Sanguinis Sitiens IV.

Anotace: Začátek 2. části. :)

Nevím kolik dnů nebo týdnů jsem jen chodila v útrobách sídla. Až jednou, když jsem zrovna seděla na balkónovém zábradlí a nepřítomně hleděla na les v dálce, ke mně zezadu někdo přistoupil. Rychle jsem se otočila. Přede mnou stál pohledný muž. Světlé vlasy, temné hluboké oči kontrastovaly s jeho bledou kůží.
„Jsem Edward.“ Na tváři mu pohrával lehký nenucený úsměv a v ruce držel pohárek. Podle pachu jsem poznala, že je v něm krev. Okamžitě jsem si uvědomila jak moc jsem žíznivá. Překvapil mě, když mi ho podal. Vzala jsem si ho, usmála se a obsah vyprázdnila.
„Víš,“ opřel se o zábradlí vedle mě „že bez něj budeš žít asi ještě hodně dlouho?“
Vrhla jsem po něm vzteklým pohledem.
„Takové nesmyslné mrhání nesmrtelností.“ zakroutil hlavou „Proč jsi rovnou nepočkala do svítání?“
„Chtěl, abych žila.“ řekla jsem to téměř zahanbeně
„Tak to bys měla začít, ne?“ zase se tak ledabyle usmál „Co třeba s vlastním pokojem?“
Pokynul mi hlavou, abych šla za ním.
Zastavil se u vyřezávaných dveří.
„Myslím že nikomu vadit nebude, když budeš spát tady.“
Otevřel je a vešel dovnitř. Byl tam stůl a malá knihovna v secesním stylu, pak velká postel a už na první pohled pohodlné křeslo. Edward vzal jednu svíčku z chodby a rozsvítil všechny svíce v - teď už mém - pokoji.
„Díky.“
„Zítra si jdi něco ulovit sama. Dneska to byla výjimka,“ mrkl na mě a tak zvláštně křivě se pousmál.

Když jsem Edwarda potkala další den připadala jsem si jako pod lupou. Nechtěla jsem hovor začít já, ale to ohlušující ticho a jeho pátravý pohled mi už hrozně lezl na nervy.
„Tak proč na mě pořád tak koukáš?“
„Upravila ses.“
„Sám jsi mi řekl ať začnu žít. Tak jsem si prozatím upravila aspoň zevnějšek.“ pokrčila jsem rameny
On se pousmál a pokračoval v chůzi. Zastavil se až v rohu místnosti, kde bylo volno. Někteří upíři se na nás otočili a já se cítila trochu rozpačitě.
„Teď mě dobře poslouchej,“ náhle zvážněl a dál pokračoval velmi potichu „Někteří z těch, co tu žijí, tě tu nevidí rádi. A když ses tu teď rozhodla zůstat, musíš si tu získat nějaké postavení. Budu k tobě upřímný. Pomáhám ti protože mě jistým způsobem přitahuješ. Teď půjdeme na lov, protože si zatím nemůžeš dovolit být nějak oslabená.“

„Odpověz mi na jednu otázku.“ ptala jsem se ho po cestě do lesa „Když jsi říkal, že tě jistým způsobem přitahuji, jak si to myslel?“
„Tvoje oči.“ Řekl to naprosto chladně „Vypadají jako lidské. Ještě jsem neviděl, že by někomu po přeměně zůstaly jeho lidské oči.“
Zasmála jsem se - poprvé po dlouhé době „Říkal mi to i Cristian.“
Zastavili jsme se kousek od lesní cesty. Edward zavětřil svou kořist a vyrazil. Já jsem lovila jinak. Chvíli jsem se soustředila a pak se zaměřila na mysl mladé srny. Za chvilku už byla na dohled a pak když už byla i na dosah ruky jsem jí ani ne ve vteřině zlomila vaz a zakousla se jí do krku. Cítila jsem příval energie a pocit uspokojení z alespoň částečného uhašení mé žízně. Srnu jsem vysála právě když se Edward vrátil. Měl v ruce lišku a malého králíka, kterého se mi evidentně chystal dát, ale když uviděl mrtvou srnu, tázavě se na mě podíval.
„Lovím trochu jinak. Na stopování mě moc neužije.“
„Jak dlouho už to umíš ovládat?“
„Asi rok.“
Otočila jsem se a zase pátrala po nějakém tvorovi. Za chvilku se vedle mě ozvalo šustění trávy. Na táhla jsem ruku aby na ní mohla vyskočit mrštná lasička. Pohladila jsem jí po hebkém kožíšku a zakousla se do ní.

Když se najedl i Edward, šli jsme mlčky zpět. Asi v půli cesty se Edward konečně ozval.
„Pořád mě překvapuješ.“
„Proč?“
„Jsi zvláštní. Ale zrovna tahle tvoje zvláštní schopnost ovládat myšlení by mohla být užitečná.“
Zašklebila jsem se na něj.
„Myslím to vážně.“

Jeho slova se ukázala být pravdivá za pár dní. V jedné ze společných místností mě obstoupilo pár upírů zrovna když Edward někam odešel.
„Lovci už ztrácejí trpělivost.“ promluvil jeden z nich
„Já vím, ale nenechám se jen tak zabít.“
Někdo z nich podrážděně zavrčel. „Jestli tě nezabijí oni tak…“ nechal svá slova vyznít do prázdna a zaujal jakýsi bojový postoj. Hrklo ve mně. S tím, že by mě odsud chtěli vyhodit jsem počítala, ale že by mě chtěli zabít, mě zaskočilo. Všichni sledovali každý můj pohyb. Ani nevím, kde se ve mně vzala taková vlna zlosti. Připomněla jsem si náš rozhovor s Edwardem o mých schopnostech a zaměřila se na mysl toho co mluvil. Neměl moc dobrou obranu, protože ani neočekával útok tohoto druhu. Promítala jsem mu v hlavě bolest, utrpení a ten prázdný pocit který jsem v sobě od Cristianovi smrti měla. Chytil se za hlavu přikrčil se a upíral na mě vyděšený pohled. Pak jsem přestala. Byl úplně vyděšený a ostatní se střídavě dívali na mě a pak na něj. Když jsem uviděla Edwarda opodál poprvé jsem si uvědomila o kolik se s ním cítím bezpečněji. Upíři, kteří se mě ještě před chvílí ohrožovali teď sbírali ze země svého šokovaného „vůdce“ a zaskočeně odcházeli pryč. Edwardovi pohrával na tváři úsměv.
„Myslím že jsi se teď v hierarchii postoupila o několik stupňů výš.“
„A co to bude obnášet?“ byla jsem nezvykle klidná nato, že jsem právě někoho mučila
„Budou se o to pokoušet další.“
Zděšeně jsem na něj podívala. Doufala jsem že to nemyslel vážně.
„No jestli chceš přežít asi tenhle talent budeš muset využívat častěji. Nebo se s nimi chceš snad prát?“ poslední věta byla spíš výsměch
„Ty si snad myslíš, že to neumím? Byla jsem dcerou vůdce lovců upírů. Jsem vycvičená.“
„Neřekl jsem, že neumíš bojoval, ale oni budou vždycky v přesile i kdybych ti pomohl.“
Sklopila jsem zrak. Měl pravdu. Roztrhali by mě na cucky.