Jsem jiná - 4. díl

Anotace: Čtvrtý díl s hlavní hrdinkou Tea je na světě :) Jak si vede Tea po útěku od Alexe ze zámku? Zůstane v Mortenu? Přežije to tam? Nebo se ihned vrátí domů? A pokud ano, odpustí jí to rodina? To se ihned dozvíte. Omlouvám se za případné gramatické chyby ;)

„Dobrý den, slečno, mohu pro vás něco udělat??“ zeptala se mě zdvořile štíhlá dáma za pultem.
V první chvíli jsem se podivila, proč se mě ptá a až pak mi došlo, že jsem v obchodě s oblečením.
„Ehm… Dobrý den. Děkuju, ale jen se podívám,“ vyhrkla jsem nešťastně a přešla k regálu s tričky.
Uvědomila jsem si, že odpoledne jsem řešila, co budu nosit na podzim a v zimě. Teď mám příležitost to napravit.. Ale proč vlastně?? Copak tady v Mortenu budu zůstávat, když nemám kde bydlet?? Ne.. nesmím na to myslet.. Hlavně ne na Alexe..
Ta hezky upravená prodavačka mě zaskočila – opět. „Slečno, jste v pořádku??“
„Ach… ano. Jen jsem běžela a hodně jsem se zadýchala,“ vysvětlovala jsem jí chápavě.
Další překvapení. „No, ptala jsem se vás, protože jste strašně bledá. A vypadala jste, jako by vás honila nějaká příšera,“ zasmála se tiše. „Pokud hledáte nějaké oblečení na podzim, máme tady novou kolekci.“ Najednou jako by mi četla myšlenky, mě zavedla k úplně jinému regálu, který byl na druhé straně butiku.
Byly tam svetříky z jemného kašmíru, příjemného na dotek a ještě v pěkných barvách. Nebo aspoň v „podzimních“ barvách – v hnědé, tmavě zelené, oranžové a žluté. Na první pohled jsem se zamilovala do toho kašmírového svetříku v hnědém odstínu. S nedočkavostí jsem po něm sáhla. Tmavě zelená by na mě totiž moc razila (ve spojitosti s mou bledostí) a oranžová se žlutou se mi nezalíbily. A to jsem tyhle barvy ráda nosívala.
Pak jsem se usmála. „Mohla bych si ho vyzkoušet??“
„Ale samozřejmě, běžte tady do kabinky,“ ukázala na ni rukou a odrhnula závěs na jednu stranu.
Vplula jsem s podivně zlepšenou náladou do kabinky a nemohla se nabažit vůně, která v ní byla cítit a celkově i po celém obchodě. Jako vždy jsem se na sebe nejprve v zrcadle podívala, prohlížela se a pak si oblékla ten kouzelný svetřík. Padl mi jako ulitý.
„Sedí vám?? Myslím si, že ano. Vy jste štíhlá, takže by větší číslo nemělo být třeba,“ zajímala se paní Elena. Její jméno jsem se dozvěděla z plakátu, který visel na stěně kabinky.
Zaradovala jsem se. „Ano, sedí mi báječně. Větší číslo nemusíte vážně hledat. Nemáte tady ještě nějaké černé kalhoty?? Ale nechtěla bych nějaké obyčejné, spíš něco výraznějšího,“ upřesnila jsem svoji představu. „Pokud byste nějaké našla, mohla byste mi ukázat velikost 36??“
Odpověď přišla v zápětí, když mi přinesla kalhoty z černé lesklé látky, která vypadala na první pohled jako kůže. Myslela jsem si, že mi to číslo sedět nebude, ale mýlila jsem se. Takže jsem byla rozhodnutá okamžitě. „Já si ty kalhoty a ten svetr vezmu. Jestli se můžu ještě zeptat – nemáte tady nějaké teplejší boty?? Protože chodit v sandálech nebo v teniskách není ideální. A bunda nebo sako by se mi taky hodilo. Aha.. už to všechno vidím.. “
Koukala jsem na regál s kozačkami, kotníkovými botami a lodičkami. Zaujaly mě tmavě hnědé semišové kozačky se saténovou mašlí vzadu.
„Dejte mi ty věci, já vám to zatím položím na pult, ať si můžete zkoušet dál. Ty hnědé kozačky by vám slušely a hodily by se k tomu vybranému oblečení. Kotníkové boty jsou pro vás celkem zbytečné. Ale i ty lodičky, třeba zrovna ty černé s těmi stříbrnými jehlovými podpatky, by nemusely být špatné. Jaké máte číslo? Třicet devět? Čtyřicet?“
Její ochota mě ještě víc překvapila a uvedla mě do rozpaků. „A-ano.. Odhadla jste to přesně – mám třicet devět. Jsou ty boty stabilní?? Mají hodně vysoký podpatek a já bych si nerada zlomila nohu.“
„Nemusíte mít strach, i když jsou vysoké, tak v nich budete mít dobrou rovnováhu. Mám to sama vyzkoušené,“ ubezpečovala mě a podala mi krabici s příslušným číslem.
Když jsem se v těch lodičkách postavila, byla jsem o pěkný kus větší, což mi vůbec nevadilo – vždycky jsem chtěla být ještě vyšší. A tyhle boty mi k tomu pomůžou. Ne, že bych byla malá, ale 173 cm mi stále připadalo málo. O stabilitě jsem se přesvědčila zápětí, takže jsem musela dát Eleně za pravdu. Seděly mi perfektně, nikde mě netlačily, byly pohodlné a tak jsem neměla důvod si je nevzít.
„Vidím to tak, že dneska budete mít jen za mě velkou tržbu. A určitě přijdou i další, protože váš obchod je úžasný. Jen bych vás chtěla poprosit ještě o ty hnědé kozačky..“ Moc se mi líbily a tušila jsem, že i s těmi budu úspěšná.
„Vy jste jedna z těch šťastných, kterým sluší všechno. Chcete si vzít i tyhle boty? A ještě jste chtěla nějakou černou bundu nebo sako, že ano?? Hned se vám po něčem podívám, ale něco v malé velikosti… Co třeba tohle?“
Při sundávání kozaček jsem zvedla hlavu na černé vypasované sako, které jako by patřilo k těm lesklým kalhotám. V druhé ruce držela Elena tmavě hnědou bundu s množstvím kapsiček a s kapucí podšitou kožíškem.
„Hmm.. líbí se mi obojí. A asi si i obojí vezmu, pokud mi to bude dobré. Protože se mi to bude hodit,“ radovala jsem se z toho, že i tady objeví člověk dobrý obchod s ještě lepším oblečením. Při zkoušení černého saka jsem si z ničeho nic vzpomněla na Alexe. Co by asi tak řekl na tohle oblečení?? Ale pryč s takovými myšlenkami, nemá to cenu.. Vyzkoušela jsem si i hnědou bundu a to bez svých nesmyslných myšlenek.
Elena všechno vyřešila za mě. „Pokud máte ještě nějaké peníze, tak si to sako a bundu vzít můžete, protože vám opět sedí. Potřebujete ještě něco?? Lodičky, kozačky, kalhoty, svetr, bundu a sako máte. Ale kdyby jste náhodou něco zapomněla, můžete přijít, to není problém. Pro vás se tady vždycky něco najde. Takže už chcete zaplatit?“
„Ano, je to všechno. Teda aspoň si myslím, že ano. Kdyby ne, tak se třeba zítra zastavím..“ Pokud tady ještě vůbec budu, chtěla jsem dodat. Kdo ví, jestli mě Alex do té doby neobjeví a.. to bude můj konec?? Navíc je to takový zvláštní pocit platit penězi někoho, kdo je teď můj „nepřítel“…
Podala mi účet s příslušnou částkou.
Vytáhla jsem peněženku z tašky a na pultík položila bankovky. „Hmm, to není zase tak hrozná cena na to, co všechno mám,“ usmála jsem se a vzala od ní velkou papírovou tašku, ve které byl můj nákup. „Aspoň mi zbudou nějaké peníze na ubytování a jídlo,“ dodala jsem a zase se zamyslela. Musím si co nejdřív něco najít, jenže kde??
