Zodiak Odpuštění II

Anotace: Pokračování prvního dílu

Zodiak Odpuštění- 2.díl

Vysoké zasněžené vrcholky hor, majestátně se tyčí nad křivolakým údolím. Vane silný chladný vítr, který přináší drobné sněhové vločky. V údolí se klikatí horská bystřina, do tmy září vesnická stavení. Na vrcholku jednoho z výběžku hory se tyčí klášter, každé brzké ráno doznívají až do údolí jeho zvony. Klášter je zcela nedostupný pro okolí, je zásobován jen jednou týdně a nikdy v jeho útrobách nebyl žádný nevyvolený. Pochmurnou tmavou chodbou prochází ženská postava v dlouhém hábitu, na krku visí vyřezávaný křížek. Na kovanou bránu někdo nedočkavě klepe, představená pohlédne na jeptišku po svém boku.
,, Kdo by za takového počasí vystoupal až k nám, nemáme nikomu otevírat!“ pronese rozhodně představená a pokračuje v cestě do svatyně, zaduní další klepání. Žena se pozastaví v kroku, předává jeptišce modlitební knihu a opatrně se přibližuje k těžkým dřevěným dveřím, odsunuje železnou závoru. Pohlédne pootevřenými vraty na postavu v dlouhém cestovním plášti, přes který mu nejde pohlédnout do tváře: ,, Ihned odejděte, jsme pravoslavný klášter a nikdo nepovolaný k nám nemůže!“ pronese představená a snaží se ihned za sebou uzavřít vrata. V poslední vteřině k ní natáhne tajemná postava amputovanou ruku v předloktí, konec ruky je částečně potažen kůží a na povrchu hluboké rány ve tvaru křížů. Žena si přiloží cíp pláště k ústům, odvrhne pohled na stranu. Muž zpod pláště vytasí sekeru, pozvedne ji nad hlavu a zatne její ostří do zad nebohé ženy. Padne ochromeně do čerstvě napadeného sněhu, bílým kobercem se rozpíjí rudá krev: ,, Zavřete rychle tu bránu!“ snaží se uzavřít jedinou cestu do nedobytného kláštera, ale nezvaný návštěvník se rozmáchne svou zbraní a jedné ze snaživých jeptišek usekne ruku. Postava vchází na nádvoří kláštera, svaté ženy před zjevením z pekel ustupují.
,, Kde je ONA?“ pronese postava bez tváře a rozhlíží se po strachem ustrnulých ženách.
,, Kdo ona!“ špitne postarší žena, když ji ďábelská postava zachytne pod krkem a pozvedne do výšky: ,, Ona, kterou zplodil ten, kdo není hoden k nám patřit. Musíme vytrhnout plod zkaženosti v jeho kořenech- kde je ona Le maitre du Zodiak!“ pronáší s dávkou teatrálnosti a zaníceného fanatismu: ,, Nerozumím vám. O kom to mluvíte!“ přidušeně vzlyká žena, muž pozvedá svůj zbraň a jedním máchnutím setne hlavu té lhářce. Přihlížející svaté ženy se strachy pokřižují, pronáší modlitbičku za svůj život zasvěcený Bohu. Rozbíhají se do všech stran, některé zabíjí neznámý návštěvník hned na nádvoří. Jedna z mladičkých jeptišek probíhá dlouhou podzemní chodbou, upadne na podlahu. Ohlíží se po přicházejícím muži, který ji rázně následuje a pozvedá zakrvácenou zbraň. Dívka vzlyká a vstává, ale vrah ji zachytne a otočí ji k sobě. Stěnu za nimi potřísní krev, která se hrne z useknuté ruky: ,, Jejího otce- viděla jsem ho před lety. Nic vám neřeknu, zabijte mě raději!“ plivne po něm dívka a je vržena na podlahu, vrah ji uštědří posledních několik ran.
,, Nedovolím, aby ji ty krvežíznivé stvůry nalezli. To tady všechny raději podpálím, smaž se v pekle!“ pohlíží představená kláštera do hořícího cáru papíru, který vhodí do kaluže odporně zapáchajícího líhu. Plameny pohlcují celou nízkou místnost, strhávají z oken závěsy. Žena zkázu poklidně sleduje a polívá lihem i hlavní kartotéku, sleduje s úsměvem hořící listy s chovanci kláštera. Chodbou k ní doznívají vzlyky zabíjených chovanek, pomalu ustupuje ochromeně k oknu. Otevírá ho dokořán a dovnitř vniká vítr a padající sníh, dovnitř se dobývá vrah. Zbyla jen ona jediná živá, ale než by se nechala usmrtit tím synem samotného Pekla. Vrhá se z okna, padá několik minut do hluboké propasti pod klášterem, který stojí na samém vrcholku skalisek.
