Příběh dušičkový...

Anotace: Čas už pro nás neplatí....

Na město se pomalu začala snášet dušičková noc. Z řeky stoupla mlha, tiše se plížila ulicemi a s ní přicházela i nepříjemná, lezavá zima. V pokoji byla už skoro tma, ale Renča se zatím nenamáhala si rozsvítit světlo. Seděla u stolu a zaujatě zírala do svého notebooku. Debata přes icq byla poslední dobou její oblíbenou zábavou. Renčino naprosté soustředění bylo ale narušeno zaklepáním, které se ozvalo z chodby. Nespokojeně se zamračila a cosi zamručela. Chvilku ještě sledovala obrazovku, ale pak se zvedla a šla otevřít. Za dveřmi stála Marťa.
„Ahoj.“ zatrylkovala.
„Čau.“ odvětila Renča a ustoupila, aby Marťa mohla vejít.
„Kde máš Magdu?“ zeptala se Marťa, když vešly do pokoje. Renča pokrčila rameny:
„Nevím, už tu měla být. Asi má vlak zase zpoždění.“
„No, jo,“ pokývala Marťa hlavou. „České dráhy...“
Venku se rozhoukala sanitka. Její zvuk se ozval tak blízko, až sebou obě dívky překvapeně trhly.
„To snad....“ začala Renata, ale větu nedokončila, protože se mezi dveřmi objevila Magda. Nenesla ale žádnou tašku, dokonce ani batoh ne a z levého spánku jí po tváři stékala krev. Renata s Martinou vykulily oči.
„Co se ti stalo?“ zděsila se Martina.
„Cože? Jo, tohle...“ Magda si setřela krev z tváře rukou s načerno nalakovanými nehty. „Malá nehoda. To je dobré.“
„Určitě?“ zatvářila se pochybovačně Renata.
Magda mávla rukou: „Jo, ani to nebolí.“
„A kde máš krosnu nebo nějakou tašku?“ podivila se Martina.
„Všecko co potřebuju, mám už tady.“ ukázala Magda do pokoje. Nevstoupila ale dovnitř, zůstávala stát mezi dveřmi. „Zahlédla jsem dole leták na jakousi dnešní akci,“ řekla. „Vypadá to docela zajímavě a je to kousek tady odtud. Nechcete se tam jít podívat?“
Renča se zatvářila pochybovačně: „Já musím ještě přečíst texty na estetiku. Navíc se mi nikam nechce.“
„Ale vykašli se na estetiku! Jdeme kalit!“ vyhrkla Marťa nadšeně.
Renata se sice tvářila ještě značně pochybovačně, ale pohled na rozjařenou Martinu ji nakonec přesvědčil. Během chvilky se dívky zkulturnily a vyrazily do ulic.

„Kde to vlastně přesně je?“ chtěla vědět Renča.
Magda se zatvářila tajemně:„Nech se překvapit.“
Renata se chtěla dál vyptávat, ale v tom se zarazila: „Podívejte,“ vyhrkla a ukázala na nedaleký přechod pro chodce. „Tam se asi něco stalo!“
U přechodu stála totiž sanitka, jejíž modrý majáček blikavě osvětloval muže v červených kombinézách nakládající nosítka, na kterých se pod bílým prostěradlem rýsovala nehybná lidská postava. O kousek dál stálo policejní auto a muži zákona právě vyslýchali mladíka, který seděl na obrubníku a zdrceně si držel hlavu v dlaních. Okolo stojící lidé si cosi šeptali a tvářili se zachmuřeně.
„Pojďme se tam podívat.“ navrhla zvědavě Martina a vyrazila k sanitce. Magda ji ale zastavila:
„Nech to být. Co tam uvidíš? Jdeme radši na tu party.“
Ale ani Renča nemohla spustit oči z místa neštěstí. Jeden ze zdravotníků právě nakládal batoh, který zjevně patřil člověku z nosítek.