„Opravdu se vám nic nestalo?? Vypadáte.. jako by vás nechal přítel. Vy snad nejste zdejší, že hledáte ubytování..?? I když já jsem cizí, neměla bych se ptát, to se nehodí. Promiňte,“ začala se omlouvat.
Okamžitě jsem ji zarazila. „Neomlouvejte se. Mně to nevadí. Vlastně se mi něco stalo. Spíš já jsem přítele.. opustila. A zdejší nejsem, proto hledám to ubytování. Nevíte o něčem??“
„Pokud chcete něco levného a nejste moc náročná, tak bych o něčem věděla. Penzion Zora je docela dobrý. Pojďte se mnou ven, já vám ukážu cestu,“ otevřela dveře a vyšla ven.
„Vidíte tu uličku, co je naproti?? Tak tam půjdete, pak se dáte doleva a uvidíte velký modrý dům. Je na něm i nápis. Stejně cestou k němu budou značky, podle kterých to najdete. Přeju vám hodně štěstí. A doufám, že se nevidíme naposledy,“ dodala přátelsky.
„Moc vám děkuju. Pomohla jste mi s výběrem a našla mi ubytování. Ráda se sem ještě někdy zastavím,“ oznámila jsem jí ochotně. „Tak se mějte hezky, ještě jednou díky a nashledanou.“
„Opravdu není zač. Nashledanou.“

Elena měla pravdu, penzion bych dokázala najít i bez její rady – značky by mě k němu dovedly. Procházela jsem kolem fontány a spousty laviček, pak v té uličce jsem viděla kavárnu, obchod s botami, lékárnu, supermarket, cukrárnu, cestovní kancelář, až jsem se divila, kolik toho v takovém městečku je. Na konci jsem vlevo opravdu uviděla takový dům, jak mi ho popisovala. Na první pohled vypadal hezky, tak snad takový bude i uvnitř. I okolí bylo pěkné – velká zahrada s několika druhy stromů a dokonce malým potůčkem.
Do dveří jsem však vcházela docela nejistě a stejně tak jsem i pozdravila. „Dobrý den. Prosím vás, máte volný jednolůžkový pokoj?? Potřebovala bych ho tak na dva týdny.. jestli by to šlo.“
Recepční, pokud se ta mladá holka o něco málo starší než já dala takhle nazvat, se na mě vyjeveně podívala. „Dobrý den. Ach.. něco by se tady našlo. Moment, podívám se.“ Obrátila oči k monitoru a já ve skrytu duše doufala, že se ten volný pokoj najde.
„Máte štěstí, je tady poslední volný pokoj a jednolůžkový, jak jste chtěla. Ale říkáte na dva týdny?? No já nevím.. to asi nepůjde,“ zklamala moje naděje.
„Nešlo by to aspoň na týden?? Vážně je to nutné,“ přemlouvala jsem ji, ale zdála se neoblomná.
„Opravdu nevím. Má přijet spousta dalších klientů…“
„Copak se tady děje, Paulo??“ promluvil nějaký muž za mými zády.
„Tady slečna by chtěla pokoj na dva týdny. Ale nemůžu jí ho dát, když mají přijet klienti,“ vysvětlovala mu. Bylo vidět, že má z něj respekt.
Majitel penzionu se na mě podíval a zvláštně si mě přeměřil. „Jenže je jasné, že klienti budou samé rodiny a nikdo nebude potřebovat pokoj s jednou postelí. Navíc slečna nevypadá jako někdo, kdo by dělal nepořádek. Takže jí ten pokoj dejte, ano??“
„Jak říkáte. Přinejhorším se to pak klientům vysvětlí. A máte vlastně pravdu,“ souhlasila s ním a podala mi klíč od pokoje. „Takže tady je. Pokoj je nachystaný, najdete v něm všechno. Malou koupelnu, záchod a další, však uvidíte sama. Výhodou těch jednolůžkových je balkon s výhledem na okolní hory. Ty jsou samozřejmě moc krásné a můžu vám doporučit jejich bližší prozkoumání. Můžete se zeptat v turistickém centru na náměstí, tam vám určitě poradí, pokud budete mít zájem. Ale mnozí lidé, co tady přijeli také sami jako vy, si zase stěžují, že jim vadí pohled na zámek. Tvrdili, že se v něm někdy svítí, ale mně se to moc nezdá. Je už několik desítek let prázdný,“ ukončila svůj sáhodlouhý monolog.
Pro mě však byl zajímavý jeho konec. Myslí si, že ti lidé si to vymysleli, ale opak je pravdou. Vážně se tam svítilo. Musím to vědět, když jsem tam nějakou dobu byla, že. Jenže na to musím přestat myslet, jinak se té hrůzy nikdy nezbavím.
Najednou mě překvapila. „Ještě vám ukážu cestu, abyste se tady neztratila. Hodně lidem se to u nás už povedlo. Jen mě trošku překvapuje, že jste tady sama. Na vašem místě bych měla tak trochu strach.“
„Nemusíte se obtěžovat, já ten pokoj najdu, pokud mi řeknete kam mám jít. Víte.. já měla taky ze začátku strach, ale to přejde. Není z čeho mít strach a zrovna tady,“ usmála jsem se na ni mile. Byl to předstíraný úsměv, který měl zakrýt to, že ten strach mám.
„Půjdete tady po těch schodech nahoru,“ ukázala na ně a dodala: „Je to hned první patro, takže se dáte doprava a pokoj najdete na konci chodby. Však víte – číslo 3. Takže hezký pobyt.“
Najít můj pokoj nebylo tak těžké, protože to přece jen nebyl hotel, ale malý penzion, ve kterém se člověk ztratit nemohl. Než jsem odemkla dveře, vypadl mi klíč z ruky a po otevření jsem si pořádně uvědomila, že necelé dva týdny se po celou dobu budu dívat na zámek. Na místo, ve kterém mi šlo o život. To zapomínání bude.. těžké. Jenže sama ani nevím, jestli dokážu zapomenout..
Při těch svých myšlenkách jsem došla až na balkon, kde jsem zůstala nehybně stát. Proč na Alexe neumím zapomenout?? Možná je to o tom, že zapomenout nechci, protože se bojím, že ho někdy potkám a všechno začne od znova..
Oči jsem měla stále upřené na zámek a na okolní hory, které byly opravdu krásné, jak tvrdila ta holka z recepce.. Je docela zvláštní, že mi to došlo až teď, když to všechno vidím z dálky. Pak jsem se vrátila do pokoje, abych si ho prohlídla. Nalevo od dveří byly dveře do koupelny, která byla malinká, ale dobře vybavená. Naproti balkonu byla postel s květovaným přehozem, který ladil i se závěsy na oknech. Na stěnách visely obrazy s různými krajinkami a součást pokoje byl i malý stolek s křesílkem a velká dřevěná skříň.
Začala jsem z tašky vybalovat oblečení a postupně ho skládala do skříně. Pak se z ničeho nic ozvala rána – zahřmělo. Venku zesílil vítr, závěsy lítaly sem a tam a vítr mi nakonec zabouchl dveře od balkonu, protože jsem je zapomněla zavřít. S vybalováním jsem skončila velice brzy a pustila jsem se do zkoušení těch nových věcí, které jsem si koupila. Zabralo mi to něco málo přes půlhodiny a pak jsem odešla do koupelny. Venku už byla tma, mohly za to mraky a taky to, že už bylo chvíli po půl šesté. Když jsem se z ní vrátila, napadlo mě, že bych si mohla dát nějaké jídlo.
Do kapsy jsem si nacpala peníze a sešla do vstupní haly k recepci. „Prosím vás, mohla byste mi poradit?? Moc se ve vašem městě nevyznám a ráda bych si zašla někam na jídlo. Našla by se tady nějaká dobrá restaurace??“
„Dobrá restaurace..?? Hmm, zkuste zajít do krčmy Středověk. Myslím, že by se vám tam mohlo líbit. Pokud tedy nejste příznivec moderních restaurací. Hodně turistů si ji chválí díky velkému výběru jídel a příjemnému prostředí. A navíc tam mají i příznivé ceny. Takže vám ji vřele doporučuji,“ naladila mě Paula.
„Když o tom tak hezky mluvíte, tak bych se tam mohla jít podívat. Ale netuším, kde to je. Mohla byste mi poradit cestu?“ požádala jsem ji o pomoc.
