Cursed War!-Vítězství...

Anotace: 1.ze série mých nových povídek o bitvách a válkách ve fiktivním světě. Pojednává o posledních soubojích mezi Erušanskou a Oseánskou armádou a následných událostech a činech.

Cursed War
Poušť Arka-makan, Osea, 400 kilometrů východně od hlavního města Erušanské federální republiky Farbanti, 12.října 2001.
Stál jsem v zákopu, na zádech automatická puška AK-74, v ústech žvýkačka a na očích dalekohled.Vedle naší části zákopů stál tank T-72MB.Byl to standardní tank Erušanských ozbrojených sil.V zákopech ještě seděli nebo leželi další erušanští vojáci nebo důstojníci.Já byl plukovníkem 701.erušanské střelecké roty.Erušanští vojáci a důstojníci nyní nosili standardní pouštní uniformu vyztuženou nanovlákny a s různými elektronickými vylepšeními.
Po chvíli ke mně doběhl jeden poddůstojník-radista.
„Co je, bratře radisto?“zeptal jsem se.
„Bratře plukovníku, Oseánské jednotky započali ofenzivu…budou tu za dvacet minut…“
„Kde přesně?“
„Po celé frontě…rozvědka hlásí, že nejprve provedou raketové útoky stíhačky 117.Bojové perutě OJA…“
OJA znamenalo Oseánská jednotná armáda.Konflikt mezi Oseánskou federací a Erušanskou republikou trval už od roku 1905, kdy naše jednotky zaútočili na severní oseánské ostrovy s cílem osvobodit je ze spárů oseánské menšinové vlády.Oseánští soldáti a oficíři nosili většinou modro-černé, v písečných oblastech perfektně viditelné uniformy s černými barety nebo poměrně kvalitními helmami.
Trochu vám přiblížím situaci.V roce 1902 Oseánská národně-demokratická armáda, skupina pravicových extrémistů, obsadila Koridanské souostroví jež si Oseánie nárokuje, přestože 87% obyvatel je erušanského původu.Extrémisté obsadili ostrovy, zlikvidovali místní milici a přičlenili za tiché podpory Oseánské federace ostrovy k centrální suchozemské vládě.V roce 1905, poté co ve volbách v Erušanské republice drtivě zvítězila Národní lidová fronta se přešlo od slov k činům.Byla vyslána 705.Střelecká rota, 22.Mechanizovaná brigáda a 45.Letecká peruť k obsazení ostrovů.Vítězství jsme dosáhli velice rychle a na několik desítek let vše utichlo.
V roce 1995 naše vláda usoudila, že máme dostatek sil a prostředků k úderu proti Oseánii.Chtěli jsme jednou provždy smést ten pseudo-státní patvar z povrchu země.Od Estováků jsme dostali rozsáhlý arzenál zbraní a munice dříve patřící Juktobánské lidově-demokratické armádě, jež byli ukořistěny během Estovacko-Juktobánské války v roce 1992.Naše vláda výměnou za to opustila dohodu o ekonomickém embargu proti Estovakii a naše firmy a společnosti začali s Estovakií obchodovat.Celkem jsme dostali 7 000 tanků T72, 150 jaderných taktických úderných ponorek, 20 balistických střel, 200 000 samopalů AK74 s 40 milióny nábojů, 400 dělostřeleckých raketových kompletů a přes 1 000 kusů dělostřelectva a minometů.To vše získali Estováci během bitvy u Bartolomějské pevnosti, kde porazili sjednocené armády Emérije a Juktobánije.A poté jsme tyto zbraně zařadili do výzbroje my a vydali se na útok.

Chronologie bojů:
1.října 2001.
9.Letecká armáda útočí na 15 oseánských vojenských základen podél hranice.Celé hraniční pásmo se hroutí.Následný útok 52.Pohraniční brigády mechanizované infanterie je téměř bez ztrát a Erušanské jednotky postupují během 2 dní o 15 kilometrů.
2.října 2001.
Raketové útoky 92 balistických střel odpálených na průmyslová a politická centra Oseánské federace podlomila morálku oseánských vojáků.Při útoku zahynulo 16 000 civilistů, 1 000 vojáků, předseda oseánské vlády a ministr průmyslu a obchodu.
4.-5.října 2001.
Erušanské námořnictvo a mariňáci útočí na Kombertský přístav, hlavní námořní vojenskou základnu oseánských sil.7 hlavních válečných křižníků je zničeno a 5 ukořistěno a začleněno do „Neporazitelné flotily“.
6.-9.října 2001.
První erušanské ozbrojené síly dosahují pouště Arka-makan, posledního teritoria stojícího před hlavním městem Oseánie, Sullivanem.
10.října 2001.
První stíhačky erušanského letectva narušili vzdušný prostor nad Sullivanem a ohlásili, že oseánské ozbrojené síly jsou na pokraji kolapsu.
11.října 2001.
Oseánie mobilizovala záložáky, 3 mužů ve věku nad 16 let a 1 žen ve věku nad 20 let do zbraně a vytvořili „1.Defenzivní armádu“, kterou vyslali do protiútoku na Arka-makan.
12.října 2001.
Erušanské jednotky vytvořili frontu a rovnoměrně rozmístili své síly.Nad oblastí 36, centrálního sektoru fronty převzal velení plukovník Dimitrij Fjodorenko.

