Do pralesů Konga

Anotace: Dobrodružná povídka z exotického prostředí Afriky.

Mladý český cestovatel Jiří Staněk podnikl na počátku dvacátého století přírodovědnou výpravu do deštných pralesů Konga v tropické rovníkové Africe.
Účelem této dobrodružné cesty bylo poznávání dosud neznámých druhů tropických rostlin, zejména orchidejí. Jiří byl totiž vášnivý botanik, který vlastnil rozsáhlou a pozoruhodnou sbírku rostlin všech druhů pocházejících z nejrůznějších koutů světa.
Nebylo proto divu, že si ji chtěl o několik nových exemplářů rozšířit a zároveň tento vědní obor studující rostliny – botaniku, o nějaký ten nově poznaný druh obohatit.
Je důležité poznamenat, že rostliny v jeho sbírce nebyly jen tak nadarmo či na okrasu, jak by si snad někdo mohl myslet. Právě naopak. Měly tam svůj řádný účel, neboť Jiří o nich psal různé vědecké spisy vycházející z jeho dlouholetých pozorování a získaných informací.
Těchto vědeckých spisů bylo vesměs velké množství, přičemž některé z nich nabyly světového významu, díky nimž se stal Jiří během několika posledních let světově uznávaným botanikem, a se vší skromností také vynikajícím znalcem tohoto vědního oboru.
Ačkoliv byl Jiří poměrně mladý – teprve nedávno oslavil své osmadvacáté narozeniny – měl už za sebou řadu různých vědeckých expedic, s nimiž navštívil všechny kouty světa, takže už měl v tomto ohledu jakési zkušenosti a v lecčem se vyznal. Obyčejně byl součástí nějaké větší výpravy, která čítala vícero bělochů, jindy putoval neznámými končinami zcela sám jen s pár nosiči a nějakým průvodcem, kterým podle dohody za jejich služby zaplatil.
Tentokrát se Jiří rozhodl, že se sám vypraví do oblasti státu Konga v rovníkové Africe, kde se na většině území rozkládá neproniknutelný hustý deštný prales plný nástrah a nebezpečí.
V Kongu byl za svůj cestovatelský život jednou, ale to bylo kdysi dávno, když s cestováním teprve začínal a to bylo k tomu ještě v jižní oblasti a nebyl tam tehdy sám, nýbrž byl součástí početné expedice, plné samých zkušených mužů.
Kdežto nyní se vydá do severní oblasti Konga a to zcela sám. Počítal jen s tím, že si v některé z domorodých vesnic poblíž plánovaných míst jeho bádání po nových druzích rostlin, najme několik černošských nosičů a nějakého průvodce, který ho bude v tamějších - pro Jiřího neznámých oblastech -spolehlivě provázet.
Pro tento značně důležitý úkol bude zapotřebí vybrat beze sporu spolehlivého muže, jemuž bude moci bez sebemenších obav důvěřovat a který jej bude zdejšími pralesy provádět co nejlépe a co nejobezřetněji.
V dorozumívání se zdejším obyvatelstvem Jiří neviděl žádný příliš velký problém, poněvadž vedle své rodné řeči češtiny, ovládal docela dobře několik světových jazyků. Ale i mimo to, člověk když chce, tak se dorozumí, ať to je už všelijakými posunky nebo jinými podobnými způsoby.

