Neboj, oni spí...

Anotace: ...Jenže nespali

,,Hej Niko, pohni!“ Zařvala na mě Eva, která už stála u poslední pouliční lampy. Ve světle se jí leskly oči. Váhal jsem. ,,Jdeš snad taky, nebo ne?“ Nechtěl jsem jít, a Eva to věděla. Byl jsem sice kluk, ale měl jsem strach… Nejistě jsem tedy vykročil do kuželu světla. ,,Dobře, ale je proto, že mám o tebe strach!“ řekl jsem, a v duchu dodal, a o sebe taky! ´ Eva mě drapla za ruku a se smíchem mě vlekla do lesa. ,,Evo, neblbni a stůj! Tohle je starý hřbitov, nikam nepůjdeme.“ oznámil jsem Evě, když jsme došli po zarostlé lesní pěšině až ke staré hřbitovní zdi. Hřbitov se už nepoužíval. Byl celá staletí skrýván v temném lese, zřejmě z dobrých důvodů. Eva mi vlepila pusu a zachechtala se ,,No tak Niko, pojď se mnou“ lákala mě sladkým hlasem. ,,Pojď, jen si pohrajeme. Nikdo ti neublíží, Niko. Mrtví spí věčným spánkem.“ ,,Tím si nejsem tak jistej.“ Zahučel jsem si spíš pro sebe. ,,Niko prosím! Slíbils mi, že mi splníš jakýkoliv přání!“ Švihla svýma měděnýma vlasama a hnala se k pootevřené hřbitovní bráně. Protáhla se mezerou a mávala na mě. Je to bláznovství, o tom není pochyb, ale… Nadechl jsem se a vešel. Ovanul mě mrazivý závan. Byla teplá letní noc, takže příčina mohla být jen jediná. Zachvěl jsem se. Nespí, prolétlo mi hlavou, ale to už Eva nahlížela do hrobky. ,,Evo! Zbláznila ses?! Jdeme pryč. Hned!“ Ale Eva jakoby neslyšela, a vlezla dovnitř. Vmžiku byla zpátky, ale v rukou nesla něco třpytivého. Zlatý náhrdelník. Větší krásu jsem neviděl, ale i tak jsem se zhrozil na činem mé holky. Okrádat mrtvé! Ta jako smyslů zbavená tančila kolem a svlékala se. Svršky dopadaly na okolní hroby. Když šla ke mně, klesla najednou teplota vzduchu několik stupňů pod bod mrazu. Eva se zarazila a celá zbledla. V očích se jí zračila čirá hrůza, byla bledší než sama Smrt a začala ječet. Chlad prostupoval až do morku kostí. Najednou Eva začala kopat do vzduchu, jako by ji nějaká síla táhla pryč. Zápasila s neviditelným nepřítelem a křičela. ,,Niko! Niko! Pomoz mi! Prosím! NIKO!“ přes její prosby jsem stál na místě a koukal na bojující Evu, které už začaly pomalu docházet síly. Síla ji vlekla do hrobky, ze které vynesla zlatý náhrdelník. V hlavě mi zvučel mě neznámý hlas, který mi říkal, abych ji nechal být, chci- li sám žít. A stále dokola. Začal jsem se cítit malátně, a pak si pamatuji jen Evu, jak zmizela se smrtelným jekotem v hrobce a dál jen ticho a prázdno. Byl jsem v bezvědomí. Nevěděl jsem jak dlouho. Když jsem se probral, ležel jsem pod poslední pouliční lampou, na začátku temného lesa. Eva nikde. V hlavě mi stále zněl hlas: Uteč, nebo budeš další! Utekl jsem. Když jsem dorazil domů, umyl jsem se a přemýšlel, co se asi stalo s Evou? Najednou zazvonil telefon. Volala Evina matka. Hledala svou dceru. ,,Nevím paní Briková, kde by Eva mohla být. Včera jsem ji neviděl, jen jsem zaslechl něco o tom, že se chystá na starý hřbitov.“ zalhal jsem. Večer zvonil telefon zase. Doufal jsem, že to je Eva. Byl to její otec. Mluvil roztřeseným hlasem a v pozadí byly slyšet hlasité vzlyky. ,,Niko…“ ,,Co se stalo? Co je s Evou? Je v pořádku?“ naléhám. ,,Niko… Odpoledne ji našla policie. Na starém hřbitově. Chumáče jejích vlasů byly snad po celém hřbitově. A ona…Má jediná dcera…Našli ji mrtvou. Zohavenou. Roztrhanou na kusy! Moje holčička!“ udělalo se mi mdlo… Dostalo ji to. ,,Byla v hrobce Henrika Brauze, zlatníka.“ rozbrečel jsem se. Pan Brik zavěsil…Dostali ji pro její zvědavost. Měli spát, a nespali. Proč nespali?!