Impérium, 8.díl: Konec...
Impérium, 8.díl: Konec...
Anotace: 8. a závěrečný díl mé delší povídky Impérium. Vše se schyluje k rozhodujícím událostem, které ovlivní budoucnost lidské rasy. Prosím tipujte či komentujte.Děkuji.Omluvte gramatiku.:-)
Generální štáb, Minsk, 2.Schůze VRVV.
Seděli jsme a stále debatovali co a jak bude dále.
Dospěli jsme k několika rozhodnutím a kolem 20.hodiny jsme se vydali každý svoji cestou…
14.března 1995, 21:00, generální štáb v Minsku.
Na můj rozkaz byla většina obyvatel Balkánu přesunuta do vnitrozemí, stejně tak veškeré obyvatelstvo jižního Řecka.Běloruské, pobaltské, severské a centrální obyvatelstvo jsme nemohli evakuovat.V Rusku nebylo dostatek místa, možností a kvalitní administrativy.Museli jsme lidi poschovávat na území jednotlivých sovětských republik, ač bylo podstatné nebezpečí rozsáhlých civilních ztrát.
Kolem 21.hodiny večer jsem dorazil na generální štáb.Svoji milovanou Terku Ivanovovou jsem ještě předtím vyslal na venkov k několika funkcionářům a funkcionářkám Běloruské Socialistické Strany ukrytým na venkově i s dalšími nižšími byrokraty.Tedy teprve jsem se s ní měl rozloučit.
Odešel jsem ven ke kasárnám, kde byl džíp u něhož stála Terka a tři straničtí funkcionáři.
Došel jsem k Terce a pohladil ji po tváři.
„Moje drahá, krásná děvuško…opatruj se.Sebe a naše dítě…“řekl jsem.Den předtím mi totiž Terka řekla, že je těhotná.
„Neboj se.Já budu v pořádku!Hlavně ty se opatruj…“
„Když budu vědět, že jsi v pořádku a v klidu…budu já také klidný a nebudu se bát jít hrdinně do bitvy…“řekl jsem a začali jsme se líbat.
„Pá, snad se brzy uvidíme…můj kocourku…“řekla Terka, naposledy mě políbila a nasedla si do džípu.Pak odjela…a já se díval za ní.
Vrátil jsem se do své kanceláře nyní plné podřízených spolupracovníků a díval se z okna na Leninovo náměstí, kde byli nainstalovány protiletecké těžké kulomety a raketomety.
„Soudruzi, odcházíme…“řekl jsem k podřízeným.
„Kam, soudruhu maršále?“tázal se jeden z důstojníků.
„Do podzemních sektorů.Tam budete moci v bezpečí koordinovat veškeré úkoly a cíle.Já odjíždím za maršálem Bljucherem na vrchní velitelství KGB…“odpověděl jsem.
Vrchní velitelství KGB, Minsk, 22:45.
Celé město bylo na nohou.Všude se přesunovali vojska pěchoty a tankistických sil.Protiletecké a protiraketové zbraně již byli nainstalovány a plně aktivovány.Přesto jsem se bál o bezpečí a celou tu hrůznou situaci jež měla nastat…
Na velitelství KGB jsem dorazil ve 22:45, podle rozvědky a KGB měla invaze Američanů a západu započít v 7:45 dalšího dne.Tak jsem se chtěl ještě na závěr připravit.
Zbrojnice, přízemí velitelství KGB.
Ještě než jsem se vydal za Bljucherem došel jsem si do zbrojnice pro zbraně a munici.Zbrojnice byla klasická místnost jež byla zamřížovaná.Za mřížemi se nacházelo dost zbraní a munice pro celý prapor pěchoty.
„Soudruhu maršále…“pozdravil a zasalutoval voják velící zbrojnici.
„Soudruhu.Chci 1x AK74, 5 zásobníků, 4 ruční granáty RGD, 1 pistoli Makarov a 2 zásobníky do Makarova.A neprůstřelnou vestu…“řekl jsem a voják mi předal vše co jsem chtěl.
Teprve poté jsem se vydal za Bljucherem.
Kancelář maršála Bljuchera.
23:00.
Vstoupil jsem do kanceláře a spatřil ustaraného Bljuchera jak pročítá hlášení diverzních jednotek, které přichystali výbušniny ke všem mostům na hranicích směrem k Polsku, Česku a Itálii.
„Soudruhu…klid, zvládneme to…“řekl jsem a frajersky se posadil na židli naproti Bljucherově stolu.Bljucher zvedl oči a hodil na mě nevraživý pohled.
„Všechno je to na vahách…stačí kousek štěstí pro Američany a vyhrají, kousek pro nás a vyhrajeme…“odvětil Bljucher, odložil dokumenty a promnul si tvář.
Rány.Uslyšeli jsme dunivé rány směrem od západu a spatřili v dálce podivné záblesky.Vstali jsme a vydali se k oknu.
Do místnosti z ničeho nic vpadl pobočník.
„Poručík Leonidove, co se k čertu děje?“vykřikl Bljucher.
„705.Bojová Letka…“řekl pobočník.
„Tak jim řekněte, ať přestanou cvičit.Zbytečně jsme se lekli…“řekl jsem nasupeně.
„705.Bojová Letka je údernou leteckou formací NATO!“odpověděl nám k naprosté hrůze Leonidov.
„Američani zaútočili dříve!“vyštěkl Bljucher.
Do místnosti vběhl člen radistického štábu.
„Soudruzi, 15 amerických bojových stíhaček ze 705., udeřilo na Brest.Ostřelují Brestskou pevnost, kde je jedna z našich posádek.Městský park, průmyslový komplex na severozápadě Brestu a místní velitelství KGB jsou v plamenech.Ztratili jsme 1 200 vojáků a 45 důstojníků.Polské oddíly překročili po dálnicích číslo 68 a 2 hranice do Běloruska.45 000 vojáků polské armády udeřilo na Brest…zatím, ale nemáme zprávy o další situaci…“
„Každých pět minut chci hlášení!“vykřikl Bljucher.
„Podařil se nám aspoň nějaký úspěch při obraně?“zeptal jsem se a nabil si kalašnikov.
„Ano.Z 15 bojových stíhaček bylo našimi protileteckými bateriemi a raketomety 8 sestřeleno a jedna dokonce spadla přímo na polské vojáky a několik jich zabila a zničila jeden jejich obrněný vůz.Brestský tankový prapor rozmístil rovnoměrně své oddíly, ale bude to těžké…“
„Jak to?“
„Podle zpráv pozorovatelů u hraničních přechodů se k hranicím blíží 1 000 západních tanků a obrněných vozů…“oznámil nám radista.
„Jaká je situace na Balkáně?“zeptal se Bljucher.
„Hned to půjdu zjistit…“řekl radista.
„Povolejte domobranu do zbraně!“nařídil jsem a Leonidov zasalutoval a odešel splnit rozkaz.
„Soudruzi…situace je prachbídná!“řekl jsem.
0:05, 15.března, Minsk, generální štáb.
Okamžitě jsem se po zjištění dřívějšího útoku vrátil na generální štáb koordinovat operace.
V podzemních komplexech už na mě čekali operační a strategičtí důstojníci, v jejichž čele byl náčelník generálního štábu, generál Ivan Stolypin.
„Soudruhu Stolypine…jaká je nyní situace?“tázal jsem se a viděl, že důstojníci jsou v plné práci.
„Soudruhu maršále.Generál Konstantinov, jeden z velitelů západních divizí je již pravděpodobně mrtev.Polské vojsko sice zatím neuspělo při dobývání Brestu, ale zvítězilo v Goradnii.4 000 našich vojáků, důstojníků či komisařů bylo zabito.Máme obrovské ztráty, na to, že válka začala teprve před pár minutami.Zahynulo již 20 000 našich vojáků, asi 17 000 Poláků, 1 500 vojáků NATO a 4 000 vojáků US ARMY, kteří se vylodili v Albánii…ovšem průmyslové a civilní ztráty jsou mnohem horší.Hospodářská výroba v západním Bělorusku klesla o 70% a při bojích zahynulo již více než 29 000 civilistů…“oznámil mi Stolypin.
„Provedli jsme nějaká protiopatření?“zeptal jsem se.
„Z města Ozyory jsme zahájili těžkou palbu na polské jednotky.Polské oddíly v Goradnii ztratili značné tankové a jiné obrněné síly…“odpověděl Stolypin.
„Soudruhu maršále.Informovali jsme admirála Raskolnikova o válce a hned zmobilizoval celou 1.Námořní Armádu připravenou k úderu proti švédským námořním vojskům…“oznámil radistický důstojník, který k nám přistoupil a zasalutoval.
„Co budeme dělat?“zeptal se Stolypin.Já si uvědomil, že jsem ve slepé uličce.Nemohl jsem nic dělat kromě vyslání posil.
„Zmobilizujte celou 9.Kavkazskou a 7.Volgogradskou Divizi a vyšlete je na balkánskou frontu.Pak 4.Uralskou Tankovou Divizi a 145.Karelo-finskou Střeleckou Mechanizovanou Divizi do západního Běloruska…“nařídil jsem.
„Ano, soudruhu maršále…“
„Co naše raketová vojska?“zeptal jsem se.
„Jsou mobilizována.Doufám, že nechcete užít jaderné zbraně!“řekl podezíravě Stolypin.
„Ne.Užijeme konvenčních střel krátkého doletu.Vystřelte rakety na území Polska a na Varšavu…hned…“nařídil jsem a radistický důstojník odešel, aby nechal aktivovat rakety.
0:30.
Polská armáda provádí druhý útok na Brest.Brestská pevnost padá.Civilisté prchají na východ.Sovětská vojenská posádka stojící proti trojnásobné přesile již drtivě poražena.Poláci při útoku ztrácí 72 000 vojáků, Federální armáda přibližně 21 000 vojáků.
0:35.
10 balistických raket s konvenční střelou dopadají na skupinu základen ve východním Polsku a tři na Varšavu.Polský parlament Sejm je zasažen a po silném výbuchu se rozpadá.Druhá raketa, zasahující prezidentský palác usmrcuje polského prezident Leczynského i 4 jeho generály v tu chvíli s ním zasedající na vojenské poradě.Třetí raketa dopadá na rozsáhlý sklad zbraní a munice polské armády.Zásobování polských vojáků je silně narušeno.
0:42.
Maďarská armáda přepadá Slovenskou Sovětskou Federativní Republiku.
Během pěti minut padá Bratislava.Vláda se přesunuje do Prešova.Slovenská lidová domobrana mobilizuje a vytváří partyzánskou síť provádějící útoky proti maďarským okupantům a silám NATO.
1:00.
190 000 vojáků maďarské armády, 200 000 vojáků NATO a 300 000 vojáků polské armády překračuje hranice Ukrajinské Sovětské Republiky.Poláci na Ukrajinu a jižní Bělorusko směrem na Lvov a Pinsk vrhají téměř všechny své ozbrojené síly.
Generální štáb, 1:05.
„Soudruhu maršále…“přiběhl ke mně radista.Já jsem stál u velké obrazovky a sledoval přes satelit přesuny nepřátelských vojsk a jejich postup.
„Ano…?“
„Rozvědka hlásí, že stupidní polští velitelé nechali téměř celé Polsko bez ochrany a vrhli 95% svých sil do útoku proti nám.Co máme dělat?“zeptal se radista.
„Poláci nezaútočili na Kaliningradskou enklávu?“zeptal jsem se s podivem.
„Ne, soudruhu maršále.Říkám, že jsou stupidní…“
„Proveďte ještě jeden satelitní průzkum zda tam nemají někde schované tajné obranné síly a pokud ne vyšlete 140 000 vojáků Pobaltské Federální Armády i s tankovými a leteckými vojsky.Ať zaútočí ze severu a potáhnou směrem na Gdaňsk.Pokud dobijeme Gdaňsk bude to poměrně velké vítězství, Poláci ztratí důležitou námořní základnu a my získáme rozsáhlé zásoby ropy, zbraní a munice…jaký podiv co jsou polští velitelé za idioty…“pronesl jsem přemýšlejíce o celé situaci.
„Soudruhu maršále.Je toho na vás moc.Vyberte si jednu z front.Koordinujete totiž obranu i severní a balkánské fronty…“namítl generál Jaroslavský.
„Dobře.Zavolejte generála Bakunina, je to schopný stratég a dlouho bojoval v Srbsku a na Balkáně.Předejte mu velení nad balkánskými sovětskými jednotkami.Generálu Fiovi Kollhusovi, veliteli Finské Sovětské Armády předejte velení nad severním frontem v boji proti Švédům a jejich pozemním silám.O námořnictvo se postará Raskolnikov…“nařídil jsem.
„Takže si berete západní frontu?“tázal se generál.
„Ano, soudruhu generále…“odpověděl jsem.
„Soudruhu maršále.Dostáváme zprávy z Dánska…Dánové se odmítli přidat k invazi, vystoupili z NATO a vyhlásili neutralitu, poté co došlo v Dánsku k rozsáhlému protiválečnému povstání lidu…“oznámil po chvilce radista.
2:20.
Gdaňsk padl!
Vyhlášena Polská Sovětská Republika jako loutkový pro-federační stát v jehož čele stála Polská Lidová Strana.
30% polských zbraní a munice padlo do rukou sovětské armády.Polští vojáci zažili těžkou demoralizaci, útok na Pinsk i Lvov byl úspěšně odražen.Pouze maďarské vojska a oddíly NATO stále postupují do hlouby Federace na západní frontě.Poláci de facto pomalu, ale jistě kapitulují.Byl to první velký úspěch při válce, v níž jsme doposud zažívali jen neúspěchy.A to invaze trvala jen chvíli.
Kolem 2:30 jsem dorazil do Pinsku obhlédnout situaci a pozvednout morálku sovětských jednotek.To se skutečně povedlo.
Velitelský štáb Pinské vojenské posádky.
Byl jsem na velitelském štábu a diskutoval se skupinou důstojníků, velících jednotkám v rozbombardovaném Pinsku, když tu k nám přiběhl jeden radista.
„Soudruhu maršále…mám dobrou i špatnou zprávu…“řekl radista.
„Tak nejdříve špatnou…“řekl jsem.
„Francouzská, britská a americká armáda se vylodili na Krymu a obsadili Krym, kde nyní shromažďují invazní vojsko.Rumuni, Ukrajinci a Moldavané již vyslali své divize proti imperialistické výsadkové posádce, ale zatím jsou boje vyrovnané a imperialisté se drží Krymu jako vši pytle…“odpověděl radista a s důstojníky jsme se zasmáli.
„A dobrá zpráva?“
„Švédi už nemají námořnictvo!“pronesl vítězoslavně radista.
„Cože?!“vyjekli jsme s důstojníky.
„1.Námořní Sovětská Armáda rozdrtila na hlavu švédské námořnictvo a vlivem toho došlo k rozsáhlému zhroucení mnoha vojenských složek včetně pozemních a leteckých na území Švédska.Finští soudruzi už táhnou do Švédska a ze severu je podporuje Norská Socialistická Lidová Republika.Švédské království se hroutí a sílí republikánské nepokoje…“odpověděl k naší radosti radista.Karty se obraceli!V náš prospěch!
