Sanguinis Sitiens I.

Anotace: Povídka o městě plném upírů a o Společensví Lovců, které má za úkol je sledovat...

„Jsi připravená?“

„Ano, tati,“ vyšla jsem ze dveří a připevnila si na záda svůj meč.

Otec mi položil ruce na ramena a já se usmála. Chvilku ticha narušilo zaklepání. „Promiňte, můžeme vyrazit.“

„Děkuji, Vincente.“ usmál se otec a všichni jsme vyrazili.

Žijeme v nebezpečné době. Nikdo z nás si už nepamatuje, kdy se mohl naposledy jen tak vydat na noční procházku bez krucifixů nebo svěcené vody. Upírům patří noční svět.

Já se jmenuji Angela Rutherford a můj otec je vůdce Společenství Lovců upírů. Společně teď vyrážíme do ulic Cornwaalu abychom zabili upíry, na které jsme dostali tip. Je to zároveň moje první akce.

Měla jsem sevřené hrdlo a asi to na mě bylo i vidět, protože mi Vincent položil konejšivě ruku na rameno. On byl otcův zástupce. Po otcově smrti bych se měla stát hlavou Společenství, ale na Vincentovi bylo vidět, že o vůdcovství také stojí. Zároveň se mnou ale občas flirtoval…

„Rozdělte se!“ zazněl rozkaz.

Díky zídce a požárnímu žebříku jsem se dostala na střechu, kde jsem měla dobrý přehled o dění pode mnou. Zanedlouho se ozval výkřik, právě takový ten výkřik, kdy tuhne krev v žilách. Ihned jsem se rozeběhla tím směrem. Dole pode mnou jsem slyšela kroky ostatních, ale o ulici dál jsem zahlédla postavu muže. Jistě upír, protože ostatní lovci běželi směrem, odkud se ozval křik. Neslyšně jsem přeběhla ještě pár střech, takže jsem teď byla přímo nad ním a schovala se za komín. Ozval se další výkřik. Tentokrát byl ale blíž, směrem od náměstí. Tam byl velký park se stromy. Rozběhla jsem se k náměstí. Na místě jsem se zase přikrčila za komín a pozorně se rozhlédla. Zatajil se mi dech. Do parku šlo nejméně deset upírů a další se blížili. Seskočila jsem dolů z druhé strany domu. Lovců bylo jen sedm a upíři byli ve značné přesile. Musela jsem Lovce varovat!

Vystrčila jsem hlavu z malé postranní uličky, ze které byl výhled na park, ze kterého se ozývaly hlasy mého otce a ostatních. Nikde kolem sebe jsem neviděla žádného upíra, a tak jsem se rozběhla za otcem.

Rychle jsem uskočila za strom, když jsem uviděla kroužek upírů, v jehož středu se tísnili čtyři Lovci – včetně mého otce. Začala jsem postupovat směrem k nejbližšímu upírovi. O necelých dvacet metrů dál se plížil Vincent. Vytasila jsem svůj meč a jistým pohybem ho zabodla upírovi zezadu přímo do srdce. To se proměnilo v prach stejně tak, jako jeho majitel. V tom okamžiku se na mě strhla pozornost. To dalo ostatním příležitost začít se bránit a ukázat své zbraně. Většina měla pistole se stříbrnými náboji. Zabila jsem další dva, ale třetí mě v zápětí chytl pod krkem. Ten stisk byl tak silný, že se mi zatmělo před očima. Už jsem cítila jeho dech na svém krku, když stisk povolil a já byla zase volná. Pak se proměnil v prach.

„D-díky Vincente.“

„Buď opatrnější,“ starostlivě se na mě podíval a podal mi můj meč.

Na pohled, který se mi poté naskytl, nikdy nezapomenu. Můj otec a další dva Lovci klečeli před skupinou upírů, kteří jim drželi meče u krků. Okamžitě jsem se k nim rozběhla, ale přede mnou se objevil vysoký upír a uštědřil mi ránu do hrudníku, čímž mi vyrazil dech, a navíc mě odhodil na tři metry vzdálenou zídku. Narazila jsem do ní zády, a pak ztratila vědomí.

Při prvním hlubším nádechu jsem se cítila, jakoby mi do hrudníku někdo vrazil kudlu. Chvíli mi trvalo než jsem začala dýchat pravidelně a bez problémů. Pak jsem se rozhlédla. Ležela jsem na posteli potažené saténem a místnost vypadala spíš jako nějaké sklepení. Světlo pocházelo akorát od zapálených svící na stěnách.

„Tak, už vnímáš…“ z rohu ze stínu se vynořil muž. Byl vysoký a měl kratší rovné hnědé vlasy v takovém rozházeném účesu, tmavé oči a namířil si to mým směrem. Sedl si vedle mě na postel a mě při jeho úsměvu polil studený pot. Jasně jsem totiž zahlédla jeho zašpičatělé zuby. Zřejmě jsem sebou při tom zjištění cukla, protože jeho úšklebek zmizel a nahradil ho naprosto ledový výraz.

„Chm, jak se jmenuješ?“ zase se pousmál a mírně se ke mně naklonil.

„Proč to chceš vědět a proč jsi mě sem odnesl?“

„Čistě ze zvědavosti,“ natáhl ruku k mé tváři. „Máš zajímavé oči… Jsem Cristian.“

Stáhl zpátky ruku, vstal a chytnul do ní můj meč. Rychle jsem se postavila na nohy. Trochu se mi při tom prudkém pohybu zamotala hlava, ale nedala jsem na sobě nic znát. On ke mně neuvěřitelně rychle přiskočil, přimáčkl mě ke stěně a přitiskl mi meč ke krku.

