Čekání

Anotace: Ve své nové povídce jsem se nechal inspirovat Stepehen Kingem, kterého jsem nedávno četl. Původně jsem ji chtěl rozepsat a možná se k ní i vrátím, konec je otevřený, tak dobrou chuť a doufám, že se bude líbit :o)

1.

Seděl na židli v naprostém tichu. Kdyby nyní někomu spadla propiska na zem, nejbližší přísedící by to slyšeli. Knihovna, do které chodil, byla vždy plná mrazivého ticha. Nebylo to ani tak prostředím, gotická stavba renovovaná na začátku dvacátého století měla uvnitř dostatek světla, které bylo doplňováno vnitřním osvětlením, ale spíše atmosférou. Nikdy zde nepotkal nikoho, s kým by se mohl bavit, nikdy se tu neobjevovali lidé, co by se na něj byť jen usmáli. Ne že by mu to vadilo, takto se naopak mohl okamžitě soustředit na svou práci a studium, ale časem si vytvořil svůj názor, názor, který tuto knihovnu z jedné strany miluje, z druhé nenávidí.
Zapsal si další poznámku z knihy o americké architektuře a obrátil list. Na další stránce se objevila velká fotka Empire State Building. Okamžitě se mu rozzářily oči, miloval tenhle mrakodrap. Místo spojováno s tragédiemi sebevražd, místo spojováno s láskou v podobě romantických filmů, které se tam často točily.
Někdo mu vešel do periferního vidění, a to ho okamžitě odpoutalo. Zatímco však osoba přecházela jeho místo u okna, které si vždy vybíral kvůli výhledu na protější park, uvědomil si, že je už skoro večer. Slunce se pomalu vytrácelo a on musel ještě zařídit tolik věcí. Vzpomněl si, že jeho žena dneska má narozeniny a on musí vyzvednout dárek, že jeho dcera ještě čeká ve družině a jistě má pro maminku také nějaké překvapení. Vzpomněl si, že nevyvenčil psa. Okamžitě si sbalil poznámky do brašny, pověsil si ji přes rameno a rychlým krokem mířil k východu. Vzpomněl si, že nechal knihy neuklizené, ale na to teď nebyl čas. Měl tak málo času. Bylo toho tolik co zařídit, nemluvě o tom, že se mu pomalu zavíraly oči. Skoro dva dny nespal, stále pracoval nebo se staral o domácnost. Nemohl všechno nechat na milované Julii, byla ve stresu kvůli nové práci a navíc si nebyla jista svou budoucností. Možná na ni dokonce doléhala krize středního věku. Bylo až k neuvěření, že nad tím vším přemýšlí, přijde mu jako včera, kdy řekl své ano, kdy v porodnici poprvé uviděl svou malou Lucinku, kdy získal vysněnou práci jako architekt v obří společnosti v centru města. Uvědomoval si, že všechno tohle bylo dokonalé, nešlo popsat slovy, jak šťastný teď vlastně je. A přesto, stále měl pocit, že něco není v pořádku, že všechno tohle štěstí patří v jeho životě jen jako účel k dalšímu zjištění. K něčemu, čemu zatím nerozumí. Vždy, když nad tím takhle přemýšlel, zakroutil hlavou a dal si cigaretu, aby se uvolnil. Slíbil však Julii, že nebude kouřit. Vytáhl mentolku a hodil si ji do pusy. Otevřel dveře od auta, strčil klíčky do zapalování. Stop. Podíval se do zrcátka, nebyl učesaný, měl kruhy pod očima a ty byly navíc téměř rudé od nevyspání. Zakroutil hlavou a dal zpátečku.

