Povídka třetí (zatím bezejmenná)

Anotace: Raiko byla zlobivá a zase moc psala, díky(Bohu??)už ne úvahy, ale další z těžko pochopitelných braků. Raiko je teď takhle malinká a prosí o odpuštění a trpělivost. Třeba to bude mít i pokračování. ...A název^.^

Sbírka: Půlnoční povídky

Davy kolem mne proudí a lidé sklání hlavy v předstírané úctě. Dlouhými kroky mezi nimi procházím nevšímaje si zlovětsného šepotu za zády. Bát se je zbytečné, život pozbyl důležitosti. Poddaní už nejsou jako dříve, nejsou už poddaní, už se nebojí a bič na ně neplatí. A majetní teď umírají. Jejich krev je na zástěrách kuchařů, vestách štolbů a šatech služebných. Ti, kteří zbyli mávají pěstmi k mému sídlu. Ale já je nikdy nebránil a nebudu. Nechtěl jsem je. A jen proto ještě žiji. Ale i mne potká stejný osud, já budu poslední z nich a má smrt bude triumfem. Pak nastane chaos. Budou se vraždit pro můj majetek a tlačit se na mé místo. Ti moudřejší se pokusí utéct, ale ono nebude kam a ti úplně nejmoudřejší půjdou na smrt sami a rychle. Nakonec se všichni sami pozabíjí a nezbude vůbec nikdo.
Co chtíč po moci z lidí udělá? Zvířata! Stoupám si na okraj a hledím na neklidnou vodu pod sebou. Nechce se mi na nic myslet, ne teď, když už to nemá význam. Ještě jeden krok a já se propadám, poprvé pociťuji ten zvláštní stav beztíže. Nechávám tu na zemi poslední z mých dcer, poslední, tu, kterou jsem nemohl najít a zabít jako ty ostatní, jako svou ženu. Ale už nezbyl čas. Ona si poradí, ona si vymyslí vlastní smrt, v to pevně věřím. Voda mi vniká do úst a já cítím její slanost. Plíce chtějí vzduch, ale jediné, co se jim dostává je ta ledová tekutina. V hrudi cítím tisíce malých jehliček, které bodají. Poslední je myšlenka na tu bolest, obrovskou bolest. Pak už nic.

Zděšeně a plná vzteku jsem vtrhla do pokoje své sestry, té nejmladší, poslední. Ale i tady to bylo stejné. Kaluž krve a uprostřed ní tělo. Tělo mé sestry. "Kde je otec?" zavrčela jsem. Služebná za mnou si zapálila další cigaretu a pokrčila rameny. To je respekt! Vytáhla jsem pistoli, kterou jsem doteď měla vždy pečlivě schovanou a brala ji do ruky jen při tréninku. Hlaveň jsem namířila na čelo té ženy a zeptala se znovu. Zděšeně z úst vytáhla tu návykovou látku a roztřeseně rukou ukázala k moři. "Šel k útesům," dodala, kdyby mi to snad nebylo dost jasné. Přikývla jsem a zbraň vrátila na místo. Už jsem se ji však nesnažila schovat, jen ať vědí, s kým mají tu čest. Když byl srab můj otec, neznamená to ještě, že jím jsem i já.
Zamířila jsem do svého pokoje. To, že otec šel k útesům mohlo znamenat jen jediné, rozhodně se tam nebyl podívat na západ slunce. Takže on se o sebe postaral sám. Ačkoliv jsem na něj byla pořád naštvaná, děkovala jsem mu alespoň za toto ulehčení. Nechtělo by se mi hledat ho po celém sídle a dál abych pomstila své brutálně zavražděné sestry a matku. Vzpomněla jsem si na ta těla s hrůznými grimasami a do očí mi vtrhly slzy. Neměly tam však co dělat, nemilosrdně jsem je setřela. Rázovala jsem si to chodbami, rozrazila dveře svého pokoje a popadla batoh. Naházela jsem do něj ty nejdůležitejší věci, popadla aktovku s počítačem a zamířila si to rovnou ke garážím. Cestou míjela lidi se zmatenými výrazy ve tvářích. Když se zmatené začaly měnit v šílené a vítězoslavné, zrychlila jsem krok až jsem téměř běžela. Musím odsud zmizet dřív, než jim to dojde.
V garážích pracoval poslední z věrných. Nebo spíše nepomatených. Kluk se zvedl od stroje, na kterém něco montoval a obrátil se ke mně. Podívala jsem se do jeho oříškově hnědých očí. Znali jsme se od dětství a trávili spolu každý den zkoumáním motorů a jiných hračiček. Kývla jsem na něj "jedeš se mnou?". Uchechtl se a zavrtěl hlavou. "Zmizím, ale vezmu i matku" odpověděl. Jasně, jeho máma. Chvíli jsem zaváhala. "Jeď, než to zjistěj, pak ti nepomůže ani ten tvůj výcvik," řekl, když viděl, že váhám. "Máš pravdu," povzdechla jsem si. Přešla jsem k němu a objala ho. "Dej na sebe pozor," řekla jsem tiše. "Ty taky," pošeptal. Nesnáším loučení, nechtěla jsem to protahovat. Nasedla jsem na svoji trochu vylepšenou motorku a na hlavu si narazila helmu. Naposledy jsem se podívala na svého jediného přítele. Bylo mi jasný, že už ho neuvidím. Otočením klíčku jsem nastartovala a vyrazila z garáže.
Než jsem pořádně zrychlila zahlídla jsem před sídlem na dvoře dav lidí. Na terase stála ona služebná s cigaretou a vehementně mávala rukama směrem k útesům. Jemným pohybem ruky jsem přidala. Na kratičký okamžik jsem zaslechla divoký řev stáda šílenců, pak už nebylo nic než uklidňující zvuk motoru a svištícího vzduchu.