Čekám na tebe

Anotace: Změnila jsem žánr. Prosím o komentáře. :)Doufám, že v tom nemám moc chyb.

Jsem tady. Takže nakonec nebylo tak těžké se sem dostat. Rozhlížím se. Mohla bych si rozsvítit, nechce se mi. Nechám zhasnuto. Je to tu přece nad rušnou křižovatkou v centru, světla jak ve dne. Jen má takovej ten oranžovej nádech.
Zatraceně, to je zima. Možná ani ne tak venku, jako především mně.
Opravdu nebylo složitý se sem dopracovat. Jen jsem si počkala, až se bude střídat služba na recepci. Starého pána tam střídá ten novej kluk. Pan Starý, hezká hříčka, starý pan Starý… Pan Starý toho mladýho moc nemusí, tak mu nebude hlásit, kdo sem přišel. Někdy je osobní nesympatie i k prospěchu.
Jen jsem kolem něj prošla. Pravda, doufala jsem, že si mě nebude všímat, ale to se nepovedlo.
„Nechala jste tu něco, slečno?“
„Ale nejspíš mobil, nemůžu ho najít“, lhala jsem mu. Lhala, musela jsem se sem nahoru nějak dostat. Skočil mi na to. Jen se usmál a já šla. Taky s úsměvem. Jak je jednoduchý se usmívat, když už je rozhodnuto.
Máš tu tmu, miláčku, tak se tu posadím za stůl a počkám. Tady u toho tvýho počítače, na tvým křesle a u tvýho telefonu. Počkám na tebe. Hm, máš ty ale pohodlný křeslo. Dalo by se v něm snadno usnout. Jenže to mi nehrozí. Já jsem bdělá, naprosto. Potřebuju být k tomu, nač se chystám. Dnes, tady.
Kde to mám? Hrabu se ve svý velký tašce, co se ti nějak moc nelíbí. Říkáš jí posměšně mošna. Nabízels mi několikrát, že mi koupíš malou, úhlednou kabelku, jenže nechtěla jsem. Tam si dám kapesníček, rtěnku a klíče a bude plná. Houby, potřebuju velkou tašku. Do toho, cos mi nabízel bych nedala tohle. Jo, tady to je. Už ten krám držim v ruce.
Tak pěkně odložit na stůl, tak.
Sakra, najednou je mi zas vedro, tak si sundám kabát. Taška mi sklouzla na zem pod stůl. No, ať si tam leží, když se jí tam líbí. Cítím, že začínám být zas nervní. Zvlášť když ten neřád vidim před sebou na stole. To ne, shrábnu to jednou rukou a položím na klín. Hmm, lepší. Nervózně přejíždím pažbu a hlaveň. Ve zbraních se nevyznám, jedniný, co vím, že je to automatický.
Nádech, výdech, jo, uklidni se holka. Rozhodla jsi se, tak to doveď do konce. Nádech, výdech. Uf.
Prsty se mi kolem toho svíraj a cítím, jak se mi začínají potit dlaně. To chce odvést myšlenky, líp se soustředit, posunout to dál.
Natáhnu se pro sluchátko telefonu na stole. Uvědomuji si ale, že to tvé číslo si nepamatuju. Teď si nepamatuju ani malou násobilku. Do kapsy pro notes. Kdepak to mám? Je tu fakt mizerně vidět, snad bych mohla aspoň tu lampu, ne. Natočím se s křeslem víc do okna. Aha, tady tě mám. Přisunu si ten telefon blíž.
Pravda, mohla bych ti volat z mobilu, jenže bys buď viděl moje číslo a nejspíš bys mi to nevzal, anebo bych volala inkognito a to nebereš ze zásady. Tohle ti bude divný, to zvedneš jisto jistě. Jsi velký šéf a někdo si dovolil použít tvůj vlastní telefon v kanclu.
