Odkaz Dněpru

Anotace: Za krále, za vlast, za slovanské věrozvesty

1. První oběť

Po serpentinách horské silničky Ecce Homo se od Moravského Berouna temnou nocí žene automobil. Je to zachovalá Škoda Octavia barvy islandské zeleni. V oknech má neprůhledná skla. Jinak bychom spatřili osobu ostře řezanými rysy nápadně podobnou předposlednímu Přemyslovci Václavu II..
Těsně před Šternberkem náhle vůz ostře přibrzdil. Řidič Přemek v poslední chvíli zpozoroval na varovné tabuli, že jel rychlostí 58 km/h. Na zadním sedadle, připoutaná řetězem z 24karátového zlata, se klimbá nákupní síťovka. V ní je ukrytý nevelký předmět. Pokud ho řidič nedoveze včas, budou následky nedozírné …
Ve zpětném zrcátku se náhle vynoří ostrá světla vozu Dacia Logan a nezadržitelně se přibližují. Uvnitř jsou stěsnaní tři urostlí vousatí muži v řádovém hábitu Českých bratří. Jejich sveřepé výrazy dokládají, že ani za 452 let existence řádu nezískali smysl pro humor. Dnes je situace o to horší, že i jim jde o všechno. Cennost ze Škody Octavia, a.s., dceřiné společnosti firmy Volkswagen, ohrožuje dílo, které po staletí budovali. Petr Chelčický by se musel v hrobě obrátit, kdyby nedokázali …
Sotva se vozy prosmýknou městečkem, zmizí ve tmě směrem na Olomouc.
Oba vozy přijely od Moravského Berouna. Lépe řečeno z odlehlé samoty pod nedalekou Červenou Horou. Ani pronásledovaný Přemek, ani pronásledující řádoví bratři si nevšimli, že jejich počínání v lese sledovala ještě jedna osoba. Kateřina.
Vyčkala, až odjedou. Poté opatrně našlapovala na vysokých podpatcích do podzimního listoví směrem k podivné zemljance. Po západu slunce se ochladilo. Zkřížila ruce na hrudi, aby se zahřála. Pomyslela si, že volba kraťoučkých černých koktejlových šatečků bez ramínek pro dnešek nebyla dobrá.
Náhle uslyšela slabounký vzdech. Ustrnula v pohybu. Že by tu přece jen zanechali hlídku? Ne, sten přicházel od jeskynního otvoru. Kateřina rychle zapálila pochodeň a statečně vešla do tmavého prostoru.
Uprostřed zpřeházeného nábytku tam ležel starý muž. Z úst mu vytékal proužek modré krve. Sotva uviděl Kateřinu, jeho oči se zableskly zvláštním vědoucím leskem.
Poznala ho. Byl to stařičký kancléř prezidenta T. G. Masaryka, doktor Šámal. Podle oficiální historiografie byl popraven nacisty za II. světové války.
„Pane doktore! Co tu děláte? Babička o vás tolik vyprávěla! Kdyby jen tušila, že jste ještě naživu …“ vykřikla Káťa a rozpřáhla vzrušením ruce.
Kateřina pohovořila ještě několika větami o babičce a pozapomněla, že umírající by jí mohl leccos prozradit o svých vrazích. Šámal jí to nenápadně připomněl, když k ní vztáhl ruku, z níž několika pramínky kapala drahocenná krev.
„Kdo vám to udělal?“ otázala se konečně.
Šámal otevřel ústa, ale ozvalo se jen polosrozumitelné sípání, „… Dněpr, … zlatý šperk, … stanice metra Želivského.“
Nebyla z těch slov chytrá. Koneckonců ze zeměpisu měla vždycky přinejlepším trojku. Kdyby nedávno nespala s Koljou, ani by nevěděla, že Ukrajina je samostatná. Pro jistotu si všechny výrazy uložila do svého mobilu. Snad později bude čas zamyslet se nad významem tohoto sdělení.
Sotva stiskla tlačítko „uložit poznámku“, doktor Šámal vypoulil oči. Ani odborně provedené Katčiny oživovací pokusy mu už život nezachránily. Během poměrně drastických zákroků však ze Šámalovy podrážky u bot vypadl zvláštní čtverečkovaný papírek. Štítivě ho zvedla ze zablácené země a drževši ho mezi palcem a malíčkem pravé ruky, četla proti světlu petrolejové lampy cyrilicí napsaná písmena. Levý okraj papíru se vyznačoval nepravidelným tvarem, jako by jej někdo utrhnul. Kateřina ho ukryla do záňadří a úkryt opustila.
Ze všech slov sdělených umírajícím Šámalem znala Kateřina důvěrněji jen stanici Želivského. Doběhla proto ke své Toyotě Yaris vyrazila po silnici číslo 11 do Prahy. Bylo jí jasné, že obě vzájemně se pronásledující posádky zamíří na brněnskou dálnici a uvíznou v zácpě při příjezdu do hlavního města. Ona bude mít dost času je předstihnout tajnou zkratkou.

