Sanguinis Sitiens V.

Anotace: Před koncem prázdnin sem dávám další díl. Přeji pěkné čtení

Edwardova dedukce byla zase správná. Během týdne se objevili další tři takové skupinky. Potom už naštěstí nikdo další. Nejspíš to bylo způsobeno i tím, že jednoho upíra z poslední skupiny jsem málem zabila.

„Proč si mi vlastně pomáhal?“ zeptala jsem se jednou v mém pokoji Edwarda
„Žiju už dlouho a když jsem tě uviděl, řekl jsem si, že by to mohlo být příjemné zpestření.“
Pousmála jsem se. Momentálně jsem patřila k vyšší šlechtě stejně jako Edward. Byla jen hrstka upírů se stejným postavením, kterým bylo vidět v očích, že by se mě rádi zbavili. Ostatním to nevadilo a někteří mě dokonce do svého kruhu s nadšením přivítali. Mnoho věcí se pro mě změnilo. Například, nemusela jsem chodit lovit tak často, protože mi často přinášeli čerstvou zvířecí krev do pokoje. Moje existence ovšem začínala být trochu monotónní.
„Nad čím přemýšlíš?“ zvědavě se ke mně naklonil
„Už mám dvojnásobný důvod proč zabít Vincenta.“
Podle se usmál. „ A potřebuješ k tomu jen svojí hlavu.“
„Ne.“ pousmála jsem se „Bylo by to moc snadné.“
Začal se smát tak nahlas, jak jsem ho ještě nikdy neslyšela. Přešel ke dveřím na balkón a stále se přitom usmíval.
„Teď ho ještě ale nechoď hledat.“ najednou zvážněl
„Proč?“
„Zítra je Svátek svatého Augustina.“ ušklíbl se „V ulicích bude mnoho lidí, lovci se to tam bude jen hemžit aby všechno ohlídali. Ale to není ten největší problém.“
„A co je zase problém?“
„Přijedou Varacolusovi.“
Ztuhla jsem, když jsem uslyšela to jméno. Nevěděla jsem toho o nich moc. Jen to, že jsou něco jako vládnoucí rod, královská rodina ve světě upírů a Cristian s nimi asi měl nějaké neshody. Při té vzpomínce na něj mě to zase zabolelo a zašklebila jsem se.
„Ale ale, copak ty už si snad měla tu čest?“ na tváři mu pohrával trochu zlomyslný úsměv. Zase jsem nasadila neutrální výraz. „Ne, nikdy jsem nikoho z nich neviděla.“
Přišel ke mně a palcem mi přejel po tváři až k bradě. „Přijď zítra dolů. Pomsta ti za jednu noc neuteče,“ pronikavě a zároveň prosebně se mi díval do očí,“navíc, Varacolusovi jsou velmi informovaní ve všech směrech. Nejmladšímu z nich je přes tisíc let.“
Vypochodoval ze dveří a nechal mě samotnou s mými myšlenkami.

Další den jsem vstala hned po západu slunce. Nebe bylo stále zbarveno do fialova. Seskočila jsem z balkónu na zahradu a pak přelezla přes zeď, která se obklopovala celé sídlo a vykročila směrem do lesa. Ne že bych se bála jít normální branou, ale nechtěla jsem nikoho potkat.
Došla jsem až na malou mýtinku, kde bylo malé mělké jezírko s vodopádem, který stékal po skalce na východní straně. Našla jsem to tu jednou při lovu. Shodila jsem ze sebe oblečení a šla se umýt. Pak jsem si ulovila něco ke snídani a vrátila se zpátky.
„Už jsem si myslel, že nepřijdeš.“ Edwardovi pohrávaly v očích malé plamínky zlosti.
Jeho poznámku jsem cíleně ignorovala a vyndala si ze skříně béžový korzet, černé kožené kalhoty a boty na podpatku.
„Omluv mě ještě na chvilku.“
Otráveně se na mě podíval a vyšel ven na chodbu. Já se zatím převlékla a pak odešla za ním.
„Něco pro tebe mám.“ Z kapsy vytáhl malý balíček čehosi. Zvědavě jsem ho rozbalila.
„Čokoláda?“ zmateně jsem se na něj podívala
„Dělá to pro mě jeden přítel. Je to naplněné krví.“
Jeden kousek jsem si tedy strčila do pusy. Opravdu se mi po chvilce na jazyku rozplynula lahodná krvavá chuť.
„Děkuji, je to milé.“
Vrátila jsem se do svého pokoje a dáreček položila na stolek.