Zvednu sluchátko, sbírám odvahu. Šilhám na číslo v notýsku a skoro poslepu ho vyťukávám. Poslední tři. Už vytáčí. Zvoní. Těkám očima po místnosti a sleduju hru světla na stropě, když venku projede auto. To je doba. Ještě přece není tak pozdě, vím jistě, že nešel spát. Vyzvání, v duchu počítám. Pět…šest…sedm…osm…tak už to zvedni…devět.
„Prosím“, ozve se konečně. Poznávám tě naprosto bezpečně po hlase. Zdáš se mi rozmrzelý, rozespalý. Že bys přece jen dnes šel spát dřív?
„Haló“, teď jsi už podrážděný. Snažím si tě představit. Nejspíš se mrzoutsky mračíš, dělá se ti ta hezká vráska na čele. Mžouráš a nechápeš, kdo si z tebe dělá šoufky takhle v noci.
„To jsem já“, říkám ti co nejněžněji do ouška.
„Kdo“, hmm, nepoznal jsi mne. Já vím, už jsem jen jedna z mnoha. To ale přestane. Přestane.
„Haló“, hlásíš se zas, jsi nějak netrpělivý. Ach jo.
„To jsem já, Mal“, jsem nucena se ti představit. Jestli se ovšem i teď zeptáš jaká, tak se naštvu.
„Mal? Probůh“, zdá se, žes mě poznal. Tvůj hlas nevyjadřuje zrovna nadšení. „Odkud mi to voláš?“ Vím, že se přitom zas mračíš.
„Nezlob se, z kanceláře“, z který jsi mě v poslední době tak vyháněl. „Chci to taky ukončit, přišla jsem ti vrátit pár věcí. Nebo jsem ti je měla přinést domů?“
Slyším, jak sis povzdechl. Ano, chápu, manželka by asi potěšená nebyla. Mlčíš, mlčím taky. Sedí se mi tu pohodlně a hovor platíš ty, co víc si přát. Jen ta mizerná bouchačka mě tíží na nohou. Jo, je nabitá, trochu si s ní hraju.
„Tak jsi dostala rozum“, ozveš se zas konečně. No to víš, no, rozum.
„Dobře, nech to tam, přijedu se pro to“, říkáš to ospale, nevěnuješ mi moc pozornosti, to si nezasloužim.
„To asi nepůjde“, prohodím. Reakce žádná, pokračuju. „Mám tu i klíč od kanceláře, jak ji asi zamknu, když odtud půjdu?“ Nechávám ti příležitost porvat se s touto informací. Mezitím si hraju s kabelem od sluchátka a natáčím si ho na ukazovák. Jak smyčku.
„No dobře“, páni, že jsem tě pěkně otrávila touto zprávičkou. Moc se ti asi nechce. „Přijedu si pro ně.“
„Fajn.“ Klap.
Zavěsil jsi. Tak taky zavěsím. A zbývá jen čekat. Než se oblékneš. Tiše a nenápadně, hlavně nevzbudit ženu. Než nastartuješ vůz. Ty nemáš auto, ty máš vůz. Jinak tomu neřekneš. No jo, je to bourák. Na ten si dbáš, tak jako na sebe. Tak jako si pečuješ o své milenky…
To, co mi leží na klíně, mám od tebe. Střelba všeho druhu je tvůj velkej koníček. Tak jsem si taky jeden ten krám nechala vnutit. Trefovat se do terče na střelnici jsem se taky naučila. Říkávals, že je to pro mou bezpečnost. Dával jsi mi dlouhý přednášky o zbraních. Hmm. Jenže mně to šlo jednim uchem tam a druhým ven. Umím odjistit, zmáčknout spoušť a teď se i trefit.
