijkou. Aby nemusela prožívat měsíce v zimě, s holou hlavou, přikrytou zbytkem látky. Připadala si tak stará, jako by jí nebylo dvacet let, ale padesát. Jako by byla svou babičkou s vráskami. Nerozeznávala dny, nebo týdny. Čas plynul jako voda ve Vltavě, kterou měla tolik ráda. Sedávala u ní často sama, nebo s bratrem, se kterým si rozuměla i beze slov. Doufala, že alespoň on vyvázne z téhle války živý. Doufala, že pokud se odtud dostane živá bude na ni někdo čekat. Doufala v nedoufatelné, žila pro své vlastní sny uprostřed své hlavy.
Každý den byl malým vítězstvím, které se okamžitě mohlo změnit v prohru. Žila v neustálém strachu, že dneska zabijí ji, ale zároveň ji trápily výčitky, že ona žije a její rodiče jsou po smrti. Musela chodit v houfu, musela se dívat na popravy lidí, které neznala, ale určitě nemohli provést něco tak zlého, aby byli takto souzeni. Nesměla dát najevo své city. Byla loutkou ovládanou nacisty, stejně jako všichni tady. Cítila se jako moucha lapená v síti velkého pavouka, který z ní vysává to nejpodstatnější, pomalu, ale jistě. Sama proti všem. Uvědomovala si, jak se její hodnoty změnily, co chtěla dřív považovala teď za malicherné. Chtěla studovat, chtěla muže, dítě, peníze. A teď? Chtěla jen žít a občas si přála umřít. Stal se z ní nový člověk. Stará Sára, koketující s muži, která se ráda dívá do zrcadla, ráda se upravuje, aby byla ještě krásnější, byla nahrazena novou. Sárou, která se odtud chce dostat a vnímá utrpení. Vnímala jiné, ale nejvíc vnímala sama sebe. Její krása dostala novou podobu, kterou chtěli vlastnit i dozorčí a brali si ji. Nikdy se necítila špinavější.
Po skončení války se vrátila do Prahy, v bytě, ve kterém žila před válkou, byl nastěhovaný někdo jiný, místa, která znala, jako by nebyla. Lidem se ztratila jiskra z očí, kterou na nich tolik milovala. A jí už nebylo dvacet. Jela k příbuzným, kteří schovávali po celou válku její sestry, chvíli bydlela u nich. Tehdy poprvé po dlouhé době napsala dopis bratrovi, okamžitě odepsal, ať přijedou za ním. Propůjčovala peníze a jely.
V puse zřetelně cítila zklamání, že její bratr už není tím, kým býval. Měl dobré místo, ženu, děti a své místo, které ona ještě stále hledala. Ale byla to její jediná rodina. Začala pracovat na místě, ve kterém měla pod sebou podřízené. Dostala moc. Moc, která je nejsladší, když je úplně nepřiměřená. Vzpomněla si na pracovní tábor. Bylo jí špatně ze sebe samé, jak může stát nad někým.
Byla napořád poznamenaná. Nejen hvězdou, kterou už nemusela nosit viditelně na oblečení, ale i tetovaným číslem na předloktí, které nenáviděla stejně jako moc a nacisty. Znovu toužila po smrti. Ale jen po smrti kusu jejího já. Toho, které absolvovalo pobyt mezi komíny, z kterých se valila nasládlá vůně.