Vize

Anotace: Krátká povídka... Snad se bude někomu líbit... Má to otevřený konec O:-)

Celá zpocená se probudím z toho děsivého snu. Venku zahřmí a já vyděšeně nadskočím na posteli. Už po několikáté se mi zdál ten samý sen.

Objevím se na louce. Je tma. Zeleň osvětluje bílou září Měsíc. Rozhlížím se kolem sebe, ale nic zvláštního nevidím. Fouká studený vítr. Podívám se na své oblečení a zjistím, že na sobě mám pouze tenké červené šaty a jsem bosa. Nemůžu si vůbec vzpomenout, jak jsem se zde ocitla. Z dálky uslyším vytí psů, které se přibližuje. Tělem mi projede ochromující vlna paniky a já nevím, co si počít. Jediné, co mě napadne, je utíkat. Rozběhnu se tedy do lesa. Jehličí se mi zabodává do chodidel, ale já nepřestávám běžet. Vytí psů se stále přibližuje. Prodírám se mezi všemi těmi keři a větvičky stromů mi na těle zanechávají mnoho škrábanců. Snažím se v duchu uklidnit. Pořád si opakuji, že to je jen špatný sen. Z ničeho nic, mi něco přistane na zádech. Pod tou tíhou se kácím k zemi. Mým kotníkem začne pulzovat nesnesitelná bolest. Syknu bolestí. U hlavy se mi ozve vrčení. Zděšeně se podívám po zvuku. Hledím na psi s odhalenými zuby, kterým z tlamy odkapávají sliny, a jejichž srst je v pozoru. Těkám očima po všech psech, kteří stojí nejblíže mému ležícímu tělu. Náhle vrčení ustane. V dálce zahlédnu postavu, která je zahalená do dlouhého pláště. Po chvilce zjistím, že se jedná o muže. Ještě víc se začnu bát o svůj život. Psi zaměří svou pozornost na příchozího. Využiji jejich nepozornosti a začnu se od nich plazit dál.
„Má drahá, co tě to napadlo? Zase utíkáš?“ Promluví ke mně muž.
Vyděšeně otočím hlavu. Stojí nade mnou se slizkým úsměvem od ucha k uchu. Strachy zalapám po dechu a snažím se rychle plazit dál. Muž mě ale surově chytí za rameno a trhne. Bolestí vykřiknu a do očí se mi nahrnou slzy.
„Promiň sluníčko, ale víš moc dobře, že nemám rád, když děláš hlouposti.“
"Hlouposti? To si ze mě dělá srandu, ne? Já se snažím zachránit si život a ona je to pro něj hloupost? Pane bože, ať už ten sen konečně skončí!" Zavřu oči a modlím se, abych se objevila ve své posteli. Bohužel se tak nestane. Stále zírám do obličeje toho slizouna.
„Co ode mě chcete?“ Vykoktám ze sebe.
Muž se začne nepříčetně smát.
„Co od tebe chci? Přeci tebe, sluníčko.“ Přestane se smíchem.
Rozevře kabát a popadne do ruky nůž. Nestáčím ani vykřiknou. Celým mým tělem se začne rozlévat neskutečná bolest a já upadnu do bezvědomí.

Zuřivě oddychuji a snažím se uklidnit. Venku řádí pořádná bouřka. Každou chvíli místnost ozáří blesk a ozve se ohlušující hrom. Zabalím se do peřiny a koukám do stropu. Bojím se usnout, aby mě znovu nepronásledoval můj strašidelný sen. Nervózně se převalím na posteli a kouknu na hodiny. Ukazují něco po jedenácté hodině večerní. Dostanu žízeň. Vymotán se z peřiny a zamířím do kuchyně. Rozsvítím si na chodbě světlo a scházím po schodech dolů. Z lednice vytáhnu džus. Ze skříňky nad linkou vyndám skleničku a jdu si sednout do obýváku. Zapnu televizi, v které není nic jiného než nějaký horor. Přehodím si deku přes ramena a uvelebím na sedačce.

Probere mě nepřirozené pískání. Podívám se na telku, kde barvené pruhy oznamují konec vysílání. Uklidím tedy deku zpět na místo. Když procházím kolem vchodových dveří, ozve se slabé zaťukání. Na místě se zarazím. Moje srdce začne bít jako o závod. Další zaťukání je tentokrát silnější. Potichoučku přejdu místnost a nakouknu z okna ven. Nikdo tam není. Venku prší ale po bouřce už nejsou žádné stopy. Odvrátím se od okna. Na místě strnu a následně omdlím.

Probudí mě bolest hlavy. Rukou si šáhnu na bolavé místo. Stále je ještě tma a já ležím na zemi v obýváku. Začne mi docházet, co jsem viděla, než jsem sebou sekla.
Polije mě studený pot.
„Co chcete?“ Tuším, že je někde poblíž.
„Tebe ale to ty už víš.“ Ozve se odněkud z druhé strany pokoje.
Rukou hledám něco, čím bych se mohla případně bránit. Nahmatám mojí oblíbenou broušenou vázu. Jsem ochotná jí obětovat pro záchranu svého vlastního života.
„Pomohl byste mi?“ Zkusím to.
„Stáčí jen říct, sluníčko.“ A to už mě vytahoval na nohy.
Neváhám a pořádně uchopím vázu do ruky a praštím ho s ní. Muž se skácí k zemi a já zavrávorám. Bolí mě nesnesitelně hlava. Přinutím se bolest ignorovat a začnu utíkat nahoru do pokoje. Beru schody po dvou. Jsem už skoro nehoře, ale objeví se tam on a podtrhne mi nohy. Moje tělo dopadne bolestivě na schody. Cítím, jak mi křupne v nose a jak mi z něj začne vytékat teplá krev. V hlavě mi hučí a oči se mi klíží. Slizoun si natočí můj obličej k sobě a začne mě propleskávat.
„Ty děvko! Okamžitě se prober. Za to, co jsi mi provedla zaplatíš.“ Vyhrožuje a dává do facek čím dál tím větší sílu.
Začíná mi být všechno jedno. Propadám se do známého bezvědomí. Bohužel, mě probere facka, která má razanci parní lokomotivy. Tvář mám v jednom plameni. Vezme mé bezvládné tělo do náručí a sejde dolů. V obýváku mě hodí na sedačku a odejde. Už se ani nesnažím utéct. Rukou si držím nos, abych aspoň trošku zmírnila množství vytékající krve. Muž se po chvíli vrátí.
„Já vás znám.“
„To já tebe přeci taky, sluníčko.“
„Jak?“ Zakňourám.
„Ze snu přeci.“ Uchechtne se. „A taky určitě víš, jak to vždy dopadne.“
Okamžitě se mi vybaví ta scéna. Nůž. Velký nůž, který se používá na kuchání zvěře. Jakoby věděl, nad čím přemýšlím a vytáhne jej.
„Jen mi vadí, že si to ani v tom snu pořádně neužiji. Tak to tentokrát uděláme pomaleji. Doufám, že ti to nevadí.“ Na důkaz toho mě popadne za ruku a udělá na ní krátký řez.
Sice se mu snažím ruku vytrhnout, ale on má bohužel větší sílu. Bolestí hlasitě nasaji vzduch a zrak se mi rozostří slzami. Zavřu oči. Ruku, co je na nose, stáhnu a přeji si, abych co nejdříve vykrvácela a byla vysvobozena s tohoto hnusného života.