„Počkejte, podívám se, jestli nenajdu jejich letáček.. Na zadní straně je malá mapka, podle které byste to mohla bez problémů najít. Však se podívejte sama.“ podala mi ho.
„Mockrát děkuju a až se vrátím, tak vám řeknu, jak se mi tam líbilo. Mimochodem.. máte hezké ubytování. Ten můj pokoj se mi moc líbí. A měla jste pravdu, že je z něj vidět na zámek,“ ujistila jsem ji klidně.
„To jsme moc rádi, ale vám to nevadí.. myslím ten výhled?“ zírala na mě.
„Víte, že ani ne? Nemám důvod, aby mi to nějak nahánělo hrůzu,“ zalhala jsem a jen doufala, že nic nepozná.
Když jsem vyšla před penzion, vítr už foukal méně a taky přestalo hřmět, ale přece jen bylo trochu chladno. Měla jsem na sobě minisukni, tričko s krátkým rukávem a sandály na nohách. Nadávala jsem si, že jsem si na sobě nenechala to nové oblečení, určitě by mi bylo tepleji. Najednou jsem uslyšela šumění, které s každým krokem sílilo – začalo pršet. Aby toho nebylo málo, tak mi chyběl deštník. Rychle jsem přiběhla pod stříšku nejbližšího obchodu, abych se mohla podívat na mapku. Podle ní by ta krčma měla být ve vedlejší ulici, což nebylo moc daleko. To, že mi promokne oblečení, mi nevadilo, spíš mi šlo o vlasy. Když mi zmoknou, začnou se mi všelijak kroutit a vypadá to strašně. Tenhle problém za mě vyřešily noviny, kterých jsem si všimla ve stojanu u informačního centra.
Udivilo mě, že je zavřené, ale snad všechny obchody, na které jsem dohlédla, na tom byly stejně. Zmocnil se mě nepříjemný pocit, že večer to tady je strašně opuštěné a tak… ponuré. Napadlo mě se podívat na mobil, kolik že je vlastně hodin. Bylo přesně šest hodin, proto už bylo všude zavřeno. Informační centrum má ve čtvrtky zrovna do pěti. Mezitím, co jsem se uklidňovala, déšť zeslábl a pršelo jen drobně. Podržela jsem si noviny nad hlavou a za chvíli se zabrzdila před krčmou.
Byla umístěná ve starém jednopatrovém domě, s dřevěnými okenicemi a vstup tvořila mohutná vrata, vedoucí do dvora. V krčmě bylo příjemné teplo, takže mi oblečení bude usychat rychleji. Ze začátku jsem si nemohla zvyknout na to šero - světlo totiž poskytovaly svícny, louče a taky dva velké krby, ve kterých vesele plápolal oheň. Sedla jsem si ke stolu, který byl sice pro dva, ale to mi vyhovovalo. Neměla jsem náladu na cizí společnost. Navíc ten stůl byl blízko jedno z krbů a já se potřebovala zahřát. Nevím proč, ale z ničeho nic na mě padla únava a kdybych mohla, tak hned usnu, ale v tom ke mně přišla číšnice. Byla oblečená opravdu stylově – dlouhé plátěné šaty převázané v pase ozdobným páskem.
„Pozdrav Pánbůh, co si budeš přát..? Ještě přinesu jeden jídelní lístek, z jednoho se vám bude asi vybírat špatně.“ První věc, která mě překvapila, byl ten pozdrav Ale pak mi došlo, že jsem ve středověké krčmě a tady je všechno jako ve středověku.
Nepochopila jsem ten jídelní lístek. „Pozdrav Pánbůh, jídelní lístek stačí jeden, na co by mi byly dva?“ pozdvihla jsem obočí.
„Přece pro přítele, až přijde,“ řekla udiveně.
„Nepotěším vás. Přítel nepřijde, protože žádného přítele nemám.. Takže si budete muset vystačit jen se mnou,“ uchechtla jsem se.
Proč si každý myslí, že mám přítele..? Copak jsem krásná a jedinečná holka, kterou všichni chtějí..? Kdyby ano, tak tady nesedím sama a vlastně.. bych se tady vůbec neobjevila. Zase (!!!) jsem v myšlenkách zabloudila k Alexovi – jestli mě ještě někde hledá a nebo si řekl, že nemá cenu se zabývat někým jako já. Možná se taky chystá odcestovat někam daleko, kde se o něm nikdo nedozví. Už několikrát jsem se v duchu napomínala, že na něj ještě pořád myslím a měla bych s tím přestat.
„Tak tady ho máte. Dneska máme speciální nabídku, kachní játra v medové omáčce,“ vytrhla mě z přemýšlení a podala mi otevřený jídelní lístek.
„To zní zajímavě.. Já to teda vyzkouším. Docela rychle jsem si vybrala,“ připustila jsem.
„A co si dáš k pití..? Naše pivo nejspíš ne, že?“
„Pivo mi moc nechutná, takže si dám raději vodu. Neperlivou, jestli by to šlo,“ upřesnila jsem.
„Dobře, hned to bude.“
Nečekalo mě žádné dlouhé čekání jako v jiných restauracích, protože vodu mi donesla během minuty a za dalších pár minut už mi nesla moji večeři.
Postavila přede mě velký talíř s lákavě vonící pochoutkou. „Dobrou chuť.“
„Děkuju. Vypadá to báječně.“ Porce byla opravdu velká. Sotva jsem se pustila do jídla, něco mě zaujalo a já ztuhla hrůzou. To „něco“ byl Alex, sedící u pár stolů dál a sám. Nechápala jsem, jak jsem si ho nemohla všimnout, když jsem sem přišla. Jedině, že by se tady objevil až po mně, to by bylo logické. Mám štěstí, že mě nemůže zaregistrovat – sedím daleko od něj, ale přesto..
Radši jsem pokračovala dál v jídle, už mi zbývalo pár kousků. Ale moc dobře se mi nejedlo, nechala jsem si zkazit tak dobré jídlo. Jako naschvál mi vypadla vidlička z ruky, odrazila se o talíř a s hlasitým cinknutím spadla na zem. V krčmě byl docela hluk – vyhrávala hudba, u vedlejšího stolu se skupinka chlapů smála nějakému vtipu a nikdo nepostřehl, že něco spadl. Jen Alex se za tím zvukem zvědavě otočil. V ten moment se naše oči střetly, já v těch jeho viděla překvapení a taky hněv. On v těch mých možná hrůzu?
„Vy tady sedíte sama?“ vyzvídal kluk, který mi zároveň podal moji vidličku.
Byla jsem v mírném šoku, proto jsem hned nezareagovala. „Já.. chtěla jsem si zajít na večeři. Proč bych tady nemohla sedět sama? Je na tom něco špatného?“ podotkla jsem podrážděně, protože mě jeho hloupá otázka zaskočila. Další, kdo se bude podivovat nad tím, proč tady někoho nemám..?
„Promiňte, jen jsem se vás chtěl zeptat, jestli si můžu přisednout,“ vykoktal ohromeně.
Cítila jsem se provinile, že jsem to předtím řekla nepříjemně a raději jsem se uklidnila. „To spíš já bych se měla omluvit, dneska nejsem ve své kůži,“ omluvila jsem se mu a sledovala u toho Alexe – ten na mě, tedy na nás, stále koukal.
„Jinak já jsem David. Ahoj,“ poznamenal s úsměvem a se zájmem si mě prohlížel. V ruce ještě držel moji vidličku, což vypadalo komicky.
„Ne, že by mi to vadilo, ale mohla bych si vzít zpátky vidličku?“
„Jejda, promiň. Ani mi to nedošlo.“ Když mi ji podával, sledovala jsem pozorně Alexe, jak se bude tvářit. Šlo o to, že David se dotkl při podávání mojí ruky a tak nějak mě nechtěl pustit. Alexův výraz mě malinko překvapil – nakrčil čelo a věnoval mi nevlídný pohled, jako by mu to snad vadilo. Ale ne, to jsou mi věci..!
„Málem bych se zapomněla představit já.. Tea,“ usmála jsem se trpce a dojedla poslední kousek jater. V tu ránu přišla číšnice a zajímala se, jak mi chutnalo.
