1000 slov

Anotace: Taková hloupost, co mě napadla, když jsem se nudila. Možná to časem i rozepíšu :) Je to můj debut tohohle žánru, tak prosím, abyste na to brali trošku ohledy :D

Celým domem se šířil odporný puch. Nejhůře se to projevovalo, čím blíž byli ke koupelně. Nad vanou se slítávaly mouchy všech velikostí a nechutně bzučely. Ve zhnědlé smradlavé vodě ležela Olivia San-John. I když by její příbuzní asi řekli, že ona to rozhodně není. Blonďatou hřívu měla slepenou špínou, modré oči děsivě vystouplé. Celé tělo měla nepřirozeně nafouklé; jako heliový balonek. Ruce jí volně visely přes okraje vany. Nohy měla samou modřinu. Bylo podivuhodné, že ještě nezmizely. Všude po těle usedaly mouchy. Styler si znechuceně odfrkl a jedním mocným mávnutím mouchy odehnal.
„Tak co, Stylere. Kohopak nám zabili tentokrát?“ Livings byl malý, vyhublý a proplešatělý soudní znalec, „Teda ne že by vypadala zrovna lákavě. Kdo ksakru moh‘ udělat takový svinstvo?“ znechuceně si odplivl.
„Jmenuje se Olivia San-John. A opravdu nevím, kdo to udělal,“ Styler vrhl významný pohled na slinu pod svýma nohama, „Přišel jsem před čtvrt hodinou.“ Oba dva stáli nad mrtvolou ve vaně v nepříjemném tichu. Chvíli trvalo, než si oba uvědomili zvuk skřípajících brzd. Venku někdo velmi hlasitě zaklel. Styler zaskřípěl zuby.
*
„Olivia San-John říkáš? Nechceš mi snad tvrdit, že věříš tomu, že to je pravý jméno,“ Gonzalez nastartoval svoje Shelby. „Nikdy jsem netvrdil, že to je pravý jméno. Podle toho, co zbylo z otisků se jmenovala Gia Matsuki.“
„Matsuki… Odkud je mi to jen povědomý… Děláš si prdel!“ zaječel Gonzalez, „Já s žádnou zasranou mafií do křížku jít nechci. Nemínim skončit v Mississippi s hlavou v betonu!“ Hned na to se Styler rozesmál tak, že sklo před sebou poprskal Hot Dogem.
“Nebuď hloupej. Ty ti ještě budou vděčný, když přijdeš na to, kdo jim zabil slečinku.“
„Stylere, hele, nenapadlo tě třeba, že jí zabili oni sami?“ Gonzalez po něm vrhl zvídavý pohled.
„Napadlo. Ale pochybuju, že by Matsuki zabíjel vlastní dítě. To je uhozený akorát tak, aby to napadlo tebe,“ odpověděl věcně, zapínaje si pásy.
„Seš vůl, Stylere,“ Mario Gonzalez sešlápl plyn.
„Možná. Ale toho sráče dostanu. Mně tu nikdo vraždit nebude,“ Styler si významně poklepal na pistoli schovanou pod bundou. Gonzalez se zazubil a nadšeně strhl volant doleva. Mario Gonzalez byl Mexičan se španělskými předky. Ve svých pětadvaceti se vyšvihl neobvykle vysoko. Na jednoho z nejlepších detektivů San Francisca. Norman Styler byl spíše pověstný svou drsností. Nejednou se stalo, že pachatele našli přivázaného za koule v blízkosti elektrického vedení. Od svých osmadvaceti patřil mezi sanfranciskou vyšetřovací elitu. Jeho detektivní kariéra začala naprostou náhodou; zapletl se do policejního zásahu proti skupině ozbrojených bankovních lupičů. Neváhal a jednoho po druhém zabil. Později svůj čin zdůvodnil tím, že na něj mířili zbraní. A přesně takhle to teď chtěl udělat s celou mafií, jestli měla něco společného se smrtí té holky.
*
Stáli před starou továrnou na výrobu hygienických potřeb. Omítka zpola opadala, na rozích se vyjímaly obrovské barevné graffiti. Gonzalezův Shelby GT-500 tam působil jako pěst na oko. Doufám, že si ho nějakej vůl všimne, zaúpěl v duchu Styler. Gonzalez mezitím začal bušit do okenních tabulek. Styler zakoulel očima v sloup a suverénně otevřel dveře.