2. Porada u stanice metra Želivského

Lobby pražského hotelu „Quattro Formaggi“ nedaleko zástavky městské podzemní dráhy Jana Želivského.
V rohu místnosti stojí ukrajinský majitel hotelu ve vyšívané rubašce. Je zpola ukryt za špatně zalitým fíkovníkem.
U velkého kulatého stolu sedí několik gentlemanů v dobře padnoucích oblecích. Upřeně sledují nedopitou láhev Stoličné vodky. Mlčí. Velkoplošná obrazovka na stěně se náhle rozsvítí a na ní spatříme hlavu rozcuchaného muže. Je očividně rozčilen a překotně sděluje, „P. má nový doprovod. Zasáhnout nemůžeme. Výsledek by byl nejistý. …“
Muži u stolu zoufale pohlédli na nejstaršího, jako by se ptali, co teď, Vojtěchu?
Vůdce vydal bez mrknutí oka příkaz, „sledovat!“
Obrazovka zhasla. Muži spěšně opustili budovu a po schodech sestoupili do metra. Tam už stáli čtyři osobní strážci s rozsvícenými čelovkami. Jeden z nich se dotkl nenápadného výstupku v mramorové stěně. Otevřely se tajné dveře a gentlemani i v podzemí.
Brzy dorazili k zamřížované kobce. Ve svitu svíce spatřili asi šestnáctiletého chlapce v rozedrané košili. V jeho obličeji znalci dvacetikorunové bankovky dobře rozeznávali nápadnou shodu s tváří Přemysla Otakara II..
„Chválabohu, nic mu není,“ upozornil Vojtěch ostatní a vrhl na uvězněného Heinricha Nikolause nenávistný pohled. Byl to pohled Slavníkovce na potomka rodu, který způsobil, že Slavníkovci už prakticky navždy ztratili nejen poctivě nabytou vládu nad okresy Nymburk, Kolín a Hradec Králové, ale dostali se až na sám pokraj úplného fyzického vyhubení.
Čím byl Heinrich vlastně potomkem?
Přemysl Otakar II. měl nevlastního syna Mikuláše. Tato linie rodu nevymřela, jak tvrdí historikové. Přežila až do 15. století a pak už se dostala pod ochranu Jednoty bratrské. V úkrytu pod Králickým Sněžníkem rod přežil až dodnes. Uvězněný Heinrich Nikolaus byl přímým Mikulášovým potomkem.
Jeho únosce Slavníkovce sledovala Kateřina. Teď ukrytá v kolejišti metra ani nedýchala, když nad ní procházel Vojtěch a jeho nohsledi. Nevěděli o ní a byli tak neopatrní, že diskutovali o další strategii zcela otevřeně mezi cestujícími, čekajícími na příjezd vlaku.
Během průjezdu metra se Kateřina musela soustředit na to, aby nebyla soupravou přejeta a rozhovor byl navíc přehlušen lomozem kol. I tak však zaslechla něco, co zcela změnilo její život. Vojtěch upozorňoval velitele osobní ochranky, „musíme najít ještě tu Kateřinu,“ a okamžitě zahuhlal do sluchátka polabským dialektem, „Spojte se s naším zdrojem v ústřední evidenci obyvatelstva!“
Vedle stojící pobočník se zeptal, „co je na té Kateřině tak důležitého?“
„Mohu se spolehnout na vaši diskrétnost, strážče?“ ujistil se Vojtěch.
„Jistě!“ zněla odpověď.
„Pamatujete se z Aloise Jiráska na kněžnu Libuši?“
„Samozřejmě. Někde na půdě bych ještě našel čtenářský deník s výpisky ze Starých pověstí českých.“
„Potom možná víte, že měla sourozence.“
„Pokud se pamatuji, sestry. Kazi a Tetu.“
„Nejen ty dvě. Měla ještě bratra. Jmenoval se Klus.“
„Bratra?“ strážce údivem zvedl ruku k ústům, „ale to by znamenalo …“
„Ano. To znamená, že Krokovým nástupcem neměl být zeť Přemysl, Libušin muž, ale tento zmizelý Krokův syn. Přemyslovci se dostali k moci protiprávně.“
Strážce se překvapením zapotácel.
Vojtěch pokračoval, „Kateřina je potomkem tohoto utajovaného syna knížete Kroka. Sestry Kazi, Teta a Libuše chtěly zavést matriarchát. Nechaly svého bratra odvézt co nejdále od Budče a doufaly, že zahyne. Vyhnaný putoval, doprovázen služebníkem, 14 dnů. Dorazili hluboko do pralesa u dnešních Guntramovic. Dál už cesta nevedla. Ostatně nevede ani dnes. Myslivci, který hošíka vedl, se mladého kněžice zželelo. Nenechal ho rozsápat vlkům, ale předal ho skupince místních pralesních Slovanů spolu se šperkem, který měl dítě později identifikovat jako vládcova syna. Byl to zlatý drátek, umně stočený do písmen D a R. Aby zabránil náhodné identifikaci Krokova syna, nechal mu na hlavu pro jistotu upevnit nesnímatelnou železnou masku.
Klus zdárně dospěl a nikdy nezapomněl na svůj původ. Nenávist jeho potomků přetrvala až do počátku 14. století. Neboť to byl jeden z Klusových potomků, kdo onoho parného léta 1306 zavraždil v Olomouci Václava III. a způsobil tak definitivní vymření potomků bratrovražedné sestry Libuše.“
Kateřina teprve teď pochopila, proč ji babička vodila na Václavské náměstí a upozorňovala, jak se svatý Václav na koni podobá dědečkovi, a proč se v Národním divadle musela tolikrát nudit na nezáživné Smetanově opeře Libuše. Jen s největším vypětím sil nevykřikla údivem a zůstala dál ve svém kolejištním úkrytu.