,, Můj bože, zavolejte nějakou pomoc. Musíme nahoru!“ přihlížejí obyvatelé z údolí požáru kláštera, který je viditelný z obrovské vzdálenosti. Plameny pohlcují celou budovu, okny vyšlehávají do výše plameny a vzduch víří kusy papíru. Liliana povstane z lůžka v krátké noční košilce, pohladí po zádech věrnou kočku a kráčí k oknu. Zatáhne závěsy, uzavře pootevřené okno a v tom to spatří. Na obzoru za třpytící se temnou hladinou moře září do dálky hořící budova: ,, To není možné!“ zašeptá Liliana a vychází na terasu, ustrnule sleduje dílo zkázy. Ochromí ji nepopsatelný pocit bezmoci a úzkosti, jako by tam někdo upaloval její duši na hranici.
Esther prochází v doprovodu stráže areálem věznice s nejpřísnější ostrahou v zemi. Uzavírají na klíč za ní bezpečnostní dveře, pohlíží na Mathiase. Sedící na svém lůžku pročítá knihu v tmavých deskách: ,, Mathiasi, co se děje. Vnímáš mě vůbec?“ zaklepe na mříže a usedne na přistavenou židli, Mathias na ni pohlédne a uzavře knihu, uschová ji pod polštář.
,, Esther co tak ctěná návštěva. Není mi dnes moc dobře, nehoří někde?“ přistoupí k mřížím v džínách a sportovní mikině: ,, Nechtěl bys přivolat lékaře, vždyť ty jsi úplně mimo. O čem to mluvíš?“ pohlíží na něj Esther: ,, Co? No někde musí hořet, cítím až tady zápach ohně. Nech to být, to je z těch stísněných prostorů!“ odpoví Mathias a překrývá si nos hřbetem mikiny: ,, Mathiasi já žádný oheň necítím, sedni si. Proč si napadl Lilianu?“ usadí ho na okraj posilovacího stroje v jeho cele, ale už se ani v bratrovi nevyzná: ,, O čem to zase mluvíš. Myslíš Lilianu tu psycholožku, já ji přece vůbec nenapadl. Ona seděla na jedné straně stolu a já na té druhé, nic se nestalo!“ pronese k jejímu údivu Mathias: ,, Děláš si ze mě srandu, napadl si ji a viděla to celá půlka ostrahy. Počkej ty si to nepamatuješ?“ pohlíží na svého bratra, který na ni pohlíží s dávkou skepse: ,, No asi bohužel, nevím nic o žádném napadení. Jen, aby to nebyl nějaký tvůj plán s Kellerem. Udělat ze mě vyšinutého blázna- chceš, abych byl nepříčetný hm!“ pohlíží na sestru podezíravě tváří v tvář: ,, To si opravdu myslíš. Chci ti pomoct, ale ty ses asi vzhlédl v někom jiném, co?“ odpoví Esther a povstane, Mathias se otočí od okna k ní: ,, V kom bych se měl vzhlížet, vidíš snad v téhle cele někoho dalšího- jak můžeš poslouchat Kellera, když tě staví proti mně!“ rozhodí ruce s úsměvem.
,, Co se to s tebou děje, chvíli ten přívětivý Mathias a poté šílený, arogantní Zodiak. Mluvím o Lilianě, jak ses na ni díval a to špitání. Tak kdy ji půjdeš navštívit o půlnoci, tak jako tenkrát mě!“ vyčítá Esther, ale Mathias na ni pohlédne vyčítavým a chladným pohledem. Takhle ho nepoznává: ,, To jsem přece já, tvůj bratříček. Liliana- nezní to jméno hezky, cizokrajně. My dva to je kapitola sama pro sebe. Pamatuješ tenkrát, když si ještě netušila o naší sourozenecké lásce- skončila bys v mojí posteli!“ usměje se Mathias: ,, Blázníš. Nebuď nechutný, odcházím!“ odsekne Esther a zaklepe na dveře, aby mohla odejít: ,, Jen si běž. Mimochodem můžeš vzkázat Lilianě, aby za mnou po mém transportu přišla. Máš pravdu, trochu mi haraší!“ volá na rozloučenou za odcházející Esther. Otočí se od mříží a padne na lůžko, uchopí do rukou knihu a přitiskne si ji na prsa, stékají mu po tvářích slzy a pláče.