„Hele,“ řekla směrem k Magdě. „To vypadá jako tvůj baťoh.“
Magda se ušklíbla: „Trošku morbidní poznámka, ne? Možná je trošku podobný, ale to je všecko.“
„No jo, šak já jsem to nemyslela zle.“ bránila se Renča.
Magda ji ale neposlouchala a táhla obě dívky pryč od přechodu, směrem do nejstarší části Olomouce. Po dvaceti minutách chůze už to Martina nevydržela a postěžovala si:
„Neříkala jsi, že je to kousek? Protože já už začínám mít na těhle rádobychodnících docela problém s chůzí.“ A v rámci zdůraznění svýho argumentů šlápla ve svých nových kozačkách do výmolu a málem si zlomila obě nohy. V poslední chvíli ji naštěstí zachytila Renata.
„Já sice, narozdíl od Martiny, chodit umím,“ poznamenala, když zvedala ze země Martininu kabelku, kterou děvče ve snaze udržet rovnováhu odhodilo, „ale už mě ta pěší túra taky přestává bavit. Kdy už tam budem?“ obrátila se na Magdu. Ta se ale zdála být duchem nepřítomna.
„Hej,“ dloubla do ní Renča loktem, „na něco jsem se tě ptala.“
„Za chvíli jsme tam.“ zamumlala Magda a aniž by na ni pohlédla, vykročila zase na cestu. Děvčatům nezbylo, než ji následovat.

Po chvilce zahnuly do křivolaké uličky a před nimi se objevil starý, už dávno nepoužívaný. hřbitov. Jeho zrezivělá branka byla dokořán a k dívkám doléhaly zvuky vzdálené hudby. Rozhodně se ale nejednalo o nějaký sakrální sbor, ale o obyčejné diskotékové hity. Občas se mezi tóny ozval smích čí výkřik, svědčící o tom, že dnes je na hřbitově opravdu „živo“. Renata zbledla:
„To si děláš srandu?“ vyhrkla. „Ten večírek je tady?“
„No, jasně.“ zasmála se Magda. „Jsou Dušičky, tak co bys čekala...“ A podívala se na Renču, jako by to byla ta nejpřirozenější věc na světě.
I Marťa se tvářila trošku zaraženě, ale nakonec v ní zvítězila její společenská povaha.
„No, proč ne.“ zkonstatovala. „Aspoň to bude změna oproti věčnému Účku nebo 15kám. A má to své kouzlo.“ dodala s úsměvem.
„Takže jdeme?“ zeptala se nedočkavě Magda.
„No, já tedy ne!“ řekla Renča rezolutně.
„Ale pojď.“ přemlouvala ji Martina. „Když se ti tam nebudu líbit, tak půjdeme pryč.“ lákala ji.
„Navíc,“ dodala Magda, „teď by si se vracela přes půl Olomouce sama. Potom půjdete spolu.“
„Jak, půjdete. Ty snad jdeš s náma, ne?“ podivila se Renata.
Magda se zatvářila překvapeně: „Co? Hmm... Jo, jasně. Půjdeme... Chtěla jsem říct půjdeme.“
Renča se na ni zkoumavě podívala. Magda si toho všimla a zamračila se:
„Přebrept... Tak co, jdeme?“ změnila téma.
Argument o noční cestě městem Renatu přesvědčil:
„Tak jo, ale jenom na chvilku.“ souhlasila, i když příliš nadšeně to neznělo.
Dívky tedy vstoupily na hřbitov. Ačkoliv se tady už dávno mrtví neukládali a nejmladší hroby pocházely ze začátku 20, století, přesto se zdálo místo udržované. Jako by zde poslední zesnulé pohřbili teprve včera.
Pohled na temné prostranství dívkám vyrazil dech. Snad na každém hrobě dnes zářila alespoň jedna svíčka a jejich mihotavé světlo vrhalo do okolí množství strašidelných stínů. Svíčky stály i podél cestičky, která vedle do středu hřbitova, odkud, jak se zdálo, vycházela i hudba.