Domů dorazil kolem osmé. Jestli měl všechno stihnout, než jeho žena přijde, musel máknout. Dortu chyběly jen svíčky, Lucka pomohla s prostíráním a dekorací, pes pro jednou neštěkal po všech čertech. Dárek byl dokonalý, dokonale zabalený a věřil, že se nespletl. Přesně si pamatoval, jak kdysi Julie mluvila o šperkovnici v antikvariátu, který objevila kdesi ve městě. Prý byla úplně stejná jako ta, co jí dala jednou její babička a ona ji ztratila při stěhování. Zoufale po ní toužila, ale patřila k těm, kteří své sny raději sní a i možná proto byla poslední dobou tak nerozhodná ke všemu, co jí navrhoval nebo se objevilo v práci. Do pozlacené krabičky navíc vložil náhrdelník z pravého zlata s malým diamatem. Věřil, že je to dokonalé.
Bylo devět hodin, deset minut a ona stále nepřicházela. Pomalu se přemlouval, aby o ni neměl strach. Věděl, že mívá často zpoždění, a proto se už dlouho nestresoval kvůli jejím příchodům. Tentokráte měla ale narozeniny, musela tušit, že bude alespoň menší oslava. Vytáhl mobil z kapsy a vytočil číslo. Nikdo jej nezvedal. Zkusil znova a nechal vytáčet déle. Po dvanáctém tónu zaklapl a vytočil číslo do práce.
„Ano, jo...Markéta Nerudová, Perfect product, přejete si?“ ozvalo se v telefonu.
„Dobrý den, jsem Simon Budil, manžel Julie Budilové. Mohl bych se zeptat, jestli už odešla prosím?“ odpověděl klidným hlasem.
„Aha, ale jistě. Julča odešla už před hodinou.“
Pomalu vstal ze židle a podíval se na hodinky, cesta z práce jí mohla trvat dvacet minut. Tohle se mu nezdálo.
„Ano, tak děkuji a omlouvám se, že obtěžuji tak pozdě večer.“
„To je v pořádku, nashledanou.“
Podíval se na Lucii, jak sedí před televizí u nějakého detektivního seriálu. Vypadala klidně, jako by se nic nedělo. Vypadala, jako anděl zaslepený a nevidomý uprostřed každodenních problémů, který se ho netýkají. Podíval se znova na hodinky. Promnul si oči a došel k botníku.
„Lucinko, za chvilku jsem doma, tatínek si jen skočí pro něco do obchodu.“ lhaní mu nikdy nešlo, ale jeho dcera měla pochopení.
„Dobže tatí.“
Zabouchl dveře a schoval si tváře do dlaní opíraje se o dveře. Neměl už sílu, byl vyčerpaný a chtěl si už co nejdřív lehnout. Přesto na něj dopadala jakási tíha, tušení. Jakoby mu šestý smysl radil, co má dělat, jakoby ho vedl z těch dveří ven a táhl k autu a na dálnici. Otevřel oči.

2.

Seděla v autě už snad tři hodiny. Nová práce jí dávala jakousi svobodu, uvědomovala si, že tohle je pro ni a její rodinu velký nový začátek. Chtěla už přijet před branku domu, obejmout manžela a dvě děti, pustit se do večeře. Byla unavená, ale nepřipouštěla si to, tuhle jízdu bude muset trpět často, ale věděla, že to za ty peníze stálo. Práce jí bavila a nedokázali si představit, že by opět byla nezaměstnaná. Doteď ji živil manžel a nyní byla pyšná na to, že bude moci vydělávat tolik co on. Veronika Bláhová, hlavní výrobní manažerka. Usmála se, když si to řekla potichu. Dala rádio na plný volume protože běžela její oblíbená písnička a sice Lemon Tree od Fool’s Garden. Broukala si a vůbec jí nevadilo, že se právě ocitla v koloně, která jí opět oddaluje od cíle na dalších pár desítek minut. Vyndala si z kabelky tyčinku a začala ji pomalu chroustat. Byla sladká, plná čokolády a karamelu, tak jak měla ráda. Její manžel jich vždy koupil plný pytlík, věděl, co má ráda. Myslela na něj. Chtěla být už v jeho náruči a líbat ho na rtech.

