Ze života nájemného zabijáka

Anotace: Díl 1: Ale dámy... vždyť jsou tak průhlední...!...

Přívětivý až svádivý úsměv. Občasné spiklenecké mrknutí. Méně i více lichotivé narážky a lichotky. Dvojsmysly. Lehce zastřený hlas. Letmé dotyky. Galantní chování Gentlemana.
Ó, jak průhledné a falešné.
Kvůli tomu, aby mě dostal do postele se z křováka stal Gentlas.
Chlapi jsou perverzní prasata.
Ale jedno se jim musí nechat. Krásná perverzní prasata.

Letmé dotyky se už nezdály tak letmé a nevinné. Vlastně ony už nebyly ani trochu nevinné a už vůbec letmé.
JEHO ruka na MÉM stehně toho byla jasným důkazem. Nebo, že by si ji tam jenom zapomněl...? To asi ne, že?...
Ovšem já se stále koketně usmívala jako ta nejnaivnější hloupoučká husička, co kdy žila. Kdo ví. Možná jsem v tuto chvíli skutečně byla hloupou naivní husičkou. Ovšem možná taky ne.
Další nový poznatek. Jeho ruka byla skoro horká. A strašně mě na mé ledové kůži i přes látku tenoučkých šatů, hřála. Ne, že by to bylo nepříjemné. Spíše naopak. Moc moc příjemné. Až mi z toho naskakovala husí kůže. A jen tak mezi náma... nejen na stehně.
Proboha! Co se to se mnou děje? Budu si muset v duchu opakovat svou mantru.
Chlapi jsou perverzní prasata, Sai. Chlapi jsou perverzní... ale...
ALE CO?!
Ale nic...
NO PROTO!
Hlavně na to nesmím zapomenout.

Najednou se ke mně pod nějakou záminkou, stejně falešnou jako on sám, natáhl přes maličký kulatý stolek. A že teda natěsno.
Srdce se mi Bůhví proč (echm... i když Bůh nemusí vědět všechno... teda doufám...) prudce rozbušilo, až jsem se toho sama lekla. Co to ten bláznivý orgán proboha vyvádí?! Co když mě ten muž chce to... mno... políbit...
Že by nad Gentlasem vyhrál křovák?
Ovšem nic tak romantického jako polibek se nekonalo. Vlastně možná to bylo romantické, ale to mě bylo šumafuk. Romantiku si totiž představuju kapku jinak. Naklonil se totiž k mému uchu a zašeptal tím svým lehce chraplavým sexy hlasem cosi ve smyslu, že jeho bejvák je volný a hlavně prázdný...
Ahá! Takže Gentleman s úmysly křováka!
Budu muset poopravit svou mantru. Chlapi jsou nejen perverzní prasata, Sai, ale i sexuální loudilové...

Asi jsem vážně pitomá naivní husička. Souhlasila jsem s jeho nemravným návrhem, navzdory svým jasným instrukcím. Proto jsem nyní kráčela zavěšená za jeho paži, a nechala se vést do toho jeho volného a především prázdného bejváku...
SAI, JDE TO S TEBOU S KOPCE... ozvalo se mé svědomí v ten nejnevhodnější okamžik. Já ho ovšem okázale ignorovala. Proč bych si taky jednou nemohla navzdory své mantře užít, no ne? Líbil se mi. Příjemně hřál a jak krásně voněl... byl to přesně ten typ, se kterým bych si to svoje „užít si“, představovala. Tak proč nedrapnout tuhle bezva šanci za pačesy?

Jako pravý Gentleman otevřel dveře dokořán a nechal mě vejít první dovnitř. Dokonce se vší tou jeho nonšalantní elegancí ode mě převzal lehkou letní bundičku a hodil ji na dřevěný věšák. Že bych se tentokrát spletla? Tenhle nevypadala na perverzáka... třeba výjimka potvrzuje pravidlo... hm...
A pak ten tupec udělal něco, čím mi moje snění o normálním mužském zkazil.
„Ložnice je támhle.“
Já vím, já vím. Bylo mi jasné, kam se celá tahle návštěva jeho bytu nasměruje a jak by měla vyvrcholit, ale nenapadlo mě, že se z něj křovák stane tak brzo. To ne. Čekala jsem, že využije nějakou méně či více rafinovanou záminku mě do ložnice nasměrovat, ale rozhodně mě nenapadlo, že první co mi řekne,bude, kde je ložnice. Jako nějaké kurvičce z třetí cenové.
Chlapi jsou perverzní prasata, sexuální loudilové a nehorázní nezdvořáci bez jakékoliv empatie!

Znuděně jsem zívnula a opřela se o stěnu, natřenou oranžovou barvou, naproti velké vodní posteli. Celé to pro mě ztratilo svůj půvab a i smysl. Dokonce i mé tělo po něm přestalo toužit, zatímco se skáknul osprchovat. Dokonce ho ani nenapadlo zeptat se mě, jestli bych se chtěla taky opláchnout...!
A konečně přišla chvíle na to, abych si vzpomněla na svůj původní úkol a cíl. Na instrukce a striktně dodržovaná pravidla, která jsem se ještě před pěti minutama chystala porušit a pořádně si to jejich porušení užít.
Tak snad příště... mno...
PŘÍŠTĚ?!
No ano. Příště. A tentokrát určitě.

Vešel. Měl na sobě jen osušku, převázanou kolem beder. Při pohledu na jeho svalnatý hrudník, krásné bicepsy a tricepsy, na kterých se ještě třpytily droboulinké kapky vody jako démanty, jsem lítostivě popotáhla. Jsem vůl. Chvilku počkat a mohla jsem si tohle božské tělo užít do sytosti, i když jeho majitel byl... prostě klasický typ chlípného chlapa.
Možná, že kdybych...
Ach ne... bohužel zahlédl švýcarák v mé ruce dřív, než jsem ho stihla schovat, abych si mohla nenechat ujít jednu skvostnou chvilku.
No řekněte? Co jsem měla dělat? Přeci to, co byl pravý důvod mé schůzky s ním.

Naši by se asi divili, jak umím kouzlit s obyčejným švýcarákem. Popravdě řečeno, já se divila taky. Dneska se mi z toho dokonce udělal maličko mdlo. Ale asi to bylo tím, že jsem si vzpomněla, že jsem se s ním chtěla vyspat. A možná taky tím počasím. Venku bylo až nechutně teplo.

Ach jo. Já na chlapy prostě nemám štěstí.
Tak snad příště...