Jak ses mi, ty mizero, chechtal, když jsem to zkoušela poprvé a beznadějně se netrefovala. Mnohokrát za sebou jsem to zkoušela a byla mimo. Smál ses. Děsně tě to bavilo. Dával jsi mi vtipné rady, abych případného zloděje raději majzla pánví přes hlavu než se do něj pokoušela trefit tímhle. A já, husa, se smála s tebou. Přišlo mi to vtipný. Tehdy. Teď už to vtipný není. Teď už mířím přesně. Jsem jistá. Sejmu plechovku naprosto bez problémů a to i na patnáct až dvacet metrů. To tebe tak daleko mít nebudu.
Zívám. Trvá ti to. Poslouchám, jak tu tikají hodiny. Venku se zmírňuje provoz. Skrz žaluzie na oknech se sem vkrádaj pruhovaný stíny. Vyprávěj mi mojí vlastní historii v tomhle kanclíku. V kanclu velkýho šéfa.

Zezačátku jsem sem z vedlejšího oddělení přinášela nějaký papíry, spisy a tak, k podpisům. Vídala jsem tě občas na chodbě, ovšem neměla jsem tušení, že ty jsi tady ten velký boss.
Oslovils mě u kopírky. Zrovna jsem se rozčilovala, že zas došel papír. Nějak to v tý době vycházelo pokaždý na mě.
Pak jsme začali chodit spolu na kafe, později na obědy. Pak na mě začaly kolegyně koukat, jako že se něco děje. A já, naivka, že né, co máte, je to jen kafe, kecáme, o nic nejde. Prostě úplně pitomá. Slepá, hluchá. Ale líbil ses mi.
No a pak jsem vyletěla. Bum. Najednou. Zavolali si mě na personální a tam slečno, je tu nadpočetní stav, to víte, krize a bla, bla, bla. Ven. Sakra.
Stavil ses za mnou. Utěšování. Řečičky: Jste mladá, vy se uchytíte, s vaším talentem máte na víc. Ještě jim ukážete. Zkrátka pozbuzovačka a pak do baru, jako na vzpamatování, abych to neviděla tak černě. V baru tykačka. Pěkně panáka vodky a ahoj, Michal. Polkla jsem a povídám: „Ahoj, já jsem Amálie.“ Zůstal jsi na mě chvíli němě zírat a bylo vidět, že přemáháš výbuch smíchu, jenže se ti to nepovedlo. Vyprsknul jsi. Bylo mi trapně. Jako mi je trapně skoro pokaždý, když mám to svý jméno před někým vyslovit. Ještě jsem mohla být Kunhuta, to je věta, kterou se vždycky utěšuju.
Viděl jsi na mně, jak mi je a hned jsi zkorigoval svý chování. Hned samý pardon a promiň, nechtěl jsem, jen, že se takový jméno dnes málo slyší, ale jinak je pěkný.
„Budu ti říkat Mal, nevadí?“
Zůstala jsem paf. Tak hezkou zkratku za celej můj život ještě nikdo nevymyslel. Už mi říkali Málko, Amíku, Amčo, ale takhle… No, samo, že nevadí.

Zaslechnu výtah, čekám. Ne, to je jinam. Kde vězíš? Zaposlouchám se do tikotu hodin. Trochu se protáhnu a přecejen rozsvítím lampičku u počítače. Mohlo by ti být divný, proč tu sedím po tmě. Nechci tě plašit. Opřu se pohodlně zpět do křesla, na kolenou sevřu ten kvér. Zamrkám na strop a snažím se počítat zářivky. Dvanáct jich tu je. Tak si zase procházím svý vzpomínky.

Po baru nastalo období chození. Kytky, večeře, občas i mejdany. Platil jsi a dělal granda. Chlubil ses všude mladou kočkou.
Zatoužila jsem tě překvapit a přišla za tebou zase do práce. Bývalé kolegyně mě zdavily, pohoda. Překvapení to bylo. Vstoupila jsem k tobě do kanclíku, tys mě zaregistroval a po tváři ti přelít takovej divnej stín. Zrovna jsi telefonoval. Důležitě. Nerozuměla jsem ani slovo. Skončils. Stála jsem u dveří a opírala se o ně. Byla jsem na tebe ohromně hrdá, jakže to zvládáš hovory v řeči mně neznámé a jak velký šéf to jsi a ještě já jsem ta, co k tobě patří. No páni! Wow! V sedmým nebi jsem byla.
