Z deníku - Afghánistán...Kontakt...

Anotace: O jedné hlídce na naší misi v Afghánistánu, na jejímž konci na nás čekalo nepěkné překvapení - kontakt s nepřítelem...

Konečně třetí a poslední den naší hlídky. Vracíme se do ,,Nory“ (na základnu) a dá se říct, že toho máme všichni docela plný brejle.

Je nás osm, dva základní týmy, dva Land Rovery, po jedný vysílačce v každém voze a po jedné M-4 s granátometem 203 na každé dvě ruce.

Úkol jsme splnili jen asi na 75%, něco se nepodařilo tak, jak si to někdo někde naplánoval, ale nebyla to naše vina a s vnějšími vlivy se prostě počítat musí. Jaký náš úkol byl, není důležitý, stejně by tomu rozuměl málokdo a nakonec jsou věci, o kterých se prostě nesmí ani psát…

To vádí nás vede jako červená nit a jedinej problém je ten, že to občas vypadá neprůjezdně a tak musíme dost improvizovat a občas příjdou ke slovu i navijáky na Lanďákách. To když je třeba jedno auto přesvědčit druhým, že fakt musíme vypadnout a jet dál. Je vždycky nevýhoda, když jste nucený jet trasou, která se dá nepřítelem předpokládat. Jsme k ,,Noře“ už docela blízko, ale to ještě neznamená, že máme vyhráno a že se nemůže něco podělat.

Zákon schválnosti úřaduje při přejezdu kamenitého okraje a Lanďák číslo jedna (ten co jede první) zůstává vyset jako napíchlej na vršku balvanu. Dál se vádím jet nedalo, jsou tam tak velký balvany, že přejet se nedají a odstranit v osmi lidech taky ne. Proto jsme se chtěli právě přehoupnout přes okraj a jet kousek nad korytem, až ty největší balvany objedeme. To se stává, nic zvláštního to v tomhle terénu není. Blbý je, že se to celý stává zrovna na okraji něčeho, co vypadá jako vesnice. To smrdí průserem.

My čtyři z Lanďáku číslo dvě zajišťujeme okolí a kluci z jedničky zkoumají, co se dá, nebo nedá dělat.

,,Vidíš u nich nějaký zbraně?“

,,Vypadá to, že jsou jen zvědavý, žádnej kalach (AK47 – Kalašnikov -nejrozšířenější zbraň v Afghánistánu) u nikoho z nich nevidím…“

Směrem od chatrčí se k nám blíží pár postav. Podle všeho pět dospělých a pár dětí. Dospělí jsou samozřejmě chlapi, ženský pokud nás vidí, jsou někde zalezlý.

,,Jak to vypadá? Je to na naviják?“

,,Možná, že to půjde i rozstrkat. Uvidíme. Jistěte ty košiláče, zkusíme udělat co se dá…“

,,Košiláči“ se tvářejí přátelsky, jejich fousatě tmavé, ostře řezané a větrem ošlehané tváře nemají výraz ani podezření ani podráždění. Vím, že to ale vůbec nic neznamená. Nemusí se ani ptát, co se nám stalo, stačí jeden pohled a musí jim to být jasný. Jak se tak mačkají okolo trčícího auta, podjede jednomu z nich sandál a jeho noha se zřejmě bolestivě vklínila mezi dva šutry. Začal kvičet jako podsvinče.

,,Sakra Stando, mrkni se mu na tu jeho hnátu! Ať tady neřve, nebo mně hrábne…!“

Kámoš z Lanďáku č.jedna se začal zabývat zraněnou nohou, ale jak sám říká, nevypadá to ani na podvrtnutí. I tak mu kotník stáhnul obinadlem a rázem je slyšet nadšený brebentění souklanovců postiženýho Afghána. Ten je zdá se na svou novou ozdobu kotníku nohy patřičně hrdej a podle toho, jak se dal do chůze a každýmu ukazuje slušně vyvedený ,,klasový“ obvaz mu to chodí docela dobře a podle mě – škoda obinadla…

S Lanďákem č.jedna je to ale vážnější, než jsme si mysleli. Vlastní silou, ani silou čtyř kluků z jeho posádky se s ním nedá hnout. Jak jsme už po dvou a půl dnech v terénu celkem vyšťavený, dopouštíme se chyby. Víc se všichni věnujeme uvízlému vozu, než sledování okolí…

,,Nedá se nic dělat, budeme ho muset zapřáhnout na naviják.“ povídá – říkejme mu třeba Martin.

,,Budu muset trochu couvnout (řidič ,,dvojky“ – třeba Roman) ať je trochu místa, až ho stáhneme z toho šutru.“

Roman šel sednout za volant dvojky. Rozhlídl jsem se vlastně po několika minutách okolo sebe a přeběhl mně mráz po zádech.