„Bylo to výborné. Vyřiďte kuchaři, že vaří skvěle. Tuhle krčmu mi doporučili v penzionu a pěli na ni samou chválu. Mám teď s nimi stejný názor. Mohla bych zaplatit..?“
Ve svém bločku našla moji objednávku a řekla příslušnou cenu. Z peněženky jsem vytáhla peníze, ale David byl rychlejší.
„ Ale..nebudeš mi to přece platit,“ zadrmolila jsem.
David však trval na svém a číšnice se na nás dva pobaveně dívala a pak jen vtipně dodala:„No vidíte, a to jste mi tvrdila, že nemáte přítele. Přeji vám krásný večer. Oběma..“
Trošku mi vadilo, že to řekla tak nahlas, jelikož to slyšel i Alex. Nejen, že se naším směrem zase otočil a to tak prudce, že převrhl láhev s vínem.
Číšnice k němu okamžitě šla. „Jste v pořádku..?“
„Ach ano, jen jsem omylem zavadil o láhev. Moc se omlouvám,“ povídal nešťastně a stihl mi věnovat výmluvný pohled.
„To je v pořádku, já to uklidím, s tím si nedělejte starosti.. Nejste první ani poslední,“ hýkla smíchy. To rozesmálo i Davida, ale Alexe ne. Já na tom byla stejně jako on.
„Teo, půjdeme..? Můžu tě doprovodit?“
Pohled jsem stočila na Davida a nevěděla, co říct. Číšnice uklízela střepy z podlahy, Alex na mě visel očima, David dychtivě čekal na moje kývnutí a já stála zaražená a s rozumem v koncích.
„A..ano..“ Číšnice se ke mně pobaveně zvedla oči.
Co jsem měla dělat..?? Jít za Alexem a skočit mu kolem krku..?? Ne, nemohla jsem. Mezi námi už nebylo nic jako dřív.
Proto jsem podala ruku Davidovi, který čekal u dveří. Odešli jsme a nechali za sebou usmívající se číšnici a skleslého Alexe.
David se snažil udržovat konverzaci. „Všimla sis toho divného chlapa..?“
„Kterého..?? Tam nějaký takový byl..??“ Bylo mi jasné, že ho začne popisovat.
Taky, že to udělal. „No.. Měl skoro dva metry.. Hustý černý vlasy.. V obličeji trochu bledej.. Nejvíc vynikaly ty oči.. Skoro černé..“
Hmm, popsal ho docela dobře, čekala jsem to mnohem horší. „Už vím.. Ale nijak moc jsem ho nezaregistrovala.. Ale ty asi ano, že?“
„To máš pravdu. Navíc po tobě dost koukal.. Nedalo se to přehlédnout,“ poznamenal kousavě.
„Ehm..cože?? To se ti určitě zdálo,“ reagovala jsem mírně dotčeně. Ale v duchu jsem musela uznat, že má David pravdu.
„Promiň, že ti to vůbec říkám a že se bavíme o nějakém idiotovi, ale ty jsi prostě pěkná holka, na kterou se každý rád podívá..“
Jeho slova mi vyrazila dech – nevím, jestli tím, že Alexe nazval idiotem nebo tím, že mi po krátké známosti řekne, že jsem pěkná a každý se na mě rád podívá!
„Aha.“
Zastavil se na rohu ulice, která vedla k penzionu. „Teo..? Řekl jsem něco špatně..?? Víš.. já měl takový pocit, jako bys ho znala..“
„Další šok! Proč bych ho měla podle tebe znát..?? To proto, že se na mě nějak divně díval nebo co?? Já už to vážně nechápu.. Díky za zbytek večera,“ loučila jsem se s ním a zároveň jsem vytáhla z kapsy peníze. „Tady máš za moji večeři a pití. Ahoj.“
„Počkej, Teo.. No tak, počkej! Nechoď ještě nebo mi dej aspoň tvoje číslo, ať ti můžu zavolat,“ prosil.
„Bydlím v penzionu Zora..To by ti mělo stačit. Já mobil nemám,“ zalhala jsem. Za tu dobu, co jsem tady, jsem se v lhaní pěkně zdokonalila.
„Tak.. dobře. Nemám tě doprovodit až k penzionu?“
„Ne, to je v pohodě.“

- - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - -

Bylo prvního října a Lisa pobíhala po bytě jako šílená kvůli balení věcí na dovolenou. Oblečení měla úhledně naskládané v kufru (i když jí připadalo divné brát si na hory kufr) a poslední věcí byl plyšový medvěd. Dárek od Tei, který Lisa dostala na své třinácté narozeniny. Ani ho nemusela hledat, protože ho měla stále na očích – byl postavený na poličce naproti posteli.
„Liso, máš už sbaleno?“ zajímala se máma.
„Možná tomu neuvěříš, ale ano. A dokonce se už těším, takže kdo ví, jestli do rána vydržím. Jen mi dělá starosti Tea.. Můžu jen doufat, že se do konce prázdnin objeví,“ vzdychla Lisa zklamaně.
„Ale broučku.. neboj se. Po prázdninách bude zase všechno v pořádku. Musíš tomu věřit a…“
Paní Landreyová to nestačila doříct, protože někdo zazvonil. U dveří stál Max.
„Dobrý den, je doma Lisa? Já vím, že asi jdu v nepravou chvíli, ale potřeboval bych s ní mluvit,“ vyhrkl.
„Ahoj Maxi, ne to je v pořádku, hned Lisu zavolám. Zrovna si sbalila věci. Pojď dál, ať nestojíš tady na chodbě.“
Max vešel a pověsil deštník s bundou na věšák v prostorné předsíni. Čekal, až přijde Lisa – nechtěl jít bez dovolení k ní do pokoje.
„Jéé, čau Maxi. Kde se tady bereš..? Zjistil jsi něco s Teou..?“
„Ahoj Liso.. Já a zjistit něco o Tei..? Tak to by se musel stát zázrak. Pochybuju, že jsem ta správná osoba, které by volala. Spíš jsem se na to chtěl zeptat tebe,“ odvětil s úžasem.
„Ach jo.. mně se taky neozvala. Navíc se jí ani nemůžu dovolat. Zrovna jsem o ní mluvila s mamkou.“
„S Teou mi to připadá velmi zvláštní.. Ale za ty roky ji znám velice dobře a nezdá se mi, že by se takhle chovala z ničeho nic,“ vložila se do hovoru paní Landreyová.
„No co, stejně nic nevyřešíme.. Ale vážně mě to štve. Liso, už máš sbaleno? Nebo zase něco hledáš jako vždycky?“ usmíval se Max.
Lisa přešla do kuchyně a nalila oběma džus. „Jen se mi pořád směj a dávej mi najevo, že jsem bordelářka. Je to tak hrozné, když řeknu, že jsem hledala plyšáka, co mi dala Tea?“
„To je ještě lepší. Ty si spíš v necelých sedmnácti s plyšákem?!“ divil se.
„Jo a co jako? Nejsem jediná, tak se přestaň smát nebo se neznám.. Mami, vezmi, prosím, těn ten můj kufr do předsíně, už mám sbaleno. Jsem schopná ho zapomenout,“ konstatovala Lisa.
„Myslím, že kufr bys doma nezapomněla, je dost velký.. panebože, co to je?!“ zhrozil se Max.
„Co, kde, jak, proč?“ rozesmála se, když viděla Maxův vyděšený výraz.
„To, co tvoje mamka právě táhne do předsíně a má to snad sto kilo.“
„Vždyť to je můj kufr..Copak jsi ještě nikdy v životě neviděl kufr? To je takové to na kolečkách, velké a vejde se do toho plno věcí, víš?“ hustila do něj se smíchem.
„Už dost nebo je vážně po mně.. A sakra, měl bych jít. Promiň,“ pípl nejistě.
„Ale ne! Ty máš rande, že jo? No to mě podrž!!“ rýpala do něj Lisa a dopila zbytek džusu.
„Ty jsi nemožná, Liso.“ přiskočil k ní a naznačil případné uškrcení. „ Já a rande? To budu dřív na výšce, než budu mít nějaké rande.“
„Nevidím to tak zle, ale pospíchej, máš čím dál větší zpoždění. Nevyhazuju tě, ale jde mi o tvé dobro a zdraví,“ povykovala naoko naštvaně z otevřených dveří, když se Max obouval.