Totální mobilizace, masová agitace, vypětí všech sil…to způsobilo, že imperialistický útok se zhroutil už po pár hodinách, respektive velice zpomalil a někde úplně zastavil!Byl jsem hrdý na sebe, své vojáky a důstojníky, generalitu, admiralitu i maršály, naší velké sovětské armády…
Z Gdaňsku mezitím postupovala Baltská Rudá Armáda na jih a blížila se nebezpečnou rychlostí k Varšavě, která zůstala mimo Národní milici, státní policii a dvě tankové čety, téměř nehlídána…a která se také již zmítala v nepokojích.Polská vláda se přesunula do Krakova na jihu a baltští rudí vojáci postupovali…
Generální štáb, 7:25.
Kolem 5.hodiny ranní jednotky Baltské Rudé Armády vítězně obsadili Varšavu a po celém Polsku se nepokoje zvrhli v občanskou válku.Od Gdaňsku k Varšavě byla nastolena Polská Sovětská Republika a plně zabezpečena našimi divizemi.
Na jihu vládla polská národní vláda s několika tisíci vládními vojáky.
Více než 250 000 polských vojáků a 1 500 tanků mezitím padlo do našeho zajetí.Polská armáda de facto přestala existovat a zůstalo jen vládní vojsko.
Z oněch 250 000 vojáků se pod příslibem vrácení do vlasti a zastavení stíhání za zločiny proti Federaci více než 200 000 přidalo do sovětské armády a bylo vysláno do Maďarska proti tamějším silám.
Balkán a Ukrajina mi, ale dělali starosti.Rumunští, ukrajinští a moldavští soudruzi nedokázali zastavit postup invazních vojsk a ta mezitím dosáhla Kirovohradu na severu, hranic Oděsy na západě a vstoupili do Doněcké oblasti.To bylo pro nás primární nebezpečí.
V rámci balkánské fronty padlo Řecko, Makedonie a Albánie.Podcenili jsme situaci na Balkáně.
„Soudruhu poručíku.Hlaste nynější situaci na balkánském frontu…“nařídil jsem a přecházel po generálním štábu.
„Soudruhu maršále.Jednotky NATO právě vstupují do Kosova, kde je albánské obyvatelstvo vítá jako zachránce.To samé se předtím stalo s Albánii.Naše jednotky byli nejprve napadeny prozápadními extrémisty, teprve poté západním vojskem…teroristické bandy přepadají naše konvoje a naše jednotky ustoupili do Srbské Socialistické Republiky…respektive, centrálního a severního distriktu.Černohorské divize se brání zuby nehty a celkem úspěšně.Další problém, ale nastal s Bulharskou Sovětskou Republikou.Turecké vojska překročila hranice Řecka, spojili se s 901.Divizí NATO a zaútočili na BSR.Bulhaři ztratili již třetinu země a stále ustupují…“oznámil mi poručík.
„Použijte chemické zbraně, bojové nervové plyny shoďte nad vojáky NATO i tureckou armádou…v bombách i raketách.A 15 dalších raket s konvenční hlavicí shoďte na Istanbul a Ankaru…“nařídil jsem.
„Ano, soudruhu maršále…“
Generální štáb NATO, Brusel, Belgie.
7.Patro, hlavní kancelář nejvyššího velitele Jamese Richforda.Richford byl již postarší důstojník a nyní měl na sobě jen kvádro a kravatu.
Do kanceláře Jamese Richforda vstoupil jeho tajemník, plukovník Erikson.
„Veliteli…“ohlásil se Erikson.
„Eriksone.Jak se vyvíjí situace na frontě?“zeptal se Richford.
„Poláci právě kapitulovali nebo přešli na stranu sovětů.Maďaři začali ustupovat ze Slovenska a Finové s Nory obsadili polovinu Švédska…toť o západní frontě.Na jižní frontě a ukrajinské frontě slavíme úspěchy my…Albánie, Makedonie, Řecko a značná část Bulharska už je v našich rukou.Naše tankové a letecké divize poráží bulharskou Rudou armádu ve všech oblastech.Díky invazi na Ukrajinu, rumunští a moldavští bolševici neví kam dříve skočit a naše jednotky vítězně osvobozují ukrajinský lid ze spárů bolševismu…“ohlásil Erikson.
„Co s tím Polskem a střední Evropou?“zeptal se Richford.
„Netušíme.Podle odhadů kolem 10.hodiny dosáhne Polská Rudá Armáda hranic Německa a Běloruská Rudá Armáda vyžene naše jednotky z území Běloruska…“
„Nasaďte jaderné zbraně…“nařídil k zděšení Eriksona Richford.
„Ale, komandére!To nejde!“
„Proč?“
„Sověti mají elitní protiraketová vojska…a navíc, psychologický efekt…“
„Na nějaký efekt vám kašlu, spalte bolševiky!“zakřičel Richford a Erikson odešel.
Generální štáb sovětských vojsk, Minsk.
7:55.
Kolem 7:42 se podařilo zastavit díky raketovým a chemickým útokům postup západu a Turků na Balkáně do Bulharska…
Zástupce mi pak přinesl informace o celkovém počtu mrtvých a zraněných.
ZTRÁTY Rudé armády.
826 000 vojáků Rudé armády zabito.
1 250 000 zraněno.
1 200 tanků zničeno.
49 bojových stíhaček sestřeleno.
2 bombardéry zničeny.
4 válečné křižníky potopeny.
2 raketové křižníky potopeny.
5 jaderných ponorek potopeno.
ZTRÁTY NATO(+spojenců).
1 110 000 vojáků NATO a spojenců zabito.
900 000 zraněno.
500 000-600 000 upadlo do zajetí.
2 000 tanků zničeno.
125 bojových stíhaček sestřeleno.
32 bombardérů zničeno.
29 válečných křižníků potopeno.
15 raketových křižníků potopeno.
10 jaderných ponorek potopeno.
Civilní ztráty:
1 500 000 mrtvých civilistů.
Přes 2 000 000 zraněných.
Hospodářská produkce v západních republikách Federace na 25% z předválečné úrovně.Pinsk vypálen do základů předtím než byl osvobozen sovětskými jednotkami.Minsk těžce poškozen leteckými útoky a bombardováním.
Taková byla hrůzná čísla války…
Po pár minutách ke mně přiběhl vyděšený zástupce.
„Co se děje, soudruhu?“zeptal jsem se.
„Soudruhu maršále.Západ vystřelil 150 balistických raket s jadernou náloží směrem na Federaci!“vykřikl zástupce.
V tu chvíli by se ve mně krve nedořezali…a stejně tak v ostatních vojácích a důstojnících v místnosti.
„Protiraketová vojska!“vykřikl jsem.
„Už jsme aktivovali a čekáme na reakci našich sil…“odpověděl pobočník.
8:00.
Pět nesnesitelných minut…seděl jsem k smrti vyděšen na židli a kousal do tužky.
„Soudruhu maršále.145 raket bylo zničeno…“ohlásil pobočník.
„A co těch pět raket?“zeptal jsem se.Pobočník nestihl odpovědět, protože se ozvala strašlivá exploze a celý podzemní komplex se začal třást a rozpadat.
„Pod stoly!“vykřikl jsem a skočil pod jeden z kovových stolů.Strop se zhroutil a zavalil nás.
9:00.
Kolem 9.hodiny se v reakci na jaderný útok západní Evropa změnila v místo obrovské občanské války.Prakticky všechny divize NATO na Ukrajině a ve Slovinsku se museli stáhnout do západní Evropy potlačit rozsáhlé lidové nepokoje…to co se dělo bylo koncem západního tažení proti Federaci.
Ve Švédsku byla vyhlášena vláda sovětů a Švédsko se stalo součástí Federace.Povstání na Islandu a nepokoje v západní Evropě vyvolali stažení vojsk US ARMY z Islandu na pomoc západoevropským režimům.
Na území České Republiky, Maďarská, bývalého NDR, Rakouska a většiny Itálie se k moci dostali prosovětské vlády!
Ovšem my jsme již hodinu se vyhrabávali z trosek generálního štábu.
„Kam to spadlo?“zeptal jsem se.
„Pravděpodobně na severní předměstí.Úřad vlády je asi v hajzlu…“oznámil pobočník.
„Co ty zbylé 4 rakety?“zeptal se maršál Grigorijev, hlavní maršál tankových vojsk.
„Jedna dopadla na Rigu, další na Kyjev, třetí spadla do moře a čtvrtá spadla Američanům na hlavu na Krym…“odpověděl jeden z radistů.
10:20.
Teprve po další téměř hodině a půl jsme vylezli z trosek generálního štábu a dostali ven.
„Jaká je radioaktivita?“zeptal jsem se.
„1.4 SV…“oznámil radista a my jsme si hned oblékli ochranné kombinézy.
Začali jsme řídit evakuaci civilistů a zjistili, že v reakci na útok se vojska Rudé armády dala do mnohem většího a rychlejšího pohybu vpřed, jako odplata za útok…
Všechno to bylo tak šílené…za sotva půl dne došlo k jadernému útoku, hrůzné válce, která zničila polovinu východní a střední Evropy a bůhvíčemu ještě…
Odpoledne se podařilo reorganizovat vládu a dozvěděli jsme se, že naše jednotky už osvobodili zbytek Itálie, Rakouska a západního Německa.Čeští a maďarští žoldnéři již byli zničeni a Slovensko bylo osvobozeno.
„Jedu do Pinsku…“řekl jsem po chvilce pobočníkovi a nasedl do džípu.Nechal jsem do Pinsku shromáždit generalitu, abychom obnovili vládu…
???
Někde, někdy…
Začal jsem se probírat…netušil jsem, kde jsem…všude byla tma.Poslední na co si vzpomínám bylo, že jsem jel po rozbombardované cestě ve svém džípu a ozvala se exploze…
Pak už si na nic nevzpomínám…
Vůbec nic jsem neviděl a špatně se mi dýchalo.Jediné co jsem cítil bylo, že jsem bez horní části důstojnické uniformy, takže polonahý.Pak jsem ucítil prudký šok-studená voda dopadla na moji hruď.Byla to hrůza…už jsem věděl jak se cítil Mejerský.
Pak mi někdo strhl něco z hlavy, mé oči spatřili pronikavé venkovské světlo a já konečně uviděl, kde jsem.Na hlavně jsem totiž předtím měl černou kuklu.Teprve nyní jsem prozřel, že jsem v malé místnosti s oknem a kovovými dveřmi, jež byla už trochu zarostlá pronikajícími kořeny rostlin, které určitě po dost dlouhé době, ničili betonové zdi.Byl jsem připoután na zdi stejně jako, kdysi Mejerský.
V místnosti byli dva vojáci hlídající kovové dveře, jeden důstojník v uniformě americké armády držící kbelík s vodou a jeden po zuby ozbrojený muž, v uniformě izraelských paramilitarních komand, již postarší a plešatý.Ovšem ač byl starší, byl extrémně silný a namakaný.Nyní hleděl svýma nenávistnýma očima přímo na mě.
Opatrně přistoupil ke mně, u úst měl ruku a mnul si bradu…
„Ty víš, kdo jsem…“řekl chladným hlasem.
„Mohu třikrát hádat?“zeptal jsem se, se smíchem.
„No budiž…“odvětil.
„Sněhurka, Mikuláš nebo Yair Klain…“
„No vzhledem k tomu, že ženská nejsem a že nemám vousy, tak jsem Yair Klain…“řekl onen muž a pak vytáhl nůž.
Přistoupil blíže ke mně a vší silou mě bodnul mezi svaly na pravém rameni.Myslel jsem, že se zhroutím bolestí.Tvář se mi zkřivila bolestí…
Po chvilce Yair vytáhl nůž a odešel k jednomu stolku.Byli tam různé nástroje na mučení.
„Nic ti neřeknu…“vykřikl jsem.
„Já taky od tebe nechci nic vědět.Chci tě mučit, abych se pomstil a abych demoralizoval vaše armády, které brzy vstoupí do Paříže.Jen, abych tě informoval, je 19.březen…“řekl Yair.
„Proč pomstít?“zeptal jsem se.
„Vzpomínáš si na Dobrijansk?“zeptal se Yair.
Přikývl jsem.
„Dobrijansk byl místem tvého skutečného zrodu.Tam se zrodila tvá sláva, tvé hrdinství a tvé schopnosti.Rychlým úderem si rozmetal téměř bez odporu celou divizi!A pak běloruští pogromisté začali vraždit ukrajinské obyvatelstvo i válečné zajatce…na rozkaz svých poddůstojníků…a s tvým souhlasem!Pogromisté zabili 400 válečných zajatců a přes 600 ukrajinských civilistů, včetně mé ženy a dcery, které byli v Dobrijansku na jednom setkání…“řekl k mému zděšení Yair.Přivřel jsem oči a Yair odešel k dalšímu kýblu vody…tentokrát horké…a chrstl ji na mě…
Celý den mě nekonečnou dobu mučili nejhoršími způsoby…vytrhali mi nehty na levé ruce a nasypali do ran sůl a pepř.
Pak, po zřejmě několika hodinách, se Yair rozhodl prozatím zastavit mučení a nechal mě na zdi přivázaného.
Na břiše jsem měl šrámy od biče a od nožů…mimo to celou dobu mučení zaznamenávali na kameru a pak vysílali v televizi, aby viděli jak dopadl „velký a slavný“ maršál Ivanov.
V, pravděpodobně noci, přišel do místnosti Yair, zapnul světla v místnosti.
„3…“řekl Yair.
„Cože?“zeptal jsem se vysíleně.
„3 otázky.Máš tři otázky, na něž ti odpovím…tím COŽE si vyplýtval první otázku…“řekl s úsměvem Yair.
„Kde to jsem?“zeptal jsem se na druhou otázku.
„Na Ďábelských ostrovech, kdysi označovaných jako francouzský GULAG…“odpověděl Yair.
„Jaká je situace ve světě?“tázal jsem se na třetí otázku.
„Před hodinou sovětské jednotky vstoupili do Paříže a dobyli Centrální Vládní Výbor.Arabská Rudá armáda nyní postupuje na Izrael a asijské sovětské divize obsadili Mongolsko a Pákistán.Indie a státy jihovýchodní Asie se stali členskými státy Světové Federace Sovětských Republik, SFSR.Kolem 200 000 sovětských vojáků se vylodilo v jižní Americe a v Brazílii, Argentině a Peru dosadili prosovětské režimy k moci…my neslavíme absolutně žádný úspěch, vyjma odražení útoku na Británii…“
„Kdo velel útoku na Británii?“zeptal jsem se.
„Generál Radomyšlinský…“odpověděl Yair a já se začal smát.
„Co je k smíchu?“zeptal se Yair.
„Tak jsem měl stejně o jednu otázku navíc!“vyřkl jsem s úsměvem, on vytáhl elektrický obušek, přišel ke mně a vší silou mě švihnul pod žebra.Mým tělem projela neuvěřitelná bolest.
Pak odešel a znova mě pohltila tma…
Generální štáb sovětské armády, Minsk, o hodinu později.
Do kanceláře náčelníka generálního štábu vpadla Terezka.V kanceláři byl Raskolnikov a Romanov a o něčem diskutovali.
„Kde je Vladislav?!“vykřikla Tereza a pohlédla na Raskolnikova a Romanova.
Oba vypadali trochu vyděšeně.
„Zajal ho izraelský žoldák Jari Klain…a drží ho v bývalém francouzském lágru na Ďábelských ostrovech s cílem demoralizovat vedení sovětské federace i vojsko…“odpověděl Raskolnikov provinile.
Terka spadla na kolena a byla celá zničená…
„…ne…“bylo jediné co ze sebe vypravila.