Nyní jsem stál v zákopu, vedle mě tank, kdysi patřící Juktobánské armádě a nyní s barvami Erušanské armády a nad hlavou se nám blížili letecké síly Oseánie.
„Všechny protiletecké pozice do zbraně…“zařval jsem a protiletecké baterie Šilka podporované raketovými komplety SA-12 se aktivovali do boje.
Za chvilku nad námi proletěli rakety a sejmuli dvě oseánské F-16tky.Šilky pak zahájili palbu na nízko letící bombardéry A-10, které shodili první bomby na předsunuté kulometné pozice našich sil.
Popadl jsem jednu z protileteckých ručních střel a vyběhl na opevnění.Zamířil jsem střelu na bojový vrtulník Hind-Mil24 blížící se k našim jednotkám a vystřelil jsem.Hind nestihl uhnout a já se trefil přesně do kokpitu.Celý vrtulník ve vteřince explodoval…zjistil jsem, že ve vnitř byl výsadek samopalníků.
Jen jsem se pousmál a skočil zpět do zákopů.Vojáci už stáli u střílen, u opevnění a kulometných hnízd.
„711.Dělostřelecká brigádo zahajte palbu na sektor Delta-Foxtrot 16.Opakuji, zahajte dělostřeleckou palbu na DF16…“nařídil jsem vysílačkou a naše těžké dělostřelectvo zahájilo palbu na tankovou kolonu oseánských jednotek, kterou jsem spatřil dalekohledem.
„F22!“vykřikl jeden ze samopalníků a já spatřil jak proti našim zákopům letí rakety z F22ky.Rozeběhl jsem se pryč a skočil se schovat za jednu budku s nářadím ženistů.Ještě ke mně skočil kulometčík Michajilov vybavený PK kulometem a ostřelovačka Nataša Oboročenková s puškou SVD Dragunov.Ozvala se hrůzná exploze…dvě rakety dopadli na zákopy a dvě na protiletecké raketové baterie.
„Hlaste škody a ztráty!“nařídil jsem do vysílačky.
„V zákopech 10 mrtvých a 15 zraněných…“
„Tady protiletecká brigáda, dva raketové komplety a jedna šilka jsou zničené…máme tu 21 mrtvých…a kolem 16 zraněných…“
„Dělostřelectvo, jaké jsou výsledky palby?“zeptal jsem se.
„Vidíme…4 zničené nepřátelské tanky, 2 těžce poškozené.Dále kompletně zničených 7 obrněných transportérů a 1 poškozený…počkat, vidíme na našem úseku pět dalších konvojů…dobíjíme munici a zahájíme hned palbu…“
„Dobře…“odvětil jsem.
„Michajilove, spoj se s velitelským štábem, ať nám pošlou leteckou podporu…rychle…“křikl jsem a kulometčík odběhl k radistické stanici.
„Natašo…neboj všechno dopadne dobře…“řekl jsem a pohladil Natašu po vlasech.Byla to poměrně vysoká brunetka, s modrýma očima a výraznými slovanskými rysy ve tváři.Nyní se tvářila ztrápeně…
„Já vím…“řekla a políbila mě.Pak jsme vstali a vrátili se do zákopů odkud již naši vojáci stříleli na blížící se oseánskou pěchotu.Ta postupovala skrze Wojczewského koridor a přes písečné duny.Wojczewského koridor jsme začali ostřelovat lehkým dělostřelectvem, ale duny byli problém.Tam jsme museli pěchotu přes ně přebíhající zlikvidovat jen samopaly nebo kulomety.
