Airsoftový tábor

Airsoftový tábor

Anotace: Jeden z mých prázdninových zážitků. Nyní doplněno o hbitější vyprávění Alex.

Petr:
Bydleli jsme na tom hradě Lukov, spali ve spacáku pod širákem. A jeden den se okolo prohnala grupa malých dětí ve vojenském s puškami, asi tam něco cvičily. Tak si říkáme, to musí mít někde hnízdo. A taky, že mělo. Jednu noc jsme šli pochod a spali v lese nedaleko toho tábora. Já jsem ráno vstal dřív než ostatní a šel na průzkumy. Právě měli nástup, tak jsem se proplížil úplně až ke stanům s podsadou. Díky tomu jsem viděl po celém táboře. Vlajku vyvěšují až při nástupu, takže bude problém ji najít, bohužel jsem neviděl odkud jí berou. Nějak jsme to nechali ležet a já měl hrozně moc práce s dalším nadcházejícím táborem(byl jsem organizátor). A ty hadi chtěli jít na přepad tábora beze mě. Chtěli uskutečnit můj nápad beze mne! Díky bohu tam nebyl žádný přirozený vůdce a tak to krachlo. Ráno jsem slyšel jak se o mě baví, že kdybych tam byl - tak to dáme a že by se něco vymyslelo. Sešel se den s dnem a já sestavil tým a seznam věcí co bylo potřeba. Finálně to vypadalo: Já, Ondra (Velký), Ondra(Malý), Valentýna a Alex. Seznam věcí je irelevantní, protože jsem nic z toho nepoužili. (Lampák, toaleťák, provaz, roubík). Byla už tma a naši pětici čekala cesta dlouhá asi dva kilometry. Dorazili jsme na místo, ale zjistili jsme, že někam se dostat skrz ten dobře osvětlený tábor bude problém. Po Brzo jsme zjistili, že jediná cesta vede přes louku, vedl nás Malý Ondra ten se v lese vyznal i po tmě - přeskákali jsme potok a prolezli lesem. Otevřelo se nám otevřené prostranství osvícené světlem ze strážní věže. Postupně jsme po louce plazili. Kopřivy nám mírně znepříjemňovali cestu. Doplazili jsme se asi 20 metrů od jejich hlavní místnosti, kde bylo asi 5 vojáků co kecali a chlastali, jeden z nich byl na hlídce. Když tu ten jeden šel cestou přímo k nám. My jsme lehli do vysoké trávy. Zaslechli jsme ostrý zvuk, bylo to škrtnutí zápalky! Viděli jsme to spalující světlo. Byl den! Světlo jako ve dne! Odpálil světlici. Po dvou minutách světlo pohaslo. A my zas měli volnou cestu. Další záchytný bod byl bezový keř, který nám poskytoval optický štít. Tam jsme nechali Ondru, Valentýnu a Alex. A já s druhým Ondrou jsme pokračovali dál, do světla. Plazili jsme se po břiše mokrou trávou: Lokty, kolena, lokty kolena. Tráva přestávala být dost vysoká a my jsme se museli uchýlit k plazivému pohybu co používají hadi. Nakonec v tom největším světle byl anglický trávník. Kdyby se jeden voják ohlídl tak by jsme byli provaření. Chytli by nás a drželi by nás tam nejspíš celý den a všechno(mučení, popravy atd.). VŠECHNO to bylo na moji odpovědnost. Nakonec naše útrapy ukončil plátěný hangár, který nám poskytl ochranu. Vplížili jsme se dovnitř a zkoumali co tam je, tlumili jsme světlo. Našli jsme helmy MP(military police) a bílé rukavičky. Tak jsme si to nasadili a chvíli pobíhali po tom hangáru. Než Ondra shodil hrnce. Hrozivý řinkot! TO museli slyšet! Já jsem skočil za bednu s municí a Ondra zhasl a vyrazil mým směrem, bohužel trefil stožár a padl na mě. Tak jsme se tam třásli za bednou s nábojema dva. Přišla to zkontrolovat hlídka ale díky bohu nás nenašla. Helmy jsme vrátili a vlajku nenašli(usoudili jsme, že nejsme zloději). Tak jsme se rozhodovali co jim uděláme, pak mě napadlo, že jim zboříme ten stan(hangár). Povolili jsme kolíky. To šlo rychle. Vzpomínám si jak jsme drželi dva poslední popruhy.“Pustíme to Na TEĎ!“, šeptl Ondra. Už jsme jen slyšeli praskot stožárů za zády. Utíkali jsme. Utíkáme a pod nohama natažený železný drát schovaný v trávě. "Skoč!" zařval jsem. Srdce v krku a v hlavě jediná myšlenka:"Utíkej" Po kilometru jsme z hluboka vydechovali. Dál jsme jen pokračovali pěšky cestou jsme minuli červený favorit, kde se miloval mladý pár. S druhou skupinou jsme se dohodli, že se sejdeme na pěti-cestí(jedna křižovatka pod hradem). Došli jsme tam a nikdo. Schovali jsme se do trávy a pozorovali hvězdy. Hele spadla hvězda! Pomyslel jsem si. Před dvěmi lety jsem si zakázal něco přát! Protože zatím mi to vždy vyšlo a moje přání jsou často dost morbidní. Teď jsem si přál z celého svého srdce aby přišli. Byl jsem hrozně unavený a vysvobozovat dvě holky a Ondru z voj. tábora by mě snad stálo život. Fakt jsem prosil a doufal. Když tu dole na louce světla. Konečně jsme slyšeli hlasy. Patřili nějaké dívce. Byli to oni! Spadl mi kámen ze srdce. Objali jsme se a šli zpátky na hrad. Kousek před hradem jsme zaslechli kukačku, počkat kukačku? Není to jejich znamení? Zase se nám nahrnula krev do hlavy a utíkali jsme, proběhli hradní věží a zabouchli jsme bránu. A už jsme se jen třásly ve spacáku. Co když přijdou? Za dvě hodiny mi zazvonil budík.