„Kdy vlastně odjíždíš?“
Lisa se rozzářila při pomyšlení na odjezd, který je velice blízko. „Pokud taťka přijde dřív z práce, tak pojedeme kolem páté nebo půl šesté. To je už za dvě hodiny, takže se nemůžu dočkat. I když jsem v Mortenu byla loni..“
„Dobře. Tak se tam měj hezky a dávej na sebe pozor, ať se po prázdninách sejdeme ve škole,“ nabádal ji Max. „A kdy se..“
Náhle ho Lisa přerušila. „Do školy jdeme sedmého října, to ses chtěl zeptat, že? A budu na sebe dávat pozor, to se neboj,“ slíbila. „A ahojky.“
Půl šesté. Hodina H – čas odjezdu. Lisa nastupovala do auta a zamávala kolemjdoucí spolužačce. „Ahooooj!!“
„Čauky Liso, už odjíždíš, jo? Tak si to tam pořádně užij a načerpej sílu do školy, bude to pak zase šílený.. “
„To teda jo, ale zatím to radši neřeším nebo bych měla žaludeční neurózu už teď,“ poznamenala s úsměvem. „Taky si užij prázdniny, ahoj.“
Cesta do Mortenu ubíhala poměrně rychle a bez jakýchkoliv dopravních kolapsů. Na místo dorazili kolem druhé hodiny ráno a pokoj v hotelu dostali ihned, jelikož recepce fungovala nonstop.
Hotelový pokoj Lisu naprosto uchvátil – už jen proto, že v něm měla spát sama. Postel, skříň, psací stůl, zrcadlo.. Vše bylo ve starém stylu. Koupelna byla prostorná s velkou rohovou vanou a součástí pokoje byla malá terasa s výhledem na náměstí. Jen co si vybalila věci, osprchovala se a šla spát.

„Liso, už jsi vzhůru? Před chvílí mi volala Irma, že nás netrpělivě čekají a zvou nás na snídani,“ vedla monolog paní Landreyová.
Lisa tak byla probuzena z hlubokého spánku a nejprve nechápala, kde je.
„Aha, vždyť jsem v Mortenu. Prázdniny. Známí,“ mumlala si pro sebe. Rychle si ustlala postel a otevřela dveře na terasu dokořán a pustila do pokoje čerstvý vzduch. Moc světla sem neproudilo, sluníčko zakrývaly mraky.
„No jo, mami, chystám se,“ uznala za vhodné mamce odpovědět a oblékla si první oblečení, které jí padlo do oka. V koupelně si začala prozpěvovat – její častý zlozvyk.
U známých proběhlo na úvod velké vítání, ale na tom nebylo nic zvláštního, když se neviděli celý rok.
„Ale ne, Liso, z tebe je velká holka.. Kolik, že to máš? Osmnáct?“ rozplývala se nad Lisou známá
„Teti, vždyť budu mít teprve sedmnáct, tak ze mě nedělej takovou stařenku,“ hihňala se Lisa. Řekla „teti“, protože se přece jen všichni znají spoustu let a zase je hloupé ji oslovovat křestním jménem.
„To byl vtip, neboj se.. Jsi přece v nejlepších letech, tak si hlavně užívej. Podívej se na nás.. My máme skoro padesát a už nikdy mladí nebudeme. Navíc vy máte v dnešní době jiné a hlavně lepší možnosti.“
„Irmo, teď jsi promluvila skoro jako důchodkyně nad hrobem.. Copak nevíš, že tím jistě Lisu nudíš? A kdepak je ta snídaně, na kterou jsi je nalákala..?“ nadhodil schválně James, manžel Irmy a zároveň dobrý známý rodiny Landreyových.
„Snídaně je připravená vzadu na terase,“ překvapila všechny. Pak se otočila k Jane Landreyové: „Vstávala jsem už v šest hodin ráno a chystala snídani, zatímco James spokojeně spal.“
„A jéje, zase jsem to schystal a obrátil to proti sobě. Ale i tak na svou manželku nedám dopustit.“ Na důkaz ji lehce líbl do vlasů.
„Irmo, to ses kvůli nám nemusela tak namáhat, vždyť nejsme tvoje rodina. Ale je to od tebe moc hezké,“ zakrývala rozpaky Jane a opatrně šťouchla do Lisy, která moc nevnímala.
Irma to okamžitě zaregistrovala. „Takže pojďme ke stolu, ať tady nestojíme jen tak. Projděte přes obývák, však to znáte a já hned přijdu, donesu vám kávu.“
Společně se vydali do obýváku a Lisa mohla obdivovat ten úžasný dům se zařízením ve starém stylu. Zastavila se u obrazu, na němž byla dívka hrající na harfu. Z obrazu dýchala taková zvláštní atmosféra, připadal jí, že musel být umístěn i na nějakém hradě nebo zámku.
Tuhle záhadu jí pomohla vyřešit teta, která zrovna procházela kolem ní na terasu. „Copak, Liso? Nudíš se tady, viď? Nebo tě tak zaujal ten obraz?“
„Ne, nenudím se. Spíš se mi zalíbil ten obraz. Je takový zvláštní, tak živý.. Jako by dlouhou dobu visel někde na zámku a tam do něj vstoupila část minulosti, ale.. asi už šílím, já vím,“ zastyděla se, že se tak rozpovídala.
Koutkem oka pohlédla na tetu, jak se tváří, ale ta ji však překvapila. “Tenhle obraz je jeden z našich skvostů, máme ho ze všech nejradši a můžu se přiznat, že nejsi jediná, kdo se nad ním takhle zastavil. A s tím jeho původním místem máš pravdu. Kdysi nebýval moc daleko, visel na nějaké chodbě tady na zámku v Mortenu. Je to ten zámek na kopci..“
„Hmm, zajímavá historie. Jen nechápu, proč ten zámek není otevřený, protože vypadá moc pěkně. Teda na první pohled, nevím, jak uvnitř, “ připustila Lisa.
Na terase panoval čilý ruch, jak debatoval Lisin otec s Jamesem a do toho jim přizvukovala paní Landreyová.
„Pozor, neseme kávu, tak udělejte místo na stole,“ halekala Irma. „Proč jste se, proboha, nepustili do té snídaně?“
Opravdu se předvedla, co se týkalo snídaně. Koláčky, plátky sýra, nakrájená šunka, domácí chleba, křupavé rohlíky, mátový čaj.. Jako v hotelu. Lisa se toho nemohla nabažit, zvlášť své oblíbené buchty, kterou jí teta upekla jako překvapení. Při snídani dospělí stihli dořešit vše, co potřebovali a Lisa se u toho docela bavila – odmalička ráda poslouchala rozhovory druhých a snažila se zapojit. Irma po nich žádala, aby zůstali ještě na oběd, ale celá rodina ji s díky musela odmítnout. Rozhodli se trošku odpočívat a po tak vydatné snídani oběd vynechat. Nakonec to přijala a nabídla pozvání na zítřejší oběd.


Už třetí den trávila Lisa v Mortenu a byla vděčná za tyto krátkodobé prázdniny, do jejichž konce zbývalo šest dní. Lisa se snažila zapudit tuhle děsivou myšlenku v hlavě. Chtěla se dál věnovat četbě knihy vypůjčené z knihovny. Po prázdninách ji musela vrátit a proto se snažila co nejrychleji číst a zároveň si knihu vychutnávat. Dnešní den se pomalu chýlil ke konci a spolu s rodiči absolvovala prohlídku nejbližšího okolí, oběd u tety, návštěvu místního muzea a projížďku lodí na jezeře. Při tom „shonu“ si ani nevzpomněla na Teu. Otázkou je, jestli to bylo dobře nebo špatně. Přemýšlením nad Teou strávila dost času, ostatně nebyla jediná, ale stejně tím na nic nepřišla. Při západu slunce se jí myšlenky začaly zase vkrádat na mysl.. Proč??
„Mami, já se skočím na chvíli projít, jo? Do půlhodiny budu tady,“ zvedla hlavu od knížky a zahleděla se na mamku, stojící na vedlejším balkoně. Paní Landreyové se ten nápad moc nezamlouval, ale prosebný pohled těch dvou pomněnkových očí ji udolal.