Když jsme přišli do hlavní síně, byli už tam téměř všichni. Loraine , upírka též patřící k vyšší šlechtě, mi přinesla číši s krví. Sama pak upila ze své.
„Prý přijdou jen tři.“ zakňourala zklamaně
„Kdo, tři?“
„Jen tři z rodiny Varacolusových. Prý to má být Aurion, Valerio a Hiram.“ Při vyslovení posledního jména se pousmála a tak jsem se zeptala proč. „Je z nich nejmladší.“
„A co u nich znamená nejmladší…“ konstatovala jsem se s úšklebkem
„To je pravda, ale stejně… Víš, uvažovala jsem o tom, že bych odjela z Anglie.“
„Kam chceš jet?“
„Do Rumunska. Je tam bezpečněji a když už se tam objeví nějací lovci mají ubohé zbraně, nejsou moc početní a ani moc úspěšní.“
Musela jsem se nad tím pousmát. Mnoho upírů se tady s Lovci paktovalo. Pro Vincenta jsem samozřejmě byla prioritou já a taky proto jsem chodila do ulic jen zřídkakdy. I pro ty, kteří zcela přijali mou maličkost mezi sebe, tu číhalo nebezpečí ze strany těchto upířích donašečů.
Loraine se ode mě odpojila a já se odebrala ještě pro jeden pohárek s krví. Byla jsem zahloubaná do svých myšlenek a ani jsem si nevšimla, že do místnosti vešli tři postavy v kápích, kolem nichž se začli točit ostatní upíři. Edward ke mně přistoupil zezadu.
„Nevypadáš, že by ses bavila. Varacolusovi jsou tady,“ pošeptal mi do ucha.
Ta tři slova mě zase uvedla do stavu bdělosti. Když jsem se na Edwarda podívala, tajemně se usmíval. Natočila jsem hlavu mírně, abych viděla na vzácnou návštěvu. Ten pohled mi téměř vyrazil dech. Ti tři byli nádherní. Jejich pleť byla neuvěřitelně bílá a přesto to na nich nevypadalo nepřirozeně. Nejvyšší z nich měl vlnité, tmavě hnědé vlasy po ramena a velmi tmavé oči. Druhý měl vlasy delší a o něco málo světlejší, vzadu sepnuté sponou. Poslední z nich mě ale zaujal nejvíce. Jeho vlasy byly sněhově bílé, stejně jako jeho pokožka, která mi připomínala porcelánovou panenku. Upírovy temně modré oči se setkaly s těmi mými. Až mi z toho pohledu naskočila husí kůže.
Ani ne ve vteřině stál blízko u mě a jeho sladký chladný dech mi ovanul obličej.
„Nevěděl jsem, Edwarde, že tu máš s sebou člověka.“ Mluvil tiše, ale autoritativně.
Edward se na mě podíval s výzvou a očekáváním nějaké reakce, které se dočkal.
„Co Vás vede k přesvědčení, že jsem člověk?“
Ani nevím proč, jsem se na něj usmála. Jeho výraz se změnil v udivený. Pak se jeho prsty zlehka dotkly mé brady abych jí pozvedla a on si mohl lépe prohlédnout mé oči.
„Omlouvám se.“
Vzal mou ruku a lehce přitiskl své rty na její hřbet.
„To je v pořádku.“ Spustila jsem ruku zase podél těla.
Díval se mi pronikavě do očí a já mu to chvíli dokázala oplácet. Pak jsem ale úplně ztratila jistotu a svůj pohled stočila úplně jinam. O co se pokoušel jsem zjistila, až když už se mi téměř dostal do hlavy. Instinktivně jsem na něj zaútočila. Měl kolem sebe silnou ochranu, ale alespoň ho to vyvedlo na chvíli z míry. Mě to zase poskytlo čas k tomu se otočit na podpatku a odejít.