Alex:
Nevím, z čí hlavy vzešel nápad jít přepadnout tábor malých vojáčků ve Vlčkové, ale ať už to byl, kdo chtěl, mockrát mu za to děkuji. Údajně se na ně už chystalo osazenstvo z Redanu, bohudík z toho nějak sešlo a ta svatá povinnost padla na lidi z "To se nemělo stát", tedy našeho tábora. Dlouhou dobu se spekulovalo, co s sebou a hlavně koho s sebou. A vzhledem k tomu, že k přepadu mělo dojít v polovině tábora a ne všichni se na to cítili, nakonec z řad hrdých účastníků a organizátorů vzešla tato jména: Petr, náš nejmenovaný vůdce a anděl strážný, Ondra zvaný též malý jakožto jeho pravá i levá ruka a tři obyčejní dělníci (Ondra druhý velký, Valentýna a já, Alex), kteří byli spíš do počtu nebo možná i proto, aby ti dva nenesli podezdření z různých činností.
Vyšli jsme až když se měsíc houpal vysoko nad našimi hlavami. Po cestě jsme si ujasňovali organizační věci- třeba kde se sejdeme, kdybychom se museli náhle rozdělit atd. Vlčkovou jsme propluli jako duchové a odčórkovali několik švestek. Smutné však je, že nám imydž spirituálních otisků nezůstala dlouho, abych byla přesná, do doby než jsme střetli prasopsa. Pravděpodobně to zvíře patřilo mezi psi, ale ty zvuky, které při svém "štěkotu" vydával... Ne, to bylo fakt jak chrochtání. Některé slabší osobnosti typu já to nevydýchaly a skončily na zemi svíjející se k křečích smíchu.
Po nachytání potřebného kyslíku do plic naše údernické komando na ztrestání zelených mozečků (kteří se mimochodem velmi podobali naší domobraně) pokračovalo po měsícem osvětlené silnici skoro až do tábora. Nejdříve jsme se pokoušeli proniknout zezadu, Petr s Ondrou se vydali na průzkumnou akci skoro až dovnitř, a nám zbývajícím ovečkám přikázali, abychom nějakém dobře rozmístili toaletní papír, polili ho lampovým olejem a podpálili. Vzhledem k malým neshodám a k velmi mokrému terénu jsme to neuskutečnili. Jenže to už se z výzvěd vrátili oba kluci a Ondra si jako suvenýr vzal sekyru, což bylo nepochybně velmi prozíravé, vzpomenu-li si na terén, jenž nás očekával.
Vycupitali jsme tedy zpátky na silnici a velení rozhodlo, že to zkusíme projít nedalekým lesíkem. Nic proti, ale šťastný nápad to nebyl ani v nejmenším. Nemohli jsme moc svítit, abychom se neprozradili, proto byla randez-vous s kmeny několika stromů TAK nečekaná! Až u ostružinového porostu jim došlo, že tudy cesta ke štěstí a slávě nevede. Já i Val jsme se po sobě jenom vševědoucně koukly a radši mlčely, abychom se náhodou nedotkli něčího ega.
Už mnoho let mezi sprostým lidem koluje výplod lidové slovesnosti "Do třetice všeho dobrého" a nejspíš se to říká z dobrého důvodu. Světe div se, konečně se nám podařilo najít cestu. Vedla sice přes elektrické ohradníky, malou džungli a potok, ale oproti té předchozí? Procházka růžovým sadem. Když naše nohy spočinuli na ROVNÉ mírně travnaté zemi, fakt se nám skoro chtělo dojetím brečet. Už jsme nemuseli vrážet do stromů nebo se zaplétat do ostružinových šlahounů. Jen se po nás chtělo, abychom se skrčili a v této úsporné pozici se místy kopřivovými nebo mátovými porosty plížili k táboru.
