Quo vadis ?

Anotace: Ta louka pořád neztrácela své kouzlo, půvab. Najednou se za mnou ozvali kroky. Otočila jsem se. Stál tam on, v celé své kráse. On byl mou minulostí, co mě už po léta strašila...a teď si pro mě přišel...

Sbírka: Příběhy Z temných nocí a večerů

Dívala jsem se do chladných očí lovce, a ten mi můj pohled přívětivě a s úsměvem opětoval, jako by jsme byli dávní velmi dobří přátelé, a ne nepřátelé na život a na smrt. A to doslova.
Až s mrazivým klidem mi mířil na srdce automatickou pistolí, v jejíž ocelové hlavni se ukrývala kulka, odlitá ze železa a stříbra.
„Tak takhle mám zemřít?“ Zeptala jsem se ho klidně a statečně čelila pohledu na jeho ruku, co svírala lesklou pažbu pistole.
Znovu se pousmál, černé oči plné nenávisti se zaleskly. „Už to tak nejspíš bude, lásko,“ odvětil a jeho rty se zkroutily do nepěkného úšklebku.
„Tak dobře,“ flegmaticky jsem přikývla. Byla jsem si jistá, že to udělá. Právě teď nebo v následujících pár minutách, a právě na tomhle nádherném místě, kde jsme se poprvé setkali.
Přeci jenom byl o něco romantičtější, než jsem si o něm doposud myslela.
Navíc... už dávno jsem se smířila s tím, že jednoho nečekaného dne zemřu. Akorát jsem si to nepředstavovala zrovna tahle. To ne.
Většina lidí si své skonání stylizuje stejně - ve vysokém věku a ve spánku. Bezbolestně, obklopeni rodinou a těmi, co je mají rádi.
To se ovšem nedá říci o mně. Už od mého narození se nade mnou vznášela ta temná hrozba, připomínající děsivého strašáka, že zemřu, a to velmi brzo. Ale já žila pořád dál. A s každým následujícím rokem se ke mně smrt přibližovala čím dál tím blíže, toužíc mě obejmout ve svém ledovém objetí a vzít sebou...
...a teď nejspíš přišla její tolik očekávaná chvíle. A moje tím pádem též.
V mysli mi náhle vyvstanul dávno zapomenutý zážitek, co se stal už před mnoha lety, v den mých 17 narozenin.
Svěřila jsem se Lee, že jsem se asi zamilovala do Emmeta, jednoho kluka, se který jsem chodila do školy, a že jsme se spolu líbali. A ona se smíchem poznamenala :„ Jednou tě ta tvá láska zabije...“ Věděla totiž, jak to vždy s tou mou zamilovaností dopadne. A já se tehdy smála také...
A teprve dnes, po 100 letech, na její osudná slova dojde. Také v tom cítíte tu ironii osudu?
Cvak. Ticho protlo kovové cvaknutí, jak namáčkl spoušť.
Slunce pomalu zapadalo za obzor. Tvář mi zalila tlumená oranžová záře paprsků. Obloha byla najednou samý červánek. Byl krásný teplý podvečer, občas sem z dálky dolehl čísi veselý smích, či radostné zavýsknutí.
„Do západu slunce nám nezbývá moc času, že?“ Nepřítomně jsem se zadívala na tu velikou oranžovo-rudou kouli, která klesala dolů skrz narůžovělá nadýchaná mračna. Ještě pár minut a...
Všiml si toho a také krátce mžikl po Slunci. Pistole se ani nepohnula. „Stále tak mladá a sentimentální...,“ pronesl posměšně. Zafoukal vítr a dramaticky po pocuchal černé lesklé vlasy. „... nějaká poslední slova, Salome?“
„Ano,“ přikývla jsem krátce, „jen dvě.“
„Tak mluv, dokud můžeš.“
„Quo vadis?“ A s těmito slovy jsem nastavila bledou tvář posledním hřejivým paprskům.
„ Co je to za otázku?!“ Nenávistně mě probodl pohledem. Snad poprvé jsem v jeho hlase zaslechla náznak nervozity. Nebo se mi to jen zdálo?
Smutně jsem se pousmála. „Jak si strávil posledních 100 let?“ Položila jsem mu otázku, aniž bych čekala nějakou odpověď. „ Hledal si mě, jako lovec stopující svou kořist...i když...co to povídám, ty přece jsi lovec a já ta lovená. Ale až mě zabiješ...přemýšlel si někdy, co budeš dělat dál, Emme? Kam kráčíš?“
Snad úžasem, nebo možná vztekem, mu poklesla čelist. Dokonce i z jeho nelítostných očích jsem vyčetla překvapení. Jako by si to konečně uvědomil...
„Proč?!“ Vydechl, „proč vždy musíš všechno tak strašně pokazit?!“ Zavrčel zlostně. Pistole se krátce zachvěla, jako by se nemohla dočkat, až vystřelí.
„Jsem něžná i proradná, krutá i bezradná, plamen i červánek, Ďábel i beránek, cukr i sůl...,“ pronesla jsem zpěvavým hlasem těch pár veršů a maličko se pousmála.
Povolil spoušť a místo toho se v afektu zbraní rozmáchl a uhodil mě s ní do obličeje. „Nenávidím ty tvé říkanky,“ zavrčel tiše.