„Postříbřený…kolik upírů jsi s tím už zabila?“ jeho hlas zněl neurčitě.

„Tři.“

Ač jsem si to nerada přiznávala, přitahoval mě. Mezi námi byla jen malá mezera a já cítila všude mravenčení. „Proč mě rovnou nezabiješ?“

„Zabít tě?“ vypadal překvapeně a pobaveně. „Naopak. Doufám, že se ještě uvidíme,“ strčil meč zpět do pochvy. „Doprovodím tě.“

Bral to oznámení jako hotovou věc, protože se otočil k východu. Mně nezbylo nic jiného, než se vydat za ním. Pořád svíral v ruce můj drahocenný meč – zřejmě nechtěl, abych se o něco pokusila.

Cestou se nesnažil kličkovat různými uličkami. Když jsem mu řekla, kde bydlím, šel přímo. Šli jsme mlčky. Teprve až před vstupní branou do našeho sídla se zastavil, otočil se a zase mě donutil opřít se o vysokou zeď u brány.

„Až mě budeš chtít zase vidět, víš, kde mě najdeš,“ šeptal mi to do ucha a občas při tom o něj zavadil svými rty. Pak mi vrátil mou zbraň a otočil se k odchodu.

„Jmenuju se Angela.“

Natočil hlavu a já viděla jak se pousmál, pak zvedl ruku k pozdravu a odešel.

Teprve ve vstupní hale na mě všechno dolehlo. Služka mi oznámila, že ostatní jsou v pracovně. Efektně jsem za sebou zabouchla obrovské dubové dveře. Zabralo to, protože se všechny pohledy stočily na mě. V místnosti bylo spoustu lovců. Některé jsem ani neznala. Jediný, kdo mi tam chyběl, byl můj otec.

Jako první se vzpamatoval Vincent. Hned ke mně přiskočil a objal mě. Pak se mi starostlivě podíval do očí.

„Jsi v pořádku? Myslel jsem, že si tam zůstala a…“

„Ne, ne… jsem v pořádku, ale otec…?“ tázavě jsem se na něj podívala.

On jenom sklopil zrak. To byla dostatečná odpověď.

„Dobře, myslím že dnes se toho stalo až dost a potřebujeme se vyspat.“

Byla jsem Vincentovi vděčná, že je poslal pryč. Nebrečela jsem, protože smrt byla na denním pořádku. Najednou jsem se cítila tak vyčerpaná. Sedli jsme si v salónku na pohovku a on mě hladil po vlasech.

„Co se stalo?“ podívala jsem se na něj

„Ani nevím. Bylo jich tolik.“

„Jak to? Vždyť to mělo být pár upírů.“

„Já vím.“

Opřela jsem se mu o rameno. Teplo, které z něj sálalo, mě uklidňovalo.

„Když je teď Hugo Rutherford mrtvý, měla bys vést společenství ty, ale sama víš, že na to nejsi připravená.“

„Kam tím míříš? A proč o tom vlastně mluvíš teď? Ještě se jeho smrt ani oficiálně neoznámila.“

„Klid klid, nechtěl jsem tě rozrušit. Bylo by ale lepší, kdybychom se na tom my dva dohodli už teď. Převezmu to za tebe dokud nebudeš připravená a zkušenější.“

„Díky Vincente,“ vděčně jsem se na něj usmála.

On se ke mně naklonil a políbil mě. Nikdy jsem nepocítila teplo mužského těla. Sice mi bylo sedmnáct, ale až doteď jsem jen studovala nebo trénovala, jen aby na mne mohl být otec pyšný. Nechala jsem se tím krásným pocitem trochu unést a odtáhla jsem se až po dost dlouhé chvíli.

„Nevezmeš si mě?“

„Cože?!“ Naprosto mě ta otázka odrovnala. Odsedla jsem si na kraj pohovky.

„Všechno by bylo jednodušší. Mohl bych se stát právoplatným nástupcem tvého otce a-“

„Teda ty seš ale vypočítavej parchant!“ vstala jsem, hodila svou zlatavou hřívou na hlavě a odkráčela do pokoje. Nechala jsem si připravit koupel. Trochu mě uklidnila.

Později jsem zaslechla jak se zacvakly dveře mého pokoje. Prudce jsem se otočila. V rohu stál Vincent a jeho krátké černé vlasy mu spadaly do čela.

„Tady nemáš co dělat!“

„Ale to se pleteš Angelo, mám tu co dělat,“ bez okolků si sedl na mou postel. Já se okamžitě posadila.

„Co chceš?“

„Hm,“ vzal mě za bradu a chystal se mě políbit. Já ucukla. „Bylo by lepší, kdybys přijala mojí nabídku.“

„Můj otec dobře věděl, proč ti Společenství nepřenechal.“

„Tvůj otec došel k mnoha ukvapeným názorům. Jedním z příkladů je myšlenka na to, že by někdy mohli lidé a upíři žít v příměří,“ z očí mu téměř šlehaly blesky. Docházela mu trpělivost.

„Vypadni!“ hrubě mě políbil a já ho za to kousla do rtu tak, až jsem ucítila v puse chuť jeho krve. Nejdřív mě chtěl uhodit, ale pak si to na poslední chvíli rozmyslel a zvednul se k odchodu. U dveří ze zastavil s rukou na klice.

„Měla by sis tu nabídku promyslet. I když ty asi budeš hodně tvrdohlavá…“