Ďábelské ostrovy, další den.
Prožil jsem si další den mučení, trýznění a týrání.
Tentokrát mě týrali celý den v kuse.Ale já jsem nekapituloval.Chtěli jen, abych řekl jedinou větu „Jsem ubožák…federální vojáci jsou grázlové…“.Ale držel jsem se.
Kolem večera mučení přestalo.
„Máš zase tři otázky…“řekl Jari Klain.
„Co chcete dělat, vzhledem k tomu, že já nikdy neřeknu vaši větu?“
„Vyhladit lidstvo…tedy většinu…“
„Proč?“
„Protože vaše federální vláda ohrožuje korporatokracii…vládu našich nadnárodních koncernů…“
„Jak chcete vyhladit lidstvo?“
„Užitím selektivních biologických zbraní.V 80.letech jihoafrická diktatura apartheidu vyvinula tzv.selektivní biologické zbraně.Byl to převrat v biologickém vojenském programu.Antrax, který napadne jen asiata nebo černocha a bílého člověka nechá v klidu.Těsně před pádem apartheidu, bílí vůdci prodali 98% svých zásob biologických zbraní včetně plánů a dokumentací SBZ izraelské vládě.My jsme SBZ dovedli k dokonalosti.SBZ zabíjejí lidi podle genetického kódu a stačí nepatrný rozdíl a jsme schopni nastavit koho zabije.Výsledkem bude vyhlazení všech Slovanů, asiatů, černochů, Arabů a většiny Jihoameričanů.Prostě všech kdož se chtějí vzepřít naší vládě.A vzhledem k tomu, že už dlouho žít nebudeš…tak ti klidně řeknu, že bomby s SBZ typem antraxu vypustíme za 16 hodin nad celou Evropou.Všichni vojáci slovanského, asijského a arabského původu, tedy většina federálních vojsk, budou zabiti a kolaboranti jako islandské a jiné západoevropské sovětské síly rychle a hravě rozdrtíme.Pak shodíme bomby nad Jižní Amerikou a co nebude zničeno dodělají naše intervenční oddíly…a pak…pak vytvoříme úplně nové…IMPÉRIUM!“řekl s úsměvem Jari Klain a odešel z místnosti i se svými bodyguardy.
Minsk, prezidentský palác, tou dobou.
V hlavní kanceláři byl prezident Bljucher, premiér Kovalenko, admirál Raskolnikov, maršálové Ivanovský, Romanov a čerstvý novopečený maršál Tuchačevský, Terezka a důstojníci rozvědky.
„Soudruzi.Situace je dost špatná…“pronesl Bljucher a ukázal na videokazetu, kterou dostal ráno v poště.
„Toto video nám poslal izraelský žoldák Jari Klain…“řekl Bljucher a vložil videokazetu do videa a zapnul televizi.
Nejprve tam byli záběry jak mě Jari a jeho vojáci mučí…Tereza vypadala naprosto zničeně, když to spatřila a pak tam byl vzkaz od Jari Klaina.
Na obrazovce se objevila jeho tvář a bylo vidět, že sedí u nějakého stolu.
„Komunističtí vládci Federace.Jménem Západní Aliance a Světového antikomunistického svazu ozbrojených sil, vám oznamují ultimátum jež započne od 10.hodiny dnes ráno východoevropského času.Dostanete 16 hodin na složení zbraní, zastavení veškerých vojenských operací a kapitulaci svých ozbrojených sil.Pokud odmítnete vypustíme smrtící bakterie antraxu nastavené tak, že zabijí pouze slovanské, kavkazské, arabské a asijské obyvatelstvo Federace i vojáky.Pokud nekapitulujete zemře podle propočtů 5 miliard obyvatel.Sbohem…“pak byl konec.
„Kdy jsme dostali kazetu?“zeptal se Romanov.
„Před hodinou…“odpověděl Bljucher.
„Ten parchant!Takže máme už jen 2 hodiny než vyprší ultimátum…“řekl Raskolnikov.
„Ano…“odpověděl Bljucher.
„Terezo.Víte o čem to Klain mluvil?“zeptal se Romanov.
Tereza, která byla stále v šoku se sotva zmohla na slovo.
„Ano…mluvil o tzv.selektivních biologických zbraní.Tyto zbraně vyvinula jihoafrická vláda a jsou vytvořeny tak, aby zlikvidovali jen lidi s určitým genetickým kódem.Obyvatelstvo každé rasy, ba i národnostní skupiny, tedy Slované, ale i obyvatelé žijící v rozdílných oblastech, mají díky vlivům a okolnostem jejich života za stovky let pro obyčejného laika nepatrné rozdíly v genovém kódu.Ale tyto zbraně, elita vojenského programu biologických zbraní je schopna lokalizovat a zabít jen lidi s určitým genovým kódem…“odpověděla po chvilce.
Všichni důstojníci vypadali jakoby viděli smrt.
„Byla byste schopna vytvořit lék proti tomu?“zeptal se velitel rozvědky Kostěnko.
„Ano…za měsíc nebo dva…“
„K čertu…“vyštěkl Bljucher, až se všichni lekli.
„Nezbývá než kapitulovat…“řekl Raskolnikov.
„Na tom se asi shodneme…“řekl Bljucher.
„Pošlete zprávu alianci…že federace skládá zbraně a rozpouští své ozbrojené síly…“dodal po chvilce k znechucení a smutku všech přítomných.
„A co můj milovaný Vladislav?“zeptala se Tereza.
„Vyšleme pro něj záchranné komando převlečené za Američany…“řekl Bljucher.
„To vás napadlo nějak rychle…“odvětil Raskolnikov.
„Přemýšlel jsem už předtím o jeho záchraně…“
20.března 16:00 místního času, Ďábelské ostrovy, moje cela.
Ležel jsem na studené zemi, pravděpodobně již se zápalem plic a díval se na štěnice, které kolem mě lezli…pak do cely vstoupil Jari Klain, rozsvítil světla a s úsměvem na tváři vhodil do cely nějaké noviny.
„Abys byl trochu v obraze…“bylo jediné co řekl a odešel.Já jsem vstal a podíval se na noviny.Byli tam palcové titulky…
FEDERÁLNÍ OZBROJENÉ SÍLY SKLÁDAJÍ ZBRANĚ…TANKOVÁ VOJSKA FEDERACE OPOUŠTÍ ZÁPADNÍ NĚMECKO…POLITICKÁ SITUACE VE FEDERACI JE NA POKRAJI KOLAPSU…MARŠÁL BLJUCHER A VEDENÍ BĚLORUSKÉ SOVĚTSKÉ SOCIALISTICKÉ REPUBLIKY A OSTATNÍCH REPUBLIK DALO K DISPOZICI SVÉ FUNKCE…SOVĚTI V ZÁPADNÍ EVROPĚ KAPITULUJÍ…FEDERACE SE ROZPADÁ…
Začal jsem plakat jako malé dítě…ještě před pár dny naše vojska vítězně postupovala západní Evropou a nyní kapitulujeme bez boje…bylo to zničující pro mě, pro vše v co jsem věřil, pro mé vlastenectví a ideály…
Riga, velitelství rudého námořnictva, válečný křižník Trotzk, kajuta Raskolnikova, 16:20 jihoamerického času.
Raskolnikov došel do své kajuty na křižníku Trotzk a posadil se do křesla.
Přimhouřil oči a vzpomínal na to jak raketový křižník Iljia trefil raketami přímo do kajuty švédského velkoadmirála Stefansona a spolu s ním zabil i část švédského důstojnického námořního sboru…vzpomínal jak ponorkové torpédo trefil evakuační královské plavidlo a zabilo švédskou královskou rodinu…vzpomínal na celou tu obrovskou a slavnou bitvu v níž rudé námořnictvo rozdrtilo švédské elitní námořní válečné síly…
Ve stejnou chvíli švédští námořníci obsazovali lodě rudého námořnictva a prováděli, dá se říct, pogromy na rudé námořníky.
Raskolnikov poté vstal a odešel ke stolu.Z malé přihrádky vytáhl pistoli a nabil ji.Ozvala se rána…ne z pistole…švédští námořníci už přepadli i Trotzk a posádka musela nedobrovolně se vzdát.Námořníci pak házeli jednoho rudého námořníka a důstojníka nahého do ledového Baltu po druhém…
Raskolnikov se postavil doprostřed místnosti, přiložil si pistoli k spánku a čekal, až švédští vojáci zaútočí i na jeho kajutu.To se stalo za pár minut…
„Mě nezabijete…“řekl nenávistně Raskolnikov a vystřelil.Hned byl mrtví.
„Do háje!“vykřikl velitel švédských vojáků.
Prezidentský palác, Minsk.Tou dobou…
Všude po Minsku byli slyšet výstřely.Vojáci Aliance popravovali vojáky a důstojníky Federace.
Bljucher seděl ve své kanceláři a pročítal poslední politickou korespondenci.Vzpomínal na to jak byl, kdysi jen opozičníkem a řadovým komunistickým funkcionářem, jak vedl rozvoj Strany Práce a Spravedlnosti a jak prožil puč a ubránil Federaci.
Odložil korespondenci a šel se podívat z okna ve své kanceláři.Viděl jak pěchota Aliance vstupuje na pozemek prezidentského paláce a prezidentská i vládní garda i proti rozkazům vrchního velení klade zuřivý odpor aliančním vojákům.
Všechny strategické body Minsku, včetně ministerstev, úřadu vlády a generálního štábu byli obsazeny Aliancí.Zbýval prezidentský palác.
Mezitím oddíl elitních výsadkářů seskákal z helikoptéry nad prezidentským palácem a vnikl dovnitř větrací šachtou.
Na chodbě za prezidentskou kanceláří se ozvali rány a střelba.
Bljucher se posadil do svého otočného křesla a promnul si tvář…pak se ozvala další rána.Důstojník Aliance vyrazil dveře do kanceláře a samopalem MP5 zahájil palbu na Bljuchera.Bljucher byl hned mrtev…
Laboratoře programu Alfa.
Korčagyn běžel kolem laboratoří programu Alfa, zatímco americké stíhačky bombardovali základny a zařízení.Všude kolem běhali federální vojáci, vědci a technici, k smrti vyděšení a prchali pryč ze zařízení.
Pak se nad zařízením objevili americké bojové helikoptéry a zahájili palbu na budovy a prchající vojáky.
Korčagyn se zasekl na místě, když spatřil, že jedna z helikoptér na něj mířil.Jen přivřel oči a ozvala se palba.Kulomety ráže 7.9 mm pak Korčagyna rozstříleli na kusy.
Silnice směrem k Moskvě.
Ve stejné době se ke Smolensku blížil konvoj s předními funkcionáři vládnoucí Strany Práva a Spravedlnosti a částí generality, aby se dostali do Moskvy.Mezi generály byl i Ivanovský a Romanov, kteří cestovali v jednom BVPčku.
„Co se to stalo…kde jsme udělali chybu?“zeptal se Romanov.
Ivanovský také plakal a mnul si oči.
Ivanovský nebyl schopen mluvit a jen plakal.
Palba z kulometů!
Ozvala se palba z protileteckých kulometů a děl obrněných vozů Šilek…
„Co se děje?“vykřikl Romanov na řidiče.
„Americké stíhačky a helikoptéry…“odpověděl řidič obrněného transportéru.
Směrem na konvoj se řítila letka 5 F22tek.
„1.-5., ZAHAJTE PALBU NA KONVOJ…“řekl velitel letky do rádia a letadla vystřelili 10 raket.2 rakety zasáhli protiletecké baterie Šilka.Třetí raketa dopadla na náklaďák s vojáky, čtvrtá a pátá na náklaďáky s municí a zbraněmi, šestá a sedmá na cisternu, osma dopadla na džíp vepředu konvoje, devátá dopadla na tank T72 a těžce ho poškodila a konečně 10 dopadla na BVPčko v němž jel Ivanovský a Romanov.Okamžitě uhořeli k smrti.
Minsk, náš byt.
Tereza si uvědomovala, že je matkou mého dítěte a že musí žít.S Bljucherem se krátce před kapitulací domluvila, že záchranné komando mě transportuje do Simbirska na Sibiři, které zůstane tajně v rukou federálních vojáků a bude posledním územím Federace.
Nyní sebrala všechny nejdůležitější věci v bytě, zabalila je a vyběhla ven z paneláku.Na silnici čekal americký džíp s „americkými“ vojáky, respektive agenty KGB, převlečenými za americké vojáky.
„Soudružko, rychle…“řekl jeden z „Američanů“ a Tereza rychle hodila svoje věci do kufru a nasedla si s vojáky do džípu.
„Odjedeme na nedalekou leteckou základnu, která je ještě v našich rukou.Informovali jsme vojenskou posádku základny, že tam přijede americký džíp a řekli jim kdo jsme.Transportní letadlo Antonov-120 nás dopraví do Simbirska…“oznámil důstojník KGB a rychle se rozjeli směrem na severovýchod, kde bylo teprve pár amerických hlídek.
Ďábelské ostrovy, moje cela.
Seděl jsem připoutaný ostnatým drátem na židli a díval se do země.Z nosu mi tekla krev a většinu zubů už jsem měl vymlácenou…
Nyní do cely vstoupil Jari Klain a s odpornou grimasou na mě pohlédl.
„Soudruhu maršále.Vaši přátelé, Bljucher, Raskolnikov, Korčagyn, Ivanovský i Romanov jsou mrtví a vaše čubka je někde na útěku, ale brzy ji taky dostaneme…Federace padla a nyní nastává druhá fáze naší operace…“řekl Klain.
„Jaká…fáze?“zašišlal jsem.
„Nyní získáme náš životní prostor…potřebovali jsme, aby vaše jednotky kapitulovali a my měli klid na provedení tohoto činu.Za tři minuty 4 bomby v západním Rusku, 2 bomby ve střední Asii, 3 bomby na Kavkaze, 5 bomb na Balkáně, 5 bomb ve východní a centrální Evropě, 1 bomba v Pobaltí, 3 v jižní Americe a 7 bomb na dálném východě v Asii exploduje.Tyto bomby obsahují antrax selektivního typu…“odpověděl se smíchem Klain.
„Ty prokletý parchante!“zahřměl jsem.
„Všichni zemřou, včetně té tvé čubičky a spratka, kterého čeká…“dodal a zatleskal.
Pak se ozvala série explozí a budova se otřásla.
„Co se to k čertu děje?!“zařval Jari Klain na své spolubojovníky a ti vyběhli ven zjistit co se děje.
Já se usmíval…
„To asi klepe tvoje smrt…“řekl jsem a podíval na Klaina.Ten vytáhl revolver a namířil mi ho na hlavu.
Do cely vrazil znova jeden ze spolubojovníků.
„Komandére.Skupina elitních vojáků SpecNaz za doprovodu bojových helikoptér provedla výsadek na ostrovech.Helikoptéry raketami zničili naše obrané zařízení, protiletecká děla a většinu obrněných tanků a transportérů…SpecNaz už obsadili severní kasárny a velitelský štáb na východě…“ohlásil voják.
„Připravte protiletecké ruční zbraně a evakuační ponorku pro mě…“nařídil Klain.Voják zasalutoval a odešel pryč.Zvenčí se ozývala palba a výbuchy.
„Už nikdy nikoho z těch co máš rád neuvidíš.Tvá vojska jsou zničená.Tvá země je vypálená.Tví lidé brzy vychcípají!“vykřikl s pekelným smíchem Klain.
Prásk!