A pak jsi mě tak trochu zpražil.
„Lásko, neměla bys sem už chodit“, řekl jsi mi hned poté, cos mě informoval, že to byla arabština, cos s ní tak suverénně hovořil do aparátu. Nemohla jsem to nějak pojmout. Ještě jsem byla v tranzu z řeči šejků a zároveň poněkud raněna oznámením o zapovězenosti tohoto území.
„Ale proč, co je na tom, že ti sem přijdu“, ptala jsem se nechápavě.
Objal jsi mě a zahrnul mě něžnostmi, přičemž jsi mě ještě jednou upozornil, že by to nemuselo být vhodné. Vhodné?
Nerozuměla jsem tomu, ale přizpůsobila jsem se.
Pak bylo období dalších mejdanů, trochu nudnějších, dalších večeří, už ne tak honosných i dalších kytek, poněkud chudších. Ale má láska k tobě žhnula dál. Ta tvá, jak jsem měla zjistit, žhnula také, ale plamen přeskočil na jiný objekt.
Zase mi to nedalo, to víš, potvora nenechavá a zatoužila jsem po tobě. Neviděli jsme se týden a telefonáty jsi odbýval anomiláčkováním prokládaným hm, ano, jistě. Měla jsem po nich pocit, že nemůžeš ani tušit, o čem jsem mluvila. Děsná frustrace. V té době jsem začala víc trénovat se zbraní, abych se nějak zabavila. Do práce jsem nechodila. Vše jsi platil a zásobil mě. Jenže tys mi začínal chybět. Naše známost trvala sotva půl roku a už se z ní začalo leccos vytrácet. Romantika pryč. Kdy jsme se naposled milovali jsem pomalu musela hledat v kalendáři. Bylo mi smutno. Stýskalo se mi. Pořád jsem tě milovala. Bohužel.

Ach ne, ty asi nemáš benzin, co? Nebo se ti nepovedlo zmizet bez pozornosti ženy. Ale, mobil mi zvoní, no jasně.
„Zdžel jsem se, teprv jedu.“
„Fajn.“
Klap. Tolik slušnosti jsem u tebe nezažila už dlouho. Zvláštní. Tak pojeď.

Později se přidaly hádky. Tak jsem se zase chtěla udobřit. Říct ti, jak tě miluju, že se mi prostě zastesklo, že bych to chtěla tak jako dřív. Vydala jsem se za tebou. Šel jsi zrovna na oběd, viděla jsem tě venku. S blond slečnou. Já jsem bruneta a teď vidim sladkou blondýnečku. Uhnula jsem za roh, abyste mě neviděli. Jak jste zašli, vydala jsem se za jednou bývalou kolegyní.
„Nazdár“, povídá mi nadšeně. Aspoň někdo, kdo mě zas rád spatřil.
„Ahoj, Kláro“, já na to hlasem budoucího sebevraha.
Koukla na mě, zvedla se a odvedla mě na záchod. Tam si bezostyšně zapálila cígo rovnou pod tabulkou zákaz kouření.
„Ty vypadáš“, sjela mě pohledem. „Ještě, že Nuselák je tak zaopatřenej, jinak bych o tebe měla trochu strach.“ Potáhla tak, až jí tváře zmizely. „To kvůli tomu našemu fešákovi?“
Ani nevím proč, vytáhla jsem jí cigaretu z ruky a dala si šluka. Poprvý v životě. V záchvatu kašle jsem jí dala souhlasnou jednoslovnou odpověď: „Jo.“
Po tomhle na mě zírala, jako bych si právě posypala chleba strychninem a s chutí se do něj zakousla.