3. Záhadný předmět v autě na dálnici D1

Na výjezdu z Olomouce Octavia i Dacia Logan s neúprosnou přesností zabočily do boxu McDrive. Oba řidiči bez přibrzdění hmátli po hamburgeru fresh a dvou kelímcích sprite bez ledu a pokračovali ve vzájemném pronásledování na dálnici D1.
Jednotvárná jízda v levém jízdním pruhu umožnila řidiči Přemkovi, aby uvolnil několik mozkových závitů. Musel se vrátit k tomu člověku, kterého poranili v Guntramovicích. Obrátil se na svého spolujezdce, poradce vládní agentury Czechconsum, Romana:
„Proč jsme zabíjeli toho staříka v jeskyni?“ zvolil formu otázky na svého očividně informovanějšího spolujezdce.
„Nechtěl dobrovolně vydat tajemství.“
„Myslíš tu destičku?“
„To nebyla ledajaká destička. Když František Palacký sepisoval své Dějiny, objevil na Levém Hradci tuto desku o velikosti 58,3 x 124,5 mm. Zprvu nedokázal vysvětlit nápis „Lev Kuř Tet Supra Temp“. Jak tak přemýšlel a kočár drkotal směrem k Libni, destička mu v pustině jménem Prosek prostě vypadla.
Teprve když se stavěla stanice metra Střížkov, objevili ji ukrajinští dělníci. Složitou cestou se dostala do rukou Českým bratřím a posléze doktoru Šámalovi. Nikde o ní nebyla zveřejněna ani řádka. Na stopu nás přivedla až samotná stavba nadzemní části metra. Tajné organizace prosadily, aby Střížkovská stanice svým tvarem připomínala horu Říp a odkazovala na prastarou legendu o praotci Čechovi. Tím se vše prozradilo.
Nápis na desce, říká se jí podle místa nálezu „Prosecká deska“, znamená: hledej uprostřed trojúhelníku mezi hradišti Levý Hradec, Kouřim a Tetín nad skrání někoho je cosi.“
Přemek mlčel a poté pronesl, „nechápu.“
Roman se neobtěžoval vysvětlováním a zadával do navigace souřadnice tří hradišť. Pomocí několika operací snadno zjistil, že středem tohoto trojúhelníku je chrám Svatého Víta, lépe řečeno kaple Svatého Václava. Nad skrání znamená …