Magda neohroženě vyrazila mezi hroby a Martina s Renatou ji váhavě následovaly. Čím víc se blížily ke zdroji hudby, tím zřetelněji slyšely smích a halas. Dokonce začaly rozeznávat temné siluety postav.
Když dorazily na místo, zjistily, že uprostřed hřbitova plane oheň, okolo nějž postává plno lidí. Kousek od ohně stál stánek, ve kterém zřejmě prodávali něco k pití.
Plameny ohně osvětlovaly jen úzký pruh země, ale za jejich hranicí se daly tušit další hroby a lidé, kteří se mezi nimi pohybovali.
Ze stínu napravo od dívek vystoupil jakýsi mladík a zamířil k nim. Magda ho očividně znala, protože na něj kývla a šla mu naproti. Zastavili se kousek od Renči s Marťou, ale přes hlasitou hudbu nebylo slyšet, o čem se baví. Magdě se ale asi nelíbilo, co jí mladík řekla, protože odmítavě zavrtěla hlavou a s divokou gestikulací se začala s klukem hádat. Ten se ale tvářil absolutně netečně a Magdin výbuch vůbec nekomentoval. Teprve když se uklidnila, řekl několik slov, pak se otočil a odešel.
Zbylé dvě dívky se na sebe zaraženě podívaly a vydaly se za Magdou.
„Co to bylo?“ zeptala se Marťa opatrně, když k ní došly. Magda zasmušile hleděla do stínu, kde onen mladík zmizel.
„Nevěděla jsem to.“ zašeptala. „Nezlobte se.“
Martina nechápala: „Co jsi nevěděla? Jsme tu špatně nebo co?“
Teprve teď to vypadalo, že se Magda vrátila do reality:
„Cože? Ne, jsem tu dobře. To nic nebylo.“ Zatřásla hlavou a pak se usmála: „Pojďte si koupit něco k pití.“ navrhla.
Holky nebyly proti a tak se vydaly ke stánku. Magda s Renčou si daly pivo, Marina zvolila kofolu s rumem a rozhodly se vmísit do davu.
Hudba se rozléhala do noci a děvčata, posílena alkoholem, se dobře bavila.
„Hele,“ drbla Renča do Magdy a ukázala na nedaleko stojící slečnu, která na sobě měla šaty, jenž byly hitem tak maximálně na začátku století. „Tady je dneska maškarní?“ zeptala se ironicky.
„Vypadá to tak.“ zasmála se Martina, která děvče také zpozorovala.
Magda se zašklebila:
„Fantazii se meze nekladou. Dívejte.“ kývla hlavou směrem do tmy, odkud se vynořil muž, jehož elegantní cylindr a šosatý kabát by se skvěle uplatnil za Rakouska-Uherska. Děvčata se rozesmála.
„To má ještě po dědovi, ne?“ poznamenala Martina mezi záchvaty smíchu.
„Spíš po prapradědovi.“ přidala se Renča.
V tom někdo přiložil do ohně. Plameny vyšlehly do několikametrové výše a světlo se rozlilo mezi hroby. Dívky se přestaly smát. Většina lidí kolem, které se až dosud ukrývala tma, měla na sobě starodávné oblečení.
„Sakra.“ zaklela Renča. „Takže mimo jsem my.“
Magda jen mávla rukou:
„Ne, myslím, že je to tady tak půl na půl. Takže rozhodně nevyčníváme... Ale jo to zajímavá kombinace.“ přiznala s úsměvem.
A opravdu... Pohled na hřbitov skýtal fascinující pohled. Mezi náhrobky, osvětlenými mihotavými plameny ohně, se procházeli lidé reprezentující baroko, renesanci nebo klasicismus a vedle nich se objevovaly kozačky, minisukně či bokovky, vůbec už nemluvě o občasném tetování či piercingu.
