Sen..

Anotace: Původně psané ve škole. Chvílemi krapet děsivé, ale myslím, že povedené...

S příšerným hekáním otevřu oči. Ležím celá promočená v porouchané posteli a těžce oddychuji. Hrozný sen! Celá se klepu a snažím se ve vzpomínkách znovu, ač nechtěně, ponořit do snu. Zvědavost mi nedá…
Stála jsem ve špinavé ulici. Všude samí mrtví živočichové, někteří snad ani nejdou pojmenovat. Tiše jsem popocházela dál, avšak mé kroky byly stále slyšet velmi zřetelně. Netušila jsem, kde se nacházím. Mou hlavou se honily děsivé myšlenky, ale mávnutím ruky jsem je zahnala.
Pomalu jsem došla až k rozbourané cestě, u které ležela pokreslená značka. Původně asi poukazovala na autobusovou zastávku, ale fixy z ní udělaly směšný obrázek. Za ní se lesklo zábradlí. Nedalo mi to a koukla jsem se za něj. Á! Bože! To ne! Všude mrtvá těla. Hlava na hlavě. Ruka na ruce. Některá sebou škubala, ale většina hrozila mrtvolně bledou pletí. Nevěděla jsem, co to má znamenat.
Samým strachem jsem se rozběhla šílenou rychlostí po cestě dál. Nepřemýšlela jsem nad tím, KAM, v tu chvíli jsem potřebovala jen PRYČ. Z tohoto zatraceného místa. Srdce mi tlouklo, jako by to bylo naposledy.
S hlubokými a rychlými výdechy jsem se opřela o starý kůl. Kde se tu mohl vzít? Něco mě ale vyděsilo více. Uslyšela jsem pláč! Že by další umírající? Jako myška jsem kráčela za pláčem… Chlapec se zkrouceně choulil v rohu místnosti. Ale kde se tu objevila místnost? Ve snu jsem se pomalu začínala ztrácet. Ale chlapcův hlas mě vrátil zpět…
„Ahoj, neublížíš mi, že ne?“
„Neboj se. Mám trochu jiný problém. Kde jsem se tu vzala? A co ostatní? Ti MRTVÍ? O co tu jde? Kde to vlastně jsem? Proč tu jsem? A kdo jsi ty? A co…?!“
„Zastav, zastav… moc otázek najednou. Sám nevím, nevím nic. Ale můžeme zůstat pospolu a určitě se odsud dostaneme.“
„Ale můžu ti věřit?“
„Nevypadáš, že bys mi chtěla uhryznout hlavu…“
Společně jsme se tedy vydali dál, raději ruku v ruce, abychom jeden druhého neztratili. Nemůžu říct kam, neznám to tam… najednou všude tma. Hustá tma. Hmatatelná. Udělali jsme dobře, že jsme se drželi…
Slyšíme zoufalé výkřiky, které vycházejí odevšad, zároveň však odnikud. Křičí v našich myslích. Máme strach! Nemůžeme se ani hnout. Naše nohy nám to nedovolovaly. Chci pryč! Cítí m, jak chlapcovo sevření povoluje. Snad se něco neděje! „Ách, ne, prosím, ach…“ hlasitě oddechuje chlapec. Potom se jeho ruka ztrácí v temnotě. Padá k zemi… křičím jako pominutá!
Zpátky. Hrůza. Děs. Proč jsem se vůbec chtěla do toho snu vracet? Ten chlapec je mi ale povědomý. Vtom někdo zaklepe. Můj bratr nese snídani. Jako vždy s úsměvem: „Tady je snídaně, ségra!“ to je on! To je on! On zemřel v mém snu…