4. Svatý Vít

Přemek řídil odvážně až nezodpovědně. Přesto se během cesty ještě stačil od svého spolujezdce dozvědět pravdu o svém původu.
Přemek je přímým potomkem Václava II.. To jeho prapředek měl nastoupit na český královský trůn po zavraždění Václava III. v Olomouci roku 1306. Slavníkovci se však neštítili ani spojení s Habsburky a zničení české dynastie, jen aby se pomstili za své vyvraždění onoho 28. září roku 995. Odstranili Přemkova předka do ústraní v tyrolských Alpách. Tento zločin by patrně nikdy nebyl prozrazen. Náhoda tomu však chtěla, že roku 1854 vyhnanec Karel Havlíček Borovský jednou zamířil z nenáviděného Brixenu vysoko do hor údolím potoka Torrente. Zabloudil a začalo se stmívat. Tu zamířil do polorozpadlé barabizny, aby si od chudé vdovy zakoupil podmáslí na svoje zažívací problémy.
Umouněná selka s frockem na rukou podle Karlova havlíčkobrodského přízvuku hned poznala, že je to cizinec. Slovo dalo slovo a selka se pochlubila, že i předci jejího muže přišli z Čech. Ještě než zemřel na otravu nepasterizovaným podmáslím, kladl jí na srdce, „až naši haranti dospějí, předej jim minci, kterou nechal vyrazit náš přímý předek!“
Havlíčkovi se okamžitě jeho investigativní schopnosti a položil otázku, „která mince to jest?“
Prostoduchá selka ho dovedla k pozlacené truhlici a položila před něho na dubový stůl stříbrnou minci.
Havlíček prostudoval obě její strany, rub i líc a dotázal se, „víte, co je na té minci napsáno?“
„Ne. Neumím číst.“
„Wenceslaus Secundus. Václav Druhý. Je to pražský groš,“ vzrušeně dokončil a omylem zaplatil vdově za podmáslí celým dukátem Františka Josefa II.
Dlouhá a kodrcavá jízda skončila v zácpě při vjezdu do Chodova. Pronásledující Čeští Bratři i pronásledovaný Heinrich se celou cestu soustředili na nepřehledný provoz, šetřili tlumiče a neměli čas věnovat se vzájemnému pronásledování.
Teď při pomalém popojíždění, mohl Roman konečně Přemkovi vysvětlit, o co jde, „ti za námi, to jsou Čeští Bratři.“
Přemek o nich v rodných Helvíkovicích nikdy neslyšel. Skryt pod identitou kastelána rodného domku Prokopa Diviše asi ani nevěděl, že i Diviš, vynálezce bleskosvodu, byl členem tajné lóže k Přemkově ochraně. Ale proč ho vlastně chránili?
„Proč nás pronásledují?“ zeptal se Přemek.
„Myslí si, že jsi Heinrich Nikolaus.“
Blbý výraz v Přemkově obličeji napovídal, že tomu sdělení vůbec nerozumí.
„Tak poslouchej, Přemku. Vezu tě do Prahy, protože musíme najít důležitou indicii a potom se můžeš stát českým králem.“
„A ten Heinrich?“
„Heinrich je tvůj příbuzný.“
„O žádném Heinrichovi mi vychovatelka v děcáku nic neříkala.“
„Tvůj prapředek Václav II. byl synem Přemysla Otakara II. Tento Přemysl měl ale nemanželského syna Mikuláše. Tvrdilo se, že jeho rod vyhynul, ale není to pravda. Jeho potomci byli uchráněni Českými Bratry a žijí dodnes.“