***

Všechny potřebné přípravy na uskutečnění plánované Jiřího výpravy do Afriky trvaly všeho všudy skoro měsíc. Čekala ho dlouhá a jistě i náročná cesta, která se určitě neobejde bez nějakých potíží a nevítaných příhod.
To vše si uvědomoval, ale jeho dobrodružná povaha zvítězila nad vším ostatním, co ho od výpravy odrazovalo.
Jeho cesta započala v Praze, hlavním městě tehdejšího Československa, kde se narodil a kde i bydlel. Tam na Hlavním nádraží nastoupil s množstvím batožin do vlaku, který ho zavezl až do Hamburgu, velkého německého města, jehož nejdůležitějším místem je jeden z největších přístavů na světě, v městské čtvrti jménem Altona.
Právě z tohoto místa vede nesčetné množství námořních linek – osobních i nákladních, pravidelných i nepravidelných - skoro na jakékoliv místo na zeměkouli, kam si jen člověk umane.
Zde Jiří v přístavu nastoupil na zaoceánský parník „Larne“, s nimž měl doplout do města Pointe-Noire s významným přístavem na pobřeží státu Konga, které bylo onoho času Belgickou kolonií.
Plavba s několika zastávkami trvala deset dnů.
Tím měl tu delší část cesty Jiří za sebou. Teď ho čekala ta kratší část, za to však náročnější. Zabralo mu skoro dva týdny, než se dostal z města ležícího na pobřeží Atlantského oceánu do jedné domorodé vesnice, která se nacházela v nitru nekonečné džungle, jež byla rájem, ale i peklem zároveň.
V této vesnici Jiří po zaplacení mzdy propustil pět nosičů, kteří mu nesli batožiny a zásoby z města Pointe- Noire na pobřeží až sem do vnitrozemí a najal čtyři nové. Byli to mladí a statní černoši, kteří si chtěli trochu přivydělat.
Kromě nich Jiří po dlouhém hledání mezi místním obyvatelstvem našel také průvodce, který by byl ochotný se s ním vydat na cestu po zdejším kraji a provádět jej. K radosti Jiřího tvrdil, že zná místo, kde rostou vzácné rostliny, které nikde v okolí jinde nerostou. Tuto zprávu Jiří právě potřeboval vědět. Šlo určitě o orchideje, to bylo bez pochyb.
Domorodý průvodce se jmenoval Riki, jak se Jiřímu představil. Mohlo mu být tak kolem padesáti, víc určitě ne. Mezi černými kudrnatými vlasy mu již tu a tam prosvítaly šediny. Nevypadal proti ostatním černochům z vesnice nijak neobvykle, odlišně, ale Jiřímu se cosi na něm nelíbilo. Nevěděl však co přesně, ale měl z něho takový podivný pocit, který nelze slovy vyjádřit. Snad to byl ten jeho poněkud lstivý výraz v obličeji nebo jeho chování, co Jiřího znepokojovalo. Ale ať už tomu bylo tak či onak, musí si na něj dát dobrý pozor, protože místnímu obyvatelstvu se nedá až tak příliš věřit.
Jelikož však nenašel nikoho lepšího, musel se spokojit s Rikim. Sám by se zde asi jen těžko vyznal a určitě by se ztratil, o což samo sebou ani trochu nestál. Zázrakem vůbec bylo, že se sem do vesnice dostal živ a zdráv a nebloudil kdesi v jiné části Konga, kam neměl vůbec v plánu jít.
Hned další den ráno se svými čtyřmi nosiči a průvodcem Jiřího skromná výprava vyrazila hlouběji do nitra pralesa, který se kdekomu zdál jako nekonečný.
Snad ta všechna námaha a úsilí budou stát za to a podaří se mu najít jakousi novou rostlinu a několik exemplářů si přidat do sbírky a samozřejmě některé z nich věnovat do některého z přírodovědných muzeí po celém světě.

