Obrana, 2.díl: Chebské peklo.

Anotace: Sice jste se nikdo nevyjádřil k prvnímu dílu, ale dávám sem po delší době druhý díl, je o něco kratší.

2.díl: Chebské peklo.
3.října 1938, 6:00.
Běžel jsem přes most jako jeden z posledních vojáků severní posádky.
Německé vojska už obsadila většinu Chebu na severním břehu Skalky, ale nepodařilo se jim dobýt jižní oblasti, kde se naše jednotky vytrvale brání.
„Aloisi, poběž!“zakřičel můj spolubojovník z mé jednotky, desátník Miroslav Kubera.
Na poslední chvíli jsme přeskočil barikády a za mnou se ozvala pekelná exploze. Celý most byl vyhozen do vzduchu. Tím německé síly ztratili strategické možnosti.
U barikád jsem byl já, Mirek, náš velící Bureš, 7 dalších střelců, 4 kulometčíci, 4 proti-tankový specialisté a 4 dělostřelci. Všichni jsme seděli, leželi nebo se přikrčovali a sledovali druhou stranu. Měli jsme tam připravené, ale nenainstalované proti-tankové zbraně.
„Rychle, přesuňte proti-pancéřové zbraně podél linie a ostřelujte obrněné jednotky, máme je tam nádherně vystavené!“řekl náš velitel, major Bureš a skupina protitankových vojáků začala instalovat pušky a lehká protitanková děla.
Podíval jsem se přes barikády a spatřil malou skupinku vojáků Wehrmachtu jak vběhli do jednoho rozstříleného domu a začali se tam skrývat, ale špatně. Když jeden z nich vykoukl z okna, namířil jsem pušku… a vystřelil. Na dálku 60 metrů jsem ho trefil jen tak tak!
„Pane majore, navrhuji kulomety ostřelovat domy, skopčáci tam začínají vbíhat a chtějí se tam opevnit!“řekl jsem.
„Zamítá se. Nemáme dostatek munice. Po dělostřeleckém útoku jsme přišli o část skladiště, naštěstí jsem 70% munice již ukryly a držíme v bezpečí… taky…“chtěl nám major Bureš něco doříct, ale kulka z druhého břehu ho trefila přímo do tváře. Spadl na zem v tratolišti krve a ve chvilce zemřel.
Velení se v tu chvíli ujal náš poručík Martin Slánský. Ten však zpanikařil!
„Seberte výzbroj, výstroj a mizíme…“nařídil vyděšeně.
„Ale, pane poručíku. Musíme ostřelovat nepřátelské jednotky…“namítl jsem a zrovna v tu chvíli naši proti-tankový dělostřelci zahájili palbu. Trefili a těžce poškodili jeden transportér a jeden tank Pz.II B, které jeli naprosto hloupě podél břehu.
Německé dělostřelectvo zahájilo další vlnu bombardování. Dělostřelci trefili policejní stanici a starou školu, kde byla provizorní vojenská nemocnice. Chebský hrad západně od naší pozice, z něhož se stala pevnost, byl již téměř v plamenech. Přesto z něj stále více než 300 vojáků našich jednotek ostřelovalo německé síly.
Uslyšeli jsme hluk a dojel k nám lehký obrněný vůz, bez kulometu, ovšem plný elitních četníků. Ti se k nám doplazili. Šlo o celkem 8 četníků, dobře vybavených, nyní bylo četnictvo tzv.Městskou domobranou.
„Co se děje?“zeptal se Slánský poddůstojníka domobrany.
„Plzeň posílá rozkaz, okamžité stažení všech hlavních sil z Chebu na východ k nové frontě. Tím, že byli dělostřelectvem zničeny železniční uzly a stanice jsme přišli o primární důvod obrany a zároveň jedinou možnost zásobování. Vy půjdete jako poslední, musíte to tady s námi ještě chvíli držet a vázat na sebe co nejvíce skopčáckých sil…“informoval nás poddůstojník.