Přemek jen zíral, a proto Roman pokračoval, aniž by vyčkal zvídavé otázky, „většinou se tito potomci jmenovali také Mikuláš nebo podobně. Jak bys zkrátil Mikuláš?“
Nic.
„Napovím ti, že Mikuláš se také řekne Nikolaj nebo Nikolaus.“
„Nikki,“ Přemkovi se rozsvítilo, „Nikki Lauda je také Přemyslovec?“ vydechl.
„Ne,“ povzdechl si Roman a nervózně zašustil akciemi ČEZ v náprsní kapse. Ještě dnes musí akcie odnést do banky a získat za ně lombardní úvěr. Co jen ta obhajoba monarchistů stojí!! Ale pokud se stane králem tenhle blbeček, má ČEZ vyhráno. Co však, když zvítězí někdo z ostatních exponentů?
Ale je třeba dokončit vysvětlení tomuto prosťáčkovi, „Nikolaus se dá zkrátit na Niklase, Kolju nebo Klause. Proč myslíš, že se prezident jmenuje Václav?“
Než Roman Přemkovi celé vysvětlení několikrát zopakoval, dopracovali se zácpou až na parkoviště u Prašného mostu. Přes Jelení příkop se vydali nenápadnou chůzí na Hrad. Hradní stráž na nich neshledávala nic podezřelého, a tak pronikli s davy ostatních turistů až do chrámu Svatého Víta. Opatrně se zastavili u vchodu do Svatováclavské kaple. Podle Prosecké desky se museli dostat dovnitř. Jak? K jejímu otevření by museli mít pověstných sedm klíčů.
Roman vytáhl příborový nůž, mírně nadzvedl železné dveře v závěsech, spěšně je vyhoupl, vstrčil před sebou dovnitř Přemka a protáhl se za ním. Sotva uvolnil patu, na níž celá váha dveří lpěla, dveře se za nimi zase usadily do závěsů a nikdo nic nezpozoroval.
Zmocnit se svatováclavských klenotů potom už byla hračka. Přemek jenom zíral, jak Roman odklápí futrál s korunou, stejným příborovým nožem rozřezává podšívku a vytahuje z ní několikrát přeložený čtverečkovaný papír se stopami raně středověkých iniciál.
Roman vzal ruku nic nechápajícího Přemka a přiložil mu ji na paladium Země české. Sotva tajný mechanismus rozpoznal přemyslovskou DNA, otevřel se uprostřed kaple v podlaze kulatý otvor a oba mohli zmizet v podzemí. Během zdlouhavé pěší cesty pod letohrádkem královny Anny, Bílkovou vilou i Průmyslovým palácem Roman Přemkovi konečně ukázal vzácný papírek. Byla na něm písmena N a E. Výtahovou šachtou Parkhotelu vystoupali z přízemí. Hotelový zřízenec přes recepční pult diskrétně přisunul klíčky od auta s logem ČEZ a na parkovišti před hotelem oba usedli do firemního Volkswagenu Polo.
Vyrazili směrem k nábřeží. Na Strossmajerově náměstí však museli zastavit na červenou. Po ulici Milady Horákové se s kopce blížila tramvaj. Blikla zelená a Roman se rozjel do křižovatky. Tramvaj však nezastavila a řítila se dál dolů plnou rychlostí. Právě když Roman projížděl koleje, tramvaj do nich narazila takovou silou, že je převálcovala. Nikdo z posádky VW Polo nepřežil. Na boku tramvaje byla jasně čitelná reklama na RWE.