,, Co to má znamenat, kde je moje sbírka knih a ty starožitné závěsy- mluv hned!“ zničeně se Antoine Keller rozhlíží po svém novém útulném bytě. Když odtud odcházel, bylo vše na svém ním stanoveném místě a po návratu z nemocnice to nepoznává: ,, Knihy se už do tvé ctěné knihovničky o tak skromných rozměrech nevešly. Starožitný závěs po tvojí prababičce jsem vyhodila!“ pomáhá mu z kabátu a pohladí ho po obvázané ruce: ,, Lady jediné štěstí, že tebe nevyhodila. Kdyby mě napadlo, co provedeš s mým bytem, nechal bych tě hlídat policejní hlídkou!“ vítá se se svou přítulnou kočkou: ,, Varuji tě máš dodržovat klidový režim, žádná práce a stres!“ varuje Liliana a políbí ho na čelo: ,, Snad ještě nejsem odepsaný mrzák, nepřeháněj to s tou péčí. Někdo klepe, otevřu sám- slyšela si!“ aktivně spěchá s ošetřenou rukou v závěsu ke dveřím: ,, Paule jak si to mohl dopustit, můj milovaný staromládenecký byteček!“ přivítá svého kolegu a vcházejí společně do haly: ,, Nevím, komu to mám ohlásit, ale včera vyhořel jezuitský klášter v Chartrés a to není všechno….!“ opatrně oznamuje Paul.
,, Tam přeci vyrůstala Liliana. Tak nenapínej, co se stalo- tak mluv!“ popohání ho Keller, aby mu nepozorovaně napomohl do kabátu: ,, Celý klášterní sbor byl brutálně vyvražděn, hrůza. Představená se zabila skokem z okna až na dno skalní propasti. Šéfe, jste po složitém operačním zákroku, neměl byste se namáhat!“ domlouvá Paul: ,, Ticho a ani slovo. Nikdo to nepřežil- moje vnučka tam vyrůstala a možná to nemusí být náhoda. Kam mi strkáte ten rukáv?“ šeptá Antoine a snaží si obléct vrchní část oděvu: ,, Přežila to jedna stará jeptiška, amputoval ji celou ruku a ona se v zoufalství vrhla z věže, bude do konce života na invalidním vozíčku. Jdeme rychle, nezdržujte!“ vybíhá Keller na schodiště, uzavře za sebou urychleně dveře a zamyká je. Pospíchá po točitém schodišti do přízemí, vychází zamyšlený na ulici ke svému vozu: ,, Pod zámkem je nejvíc pod mojí kontrolou. Mám ji tam, kde chci- papá!“ mává do okna rozhněvané Lilianě: ,, Co když, že ji napadne vylézt po okně, terasách dolů hm!“ nahlodá kapitánovo přesvědčení o nadvládě nad svojí vnučkou: ,, Prosím tě moje dveře na terasu nemají kliku. Takové kaskadérské cviky zatím ještě neprováděla a mimo to má strach z výšek- zůstane tam, kde je!“ zamává naposledy Lilianě a nastoupí do služebního vozu. Vůz projíždí silnicí klikatící se údolím, projíždějí silničními mosty. Míjí polorozpadlé budovy kostelíků, jezera a menší vesnice. Přibližují se k ruinám vyhořelého klášteru, který je viditelný až z Lyonu. Vůz přejíždí most přes horskou bystřinu: ,, Jak dlouho tady Liliana byla, na klášterní výchovu je celkem pozitivně naladěná!“ komentuje Paul a Antoine na něj pohlédne: ,, Jen tři roky a potom jsem ji poslal do Anglie, byla tady horká půda a mohl by ji někdo ublížit. Začínám o ni mít obavy, chci mluvit s tou ženou, která to přežila!“ zavelí Antoine a vystupuje z vozu: ,, Hm uvidíme je v šoku, zatím jsme ji ukryli v místní nemocnici. Nepůjdete se podívat nahoru do kláštera?“ kráčí k budově nemocnice: ,, Nemusím přece vidět všechno. Chci mluvit se svědkyní, počkáte venku u dveří. Neposlouchat Paule!“ vchází do místnosti bez oken a pohlédne na postarší ženu, šedé vlasy. Zašpiněné roucho a v rukou svírá kříž. Po levé končetiny ani památky, prosakující zakrvácený obvaz.