I'm driving around in my car
I'm driving too fast
I'm driving too far
I'd like to change my point of view
I feel so lonely
I'm waiting for you
But nothing ever happens and I wonder

Vzpomínala si na to, jak spolu ještě chodili na střední, kde se poznali. Už tehdy věděla, že jiného nechce, táhlo je to k sobě. A i když si také vzpomínala na to, jak asi třikrát dokázal za sebou zapomenout na její narozeniny, dokázala se tomu nyní jen zasmát. Pamatovala si na jejich první ples, kde jí požádal o tanec a zrovna běžela ta písnička z Titanicu. To pro ni byl vrchol romantiky. Jakoby se všichni ze sálu vypařili a teď tam byl jen on a ona. Dívali se sobě do očí a nebyli tak nejistí, nejistí co přijde, jak jejich vztah dopadne po střední, kdy on bude chtít studovat daleko od místa její výšky. Opět se usmála nad tím, co bylo. Věděla, že mají budoucnost, věděla, že se milují na první pohled a že je ani dálka nerozdělí, i když jim všichni říkali pravý opak. Ach ti rodiče. Jak oni jí předpovídali, že to bude konec a že bude brečet. Bude brečet hodně. Ano, brečela, ale brečela, protože ho nemohla obejmout hned teď, brečela, že nemůžou jít do letního kina nebo si jít sednou do kavárny. Nebrečela, protože mu nevěřila, nebrečela, protože jí zahýbal a ani nebrečela, protože jí denně nepsal. Milovali se.

I'm sitting here
I miss the power
I'd like to go out taking a shower
But there's a heavy cloud inside my head
I feel so tired
Put myself into bed
While nothing ever happens and I wonder

Kateřina a Dominik. Jak se natrápili s výběrem jmen, jak se obávali, že je to bude provázet a budou se stydět. Nakonec to dobře dopadlo, naprosto zbytečné obavy. Vedla je prvně do školky, vedla je prvně do školy, pamatuje si, jak na sebe obě děti nikdy nedali dopustit. Dominik vždycky Káťu ochraňoval a naopak ona mu pomáhala s učením a holkami, neboť byl děsně nesmělý. Co večerů se o tom s tatínkem bavili a ten mu radil jak na ně. Opět se usmívala, má je všechny tak ráda a zatímco trčí v koloně, oni už doma jistě koukají na ten detektivní seriál, co tak milovala. Pobíhal tam pan policista v baloňáku a kouřil velké, obrovské doutníky. Jezdil v hrozném autě, ale vždy svůj případ geniálně vyřešil. Ten polda má čuch na zločince. Nemohla si vzpomenout, jak se jmenoval. Začala nad tím přemýšlet a vzpomněla si, že ten herec, co hraje hlavního hrdinu, se jmenuje Peter Falk. Za boha si ale nemohla vzpomenout na název seriálu. Nakonec to bylo jedno, co jedno není, že stále stojí v dešti na jednom místě a nemůže být na blízku svým milovaným.

I wonder how
I wonder why
Yesterday you told me 'bout the blue blue sky
And all that I can see is just another lemon-tree
I'm turning my head up and down
I'm turning turning turning turning turning around
And all that I can see is just a yellow lemon-tree
And I wonder, wonder

Pomalu už vyjížděla s kolony na volnou dálnici. Byla zase o něco spokojenější, ale také ospalejší. Nenechala se stresovat a na jistotu začala hrabat pravou rukou v kabelce, která ukrývala lék v podobě chutné cigarety. Když už jí vyštrachala, uvědomila si, že nemá oheň. Zaklela na hlas a hodila zpátky krabičku do kabelky. Zavřela oči a znovu a tentokráte pořádně zaklela.

3.