5. Libice nad Cidlinou

Skupina nenápadných černých SUV přijela po hradecké dálnici D 11 a sjela na exitu 42 směrem do Libice nad Cidlinou. Projela vsí a zaparkovala u autobusové zastávky. Vystoupili z nich slavníkovští gentlemani v tmavých oblecích v čele s Vojtěchem.
Ve svém středu vlekli v poutech Heinricha Nicolause.
Dovlekli ho až k pomníku sv. Vojtěcha a jeho bratra Radima. Tam ho srazili k zemi a Vojtěch tiše, ale důrazně pronesl, „Heinrichu, máš poslední možnost prozradit nám, kde je ukryt Klusův šperk!“
Heinrich věděl, že krutému mučení stejně neodolá, a proto rovnou prozradil, „je zabetonován v pilíři dálničního mostu přes Labe…“
Most byl na dohled. Neuběhlo ani pět hodin a pomocí sbíječek a dynamitu se Vojtěch a jeho přátelé propracovali až ke středové armatuře a vítězoslavně vytáhli zlatý drátek zkroucený do písmen D a R. Ztracený šperk Krokova utajovaného syna Kluse.
„Teď ještě chybí odkaz praotce Čecha,“ poznamenal si Vojtěch pro sebe. Věděl, že ho Heinrich nemá.
„Co to je, tati?“ zeptal se nejstarší syn Vojtěch Jr.
Starý Vojtěch usedl na blízkou lavičku do stínu lípy. Jeho věrní utvořili kolem něho polokruh a napjatě poslouchali.
„Když dorazili do naší vlasti byzantští věrozvěstové Konstantin a Metoděj, zjistili, že naši předkové nemají žádné písmo. Veškerá tradice se předávala pouze ústně. Stařešinové vyprávěli rodovou historii hošíkům a děvčátkům u planoucích ohňů tak dlouho, dokud ji do nich nenatloukli nazpaměť. Tato forma byla nejen zastaralá, ale hlavně nepřála odbytu papíru. Nesmíme zapomínat, že věrozvěstové sice přišli kvůli víře, ale duchovní činnost by je neuživila. Proto byli současně obchodními zástupci byzantského průmyslu. Mimo jiné i tamních výrobců papíru. Historikové dokázali, že dováželi převážně byzantský čtverečkovaný papír.
Aby učinili zápis na papíře dostatečně žádoucím, zapisovali to, co jim starci vyprávěli o nejstarších dějinách Čechů. Zapsali i takzvaný odkaz praotce Čecha. Tento odkaz se dostal do knížecího pokladu v Praze. Při půtkách mezi jednotlivými vládnoucími větvemi byl tento odkaz údajně roztrhnut a od té doby se pokládá za ztracený. Ten, kdo ho vlastní, je právoplatným dědicem naší země.“
Zatímco Slavníkovci poslouchali, úplně zapomněli na Heinricha, ležícího v poutech uprostřed polní cesty. Sám by se neosvobodil, ale od Cidliny mu na koni spěchala na pomoc Kateřina. Dusot koní posluchače přece jen upozornil, že se někdo blíží.
Chtěli se jí vrhnout vstříc, ale starý Vojtěch rozpoznal rysy kněžny Libuše. „Zadržte,“ vzkřikl.
Kateřina sesedla, podala mu ruku a bez dlouhých úvodů oznámila, „Vojtěchu Slavníkovče! Právě jsem se na Facebooku dověděla, že Přemek, tajný syn Václava II., zahynul při zinscenované dopravní nehodě …“
Vojtěch ji přerušil, „v tom případě je zlo poraženo.“
„Ano. Dohodněme se. Jedině společnými silami uchráníme naši zemi před nepřáteli.“
Několik Slavníkovců zaslzelo. Jak se mohly dějiny vyvíjet jinak, kdyby ty megery Kazi, Teta a Libuše nevyštvaly Kluse. Slavníkovci by nebyli vyvražděni. Přemyslovci by nevyhynuli. Hus by nebyl upálen, naše země by se rozkládala od Baltu až po Benátky, Rakousko by vůbec nevzniklo a čeština by byla hlavní úřední řečí Evropské unie.
Nadšeně uvolnili Heinrichova pouta, všichni se vzali za ruce, utvořili kruh kolem pomníku a za zpěvu chorálu „Hospodine, pomiluj ny,“ odešli průvodem do restaurace u soutoku Cidliny a Labe.
Tam se rozsadili podle rodového významu u jednotlivých stolků. Okamžitě dorazil číšník a potěšil je. Zaprvé měl příjemné vystupování. Zadruhé jim nabídl 12° světlý ležák Záviš z Měšťanského pivovaru v Poličce, a.s.. Řidiči si dali minerální vodu Poděbradku.
Číšník nesl na podnosu tři PET lahve o objemu 1,5 litru. V jeho pohybech se zračil jakýsi nevysvětlitelný chvat. Přistoupil k Vojtěchovi a pronesl, „přátelé! Nemohu vám prozradit svou totožnost, ale mám pro vás důležité …“
Vtom jeho záda proklál oštěp takovou silou, že jeho ostří proniklo hrudí ven a propíchlo všechny tři plastové láhve. Sípající číšník, potomek nemanželského syna krále Jiřího z nedalekých Poděbrad vyřkl už jen jediné slovo, „Dněpr,“ a skácel se mrtev k dlážděné podlaze terasy.
Kateřina přítomným přehrála z mobilu záznam posledních slov doktora Šámala. I tam se mluvilo o této řece.
Tu vstal Heinrich Nikolaus, opřel se levou rukou o dřevěné brlení terasy, krátce pohlédl na majestátně plynoucí Labe a pronesl: „Vidím jediné východisko, Kateřino. Zplodíš jedno dítě se mnou pro Mikulášovce a jedno s Vojtěchem pro Slavníkovce. Tím dojde po tisíci letech konečně k usmíření všech tří našich rodů.“
Kateřina nadšeně souhlasila. Vzápětí však dodala, „naše cesta, bratři, přece ještě nekončí. Nerozluštili jsme ještě odkaz našeho společného předka. Musíme jet k Dněpru!“
Ostatní mlčky přikývli a odešli do svých domovů pro cestovní pasy. Dněpr se tenkrát nacházel ještě mimo Schengenský prostor.