,, Já si vás pamatuji, osvojil jste si našeho andílka s hnědými culíčky- Bůh ji opatruj!“ usměje se hned žena a pokřižuje se: ,, To jsem opravdu já. Já to stále můj andílek. Řekněte mi, co se včera stalo v klášteře, moc nám to pomůže!“ navede ji dojatý Keller: ,, Zrovna jsme se chystali na bohoslužbu, když zaklepal na vrata ten satan. Bylo to hrozné, ale někoho hledal. Zaslechla jsem- jak říkal, kde je ona. Počkejte, říkal něco francouzsky- le maitre….!“ přemýšlí žena a Antoine zpozorní: ,, Nebylo to le maitre du zodiak?“ napoví ji a žena přikývne: ,, Jak ten muž vypadal nebo nebylo na něm něco zvláštního?“ nadechne se Antoine: ,, Měl takový dlouhý cestovní plášť, nebylo mu vidět do tváře. Měl amputovanou levou ruku v předloktí, měl na ni vyřezaný kříž a víc si neuvědomuji!“ popisuje barvitě žena. Keller vychází z místnosti a míjí i Paula, který ho tiše následuje: ,, Tak co je, moc by vám vadilo mi občas něco říct!“ klopýtá vedle kapitána: ,, Musíme někde ukrýt Lilianu. Hledali ji v tom klášteře, vyvraždili je jen kvůli ní!“ vzdychne bezmocně Keller: ,, Bože co tam hledali?“ zamyslí se Paul: ,, No hledali stopy po jejím pobytu, ale proč ji hledají. Nemůže ani do Států, tam ji už také hledali. To já na sebe napsal tu stížnost, aby sem přijela a já ji mohl chránit- prohledají celou zeměkouli, aby ji zabili!“ přizná se Antoine: ,, To jsi mi nemohl říct, ale měl bys něco vědět- viděla se s Mathiasem. Navštívila ho ve vazbě a pohádali se, nemusíš mít obavy!“ uklidňuje ho Paul, Keller jen rozníceně povstane: ,, Jak si to mohl dopustit, snad ji nepoznal. Musíme uklidit Lilianu někam do bezpečí, jako by pro ni vyslali celé peklo- pro nás je Zodiak vedlejší a kromě toho je ve vězení!“ uklidňuje se Antoine a pohlédne na hodinky:
,, Máte pravdu zrovna nyní ho převáží k výslechu k soudu, nemůže se nic stát. Ten transport je tak brilantně bezpečnostně zajištěn, že nemá šanci k úniku!“ básní Paul.

Mathiase s pouty na rukou a nohách přivádí k obrněnému transportéru: ,, Pánové tak brzké shledání u soudu!“ pronese s úsměvem vězeň a nastupuje do dodávky, uzavřou se za ním vestavěné dveře a stráž je uzamyká. Kolona policejních vozů projíždí bránou, policejní vozy se sirénami projíždí opuštěnou silnici. Spadané listí se od kol zvedá do výše, zastavují na nepřehledné křižovatce. Řidič se rozhlédne a vjíždí do křížící se silnice, na obzoru se objeví dva mohutné nákladní vozy. Nabírají na rovince rychlost a nevypadá to, že by chtěli zpomalit. Kolona zprudka zabrzdí a tvoří bariéru mezi dvěma přijíždějícími vozy, z leva náraz odhodí stranou první policejní vůz. Zastaví se s ním o pár metrů dál, když ho míjí protijedoucí nákladní vůz. Přibližuje se k transportnímu vozu: ,, Co to má znamenat, dělejte něco!“ řve Mathias přes bezpečnostní sklo na řidiče: ,, To je snad tvoje práce ty zmetku, na zem!“ zavelí uniformovaný policista. Mathias padne s pouty na chladnou ocelovou podlahu, nad ním se nárazem kroutí karosérie. Vůz se s ním několikrát přetočí, bezmocně se snaží v přemetech zachytnout něčeho pevného. Bezpečnostní sklo se s rachotem sype, vzlykot zraněných řidičů. Vůz zůstává ležet na střeše a nad zakrváceným vězněm ční bezedná díra, pohlíží na ohýbající se stromy ve větru. Musí odtud! Rukou se opírá o zbytky vraku, postaví se na nohy spoutané okovy a násilím se snaží otevřít uvolněné zadní dveře. Propadne nimi ven, pohlíží na zdemolovaný transportér zaklíněný o statný smrk. Přistoupí k přední části vozu, odkud zaslechl nářek zraněného řidiče: ,, Nezabíjej mě, prosím!“ prosí Mathiase, který se natahuje dovnitř po vysílačce. Zapíná ji a před zraky stráže promlouvá: ,, Tady Mathias Rosseau, přepadli můj vězeňský transportér. Všichni jsou v pořádku!“ vhodí vysílačku zpět do vozu a přitáhne si k sobě zraněného řidiče: ,, Hm klíče od pout, tak dělej a taky tvůj mobilní telefon. Nezdržuj!“ řidič z kapes vytahuje klíče od pout a opatrně je podává Mathiasovi, který nimi rozepíná pouta a osvobozuje se. Vytrhne muži z natažených rukou mobilní telefon a obchází doutnající vrak vozu. Smykem u něj zastaví terénní džíp tmavé metalízy, zadní dveře se rozevřou a Mathias nastoupí, zavírá za sebou dveře. Pneumatiky se protáčejí na místě, víří drobné kamení a odjíždí vítězoslavně od místa nehody.