Za stromem pochybného původu jsme na chvíli ulehli a jednomyslně bylo schváleno, že dál půjde jen malý Ondra s Petrem. Než však oba dobrodruzi stačili vyrazit, spatřili jsme postavu, které se v dlaních najednou zjevilo malé světýlko, po němž následovalo zaprskání a oslnivé světlo. Zapálili světlici a v nás všech hrklo. Ví o nás?
Kluci počkali do doby než světlo zhaslo a pak se vydali splatit účty za tu menší zástavu srdce. Zbytek se poslušně vmáčkl víc do země a čekal, co bude dál. Chvílemi jsme se modlili za ty naše kuřátka nebo jsme proklínali mokrou vegetaci. Já jsem připojila kletby za rozpáranou tkaničku.
Měsíc svítil úplně luxusně a já jsem se ponořila do svojí mysli. Kdyby nás chytili, jak budeme svou přítomnost argumentovat? Ondrovi a Val jsem navrhla, že bychom si mohli hrát na zamilovanou trojici, netvářili se však příliš nadšeně.
Uběhlo spoustu vteřin a my se stále krčili v rose. Pak se ozval třeskot a naše smysly zbystřily. Asi padesát metrů nad námi proběhly dvě postavy, bez pochyb Ondra a Petr. Nevěděli jsme, co dělat, náš Ondra vypadal, že by se nejraději zdekoval i Val byla toho názoru. Já jsem však chtěla ještě chvíli počkat. Teprve světlo dvou baterek nás donutilo zvednou kostry a zdrhat. Utíkali jsme až k místu, kde jsme naposled překračovali potok. Nevím jak se nám to povedlo, ale přelézali jsme ho dvakrát. Proběhli jsme kolem rybníků, přelezli ohradníky a skončili na silnici. Tam jsme se chytli za ruce a běželi, dokud jsme neměli jistotu, že nás nechytí.
Celý zbytek cesty jsme se ohlíželi, paranoia nejvyššího kalibru, a nepřestávali se modlit za naše bojovníky. Ty jsme střetli až na louce nad Vlčkovou. Byli nejspíš dost rádi, že jsem v pohodě, protože nám všem postupně malý Ondra skočil kolem krku, i když dle síly stisku to skoro vypadalo, že nás chce uškrtit.
Když pominulo veselí ze šťastného shledání, rozběhli jsme se lesní cestou do hradu. Navzájem jsme sdělili zážitky, naše vyčkávací skupina se ze srdce zasmála nad tím, když jsme se dozvěděli, co tam všechno dělali. Tečkou za tímto večerem bylo houkání sovy. Někteří stále nevydýchali strach a kdyby malý Ondra nezačal hysterčit "Panebože takhle dělám sovu i já", nejspíš by to nebylo ani tak vtipné. Bezprostředně po tom, co pronesl tento výrok nám ztuhla krev v žilách a posledních sto metrů jsme běželi. Mně úplně zdřevěněli nohy, docela jsem se lekla, ale řekla bych, že jsem se poměrně rychle zotavila. Malý Ondra mě pak ještě chytl za ruku a doslova mě do hradu dotáhl. Když byli všichni účastníci noční výpravy za hradbami, Petr a malý Ondra zavřeli vrata. Pak jsme se vydali hledat spacáky a karimatky, abychom se ty tři hodiny, co zbývali do budíčku, mohli trochu prospat.
Autor Fenceless, 04.09.2009
Přečteno 451x
Tipy 2
Poslední tipující: Okřídlená Lištička
ikonkaKomentáře (2)
ikonkaKomentujících (2)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře

dobre =) jen ty chybky, ale jinak zajimavy pribeh..

06.09.2009 10:46:00 | dream in emptiness

Máš tam pár drobných chyb, ale to se spraví. Jinak děkuji, ráda jsem si zase vzpomněla :)))

05.09.2009 14:30:00 | Okřídlená Lištička

© 2004 - 2022 liter.cz v1.5.1 ⋅ Facebook, Twitter ⋅ Nastavení soukromí