To se mi nezdá II. 2/2

Anotace: Komentujte, kritizujte. Nestyďte se mi k tomu cokoliv napsat. Díky.

„Možná, že nevěděl, ale teď už ví“, ozvalo se velice blízko Pavlova ucha. Ten naprosto strnul, když ucítil ruku na svém rameni. „Věřil jsi, že spím, viď?“ Donutil správce podívat se na něj. Vlčí úsměv nenapovídal zrovna o laskavých úmyslech. „Copak to tu máme za štěně?“ Rychlým hmatem vytáhl Honzu na chodbu. Kluk měl obrovitý strach, celý se třásl.
Pavel se v tuto chvíli proklínal za neopatrnost. Nechápal, jak se mohlo stát, že se nechal sledovat.
„Takže já o tobě nevěděl“, přemýšlel zatím ten démon nahlas. „Nevěděl jsem o tobě, hmm. V jaké souvislosti?“ Na odpovědi nečekal, pokračoval plynule ve svém monologu. Bylo na něm vidět, že ho tato hra na hádanky docela baví. Bystře si chlapce prohlížel od hlavy k patě a nazpátek. Když se Pavel pokusil o kousek přiblížit, nekompromisně jej odstčil. „Nech nás, máme tu důležité jednání, že hochu?“ Přičemž svou ruku bleskově vrátil na Honzovo rameno, druhou jej lehce svíral kolem krku.
„Davide…“ zašeptal Pavel. Setkal se však jen s krátkým pohledem, který se vrátil zpět k studované osobě.
„Nevěděl, nevěděl, proč jsem o tobě nevěděl nebo neměl vědět…“ Náhle se v Davidových očích objevilo poznání. „Hostinec!“
Honza vyjekl překvapením a hrůzou, že je poznán. Teď už ho žít nenechá, nesnáší nepohodlné svědky, proběhlo Pavlovi hlavou.V zoufalství se pokusil Honzu vysvobodit.
Strhl se velmi krátký boj. Jizva se vrhnul na Davida, ten jej však nakopl, čímž jej odmrštil až na vystouplý parapet okna, na nějž správce dopadl hlavou. Z hrdla se mu vydral vzdech, před očima se mu zatmělo a víc si nepamatoval. Bezvládně padl na podlahu.
Když se s ukrutnou bolestí hlavy probral, uviděl před sebou ležet svého kmotřence. Zamrkal, aby lépe zaostřil. Vše nasvědčovalo tomu, že toho kluka už nic nevzbudí. Byl uškrcen. Pavel namáhavě vstal. Vše se s ním točilo. Měl závrať a vztek.
„Přísahám ti, Davide, pomstím se“, řekl chladně polohlasem do tiché chodby. Pohlédl z okna, svítalo. „Pak už to všechno vraždění tady jednou pro vždy skončí“, procedil ještě mezi zuby. Opíral se oběma rukama o parapet okna za kterým se probouzel nový den.

Blížilo se poledne, když si David dal správce zavolat. Sám si nebyl jist, jak na tom Pavel je, jestli mu přece jen příliš neublížil. Myslel tím kopancem, že mu zabil zřejmě někoho blízkého, to vůbec nebral na vědomí.
Měl k tomu muži zvláštní vztah, cítil něco jako bratrskou lásku. Byl o tři roky starší než Jizva, bylo mu třicet, a přesto míval pocit, že je to obráceně.
Ale takovými myšlenkami se David zabýval jen chvíli. Než se Pavel dostavil, zavolal si sluhu a oznámil mu, že o poschodí výše se na chodbě nalézá mrtvola, aby ji odklidil. Sluha zbledl a odešel se zhostit nešťastného úkolu.
Pavel vstoupil do místnosti a vypadal zase o něco starší. Byl ledově klidný. Ten led cítil všude v těle. Jen chlad, žádné emoce, jen ten vnitřní chlad, který mu dovoloval nedat vůbec nic najevo. Přistoupil poblíž stolu a čekal.
„Posaď se, poobědváme spolu“, vyzval jej ten vrah.
Pavel nasadil úsměv. Posadil se. Na jídlo neměl nejmenší pomyšlení. Přemýšlel.
Oběd proběhl v tichosti.
„Dovol mi se vzdálit, pane“, řekl po jídle klidným polohlasem správce. „Mám ještě něco k zařizování…“
Pán mu jen rukou pokynul, aby odešel.
Jizva chtěl ještě zařídit pohřeb svého kmotřence. Potkal totiž před obědem onoho sluhu, jenž šel odklidit mrtvého. Domluvil se s ním, aby se s Jenem směl rozloučit po svém, a také, že pohřeb zařídí sám. Sluha byl v takřka v šoku, když zjistil, jaký byl správcův vztah se zavražděným. Něco v Jizvově chování jej ponouklo, aby co nejdříve z tvrze zmizel. Do hodiny byl pryč.