,, Tak snad nám poděkuješ, když jsme tě dostali na svobodu. Málem bych tě nepoznal, úplně jako jiný člověk!“ komentuje z místa spolujezdce postarší muž: ,, Tak snad si mi to dlužil za to, že jsem tě nenapráskal za ty loupežná přepadení. Zavoláme Kellerovi- ještě spolu nemáme vyřešené některé dluhy!“ usmívá se Mathias a přiloží si k uchu mobilní telefon, vyčkává.
,, Kapitáne mám špatné zprávy, vězeňský transportér byl přepaden a Mathias zmizel!“ otočí se Paul s nemilou zprávou ke kapitánovi, který pohlíží na displej svého mobilního telefonu. Pravidelně se rozsvěcuje a ikona neznámého telefonního čísla. Příjme hovor a přiloží si ho k uchu, poukáže Paulovi, aby ho nerušil: ,, Antoine Keller!“ Hovor spojovacími kabely putuje k pohybujícímu se vozu, spojí se v miniaturním telefonním přístroji v rukou Mathiase ve vězeňském obleku.
,, Myslím, že jsem ti zkřížil plány…!“ pronese s úsměvem, Antoine se otočí k Paulovi a sundává si z očí sluneční brýle: ,, Mathiasi, mohlo mě napadnout, že si zařídíš útěk. Nebudeš na svobodě dlouho, to ti slibuji!“ slíbí nenávistný Keller: ,, Teď mě dobře poslouchej, zaplatíš mi za to, jak si mi ublížil. Nemluvím teď o vraždách!“ zařve Mathias a odhodí telefon vzteky z vozu. Dopadne na asfaltový povrch silnice, roztříští se na změť plastů a drobných elektronických částic: ,, Mathiasi, do háje ten zmetek. Co koukáš, hned mi zaměřte ten signál, policejní hlídka bude střežit dům Esther. Chce se mnou hrát hru na kočku a myš, tak já na jeho hru přistoupím!“ okřikne své podřízené.

Liliana večer sedí v gauči v obývacím pokoji, popíjí šálek kávy a z meditace ji vyruší vyzvánění telefonu. Vstává a přechází ke stolku s pevnou linkou, pozvedá sluchátko:
,, Lilianu miláčku, zpozdím se. Nečekej mě s večeří, přijdu asi až brzo ráno!“ oznámí ji suše Antoinův hlas, dívka se opírá o stůl a pohlíží z okna na klidně plynoucí mořskou hladinu.
,, Slíbil jsi mi, že se budeš po tom zranění opatrovat. S tebou nemá cenu o tom diskutovat!“ naštvaně zavěsí, kráčí do ložnice. Oděná do krátké saténové košilky se zhroutí na lůžko, natahuje se a odpočívá. Probouzí se po hodině chladem. Pohlíží na otevřené dveře na terasu, z venku k ní doznívá hudba z některé z letních terásek, rybářské lodě vyplouvají na širé moře. Vlahý vánek si pohrává s jejími kudrnatými vlasy, kočka Lady se otírá o její holé nohy. Dívka se zohne k přítulnému zvířeti a pozvedá ji do náruče. Telefon znovu zvoní, Liliana přechází z ložnice do obývacího pokoje. Nechává zvíře seskočit z náruče na podlahu, přistoupí k drnčícímu telefonu: ,, Prosím Liliana Keller, to jste vy. Nestačila jsem se na vás dědečka zeptat. Děkuji za tučné odškodné za tu nehodu!“ usmívá se Liliana a nepovšimne si, že kočka se vzdaluje od její osoby a přitulí se k postavě v černém stojící jen kousek od zaměstnané dívky.