Dnešek pro ně byl hodně těžkým dnem. Vykopali snad padesátimetrovou díru uprostřed ničeho, blízko lesa, blízko dálnice. A proč? Protože si nějaký ouřada, co sedí v teple na zadku, usmyslel, že tady bude stát nová benzínka. Proč tu byli jen oni dva a navíc o víkendu, proč tu nebyl nějaký bagr a lidi od stavby? Byli tam za blázny, neměli ani povolení, všechno nahrávalo tomu, že je nejbližší policejní auto zahlédne a oba zavře. Kopali už od rána a měli mozoly i na zadcích.
Zatímco Filip kopal dál, ten druhý šel pro limonádu, kterou měli v autě. Byla pěkně vychlazená, protože si vzali přenosnou ledničku. Ten druhý donesl dvě flašky a jednu hodil do díry svému parťákovi. Oba chtěli věřit tomu, že tahle zbytečná práce je jen dočasná, že oba přijdou na lepší způsob obživy. Oba měli své sny do budoucna, ale také chápali, co je potřeba v danou chvíli udělat. A právě teď měli dluhy na místech, které by raději neměli.
„Hele, Filipe, viděls to auto? To muselo být nějakýho frajírka, co si sedí na kancelářský židličce a rozhoduje se nad tím, jestli si utře prdel levačkou nebo pravačkou.“ řekl ten druhý a zasmál se jako pravý buran.
Filip se začal smát taky a mnohem hlasitěji než jeho parťák. Oba prožili dětství v typické malé vísce, kde bylo kolem pěti set obyvatel a do nejbližší střední školy to bylo dvacet třicet kilometrů. Ne, že by ji jeden nebo druhý dodělali. Neměli budoucnost malovanou zrovna růžově.

Po hodině práce se do zorného pole Filipa připlížilo auto. Chrčelo a tak divně mu bouchalo zpod kapoty. Filip okamžitě vylezl už z druhé kopané díry a zadíval se na něj. Byl to černý malý mercedes, asi tak tři roky starý typ. Nemohl tušit, co to je za model, ale znal skoro všechny vozy podle jejich znaků. Mercedesy si nikdy nespletl, měl je rád, byly takové noblesní, pro lepší společnost. Vždycky chtěl patřit k lepší společnosti, ale kdyby to řekl tomu druhému, tak by nejspíš dostal facku nebo ještě hůř, jednu pěstí. Ten druhý nenáviděl všechno na bohatých, možná proto, že ho tak vychovali, možná proto, že si z něj děti ve škole dělaly srandu, že je chudej jako kostelní myš. Tak či tak, tenhle mercedes byl nádherně nablýskanej, ale taky byl porouchanej. Filip nečekal a pomalu si to vykračoval k vozu.
Zdravíčko madam,“ slušně pozdravil ženu v autě, které mohlo být tak kolem třiceti let, „nepotřebuje s tím píchnout?“
Žena uvnitř auta vypadala možná na první pohled trošku přísně, ale jakmile otevřela ústa, všechny obavy z konfliktu vyprchaly. Příjemně ho pozdravila a s jistou nejistotou v automobily mu naznačila, co se asi tak mohlo stát.
„To bude převodovka, mrknu na to.“ řekl až příliš sebevědomě chlapec z vesnice a pokynul dámě, aby mu otevřela kapotu.
Dáma vystoupila a postavila vedle Filipa. Zněla hodně bezradně, když mu vysvětlovala, že se v autech nevyzná a jaké štěstí má, že jí tady, uprostřed ničeho někdo pomohl. Nezapomněla také zmínit, že ušetří za servis. Filip cítil příležitost, dívku neměl už hodně dlouho. A když se na dámu vedle sebe podíval, došlo mu, jak je krásná. Měla sukni tak po kolena a nohy obtažené béžovými punčochami. Dámské sako mělo dostatečné velký výstřih, aby byli vidět dvě dokonale tvarované pevné prsa. Filipovi skoro sjížděla slina z pusy, když její černé kombiné sledoval ze shora dolů. Chtěl ji, chtěl ji okamžitě.
„Hele vole, co se to tu jako děje?“ přišel ten druhý a zadíval se na Filipa „Máme támhle přece práci a tahle panička má jistě dost prachů na to, aby si zavolala nějakýho debila, co jí s tím pomůže.“ Při těch slovech ukázal na místo, kde byly dvě díry v zemi, jedna velká, druhá malá, a taky si odplivnul.
„Radši buď zticha, tady ta dáma potřebuje pomoc s autem, tak jí tady teda pomáhám.“ odpověděl nevraživě Filip.
Dáma stála na krajnici a snažila se do konfliktu nemíchat.
„Budeš mi odmlouvat, ty jeden skrčku, to já ti tuhle práci dohodil, tak vem tu svoji prdel a běž hezky máknout na támhletý díře!“
„Drž už kurva tu hubu,“ pomalu se zalilo Filipovo čelo potem a nervy mu vyplouvaly na povrch.
Ten druhý se k němu přiblížil a vzal ho za ruku. Filip se mu podíval do očí a praštil ho vší silou mezi oči. Nic se nestalo, hora sádla a tuku, blbosti a nechápavosti stála stejně jako před vteřinou a nepouštěla ruku. Další rána přišla do Filipova břicha, který se přelomil vejpůl a skoro skončil ve vozovce. Ruku mu stále držel ten druhý, to však nezabránilo, aby jej Filip další ránou trefil do spánku. A znova, znova. Najednou tomu druhému vyhrkla krev z nosu a uvědomil si, že Filip něco drží v ruce. Byl to kámen, který musel vzít ze země, když dostal ránu do břicha. Dáma celému souboji přihlížela, nemohla se ani hnout, nedokázala věřit vlastním očím. Filip kopnul mrtvolu toho druhého dolů směrem k dírám a podíval se po majitelce auta. Ta byla v šoku, ale uvědomovala si, co se stalo, měla strach.
Filip byl v záchvatu vzteku, měl krev v očích a jediné, co teď chtěl, po čem toužil, bylo získat tu dámu na kraji vozovky. Za každou cenu.
„Sundej si ty hadry děvko!“
„Ne, prosím, neee!“ zařvala dáma a rozběhla se po krajnici.
Filip jí sledoval, běžel za ní a řval sprosté nadávky. Auta na silnici začala troubit, ale nezabrzdila. Dáma běžela asi deset metrů, když jí Filip doběhl a chytil za sako. Roztrhl jej a odhodil. Ublížená žena naposledy zařvala, a pak spadla.

