Úplněk

Anotace: Tajemná Luna a její magická moc...

Ta nejzářivější a nejkulatější věc na světě. Měsíc. Měsíc v úplňku. Dominuje obloze jak hřebec svému stádu,jak velitel svému vojsku, jak Bůh celému světu. Nutí člověka zamýšlet se nad věcmi zcela odlišnými od denních strastí a problémů…zcela odlišnými od toho každodenního stereotypu, který lidem, zpočátku nenápadně a pomalu, pozděli však stále očividněji a rychleji, vymývá mozky. Vraždí jejich fantazii a představivost, jejich nejskrytější přání a touhy. Ubíjí jedinečnou osobnost člověka, dokud se z něj nestane tvor, přežívající na způsob robota…Jinými slovy, dokud se nestane normálním.
Na každého působí měsíc v úplňku jinak. Někoho nechává chladným, jinému nahání strach. Já, když se zadívám na ten zářivý kotouč, slyším podvědomně vytí vlků. Slyším jejich štěkot, tiché kročeje tlumené lesním porostem, oddechování po dlouhém běhu. Cítím odér mokré srsti a horký, hladový dech. Když zavřu uči, vidím jejich vyhublá těla, svěšené oháňky, napřímené uši a jiskrné oči. Nechám-li se představou unášet, po chvíli pocítím i jejich hlad. Skoro cítím, jak mi v ústech narůstají tesáky, jak se mé tělo pozvolna pokrývá srstí, jak se mi protahují uši a zaostřuje zrak. A náhle jsem posedlá jejich vášní, mám hlad a strašnou chuť škrábat, kousat, rvát a trhat. Chci cítit pach krve, stékající mi po krku, její nasládlou chuť a vidět její rudou barvu. Toužím po tom, slyšet zděšené výkřiky oběti a sledovat její marnou snahu o záchranu holého života. Proč se vlastně lidé tolik bojí o svůj předem ztracený život? Stejně zemřou, teď nebo za pár let. Vždyť je to jedno, ne? Nezálěží na tom, zda je srazí vlak, přejede auto, zda dostanou rakovinu nebo aids a nebo jestli padnou za obět vlčímu hladu. Ve finále to vyjde nastejno, a v posledním případě je jejich smrt alespoň někomu prospěšná.
Zvláštní, co dokáže psychika. Jsem si téměř jistá, že kdyby v tuhle temnou, noční hodinu kráčel někdo kolem, nedošel by. Skočila bych mu po krku, jako divoká, dravá šelma a jeho osud by byl nadobro zpečetěn. Už vidím ty titulky… Rozsápán zaběhlým psem… Otázka vzteklých psů znovu otevřena… Ano, psů. Lidé mají zbabělou tendenci všechno zjednodušovat, a co je nejasné, okecat. Bojí se neznámého, proto pro každý nadpřirozený jev hledají racionální vysvětlení. Proč si kurva nedokáží přiznat, že existuje něco mimo možnosti jejich chápání, něco, na co ty zoufale malé lidské mozečky nestačí? Prý člověk, Pán tvorstva. To sotva. Jak chce vládnout světu, když ani není schopen říct, co bylo dřív? Vejce, nebo slepice? Bůh, nebo vesmír? Jsme tak zoufale hloupí, tak nicotní, ale myslíme si pravý opak. Naším přičiněním jde svět přímo do hajzlu, a my s ním.