„No dobře, ale za třicet minut ať jsi u sebe v pokoji. Dávej na sebe pozor a vezmi si s sebou mobil.“
Lisa s radostí popadla svoje malé véčko, spěšně zamkla pokoj a po chvíli se nadechla čerstvého vzduchu. Centrum Mortenu získalo při zapadajícím slunci oranžovo-červený nádech, který nejistě klouzal po okolních domech. V kašně se šuměním proudila voda a jen pár lidí korzovalo po náměstí. Pondělní večer se pomalu chýlil ke konci. Lisa se se zklamáním zastavila u obchůdku s keramikou, kde tak ráda každý rok nakoupila zdobený květináč nebo rámeček na fotku. Zálibně si prohlížela květináč ozdobený hliněnými růžičkami a žábou, která vylézala po žebříku nahoru a najednou.. V odrazu skla si všimla dívky ve světlých džínách a černé košili. Pomyslela na Teu, byla jí tak podobná.. Lise trvalo dvě minut, než jí došlo, že je to doopravdy Tea..!! Jenže to už byla ona dívka za roh ulice..
„Teo! Teo!!“ křikla. „Teo!!“ Zjistila, že je od ní asi daleko a tak se rozběhla za ní. Po chvíli ji měla na dohled, ale zastavila se s bolestí na plicích. Přece jen nebyla na takový běh zvyklá.
„Teo!!“ zakřičela naposledy z plných plic a doufala, že se Tea otočí. Jenže co když jí jen šálí smysly a ona řve na nějakou cizí holku? Pak se ta „osoba“ prudce zastavila a otočila na Lisu. Lisa hleděla na Teu. S údivem. Stejně tak Tea na Lisu.

-----------------------------------------------------

Už jsem se chválila, jak jsem si na pobyt, nebo spíš život v Mortenu zvykla a teď?? Pár metrů ode mě stojí Lisa a kouká na mě. Nevím, co mám dělat – jít k ní a čekat na vyptávání nebo se otočit a zbaběle utéct? Po hlubokém nádechu jsem zvolila tu první možnost. Podrobit se výslechu. Teď je všechno ztraceno. Navždy. Úplně.
„Liso?“ špitla jsem a vykročila k ní. Její výraz přešel z udiveného na zděšený. Je to tady. Výčitky.
„Teo?“ oplatila mi dotaz. „Panebože.. jsi to ty? Nebo jsem dostala úpal a blouzním z toho? Jenže.. já nechci. Musí to být všechno pravda. Měla jsem takový strach O tebe. Co je s tebou.. Kde jsi. Jestli.. jestli vůbec žiješ.“ Najednou se rozvzlykala.
Přišlo mi to líto, protože jsem mohla na vlastní oči vidět, co jsem způsobila. Aspoň těm, které jsem měla ráda. Pomalu jsem došla k Lise a objala ji. „Liso.. Jsem to já. Ani nevíš, jak mě to všechno mrzí. Tolik starostí jsem vám přidělala. Ale já nechtěla. Nějak se to seběhlo. Stydím se.. Promiň mi to, prosím,“ vypravila jsem ze sebe těžce. „Možná mi to časem prominete, hlavně ty, ale odpustit.. to asi nikdy neuděláte,“ konstatovala tiše. „Jenže než vám to vysvětlím, zabere to hodně času. Jak je vlastně možné, že jsme se tady potkaly? Já si myslela, že takový zapadákov jako je Morten, nikdo nezná.“
Lisa se ještě nevzpamatovala z toho šoku, proto hned neodpověděla. Třásla se po celém těle a já nevěděla, jak ji úplně uklidnit a raději mlčela. Mohla jsem být ráda, že se jmi Lisa nezhroutila k nohám. Nestačila jsem ani sledovat, co se děje kolem nás. Zamilovaná dvojice nás minula bez povšimnutí, jedna stará paní se ptala, zda nepotřebujeme pomoc. To už byla Lisa naprosto klidná a mohla mluvit.
„Takže se mi to nezdá. To je dobře, moc dobře,“ připustila ochotně. „Teď se mi strašně ulevilo, protože vím, že jsi živá. Já už si tě představovala mrtvou.. Prostě samé špatné myšlenky. A já ti právě odpustila a prominula. Jsem totiž vděčná za to, že žiješ. Měly bychom jít. Slíbila jsem mamce, že budu venku jen půl hodiny. Půjdeš se mnou, doufám?“
Musela jsem se dobře rozmyslet, ale stejně.. Co bych získala tím, že bych nešla? Půjdu. Bylo by divné nejít. I když tím podstupuju riziko výslechu. Pochybuju, že by mi to prošlo jen tak a nikdo se nevyptával.
Lisa byla s rodiči ubytovaná v tom hezkém hotelu umístěném na horní části náměstí. Obdivovala jsem ho před necelými dvěma týdny, když jsem hledala ubytování pro sebe. Lisa měla klíče od pokoje u sebe, takže jsme je nemusely vyzvedávat na recepci. Chtěla se zastavit u své mamky, aby jí ukázala, co objevila. Před dveřmi pokoje č. 10 jsem se zhluboka nadechla a s odhodláním následovala Lisu.
„Ahoj mami, jsem tady. A někoho vedu,“ přešla rovnou k věci.
„Dobrý den, paní Landreyová.“
V tom okamžiku Lisině mamce málem vypadla kniha z ruky. „To, jsi to ty?!“ zareagovala jako Lisa. „Jsem moc ráda, že tě vidím. Všichni jsme se o tebe báli.. Proč jsi o sobě nedala vědět? A co vlastně děláš tady v Mortenu?“
Přesně tuhle reakci jsem čekala a vím, že na mě bude padat špatné světlo. Ti, co mě znají si budou jistě vyprávět o Tei, která utekla z domu. Ani jí nebylo líto rodičů..!! Bylo na čase paní Landreyové a Lise podat vysvětlení, i když se mi do toho moc nechtělo. Než jsem se pustila do vyprávění, ozvala se Lisina máma.
„No.. už jsem se vzpamatovala z šoku, tak co kdybychom si zašly někam sednout? A trošku tohle oslavit?“ navrhla.
O půl deváté se většina barů otevřela a my zapadly do cocktail baru umístěném v nejvyšší budově z celého Mortenu – naštěstí tam vedl výtah. Všechny tři jsme si poručily mojito, známou klasiku, po které jsme se mohly s Lisou odjakživa utlouct.
Během upíjení toho skvělého pití, které tady bylo obzvlášť dobré jsem měla možnost slyšet první zvídavé otázky. Co dělám v Mortenu, jak jsem se sem dostala, kde bydlím a dál..
„Nikomu jsem neřekla, že z práce propustili i moji mámu, ani tobě, Liso. Promiň, ale bylo mi trapně a já.. styděla jsem se. Navíc ji začal bít. Táta. A po tom jejím propuštění se doma hrozně hádali a já slyšela, jak říkal, že mě nebudou živit a že bude lepší, kdybych nebyla. To bylo ten den, kdy se mnou chtěl jít ven Max a ty jsi mi pak volala,“ pustila jsem se do většího vyprávění. „Nevím, kde jsem sebrala tu odvahu a jak mě to napadlo, ale sbalila jsem si tašku s nejnutnějšími věcmi a nastoupila do prvního vlaku, který přijel na nádraží. Za pár hodin jsem vystoupila tady v Mortenu.“
„Takže jsi tady přes dva měsíce?“ zeptala se mě Lisa s očima navrch hlavy. „Kde jsi bydlela nebo bydlíš?“
„Ano, od konce července. Jednou se mě tady ujala taková milá a ochotná postarší paní, ale teď jsem už dva týdny v penzionu. Určitě se po mně hodně lidí shánělo, viď?“
„Já, moje mamka s tátou, pak náš třídní a ještě Max,“ souhlasila mírně. Kostelní hodiny odbíjely deset hodin, což mi připadalo skoro neuvěřitelné, jak to utíkalo. Paní Landreyová se rozhodla zaplatit a přivolala číšníka. Po zaplacení se na mě se zájmem zahleděla.