Pavel zajel na koni do městečka. Sehnal kněze, bohatě mu zaplatil a vysvětlil, že zítra se v místní hřbitovní márnici bude nacházet tělo asi třináctliletého chlapce.
„Byl to můj kmotřenec. Odsluž za něj tři zádušní mše, rozumíš? Tři“, nabádal pomalu chápajícho kněze, když mu předával váček s penězi. „Nebudu se moci pohřbu zůčastnit, ale přeji si, aby měl vše, co náleží.“
Vrátil se do tvrze. Tam pověřil dva silné muže, aby mrtvého chlapce převezli do márnice.
„Už se sem nevracejte“, řekl jim a vyplatil každému pěknou sumu. Na nic se neptali, přikývli a odešli pro svůj náklad.
Pavel postupně obcházel každého člověka na tvrzi zvlášť. Vyplácel, přidával hmotné dary. Kuchařkám hrnce, služkám nádobí, posluhovačkám látky a povlečení, sluhům nějaké cennosti, čeledínům předal po kusu dobytka a hončím koně a psy. Postupně tak propustil všechny lidi, co na tvrzi měli svou službu.
Nakonec zůstali jen dva. On a David.
Blížil se večer.
Správce se procházel prázdnými prostorami. Přemýšlel. Chvílemi si pohrával s malou krabičkou. Odvedl svého koně před bránu, plácl ho přes zadek tak, až se splašil a dal se na útěk. „Mazej“, volal za ním. „Mazej a už se sem nevracej, nebude kam!“
Když potom na nádvoří zapaloval pochodně, objevil se rozčílený David ve vstupních dveřích hlavní budovy.
„Co se to tu děje?!“ Jeho burácivá otázka se agresivně provalila nádvořím a po kamenných stěnách vylétla vzhůru k obloze. Nikde nikdo. Jen jeho správce, který zapálil dvě pochodně v prostoru před ním.
„Půjdeme k večeři?“, zeptal se prostě Pavel.
David vyvedený z míry jen přikývl. Vstoupili dovnitř. Tiše přešli chodbou do hodovní síně.
„Dnes, když dovolíš, pane, ti večeři připravím sám“, promluvil tlumeně Jizva, přičemž zapálil několik svící hořící třískou z krbu.
„Dovolím“, zaburácel David. „Co bych nedovolil, ale chci víno, spoustu vína!“
„Samozřejmě“, usmál se trochu podivně správce. „Víno nesmí chybět.“ Natáhl se pro jednu láhev, co byla v polici napravo od krbu. Ze stejného místa sebral i dvě sklenky.
Víno odzátkoval a nalil. Vše v tichu, klidu, pomalu. V jedné ze sklenic se nenápadně rozpustil nějaký prášek… Postavil sklenice na stůl. Pán se ze své lačně napil.
„Hah! Jak to umí rozproudit krev“, zavrčel a bez rozpaků do sebe obrátil i druhou sklenici. Pavel přešel ke stolu. Chvíli si Davida vyčkávavě prohlížel, pak mu ještě jednou dolil z láhve. David chtěl opět obsah sklenice dostat co nejrychleji do svých útrob, ale nějak zmalátněl. Neodhadl přesnost, sáhl po sklenici, jenže se netrefil a srazil ji ze stolu. S třeskotem se rozbila o podlahu. Zamračil se, pokusil se vstát, avšak ani to se mu nedařilo a žuchnul zpět na židli.
„Zat- zatraceně“, vykoktal namáhavě. „Co, co je to?“, překvapeně se zadíval na své ruce, jež nebyl už schopen dát ani v pěst. „Ty, ty miz- mizer- mizero!“, pokusil se opět o pohyb směrem k Pavlovi, ale už se jen svezl na stůl. Tělem nevládl. „J- jed…“, vyslovil ztěžka.
„Ano“, zazněla ostrá odpověď. Pavel se k němu naklonil, aby mu viděl do tváře. „Skončil jsi.“, chytil jej za límec, aby si ho pootočil k sobě. „Ale abys věděl, tohle,“ ukázal volnou rukou na sklenici, „co jsem pracně získal u kořenářky, tě nezabije.“ Křivě se pousmál. „Odeznělo by to za několik hodin, půl dne nebo tak nějak. Jenže já mám pro tebe připravené překvapení“, dořekl a pustil ho. David se bezmocně svalil zpět na desku dubového stolu. Mohl jen obtížně sledovat co se děje. Hýbat se nedokázal.
Pavel na chvíli odešel. Davidovi to v jeho nehybnosti připadalo jako věčnost. Když se vrátil, položil na zem balík. Balík sena. Seno rozestlal pečlivě kolem. Davidovi pracně docházelo, k čemu se schyluje. Nemohl uvěřit.
„Ještě moment“, zašeptal mu do ucha Pavel a znovu se vzdálil. Teď mu to trvalo ještě déle. Vrátil se a oči mu plály. V pravé ruce svíral pochodeň.
„Ne“, zašeptal tichounce David nemohoucně ležící na desce stolu.
„Tak tobě se nechce odejít?“, zeptal se jízlivě Pavel. V očích se mu odrážel plamen pochodně. „Tobě se snad neche umřít? To se mi nezdá“, vyslovil potichu, ale velmi zřetelně. Slyšel jak jeho oběť tam na tom stole vydechla zděšením. Davidovi se dostalo těch samých slov, kterými častoval ty, jež posílal smrti do náručí.
„Jaké to je?“, optal se ledově Pavel. Přiblížil se Davidovi a sklonil mu pochodeň blíže k tváři. Zvenčí se ozývalo praskání a hučení ohně. David se po zvuku ohlédl.
„Ano, slyšíš správně“, pokýval bývalý správce hlavou. „Všude už hoří, zbývá to zapálit tady.“
„Ne-n-e…“
Jejich zrak se na krátký moment ještě jednou setkal. Pavlovi rozničky se ve světle plamene zdály být rudé. Obešel místnost a na různých místech přiložil pochodeň k senu. Chytlo okamžitě. Odcházel. Ve dveřích se otočil, aby odhodil pochodeň do místnosti. Oheň se šířil rychle. Zahlédl ještě vytřeštěný Davidův výraz a poznal jeho touhu moci alespoň nahlas křičet. Bolestně na okamžik semkl víčka a rychle vyšel na dvůr.
„Pomsta je dokonána“, prohlásil do plamenů, když opouštěl hořící tvrz.

Na druhý den bylo v blízkém městečku pozdvižení. Tvrz shořela. A s ní i její temný vládce, peklo si ho vzalo zpět k sobě.
Muže s jizvou už tam nikdo víc nespatřil.