Mezitím se vojáci z chebské posádky i s civilním personálem začali stahovat. Vojáci a důstojníci bránící chebský hrad se stáhli z hradu a rozmístili rovnoměrně podél linie řeky a zahájili palbu na německé vojáky na druhém břehu, kteří se tam mezitím také rozmístili.
„Jak dlouho tu máme vydržet?“zeptal jsem se a z pušky vzor 33, původně určenou pro četnické oddíly. Trefil jsem se těsně vedle jednoho skopčáckého oficíra.
„Až zavolá velitel Štěpánek, že poslední konvoj s personálem, vojáky, zbraněmi a municí odjel z města…“odpověděl velitel četnictva a zahájil ze samopalu ZK383 palbu na druhý břeh. Do ramene trefil jednoho nácka, ale nic víc. Kolem nás létali kulky, skoro jsem cítil jejich horko… a pak se ozvalo zasvištění.
„Minomety!“zakřičel Slánský. Němci zahájili palbu na náš břeh. Kupodivu se trefovali celkem dobře. Jedna z bomb dopadla deset metrů od nás a střepiny s úlomky těžce zranili tři četníky.
„Vy parchanti!“zakřičel labilní desátník Kateřinský, přeskočil barikády, namířil pušku a vystřelil. Trefil jednoho německého majora přímo do hlavy a ten se skácel mrtev. Pak sedm německých vojáků rozstřílelo Kateřinského na kusy.
„Letadla?“zeptal jsem se, když jsem uslyšel motory letadel. Šli směrem od jihovýchodu, takže byli naše. Za chvíli jsme je spatřili, lehké bombardéry, přijeli nám na pomoc.
Ve vteřince nám proletěli nad hlavou a začali shazovat malé bombičky. Nic extra, ale němčouři se pořádně polekali. Prvních pár bombiček dopadlo mezi vojáky na nábřeží. Síla nemohla dosahovat ani padesáti kila TNT, ale stačilo to, aby část němčourů vzala do zaječích.
„Můžeme! Dostal jsem hlášení, že poslední konvoj právě odjel, můžeme se stáhnout!“řekl poddůstojník četnictva a my jsme se začali plížit pryč.
Doprovázeni tisíci německými kulkami, podařilo se nám doplazit, až na nedaleké náměstí a tam jsme sebrali poslední dva nákladní vozy a obrněný transportér a vydali se pryč z města.
„Sakra…“vykřikl jsem, když jsem spatřil za námi eskadru německých bombardérů typu Junkers Ju87. Bylo jich celkem deset a začali shazovat bomby na městskou oblast za řekou. Jako první srovnali se zemí kostel hned za řekou.
„Jeďte!“zakřičel jsem na důstojníka četnictva, který řídil náklaďák.
„Jedu jak jen to jde…“
„JUNKER!“vykřikl jeden z vojáků a já spatřil jak proti nám v téměř střemhlavém letu míří další lehký bombardér. Začal shazovat bomby na náš konvoj.
První dopadla přímo na obrněný vůz jedoucí v čele konvoje a exploze ho rozmetala na kusy i s četníky v něm.
Druhá dopadla těsně vedle našeho náklaďáku a výbuch ho převrátil na bok. Třetí dopadla na náš náklaďák a všechny nás zabila. Čtvrtá zasáhla přímo druhý náklaďák a taktéž všechny zabila.
Výsledek bitvy: Pyrhovské vítězství německé armády, taktický ústup Čechoslováků. Německé jednotky neuspěli s úkolem dobýt průmysl a železniční trať, vše bylo vyhozeno do vzduchu ustupujícími Čechoslováky.
Ztráty: Přes 1 200 československých vojáků a 250 četníků, spolu s 100 příslušníky lidové domobrany, většina tanků, obrněných jednotek, vozů, zbraní a munice byla evakuována.
1 000 německých vojáků, 800 příslušníků Freikorpsu, 62 tančíků a tanků, 30 obrněných transportérů, 4 bombardéry.