„Teo a.. nechceš být do konce prázdnin s námi? Lisa má v pokoji ještě jednu postel. Možná to tak bude lepší, nemyslíš? Ale nechci tě do ničeho nutit, je to na tobě.“
Odpověď ze mě vypadla až při cestě do jejich hotelu. „Moc vám děkuju za nabídku a já to beru. Přece jen.. všeho moc škodí. Taky bych vás chtěla poprosit, jestli bych mohla jet v neděli s vámi domů, do Elnu..“
Obě jsem svou prosbou překvapila, ale nejspíš příjemně. „Budeme moc rády, v tom nevidíme problém,“ vyhrkly upřímně. Lisa se rozloučila s mamkou a mě s radostí chytla pod paží. „Dobrou, mami.“
„Dobrou noc,“ přidala jsem se.
Do postele jsme se dostaly něco málo po půl jedenácté a než jsem stačila Lise popřát dobrou noc, už spala. Asi na ni dolehlo vyčerpání a taky klid. Ze mě. Mně se podařilo usnout až po půlnoci, musela jsem otevřít dveře na terasu.

Neděle. Den odjezdu domů. Ještě pár hodin a budu v Elnu. Tašky z penzionu jsem si vyzvedla v úterý a taky tam zaplatila za dva týdny ubytování. Divila jsem se, že mi ještě zůstaly nějaké peníze. Ale byly to pro mě stále Alexovy peníze. Dokázala jsem udržet jazyk za zuby a Lise se o něm ani nezmínit. Zatím. Celá rodina Landreyova už měla sbaleno, auto bylo nachystané k odjezdu, ale čekalo se na mě. Šla jsem se rozloučit za Elenou, u které jsem tehdy nebyla jen jednou na nákupech.
„Dobrý den, Teo. Tak co to bude dneska? Nějaké tričko? Mám nové zboží,“ vítala mě a vyšla od pultu směrem ke mně. Až teď jsem postřehla, že na svůj věk je velmi hezká a navíc i dobře zajištěná, tenhle butik jí musí vydělávat hodně.
„Dneska si nic nekoupím.. Přišla jsem se rozloučit. Vracím se domů. Přijela sem moje dobrá kamarádka s rodinou.“ Hmm, neříkala jsem to dvakrát nadšeně, však to taky postřehla.
„Ale srdíčko.. to je dobře. Co bys dělala tady? Doma je doma. A buď ráda, že to ti tví nejbližší překousli a moc nevyšilovali. Zvládneš to,“ uklidňovala mě a já získala lepší náladu. I ona mi bude chybět. Cože jsem to řekla? Že i ona? A kdo jiný.. Ne, ne. Zakazuji si myšlenky na Alexe. Elena mi snad četla myšlenky.
„Co ten tvůj fešák? Nedali jste se dohromady?“
„Ne.. To už nešlo. Nejsme v kontaktu, ani se nevídáme.“
Uslyšela jsem troubení – byl čas jít.
„No nic, ať se vám s obchodem daří a… snad se nevidíme naposledy. Nashledanou, Eleno. A děkuji vám. Za všechno. “
„Já vám taky děkuji. Ať to doma dopadne dobře. Určitě někdy přijeďte. Nashledanou,“ rozloučila se se mnou, zatímco já nastoupila do auta.
Když jsme za zády nechávali Morten, měla jsem zase ten divný pocit. Něco mě zastudilo na tváři. Slza. Jedna, druhá..
„Teo, ty pláčeš?! Neboj, doma se to vyřeší, nemusíš se bát.“
Jenže já nebrečela kvůli tomu. Někde v koutku duše jsem věděla, že neopouštím ledajaké město. Bylo to město, které mě hodně naučilo a hodně mi ukázalo. Město, kde jsem nechala kus srdce. A možná někoho, kdo mi nebyl tak lhostejný a nedal mi spát..

Čas od příjezdu hrozně rychle utíkal. Ani jsem nemrkla a už byl konec března. V Elnu jsem byla už půl roku, ale stále jsem neuměla říkat, že jsem doma. Můj domov jsem ztratila před necelými devíti měsíci. Když tak vzpomínám na dobu, kdy jsem odjela do Mortenu. Je skoro neuvěřitelné, co mám za sebou. Objevení prázdného bytu. Vánoce, pololetní vysvědčení – ano, někteří by řekli, že jsou to bezvýznamné věci. Na začátku října, tedy v tu neděli,, kdy jsem přijela s Lisou a jejími rodiči do Elnu, jsem s nepříjemným pocitem odemykala dveře našeho bytu. Paní Landreyová mě zvala k nim domů, ale já chtěla jít k nám. Zažila jsem menší šok, když jsem prošla celý byt a zjistila, že po rodičích nejsou ani památky. Věci, které by se jich týkaly, byly pryč. A taky peníze. Těch sice asi moc nebylo, ale i tak. Přesto jsem se rozhodla v našem bytě zůstat. Z počátku nechybělo pár bezesných nocí díky podivným, ale běžným zvukům – kanutí dveří od výtahu, hlasy sousedů.. Po pár dnech jsem si zvykla a opět klidně spala. V polovině října mi zázrakem do klína spadla brigáda v místní benzinové pumpě. Jen co mi skončilo vyučování, převlékla jsem se do starých riflí a mikiny a šla do práce. Na hodinu mi platili slušné peníze a za jeden týden práce jsem si vydělala poměrně dost peněz. Nevýhodou sice bylo, že jsem se musela do školy učit pozdě večer a nestíhala jít ven s Lisou.
Příchod do školy mi po měsíci prošel docela dobře, jelikož moji situaci třídní pochopil a všechno mi omluvil. Mí spolužáci se tak nadšeně netvářili, moc rádi mě neviděli, ale já je neřešila.
Den za dnem, týden za týdnem a byly tady Vánoce. Týden před Štědrým dnem jsem nazdobila vánoční stromeček a mohla se každý večer uklidňovat pohledem na barevné svíčky. Na štědrovečerní večeři jsem byla doma u Landreyů a podarovala Lisu stříbrným náramkem a kosmetickým kufříkem. Od ní jsem dostala svůj oblíbený parfém a při té pohodě, kterou jsem viděla, mi bylo trošku smutno. Chyběla mi ta vlastní rodina, někdo, kdo by byl se mnou.
Silvestr jsme s Lisou oslavily na diskotéce. Nevím, jak to bylo možné, ale potkala jsem tam Davida. Ten se pak ode mě nehnul ani na krok, vyčítal mi, že jsem se mu neozvala a já nebyla dvakrát nadšená. Lisa na mě dělala výmluvné oči, ať si ho víc všímám, ale řídila jsem se sama sebou
Na konci ledna čekalo školou povinné lidi vysvědčení, ale já neměla žádné obavy jako některé mé „milé“ spolužačky, protože i přes brigády jsem se učila i do noci a ve škole mě nemohlo překvapit zkoušení ani písemky. První pololetí jsem měla moc dobré skóre jak se vyjádřil třídní o mých pěti dvojkách a osmi jedničkách. Jenže můj úspěch nikdo neocenil, ale aspoň já byla spokojená, že jsem tu školu zvládla přes všechny ty problémy.
V den vysvědčení jsem nějakým pomatením smyslů šla už na šestou (!!) schůzku s Davidem. Brigádu jsem v tu dobu měla o hodně méně, proto jsem mohla trávit více času venku a byla tak ve větší pohodě. Ten den mi dal pusu – byla pěkná, taková něžná, ale jako by to pořád nebylo ono. David byl milý, upovídaný, studoval druhý rok na vysoké škole. Někdo si představuje vysokoškoláka jako poďobaného a brýlatého blbečka, ale on byl výjimkou. Světlé vlasy roztomile padající do očí, hnědé oči, vysoká postava. Lisa z toho měla velkou radost, snad větší než já. On se ke mně choval hezky – chodili jsme do kina, občas si dali dobrou večeři v restauraci, jeli lyžovat. A teď už je březen. Přede mnou jsou týdenní prázdniny, které mám strávit s Lisou a jejími rodiči. Kde, to zatím nevíme. David to nese docela těžce, protože doufal, že budeme spolu. Chtěl oslavit naše dvouměsíční výročí. Nabídka od Lisy ale nejde odmítnout.
Dneska večer mám spát u nich, což nebude ani poprvé ani naposledy. Z přemýšlení mě vytrhlo šílené rozdrnčení zvonku, které mě doprovázelo až ke dveřím. Šest hodin večer, kdo to může být?
