Otesánek III. - poslední díl

Anotace: „Darju udusilo křeslo, Roberta zabily obrazy… třeba mě zabije postel nebo skříň. Zní to bláznivě, ale…“ „Věro, v tomhle domě tě může zabít cokoliv. Nevybírá si to, jestli tě to zabije v obýváku nebo ve sprše.“

„Nemohl sem to říct dřív. Minulý léto v tomhle domě umřela nějaká holka a její rodině se na tom něco nezdálo, takže nám zavolali a chtěli někoho, kdo by se toho ujal. Bylo tam toho víc, teď fakt neni vhodnej čas, abych ti to celý vyprávěl.“

„Cože?! Tys´celou dobu věděl, že tu neni něco v pořádku a nikomu si nic neřek!“

„Pochop mě, nešlo to. Co kdyby byl vrah někdo z nás?“

„Třeba já?“ zeptala se posměšně „Nechci tě pochopit. Jak ti mám věřit, když si celou dobu lhal?“

„Nelhal sem… nikdo se mě neptal na zaměstnání nebo snad ano?“

Dívka zarytě mlčela, ale bojovnost z ní ještě nevyprchala.

Patrik opatrně položil Robertovo tělo na podlahu a vstal. „Dostaneme se ven živí,“ řekl pevně.

Věra na něj pochybovačně hleděla. „A jak? V hale okna vůbec nemáš, v patře jsou na nich mříže a dveře neotevřeš…“

Vstala a sešla po schodech ke křeslu, kde ležela Darja. „Kdybys´nám to řekl hned na začátku, měla by šanci, že se dostane na modelingovou školu,“ řekla bezvýrazně „teď už ji nemá.“ Ani sama nevěděla, proč říká zrovna tohle. Upřela na Patrika oči: „Cejtíš aspoň pocit viny?“

„Sakra, Věro! Musíme pryč a ty tu rozebíráš, jak mi je?“

„A jak myslíš, že mi bylo, když ste si s Robertem mysleli, že sem je zabila?“ opáčila dívka a pak si povzdechla: „Vlastně máš pravdu, promiň.“

„Počkej…“ zamyslel se Patrik „ty mříže na oknech nejsou všude. Ve věži je malý úzký okno, na kterym mříže nejsou!“

„Fakt?! Ale jak se dostaneme z věže dolů? Je to vysoko.“

„Svážeme prostěradla,“ navrhl jednoduché řešení.

„To budeme muset jít do pokojů…“

„A?“

„Darju udusilo křeslo, Roberta zabily obrazy… třeba mě zabije postel nebo skříň. Zní to bláznivě, ale…“

„Věro, v tomhle domě tě může zabít cokoliv. Nevybírá si to, jestli tě to zabije v obýváku nebo ve sprše.“ Patrikova slova se rozlehla prázdnou halou a zůstalo po nich jen tíživé ticho. Síla toho, co Patrik právě řekl, nebyla ani v intonaci, ani v ozvěně, která se odrážela od kamenných zdí. Byla v tom, že v sobě vyřčené věty skrývaly holou, ničím nepřikrášlenou, pravdu.

„Dobře, nemá smysl to protahovat, jdeme pro ty prostěradla,“ kývla Věra hlavou a následovala Patrika do nejbližšího pokoje. Smetla polštáře z postele na podlahu a vytáhla bílé prostěradlo. Pořád se otáčela, aby se ujistila, že Patrik stále stojí u druhé postele. Šlo mu to rychleji než jí, tak se rozběhl do vedlejšího pokoje. Věra se úzkostlivě rozhlédla po pokoji, chytla prostěradlo a vyběhla na chodbu. Neměla z toho dobrý pocit, připadalo jí, že jí pokoj pozoruje. Na chodbě se přece jen cítila o něco líp. Chvíli jen přešlapovala na místě a pak se odhodlala vejít do další místnosti. Na první pohled v ní nebylo nic, co by ji mohlo ohrozit. To ji trochu uklidnilo, ale uvědomovala si, že je to jen mylný pocit bezpečí. Rázně odsunula peřinu na stranu a začala vytahovat prostěradlo. Na nočním stolku si všimla ohmatané knížky. Na první pohled se dalo poznat, že si kniha zažila svoje – oválená, potrhané okraje stránek a opotřebovaný hřbet, který dokazoval, že ji někdo musel číst opravdu velmi často. Věra ji zvědavě otevřela, protože si vzpomněla, že tento pokoj patřil Prokopovi. Básničky? V mysli se jí vybavil obličej starého muže. Nenapadlo, že zrovna on by… Tok myšlenek byl přerušen náhlým zaduněním. Polekaně sebou trhla a knížka spadla na zem. Ozvala se další tlumená rána. Věra si s úlevou oddychla. Naštěstí to byly jen staré kyvadlové hodiny. Vytrhlo ji to z přemýšlení, tak spěšně vzala prostěradlo a pokoj opustila.

Na chodbě se málem srazila s Patrikem. V náručí měl kopici bílých prostěradel. „Všechno v pohodě?“

Přikývla. „Tak sebou pohnem, jde se do věže,“ nařídil. Vyhnuli se Robertovu mrtvému tělu, které leželo na začátku schodů, a seběhli dolů do haly. Patrik neomylně zamířil ke vstupu na věž.

„Pozor na schody,“ upozornil ji, když stoupl na první stupínek.