Kolem proplula dívka, šustící hedvábím. Renča ji sledovala pohledem:
„Ty nařasené šaty jsou fakt pěkné. V těch bych určitě vypadala jako dáma.“ zasnila se.
Martina se na ni podívala:
„Myslím, že ani ty šaty by to nezachránily, kdyby si začala chrchlat a plivat kolem sebe, jak máš ve zvyku.“poznamenala. Pak se pátravě rozhlédla kolem sebe: „Náhodou netušíte, kde je tady záchod, co?“ zeptala se holek.
Magda se zamyslela:
„Myslím, že za tím stánkem s pitím bylo cosi. Nejsem si ale jistá.“ dodala.
„Tak já to zkusím. Počkejte tady na mě.“ rozhodla se Marťa. Vyrazila směrem k ohni a za chvilku zmizela ve tmě.
Renča si povzdechla:
„Začínají mě bolet nohy. To je blbé, že si tu není kam sednout.“ postěžovala si.
„Za sebou máš místo.“ ukázala Magda na omšelý náhrobek.
„Přece si nemůžu sednout na něčí hrob.“ vyděsila se Renata.
Magda pozvedla obočí: „A proč ne? Myslím, že jeho nájemník protestovat nebude.“ a na potvrzení svých slov si sedla na mramorovou desku. Renča chvilku váhala, ale pak zvítězila touha po pohodlí a plácla sebou vedle Magdy.

Martina mezitím došla až ke stánku, kde ji zádumčivě vyhlížející muž poslal směrem k nejstarším hrobům. Zde už nebyly svíčky a záře plamenů z ohniště sem nedosahovala. Martina klopýtala přes rozpadlé náhrobky a marně se snažila najít ve tmě jakýkoliv záchytný bod.
Náhle se ze stínu vynořil světlovlasý mladík, jako vystřižený z historického filmu. Zkoumavě se na Marťu podíval modrýma očima:
„Můžu vám nějak pomoci, ctěná panno?“ otázal se zdvořile.
Marťa se zasmála:
„Takhle krásně mě snad ještě nikdo nenazval.“ řekla, ale pak zvážněla. „Trošku jsem se tu ztratila.“ přiznala. „Nevíte náhodou, kde jsou tu záchody?“ zeptala se mladíka s nadějí v hlase.
Blonďák pokývl hlavou: „Tady je lehké zabloudit. Pojďte za mnou.“ řekl a gestem Martě naznačil, aby ho následovala a ta neváhala. Nechtěla se tady motat až do rána.
Ačkoliv byla tma, mládenec se mezi hroby proplétal s lehkostí, kterou Martina musela obdivovat.
„Jak si pamatujete, kam jít? Mě to tu připadá všechno stejné.“ podivila se upřímně.
Mladík se pousmál:
„Měl jsem spoustu času, abych se to tady naučil znát.“
Martina nechápala:
„Jak to? Vy tu někde poblíž bydlíte?“
Mladý muž se zastavil u jednoho z hrobů:
„Ano, dá se to tak říct.“ zamumlal s pohledem upřeným na náhrobek. Martina k němu došla a nechápavě se zadívala na mramor.
Ačkoliv byl hrob velmi starý a rozpraskaný vlivem počasí a doby, jméno zemřelého bylo stále dobře čitelné. Také jeho portrét, neuměle vypodobněný v rohu, vypadal, jako by ho tu nakreslili před pár dny.
Martinu zarazilo, jak moc se muž na obrázku podobá jejímu průvodci. Nejistě se na něj podívala:
„To je nějaký váš příbuzný? Připadá mi, že máte úplně stejné rysy obličeje.“
Mladík zavrtěl hlavou:
„Ne, to není nikdo z mé rodiny.“ odmlčel se, ale pak pokračoval, aniž by na Martinu vůbec pohlédl: „Toto je můj život.“ ukázal na hrob. Náhle uchopil Martinu za ruku: „Chovej se tu jako doma. Nic jiného ti nezbýva.“ řekl a usmál se. Martina vykřikla a chtěla se mu vytrhnout, ale mladík ji držel pevně.