Ozval se výstřel z revolveru a kulka z něj ukončila moji existenci…moje prostřelená hlava se zaklonila dopředu a z úst mi tekla krev.
Klain odešel z cely a rozeběhl se po chodbě.Naproti němu vyběhli dva vojáci SpecNaz.Samopalem je zkosil dříve než ho stihli zaměřit.
Pak proběhl přes několik místností a vynořil se u zadního vchodu staré věznice.Seběhl po skaliskách a mířil k námořní základně, kde již kotvila jaderná ponorka…
V námořní základně izraelští a američtí žoldáci nakládali zbraně a munici do ponorky a dokončovali poslední přípravy na cestu.Nad hlavou jim „proletěla“ hořící federální helikoptéra a dopadla do moře.
Jari doběhl do přístaviště a běžel ke skupině šesti důstojníků, kteří stáli v pozoru a sledovali ho.
Jakmile k nim přiběhl, důstojníci zasalutovali a jeden z nich, poměrně mladý asi 25letý plukovník izraelské armády přistoupil ke Klainovi a pokývl hlavou.
„Otče…“řekl.
„Avrahame.Jak to vypadá?“zeptal se Jari.Avraham byl Klainův syn z prvního manželství jenž kráčel ve šlépějích svého otce, stal se důstojníkem izraelských vojsk a následně i žoldákem.
„Vše je připraveno, otče.Můžeme vyrazit…“řekl Avraham a přišla k nim jedna důstojnice izraelské armády a milenka Avrahama, Adelara.
„Zdravím svoji nastávající snachu…“řekl s úsměvem Klain a Adelara se také usmála.
„Ponorka je plně funkční…“ohlásila a všichni tři odešli směrem k ponorce.V tu chvíli se, ale ozvala z blízkosti palba.Vojáci SpecNaz na ně zahájili palbu a zabili jednoho poručíka izraelské armády a dva americké vojáky.Klain a spol., se rozeběhli po vratkém můstku a naskočili do ponorky.Ta se hned spustila do hloubky několika stovek metrů a zmizela v nenávratnu…
Přepravní prostor An-120, nad Uralem.
2 500 kilometrů od města Bratsk.
Na poslední chvíli velitelé a političtí činitelé zanikající Federace přesunuli místo příletu ze Simbirska, které bylo příliš blízko k neblahým událostem, do velice vzdáleného Bratsku, až u Irkutska.Bratsk byl lépe ochraňován přírodními podmínkami a byla tam silnější a loajálnější vojenská posádka.Mimo to tam byli staré sovětské podzemní bunkry v nichž bylo možné žít i mnoho let.
Antonov byl nyní ve výšce přibližně 20 kilometrů a byl doprovázen 10 bojovými stíhačkami Su32.
Terezka seděla a dívala se z okna na mraky.
Přisedl si k ní generál Lapatov, velitel leteckých vojsk Federace.
„Nebojte se…všechno bude v pořádku…komando jsme informovali, aby evakuovali Vladislava do Bratsku…určitě tam už na vás čeká vzhledem k tomu, že mají rychlejší helikoptéry a letadla pro transport…“řekl Lapatov a snažil se uklidnit Terezu.Ta, ale tušila, že se stalo něco hrozného…cítila to v každé buňce svého těla…o několik chvilek dříve mě Klain zastřelil…a v tu chvíli explodovali bomby s bakteriemi selektivního antraxu a zamořili většinu Eurasie a jižní Ameriky.
„Ne…všechno je špatně…“řekla Terka a hladila se po bříšku, kde čekala naše dítě.Z očí ji začali téct kapky slz a ústa se jí sevřela bolestí a smutkem.
10 minuta po výbuchu bomb.
Mezitím počet nakažených během deseti minut dosáhl 72 miliónů.Podle vědeckých odhadů, do hodiny bude přes 2 miliardy lidí infikovaných antraxem.A do tří hodin všichni, na než byl antrax „nastaven“, vyjma těch žijících v odlehlých oblastech jako byl Bratsk a několik dalších vesniček a měst.Do jednoho dne všichni tito lidé zemřou…
„PŘIPRAVTE SE NA PŘISTÁNÍ…“ozvalo se z interkomu letadla a všichni vojáci a důstojníci v letadle se začali připravovat k přistání.Tereza se pořádně oblékla a doufala, že žiji…
Bratsk, vojenské letiště Federace, o dvacet minut později.
Tereza, vojáci a důstojníci vylezli z letadla a vydali se na místní velitelství ozbrojených sil.Političtí funkcionáři odešli chvíli po nich.
Po pár minutách došli na velitelství v Bratsku a začali debatovat co a jak dále.
Tereza šla do kanceláře vrchního velitele vojenské posádky, kde se měla setkat se mnou.
Když vešla dovnitř spatřila velitele posádky jak seděl za stolem a u stolu stál velitel SpecNaz výsadkářů, kteří mě měli zachránit.
Tereza pohlédla na velitele výsadkářů.Ten pohlédl na ní a provinile otočil hlavou napravo a nalevo, na znamení neúspěchu.Terka na místě omdlela…
???, Bratsk, pokoj Terezy, 22.březen 1995, 12:00.
Terezka se probrala teprve o den a půl později a celou dobu u ní seděl Lapatov.
„Kde to jsem?“zeptala se hned Terka a Lapatov se probral k životu, protože doposud trochu dřímal.
„Terko, jak se cítíš?!“zeptal se hned Lapatov.
„Nevím…špatně…ale, kde to jsem?“zeptala se znova Terka a uviděla, že je v nějakém betonovém pokoji, leží na nemocničních nosítkách a je celá rozlámaná.Kolem ní bylo jen pár kusů nábytku a televize.
„Nacházíš se v bunkru 7115.Tento bunkr byl, kdysi vystaven na rozkaz sovětské komunistické strany.Nejde vlastně o bunkr, ale o celý komplex v němž může žít soběstačně, až 200 lidí…“odpověděl Lapatov.
„Co se stalo?Je Vladislav opravdu mrtví?“ptala se a žadonila po odpovědi.
„Aliance porušila ultimátum a vypustila selektivní antrax.Drtivá většina euroasijské populace zahynula.Vyjma Izraelců, západoevropských národů, Australanů a Japonců…museli jsme se před antraxem skrýt do podzemí…v jednu chvíli jsme museli začít střílet i do civilistů, kteří se chtěli dostat do bunkru, ale pro něž už nebylo místo…podle průzkumů budeme moci na povrch vyjít za tři roky, kdy už bude virus kompletně pryč.Ovšem tou dobou už bude pravděpodobně celá Eurasie obsazena Aliancí a předělána k obrazu Aliance…a…ano…Vladislav je mrtev…“potvrdil Lapatov, Terezce její hrůzné zjištění.
„To je konec všeho…“řekla s pláčem.
„Není.Nesmíš klesat na mysli, čekáš Vladislavova syna…“namítl Lapatov.
Terka přikývla a hned usnula vyčerpáním.
Jaderná ponorka Jari Klaina, severní Atlantik, směr-vojenská základna Guantanamo Bay, Kuba, 22.března 1995, 15:00.
Jaderná ponorka plula velice pomalu.Klain seděl ve své kajutě, měl práci hotovou a nikam nespěchal.Tak si dopřával i ruský kaviár a drahé francouzské víno k jídlu a zakončeno „krvavým“ steakem.
Do kajuty vstoupil s úsměvem Avraham a skočil na židli naproti otci.Jari se taky usmíval.
„Vše dopadlo dobře…“řekl Avraham.
„To jo…Federace zničena, Aliance přebírá moc…“odvětil Jari.
„Kdepak Aliance.Prezident USA Jeffrey Clark nařídil ustanovení Výboru státní reformy.Aliance NATO byla rozpuštěna.Stejně tak USA i všechny západoevropské země a Japonsko.Všechny tyto oblasti byli sjednoceny ještě s Izraelem a přejmenovány z Aliance na Impérium…“
„Ale, ale…odkud pak to víš?“zeptal se Jari.
„Mám osobní zdroj se Washingtonu.To mi připomíná, že ministr obrany imperiálních ozbrojených sil s tebou bude chtít mluvit…s tebou a několika dalšími důstojníky…“
„A jaký druh vlády je tedy nastolen?“
„Korporatokratický systém zůstává a bude mnohonásobně silnější a propracovanější…“odpověděl Avraham.
„Tak to jo…co bude další věc v plánu?“
„No.Ještě dnes večer příslušníci elektronických služeb CIA a Imperiální bezpečnostní služby ISS vymažou z počítačů, novin, televizních stanic…prostě ze všeho, že někdy existovali nějací Slované, Arabové, ne-japonští asiaté, Kavkazané nebo Jihoameričané.Vlastně všechny ty pojmy.Asiat, Slovan, Kavkazan a Jihoameričan budou smazány a kolektivní název, který bude přijat pro obyvatelstvo všech barev pleti bude…Terrané…Terranské impérium, terranská armáda…“
„Terra…Země…samozřejmě…ale jak vysvětlíme odkud se vzali černoši, proč jsou Japonci žlutí a proč Američani, Izraelci, Germáné a Anglosasové bílí?“
„Terranská akademie věd přijme nové oficiální státní teorie o vzniku života z nových nábožensko-politických hledisek, provedeme rozsáhlé revize vědeckého výzkumu, některé teorie a praxe úplně zlikvidujeme, způsobíme různé sledy událostí a rozsáhlé deportace obyvatelstev různých národů do různých částí světa, takovým způsobem, že se další nebo ob-další generace nebude ptát odkud jsou černoši a proč jsou Japonci žlutí.Naši agenti v akademii věd již dokončili tajně teorii o novém vzniku lidstva.Vznik života zůstane většinou dle klasických Darwinových teorií, vznik lidstva byl vymyšlen tak, že před milióny let dopadl na zem meteorit v němž byli buňky a organismy z nichž jsme se vyvinuli.A tyto buňky a organismy byli různé, proto se narodili černoši, proto jsou Japonci žlutí atd…“odpověděl Avraham k úžasu svého otce.
„Nebude nutné čekat celou generaci.Lidi budou tak zhovadilí, že zapomenou na svoji minulost už za pár let…“řekl Jari.
„Stejně tak veškeré školské a historické osnovy budou změněny.Staré zbraně minulosti budou zničeny nebo přivlastněny jako náš výtvor…zejména sovětský kalašnikov bude námi přivlastněn…první ani druhá světová válka nikdy neproběhli…z hlediska náboženství bude povolena jen jediná imperiální vládou uměle vytvořená církev a všechny ostatní církve budou zničeny a ostatní náboženstva budou tvrdě potlačena…děti budou učeny to co chceme a rodiče budou nuceni říkat svým dětem jen to co my chceme…a pokud odmítnou pošleme je do Sektoru 1…“
„Co je Sektor 1?“
„Sektor 1 je oblasti ve střední Africe o velikosti Středoafrické republiky.Vlastně se rozkládá na území několika států střední Afriky.Tam vytvoříme obrovskou oblast nápravných pracovních táborů, které budou vedené nadnárodními koncerny Weylon Industrial System a North-American Industrial-Research Corporation…“
„Dovol mi jednu otázku…jak chce nová imperiální vláda zabránit tomu, aby se budoucí generace dozvěděli o starém světě, když se v Africe a Eurasii nachází domy a budovy staré pár měsíců, i pár stovek let…“zeptal se Jari.
„Do září 1995 nebudou mít žádní lidé možnost se dostat mimo vymezená teritoria západní Evropy, Japonska, Izraele a severní Ameriky.Do září bude 1 200 000 našich elitních demoličních expertů, ženistů, pyrotechniků, techniků a inženýrů likvidovat jakékoliv pozůstatky minulosti.A od roku 2001 zavedeme do každého narozeného člověka speciální elektronický čip, který bude v podstatě kontrolovat jeho paměť.Rodiče se budou bát mluvit o minulosti, děti budou mít nastudováno to co jim řekneme, jakmile bude vše připravené provedeme generální průzkum paměti a vymažeme ji…a vždycky, když se objeví nějaký stín pochybností…vymažeme ho…“odpověděl Avraham.
„Předpokládám, že ne všechny děti budou mít ty čipy…“
„Máš pravdu.Děti korporatokratů, nejvyšších politiků, představitelů byrokratické, podnikatelské a vojenské elity ne.Tedy ani můj syn nebo dcera nebudou nikdy mít čip.Tyto děti budou informovány o celé minulosti a budou mít absolutně přísný zákaz jakéhokoliv vyzrazení.Dokonce se ani nebudou stýkat s ostatními dětmi z nižších a podřadných tříd.Budou speciální školy pro tyto elitní děti…“
„Když si pomyslím, že ještě před čtyřmi dny jsme stáli před hrozbou absolutního a drtivého vítězství Federace…a nyní jsme pány světa…Švédi musí být nejvíce nadšení…“
„Ano.Švédští vojáci a námořníci se krutě pomstili na federálním rudém námořnictvu…“odpověděl se smíchem Avraham.
„Na naše vítězství…“řekl Jari, pozvedl sklenici s vínem a napil se.
Avraham pozvedl imaginární číši jen symbolicky.Byl ve službě a nesměl pít.
Pak se ozvalo zaklepání na dveře.
„Dále…“řekl Jari a do kajuty vešel ozbrojený důstojník.
„Co se děje?“zeptal se Jari.
„Máme zprávu z velení.70 federálních důstojníků, politických funkcionářů a důležitých uprchlíků spolu se svými rodinami a ozbrojeným oddílem se schovali ve starém sovětském podzemním komplexu u Bratsku.Dohromady je to 200 lidí a žijí tam plně soběstačně.Jsou schopni tam de facto založit menší stát…“řekl důstojník a Jari vypadal, že vybuchne.
„Cože?JAK JE TO MOŽNÉ?“zařval, že to bylo slyšet pomalu přes několik chodeb.
„Bunkr je chráněn 150 centimetrů tlustými pancéřovými vraty a není možné se do něj ani při nejlepší vůli dostat.Lze se z něj akorát dostat zevnitř.Ale dovnitř se nedostaneme.Stěny jsou z 100 centimetrů tlustého železobetonu…“dodal důstojník.
„Co chce velení dělat?“zeptal se Avraham.
„Po delší diskusi bylo rozhodnuto nechat je tam žít…nemáme technické možnosti se dovnitř dostat…nemá to cenu…“odpověděl důstojník, zasalutoval a odešel.Jari Klain přestal jíst, opřel se o křeslo a promnul si tvář.
„Neboj…nějak se to vyřeší…“řekl Avraham, rozloučil se a odešel.
Bratsk, podzemní základna Eden, 22.března 1995, 20:00.
Ubikace Terezy Janovcové…
Terka seděla na posteli a přemýšlela co bude dál.Lapatov se o ní jakožto o vdovu válečného hrdiny a jednoho z vůdců Federace postará…
O to se ani tak nebála…ale bála se o budoucnost dítěte, o to, že bude muset žít v podzemí jako nějaká zahrabaná krysa…toho se nejvíce bála ze všeho.
Chtěla, aby naše dítě mohlo žít ve svobodné a prosperujícím světě…a už vůbec ne v takovéto díře.
V ruce držela fotografii na níž jsme byli spolu vyfocení v jedné restauraci a po chvilce si ji založila do jedné knížky.
Ležela a pořád přemýšlela…
24.prosince 1995.
Narodila se dcera Vladislava Ivanova a Terezy Janovcové, Olga Ivanovová.
1.leden 2001.