***

Již dva týdny se Jiřího výprava těžce prodírala neproniknutelnou hradbou stromů, křovisek a hustou spletí lián. Cestu před sebou si museli prosekávat ostře nabroušenými mačetami, jinak by neměli šanci pralesem projít.
Postupovali jen velmi pomalu a to s největší obtíží. Avšak to, po čem tak usilovně pátrali, dosud neobjevili.
Jiřího cílem bylo najít zvláštní druh orchideje, jenž prý podle domorodého průvodce roste jen na některých málo místech u břehů řeky Uele, která se line na severu země v těžce přístupných oblastech.
Jiří věděl, že právě v oblastech řeky Uele, kam nyní směřovala jeho málo početná výprava, je spousta neprobádaných míst, na něž často nikdy ještě předtím nevstoupila noha bělocha a jsou téměř neprozkoumaná.
Z mnohých zdrojů také věděl, že zrovna v těchto oblastech Afriky žije vesměs několik domorodých kmenů, které se nehodlaly smířit s tím, že by měly být pod správou bělochů, a obzvlášť některé z nich byly velmi nebezpečné nejen pro bělocha, nýbrž i pro ostatní domorodé kmeny dobrovolně žijící pod správou Belgické kolonie.
Nejen že výprava postupovala velmi pomalu, ale i hodně obezřetně. Kromě několika nebezpečných domorodých kmenů hrozilo nemalé nebezpečí ve formě divoké zvěře, které zde bylo hojně. Pro šelmy, ku příkladu pro levharta, tu byl úplný ráj, kde o potravu nikdy nebyla žádná nouze.
Vedle kočkovitých a jiných šelem hrozilo třeba uštknutí jedovatým hadem, štírem nebo pavoukem, zpravidla končící smrtí. Ve vysokém množství je zde i pijavic, brouků a další podobné „havěti“. Ovšem – co mohlo mnohé cestovatele v těchto končinách potkat ze všeho nejhorší, byl dotěrný hmyz, který člověku nedal ani na malý okamžik pokoj a co horší, hmyz mnohdy přenášel různé tropické choroby, ve většině případech smrtelných.
Dost už však popisování místní zvěře a fauny. Vraťme se k Jiřího výpravě, která stále nemohla dosáhnout svého cíle ani po dvou týdnech, čímž byl vodní tok řeky Uele. Jedině u jejich břehů rostl zvláštní druh orchideje a domorodý průvodce Riki věděl, kde přesně to je.
„Na mou duši, to je opravdu divné,“ pronesl Jiří spíš k sobě než k Rikimu, když členové celé výpravy odpoledne odpočívali na jedné malé mýtince po dlouhém a vyčerpávajícím pochodu, který jim stále nepřinesl žádný užitek v podobě drahocenných exemplářů rostlin.
„Už jsme měli dávno narazit na řeku Uele a stále nic,“ pokračoval Jiří, tentokrát už hlasitěji a zřetelněji, aby to slyšel i průvodce Riki. „Zdá se mi, že buď jdeme špatným směrem, nebo jsme jaksi zabloudili…“
„Ne, pane. Vy se mýlit,“ odpověděl pevným hlasem Riki. „Určitě jsme se neztratili a ani nejdeme špatným směrem. S tím jsem si naprosto jist. Věřte mi.“
„Ale jak mi potom tedy vysvětlíš, že jsme doposud ještě nenarazili na řeku? Podle mé mapy jsme tam už měli dorazit, a to už včera!“
„Vaše mapa se musí mýlit!“ ubezpečoval Jiřího Riki. Nosiči se mezitím posadili na zem a pustili se do občerstvení v podobě vody a nějakého ovoce, aniž by se všímali rozmluvy mezi Jiřím a Rikim, která se pomalu přiostřovala.
Záhy ještě Riki s co největším přesvědčením dodal:
„Jdeme dobře a na řeku už brzy narazíme! Musel jste se ve svých výpočtech mýlit. Jinak si to nedovedu vysvětlit. Zdejší kraj znám znamenitě. Celý život zde žiji. Já vést výpravu dobře. A nebojte se, tu vaši orchideji nebo jak tu rostlinu nazýváte najdeme, to vám zaručuji!“
Potom od Jiřího odešel a posadil se k nosičům, kteří odpočívali na zemi a jedli. Po krátkém tichu se začali o čemsi tiše bavit, čemu Jiří nerozuměl, ač chtěl sebevíc, protože se spolu bavili nějakým domorodým dialektem, který samozřejmě neovládal.
Jiří se s Rikiho odpovědí moc nespokojil. Očekával, že na to řekne více, ale ono nic. To je pěkné, že mu něco slibuje, ale co je mu to platné, když mu neřekl žádný pádný důvod, proč k řece ještě nedorazili, třebaže tam dorazit měli.

