Temná ulička

Anotace: Nikdy se nevzdávej!

Ta temná ulička mě děsila, ale jediné co jsem teď věděla, že se nesmím otočit. Byly to 4 siluety, které se míhaly ve stínu poslední rozsvícené lampy. Netušila jsem, co bude. Chtěla jsem, aby mě přelud přešel a zdálo se mi něco jiného. Po chvilce jsem zjistila, že můj sen se změnil ve skutečnost.
„Co chcete?! Nechte mě na pokoji!“ křičela jsem na ty muže. Žádný z nich neodpověděl, jejich tváře byly bílé, bez obličeje. Neměli oči, pusu, nos. Prostě nic. Děsilo mě to. Najednou mé hlasivky utichly. Z mých úst nevyšel ani hlásek. Knedlík v krku se zvětšoval. Čím blíž ta monstra byla, tím větší strach jsem měla. Ale nebyl to ten strach, že se mi něco stane, ale že už svou lásku nikdy neuvidím…
…probudila jsem se v nějaké místnosti, měla jedno okno. Zdi byly zašedlé, takové zapršené. Když jsem se podívala pod sebe, zvedl se mi žaludek. Vypadalo to jako ve stoce. Ani živou myš sem tu nenašla. Samé malinké mrtvolky, těch jinak roztomilých tělíček. Zvedla jsem se, ale nohy jsem měla připoutané k té zdi. Mohla jsem se hýbat jenom na okruhu jednoho metru. Což bylo hodně málo, místnost byla velká, se stropy vysokými možná 5 metrů. Rozhlédla jsme se, abych se nějak dostala z těch okovů, po něčem tvrdém. Marně. Byla jsem promočená, jak jsem tam seděla. Opřela jsem se o zatuchlou zeď. Nechtěla jsem se posadit, musela bych se pozvracet. Protože čím níž jsem byla podlaze, tím víc mi bylo špatně. Všimla jsme si na mých botách nějaké dirky. Dokonce i nohy mě pálily. V čem jsem to seděla. V hnusné vodě, co měla znaky žíraviny…
…u zdi jsme stála dalších pár hodin, než někdo otevřel dveře, ke kterým můj zrak nedohlédl. Zase ti s bílou tváří. V tu chvíli jsem si uvědomila, že už se nikdy asi nevrátím. Byla jsem ztracená. Ale to přece nejsem já. Nevzdala jsem to nikdy, tak proč teď? Nejdřív se mi snažili spoutat ruce. Bránila jsem se. Ale byli v přesile. Jeden mě držel jakémsi vodítku, které bylo součástí pout, ale dalo se odstranit. Další mi odepnul nohu od zdi. Ani jeden nepromluvil. Bylo to deprimující. Když jsme vyšli z toho hnusu, hledala jsem očima nejbližší dveře. Konečně má šance. Vyškubla jsem se jim. Bylo mi jedno co se bude dít, ale zahnali mě do jiného pokoje. Nezbylo mi nic jiného než proskočit oknem. Ještě že jsem to vodítko mohla odpojit. Bolest, která mnou projela, když jsem prolítla oknem, byla nesnesitelná. Bohužel jinou možnost jsem neměla…
…dopadla jsem pevně na zem. Světlo mě skoro oslepilo. Kašlala jsem na to. Brala jsem nohy na ramena. Ani jednou jsem se nedonutila podívat se za sebe. Doběhla jsem ke zdi porostlé břečťanem. Hledala nějaké vhodné místečko na lezení. Než jsem ho stihla najít, tak jsem slyšela v dáli psi. Vlezla jsem na první větev, která mi byla po ruce a i když se mi šplhalo s rukama spoutanýma hodně špatně, byla jsem docela rychle nahoře. Psi už byli blízko, ale to co mě čekalo, byla asi ta horší varianta. Za zdí byl strmý sráz, který končil útesem a pravděpodobným pádem do moře. Co teď, nechat se chytit nebo zkusit skočit a nezabít se. Ta druhá možnost mě přemohla. Nechtělo se mi pomyslet ani na to co by udělali až by mě dostali. Seskočila jsem ze zdi a snažila se udržet rovnováhu. Povedlo se, bohužel běh, byl horší a horší. Nohy se mi pořád pletly. Pět metrů před koncem útesu jsem spadla. Uchopila jsem první šutr, co se mi dostal pod ruku. Ohlédla jsme se. Byli zřejmě neodbytní. Zase se přibližovali. Od skoku mě dělil pouze kámen, kterého jsem se křečovitě držela. Teď nebo nikdy…
…připadala jsem si jako švestka co padá na beton ukrutnou silou. Hodně to bolelo. Slaná voda se mi vpíjela do ran. Myslela jsem si, že se zblázním. A potom to přišlo. Něco mi probodlo břicho skrz na skrz a já cítila, jak mi celým tělem projel mráz. Uběhlo pár vteřin a už jsem necítila, žádnou bolest. Krev se rozléhala všude kolem mého těla v průzračném moři……….