Kouzlo úplňku je stále silnější a intenzivnější. Láká mě ven, pryč z vězení betonových zdí, špinavých oken a nevkusně zařízených bytů. Někdo tomu místu říká domov… pěkně otravné místo. Jako dítě se tam člověk možná ještě vrací rád, ale časem se to mění. Pak se jeden nemůže dočkat, až odsud konečně vypadne. Začíná to pomalu a nenápadně, přenocováním u známých a podobně. Vyvrcholí ve chvíli, kdy si člověk spakuje věci a sbohem, rodino. Konečně svoboda…
Řekla jsem, že úplněk za špinavým, popatlaným, rok nemytým oknem je krásný? V tom případě nevím, jaké slovo použít teď, když se na něj dívám přímo. Procházím se okolím našeho zabetonovaného sídliště a nechávám měsíční energii prostoupit mým tělem. Pomalu se blížím k prořídlému lesu, sama nevím proč mě nohy nesou zrovna tam. Sotva vejdu mezi první stromy, zmocňuje se mě opět má měsíční iluze. Slyším vytí vlků, jejich štěkot, tiché kročeje tlumené lesním porostem, oddechování po dlouhém běhu. Cítím odér mokré srsti a horký, lačný dech. Vidím jejich vyhublá těla, svěšené oháňky, napřímené uši a jiskrné oči. A pak mi dochází, že to, co vidím, není iluze. Smečka, která mě obklopuje, je skutečná, z masa a kostí. Zachvátí mě panika, mám strach o svůj nicotný život. Zachovám se jako každá jiná, mnou odsuzovaná lidská bytost a snažím se utéct. Pozdě. Jsem v háji, obklíčená. A vlci přichází stále blíž a blíž…
Jeden z nich je o krok napřed před ostatními…vůdce smečky. Zadívám se mu do očí- jsou zelené. Lidské oči. Upřený pohled do nich mi napovídá, že tohle není vlk. Kdepak…To, co tu stojí přede mnou, ježící šedou, hustou srst a tlumeně vrčící, je vlkodlak. Proto, když se zvíře odráží ke skoku, jen odhrnu vlasy ze šíje a zavřu oči. Cítím náraz, horký dech, krátkou pronikavou bolest a pak už nic…
Probouzím se. Ležím v lese, stále obklopená smečkou vlků. Vyčkávají. Na co asi čekají? Pohlédnu na své ruce, jsem stále člověk. Chci vstát…ale v tom na mě dopadne paprsek měsíčního světla, prosvěcující mezi stromy. Mé tělo se zkroutí v křeči. Ta bolest!! Celá se zmítám, a cítím, ano, cítím, jak se mé kosti deformují do zcela nových tvarů. Čelisti se protahují, prsty zkracují, kůže scvrkává…prosím, ať už je to za mnou!!!Kurva, prosím!!! Pak už jen cítím, jak mi v ústech narůstají tesáky, jak se mé tělo pozvolna pokrývá srstí, jak se mi protahují uši, zaostřuje zrak… a je konec. Jsem udýchaná a zatraceně vyčerpaná, ale moji noví druzi do mě netrpělivě šťouchají. Musíme jít, hledat potravu. Musíme ukojit náš vlčí hlad.
Tak už vím, jaké to je, cítit pach krve, stékající mi po krku, její nasládlou chuť a vidět její rudou barvu. Slyšela jsem zděšené výkřiky oběti a sledovala její marnou snahu o záchranu holého života. A řeknu vám, není o co stát. Vlčí choutky se ve mně probouzí pořád, při pohlednu na každou živou bytost, i když zrovna nejsem proměněná. Už ani nemůžu normálně jít mezi lidi, ztrácím nad sebou kontrolu… A pak samotná proměna. Ta šílená bolest!! Nikdy to netrvá déle než minutu, ale pokaždé mám pocit, že se tam v křečích zmítám minimálně celou věčnost. Ten čas se tak zoufale vleče…
Od chvíle, co jsem se stala vlkodlakem, mě úplněk nefascinuje, ani mi nepřijde nádherný. Abych řekla pravdu, mám z něj čím dál větší hrůzu… Až se budete při měsíčku procházet okolím borovinského sídliště, dejte si na mě pozor. Nenávidím vás. Nenávidím ty ubohý výmysly, co píšete o mě a mých druzích. Prý divocí, vzteklí psi…divocí a vzteklí, to ano. Ale ty psy si, prosím, odpuste. Nedokážete si připustit, že existujeme? Že se něco jako vlkodlak může bez omezení prohánět kolem vašeho domu? Dejte mi příležitost, a já vás přesvědčím o opaku. My žijeme, zabíjíme a každým dnem je nás víc a víc… Takže na brzkou shledanou…