Soustrastně ztlumila hlas, objala mě jednou rukou kolem ramen a druhou s cigaretou, kterou ode mne znovu převzala, opřela ladně o umyvadlo: „Vykašli se na něj, má ženu, děti, další milenku. Už taky vylítla, jako tehdy ty, zařídil to on.“
„Je to bloncka“, měla jsem ještě sílu se doptat.
„Tak tys je viděla…“, pokývala Klára pohřebně hlavou.
Narovnala jsem se, usmála se a odešla.
Došla jsem o patro níž, taky na záchodky a tam se rozbrečela.
Ne nad novou milenkou, ale nad sebou, že jsem nepoznala, že je ženatej, že má děti, že jsem se nechala trapně tahat za fusekli celou tu dobu a dělala mu domácí kurvičku.
Řvala jsem jak šílená. Odtrhávala jsem tam toaleťák a nejmíň třikrát se skoro uklidnila. Pak mi zas prolítla hlavou nějaká konkrétní vzpomínka a byla jsem v háji.
Odcházela jsem z toho baráku a nohy se mi třásly.
Co teď?
Došla jsem domů. Do bytu, kterej mi platil. Rozhlížela jsem se tam. Co teď? Svezla jsem se do křesla a vyčerpaně usnula.
Vzbudilo mě zachrastění klíčů v zámku. On. Michal. Vstoupil. Mžourala jsem po okolí, snažíc se vzpamatovat na komunikační úroveň.
„Kdy odtud poletim, jak z práce“, zeptala jsem se z hlubin své deprese a křesla. Celá jsem se tam schoulila.
„Amálko“, řekl jen. Ani nepokračoval.
Au, to bylo ale hnusný oslovení. Draly se na mě slzy, ale ještě se mi je povedlo zahnat. Lomcoval mnou vztek. Zaryla jsem nehty do opěrek křesla.
„Takže jak“, ptala jsem se zas. „Vím, že máš novou milenku a starou rodinu, ženu a dokonce děti.“ Donutila jsem se na něj podívat. Nelíbilo se mu, že to všechno vím. Především se mu nelíbil způsob, jak to na něj sypu. Přešel do útoku.
„Co je ti do toho“, téměř zařval, až jsem se ještě víc přikrčila. „Tak mám ženu, hledám trochu toho rozptýlení. Tys mi ho poskytovala. Jenže teď se na sebe podívej!“ Začal šermovat rukama a valit na mě oči. To jsem nesnášela. Nesnášim to do dnes. „Tak na sebe koukni“, pokračoval vztekle. „Jsi jak domácí pes, nějaká čivava, nemáš žádnou iniciativu, jsi nudná, neinovativní“, jo, přesně to slovo použil. Jen jsem zírala. Cítila jsem, že mi začínají cvakat zuby. Nemohla jsem se ovládnout, jektala jsem. Ale nebrečela. Ještě pokračoval. Už jsem moc nedávala pozor. V hlavě jsem se snažila rozpomenout začátky, kdy byl milej, sladkej a ohromnej. Teď už jsem brečela. Pustil se do mě s ještě větší vervou: „Jsi hysterická kráva, co jen sedí doma, čumí na bednu a začíná tloustnout.“ Tak to byl asi slepej, za několik posledních týdnů jsem naopak ještě zhubla. Nezmohla jsem se na slovo. Funěl vzteky. Mračil se.
Náhle se otočil na podpadku, ze stolku shrábnul klíče, vyrázoval ze dveří a prásknul s nima. Byl pryč.
Sesypala jsem se. To je konec. Co mi to udělal? Vždyť jsem ho tak milovala. Nic jsem mu neprovedla… On to táhne na všechny strany a já jsem pro něj čivava a kráva. Vzlykala jsem tak, že jsem se sotva mohla nadechnout.