6. Na břehu Dněpru jižně od Orši, severně od Zubavy, Ukrajina

Téhož večera po hlavní zpravodajské relaci Televize Nova vyrazila slavníkovská terénní auta směrem na Moravu. Cesta pokračovala Ukrajinou, až stanuli na břehu veliké řeky, slovanské pramáti Dněpru.
„Ale dvě písmena v názvu této řeky jsou přece podobná těm na mém útržku,“ náhle prozřela Kateřina.
Vytáhla svůj čtverečkovaný papírek s písmeny a přiložila ho zprava k útržku Heinricha Nicolause, na němž byla písmena N a E. Oba útržky do sebe přesně zapadly.
Před jejich očima se po 1146 letech objevil odkaz Praotce Čecha.
Kateřina odhodila koktejlové šaty, ve kterých prožila několik posledních dramatických dnů, a poodešla s Heinrichem do blízkého lipového podrostu. Už ani nezaslechla drnkot strun za sebou.
Pak dívčí hlas nesměle zapěl, „ na vysokyj, na bereg krutoj…“ a dívka usedla na krutý břeh, přiložila si na hruď harfu a nechala zaznít motivu z Libuše.
Za zpěvačkou se v bílých hábitech s červeným kalichem na hrudi skláněli Čeští bratři a do úrodné ukrajinské černozemě vpichovali firemní vlaječky RWE, ČEZu a Gazpromu.


7. Vysvětlující pomůcka k hlavním postavám

1. Praotec Čech, kníže Krok » Klus » ...» Kateřina
2. Slavník (+981) » Svatý Vojtěch (957-997) »…» Vojtěch
3. Přemysl Oráč (Krokův zeť) » Nezamysl »…» Přemysl Otakar II.(1233-1278) » »Mikuláš I. »…» Heinrich Nicolaus
4. Václav II. (1271-1305) »…» Přemek (+)