Tíha samoty (1/2)

Anotace: Napsáno pod tíhou mého milovaného pestrobarevného podzimu, jehož barvy se nezadržitelně blíží k temnotě, stejně tak jako osud hrdinky tohoto příběhu...

Strávit noc na místním hřbitově?
Někdo by se otřásl hrůzou už jen při té představě, pro mě však byl tenhle úkol jako stvořený. Povahou jsem byla spíše samotářka, vlastně by se dalo říci, že přítomnost lidí v mé blízkosti mě naplňovala nejistotou a někdy až hrůzou. Možná proto jsem ve svých dvaadvaceti letech byla stále sama, bez přítele a ostatní se mi kvůli tomu často za zády smáli. Občas se k mým uším dokonce donesly klepy o tom, že jsem divná. Všechno mě to však nechávalo ledově klidnou, nebyla jsem zvědavá na to, co si o mě myslí ostatní. Měla jsem svůj vlastní svět, ve kterém jsem žila, prožívala příběhy. Navíc jsem své myšlenky a úvahy ráda svěřovala bledým listům svého tlustého zápisníku, který měl tvrdé desky potažené starou hnědou kůží a já ho dostala jako dědictví po rodičích.

Kráčela jsem po staré blátivé cestě k místnímu hřbitovu, který byl vzdálený od našeho městečka necelé dva kilometry. Bylo čerstvě po dešti a na barevných lístcích okolních stromů ještě stále ulpívaly dešťové kapky, které svou tíhou a tíhou gravitace nutily stromy sklánět větve k zemi. Ve vzduchu byla cítit slaná voda spadaná z bouřkových mraků, mísící se s vůní zetlelého listí, s vůní podzimu. Příroda kolem se postupně nořila do tmy, jenž ji pomalu, nemilosrdně pohlcovala.

Mé kroky se zastavily před těžkou zrezivělou bránou, jejíž špičaté vrcholky se přede mnou klenuly vysoko k obloze, jako by se chtěly dotknout nebes a byla tím jediným co mě, tak nějak symbolicky oddělovalo od vstupu na hřbitov. Zdvihla jsem ruku, jemně přejela po chladných hrubých mřížích a pak do nich silně zatlačila. Brána se s hlasitým skřípěním pootevřela a já pomalu proklouzla dovnitř. Stanula jsem v němém úžasu, jako pokaždé když jsem spatřila celou tu překrásnou tajemnou scenerii. Bledé stříbřité světlo měsíce v úplňku ozařovalo vrcholky náhrobků, které tu kolem mě němě trčely ze země. Byla jsem tu již tolikrát. Milovala jsem to ticho, klid, jenž se kolem mě pokaždé rozprostřel. Lidské hlasy utichly a já se zaposlouchala do zvuků přírody, které byly zastupovány pouze jemným šuměním větru v korunách stromů, melodickým zpěvem ptáků nebo třepotáním jejich pestrobarevných křídel.

Vystoupala jsem na kopec, rozhlédla se a vydala se cestou, kterou osvětloval měsíc. Snad mi chtěl poradil kudy pokračovat. Stezka vedla podél oprýskané cihlové zdi hřbitova, kolem staré nepoužívané kapličky se zborcenou střechou a dovedla mě do nejstarší části, kde byly polorozpadlé hroby pokryté popínavým břečťanem a zarostlé vysokou trávou. Usadila jsem se na kamennou lavičku, která tu byla snad odjakživa, svým vzhledem jako by skvěle zapadala do místního koloritu a naslouchala zvukům noci. Kolem se rozprostíralo nekonečné ticho, zanikající ve tmě, kterou sem tam narušovalo jen jemné plápolavé světlo několika svíček umístěných na starobylých hrobech. Některé z nich byly dokonce přes dvě stě let staré a přesto se našel člověk, jenž si vzpomněl na své milované i po tak dlouhé době a přišel jim tímto drobným, ale přesto nádherným gestem dát najevo, že je stále uchovává ve svém srdci. V té chvíli jako by mě zaplavila vlna smutku a nepříjemně se rozlévala celým tělem, byl to strašně divný pocit. Za mnou by jisto jistě nikdo takový nepřišel. Není nikdo, kdo by mě postrádal, komu bych zanechala v srdci tak hlubokou vzpomínku, nikdo, kdo by oplakával mou památku. Do očí se mi vehnaly slzy, zaplnily víčka a jen tenká bariéra z řas je dokázala zadržet uvnitř. Bylo zvláštní myslet na vlastní smrt.