Gérome Saint- André sedící za svým pracovním stolem, naslouchá hlasu Liliany z telefonu. Pohlédne na polootevřené dveře vedoucí z pracovny na chodbu hotelu, přechází i s přenosným telefonem ke dveřím. Zavírá je. V jeho hotelu je mnoho nezvaných, kteří by mohli odposlouchávat jeho soukromé hovory. Třeba jeho přítelkyně Julie. Usedá do koženého gauče k příručnímu stolu, kde si nalévá whisky: ,, Víte, že se mi po vás stýskalo. To byla maličkost, když jsem tu nehodu zavinil já. Mohla byste na oplátku se mnou povečeřet, třeba zítra večer!“ napije se ze sklenky alkoholu a usmívá se: ,, No víte, že jsem si nepamatovala ani vaše jméno. Snad bych mohla přijmout vaše poznání- zavolejte mi zítra dopoledne, kde se sejdeme. Dobrou noc!“ rozloučí se a dává muži na druhém konci drátu naději na další vyvinutí jejich letmého vztahu.
Dívka v krátké noční košilce, která odráží paprsky zářícího půlměsíce na letní obloze, se rozhlíží po pokoji po své věrné společnici: ,, Lady kde jsi, nehraj si se mnou!“ volá dívka a nahlíží pod volně rozestavěné židle, stoly. Povšimne si rozevřené knihy v tvrdých deskách na stole. Ona si je jistá, že tam žádnou knihu nezanechala a nikdy před tím ji v tomto bytě neviděla. Pohlíží z výšky na popsané listy papíru, otočí jeden z listů a pokleká k ní na kolena.
,, Stránka 5. Druhý řádek nahoře!“ Liliana pozvedá oči a spatří Mathiase Rosseau stát v bytě svého dědečka. Ona povstane a přistoupí k němu: ,, Co tady děláte? Kdyby vás tady přistihl můj dědeček….!“ zašeptá a on ji přiloží dlaň na rty: ,, Čti tady a nahlas!“ odpoví a vsune ji do rukou rozevřenou knihu, Liliana na něj pohlédne a upne svůj pohled na stránky knihy.
,, Milý Mathiasi. Mrzí mě, že jsem si s tebou nemohla promluvit osobně před svou smrtí. Musíš nalézt svoji druhou dceru Lilianu. Pokud ji pohlédneš do očí, poznáš jejich hloubku a podobnost s těmi svými. Věrohodněji si její identitu ověříš podle znaménka tvaru kříže na levé lopatce!“ pročítá dívka a po vyřčení této věty ji uzavře, jako by ji chtěla celou obejmout a chránit ji vlastním tělem. Mathias k ní zezadu přistoupí, dotykem ruky ji stáhne ramínko a pohlédne zkoumavě na znaménko na lopatce, vlevo od páteře. Přitiskne na něj prst, Liliana se k němu otáčí a vrhne se mu do náruče. Schoulí se do jeho náruče, opírá se tváří o jeho rameno. Cítí jeho dech na svých vlasech: ,, Ty jsi můj táta!“ pohlíží mu do očí, on ji otře slzy: ,, Ty jsi moje dcera, mohu ti tak říkat!“ hladí ji po krku, přisune si ji k sobě a obejme ji na dlouhou chvíli.
,, Není to tady bezpečné. Zítra ráno za mnou přijdi na skalní terasu U kříže, nahoru po horské cestě a prašnou cestou. Budu tě čekat. Nikomu o mě neříkej!“ promlouvá k ní Mathias a odvádí ji ke dveřím z bytu: ,, Budu tam, neměj obavy. Prosím dávej na sebe pozor!“ otevírá mu dveře, pohlížejí na sebe na prahu dveří a naposledy se obejmou. Zpoza rohu dalšího patra schodiště vše pozoruje Esther. Její bratr se objímá s vnučkou Kellera. Ona spoře oděná do noční košilky a on v elegantním obleku. On ji pohladí po tváři, odchází nepozorovaně z domu. Esther zůstává ochromeně stát sama na potemnělé chodbě. Uvědomuje si, co vlastně spatřila a co ji tak šokovalo. Ona s jejím milovaným bratrem!
,, Tak to ti nedaruji. To mi zaplatí, Liliano!“ slíbí se tiše nenávistně a následuje bratra v odchodu z domu.

Pokračování příště