V té chvíli měsíc zakryl mrak a hřbitov se ponořil do absolutní tmy, která udusila jakýkoliv zvuk.

Renata vyskočila z náhrobní desky, na které se až doposud klidně rozvalovala:
„Slyšelas to? obrátila se na Magdu, která dál nevzrušeně seděla na mramoru.
„Co?“
„No, křik. Znělo to jako Martina.“ Renata natahovala uši do tmy, ve snaze zaslechnout cokoliv jiného než hudbu.
Magda mávla rukou:
„To se ti něco zdálo. Anebo Martina zase zahučela do škarpy. Ale já jsem nic neslyšela. Asi bys už neměla pít.“ zkonstatovala.
„Ale ne.“ nedala se odbýt Renata. „To se mi nezdálo. Slyšela jsem Martinu. Jsem si jistá. Pojď se po ní podívat. Třeba se jí něco stalo.“ vyhrkla s obavami v hlase a aby Magdu donutila vstát, začala jí okopávat boty.
„Přestaň mi laskavě ničit moje botky, buď tak laskavá. Vždyť už se zvedám.“ bránila se Magda a opravdu vstala.
Dívky vyrazily směrem k ohni. I ony zde narazily na zádumčivého muže a byly jím poslány do nejstarší části hřbitova, kam po chvilce váhání zamířily. Nemohly tak už vidět zlomyslný úšklebek, který přeběhl onomu muži přes rty, když zmizely ve tmě.

Procházely mezi popadanými náhrobky a bezúspěšně se snažily najít jakoukoliv stopu po Martině.
„Asi jsme se minuly.“ prohlásila Magda po chvíli marného bloudění ve tmě a poté, co se málem přerazila o zlomenou větev, která ležela na cestičce dodala:
„Martina už určitě bude zpátky u ohně a teď nás tam hledá.“
Renata se nezdála moc přesvědčená:
„Já nevím… Kdyby šla kolem nás, tak bysme ji určitě slyšely.“ namítla, pak se ale plácla do čela: „Vždyť jí přece můžem zavolat. Taky mě to mohlo napadnout dřív. Nemusely jsem tu poskakovat.“ řekla a rychle vytáhla z kapsy telefon a začala vytáčet Martinino číslo.
„Už to zvoní.“ informovala Magdu, která to nijak nekomentovala.
Najednou ale Renča prudce odtáhla mobil od ucha a chvilku na něj nechápavě zírala.
„Co je?“ zeptala se jí Magda více méně z povinnosti.
„Nevím.... Už jsem si myslela, že to Marťa zvedla, ale místo ní se na druhé straně ozývaly takové divné zvuky.... Jako když někdo křičí a zároveň se směje. Mám z toho úplně husí kůži...“ řekla a otřásla se. Pak se znovu zahleděla na displej telefonu: „Navíc najednou nemám signál i když jsem předtím měla plný.“ nechápala.
Magda pokrčila rameny:
„Možná, že spadla síť. To se stává. Asi jsi slyšela nějaký přenos dat nebo něco takového. To zní všelijak. Zkus to za chvilku znovu a uvidíš.“ navrhla.
Náhle se poblíž ozvaly kroky a za okamžik se ze tmy vynořila Martina.
„No kde seš?“ vrhla se k ní Renata. „My už jsem si myslely, že se ti něco stalo.“ vyčetla jí.
Marťa se jen usmála:
„Ne, jsem v pořádku. Vlastně je mi líp, než mi kdy bylo.“ dodala, ale místo toho, aby se dívala na Renatu, se kterou mluvila, upírala pohled na Magdu. Ta ale hleděla kamsi do tmy, jako by se jí celá situace vůbec netýkala.