„Hele Gonzi, to skoro vypadá, že je otevřeno,“ broukl.
„Do prdele, tos to nemoh‘ říct dřív,“ Styler se v odpověď jen nevesele zasmál. Věděl moc dobře, co může čekat ve staré továrně. Z vlastních zkušeností věděl, že si z nich většinou dělali útočiště feťáci. Tady pro ně vaření pervitinu byla sranda. Zaklel, když vstoupil dovnitř. Jakoby na něj zničehonic spadla veškerá tma světa.
„Baterku nemáme, co?“ zeptal se Gonzalez kysele.
„Příště si řekni mamince, ať ti jednu zabalí. A teď zavři klapačku, troubo,“ sykl Styler. Jejich hlasy se děsivě rozléhaly celou halou. Pod nohama jim běhaly krysy. Jestli Stylerův ‚informátor‘ lhal, zabiju ho, přísahal si v duchu Gonzalez. Chtěl umřít až po dopadení vrahů Gii Mitsuki. Zuřil, když se na oddělení dostal dopis přesně popisující její vraždu. Do nejmenších detailů. Do každé kapky potu, která ukápla na zem, zatímco si na ní užívali. V myšlenkách ho vyrušil zvuk silně připomínající tříštící se sklo. Zahlédl jen Stylera, který byl v jednu chvíli vedle něj, a v druhé chvíli na opačném konci tovární haly. Zaslechl ho, jak syčí: „Pročpak jsi utíkal? Do teď jsi měl opravdu skvělý život. A budeš v něm pokračovat, pokud mi zodpovíš pár otázek, hm? Co ty na to, šmejde?“ Stalo se to tak rychle, že než se Gonzalez stihl vzpamatovat, přímo pod uchem mu cvakla odjištěná pistole.
„Pusť ho, Stylere,“ zaječel dotyčný. Gonzalez nadskočil- u ucha mu drží pistoli ženská!
„Nebo co?“
„Nebo tvůj kámoš chcípne,“ vřískla ta ženská, „Jako tahle krysa!“ Halou se rozhlehl výstřel a krysí úpění. Styler se rozesmál.
„Buď chcípne můj kámoš, nebo ten tvůj skončí pověšenej za koule do průvanu. A to bude mnohem horší. Vyber si, kočičko.“
„Vidíš, tvůj pitomej kámoš tě klidně nechá na holičkách,“ zaprskala Gonzalezovi do ucha. To si jen myslíš, pomyslel si Mario předtím, než jí chytl za ruku a nasadil na ni želízka. Pistole hlučně dopadla na zem. Ze všech stran se ozýval jekot, jak se dívka úporně bránila. Vyvedl ji na čerstvý vzduch, Stylera s ‚kamarádíčkem‘ nechávaje o samotě.
„Holka bláznivá. Mohli jsme tě zabít. Kolik ti ksakru je?“ obořil se na ni. Překvapilo ho, že je tak mladá.
„Dost na to, abych na sebe nenechala křičet někoho jako ty. Troubo,“ dodala posměšně. Mohlo jí být tak sedmnáct, tvář jí zakrývaly černé vlasy, rozcuchané soubojem s Gonzalezem. Vlastně byla docela přitažlivá, nebýt toho divokého vzezření a prořízlé pusy.
„Kdo jsi?“ měl stovky otázek, na které chtěl slyšet odpověď. Třeba odkud zná Stylera.
„Vim, kde je.“ Než stihl Gonzalez cokoliv namítnout, vynořil se odnikud Styler.
„Ahoj Tanyo, že tě ty hry pořád tak baví,“ prohodil,
„Čau Normane, nevěděla jsem, že to dostaneš ty.“
„Cože?“ zeptal se zbytečně Gonzalez.
„Gonzi, seznam se s Tanyou. Sanfranciskou múzou. Tak co víš?“
„Ále. Ani nic moc, jen jsem měla sen. Ty chlapi byli fakt drsný,“ Tanya procítěně vzdychla, „Hotový jatka,“ suše se zasmála.
„O co tu sakra jde?“ obořil se na ně Gonzalez.
„O to, že nás Tanya dovede k vrahovi,“ Styler se pousmál, „A nenechá se zabít,“ Tanya na něj vyplázla jazyk.