Vstala jsem. Přeplazila jsem se do koupelny, posadila se na rantl vany a snažila se nějak uklidnit. Nebyla jsem schopna ničeho, ani kloudný myšlenky. Co teď? Pustila jsem vodu v umyvadle a oplachovala si obličej. Cítila jsem, jak mi puchnou víčka. Podepřela jsem si hlavu. Co teď? Vyhodí mě odtud? No asi jo. A nastěhuje si sem tu… Znova nářek. Vyla jsem jak ten pes, co mě za něj označil. Kam půjdu? Nemám kam jít. K rodičům? To, probůh, ne! To se radši…ještě pár posledních vzlyků.
Ano, říkala jsem si, jak jsem si otírala ty pálivý slzy, to se fakt radši zabiju. Ruce se mi svezly do klína. Přestala jsem bulit. Dívala jsem se do zdi před sebe a probírala si tu poslední myšlenku. Hlava se mi točila. V břiše mi kručelo, celej den jsem nedokázala jíst. Zatemnilo se mi všechno. Vstala jsem a koukla na svůj uřvanej, opuchlej a hnusnej obraz podvedený nány v zrcadle.
Ta nána si vážně nic jinýho nezaslouží. Naletěla. Jsi blbá, vyplázla jsem na sebe jazyk. Byl bílej. Bulvy rudý, vlasy splihlý ještě jak jsem chrápala v tom křesle. Přejela jsem si rukou po čele. Jsi blbá, pitomá nána, nadávala jsem si nahlas před zrcadlem. A pak v duchu, když jsem se belhala stařeckým krokem z koupelny do ložnice. Jo, zabiju se, jen nevím ještě jak. Ale bude to brzy.

No, jo, byla jsem fakt blbá. Tehdy. Tobě to trvá, chlapče, tobě to trvá. Došla jsem k tomu, že prášky se mi polykat nechce, na provaz to nebude to pravý, protože se nechci někde zmítat a zdlouhavě se škrtit, když nemám odvahu si zlomit vaz. Takovej typ, jako skočit z okna, pod vlak nebo se jít utopit, jsem zavrhla úplně. Rozhodla jsem se teda zastřelit. Dokonce, vzpomínám si, měla jsem až morbidní radost z toho, že se odprásknu tvou zbraní. Cha, říkala jsem si, až se to zjistí, ještě budeš mít průšvih. Dala jsem si týden, abych mohla tak nějak něco ještě zařídit, navštívit rodiče, kamarádky…
Brr, hrůza. Rochnila jsem se v tom až po uši. Byla jsem tou sebevražednou myšlenkou totálně posedlá. Už jsem nic jinýho neviděla. Během toho týdne se mi to však rozleželo v hlavě.

Tudíž tady teď sedím naprosto klidná a rozhodnutá, že to budeš, lásko má bývalá, ty, kdo potáhne do pekel a já budu ta, co tě tam pošle.
Prsty hladím jemně hlaveň a dávám pozor, abych to předčasně neodjistila. Nechci tu střílet dřív než je nutný. Už tu dřepim nejmíň hodinu, no, nejspíš to bude dýl.
Tikaj tu hodiny. Tik, tak, tik, tak, tik…
Už je mi zas zima. Tak šup do kabátu. Ale ne. Výtah. Kroky. Že by? Mám vstát a uvítat tě? Kdepak, zůstanu sedět. Svírám tu věcičku na kolenou a pomalu mířím na dveře, kde se asi za chvíli objevíš.
Cvak. Klika. Zatím to držím pod hranou stolu, tak toho moc neuvidíš. Otvířáš.
„Jdu pozdě, omlouvám se“, je to fakticky divnej pocit, vidět tě tu teď tady, přesně jak jsem tě tu chtěla mít.
„To nic. To já se omlouvám, že jsem byla naposled tak hysterická“, říkám a snažím se, aby se mi neklepal hlas. Jen klid. Hlavně klid.
„Jsem rád, že to bereš takhle, bude to tak pro všechny lepší“, jak tě tak poslouchám, jdeš mi na nervy. Jsi jen srab. A já se kvůli tobě málem zabila. No jo, jsem nána.