***

Po půl hodině se zas vydali na dlouhý a unavující pochod, který měl trvat až do setmění, tudíž až někdy hodně pozdě do večera. Snad do té doby už konečně narazí na řeku Uele nebo alespoň uslyší hlasitý zvuk masy vody proudící v ní, jež je slyšet až na míle daleko, jak tvrdil Riki i domorodí nosiči.
Ještě několik dalších hodin slunce nepříjemně pálilo, ale přes husté koruny tropických vysokých stromů naštěstí pronikalo jen velmi málo slunečních paprsků.
Zato však bylo nesnesitelné horko a dusno, kvůli kterému se obtížně dýchalo. Komáři byli tentokrát obzvlášť dotěrní, než kdy jindy a jejich štípance bolely více než obvykle. Jiří měl oblečení úplně propocené, což nebylo zrovna nejpříjemnější. I nosiči měli celé tělo pokryto silnou vrstvou potu a kráčeli čím dál pomaleji.
Jen na průvodci Rikim nebyly vidět sebemenší stopy únavy. Stále stejně rychlým krokem postupoval v čele výpravy týmž směrem pořád dopředu.
Jiří se divil, kde se v něm mohlo vzít tolik síly a vytrvalosti, kterou předčil i statné mladé nosiče, a to nebyl zdaleka nejmladší. To byla záhada, kterou si Jiří nedovedl vysvětlit. Zřejmě ani vysvětlit nešla.
„Měli bychom si dát krátký odpočinek,“ navrhl po nějaké době Jiří, zrakem upjatým na nosiče. Ti souhlasně pokyvovali hlavou. I oni již byli značně vysílení. To nesnesitelné horko všechny zmáhalo a když má ještě člověk na zádech pořádně těžký náklad, není ani divu…
„Ne, pane, my jít dále!“
„To sis, Riki, nevšiml, jak jsme všichni unavení? Nosiči už melou z posledního… Sám se na ně podívej!“
Letmo na ně pohlédl a následně jen pokrčil rameny. „Nedá se nic dělat, ale my muset jít dále,“ trval na svém černoch.
Jiří se rozčílil. Zhluboka se nadechl a pevným hlasem řekl:
„Ne! Co vím, tak výpravu vedu já! Tebe, Riki, platím jen za to, že vedeš naši výpravu správným směrem a důvěřuji ti, že nás k těm orchidejím zavedeš. Avšak nemáš právo rozhodovat o tom, jestli bude přestávka nebo ne! Nosiči zas dostávají mzdu za svoji nosičskou práci. Ale všichni máte jedno společné: Já tady udílím pokyny a o všem rozhoduji! A nyní rozkazuji, abychom si dali krátkou přestávku. Někdo snad nesouhlasí?“
Na zlomek vteřiny se Riki zamračil a s podivným tónem v hlasu poklidně řekl: „Jak vy si přát, pane.“
Záhy po tom, co to dořekl, se obrátil k Jiřímu zády a poodešel od něj několik metrů dál, kde byl velký balvan. Na něj se chvatně posadil, načež začal chroustat plody jakéhosi ovoce, které rostlo v hojném množství na stromě opodál.
Mezitím si Jiří hedvábným kapesníkem utřel chladný pot z čela, který ho už delší dobu nesnesitelně studil.
Neopomněl se ani posilnit několika doušky čisté vody a něco málo pojíst.
Po celou tu dobu přemýšlel o podivném chování svého průvodce. Už od počátku výpravy se mu zdálo jeho chování značně neobvyklé a to z více důvodů, ale nyní měl pocit, že jeho nevysvětlitelné chování je čím dál tím podivnější.
Proč a kam tolik pospíchá, že je i proti tomu si dát na pár minut krátkou přestávku? To byla otázka, na kterou Jiří neznal odpověď a kupodivu mu na ni neodpověděl ani sám Riki, který na ni zcela určitě odpověď znal.
Za těchto myšlenek Jiří pokračoval v cestě spolu s nosiči a průvodcem Rikim, jakmile se po dvaceti minutách vydali opět na cestu. Riki byl jako vždy v čele výpravy, ale už ji nehnal tak rychle vpřed, jako předtím.
Ale i tak z jeho chování Jiří poznal, že se jeho rozkazům podrobil jen nerad a že má nejspíš o nepřítele víc. Tak se mu to zatím vše jevilo a potvrzoval mu to fakt, že se Riki mračil i teď.

***

Na večer postavili tábor na jedné malé mýtince chráněné z jedné strany širokým potokem a z druhé strany hustými křovisky, přes které nebylo snadné projít.
Jiří byl velice zklamaný, že ani teď neslyšel zvuk proudící vody v řece Uele, takže nešlo předpokládat, že jsou jenom kousek od ní. Jeho pochybnosti o tom, jestli jdou správným směrem každou minutou vzrůstaly, ale neměl jinou možnost, než Rikiho následovat, pokud chtěl získat exempláře nových druhů rostlin.
Když postavil stan v těsné blízkosti stanu, v němž se ubytovali nosiči a průvodce Riki a jakž takž se v něm ubytoval, prohlížel si ještě nějaký čas exempláře různých rostliny, které nasbíral cestou. Nebyly mezi nimi však žádné vzácné kusy či nové druhy.
Před spaním si pro jistou pevně zabezpečil vchod do stanu a položil si pro všechny případy vedle svého primitivního lůžka nabitý šestiranný revolver. Pušku měl položenou nedaleko od postele, ale tu u sebe nosil jen během chůze po pralese, kdyby náhodou hrozilo nějaké nebezpečí, aby měl po ruce zbraň na obranu.
V táboře panoval naprostý klid, který skoro nic nerušilo. Jen tu a tam se ozvalo ze tmy pralesa jakési zašramocení, ale Jiří ani nikdo z výpravy se nečekané zvířecí návštěvy nemuseli obávat. Uprostřed tábora byl ohýnek, který plápolal po celou noc a chránil obyvatele poblíž něho.
Vyčerpáním a útrapami z celého dne Jiří ve svém stanu brzy usnul.