Zaveden systém elektronických čipů…
…co se bude dít dál brzy uvidíte…
Seděli jsme a stále debatovali co a jak bude dále.
Dospěli jsme k několika rozhodnutím a kolem 20.hodiny jsme se vydali každý svoji cestou…
14.března 1995, 21:00, generální štáb v Minsku.
Na můj rozkaz byla většina obyvatel Balkánu přesunuta do vnitrozemí, stejně tak veškeré obyvatelstvo jižního Řecka.Běloruské, pobaltské, severské a centrální obyvatelstvo jsme nemohli evakuovat.V Rusku nebylo dostatek místa, možností a kvalitní administrativy.Museli jsme lidi poschovávat na území jednotlivých sovětských republik, ač bylo podstatné nebezpečí rozsáhlých civilních ztrát.
Kolem 21.hodiny večer jsem dorazil na generální štáb.Svoji milovanou Terku Ivanovovou jsem ještě předtím vyslal na venkov k několika funkcionářům a funkcionářkám Běloruské Socialistické Strany ukrytým na venkově i s dalšími nižšími byrokraty.Tedy teprve jsem se s ní měl rozloučit.
Odešel jsem ven ke kasárnám, kde byl džíp u něhož stála Terka a tři straničtí funkcionáři.
Došel jsem k Terce a pohladil ji po tváři.
„Moje drahá, krásná děvuško…opatruj se.Sebe a naše dítě…“řekl jsem.Den předtím mi totiž Terka řekla, že je těhotná.
„Neboj se.Já budu v pořádku!Hlavně ty se opatruj…“
„Když budu vědět, že jsi v pořádku a v klidu…budu já také klidný a nebudu se bát jít hrdinně do bitvy…“řekl jsem a začali jsme se líbat.
„Pá, snad se brzy uvidíme…můj kocourku…“řekla Terka, naposledy mě políbila a nasedla si do džípu.Pak odjela…a já se díval za ní.
Vrátil jsem se do své kanceláře nyní plné podřízených spolupracovníků a díval se z okna na Leninovo náměstí, kde byli nainstalovány protiletecké těžké kulomety a raketomety.
„Soudruzi, odcházíme…“řekl jsem k podřízeným.
„Kam, soudruhu maršále?“tázal se jeden z důstojníků.
„Do podzemních sektorů.Tam budete moci v bezpečí koordinovat veškeré úkoly a cíle.Já odjíždím za maršálem Bljucherem na vrchní velitelství KGB…“odpověděl jsem.
Vrchní velitelství KGB, Minsk, 22:45.
Celé město bylo na nohou.Všude se přesunovali vojska pěchoty a tankistických sil.Protiletecké a protiraketové zbraně již byli nainstalovány a plně aktivovány.Přesto jsem se bál o bezpečí a celou tu hrůznou situaci jež měla nastat…
Na velitelství KGB jsem dorazil ve 22:45, podle rozvědky a KGB měla invaze Američanů a západu započít v 7:45 dalšího dne.Tak jsem se chtěl ještě na závěr připravit.
Zbrojnice, přízemí velitelství KGB.
Ještě než jsem se vydal za Bljucherem došel jsem si do zbrojnice pro zbraně a munici.Zbrojnice byla klasická místnost jež byla zamřížovaná.Za mřížemi se nacházelo dost zbraní a munice pro celý prapor pěchoty.
„Soudruhu maršále…“pozdravil a zasalutoval voják velící zbrojnici.
„Soudruhu.Chci 1x AK74, 5 zásobníků, 4 ruční granáty RGD, 1 pistoli Makarov a 2 zásobníky do Makarova.A neprůstřelnou vestu…“řekl jsem a voják mi předal vše co jsem chtěl.
Teprve poté jsem se vydal za Bljucherem.
Kancelář maršála Bljuchera.
23:00.
Vstoupil jsem do kanceláře a spatřil ustaraného Bljuchera jak pročítá hlášení diverzních jednotek, které přichystali výbušniny ke všem mostům na hranicích směrem k Polsku, Česku a Itálii.
„Soudruhu…klid, zvládneme to…“řekl jsem a frajersky se posadil na židli naproti Bljucherově stolu.Bljucher zvedl oči a hodil na mě nevraživý pohled.
„Všechno je to na vahách…stačí kousek štěstí pro Američany a vyhrají, kousek pro nás a vyhrajeme…“odvětil Bljucher, odložil dokumenty a promnul si tvář.
Rány.Uslyšeli jsme dunivé rány směrem od západu a spatřili v dálce podivné záblesky.Vstali jsme a vydali se k oknu.
Do místnosti z ničeho nic vpadl pobočník.
„Poručík Leonidove, co se k čertu děje?“vykřikl Bljucher.
„705.Bojová Letka…“řekl pobočník.
„Tak jim řekněte, ať přestanou cvičit.Zbytečně jsme se lekli…“řekl jsem nasupeně.
„705.Bojová Letka je údernou leteckou formací NATO!“odpověděl nám k naprosté hrůze Leonidov.
„Američani zaútočili dříve!“vyštěkl Bljucher.
Do místnosti vběhl člen radistického štábu.
„Soudruzi, 15 amerických bojových stíhaček ze 705., udeřilo na Brest.Ostřelují Brestskou pevnost, kde je jedna z našich posádek.Městský park, průmyslový komplex na severozápadě Brestu a místní velitelství KGB jsou v plamenech.Ztratili jsme 1 200 vojáků a 45 důstojníků.Polské oddíly překročili po dálnicích číslo 68 a 2 hranice do Běloruska.45 000 vojáků polské armády udeřilo na Brest…zatím, ale nemáme zprávy o další situaci…“
„Každých pět minut chci hlášení!“vykřikl Bljucher.
„Podařil se nám aspoň nějaký úspěch při obraně?“zeptal jsem se a nabil si kalašnikov.
„Ano.Z 15 bojových stíhaček bylo našimi protileteckými bateriemi a raketomety 8 sestřeleno a jedna dokonce spadla přímo na polské vojáky a několik jich zabila a zničila jeden jejich obrněný vůz.Brestský tankový prapor rozmístil rovnoměrně své oddíly, ale bude to těžké…“
„Jak to?“
„Podle zpráv pozorovatelů u hraničních přechodů se k hranicím blíží 1 000 západních tanků a obrněných vozů…“oznámil nám radista.
„Jaká je situace na Balkáně?“zeptal se Bljucher.
„Hned to půjdu zjistit…“řekl radista.
„Povolejte domobranu do zbraně!“nařídil jsem a Leonidov zasalutoval a odešel splnit rozkaz.
„Soudruzi…situace je prachbídná!“řekl jsem.
0:05, 15.března, Minsk, generální štáb.
Okamžitě jsem se po zjištění dřívějšího útoku vrátil na generální štáb koordinovat operace.
V podzemních komplexech už na mě čekali operační a strategičtí důstojníci, v jejichž čele byl náčelník generálního štábu, generál Ivan Stolypin.
„Soudruhu Stolypine…jaká je nyní situace?“tázal jsem se a viděl, že důstojníci jsou v plné práci.
„Soudruhu maršále.Generál Konstantinov, jeden z velitelů západních divizí je již pravděpodobně mrtev.Polské vojsko sice zatím neuspělo při dobývání Brestu, ale zvítězilo v Goradnii.4 000 našich vojáků, důstojníků či komisařů bylo zabito.Máme obrovské ztráty, na to, že válka začala teprve před pár minutami.Zahynulo již 20 000 našich vojáků, asi 17 000 Poláků, 1 500 vojáků NATO a 4 000 vojáků US ARMY, kteří se vylodili v Albánii…ovšem průmyslové a civilní ztráty jsou mnohem horší.Hospodářská výroba v západním Bělorusku klesla o 70% a při bojích zahynulo již více než 29 000 civilistů…“oznámil mi Stolypin.
„Provedli jsme nějaká protiopatření?“zeptal jsem se.
„Z města Ozyory jsme zahájili těžkou palbu na polské jednotky.Polské oddíly v Goradnii ztratili značné tankové a jiné obrněné síly…“odpověděl Stolypin.
„Soudruhu maršále.Informovali jsme admirála Raskolnikova o válce a hned zmobilizoval celou 1.Námořní Armádu připravenou k úderu proti švédským námořním vojskům…“oznámil radistický důstojník, který k nám přistoupil a zasalutoval.
„Co budeme dělat?“zeptal se Stolypin.Já si uvědomil, že jsem ve slepé uličce.Nemohl jsem nic dělat kromě vyslání posil.
„Zmobilizujte celou 9.Kavkazskou a 7.Volgogradskou Divizi a vyšlete je na balkánskou frontu.Pak 4.Uralskou Tankovou Divizi a 145.Karelo-finskou Střeleckou Mechanizovanou Divizi do západního Běloruska…“nařídil jsem.
„Ano, soudruhu maršále…“
„Co naše raketová vojska?“zeptal jsem se.
„Jsou mobilizována.Doufám, že nechcete užít jaderné zbraně!“řekl podezíravě Stolypin.
„Ne.Užijeme konvenčních střel krátkého doletu.Vystřelte rakety na území Polska a na Varšavu…hned…“nařídil jsem a radistický důstojník odešel, aby nechal aktivovat rakety.
0:30.
Polská armáda provádí druhý útok na Brest.Brestská pevnost padá.Civilisté prchají na východ.Sovětská vojenská posádka stojící proti trojnásobné přesile již drtivě poražena.Poláci při útoku ztrácí 72 000 vojáků, Federální armáda přibližně 21 000 vojáků.
0:35.
10 balistických raket s konvenční střelou dopadají na skupinu základen ve východním Polsku a tři na Varšavu.Polský parlament Sejm je zasažen a po silném výbuchu se rozpadá.Druhá raketa, zasahující prezidentský palác usmrcuje polského prezident Leczynského i 4 jeho generály v tu chvíli s ním zasedající na vojenské poradě.Třetí raketa dopadá na rozsáhlý sklad zbraní a munice polské armády.Zásobování polských vojáků je silně narušeno.
0:42.
Maďarská armáda přepadá Slovenskou Sovětskou Federativní Republiku.
Během pěti minut padá Bratislava.Vláda se přesunuje do Prešova.Slovenská lidová domobrana mobilizuje a vytváří partyzánskou síť provádějící útoky proti maďarským okupantům a silám NATO.
1:00.
190 000 vojáků maďarské armády, 200 000 vojáků NATO a 300 000 vojáků polské armády překračuje hranice Ukrajinské Sovětské Republiky.Poláci na Ukrajinu a jižní Bělorusko směrem na Lvov a Pinsk vrhají téměř všechny své ozbrojené síly.
Generální štáb, 1:05.
„Soudruhu maršále…“přiběhl ke mně radista.Já jsem stál u velké obrazovky a sledoval přes satelit přesuny nepřátelských vojsk a jejich postup.
„Ano…?“
„Rozvědka hlásí, že stupidní polští velitelé nechali téměř celé Polsko bez ochrany a vrhli 95% svých sil do útoku proti nám.Co máme dělat?“zeptal se radista.
„Poláci nezaútočili na Kaliningradskou enklávu?“zeptal jsem se s podivem.
„Ne, soudruhu maršále.Říkám, že jsou stupidní…“
„Proveďte ještě jeden satelitní průzkum zda tam nemají někde schované tajné obranné síly a pokud ne vyšlete 140 000 vojáků Pobaltské Federální Armády i s tankovými a leteckými vojsky.Ať zaútočí ze severu a potáhnou směrem na Gdaňsk.Pokud dobijeme Gdaňsk bude to poměrně velké vítězství, Poláci ztratí důležitou námořní základnu a my získáme rozsáhlé zásoby ropy, zbraní a munice…jaký podiv co jsou polští velitelé za idioty…“pronesl jsem přemýšlejíce o celé situaci.
„Soudruhu maršále.Je toho na vás moc.Vyberte si jednu z front.Koordinujete totiž obranu i severní a balkánské fronty…“namítl generál Jaroslavský.
„Dobře.Zavolejte generála Bakunina, je to schopný stratég a dlouho bojoval v Srbsku a na Balkáně.Předejte mu velení nad balkánskými sovětskými jednotkami.Generálu Fiovi Kollhusovi, veliteli Finské Sovětské Armády předejte velení nad severním frontem v boji proti Švédům a jejich pozemním silám.O námořnictvo se postará Raskolnikov…“nařídil jsem.
„Takže si berete západní frontu?“tázal se generál.
„Ano, soudruhu generále…“odpověděl jsem.
„Soudruhu maršále.Dostáváme zprávy z Dánska…Dánové se odmítli přidat k invazi, vystoupili z NATO a vyhlásili neutralitu, poté co došlo v Dánsku k rozsáhlému protiválečnému povstání lidu…“oznámil po chvilce radista.
2:20.
Gdaňsk padl!
Vyhlášena Polská Sovětská Republika jako loutkový pro-federační stát v jehož čele stála Polská Lidová Strana.
30% polských zbraní a munice padlo do rukou sovětské armády.Polští vojáci zažili těžkou demoralizaci, útok na Pinsk i Lvov byl úspěšně odražen.Pouze maďarské vojska a oddíly NATO stále postupují do hlouby Federace na západní frontě.Poláci de facto pomalu, ale jistě kapitulují.Byl to první velký úspěch při válce, v níž jsme doposud zažívali jen neúspěchy.A to invaze trvala jen chvíli.
Kolem 2:30 jsem dorazil do Pinsku obhlédnout situaci a pozvednout morálku sovětských jednotek.To se skutečně povedlo.
Velitelský štáb Pinské vojenské posádky.
Byl jsem na velitelském štábu a diskutoval se skupinou důstojníků, velících jednotkám v rozbombardovaném Pinsku, když tu k nám přiběhl jeden radista.
„Soudruhu maršále…mám dobrou i špatnou zprávu…“řekl radista.
„Tak nejdříve špatnou…“řekl jsem.
„Francouzská, britská a americká armáda se vylodili na Krymu a obsadili Krym, kde nyní shromažďují invazní vojsko.Rumuni, Ukrajinci a Moldavané již vyslali své divize proti imperialistické výsadkové posádce, ale zatím jsou boje vyrovnané a imperialisté se drží Krymu jako vši pytle…“odpověděl radista a s důstojníky jsme se zasmáli.
„A dobrá zpráva?“
„Švédi už nemají námořnictvo!“pronesl vítězoslavně radista.
„Cože?!“vyjekli jsme s důstojníky.
„1.Námořní Sovětská Armáda rozdrtila na hlavu švédské námořnictvo a vlivem toho došlo k rozsáhlému zhroucení mnoha vojenských složek včetně pozemních a leteckých na území Švédska.Finští soudruzi už táhnou do Švédska a ze severu je podporuje Norská Socialistická Lidová Republika.Švédské království se hroutí a sílí republikánské nepokoje…“odpověděl k naší radosti radista.Karty se obraceli!V náš prospěch!
Totální mobilizace, masová agitace, vypětí všech sil…to způsobilo, že imperialistický útok se zhroutil už po pár hodinách, respektive velice zpomalil a někde úplně zastavil!Byl jsem hrdý na sebe, své vojáky a důstojníky, generalitu, admiralitu i maršály, naší velké sovětské armády…
Z Gdaňsku mezitím postupovala Baltská Rudá Armáda na jih a blížila se nebezpečnou rychlostí k Varšavě, která zůstala mimo Národní milici, státní policii a dvě tankové čety, téměř nehlídána…a která se také již zmítala v nepokojích.Polská vláda se přesunula do Krakova na jihu a baltští rudí vojáci postupovali…
Generální štáb, 7:25.