„Tak tady máš ty věci“, kejvnu na desku stolu. Klíče, fotka, pár blbinek, cos mi dal. Jen pojď blíž, chci mít jistotu, že neminu. A ty jdeš. Tele na porážku. Ovšem to netušíš. Skláníš se ke stolu. Zas se mračíš.
„Není tu osmatřicítka, tu mi ještě doneseš?“ Hezky se ptáš. To se teda povedlo.
„Ne“, odpovídám s klidem a dokonce s úsměvem. To je teda výkon. Musím se pochválit. Nervozita zmizla jak mávnutím kouzelnýho proutku.
Nechápavě na mě zíráš. Netušíš, co? Usmívám se na tebe. Stojíš tam za stolem. Na to nejsi zvyklej, teď jsem tu šéf já.
Chvíle ticha. Jen tik, tak, tik…hodiny. Ve světle lampičky si všimnu, že je už půl třetí ráno. Tik, tak. Je čas to dokončit. Co nejlíbezněji se usměju.
„Děje se něco, Mal?“ No vidíš, že víš, jak mě správně oslovit.
„Co by se mělo dít“, opáčím jakoby nic a zdvihnu tu hlaveň směrem na jeho ctihodné tělo. To tělo, které je tak dobře opečovávané, tak skvělé a bude tak chladné.
Pasu se na něm. Krása. Jeho rozsudek smrti držim pevně v ruce a on jen civí. Není už mocen slova. Šilhá do hlavně, zdá se, že svou osmatřicítku poznal. Couvá.
„Stuj“, pravím pevně a kupodivu se zastaví.
„Co chceš?“, vyplašenej je jak zajíc. Má strach. On se bojí. Big boss se třese jak osika.
„Už nic, lásko moje“, řeknu tak sladce, jak to jen umím. Odjistím a třask. Rána je nesmírně hlasitá. Cítím, jak mi to poskočilo v ruce a svírám to ještě pevněji. Mrkla jsem, jak jsem se lekla. On taky. Pak oči doširoka v naprostém úžasu rozevřel. Po košili pod rozepnutým kabátem se mu roztahuje tmavá skvrna. Prásk. Ani nevím jak, ale stiskla jsem ještě jednou. Druhá skvrna o něco níže. Podlamujou se mu kolena, padá na zem.
Jdu k němu, tu bouchačku jsem položila na stůl. Dejchá. Strašně se potí, dýchá s otevřenými ústy. Je mi ho líto, zároveň vůči němu cítím i nenávist a lásku.
Ruka mu cuká, jak se snaží nahmátnout to zranění. Těká chvíli zrakem okolo, až se zastaví na mě, když se nad ním skláním a vpije se mi do očí.
„Lás…proč“, vyšeptne a z koutku se mu vyvalí pramínek krve. V tom bídným osvětlení vypadá úplně černá.
„Neříkej mi lásko, pro tebe přece dávno žádná láska nejsem“, pošeptám mu se soucitným úsměvem. Přihlížím na něj v pokleku, držíc ho za tu tápající ruku, kterou jsem dřív tak milovala, jak umírá. Už to jde rychle. Já se zachvěju, něco jsem v tý ruce ucítila. Takovej neuchopitelnej, nepopsatelnej stav… Jen něco… Ještě se přerývaně nadechl, podíval se na mě, zamrkal, vydechl a zrak mu ustrnul v jednom bodě. A je fuč.
Vstávám.
Jdu k telefonu. Musím se posadit na hranu stolu. Zvedám sluchátko a pozoruju tu mrtvolu na koberci. Automaticky vytáčím číslo. Vyzvání.
„Haló“, říkám do mluvítka, když už vím, že mě poslouchají. „Právě jsem zabila jednoho muže, přijeďte, nebudu klást odpor.“ Ještě nadiktuju adresu a zavěsím. Rychle vstanu a zamknu dveře. Ať nás nikdo neruší.
Teď už jen počkám než si pro mě přijede policie. Je po všem.