***

Jiří spal celou noc a nic nerušilo jeho poklidný spánek, který trval až do časného rána. Jak předpokládal, naštěstí se během noci zřejmě nic nepřihodilo.
Po probuzení hbitě vylezl ze svého stanu.
Nosiči i průvodce Riki byli již dávno vzhůru a nad malým ohništěm připravovali chutnou snídani, jež je měla posílit do celého dne.
V pralese už dávno vládl bujarý život, ostatně jako každý den. Opice skákaly z větve na větev a při tom hlasitě hulákaly. Na některých vysokých větvích seděli pestře zbarvení papoušci. Jeden byl světle modrý, vedle něho seděl hned další, tmavě šedý s žlutými flíčky na krku. Byl to krásný pohled na to, jak příroda dokáže tyto opeřence krásně a s citem ozdobit.
Po snídani společnými silami sbalili tábor a vydali se zas na cestu. Po jejich nocování na mýtince nebylo brzy žádné památky.
V čele výpravy kráčel Riki, který cestu před nimi prosekával mačetou, aby mohli vůbec projít. Za ním šel Jiří a konec výpravy tvořili nosiči, kteří nesli na zádech poměrně dost těžký náklad potravin a dalších nezbytných věcí, bez nichž by se výprava neobešla.
Kolem odpoledne procházeli vedle jakýchsi malých skalisek, vedle kterých rostly jako všude v okolí stromy, jejíchž koruny byly úplně husté. Riki byl jako vždy v čele výpravy a prosekával mačetou cestu před sebou. Jiří kráčel několik metrů za ním s batohem na zádech a s puškou v ruce. Nosiči šli na konci skupiny.
Tu se však z hustých korun stromů náhle ozvalo krátké zašumění a vše, co se stalo pak, netrvalo déle něž několik málo vteřin.
Z korun stromů, které měli několik metrů nad hlavou, vyskočil pojednou levhart a jeho ostré drápy směřovaly na záda průvodce Rikiho, který o blížícím se nebezpečí neměl žádné tušení a pokračoval v běžném prosekávání křovisek a spleti lián, rostoucích kousek před ním.
Nebýt Jiřího stojícího za ním, který si tohoto blížícího se nebezpečí všiml, Riki by se vší pravděpodobností skončil pod drápy tohoto nebezpečného dravce, který by ho zardousil a odvlekl na strom, kde se tyto šelmy ukrývají, odnášejí si tam kořist a dokonce i loví.
Jiří v tu chvíli bleskově namířil puškou na levharta, který svištěl vzduchem a vystřelil. Z klidného prostředí pralesa se rázem stalo něco zcela jiného. Nastala obrovská panika a zmatek mezi zvířaty, která se hlukem výstřelu z pušky poplašila. Opice hulákaly strachy, hlodavci zalezli do svých nor, papoušci odletěli kamsi pryč a na krátký čas vypadalo okolí místa výstřelu jako mrtvé.
Naštěstí Jiří trefil. Mířil přesně na krk šlemy a kulka našla svůj cíl. Ještě než levhart dopadl na zem, byl už mrtvý.
Riki teprve až po výstřelu zpozoroval nebezpečí, které mu ještě před malým okamžikem hrozilo. Otočil se a spatřil tělo mrtvého levharta na zemi kousek za ním. Odhodil rychle mačetu kamsi do křoví a přiběhl k Jiřímu, kolem něhož byl ještě obláček dýmu.
Poklekl mu k nohám, chytnul ho za ruku a začal mu s pláčem děkovat.
„Vy mi zachránit život, pane… Já vám moc vděčný a udělat pro vás co vy si jen přát…!“ Jeho hlas se třásl a díky naříkavému pláči mu bylo sotva rozumět. Bylo na něm vidět, že byl velice otřesený, ale současně i šťastný, že mu Jiří zachránil život.
Jiří byl chováním černocha velmi dojat a hodnou chvíli nevěděl co na to říct. Mezitím přiběhli i nosiči a sledovali tento děkovný výjev.
Po čase to však Jiřímu začalo být nepříjemné, aby takhle pod ním černoch děkovně klečel, a proto spěšně řekl:
„Vstaň, Riki! To, co jsem pro tebe udělal, byla samozřejmost. Jsem si jistý, že by si udělal pro mě to samé.“
Riki se po těchto slovech trochu uklidnil a přestal plakat vzrušením. Poté vstal a pravil:
„Jenomže vy se bohužel mýlit! Včera potom, co jste byl na mě naštvaný, jsem vám přál to nejhorší a vy jste mi nyní zachránil život. Nevím, jak bych vám mohl poděkovat. Řekněte něco, a já to pro vás udělám!“
„Mám jedině přání: Doveď nás už konečně k řece Uele a pomoz mi najít ty slibované orchideje. Víc pro mě dělat nemusíš!“
„Jak vy si přát.“ Na chvíli se odmlčel a dodal. „Slyšíte ten hluk?“
Jiří zprvu nevěděl, co tím Riki myslel. Jaký hluk? Záhy pochopil. V dáli bylo slyšel nějaké dunění a to nemohlo být nic jiného, než… „No vida – to musí být řeka Uele!“ vykřikl.
„Ano, řeka je už nedaleko. Do večera tam určitě dojdeme. A vy jste mi nedůvěřoval…“
„Za to se ti, Riki, omlouvám, ale přišlo mi divné, proč tak pospícháš. A podle mapy jsme tam už měli dávno být.“
„Já pospíchat, aby jsme tam byli co nejdřív! Vaše mapa se musela mýlit, řeka je dál než jste si myslel. Já to vědět, ale nechtěl jsem zpochybňovat vaši mapu.“
„Dobrá, za svou nedůvěru se ti omlouvám,“ řekl Jiří. „Mapa je opravu nějaká nepřesná, jenže nediv se mi. Musím být přece obezřetný v těchto končinách, nemyslíš?“
„To ano, máte naprostou pravdu. Vy se mi neomlouvat, to já vám děkovat!“
Na chvíli panovalo ticho. Potom Jiří zas promluvil. „Jen mi trochu vrtá hlavou, proč jsi tak včera pospíchal, že sis nechtěl ani na malý okamžik odpočinout…“
„Podivné? Asi jsem vám zapomněl říct, že na mě v chatrči ve vesnici čeká moje žena, která měla už dávno porodit a já nemohu být u toho, protože nemáme za co pořádně jíst. To je ten důvod. Chci totiž co nejdříve vidět svou ženu a nového potomka, proto ten spěch.“
Takže už Jiří dostal odpovědi na všechny otázky. Řeka Uele je už nedaleko, průvodce Riki není nijak nebezpečný, naopak je to milující manžel. Jen ještě doufat, že najde ten dosud neobjevený druh orchideje a podaří se mu některé z nich přidat do sbírky a další kusy darovat přírodovědným muzeím a ústavům poté, co přijede z Konga zpět do Evropy a do Čech.