,,Kontáákt!!!“ řvu a zalehávám za kolo jedničky. Do kluků jako když střelí. Každej okamžitě přestává dělat to, co doteď dělal, přetáčí M-4 do palebný pozice a kreje se, kde se dá. Za náma je za okrajem toho vyschlýho řečiště vlastně volnej plac země, nikde nic, kde by se mohl nepřítel skrývat a všichni předpokládají, že pokud něco hrozí, jde to od úpatí kopce, kde je těch pár domků.

,,Co blbneš doprdele! Kde máš jakej kontakt?!“

,,Není tady najednou ani noha, všichni jsou někde v prdeli! Tak mně neříkej, že to je samosebou…“

Ostatním to došlo v momentě, těsně před prvním výstřelem. Byli jsme tak zabraný do problému s autem, že jsme si těch pitomejch a důležitejch pár vteřin nevšimli, že z Afghánů tam najednou kolem nás nebyl ani jeden. Bylo jasný, že nešli hromadně někam na kaši, spíš by se dalo očekávat, že se k nám budou od vesnice trousit další a další. Zatím ale zmizela i ta hrstka, co se kolem nás motala a dalo se čekat, že vědí, proč nechtějí zůstávat v místě, kde by mohlo být horko… Jen mně nejde do palice, že by vesničani riskovali útok na vojenskou skupinu, když si snad musí spočítat na prstech, že i když nás zmasí, příjdou jiní a srovnají tu jejich díru se zemí…

Těžko odhadovat jejich myšlení, třeba se chce někdo z nich někomu zavděčit, nebo se zviditelnit v rámci klanu…

To teď ale není důležitý. Důležitý bylo, že z pravý strany před náma nás začal někdo kropit krátkýma dávkama z Kalacha. Ten někdo asi věděl, co dělá. Neplýtval nijak municí a bylo jasný, že kdo má v sobě kázeň a umí střílet krátké a o to přesnější dávky, je někdo, s kým se musí počítat. A nebyl sám. Za pár vteřin ožila celá stráň nad domky. Naštěstí to nevypadá na žádnej kulomet, ale i tak to stojí za hovno…

Stojí a víc než by koho z nás napadlo. Je slyšet krátký hvizd a vzadu za náma dopadá minometnej granát. Tak to je opravdu hustý…

Otáčím hlavu ke ,,dvojce“ a vidím Romana, jak leží krytej za svým vozem a má k sobě na zem nataženej kabel se sluchátkem a řve do vysílačky-,, List jedna, hlídka pod palbou! Opakuju List jedna hlásím kontakt! Minometná palba, opakuju - miny! Žádám podporu. Cože? Jo kurva hned to bude! Kryjte mě!!“

Ta poslední poznámka platí nám. Pálíme střídavě jeden za druhým a snažíme se přitáhnout pozornost k nám, na uvízlou ,,jedničku“. Je mně jasný, o co Romanovi jde. Musí nahlásit do vysílačky souřadnice. Když nebudou v ,,Noře“ vědět, kde jsme se dostali do průseru, nemůžou se rozhodnout, kam a jakou podporu vyslat. Samozřejmě, že by si nás mohli zaměřit i sami, ale je třeba jim říct, co se děje, s jakou výzbrojí se pereme a je lepší, když budou souřadnice vědět rovnou od nás a můžou se soustředit už jen na ten zbytek…

Roman se musí na okamžik dostat dovnitř vozu a mrknout na GPS, aby věděl, kde přesně jsme. Povedlo se a už je zase venku a krytý za kapotou s motorem.

Po tom prvním granátu byl klid, nic dalšího a větší ráže než 7,62 z Kalachů už nedoletělo. Myslím si, že se jim třeba něco podělalo a tak máme od granátů pokoj. Na hovno bylo to, že střelci byli poskládaný někde za a nad linií domků a my, i když už pálíme i z ,,dvěstětrojek“ docilujeme jen toho, že naše granáty vybuchujou buď právě mezi domky a nebo o kus víše, ale trefa žádná. Dvěstětrojka má ráži 40mm, ale jeho účinný dostřel pro ,,bodový“ cíl je maximálně 150 metrů.

Museli to tam mít připravený už dopředu. Jenže hledejte anomálie v hromadě kamení a rozlište, že některý šutry jsou poskládaný jinak, než se sluší…

Plop …Fííí… a rána no - jako od minometu. Ti šmejdi nepřestali s minometnou proto, že by jim došly ,,Granule“, ale oni se zřejmě přemísťovali do lepšího úhlu! Věděli, že jak jsme postavený jedno auto za druhým, bude pro ně snazší, zasáhnout alespoň jedno tak, že když stojí za sebou, nemusí si tak lámat hlavu s náměrem.