Kolem 5.hodiny ranní jednotky Baltské Rudé Armády vítězně obsadili Varšavu a po celém Polsku se nepokoje zvrhli v občanskou válku.Od Gdaňsku k Varšavě byla nastolena Polská Sovětská Republika a plně zabezpečena našimi divizemi.
Na jihu vládla polská národní vláda s několika tisíci vládními vojáky.
Více než 250 000 polských vojáků a 1 500 tanků mezitím padlo do našeho zajetí.Polská armáda de facto přestala existovat a zůstalo jen vládní vojsko.
Z oněch 250 000 vojáků se pod příslibem vrácení do vlasti a zastavení stíhání za zločiny proti Federaci více než 200 000 přidalo do sovětské armády a bylo vysláno do Maďarska proti tamějším silám.
Balkán a Ukrajina mi, ale dělali starosti.Rumunští, ukrajinští a moldavští soudruzi nedokázali zastavit postup invazních vojsk a ta mezitím dosáhla Kirovohradu na severu, hranic Oděsy na západě a vstoupili do Doněcké oblasti.To bylo pro nás primární nebezpečí.
V rámci balkánské fronty padlo Řecko, Makedonie a Albánie.Podcenili jsme situaci na Balkáně.
„Soudruhu poručíku.Hlaste nynější situaci na balkánském frontu…“nařídil jsem a přecházel po generálním štábu.
„Soudruhu maršále.Jednotky NATO právě vstupují do Kosova, kde je albánské obyvatelstvo vítá jako zachránce.To samé se předtím stalo s Albánii.Naše jednotky byli nejprve napadeny prozápadními extrémisty, teprve poté západním vojskem…teroristické bandy přepadají naše konvoje a naše jednotky ustoupili do Srbské Socialistické Republiky…respektive, centrálního a severního distriktu.Černohorské divize se brání zuby nehty a celkem úspěšně.Další problém, ale nastal s Bulharskou Sovětskou Republikou.Turecké vojska překročila hranice Řecka, spojili se s 901.Divizí NATO a zaútočili na BSR.Bulhaři ztratili již třetinu země a stále ustupují…“oznámil mi poručík.
„Použijte chemické zbraně, bojové nervové plyny shoďte nad vojáky NATO i tureckou armádou…v bombách i raketách.A 15 dalších raket s konvenční hlavicí shoďte na Istanbul a Ankaru…“nařídil jsem.
„Ano, soudruhu maršále…“
Generální štáb NATO, Brusel, Belgie.
7.Patro, hlavní kancelář nejvyššího velitele Jamese Richforda.Richford byl již postarší důstojník a nyní měl na sobě jen kvádro a kravatu.
Do kanceláře Jamese Richforda vstoupil jeho tajemník, plukovník Erikson.
„Veliteli…“ohlásil se Erikson.
„Eriksone.Jak se vyvíjí situace na frontě?“zeptal se Richford.
„Poláci právě kapitulovali nebo přešli na stranu sovětů.Maďaři začali ustupovat ze Slovenska a Finové s Nory obsadili polovinu Švédska…toť o západní frontě.Na jižní frontě a ukrajinské frontě slavíme úspěchy my…Albánie, Makedonie, Řecko a značná část Bulharska už je v našich rukou.Naše tankové a letecké divize poráží bulharskou Rudou armádu ve všech oblastech.Díky invazi na Ukrajinu, rumunští a moldavští bolševici neví kam dříve skočit a naše jednotky vítězně osvobozují ukrajinský lid ze spárů bolševismu…“ohlásil Erikson.
„Co s tím Polskem a střední Evropou?“zeptal se Richford.
„Netušíme.Podle odhadů kolem 10.hodiny dosáhne Polská Rudá Armáda hranic Německa a Běloruská Rudá Armáda vyžene naše jednotky z území Běloruska…“
„Nasaďte jaderné zbraně…“nařídil k zděšení Eriksona Richford.
„Ale, komandére!To nejde!“
„Proč?“
„Sověti mají elitní protiraketová vojska…a navíc, psychologický efekt…“
„Na nějaký efekt vám kašlu, spalte bolševiky!“zakřičel Richford a Erikson odešel.
Generální štáb sovětských vojsk, Minsk.
7:55.
Kolem 7:42 se podařilo zastavit díky raketovým a chemickým útokům postup západu a Turků na Balkáně do Bulharska…
Zástupce mi pak přinesl informace o celkovém počtu mrtvých a zraněných.
ZTRÁTY Rudé armády.
826 000 vojáků Rudé armády zabito.
1 250 000 zraněno.
1 200 tanků zničeno.
49 bojových stíhaček sestřeleno.
2 bombardéry zničeny.
4 válečné křižníky potopeny.
2 raketové křižníky potopeny.
5 jaderných ponorek potopeno.
ZTRÁTY NATO(+spojenců).
1 110 000 vojáků NATO a spojenců zabito.
900 000 zraněno.
500 000-600 000 upadlo do zajetí.
2 000 tanků zničeno.
125 bojových stíhaček sestřeleno.
32 bombardérů zničeno.
29 válečných křižníků potopeno.
15 raketových křižníků potopeno.
10 jaderných ponorek potopeno.
Civilní ztráty:
1 500 000 mrtvých civilistů.
Přes 2 000 000 zraněných.
Hospodářská produkce v západních republikách Federace na 25% z předválečné úrovně.Pinsk vypálen do základů předtím než byl osvobozen sovětskými jednotkami.Minsk těžce poškozen leteckými útoky a bombardováním.
Taková byla hrůzná čísla války…
Po pár minutách ke mně přiběhl vyděšený zástupce.
„Co se děje, soudruhu?“zeptal jsem se.
„Soudruhu maršále.Západ vystřelil 150 balistických raket s jadernou náloží směrem na Federaci!“vykřikl zástupce.
V tu chvíli by se ve mně krve nedořezali…a stejně tak v ostatních vojácích a důstojnících v místnosti.
„Protiraketová vojska!“vykřikl jsem.
„Už jsme aktivovali a čekáme na reakci našich sil…“odpověděl pobočník.
8:00.
Pět nesnesitelných minut…seděl jsem k smrti vyděšen na židli a kousal do tužky.
„Soudruhu maršále.145 raket bylo zničeno…“ohlásil pobočník.
„A co těch pět raket?“zeptal jsem se.Pobočník nestihl odpovědět, protože se ozvala strašlivá exploze a celý podzemní komplex se začal třást a rozpadat.
„Pod stoly!“vykřikl jsem a skočil pod jeden z kovových stolů.Strop se zhroutil a zavalil nás.
9:00.
Kolem 9.hodiny se v reakci na jaderný útok západní Evropa změnila v místo obrovské občanské války.Prakticky všechny divize NATO na Ukrajině a ve Slovinsku se museli stáhnout do západní Evropy potlačit rozsáhlé lidové nepokoje…to co se dělo bylo koncem západního tažení proti Federaci.
Ve Švédsku byla vyhlášena vláda sovětů a Švédsko se stalo součástí Federace.Povstání na Islandu a nepokoje v západní Evropě vyvolali stažení vojsk US ARMY z Islandu na pomoc západoevropským režimům.
Na území České Republiky, Maďarská, bývalého NDR, Rakouska a většiny Itálie se k moci dostali prosovětské vlády!
Ovšem my jsme již hodinu se vyhrabávali z trosek generálního štábu.
„Kam to spadlo?“zeptal jsem se.
„Pravděpodobně na severní předměstí.Úřad vlády je asi v hajzlu…“oznámil pobočník.
„Co ty zbylé 4 rakety?“zeptal se maršál Grigorijev, hlavní maršál tankových vojsk.
„Jedna dopadla na Rigu, další na Kyjev, třetí spadla do moře a čtvrtá spadla Američanům na hlavu na Krym…“odpověděl jeden z radistů.
10:20.
Teprve po další téměř hodině a půl jsme vylezli z trosek generálního štábu a dostali ven.
„Jaká je radioaktivita?“zeptal jsem se.
„1.4 SV…“oznámil radista a my jsme si hned oblékli ochranné kombinézy.
Začali jsme řídit evakuaci civilistů a zjistili, že v reakci na útok se vojska Rudé armády dala do mnohem většího a rychlejšího pohybu vpřed, jako odplata za útok…
Všechno to bylo tak šílené…za sotva půl dne došlo k jadernému útoku, hrůzné válce, která zničila polovinu východní a střední Evropy a bůhvíčemu ještě…
Odpoledne se podařilo reorganizovat vládu a dozvěděli jsme se, že naše jednotky už osvobodili zbytek Itálie, Rakouska a západního Německa.Čeští a maďarští žoldnéři již byli zničeni a Slovensko bylo osvobozeno.
„Jedu do Pinsku…“řekl jsem po chvilce pobočníkovi a nasedl do džípu.Nechal jsem do Pinsku shromáždit generalitu, abychom obnovili vládu…
???
Někde, někdy…
Začal jsem se probírat…netušil jsem, kde jsem…všude byla tma.Poslední na co si vzpomínám bylo, že jsem jel po rozbombardované cestě ve svém džípu a ozvala se exploze…
Pak už si na nic nevzpomínám…
Vůbec nic jsem neviděl a špatně se mi dýchalo.Jediné co jsem cítil bylo, že jsem bez horní části důstojnické uniformy, takže polonahý.Pak jsem ucítil prudký šok-studená voda dopadla na moji hruď.Byla to hrůza…už jsem věděl jak se cítil Mejerský.
Pak mi někdo strhl něco z hlavy, mé oči spatřili pronikavé venkovské světlo a já konečně uviděl, kde jsem.Na hlavně jsem totiž předtím měl černou kuklu.Teprve nyní jsem prozřel, že jsem v malé místnosti s oknem a kovovými dveřmi, jež byla už trochu zarostlá pronikajícími kořeny rostlin, které určitě po dost dlouhé době, ničili betonové zdi.Byl jsem připoután na zdi stejně jako, kdysi Mejerský.
V místnosti byli dva vojáci hlídající kovové dveře, jeden důstojník v uniformě americké armády držící kbelík s vodou a jeden po zuby ozbrojený muž, v uniformě izraelských paramilitarních komand, již postarší a plešatý.Ovšem ač byl starší, byl extrémně silný a namakaný.Nyní hleděl svýma nenávistnýma očima přímo na mě.
Opatrně přistoupil ke mně, u úst měl ruku a mnul si bradu…
„Ty víš, kdo jsem…“řekl chladným hlasem.
„Mohu třikrát hádat?“zeptal jsem se, se smíchem.
„No budiž…“odvětil.
„Sněhurka, Mikuláš nebo Yair Klain…“
„No vzhledem k tomu, že ženská nejsem a že nemám vousy, tak jsem Yair Klain…“řekl onen muž a pak vytáhl nůž.
Přistoupil blíže ke mně a vší silou mě bodnul mezi svaly na pravém rameni.Myslel jsem, že se zhroutím bolestí.Tvář se mi zkřivila bolestí…
Po chvilce Yair vytáhl nůž a odešel k jednomu stolku.Byli tam různé nástroje na mučení.
„Nic ti neřeknu…“vykřikl jsem.
„Já taky od tebe nechci nic vědět.Chci tě mučit, abych se pomstil a abych demoralizoval vaše armády, které brzy vstoupí do Paříže.Jen, abych tě informoval, je 19.březen…“řekl Yair.
„Proč pomstít?“zeptal jsem se.
„Vzpomínáš si na Dobrijansk?“zeptal se Yair.
Přikývl jsem.
„Dobrijansk byl místem tvého skutečného zrodu.Tam se zrodila tvá sláva, tvé hrdinství a tvé schopnosti.Rychlým úderem si rozmetal téměř bez odporu celou divizi!A pak běloruští pogromisté začali vraždit ukrajinské obyvatelstvo i válečné zajatce…na rozkaz svých poddůstojníků…a s tvým souhlasem!Pogromisté zabili 400 válečných zajatců a přes 600 ukrajinských civilistů, včetně mé ženy a dcery, které byli v Dobrijansku na jednom setkání…“řekl k mému zděšení Yair.Přivřel jsem oči a Yair odešel k dalšímu kýblu vody…tentokrát horké…a chrstl ji na mě…
Celý den mě nekonečnou dobu mučili nejhoršími způsoby…vytrhali mi nehty na levé ruce a nasypali do ran sůl a pepř.
Pak, po zřejmě několika hodinách, se Yair rozhodl prozatím zastavit mučení a nechal mě na zdi přivázaného.
Na břiše jsem měl šrámy od biče a od nožů…mimo to celou dobu mučení zaznamenávali na kameru a pak vysílali v televizi, aby viděli jak dopadl „velký a slavný“ maršál Ivanov.
V, pravděpodobně noci, přišel do místnosti Yair, zapnul světla v místnosti.
„3…“řekl Yair.
„Cože?“zeptal jsem se vysíleně.
„3 otázky.Máš tři otázky, na něž ti odpovím…tím COŽE si vyplýtval první otázku…“řekl s úsměvem Yair.
„Kde to jsem?“zeptal jsem se na druhou otázku.
„Na Ďábelských ostrovech, kdysi označovaných jako francouzský GULAG…“odpověděl Yair.
„Jaká je situace ve světě?“tázal jsem se na třetí otázku.
„Před hodinou sovětské jednotky vstoupili do Paříže a dobyli Centrální Vládní Výbor.Arabská Rudá armáda nyní postupuje na Izrael a asijské sovětské divize obsadili Mongolsko a Pákistán.Indie a státy jihovýchodní Asie se stali členskými státy Světové Federace Sovětských Republik, SFSR.Kolem 200 000 sovětských vojáků se vylodilo v jižní Americe a v Brazílii, Argentině a Peru dosadili prosovětské režimy k moci…my neslavíme absolutně žádný úspěch, vyjma odražení útoku na Británii…“
„Kdo velel útoku na Británii?“zeptal jsem se.
„Generál Radomyšlinský…“odpověděl Yair a já se začal smát.
„Co je k smíchu?“zeptal se Yair.
„Tak jsem měl stejně o jednu otázku navíc!“vyřkl jsem s úsměvem, on vytáhl elektrický obušek, přišel ke mně a vší silou mě švihnul pod žebra.Mým tělem projela neuvěřitelná bolest.
Pak odešel a znova mě pohltila tma…
Generální štáb sovětské armády, Minsk, o hodinu později.
Do kanceláře náčelníka generálního štábu vpadla Terezka.V kanceláři byl Raskolnikov a Romanov a o něčem diskutovali.
„Kde je Vladislav?!“vykřikla Tereza a pohlédla na Raskolnikova a Romanova.
Oba vypadali trochu vyděšeně.
„Zajal ho izraelský žoldák Jari Klain…a drží ho v bývalém francouzském lágru na Ďábelských ostrovech s cílem demoralizovat vedení sovětské federace i vojsko…“odpověděl Raskolnikov provinile.
Terka spadla na kolena a byla celá zničená…
„…ne…“bylo jediné co ze sebe vypravila.
Ďábelské ostrovy, další den.
Prožil jsem si další den mučení, trýznění a týrání.
Tentokrát mě týrali celý den v kuse.Ale já jsem nekapituloval.Chtěli jen, abych řekl jedinou větu „Jsem ubožák…federální vojáci jsou grázlové…“.Ale držel jsem se.