Rozšafně jsem otevřela dveře dokořán a koho nevidím – Davida.
„Ahoj, Teo, vypadáš jako bys spala a já tě probudil,“ šklebil se spiklenecky a hrnul se dovnitř.
„Neprobudil jsi mě, jsem na cestě k Lise, mám u ní dneska spát.“
O něčem přemýšlel, protože se poškrábal ve vlasech. Tohle gesto moc dobře znám. „Aha. Tak to mě předběhla, mrška,“ poznamenal s úsměvem a vzal mi tašku z ruky, aby mi s ní pomohl. Zkontrolovala jsem všechny okna a pak zamkla byt.
„Předběhla tě? Co tím chceš říct?“ podivila jsem se a přidala nevinný kukuč.
„No.. chtěl jsem tě pozvat k sobě. Samozřejmě ve vší počestnosti, nic špatného. Navíc by tě naši rádi viděli.“
Tohle mě zarazilo. Chtěl mě představit svým rodičům? Na co? Proč? Uff, mám štěstí a můžu děkovat Lise. Ale proč by mi to vadilo? Jsem jeho holka a on mě má rád, však mi to taky řekl a několikrát. Že bych měla zase problém? Nikdy jsem mu neřekla „Mám tě taky ráda“, ale jen jsem se zmohla na „Já taky“. Jak romantické.
„Necháme to na jindy. Nikam to nespěchá, ne?“ prohlásila jsem mile, aby to nevyznělo nějak divně.
„Jasně, máš pravdu. Užijte si to a moc nedělejte blbosti, ano? Uvidíme se zítra nebo pozítří. Ahoj, kotě.“ Rozloučil se se mnou, protože jsme stáli pod Lisiným domem a já na ni zvonila.
„Ahoj, Davide. Těším se.“ Ach jo, lhát se nemá.
K Lise jsem přišla v melancholickém rozpoložení, které jsem se snažila všelijak maskovat, ale Lisa se obelhat nenechala. Po opravdu dietní „večeři“ z mixu čokolády, chipsů, párků a hranolek na mě uhodila. Zrovna ve chvíli, kdy jsem přemýšlela nad situací s Davidem a moc nevnímala, což ji úplně utvrdilo.
„Mám o tebe zase starost, Teo. Poslední měsíc mi připadáš taková skleslá. Problémy s Davidem? Pokud se něco děje, můžeš mi to říct. Nemáme před sebou tajnosti, ne?“
Na její tvář padly moje oči, tím vším unavené a ustarané. „Ne, problémy s Davidem nemám, to se ti zdá, vážně. Já vím, že se na tebe můžu spolehnout a proto tě mám ráda,“ přiznala jsem a chtěla pokračovat dál, ale přerušilo mě pípnutí esemesky. Natáhla jsem se pro mobil a tam mě čekala zpráva od Davida.
„Kdopak si žádá tvoji pozornost?“ mrkla Lisa. „No, celkem to tuším..“
Klikla jsem na symbol obálky a zůstala zaraženě zírat. I KDYZ JSEM TE NEVIDEL JEN DVE HODINY, UZ MI CHYBIS. MYSLIM NA TEBE KUDY CHODIM. MAM TE MOC RAD, TEO. A ZA CHVILI V TOM BUDE JESTE NECO VIC.. TESIM SE, AZ SE ZASE UVIDIME.
„Co se děje? Koukáš tak vyjeveně,“ chichotala se Lisa. „Píše ti David, je mi to jasné, ale když se tak tváříš..“
Mlčky jsem jí podala mobil a ještě jsem jí poreferovala, že mu prý chybím, než si to stihla přečíst.
„Náhodou.. napsal to moc hezky, tak proč nejsi ráda..? V dnešní době je takových kluků málo. Chápu, že třeba Max ti neseděl, ale David je hezký..“
Zmateně jsem se podívala na Lisu a z ničeho nic jsem se rozbrečela vzlykavým pláčem. Lisa na mě zírala a věděla, že se něco stalo nebo se děje. Neváhala mě obejmout kolem ramen a utěšovat mě.
„Liso, já.. jsem v hrozné kaši. A ubližuju tím i Davidovi, protože teď vidím důsledky. Myslela jsem si, že to přejde, ale nebude to tak jednoduché. Zvlášť když uplynulo půl roku.. Liso, já nevím,“ vzlykala jsem dál.
„Teo, nechci si hrát na velkou jasnovidku, ale.. připadáš mi zamilovaná. Nešťastně. Nechci tě nutit do vyprávění, protože vím, že to pro tebe nebude snadné.. Ale chci ti pomoct,“ odvážila se říct pravdu.
Ach bože, vypadalo to, že by pro mě mohla mít pochopení, ale i tak jsem měla strach. Kdo ví, jak tu pravdu přijme. Copak je normální, když jí začnu vyprávět o cizím chlapovi, ze kterého se vyklubal upír? V duchu jsem namítla, že je to stále moje nejlepší kamarádka..!! Ten strach, že mě odsoudí a bude si myslet, že jsem blázen byl větší než moje odvaha. Pokud řeknu pravdu, bude moct pochopit moje chování vůči Davidovi a pro mě to pak bude snadnější. Při tom mém přemýšlení se Lisa zvedla odešla do kuchyně pro čaj – obě jsme příznivkyně čajů různých chutí a ona doma měla skoro menší čajovnu. Po pár minutách byla zpátky i s lahodně vonícími šálky.
Rozhodla jsem se pustit do vyprávění. „Usoudila jsem, že jako velmi blízká osoba si zasloužíš pravdu. Ať je jakákoliv a ta moje není vůbec pěkná. Jako jasnovidka by ses uživila a navíc.. díky tobě jsem si uvědomila svoje city, byť docela špatné. Ano, jsem nešťastně zamilovaná. Všechno začalo v Mortenu. Nesouvisí to ale s Davidem, bohužel pro něj,“ vysvětlovala jsem během popíjení čaje, což mi dodávalo odvahu mluvit dál.
„Takže.. tou osobou není David?“ zeptala se upřímně a cukla sebou tak, že trošku čaje vylila na podšálek.
„Není, Liso. Celé to moje poblouznění má spojitost s někým jiným.. S někým, kdo nebyl ten správný člověk a není. Ale teď od začátku. Po příjezdu do Mortenu jsem se procházela po městě a tam do mě omylem vrazil cizí chlap. Po prvotním vzpamatování ze srážky jsem si ho nenápadně prohlédla, zajímalo mě, co to bylo za blbce. Byla jsem překvapená, protože byl moc hezký, přímo můj typ. Mně se omluvil, zalichotil mi a pozval mě do kavárny jako bolestné. A já šla, i když jsem v duchu protestovala. Na to, že jsem ho neznala, jsem si s ním měla co říct a já mu pověděla, proč jsem v Mortenu. Pak mi nabídl bydlení a já zase kývla,“ pokračovala jsem, zatímco Lisa se zájmem a menšími obavami poslouchala,.„Nechápu, proč ses to bála říct,“ kroutila nevěřícně hlavou „Líbil se ti, byl příjemný, tak co na tom?“
Teď jsem na ni zírala já. „Liso, já u něj bydlela do té doby, než jste přijely vy..“
„A-aha.. A ty ses do něj zamilovala.. Hmm, vyspala ses s ním?“
Její otázka mě mírně zaskočila. „Ježišmarja, to ne! To, že jsem zdrhla z domu neznamená, že jsem nějaká poběhlice. Ale chápu, že ti to tak připadá. Jenže jsem s ním vážně nespala. Dal mi jednu jedinou pusu , která mě, jak vidím, dost poznamenala.“
Stále se na mě s údivem koukala. „Já pořád nechápu, v čem je problém. No a? Skoro dva měsíce jsi bydlela s nějakým chlapem, dali jste si jednu pusu..“
Bylo třeba všechno ujasnit. „Jo, bydlela jsem u něj na zámku. Ne, žádnej zazobanej pracháč, který by si to koupil z rozmaru. Zdědil to. Jo a kdo nevěří na čarodějnice, upíry a kyklopy, může měnit názor. Jednoho upíra, teda poloupíra znám a je to Alex..“