Mrtvý les - Věrnost

Anotace: Čtvrtá povídka o cestách po Mrtvém lese, první dvě jsou kdyžtak ve Fantasy oddělení

Sbírka: Mrtvý les

Asi už je noc, tma je natolik hustá že musím chodit s nataženýma rukama. Vlhký mráz ze mě neustále vyssává teplo. Jestli vůbec ještě nějaké mám. Zrůdy už přestaly za mnou chodit, to je dobře. Jsem vyčerpaný z toho strachu při setkávání s nimi. Teď ale neustále slyším naříkání a šepot. Možná jsou to zase ty hlavy?
Jdu dál, tichý hluk je čím dál víc výraznější. Přidušené mumlání, pláč. Některé zvuky jako by se ozývaly přímo u mě. Takové divně tlumené. Kolem byly ale jen stromy. Dívám se nahoru jestli neuvidím vysící hlavu, ale nespatřil jsem žádnou. Možná to mluví ty stromy? Šel jsem dál. Najednou slyším tlumený křík a škrábání. Hned u stromu vedle mě. Odstoupím o krok a pozoruju strom. Křik jakoby pocházel z hlubin kmene, ale škrábot je slyšet výrazně. Hledám zdroj toho zvuku až zpozoruju jakousi pohybující se větev. Jdu ktomu blíž. Zvláštní, ta větev je na tuhle malou výšku moc tlustá. Čím déle na to koukám tím víc to vypadá jako ruka. Ten strom má ruku! Proč se ale škrábe? Pokrčím rameny a jdu dál. Mumlání je skoro všude kolem mě. Trochu zesílil, asi jsem ty stromy vyrušil. Najednou jsem ucítil jak mi na tvář padají kapky. Zastavím se. Žeby déšť proniknul mezi husté koruny stromů? To se spíš sráží ta mlha. Podívám se nahoru. Nachvilku ztuhnu když zjistím ,že se na mě dívá jeden pár očí zasazené ve vyboulené kůře stromu. Dívají se a odkapávají z nich vlhké kapky. Slané. Jdu rychle dál.
Proč mají stromy na sobě lidské části těla? Že by...? Tok myšlenek mi přeruší psí kňučení. Ozvalo se docela blízko, a nebylo tak divně tlumené. Že by další zrůda? Napínám všechny své smysly, ale dál už nic neslyším. Ale také necítím ten tlak, když na mně zrůdy myslí. Možná ještě o mně neví? To je nemožné, to zakňučení bylo až moc blízko.
Zase, nebo se mi to zdálo? Jdu tím směrem odkud se to ozvalo. Netrvá to dlouho a vidím obrys psa. Jdu pomalu k němu. Vůbec se nehýbe. Je neuvěřitelně vyhublý a má šedý kožich. Dívím se, že ještě vůbec žije.
Nevím co mám dělat. Můžu jít dál, ale nechce se mi nechávat nějaké zvíře za zády. Jenže co s ním? Zkusím se podívat na jeho pocity. Bezmoc a... žár. Zavírám oči abych se zbavil pocitu psa. Mám co dělat abych udržel rovnováhu. Tohle asi už nebudu zkoušet. Ten pes není z tohoto lesa. Zvířata které žijí mimo les nemají moc pocitů, ale za to jsou silné a přímočaré. Pes mě chvíli pozoruje a pak zakňučí a dívá se zas před sebe. Sleduju jeho pohled kam že se to dívá. Chápu že to bude zdroj té bezmoci. Strom. Pozoruju spolu se psem jeden strom. Také má nějaké končetiny. Dvě ruce a dvě nohy. U stromu se něco zaleskne. Trochu se přiblížím. Hruška, rukojeť... Meč? Ostří je zarostlé nějakým ostnatým rostlinstvem. Beru meč za rukojeť a zkouším ho vzít tomu křoví. To si ale svůj meč drží. Opřu se do toho, ale pořád nechce pustit. Najednou ucítím na rameni tlak. Hned odskakuju do strany. Jedna ruka stromu šmatá naprázdno do vzduchu. Z hlubin kmene se ozve naříkání a pes začíná zase kňučet.
Ustupuju vzad a byla jen otázka času kdy vrazím zády do nějakého stromu. Něco mě chytlo kolem pasu. Tiskne mě to ktomu stromu. V hrůze zjišťuju, že záda necítí tvrdý kmen. Paže mě vtahují dovnitř a já se nemužu vymanit. Jsou příliš silné. Tma.
Trhnutím se probírám. Ležím na vlhkém mechu. Cítím jak po mě leze havěť. Kmen mne nepozřel? Vstanu a odklepu od sebe hmyz. Byl to sen? Nedivil bych se, v tomto lese se mi pořád něco zdá. Uslyším zakňučení. Otočím se a vidím toho vyhublého psa jak se na mě kouká svýma zšedlýma očima. Prosba. Co chce?
Ohlídnu se po stromu který mě chtěl uvěznit v sobě. Furt stojí na svém místě. Má ale trochu popraskanou kůru. Podívám se znova po tom meči. Trhnu sebou když uvidím, že ruka která mě vyděsila pořád po mně pátrá. Ta ruka nepatří tomu stromu, patří tomu člověku co je uvězněn uvnitř. Pocítil že konečně ho někdo našel. Ztratil jsem se mu, ale on neztrácí nadějí a hledá dál. Šel jsem zase ktomu meči. Vytrhnul jsem ho z toho keře. Byl trochu narezlý, ale určitě dříve nebo později toho člověka z toho stromu vysekám. Chtěl jsem mu něco říct na uklidněnou, ale uvědomil jsem si jak hlasitě by zněly moje slova v tomto polotichu. Napřáhl jsem se a sekl. Cože? Zasekl se nějak moc hluboko. Nemůžu ho vytrhnout ven. Najednou se ale obě ruce ,trčící ze stromu, chytly ostří a začaly si ho přitahovat blíže ke středu. Neměl by ten meč radší z toho kmene vytlačovat? Člověk uvnitř silně zanaříkal. Pes se rozštěkal. Z toho zvuku se mi zježily vlasy. Ostří pokračovalo dál a já jenom přihlížel pomalé sebevraždě. Pes štěkal z žalu a já se musel co nejvíc uzavřít aby mě tím neporazil. Konečně konec. Ruce opadly podél kmene a naříkající zvuky přestaly se ozývat. Pozoruju jak z rukou postupně odpadává maso. Teprve teď jsem si všiml, že pes přestal štěkat. Podívám se na něj a on na mně. Změnil se. To co mě popálilo už z mysli psa zmizelo. Zůstala jen beznaděj.
Pokrčím rameny a odcházím. Nachvilku se podívám po tom co zůstalo z toho člověka. Strom ho už skoro celého vyloučil. Odpadává z něj jen už jen trochu masové hmoty a pár kostí. Aspoň už netrpí.
Cestou zpátky na původní cestu jsem za zády něco zaslechl. Mlaskavý zvuk, semtam doplněné zvukem křupavým.