Kolem večera mučení přestalo.
„Máš zase tři otázky…“řekl Jari Klain.
„Co chcete dělat, vzhledem k tomu, že já nikdy neřeknu vaši větu?“
„Vyhladit lidstvo…tedy většinu…“
„Proč?“
„Protože vaše federální vláda ohrožuje korporatokracii…vládu našich nadnárodních koncernů…“
„Jak chcete vyhladit lidstvo?“
„Užitím selektivních biologických zbraní.V 80.letech jihoafrická diktatura apartheidu vyvinula tzv.selektivní biologické zbraně.Byl to převrat v biologickém vojenském programu.Antrax, který napadne jen asiata nebo černocha a bílého člověka nechá v klidu.Těsně před pádem apartheidu, bílí vůdci prodali 98% svých zásob biologických zbraní včetně plánů a dokumentací SBZ izraelské vládě.My jsme SBZ dovedli k dokonalosti.SBZ zabíjejí lidi podle genetického kódu a stačí nepatrný rozdíl a jsme schopni nastavit koho zabije.Výsledkem bude vyhlazení všech Slovanů, asiatů, černochů, Arabů a většiny Jihoameričanů.Prostě všech kdož se chtějí vzepřít naší vládě.A vzhledem k tomu, že už dlouho žít nebudeš…tak ti klidně řeknu, že bomby s SBZ typem antraxu vypustíme za 16 hodin nad celou Evropou.Všichni vojáci slovanského, asijského a arabského původu, tedy většina federálních vojsk, budou zabiti a kolaboranti jako islandské a jiné západoevropské sovětské síly rychle a hravě rozdrtíme.Pak shodíme bomby nad Jižní Amerikou a co nebude zničeno dodělají naše intervenční oddíly…a pak…pak vytvoříme úplně nové…IMPÉRIUM!“řekl s úsměvem Jari Klain a odešel z místnosti i se svými bodyguardy.
Minsk, prezidentský palác, tou dobou.
V hlavní kanceláři byl prezident Bljucher, premiér Kovalenko, admirál Raskolnikov, maršálové Ivanovský, Romanov a čerstvý novopečený maršál Tuchačevský, Terezka a důstojníci rozvědky.
„Soudruzi.Situace je dost špatná…“pronesl Bljucher a ukázal na videokazetu, kterou dostal ráno v poště.
„Toto video nám poslal izraelský žoldák Jari Klain…“řekl Bljucher a vložil videokazetu do videa a zapnul televizi.
Nejprve tam byli záběry jak mě Jari a jeho vojáci mučí…Tereza vypadala naprosto zničeně, když to spatřila a pak tam byl vzkaz od Jari Klaina.
Na obrazovce se objevila jeho tvář a bylo vidět, že sedí u nějakého stolu.
„Komunističtí vládci Federace.Jménem Západní Aliance a Světového antikomunistického svazu ozbrojených sil, vám oznamují ultimátum jež započne od 10.hodiny dnes ráno východoevropského času.Dostanete 16 hodin na složení zbraní, zastavení veškerých vojenských operací a kapitulaci svých ozbrojených sil.Pokud odmítnete vypustíme smrtící bakterie antraxu nastavené tak, že zabijí pouze slovanské, kavkazské, arabské a asijské obyvatelstvo Federace i vojáky.Pokud nekapitulujete zemře podle propočtů 5 miliard obyvatel.Sbohem…“pak byl konec.
„Kdy jsme dostali kazetu?“zeptal se Romanov.
„Před hodinou…“odpověděl Bljucher.
„Ten parchant!Takže máme už jen 2 hodiny než vyprší ultimátum…“řekl Raskolnikov.
„Ano…“odpověděl Bljucher.
„Terezo.Víte o čem to Klain mluvil?“zeptal se Romanov.
Tereza, která byla stále v šoku se sotva zmohla na slovo.
„Ano…mluvil o tzv.selektivních biologických zbraní.Tyto zbraně vyvinula jihoafrická vláda a jsou vytvořeny tak, aby zlikvidovali jen lidi s určitým genetickým kódem.Obyvatelstvo každé rasy, ba i národnostní skupiny, tedy Slované, ale i obyvatelé žijící v rozdílných oblastech, mají díky vlivům a okolnostem jejich života za stovky let pro obyčejného laika nepatrné rozdíly v genovém kódu.Ale tyto zbraně, elita vojenského programu biologických zbraní je schopna lokalizovat a zabít jen lidi s určitým genovým kódem…“odpověděla po chvilce.
Všichni důstojníci vypadali jakoby viděli smrt.
„Byla byste schopna vytvořit lék proti tomu?“zeptal se velitel rozvědky Kostěnko.
„Ano…za měsíc nebo dva…“
„K čertu…“vyštěkl Bljucher, až se všichni lekli.
„Nezbývá než kapitulovat…“řekl Raskolnikov.
„Na tom se asi shodneme…“řekl Bljucher.
„Pošlete zprávu alianci…že federace skládá zbraně a rozpouští své ozbrojené síly…“dodal po chvilce k znechucení a smutku všech přítomných.
„A co můj milovaný Vladislav?“zeptala se Tereza.
„Vyšleme pro něj záchranné komando převlečené za Američany…“řekl Bljucher.
„To vás napadlo nějak rychle…“odvětil Raskolnikov.
„Přemýšlel jsem už předtím o jeho záchraně…“
20.března 16:00 místního času, Ďábelské ostrovy, moje cela.
Ležel jsem na studené zemi, pravděpodobně již se zápalem plic a díval se na štěnice, které kolem mě lezli…pak do cely vstoupil Jari Klain, rozsvítil světla a s úsměvem na tváři vhodil do cely nějaké noviny.
„Abys byl trochu v obraze…“bylo jediné co řekl a odešel.Já jsem vstal a podíval se na noviny.Byli tam palcové titulky…
FEDERÁLNÍ OZBROJENÉ SÍLY SKLÁDAJÍ ZBRANĚ…TANKOVÁ VOJSKA FEDERACE OPOUŠTÍ ZÁPADNÍ NĚMECKO…POLITICKÁ SITUACE VE FEDERACI JE NA POKRAJI KOLAPSU…MARŠÁL BLJUCHER A VEDENÍ BĚLORUSKÉ SOVĚTSKÉ SOCIALISTICKÉ REPUBLIKY A OSTATNÍCH REPUBLIK DALO K DISPOZICI SVÉ FUNKCE…SOVĚTI V ZÁPADNÍ EVROPĚ KAPITULUJÍ…FEDERACE SE ROZPADÁ…
Začal jsem plakat jako malé dítě…ještě před pár dny naše vojska vítězně postupovala západní Evropou a nyní kapitulujeme bez boje…bylo to zničující pro mě, pro vše v co jsem věřil, pro mé vlastenectví a ideály…
Riga, velitelství rudého námořnictva, válečný křižník Trotzk, kajuta Raskolnikova, 16:20 jihoamerického času.
Raskolnikov došel do své kajuty na křižníku Trotzk a posadil se do křesla.
Přimhouřil oči a vzpomínal na to jak raketový křižník Iljia trefil raketami přímo do kajuty švédského velkoadmirála Stefansona a spolu s ním zabil i část švédského důstojnického námořního sboru…vzpomínal jak ponorkové torpédo trefil evakuační královské plavidlo a zabilo švédskou královskou rodinu…vzpomínal na celou tu obrovskou a slavnou bitvu v níž rudé námořnictvo rozdrtilo švédské elitní námořní válečné síly…
Ve stejnou chvíli švédští námořníci obsazovali lodě rudého námořnictva a prováděli, dá se říct, pogromy na rudé námořníky.
Raskolnikov poté vstal a odešel ke stolu.Z malé přihrádky vytáhl pistoli a nabil ji.Ozvala se rána…ne z pistole…švédští námořníci už přepadli i Trotzk a posádka musela nedobrovolně se vzdát.Námořníci pak házeli jednoho rudého námořníka a důstojníka nahého do ledového Baltu po druhém…
Raskolnikov se postavil doprostřed místnosti, přiložil si pistoli k spánku a čekal, až švédští vojáci zaútočí i na jeho kajutu.To se stalo za pár minut…
„Mě nezabijete…“řekl nenávistně Raskolnikov a vystřelil.Hned byl mrtví.
„Do háje!“vykřikl velitel švédských vojáků.
Prezidentský palác, Minsk.Tou dobou…
Všude po Minsku byli slyšet výstřely.Vojáci Aliance popravovali vojáky a důstojníky Federace.
Bljucher seděl ve své kanceláři a pročítal poslední politickou korespondenci.Vzpomínal na to jak byl, kdysi jen opozičníkem a řadovým komunistickým funkcionářem, jak vedl rozvoj Strany Práce a Spravedlnosti a jak prožil puč a ubránil Federaci.
Odložil korespondenci a šel se podívat z okna ve své kanceláři.Viděl jak pěchota Aliance vstupuje na pozemek prezidentského paláce a prezidentská i vládní garda i proti rozkazům vrchního velení klade zuřivý odpor aliančním vojákům.
Všechny strategické body Minsku, včetně ministerstev, úřadu vlády a generálního štábu byli obsazeny Aliancí.Zbýval prezidentský palác.
Mezitím oddíl elitních výsadkářů seskákal z helikoptéry nad prezidentským palácem a vnikl dovnitř větrací šachtou.
Na chodbě za prezidentskou kanceláří se ozvali rány a střelba.
Bljucher se posadil do svého otočného křesla a promnul si tvář…pak se ozvala další rána.Důstojník Aliance vyrazil dveře do kanceláře a samopalem MP5 zahájil palbu na Bljuchera.Bljucher byl hned mrtev…
Laboratoře programu Alfa.
Korčagyn běžel kolem laboratoří programu Alfa, zatímco americké stíhačky bombardovali základny a zařízení.Všude kolem běhali federální vojáci, vědci a technici, k smrti vyděšení a prchali pryč ze zařízení.
Pak se nad zařízením objevili americké bojové helikoptéry a zahájili palbu na budovy a prchající vojáky.
Korčagyn se zasekl na místě, když spatřil, že jedna z helikoptér na něj mířil.Jen přivřel oči a ozvala se palba.Kulomety ráže 7.9 mm pak Korčagyna rozstříleli na kusy.
Silnice směrem k Moskvě.
Ve stejné době se ke Smolensku blížil konvoj s předními funkcionáři vládnoucí Strany Práva a Spravedlnosti a částí generality, aby se dostali do Moskvy.Mezi generály byl i Ivanovský a Romanov, kteří cestovali v jednom BVPčku.
„Co se to stalo…kde jsme udělali chybu?“zeptal se Romanov.
Ivanovský také plakal a mnul si oči.
Ivanovský nebyl schopen mluvit a jen plakal.
Palba z kulometů!
Ozvala se palba z protileteckých kulometů a děl obrněných vozů Šilek…
„Co se děje?“vykřikl Romanov na řidiče.
„Americké stíhačky a helikoptéry…“odpověděl řidič obrněného transportéru.
Směrem na konvoj se řítila letka 5 F22tek.
„1.-5., ZAHAJTE PALBU NA KONVOJ…“řekl velitel letky do rádia a letadla vystřelili 10 raket.2 rakety zasáhli protiletecké baterie Šilka.Třetí raketa dopadla na náklaďák s vojáky, čtvrtá a pátá na náklaďáky s municí a zbraněmi, šestá a sedmá na cisternu, osma dopadla na džíp vepředu konvoje, devátá dopadla na tank T72 a těžce ho poškodila a konečně 10 dopadla na BVPčko v němž jel Ivanovský a Romanov.Okamžitě uhořeli k smrti.
Minsk, náš byt.
Tereza si uvědomovala, že je matkou mého dítěte a že musí žít.S Bljucherem se krátce před kapitulací domluvila, že záchranné komando mě transportuje do Simbirska na Sibiři, které zůstane tajně v rukou federálních vojáků a bude posledním územím Federace.
Nyní sebrala všechny nejdůležitější věci v bytě, zabalila je a vyběhla ven z paneláku.Na silnici čekal americký džíp s „americkými“ vojáky, respektive agenty KGB, převlečenými za americké vojáky.
„Soudružko, rychle…“řekl jeden z „Američanů“ a Tereza rychle hodila svoje věci do kufru a nasedla si s vojáky do džípu.
„Odjedeme na nedalekou leteckou základnu, která je ještě v našich rukou.Informovali jsme vojenskou posádku základny, že tam přijede americký džíp a řekli jim kdo jsme.Transportní letadlo Antonov-120 nás dopraví do Simbirska…“oznámil důstojník KGB a rychle se rozjeli směrem na severovýchod, kde bylo teprve pár amerických hlídek.
Ďábelské ostrovy, moje cela.
Seděl jsem připoutaný ostnatým drátem na židli a díval se do země.Z nosu mi tekla krev a většinu zubů už jsem měl vymlácenou…
Nyní do cely vstoupil Jari Klain a s odpornou grimasou na mě pohlédl.
„Soudruhu maršále.Vaši přátelé, Bljucher, Raskolnikov, Korčagyn, Ivanovský i Romanov jsou mrtví a vaše čubka je někde na útěku, ale brzy ji taky dostaneme…Federace padla a nyní nastává druhá fáze naší operace…“řekl Klain.
„Jaká…fáze?“zašišlal jsem.
„Nyní získáme náš životní prostor…potřebovali jsme, aby vaše jednotky kapitulovali a my měli klid na provedení tohoto činu.Za tři minuty 4 bomby v západním Rusku, 2 bomby ve střední Asii, 3 bomby na Kavkaze, 5 bomb na Balkáně, 5 bomb ve východní a centrální Evropě, 1 bomba v Pobaltí, 3 v jižní Americe a 7 bomb na dálném východě v Asii exploduje.Tyto bomby obsahují antrax selektivního typu…“odpověděl se smíchem Klain.
„Ty prokletý parchante!“zahřměl jsem.
„Všichni zemřou, včetně té tvé čubičky a spratka, kterého čeká…“dodal a zatleskal.
Pak se ozvala série explozí a budova se otřásla.
„Co se to k čertu děje?!“zařval Jari Klain na své spolubojovníky a ti vyběhli ven zjistit co se děje.
Já se usmíval…
„To asi klepe tvoje smrt…“řekl jsem a podíval na Klaina.Ten vytáhl revolver a namířil mi ho na hlavu.
Do cely vrazil znova jeden ze spolubojovníků.
„Komandére.Skupina elitních vojáků SpecNaz za doprovodu bojových helikoptér provedla výsadek na ostrovech.Helikoptéry raketami zničili naše obrané zařízení, protiletecká děla a většinu obrněných tanků a transportérů…SpecNaz už obsadili severní kasárny a velitelský štáb na východě…“ohlásil voják.
„Připravte protiletecké ruční zbraně a evakuační ponorku pro mě…“nařídil Klain.Voják zasalutoval a odešel pryč.Zvenčí se ozývala palba a výbuchy.
„Už nikdy nikoho z těch co máš rád neuvidíš.Tvá vojska jsou zničená.Tvá země je vypálená.Tví lidé brzy vychcípají!“vykřikl s pekelným smíchem Klain.
Prásk!
Ozval se výstřel z revolveru a kulka z něj ukončila moji existenci…moje prostřelená hlava se zaklonila dopředu a z úst mi tekla krev.
Klain odešel z cely a rozeběhl se po chodbě.Naproti němu vyběhli dva vojáci SpecNaz.Samopalem je zkosil dříve než ho stihli zaměřit.