„Myslím ale, že jsem tam někde ztratila tašku.“ dodala pak Martina a teprve teď pohlédla Renče do očí a Renatě se na okamžik zdálo, jako by jí jakási ledová ruka sevřela hrdlo. Ten nepříjemný pocit ale během vteřiny zmizel...
„Nepomohla bys mi ji najít?“ poprosila ji Martina.
„Jo, jistě. Jdeme.“ souhlasila Renata bez váhání. a vyrazila směrem, ze kterého Martina přišla.
Po pár krocích se ale zarazila, protože si uvědomila, že Magda stále stojí bez pohnutí na místě.
„Ty nejdeš?“ zeptala se jí překvapeně.
Magda zavrtěla hlavou: „Ne. A myslím, že ty bys taky neměla.“
„Proč, proboha?“ nechápala Renata.
Magda konečně přestala zírat do tmy a podívala se na obě dívky. Její pohled byl chladný... a zlý...
„Protože...“
V tom se z černa za ní vynořil onen mladík, se kterým se pohádala na začátku večera u ohně. Chytil ji za ruku a přitáhl ji k sobě.
„Nemáš právo do toho zasahovat!“ zasyčel jí těsně u ucha. Pak ji pustil a odstoupil několik kroků, za hranici stínů.
Magda odevzdaně sklopila hlavu. Na krku se jí zaleskl stříbrný kříž.... Pověšený naopak....
„Běžte.“ šeptla směrem k holkám. „Já vás za chvilku doženu.“ slíbila ještě.
Renata chtěla něco říct, ale to už ji Martina uchopila za loket a odvlekla do tmy.
Hodnou chvíli bloudily mezi náhrobními kameny až konečně Renata skoro zakopla a Martininu tašku.
„Sláva! Tady je!“ vykřikla vítězoslavně, rychle ji zvedla ze země a podala ji Martině. Ta ji však bez zájmu zase upustila do trávy.
„Co děláš?“ podivila se Renča.
Martina se usmála a zlehka se dotkla jejího ramene. Renata sebou překvapeně trhla, protože se jí zdálo, jako by z Martininých prstů proudil do jejího těla nelidský chlad. Měsíc zmizel...

Na jeden z nejstarších olomouckých hřbitovů dopadaly první sluneční paprsky. Rosa na stéblech trávy, rostoucích mezi rozpadlými náhrobními deskami, se třpytivě leskla. Všude bylo ticho a klid. Na toto místo už hodně dlouho nikdo nevkročil. Stará zrezivělá branka byla uzamčena masivním, rzí prolezlým, zámkem od nějž už zřejmě před lety ztratil někdo klíč.
Bylo to prostě jedno z těch starých, dávno zapomenutých míst, kolem nějž lidé chodili, aniž by si vůbec uvědomovali, že tam je. I teď kolem procházeli, spěchajíc do práce, aniž by hřbitovu věnovali jediný pohled.
V nedalekém obchodě zrovna prodavačka vyskládávala pečivo do polic a aby jí práce lépe šla, pustila si k tomu malou přenosnou televizku, kterou měla schovanou za pultem. Na obrazovce se objevil moderátor, ohlašující první ranní zprávy. Záběr na ně vystřídal pohled na reportéra, postávajícího u přechodu pro chodce, nedaleko nějž stála blikající sanitka.
„... nehodě ke které došlo včera večer. Mladá dívka právě přecházela přes silnici, ale řidič ji přehlédl a ve vysoké rychlosti srazil. Žena byla na místě mrtvá. K této nehodě došlo ve večerních hodinách, tedy v době, kdy se na olomoucké vysokoškolské koleje vrací nejvíce studentů...“
Muž mluvil dál, ale místo jeho tváře teď kamera zabírala saniťáky, kteří pokládaly na nosítka nehybné tělo. Tělo dívky na jejímž krku se ve světle pouličních lam měkce leskl stříbrný obrácený kříž...