4.

Tělo ženy kolem třicet let, v černé sukni a béžových punčochách narazilo do auta. Ozvalo se zaklení. Pak se tělo odrazilo a vyskočilo vysoko. Muž kolem dvacítky, špinavý od hlíny, zpocený a na první pohled smradlavý po celodenní práci zařval bolestí. Jeho ruce se zlomily na dvakrát pod koly auta, jeho tvář dostala ránu nárazníkem. Krev vytryskla na kraj vozovky a zastříkala o devět metrů postavený mercedes. Tělo dámy dopadlo na zem a lebka křupla o dálnici. Žena v autě otevřela oči a narazila obličejem do volantu, její tělo se zhouplo v rychlém sledu a probouralo přední sklo. Pásy zapnuté neměla.

Byla noc. Ne jedna z těch tichých nocí, kdy si pískáte a je to jediný tón, co je široko daleko slyšet. Na dálnici byly už z dálky slyšet majáčky záchranky a policie. Slyšel to na snad na pět kilometrů dopředu. Normálně by tomu nevěnoval pozornost, ale tahle noc ho již několikrát donutila přemýšlet nad věcmi, kterým nechtěl, ale věnoval pozornost.
Blížil se k nehodě a majáčky mu svítili do očí, že ho téměř oslepovali. Myslel na Lucinku, která doma čekala na rodiče, určitě se strachovala a najednou si uvědomil, co se děje. Že zase udělal chybu. Co by se jeho ženě mohlo stát, ona si vždy se vším poradila, ať už to trvalo déle nebo kratší dobu. Měl by se vrátit domů, měl by se postarat o Lucinku, dát jí spát a nestresovat se. Julie jistě byla v pořádku, nic se jí nemohlo stát. Sjel ze silnice a namířil si to domů k dceři. Konečně za celý den byl se sebou spokojený, že něco udělal správně. Přijede domů a počká, bude s dcerou a pak oslaví narozeniny. Co by se mohlo stát.