***

Po této nemilé příhodě Rikiho poutalo k Jiřímu přátelství a vděčnost za záchranu života. Hned už byla špatná nálada mezi členy výpravy ta tam a mohli se těšit, že ještě toho dne večer skutečně dojdou k řece Uele a místům, kde podle průvodce rostou orchideje.
Večer, přesně jak předpokládal Riki, spatřili v dáli mezi stromy řeku Uele a zanedlouho došli k jejímu vodnímu toku.
„Konečně!“ ulevil si Jiří.
Na další bádání už nebyl čas a rozbili u řeky tábor. Před spaním pojedli teplou večeři, kterou si ohřáli nad malým ohništěm, které mělo kromě funkce na přípravu jídla a tepla, které zde nebylo rozhodně v takovém teplu zapotřebí, i funkci ochranou, a to proti divoké zvěři.
Další den ráno nosiči zůstali v táboře, aby si po namáhavé cestě odpočinuli a Riki zavedl Jiřího k místům, kde mají údajně orchideje růst. Bylo to asi kilometr od tábora u řeky.
A skutečně, Jiří po chvíli netrpělivého hledání, objevil několik exemplářů vzácného druhu orchideje, která jinde na světě zřejmě neroste, což bylo vlastně cílem celé výpravy, kterou tímto splnil a mohl se s klidným pocitem vrátit do své vlasti.
To ale přece jenom ještě něco potrvá…