S úsměvem na rtech

Anotace: mě tak napadlo, když jsem se koukal po dlouhé době na zprávy...

S úsměvem na rtech

Ten den začal úplně normálně. Tomáš Janáček vstal, uvařil si kávu, namazal chleba máslem a pustil si rádio. Nic nenasvědčovalo tomu, že by se mělo stát něco zvláštního. Tomáš byl tedy velmi překvapený, když...
„Policie! Ruce nad hlavu! Neklaďte odpor! Policie!“, se za hluku tříštěného sklavřítila do jeho kuchyně zásahová jednotka.
„Co se to...? To nemůžete, přece!“ stačil ještě říct, než mu zakuklenec vrazil do úst roubík a přes hlavu přehodil kápi. Tomáš se ponořil do tmy. Někdo mu ještě zkroutil ruce za zády, když zaslechl: „Máme ho. Prostor zajištěn. Vracíme se.“
Něco ho bodlo do ruky a svět se rozplynul.

Tomáš se s trhnutím probral. Seděl na židli. Ruce spoutané za zády.
„Vstávej!“ zařval někdo v jeho bezprostřední blízkosti a svůj příkaz doprovodil tvrdým direktem.
„To nemůže...“, druhý direkt se ho snažil přesvědčit o opaku. „Sme v Český republice, mám svý práva...“
„Hovno!“, zařval opět ten někdo a třetí direkt ho doprovodil do bezvědomí.

Tentokrát Tomáše probudil kýbl ledové vody. Tomáš zvedl hlavu, ale raději nic neříkal. Byli dva. Jeden v saku, dobře střiženém z nějakého vzdušného materiálu, odhadem alespoň za desítku. Bílá košile s černým proužkem, vkusná kravata, na nose brýle bez obrouček a v tváři výraz opovržení. Mladej kariérista, zařadil si ho Tomáš. Druhý byl spíš menší, ale dobře stavěný. V posilovně musel trávit hodně času. Stejnou bílou košili s proužkem měl u krku rozepnutou a mnul si klouby na pravé ruce. Kdo se z něj pokusil vymlátit duši mu bylo jasné.
Nacházeli se v nějaké hale. Tomášovi přišlo, jako by to byl nějaký starý sklad. Stěny z vlnitého plechu, v nich několik skleněných tabulí až téměř u stropu, který byl tak v šesti, možná sedmi metrech. Celou konstrukci podpíraly dvě řady betonových sloupů. Jediným kusem nábytku, dá-li se to tak vůbec nazvat, byly, kromě jeho židle, hodiny visící na lsoupu za zády toho mladýho panáka.
„Tak kde to je?“, obořil se na něj pořízek.
„Co?“, odpověděl Tomáš automaticky a vzápětí si uvědomil, že to asi nebyla ta správná odpověď. Úder tentokrát přistál pod jeho pravým okem.
„Nech toho.“, ozval se ten mladej, „Nemáme tolik času, abychom ho mohli pořád křísit.“
Podívejte, pane Janáčku,“, otočil se k Tomášovi, „bezpečně víme, že se vám podařilo zorganizovat rozsáhlý bombový útok. Bohužel si ale nejsme jisti, kde přesně ty nálože jsou. A to je informace, kterou nám řeknete vy, je vám to jasné?“
„Nevím o čem to mluvíte.“, dostal ze sebe Tomáš. „S někým jste si mě spletli.“
„Na tohle opravdu nemáme čas pane Janáčku. Přistoupíme tedy k tvrdším metodám.“
Zpoza betonového sloupu vyvezl malý vozík s nějakou krabičkou, která vypadala jako zesilovač. Z krabice vedl jeden kabel do zásuvky a další dva k pletacím jehlicím. Když se k sobě hroty jehllic přiblížily, přeskočila jiskra.
„Tak a teď se vás zeptám ještě jednou.“, řekl mladej a Tomášovi vyschlo v ústech.

Ve skladu se vznášel pach spáleného masa. Poručík Radim Brezinský by nejraději vypadl, ale nemohl. Všichni informátoři se shodovali. K bombovému útoku má dojít dnes a Tomáš Janáčrk má být ústřední postavou celýho podniku. Tak jak je možné, že jim ještě nic neřekl? Nikdy by nevěřil že jejich vězeň může vydržet to, co vydržel. Pokud se tedy opravdu nespletli. Ne, to prostě nejde! Tak to být nesmí.
Podíval sa na Janáčka. Obličej byla již jen krvavá kaše. Zlomený noc byl to nejmenší. Propálené oko ho určitě bolelo víc. Hruď mel na několika místech spálenou na škvarek, elektrické jehlice zabodnuté pod žebry a na transformátoru svítilo, že do něj proudí dvacet ampér. A stejně nic neřekl.
Brezinský se otřásl odporem. Nesnášel to. Hnusil se sám sobě za to, co dělal. Jediné co mu bránilo v odchodu bylo vědomí, že jestli se Janáčkovi povede co naplánoval, odnese to spousta lidí. Na sobě mu nezáleželo. On už byl stejně odepsanej. Až se přijde na to, co tu dělali, tak skončí. On podporučík i kapitán. Ale snad zachrání pár životů. Snad ho zlomí.
Poručík se zhluboka nadechl, posunul si brýle na kořen nosu a otočil se k Janáčkovi. Je čas na další kolo. Jak to jen nenávidí.

Tomáš zvedl hlavu. Už moc dlouho nevydrží. Věděl to. Poslední dvě hodiny byly peklem na zemi. Křičet nemohl už dávno. Chvílemi upadal do bezvědomí, chvílemi vůbec nevěděl co se sním děje. Bolest mu pulsovala tělem v obrovských vlnách pokaždé, když se vynořil z milosrdných mrákot. Ale neřekl nic. Tím si byl jistý, i když vlastně ani nevěděl jak.
Pohled mu zabloudil k hodinám vysícím na sloupu. Už jen chvilku, uvědomil si. Deset, devět... už to nezastaví ...šest... zvítězil ...tři, dva, jedna... Tomáš se poprvé za dlouhou dobu usmál.

Brezinský se nadech k dalš otázce, ale už si nebyl jistý, jestli to má cenu. Jestli ho vůbec vnímá. Přehnali to. Moc spěchali, tím to bylo. Kdyby tak měli víc času.
Náhle se Janáček usmál. Poručíka to natolik překvapilo, že zapomněl na svou otázku. Až když se rozezněli sirény, pochopil co ten úsměv znamená. Prohrál.