Kolem mé hlavy proletěla kulka a zabila protitankového raketčíka stojícího vedle mě.
Nataša vylezla na jedno návrší a trochu se zahrabala do písku.Odtamtud měla skvělé místo pro střelbu a začala střílet na oseánské vojáky.Jako první šli do pytlů důstojníci…samozřejmě…
„Nasadit granátomety…“nařídil jsem a všichni samopalníci si nainstalovali granátomety na kalašnikovi.
„Pal!“vykřikl jsem a vystřelili jsme do vzduchu.Trefili jsme se celkem dobře do formace 11.roty 41.střeleckého praporu 29.divize mechanizované infanterie oseánských vojsk.Zlikvidovalo to 52 oseánských vojáků.
„Plukovníku, oseánské jednotky na severu ustupují a vrací se do obraných pozic.Generál Kozlowský nařídil přípravu k úderu proti jejich jednotkám.Máme jim poslat třetinu samopalníků…“ohlásil mi radistický důstojník Cibulkov.
„Ten idiot zešílel…zavolejte mu a ohlaste, že máme nedostatek jednotek…“řekl jsem.
„Ohlásil jsem mu to.Řekl, že nám posílá 29 000 nových záložáků, ať mu pošleme třetinu vojáků a pokusíme se to přečkat než dorazí záložáci…“odpověděl radista.
„Dobře, rozpočítat a přesunout na sever…doufám, že to bude k něčemu platné…“odvětil jsem a pokračoval v palbě z kalašnikova.
Během pár chvilek naše síly prořídli o třetinu vojáků.
„Komandére, nepřátelské síly značně oslabili naše pozice u Wojczewského koridoru…“oznámil mi po chvíli důstojník kulometčíků.
„Pošlete tam…sakra máme vůbec něco?“zeptal jsem se.
„Ano, ještě můžeme vyslat oddíl ostřelovačů a protitankových granátníků, ale to je vše…“
„Vyšlete to…co tankistické síly?“zeptal jsem se, protože chvíli předtím všechny naše tanky vyjeli vstříc nepříteli.
„Tankisté postupují velice rychle a rozmetali odpor většiny mechanizovaných vojsk Oseánie na severu i jihu, zde v centrálních oblastech ještě zuří tankové bitvy.Za pár minut dorazí 150 tanků T80UD, aby se stali hlavní údernou silou a prorazili oseánské pevnosti a opevnění na linii…“
„Dobře, vpřed…“bylo jediné jakž takž kloudné co ze mě vypadlo.
„Cože?“zeptal se zmatený oficír.
„No vpřed!Všichni vstávat!Ze zákopů vpřed!“napadl mě z ničeho nic zdrcující operační plán.Zdálo se to jako sebevražedný plán, ale bylo to prosté.
My jsme se, tušíce že proti nám jde oseánská pěchota a lehká obrněná technika rozeběhli vpřed a oseánští vojáci, netušíce že proti nim jdeme střemhlavým úderem, se domnívali, že jsme skrytí v zákopech a přes duny a kopce nás neviděli.
Jakmile se proti nám vynořili neměli nejmenší šanci a všechny jsme je zkosili těžkou palbou.Zákopy mezitím obsadili záložáci generála Kozlowského a přesně se prohnali naše tanky T80 a projeli přes kopce z nichž zahájili palbu na oseánské obrněné jednotky a oseánské zákopy v dálce na horizontu.
Mezitím došlo k operaci „Chirurgický řez“…