Pak proběhl přes několik místností a vynořil se u zadního vchodu staré věznice.Seběhl po skaliskách a mířil k námořní základně, kde již kotvila jaderná ponorka…
V námořní základně izraelští a američtí žoldáci nakládali zbraně a munici do ponorky a dokončovali poslední přípravy na cestu.Nad hlavou jim „proletěla“ hořící federální helikoptéra a dopadla do moře.
Jari doběhl do přístaviště a běžel ke skupině šesti důstojníků, kteří stáli v pozoru a sledovali ho.
Jakmile k nim přiběhl, důstojníci zasalutovali a jeden z nich, poměrně mladý asi 25letý plukovník izraelské armády přistoupil ke Klainovi a pokývl hlavou.
„Otče…“řekl.
„Avrahame.Jak to vypadá?“zeptal se Jari.Avraham byl Klainův syn z prvního manželství jenž kráčel ve šlépějích svého otce, stal se důstojníkem izraelských vojsk a následně i žoldákem.
„Vše je připraveno, otče.Můžeme vyrazit…“řekl Avraham a přišla k nim jedna důstojnice izraelské armády a milenka Avrahama, Adelara.
„Zdravím svoji nastávající snachu…“řekl s úsměvem Klain a Adelara se také usmála.
„Ponorka je plně funkční…“ohlásila a všichni tři odešli směrem k ponorce.V tu chvíli se, ale ozvala z blízkosti palba.Vojáci SpecNaz na ně zahájili palbu a zabili jednoho poručíka izraelské armády a dva americké vojáky.Klain a spol., se rozeběhli po vratkém můstku a naskočili do ponorky.Ta se hned spustila do hloubky několika stovek metrů a zmizela v nenávratnu…
Přepravní prostor An-120, nad Uralem.
2 500 kilometrů od města Bratsk.
Na poslední chvíli velitelé a političtí činitelé zanikající Federace přesunuli místo příletu ze Simbirska, které bylo příliš blízko k neblahým událostem, do velice vzdáleného Bratsku, až u Irkutska.Bratsk byl lépe ochraňován přírodními podmínkami a byla tam silnější a loajálnější vojenská posádka.Mimo to tam byli staré sovětské podzemní bunkry v nichž bylo možné žít i mnoho let.
Antonov byl nyní ve výšce přibližně 20 kilometrů a byl doprovázen 10 bojovými stíhačkami Su32.
Terezka seděla a dívala se z okna na mraky.
Přisedl si k ní generál Lapatov, velitel leteckých vojsk Federace.
„Nebojte se…všechno bude v pořádku…komando jsme informovali, aby evakuovali Vladislava do Bratsku…určitě tam už na vás čeká vzhledem k tomu, že mají rychlejší helikoptéry a letadla pro transport…“řekl Lapatov a snažil se uklidnit Terezu.Ta, ale tušila, že se stalo něco hrozného…cítila to v každé buňce svého těla…o několik chvilek dříve mě Klain zastřelil…a v tu chvíli explodovali bomby s bakteriemi selektivního antraxu a zamořili většinu Eurasie a jižní Ameriky.
„Ne…všechno je špatně…“řekla Terka a hladila se po bříšku, kde čekala naše dítě.Z očí ji začali téct kapky slz a ústa se jí sevřela bolestí a smutkem.
10 minuta po výbuchu bomb.
Mezitím počet nakažených během deseti minut dosáhl 72 miliónů.Podle vědeckých odhadů, do hodiny bude přes 2 miliardy lidí infikovaných antraxem.A do tří hodin všichni, na než byl antrax „nastaven“, vyjma těch žijících v odlehlých oblastech jako byl Bratsk a několik dalších vesniček a měst.Do jednoho dne všichni tito lidé zemřou…
„PŘIPRAVTE SE NA PŘISTÁNÍ…“ozvalo se z interkomu letadla a všichni vojáci a důstojníci v letadle se začali připravovat k přistání.Tereza se pořádně oblékla a doufala, že žiji…
Bratsk, vojenské letiště Federace, o dvacet minut později.
Tereza, vojáci a důstojníci vylezli z letadla a vydali se na místní velitelství ozbrojených sil.Političtí funkcionáři odešli chvíli po nich.
Po pár minutách došli na velitelství v Bratsku a začali debatovat co a jak dále.
Tereza šla do kanceláře vrchního velitele vojenské posádky, kde se měla setkat se mnou.
Když vešla dovnitř spatřila velitele posádky jak seděl za stolem a u stolu stál velitel SpecNaz výsadkářů, kteří mě měli zachránit.
Tereza pohlédla na velitele výsadkářů.Ten pohlédl na ní a provinile otočil hlavou napravo a nalevo, na znamení neúspěchu.Terka na místě omdlela…
???, Bratsk, pokoj Terezy, 22.březen 1995, 12:00.
Terezka se probrala teprve o den a půl později a celou dobu u ní seděl Lapatov.
„Kde to jsem?“zeptala se hned Terka a Lapatov se probral k životu, protože doposud trochu dřímal.
„Terko, jak se cítíš?!“zeptal se hned Lapatov.
„Nevím…špatně…ale, kde to jsem?“zeptala se znova Terka a uviděla, že je v nějakém betonovém pokoji, leží na nemocničních nosítkách a je celá rozlámaná.Kolem ní bylo jen pár kusů nábytku a televize.
„Nacházíš se v bunkru 7115.Tento bunkr byl, kdysi vystaven na rozkaz sovětské komunistické strany.Nejde vlastně o bunkr, ale o celý komplex v němž může žít soběstačně, až 200 lidí…“odpověděl Lapatov.
„Co se stalo?Je Vladislav opravdu mrtví?“ptala se a žadonila po odpovědi.
„Aliance porušila ultimátum a vypustila selektivní antrax.Drtivá většina euroasijské populace zahynula.Vyjma Izraelců, západoevropských národů, Australanů a Japonců…museli jsme se před antraxem skrýt do podzemí…v jednu chvíli jsme museli začít střílet i do civilistů, kteří se chtěli dostat do bunkru, ale pro něž už nebylo místo…podle průzkumů budeme moci na povrch vyjít za tři roky, kdy už bude virus kompletně pryč.Ovšem tou dobou už bude pravděpodobně celá Eurasie obsazena Aliancí a předělána k obrazu Aliance…a…ano…Vladislav je mrtev…“potvrdil Lapatov, Terezce její hrůzné zjištění.
„To je konec všeho…“řekla s pláčem.
„Není.Nesmíš klesat na mysli, čekáš Vladislavova syna…“namítl Lapatov.
Terka přikývla a hned usnula vyčerpáním.
Jaderná ponorka Jari Klaina, severní Atlantik, směr-vojenská základna Guantanamo Bay, Kuba, 22.března 1995, 15:00.
Jaderná ponorka plula velice pomalu.Klain seděl ve své kajutě, měl práci hotovou a nikam nespěchal.Tak si dopřával i ruský kaviár a drahé francouzské víno k jídlu a zakončeno „krvavým“ steakem.
Do kajuty vstoupil s úsměvem Avraham a skočil na židli naproti otci.Jari se taky usmíval.
„Vše dopadlo dobře…“řekl Avraham.
„To jo…Federace zničena, Aliance přebírá moc…“odvětil Jari.
„Kdepak Aliance.Prezident USA Jeffrey Clark nařídil ustanovení Výboru státní reformy.Aliance NATO byla rozpuštěna.Stejně tak USA i všechny západoevropské země a Japonsko.Všechny tyto oblasti byli sjednoceny ještě s Izraelem a přejmenovány z Aliance na Impérium…“
„Ale, ale…odkud pak to víš?“zeptal se Jari.
„Mám osobní zdroj se Washingtonu.To mi připomíná, že ministr obrany imperiálních ozbrojených sil s tebou bude chtít mluvit…s tebou a několika dalšími důstojníky…“
„A jaký druh vlády je tedy nastolen?“
„Korporatokratický systém zůstává a bude mnohonásobně silnější a propracovanější…“odpověděl Avraham.
„Tak to jo…co bude další věc v plánu?“
„No.Ještě dnes večer příslušníci elektronických služeb CIA a Imperiální bezpečnostní služby ISS vymažou z počítačů, novin, televizních stanic…prostě ze všeho, že někdy existovali nějací Slované, Arabové, ne-japonští asiaté, Kavkazané nebo Jihoameričané.Vlastně všechny ty pojmy.Asiat, Slovan, Kavkazan a Jihoameričan budou smazány a kolektivní název, který bude přijat pro obyvatelstvo všech barev pleti bude…Terrané…Terranské impérium, terranská armáda…“
„Terra…Země…samozřejmě…ale jak vysvětlíme odkud se vzali černoši, proč jsou Japonci žlutí a proč Američani, Izraelci, Germáné a Anglosasové bílí?“
„Terranská akademie věd přijme nové oficiální státní teorie o vzniku života z nových nábožensko-politických hledisek, provedeme rozsáhlé revize vědeckého výzkumu, některé teorie a praxe úplně zlikvidujeme, způsobíme různé sledy událostí a rozsáhlé deportace obyvatelstev různých národů do různých částí světa, takovým způsobem, že se další nebo ob-další generace nebude ptát odkud jsou černoši a proč jsou Japonci žlutí.Naši agenti v akademii věd již dokončili tajně teorii o novém vzniku lidstva.Vznik života zůstane většinou dle klasických Darwinových teorií, vznik lidstva byl vymyšlen tak, že před milióny let dopadl na zem meteorit v němž byli buňky a organismy z nichž jsme se vyvinuli.A tyto buňky a organismy byli různé, proto se narodili černoši, proto jsou Japonci žlutí atd…“odpověděl Avraham k úžasu svého otce.
„Nebude nutné čekat celou generaci.Lidi budou tak zhovadilí, že zapomenou na svoji minulost už za pár let…“řekl Jari.
„Stejně tak veškeré školské a historické osnovy budou změněny.Staré zbraně minulosti budou zničeny nebo přivlastněny jako náš výtvor…zejména sovětský kalašnikov bude námi přivlastněn…první ani druhá světová válka nikdy neproběhli…z hlediska náboženství bude povolena jen jediná imperiální vládou uměle vytvořená církev a všechny ostatní církve budou zničeny a ostatní náboženstva budou tvrdě potlačena…děti budou učeny to co chceme a rodiče budou nuceni říkat svým dětem jen to co my chceme…a pokud odmítnou pošleme je do Sektoru 1…“
„Co je Sektor 1?“
„Sektor 1 je oblasti ve střední Africe o velikosti Středoafrické republiky.Vlastně se rozkládá na území několika států střední Afriky.Tam vytvoříme obrovskou oblast nápravných pracovních táborů, které budou vedené nadnárodními koncerny Weylon Industrial System a North-American Industrial-Research Corporation…“
„Dovol mi jednu otázku…jak chce nová imperiální vláda zabránit tomu, aby se budoucí generace dozvěděli o starém světě, když se v Africe a Eurasii nachází domy a budovy staré pár měsíců, i pár stovek let…“zeptal se Jari.
„Do září 1995 nebudou mít žádní lidé možnost se dostat mimo vymezená teritoria západní Evropy, Japonska, Izraele a severní Ameriky.Do září bude 1 200 000 našich elitních demoličních expertů, ženistů, pyrotechniků, techniků a inženýrů likvidovat jakékoliv pozůstatky minulosti.A od roku 2001 zavedeme do každého narozeného člověka speciální elektronický čip, který bude v podstatě kontrolovat jeho paměť.Rodiče se budou bát mluvit o minulosti, děti budou mít nastudováno to co jim řekneme, jakmile bude vše připravené provedeme generální průzkum paměti a vymažeme ji…a vždycky, když se objeví nějaký stín pochybností…vymažeme ho…“odpověděl Avraham.
„Předpokládám, že ne všechny děti budou mít ty čipy…“
„Máš pravdu.Děti korporatokratů, nejvyšších politiků, představitelů byrokratické, podnikatelské a vojenské elity ne.Tedy ani můj syn nebo dcera nebudou nikdy mít čip.Tyto děti budou informovány o celé minulosti a budou mít absolutně přísný zákaz jakéhokoliv vyzrazení.Dokonce se ani nebudou stýkat s ostatními dětmi z nižších a podřadných tříd.Budou speciální školy pro tyto elitní děti…“
„Když si pomyslím, že ještě před čtyřmi dny jsme stáli před hrozbou absolutního a drtivého vítězství Federace…a nyní jsme pány světa…Švédi musí být nejvíce nadšení…“
„Ano.Švédští vojáci a námořníci se krutě pomstili na federálním rudém námořnictvu…“odpověděl se smíchem Avraham.
„Na naše vítězství…“řekl Jari, pozvedl sklenici s vínem a napil se.
Avraham pozvedl imaginární číši jen symbolicky.Byl ve službě a nesměl pít.
Pak se ozvalo zaklepání na dveře.
„Dále…“řekl Jari a do kajuty vešel ozbrojený důstojník.
„Co se děje?“zeptal se Jari.
„Máme zprávu z velení.70 federálních důstojníků, politických funkcionářů a důležitých uprchlíků spolu se svými rodinami a ozbrojeným oddílem se schovali ve starém sovětském podzemním komplexu u Bratsku.Dohromady je to 200 lidí a žijí tam plně soběstačně.Jsou schopni tam de facto založit menší stát…“řekl důstojník a Jari vypadal, že vybuchne.
„Cože?JAK JE TO MOŽNÉ?“zařval, že to bylo slyšet pomalu přes několik chodeb.
„Bunkr je chráněn 150 centimetrů tlustými pancéřovými vraty a není možné se do něj ani při nejlepší vůli dostat.Lze se z něj akorát dostat zevnitř.Ale dovnitř se nedostaneme.Stěny jsou z 100 centimetrů tlustého železobetonu…“dodal důstojník.
„Co chce velení dělat?“zeptal se Avraham.
„Po delší diskusi bylo rozhodnuto nechat je tam žít…nemáme technické možnosti se dovnitř dostat…nemá to cenu…“odpověděl důstojník, zasalutoval a odešel.Jari Klain přestal jíst, opřel se o křeslo a promnul si tvář.
„Neboj…nějak se to vyřeší…“řekl Avraham, rozloučil se a odešel.
Bratsk, podzemní základna Eden, 22.března 1995, 20:00.
Ubikace Terezy Janovcové…
Terka seděla na posteli a přemýšlela co bude dál.Lapatov se o ní jakožto o vdovu válečného hrdiny a jednoho z vůdců Federace postará…
O to se ani tak nebála…ale bála se o budoucnost dítěte, o to, že bude muset žít v podzemí jako nějaká zahrabaná krysa…toho se nejvíce bála ze všeho.
Chtěla, aby naše dítě mohlo žít ve svobodné a prosperujícím světě…a už vůbec ne v takovéto díře.
V ruce držela fotografii na níž jsme byli spolu vyfocení v jedné restauraci a po chvilce si ji založila do jedné knížky.
Ležela a pořád přemýšlela…
24.prosince 1995.
Narodila se dcera Vladislava Ivanova a Terezy Janovcové, Olga Ivanovová.
1.leden 2001.
Zaveden systém elektronických čipů…
…co se bude dít dál brzy uvidíte…
Autor Vladislav., 30.12.2008
Přečteno 487x
Tipy 1
Poslední tipující: Bíša
Komentáře (0)
Doporučit
TiskKomentáře
Ještě nikdo nekomentoval.
Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.