Věra se podívala pod své nohy, na čem vůbec stojí. Přes tmu toho nebylo moc vidět, ale pod podrážkou boty cítila, jak jsou schody kluzké. Patrik už stoupal nahoru a nechtěla ho ztratit z dohledu, proto se vydala hned za ním. Přes prostěradla, která nesla, na schody neviděla, takže jí párkrát noha podklouzla. Naštěstí se mohla aspoň přidržovat stěn.

„Blbější schody tu snad už bejt nemůžou,“ utrousila naštvaně, když se jí smekla noha a spadla na kolena. „Celý ztrouchnivělý. Proč na věž musí vést zrovna tak hnusný schody?“ dodala ještě.

Patrik počkal, až ho Věra dojde a natáhl k ní ruku. „Dej mi ty prostěradla, vezmu je.“

Podala mu kusy bílé látky a volnýma rukama se přidržovala studených zdí. Pravda, šlo se jí teď lépe, ale nejraději by už byla nahoře. Vlastně už chtěla být pryč z tohohle proklatého domu, nechat ho daleko za zády a nikdy se do něj nevrátit. Stoupla na další schod a téměř v tom samém okamžiku zaslechla tiché praskání. Než si Věra stihla zvuk přiřadit k něčemu konkrétnímu, dřevěný schod se pod její nohou pomalu prolomil. S výkřikem zapadla do díry až po koleno a nohou se marně snažila najít v prázdném prostoru něco, na co by si mohla stoupnout. Patrik se vrhl k ní, ale už nedokázal zabránit tomu, aby pod ní ztrouchnivělý schod nepraskl úplně. Vězela v díře teď až po pas a křečovitě se držela schodu nad sebou. Patrik ji chytl za ruce a snažil se ji vytáhnout nahoru.

„Nejde to!“ křikl a ze všech sil se pokoušel Věru dostat ven.

„Nepůjde to,“ opravila ho. Zvedla hlavu a zpříma se na něj podívala. Zaznamenal na jejích rtech zvláštní úsměv, který ho trochu děsil. „Teď jsem na řadě já. Stejně by mě ten dům nepustil.“ Vůbec nevypadala na to, že by měla strach. Byl překvapený náhlou změnou v jejím chování.

„Mluvíš hlouposti,“ skočil jí do řeči Patrik, ale dívka se schovívavým úsměvem zavrtěla hlavou.

„Ne, je to logický… každýho dostal. Ale se mnou ať nepočítá,“ jemně odstrčila Patrikovy ruce, které ji držely.

„Počkej, co to ksakru děláš?!“ vykřikl, když si uvědomil, co dělá.

„Mne nedostane,“ řekla tvrdohlavě. „Od začátku ses´mi líbil, víš o tom?“ dodala a zvedla ruku, aby ho pohladila po tváři. Nečekala, až Patrikovi všechno dojde a pokusí se jí v tom zabránit, a pustila se.

Patrik uslyšel tlumený zvuk, jak její tělo dopadlo na schody pod ním.

„Zatracenej barák! Nesnáším tě, slyšíš?!“ Jeho hlas se odrážel od kamenných stěn a chvíli trvalo, než vyprchala jeho ozvěna. Zarazil se. Opravdu čekal nějakou odpověď? Pevně stiskl zuby a vztekle vstal. Posbíral prostěradla, která odhodil, když se pokoušel udržet Věru, aby nepropadla dolů, a vyšel posledních deset schodů. V malé místnůstce opravdu bylo úzké okno. Nezasklené a bez mříží. Patrik se vyklonil ven. Mělo by to jít, usoudil, a začal svazovat prostěradla k sobě. Konec pak přivázal k starému zábradlí, které lemovalo schody na věž. V duchu doufal, že zábradlí jeho váhu unese, ale neměl jinou možnost. Vyšvihl se do malého výklenku, který byl před oknem a prostrčil nohy ven. Chvíli trvalo, než se natočil tak, aby protáhl boky tím úzkým otvorem. V hlavě však už začínal cítit bláznivý pocit štěstí. Obtočil si prostěradlo kolem ruky a posunul se dál. Měl už víc než polovinu těla venku. Najednou ucítil na žebrech nějaký tlak. Zavrtěl se, aby oknem lépe prolezl, ale nedokázal se přetočit na bok. Naopak se mu zdálo, že tlak stále sílí. Podíval se, aby zjistil, co mu tam překáží, a zatajil se mu dech. „To není možný,“ vydechl zoufale a horečně se snažil protlačit ven bez ohledu na to, jestli si nějak vykloubí ramena nebo udělá pohmožděniny. Otvor se však stále zmenšoval. Napadla ho bláznivá myšlenka, že je to jako ústa tohohle šíleného domu. Už se zavírají i kolem něj. Věra měla pravdu. Ještě udělal několik marných pokusů vyprostit své tělo ze stále zmenšujícího se okna. Bez výsledku. Výkřik plný bolesti a hrůzy byl to poslední, co bylo slyšet, než se otvor uzavřel úplně…

O pár dní později se halou rozlehl zvuk těžkých kroků. Majitel se s funěním vyšplhal na schodiště a prohlédl si nové kamenné hlavy, které přibyly na zábradlí. „Jsou jen čtyři, jak to? Posledně ti čtyři nestačili,“ založil si ruce v bok. Bylo ticho, ale muž po chvíli znovu promluvil, jako by mu někdo nehlasně odpověděl. „Posledně to jedna holka taky radši ukončila sama. Už to neni, co to bývalo, viď? Škoda, ta pátá hlava by tu vypadala dobře. Ale neboj, příští měsíc si to vynahradíš. Jen mě štve, že zase v novinách chtějí víc peněz za podávání inzerátů. Asi budu brigádníky hledat přes internet, to bude lepší, nemyslíš?“