- TÁBOR - 3 -

Anotace: Opuštěný tábor vypadá jako vhodné místo pro výlet skupinky mladých kamarádů. Co když ale není tak opuštěný, jak se zdá? Nebylo by lepší utéct, dokud je čas?...:)))

LILY:

Nemůžu přemýšlet, před očima mám tu hrůzu. Bojím se je zavřít. Zase bych viděla to bezvládné zakrvácené tělo svého kamaráda. Sedím na vlhké zemi a ze všeho nejvíc si přeju umřít. Nedokážu se smířit s tím ohavným obrazem, který vidím pořád před sebou. Nevnímám své okolí.

Najednou už nesedím na zemi. Někdo mě drží v náručí a nese pryč. Ben mě tiskne k sobě, ale necítím nic, než chladný vzduch kolem sebe a strach. Nepředstavitelný strach, který mě ovládá.

Zastavujeme. Rozhlížím se kolem. Stojíme na silnici vedoucí do vesničky, pár kilometrů odtud.

„Bene, dej mě dolů. Potřebuju..“ Ben chápe a pokládá mě na zem. Utíkám zpátky do lesa. Ještě za mnou něco volá, ale už jsem daleko.

Ani se mi nechce, ale potřebuju být chvíli sama. Tma mě obklopuje, ale připadám si tak nějak v bezpečí. Zpomaluju a opatrně našlapuju. Klacky a suché listí mi šustí pod nohama. Zastavuju se a poslouchám. Zdá se mi, že za mnou někdo jde. Ohlížím se, ale nic nevidím.

Pomalu postupuju dál. Rukama máchám kolem. Narážím na strom a opět zastavuju. Držím se ho, jako bych měla každou chvíli spadnout. Někdo mě chytá za ruku. Ztuhnu. Bojím se promluvit. Jeho dotyk je studený. Ztěžka polknu. Snažím se pohnout. Nemůžu. Chytá mě za druhou ruku. A najednou celým mým tělem proběhne šílená křeč. Jakoby mě najednou chytal po celém těle nějakými chapadly. Cítím slabou bolest. Už nestojím na zemi. Připadám si, jako bych se vznášela ve vzduchu a obklopovalo mě něco slizkého. Bolest se stupňuje. Nabírá sílu a už se nedá vydržet. Křičím. Jakoby mě někdo trhal na kusy. Smysly mě opouštějí. Naposled v dálce zahlédnu slabé blížící se světlo. Tma mě pohlcuje. Už necítím vůbec nic.



MIKE:

Je to v prdeli. Tohle je konec. Jestli se odsud dostaneme živí, stejně se nikdy nedokážeme přenést přes to, co jsme dneska viděli. Ben nekecal, něco tady je. A ať je to cokoli, musíme před tím utéct, než nás to dostane stejně jako naše kámoše.

Držím Tinu za ramena a vedu ji pryč od toho místa. Třese se. Stydí se za to, co udělala, ale upřímně se divím sám sobě, že jsem se taky tak nezhroutil. Musím bejt silnej. Kvůli holkám. Ben zmizel kdoví kam a já s nima zůstal sám. Musíme rychle zpátky na silnici. Snad se dokážeme do tý vesnice dostat včas. Dokud jsme spolu, tak nám snad nic nehrozí.

Prodíráme se lesem zpátky na cestu. Jane jde vedle mě. Je statečná. Už taky pochopila, že není čas se ohlížet. Teď už je to jen na nás. Drží baterku a vede nás. Jsme zpátky. Zastavujeme na asfaltový silnici, ale dlouho se nezdržujeme. Posbíráme pár věcí, který jsme tu nechali a rychlým krokem míříme do vesnice. Všichni mlčí. Neodvažujou se nic říct.

Pořád se ohlížím. Zdá se mi, že nás někdo sleduje. Jane mě praští do pravý paže. Otočím se na ni a vidím ten přísnej výraz. Pochopím, že nechce, abych Tinu ještě víc vyděsil. Jdem dál a snažíme se zrychlit.

„Vidíte to?“ zašeptám. Asi dvacet metrů před náma něco slabě svítí. Blížíme se k tomu a zjišťujem, že tam stojí auto. Přední dvířka jsou otevřený. Někdo nechal zapnutý světla. Už moc nefungujou, ale aspoň něco vidíme. Tina je hodně slabá. Hodím na zem mikinu a posadím ji kousek od auta. Jane se jde podívat, jestli v něm někdo sedí.

„Zlato, prosim tě, řekni něco..“ snažím se ji nějak probrat. Má tak mrtvolnej výraz. Dívá se pořád před sebe. Pouštím ji. Padá na zem. Rychle se ji snažím zachytit. „Tino, proboha!“ vyjeknu. Pootevře pusu. Teče nějaká slizká voda. Není to krev. „Bože! Tino!“ už je mi jasný, že není vzhůru. Třesu s ní. Snažím se ji probrat. Pořád má otevřený oči. Je to děsivý. Brečím. Jsem zoufalej. „Lásko, prosím, prober se!“ Jane se někam ztratila. Nejspíš mě ani neslyší. Pokládám Tinu opatrně na zem a snažím se jí dát první pomoc. Nic nezabírá. Rozepnu jí bundu. Málem se zhroutím. V břiše má obrovskou díru. Tričko celý roztrhaný a od krve. Zevnitř jí vylejzaj nějaký červi. Chce se mi zvracet. Nemůžu. Vstávám a chce se mi utéct. Couvám. Nemůžu to vidět.

„Jane?“ řvu jak nejvíc můžu. Nikdo se neozývá. Rozběhnu se po cestě, kam jsme původně šli. Je mi jasný, že už se před tím nedá zdrhnout. Může to být kdekoli. Přesto utíkám. Zůstal jsem sám. Teď už mi nikdo nepomůže..