Upadla jsem na zem. Cítila jsem ,jak mi z horního rtu stékal malý pramínek karmínově rudé krve. Dokonce mi i do nosu vnikl její kovový pach. Napůl jsem seděla a napůl ležela a dívala se na něho. Ruku, v níž držel pistoli, měl svěšenou podél těla a z očí mu plál vztek a zloba. Už to nebyl ten chladný lovec, ale ten divoký Emmet, kterého jsem kdysi milovala.
„Pokud vím, vždy si měl ty moje říkanky rád. Dokonce velmi rád.“
„Od té doby,“ odmlčel se, „se stalo hodně věcí.“
Usmála jsem se a olízla krev ze rtu. „Ani bych neřekla.“ Neubránila jsem se pohledu na Slunce. Už bylo jen kousíček nad tmavým obzorem.
„Takže se podle tebe nestalo nic?!“ Vykřikl. Ruce se mu krátce zachvěly.
Zavrtím hlavou. „Nebylo tomu vyhnutí...,“ na okamžik odvrátím hlavu, „pamatuješ, jak jsme se poprvé setkali...? Už ani nevím, kdy...“ Nic jsem si z jeho vzteku nedělala. Jen jsem si s ním chtěla naposledy popovídat.
Automaticky se zadíval ke skupince tří bříz, na kraji téhle malé mýtinky. „Bylo to přesně před 101 lety, den před tvými sedmnáctými narozeninami... spadla si a vyvrtla si kotník a já šel zrovna okolo a pomohl ti...“ Hlas se mu najednou vytratil. Polkl.
Při vzpomínce na to, jsem se neubránila ušklíbnutí. „Byla jsem hrozně nešikovná...ale ty jsi okolo nešel náhodou, sledoval si mě.“ Shrnula jsem si hnědé vlasy z obličeje, aby mi nezavazeli.
„Byl to nejhezčí čtvrt rok mého dlouhého života,“ na chvíli se mi zdálo, jako by se i pousmál, poté ovšem jeho až nadpozemsky krásný obličej potemnil a hlas ztvrdl, „a potom... já tě zachránil a ty jsi... ty jsi mě zradila!“ Poslední slova téměř zakřičel.
Uhnula jsem pohledem, abych se mu nemusela dívat do očí. „Já se nikdy nechtěla stát upírem. A ty jsi to moc dobře věděl. Neměl si na to právo.“
„Ale ty jsi umírala. Už jsi téměř vykrvácela, když jsem tě našel a...,“hlas se mu zatřásl, „nemohl jsem tě nechat v té temné uličce zemřít,“ dodal tak tiše, že jsem přemýšlela, jestli se mi to náhodou jen nezdálo.
„Dobře. To bych ještě pochopila,“ upřela jsem na něho své okrové oči, „ale ty jsi toho mladíka, který mě tehdy přepadl zabil! Bylo mu teprve patnáct, Emmete!“
Slunce už bylo z půlky za obzorem. Obloha od východu tmavla a na krajinu padal stín.
„A já tehdy pochopila, jaký si doopravdy. Nechtěla jsem tě už vidět. Ještě ale než jsem měla odejít, chtěla jsem pomstít jeho smrt. Chápeš? V tu chvíli jsem tě nenáviděla a byla Novorozená...plná vzteku, nepřemýšlela jsem.“
Tvářil se ublíženě.„Udělal jsem to proto, že jsem tě miloval a on mně tě málem navždy vzal,“ pronesl bolestně. V tu chvíli mi ho bylo líto. Možná tehdy neudělal chybu on... ale já.
„A pak, že já jsem sentimentální,“ zavrtěla jsem krátce hlavou, „ dovol mi ovšem ještě jednu otázku. Proč jsi mě těch sto let hledal a toužil zabít? Kvůli pomstě?“
Čas rychle ubíhal. Ze slunce byl vidět jen maličký srpek.
„To všechno s tebou, byla veliká chyba. Nikdy se to nemělo stát,“ v tu chvíli pozvedl pistoli a znovu ji na mě namířil, „rozhodl jsem se tu chybu napravit.“
Srdce se mi sevřelo. „Máš pravdu. Tehdy jsem měla zemřít,“ hlesnu. Je mnohem těžší to říct nahlas, než o tom jen přemýšlet. „Vážně jsem tě milovala, Emme…,“dodala jsem ještě tichounce.
„Je čas naplnit tvůj osud, Salome,“ pistole se krátce zachvěla. Ze slunce už byla vidět jen matná záře. Zapadlo a nastal soumrak.
Naposledy jsem se podívala na toho vysokého mladíka s černými vlasy, hnědýma až černýma očima lemovanýma hustými řasami, který stejně jako já vypadal na 17, i když byl ještě o 79 let starší než já.

„ Něžná i proradná, krutá i bezradná, plamen i červánek, Ďábel i beránek, cukr i sůl.
U vůně hřebíčku, u rytmu střevíčků, ty jsi mne miloval, a proto jsi chyboval.
Když mě teď zabiješ, tu chybu vymažeš, ale... dokážeš s tím žít?“

Poslední verš zanikl ve výstřelu. „ I před smrtí jsi dokázala veršovat, má Salome,“ pousmál se Emmet, „ a kam kráčím? Sám nevím, jdu prostě..dál,“ podíval se na její líbeznou jemnou tvář, kterou i teď zdobil půvabný úsměv a pomalu odešel. Pistoli odhodil do nedalekého keře.
Poslední červánky se rozplynuly a na obloze se objevil bledý měsíc.