Proč jsem vlastně tady? Napadlo mě. Už vím… S pár kamarády jsem se vsadila, že tu přečkám jednu celou noc, v té nejstarší části hřbitova, kde už léta nebyl nikdo pohřben. Co na tom, že se o tomto pohřebišti říkávalo, že tu straší. Na každém hřbitově přece straší, nebo ne? Navíc tu bylo něco magického, co přitahovalo mou pozornost a proto jsem tu byla častěji než třeba v kostele. Možná nějaká zvláštní síla nebo to spíše byla jen má představivost a touha po existenci něčeho tajemného, co se nedá jednoduše dokázat nebo vysvětlit. Nikdy jsem tu však nebyla přes noc, na to jsem byla až moc velký strašpytel.

Pohodlně jsem se usadila na lavičce, zabalila do teplého kabátu a z kapsy vytáhla svůj zápisník a tužku. Usilovně jsem přemýšlela nad nějakým námětem. Poslední dobou mě má múza obcházela mílovými kroky a zanechávala listy mého notesu pusté a prázdné. Tajně jsem doufala, že strašidelná atmosféra tohoto místa konečně donutí mou línou fantazii pracovat zase na plné obrátky a já opět začnu psát povídky, které se mým čtenářům tolik líbí.

Zápisník mi vypadl z ruky a s hlasitým plesknutím dopadl na chladnou půdu před mýma nohama. Vylekaně jsem se napřímila a zmateně se rozhlížela kolem sebe. Musela jsem usnout, protože hodinky ukazovaly deset minut do půlnoci, což znamenalo, že hodina duchů se nezadržitelně blíží. Ve svém zorném poli jsem najednou zahlédla rozmazaný pohyb, doprovázený divným skřípavým zvukem a třepetáním křídel. Ohlédla jsem se, ale nikdo za mnou nebyl. Znovu se ozvalo hlasité krákání, které mě přimělo změnit směr mého pohledu. Přímo přede mnou, na vrcholku polorozpadlého kříže vytesaného z mramoru seděla velká, uhlově černá vrána a drze mě pozorovala svýma temnýma lesklýma očima. Nevím proč, ale z těchto ptáku jsem měla strach, vždy pro mě byly předzvěstí něčeho špatného, možná dokonce i předzvěstí smrti. Nepřítomně jsem zavrtěla hlavou, abych z ní vyhnala tu hloupou myšlenku, jenž se mi potajmu vkrádala do mysli a naplňovala mě hrůzou. Kolem se zvedl chladný vítr a odkudsi sebou přinesl mléčně bílou mlhu, která se táhla kolem mých nohou a v chuchvalcích se líně převalovala přes náhrobky. Tohle je divné, napadlo mě. Ještě nikdy jsem tu nic podobného nezažila. Zvedla jsem se z lavičky, abych měla lepší rozhled z vyšší perspektivy. Černá vrána se zájmem pozorovala každý můj pohyb.
‚Na co koukáš?‘ zeptala jsem se a nevěřila vlastním uším, že jsem ta slova pronesla nahlas.
Vrána mírně naklonila svou hlavu na stranu jako by se snažila porozumět mým slovům. Místo odpovědi si však jen protáhla křídla a nedočkavě přešlápla na místě. Na co jen čekáš?
Mrazivý závan těžce narazil do mého těla a já pocítila něčí přítomnost. Rozklepala jsem se a na vině nebyla jen náhle vzniklá zima.