,,Odkud to lítá doprdele?!“

,,Na ,,devítce“, je na devítce…!“

To znamená, že postavení minometu je přesně po naší levé straně (na deváté hodině) a oni se nám vlastně dostali do boku. S číselným označením směru se to má tak, že si musíte představit, že stojíte uprostřed ciferníku hodin. Když vám někdo střílí na palici, těžko budete řvát -,, máš ho tam vepředu, ale jako trochu šikmo napravo…“

Ne!

Prostě zařvete -,, Máš ho na jedný hodině…“ a už je jasný, že nepřítel je od vás/od středu hodin směrem k jedné hodině. Kdyby byl na ,,pětce“, máte ho šikmo vpravo za prdelí… Je to jasný?! To jen, aby bylo každýmu jasný, kde byl ten podělanej minomet.

,,Petře, Martine, jdeme k Romanovi! Chlapi, krycí …!“

Zbylí kluci zpoza jedničky nás krejou palbou a já se přesunuju s Petrem a Martinem mezi balvany směrem k Romanovi a k Lanďáku č.2. Je to morbidní, ale je třeba se rozdělit, aby v případě zásahu čísla jedna, zbyl někdo, kdo přežije. Taky nás za jedničkou bylo moc a překáželi jsme si.

Plub…fííí… Výbuch! Nejsou moc daleko - je slyšet i ono ,,plub", když mina narazí v hlavni minometu na dno a odpálí se. To je pro nás celkem dobrá zpráva. Čím blíž, tím s nepřesnějším náměrem se dá počítat. Taky to znamená, že se nejspíš nemusíme bát, že by se někdo z nich chtěl dostat i do našeho druhýho boku, mám na mysli směr, odkud jsme přijeli. Sami by se tak totiž ohrožovali vlastní palbou a tak alespoň jedno křídlo a záda máme ,,krytá“. Horší než samotný střepiny z miny jsou ale úlomky kamenů. Doslova stříkají všude kolem. Martin schytal zásah něčím do stehna pravé nohy. Maskáče nejsou ožehlý od žhavého šrapnelu z miny a tak asi jde právě o úlomek z kamene. Petr mu stahuje nohu šamagem, zdá se, že to je fakt jenom škrábnutí a na pořádný ošetření bude čas, až se dostaneme z tohohle průseru. Jestli se z něj tedy dostaneme…

Kalachy z úpatí nás už ostřelujou jen sporadicky, miny přiletí jen čas od času a všechny končí za náma, nebo na stranu od nás. Celý mně to připadá, jako nepovedenej vtip. Sice alespoň některej z nich ví co dělá a krátký dávky ,,umí“ ale celkově jim chybí jakýkoliv plán a buď nás chtějí jen ,,přibít“ k zemi a čekají až jim příjde někdo na pomoc (a to by bylo v prdeli), nebo si chtěli zahrát na machry a podcenili situaci.

,,Co říkali z ,,Nory“? Dal jsi jim ty souřadnice?“

,,Jo! Ale možná jsme se ukvapili, jestli na nás nevytáhnou nic dalšího, měli bysme to zmáknout. Jen mě štve, že nemůžeme couvnout s dvojkou. Pozpátku se tady v tý škarpě daleko nedostaneme a otočit to tady nejde. Kurva! Kurva! Kurva!“

,,No, tak doufejme, že je všem v ,,Noře“ jasný, že je potřebujeme…!“

Bylo jim to v ,,Noře“ jasný a ,,kavalérie“ dorazila. Co se dělo dál, raději nebudu popisovat. Nebylo to nic hezkýho, ale nedalo se nic dělat…

A pak bylo po všem. Bude tady probíhat ještě zajišťování a kontrola vesničanů, ale u toho už naše hlídka nebude. Později se dozvíme, že to opravdu nejspíš nebyl žádnej útok Talibanu, ale jen pár troubů, co měli pár kousků kalachů a jeden ruskej minomet s několika minama ještě z doby války s Rusákama. Co si mysleli že dělají nevím. Snad se chtěli opravdu zviditelnit, snad některej z nich měl na nás ,,pifku“. Štve nás, že toho Taliban využije v propagandě proti nám všem co jsme tady. Je fakt, že jedna vesnice přišla během jednoho odpoledne o většinu z mužů. Když jsem si pak prohlížel fotky z palebných postavení, odkud na nás stříleli, upoutal mě obraz na jedný z nich. Byla tam vidět hromada kamení, která se díky ostřelování větším kalibrem sesunula na jedno z postavení.

Hromada kamení, cáry krvavých hadrů, vyčuhující hlaveň Kalašnikova a zbytky těla muže s předpisovým ,,klasovým“ obvazem na kotníku nohy…