Výsadkové oddíly o síle 700 elitních erušanských vojáků z řad tzv.Jagelonské úderné čety provedli parašutistický diverzní výsadek nad hlavním městem Oseánie, Sullivanem.Během pěti minut položili výbušniny a odpálili všechny strategické zbrojní sklady, část kasáren, několik primárních průmyslových a zásobovacích podniků a nakonec udeřili na prezidentský palác generála Miroslawského.Ten nestihl ani mobilizovat ochranku a Jagelónci ho stihli zastřelit.

17:12.
Jednotky erušanské národní armády dosáhli severního pobřeží, jihovýchodních teritorií a osvobodili východní souostroví.Posledních 20 000 oseánských vojáků se nachází v Sullivanu.

Velitelství 62.erušanské armády, východní Arka-makan, 120 kilometrů západně od Sullivanu.
Seděl jsem s dalšími členy důstojnického sboru v konferenční místnosti a rozebírali jsme operační plány.
„Přátelé.Před malou chvílí naše tankistické a pěchotní regimenty vstoupili na předměstí Sullivanu a zlikvidovali místní samosprávu a politické špičky.Brzy naše jednotky dosáhnou prezidentského paláce, kde se brání v obklíčení naši elitní výsadkáři…“oznámil generál Valerov.
„Juktobánská lidově-demokratická republika, která měla rozsáhlé obchodní a kulturní smlouvy s Oseánií žádá okamžité zastavení bojů, jinak je ochotna začít s raketovými útoky proti naší republice…“oznámil velitel strategických vojsk Kolčak.
„Jsem schopni aktivovat protiraketové síly?“tázal se generál infanterie Romanovský.
„Ano, ale sestřelíme jen 75% juktobánských raket.Zbytek dopadne na cíle…“odpověděl velitel protiraketové obrany Dimitrov.
„Aktivujte protiraketové síly nad všemi strategickými, politickými, průmyslovými a vojenskými centry republiky.Venkov ať klidně lehne popelem…“pronesl generál tankistů Akájev.Takoví přístup mě vyvedl z míry.
„Vyšlete mě a já zlikviduji všechny primární útočné juktobánské raketové základny…“pronesla velitelka speciálních komand SÚR(Speciální Úderné Regimenty), Lena Kobzanová.
Maršál ozbrojených sil republiky Jegorov přitakal.
„Vyšleme velitelku Kobzanovou a její regimenty na diverzní akci…“
„Přátelé.Pouštíme se na velice, velice tenký led.Válka s Oseánií dost oslabila naše síly.Pokud chceme vést válku s Juktobánií, která je mimochodem třikrát větší než my, má desetkrát silnější armádu a dvacetkrát lepší průmyslové a vojenské kapacity, měli bychom vytvořit vojenské aliance…“namítl ministr zahraničí Joraděnko.
„Estovakia?“tázal se Jegorov.
„Estovakia je na pokraji hospodářského kolapsu a poslední co jí drží nad vodou jsou naše firmy a ekonomické smlouvy…“namítl jsem.
„Belkanské knížectví nám má do příštího týdne dodat podle obchodní smlouvy přes 20 000 tun zbraní a munice.To by mělo zacelit ztráty způsobené válkou s Oseánií…ale Belkané nebudou chtít uzavřít vojenskou alianci.Jsou pod tlakem Nezávislé demokratické republiky Tyrenie, s níž nemáme dobré vztahy…“odvětil velitel 9.Pozemní armády Johnson.
„Dostal jsem nápad.Založit pevnou vojenskou alianci s více státy proti Svazu juktobánských republik i Nezávislé demokratické republice…“navrhl výsadkářský velitel, Valentin Simonov.
„O čem si sakra myslíš, že tu posledních pět minut jednáme?“vykřikl naštvaně Jegorov.
„Ale vy to nechápe, maršále.Vy mluvíte o voze a já o koze.Vy mluvíte o obranné alianci a já navrhuji rozsáhlý a masivní úder proti svazu i republice…“řekl k našemu překvapení Simonov.
„No mohli bychom vytvořit pakt s Romnijskou národní republikou, Aurelijským knížectvím a Nordickou federací.Pak by se možná přidali i Belkané a za ekonomickou podporu i Estováci…“řekl jsem.
„Teoreticky jo…“odpověděl Jordaněnko.

…
12.prosince 2003 Jednotná aliance tvořená Erušanskou republikou, Belkanskou federací, Republikou Estovakia a 4 dalšími státy společně napadli Svaz juktobánských lidových republik.Jakmile postoupili o 40 kilometrů do vnitrozemí Svazu už byli ekonomiky Aliance na pokraji kolapsu, zatímco Juktobánská ekonomika byla pevná a silná a dokázala mnohem efektivněji doplňovat vojenské posily.
19.prosinec 2003-Alianční vojsko je poraženo u hlavního města Cinigrad.
22.prosince 2003-Aliance ustupuje k výsadkovým perimetrům a bodům.
24.prosince 2003-Juktobánští vojáci drtivě poráží pozemní síly Aliance, zbytky Aliančních armád jsou buď zajaty nebo evakuovány z juktobánského kontinentu.
27.prosince 2003-Juktobánské komunistické vedení využívá situace a přepadá Estovakii.
29.prosince 2003-Juktobánští vojáci dosahují hlavního města Republiky Estovakie,
30.prosince 2003-Poslední estovácké jednotky se brání na severní linii.
31.prosince 2003-Estovácká vláda podává definitivní kapitulaci.Všechny estovácké ozbrojené síly a složky jsou rozpuštěny nebo poslány pod vedení juktobánské Rudé armády.Estovakia byla přejmenována na Estovackou autonomní lidovou republiku.